Nazdar, chlapi aneb Mařenko, řekni Ř

„Co, noooo… Jo, vy myslíte…?“ „No jistě. Ježišmarjá, mladej, z tebe to leze jak z chlupaté deky. Kolik tam bylo ženských? Jak vypadaly?

Měly krásné postavy? Byly to super kočky? Chodily před tebou nahaté? Jak jsi si řekl, že ji chceš do postele? Upejpaly se? Kolik za to berou? Byly staré nebo mladé? “ otázky z něj padaly jedna za druhou. „Já už si to nepamatuju,“ řekl jsem naoko uzívaně a unuděně. „Vždyť si tam byl nedávno. Hele, mladej, spusť nebo šlapeš pěšo.“ „Tak jo. Byly tam nádherné baby. Překrásné, smyslné, provokativní, chtivé. Producírovaly se přede mnou jen ve spodním prádýlku. Některé tančily u tyče. Dělaly takové ty kopulační pohyby, aby mě navnadily, což se jim hned podařilo. Samy se mi nabízely, stačilo ukázat, na kterou jsem chtěl, a byly k dispozici jen pro mně, bo jsem tam byl ten večer jediný návštěvník.“ Dále jsem to už ale nevydržel a rozchechtal se na plné pecky. „Sakra, Tondo, mně došly peníze! A zadarmo vám nikdo nic nedá,“ koukl jsem na řidiče. Ten byl snad víc zklamaný než tenkrát já. Asi fakt pošlapu pěšky.

Blížili jsme se k Praze. Prahu mám rád, líbí se mi strašně moc. Je to překrásné město. Má takové kouzlo, že se nedá slovy popsat. Když jsem tu byl naposledy, úplně jsem cítil všudypřítomnou fantastickou atmosféru, historické jiskření jsem vnímal každou buňkou svého těla. Fantazie mi pracovala na plné obrátky – tak tady se psaly dějiny naší vlasti. Tady se procházeli všichni Karlové, Václavové, Přemyslovci i Habsburkové. Tak schválně, chlapi, kdo byl první český král? Síla, co? Kolik z nás to ví ?

Kdysi mě touto otázkou zaskočil jeden cestující, když jsem jel ze školy domů. Ten neznámý pán trošku posilněný alkoholem otázku nepoložil přímo mně, ale jen ji tak plácl do éteru. Celý vagon o tom najednou začal debatovat, dohadovat se, ale v podstatě jsme se všichni přistihli, že to nevíme. Nejen my, strojaři, mající dějepis jen v prváku, ale ani gymnazisti, ani dospěláci jedoucí z práce, to nevěděli. Některým se vybavil Karel IV, svatý Václav, Jan Lucemburský, jiní tipovali Rudolfa II, Přemysla Oráče, dokonce T.G.Masaryka, ale ti všichni byli až po něm, respektive před ním jen jako knížata. Ale kdo byl vůbec první český král? Neznámý pán vystoupil a nechal tuto otázku nezodpovězenou. Dnes díky internetu není problém najít odpověď. Vratislav II. „Nechceš raději hodit na Karlův most místo do Frankfurtu? Kreslíš pořád portréty?“ „Pořád, ale nedělám rychlokresby. Nakreslit portrét mně trvá tak šest, sedm hodin. Kreslím jen podle fotky, na živo jsem to nikdy nezkoušel. Je to škoda, ale bohužel neumím kreslit rychle. Si představte, že bych někoho kreslil půl dne. Mezitím by chlapům narostly vousy, starým lidem by vyrazily bradavice, ženským by opadal mejkap a nudou by si ukusovaly nehty. Rozhodně bych si ale vydělal více peněz.

Takhle si přilepším tak maximálně na pivo.“ „A na cigarety,“ doplnil Pacák. „Ne ne. Já nekouřím. Poslední cigaretu jsem měl v sedmičce na základce. Od té doby ani čouda. Dokonce i vojnu, kde spousta kluků začala kouřit, jsem přečkal, aniž bych si zapálil. A že to někdy byly nervy…“ „A to já si zase cigaretu neodepřu,“ s těmito slovy si vytáhl krabičku camelek. „Tak to je náhoda. Toto jsou přesně ty cigára, která jsem měl naposledy. S velbloudem.“ „Nabídni si,“ strčil mi je až pod nos, ale moc dobře věděl, že si nedám. „Díky, opravdu ne. Ale víte, co je můj sen, pane Pacák? Zapálit si pravý kubánský doutník. I když nekouřím, tak toto si chci dopřát, až budu mít na účtu anebo v cenných papírech milion. Byl by to pro mě takový ten vítězný doutník, že se mi podařilo dosáhnout vytyčeného cíle.“ „Hmm… A kolik ti ještě do toho milionu schází ?“ „Už jenom 990 tisíc. Vidíte, že tak brzo si ještě nezapálím,“ řekl jsem smutnou pravdu. Ale trochu jsem kecal. Nějaké úspory mám ve stavebce, v penzijním fondu, v pojistkách a v cenných papírech. Ale žádná sláva to není. A moje poslední investice do akcií byla doslova katastrofa. „To máš opravdu tak málo naspořené? Jako manažer sis´ přece musel vydělat dost. Vlastně, sorry, říkal jsi, že zase tak moc to nebylo.“ „To za prvé a za druhé: manažerskou funkci jsem dělal jen rok. Pak se změnilo vedení. Noví majitelé měli jinou představu o chodu firmy, takže po roce můj provoz, kde jsem šéfoval čtyřem mistrům a asi sto padesáti dělníkům, zrušili. Chvíli jsem dělal zase normálního mistra, pak mi nabídli, abych šéfoval na údržbě. Tam mě to také dost bavilo. Jenže…Můj nový přímý nadřízený, nějaký Emil, tak to byla katastrofa.“ „Emil Vávra? Toho znám. S tím jsem se několikrát služebně bavil a nikdy jsem nevěděl, co vlastně po mě chce. Ten kdyby mně měl dělat nadřízeného, tak mizím,“ potěšil mě Pacák stejným názorem. „On byl na jednu stranu príma chlap, žádný podrazák. Mezi svými kamarády a příbuznými byl velice