Nazdar, chlapi aneb Mařenko, řekni Ř

velký, ani příliš malý, prostě dokonalý. Natahováním pro nádobíčko se jí rozeply na košili dva spodní knoflíky a odhalily tak její ploché bříško s nezbytným piersingem v pupíku. Wow! To by člověk neřekl, jak takový malý kousek stříbra dokáže člověka nažhavit. „Ach jo,“ zapomněl jsem se a vzdych nahlas. Otočil jsem se opět na záda, protáhl se jak nejvíc to šlo, zhluboka nadýchl, zívl a: „Když ráno, raníčko, zlatistvé sluníčko, mlhu roztrhá, hej, hej, kohoutek vesele kokrhá.

Kykyryký,“ zazpíval jsem nahlas Šimkovu písničku, se kterou jsme s Adamem na čundrech vítali nový den a která pro nás tenkrát představovala absolutní pohodu, jakou jen může mladý bezstarostný člověk mít.

I teď jsem to tak cítil.

Maruška vůbec netušila, že jsem už vzhůru. Zapnula si knoflíčky a popřála mi dobré ráno. Pak si šla na sebe rychle oblíct legíny a hned se vrátila.

Vyskočil jsem z gauče, navlíkl si rifle, roztáhl ruce jak kdybych chtěl obejmout celý svět a s tím nejbodřejším úsměvem, jakého jsem byl schopen, jsem se vrhl směrem k paní domu. „Dobré ráno, Máňo,“ popřál jsem ji i já a česky pokračoval. „Já bych žral až bych bečel. Hele, kočko. To mi kdysi říkal můj kámoš: /Když se cítíš před babou trapně, tak to na tobě nesmí nikdy poznat. Žádné prázdné polykání zaschlých knedlíků v krku, žádný ogébený poraženecký ksicht, prostě vždy mít navrch.

Ne nad tou holkou, ale sám nad sebou. A když něco přeženeš, tak vždy máš možnost se omluvit. Pokud to myslíš od srdce, tak to ta holka pozná a tvoji omluvu příjme./ Takže, kočko,“ sedl jsem si na nabídnutou židli ke stolu, udělal rukou omluvné gesto, oběma rukama si prohrábl vlasy a pokračoval německy, přičemž jsem už ale upustil od žoviálního rozverného tonu. Jednou rukou jsem se škrábal na zátylku, nadzvedl obočí, zatvářil se provinile, abych i mimikou vyjádřil omluvu, kterou snad budu schopen dát do hromady. „Nyní…už…žádný…vtip. Já…mít…velký…problém. Toto…být…špatné, že…já…tady…spát.

Já…velmi…moc…se…omlouvat, velmi…moc. Tato…situace…být…špatná…pro…vás.

Jiní…lidé…nyní…říkat: Vy…špatná…žena, že…jiný…muž…být…celou…noc…u…vás.

Ale…já…krásně…spát, velmi…moc…krásně…spát. Já…již…dva…měsíce…špatně…spát.

Celý…čas…v…Německu…žádný…spánek. Tady…moje…srdce…mít…velký…tlak…pres…stres.

Já…velmi…moc…děkovat…za…tento…spánek,“ ukončil jsem a čekal, co na to Maruška.

Krásně se na mě usmála a povídá něco jako, že to není problém a když, tak je to její problém, že se nemusím kvůli tomu stresovat, že řeči jiných lidí ji nevadí a že si stejně myslí, že mě nikdo neviděl a pokud ano, tak je jí to putna, hlavně že mi chutná – ty poslední slova jsem si už, chlapi, vymyslel sám. Ale něco jako ať mi chutná, říkala, bo mi mezitím podala hrnek s čajem a obložený talíř se samými dobrotami. Její proslov mě uklidnil a potěšil.

Maruška se mi omluvila, že něco má a odběhla do vedlejší místnosti. Byla už po snídani, tak mi dopřála soukromí, ať mi nemusí koukat do hu…do talíře. Občas přešla kolem, mrkla, jak na tom jsem s jídlem, a když jsem dojedl, tak se vrátila. „Moc…děkuju. Velmi…dobré…jídlo. Eňo ňuňo, to…já…mluvit…také…portugalsky,“ podal jsem ji prázdný talířek a pokračoval česky. „Fakt jsem si pošmákl, kočko. Za tak skvělou snídani máš u mě tři orgasmy. I víc,“ zabušil jsem si pěstmi do prsou. Do svých prsou, samozřejmě. „King Kong?“ rozverně na mě ukázala ukazováčkem. „Najn,“ přiblížil jsem svůj obličej na 30 centimetrů k jejímu. „Tarzan boy,“ zašeptal jsem vyzývavě, přimhouřil oči a několikrát rychle povytáhl obočí.

Maruška zbožně sepnula ruce k sobě, oči zasněně obrátila k nebi a také zašeptala: „Tarzan boy…konečně… wow.“ Pak jako by procitla, velice rychle se na mě podívala a rozesmála se zvonivým smíchem, abych pochopil, že to hraje, že zase až tak moc chlapa nevyhlíží. „Kde…být…váš…muž?“zeptal jsem se opatrně. „Kajn man,“ odpověděla ale zvesela a mně z této informace, že nemá žádného chlapa, poskočilo srdce radostí. „Jo, jo, super!“ zatahal jsem dvakrát za pomyslnou šňůru, za jakou na starých parních lokomotivách tahali strojvedoucí při houkání. „To je bomba! Tak ty jsi kajmanka? Co víc si můžu přát?“ To děvče mě nevěřícně pozorovalo. Ale usmívala se, takže ji to snad pobavilo. Chtěl jsem tím velmi okatě naznačit, jak mě těší, že je singl. Najednou jsem ale zcela zvážněl, nahodil tvář jak Frigo ze starých grotesek a pokračoval německy. „To…být…velice…smutné.“To už nevydržela a vyprskla smíchy.