Nazdar, chlapi aneb Mařenko, řekni Ř

už jsem k jejich nelibosti vyprskl smíchy. Mí kolegové chvíli nevěděli, jestli se mají smát nebo být naštvaní. Velice rychle jsem proto vytáhl z ruksáčku další klobásky a podal jim je. „Prosím…to…být…vše…jen…komedie, jen…komedie, jako…Harold Lojd...Čárlí Čaplin.“ Jestli se nezačnou smát, tak mám smůlu. To už mě schválně nebudou zdržovat jenom svými vozíky, ale postaví přede mě celou barikádu. A za mě taky. Můj pokus o vtip první pochopil Johny, něco řekl ostatním a pak se naštěstí rozesmáli všichni tři. Ufff, příště si rozmyslím, dělat si z nich srandu.

Další víkend. Minulou sobotu a neděli krásně svítilo sluníčko, teď je zamračené, ale neprší. Naštěstí je přes den pořád docela teplo. Obešel jsem si chatku, abych se podíval z čeho je postavená. Žádná sláva. Tenké stěny, to bude problém, až uhodí mrazy. Místnosti jsou naštěstí malé s nízkými stropy, nemusel bych moc mrznout. Kdo ví, jaké bývají v těchto končinách tuhé zimy. Z Valašska jsem zvyklý na pořádné klemry, tak snad bude moje otužilost dostatečná. Větší kosa jakou jsem před léty zažil, když jsme s tatu šli do hory dělat pořádek se dřevem, mně snad nečeká.

Tata tenkrát nechal pokácet pár stromů, aby měl další peníze na opravu chalupy. Po dřevorubci zbyla v lese doslova a do písmene paseka, kterou jsme museli uklidit. Mrzlo až praštilo, ale to nám vůbec nevadilo, bo při práci jsme se zahřáli. Od vatry, která díky suchým větvím občas dosahovala i přes dva metry, bylo taky teplo. Když nám bylo nejhůř, tak jsme si lokli slivovice a ta nám dodala tolik potřebnou energii. Určitě to sami dobře znáte, chlapi, když tvrdě makáte a melete z posledního, bolí vás záda a všechny svaly, tak i malý lok kořalky vás znovu nabudí. Přestanete cítit únavu, do žil se vám vlije nová síla a na chvíli se trochu otupí bolest svalů. Kdo to nezná, ať si pindá kolik chce, že se na Valašsku jenom chlastá. My víme svoje.

Některé větve z pokácených stromů ležely v dost prudkém svahu, pod kterým tekl malý horský potůček. V létě jsme se při sečení trávy chodívali do této bystřiny osvěžit. Příroda tam v jednom místě vytvořila malou tůňku. Teď byl ovšem celý potůček zaneřáděný větvemi. Bylo potřeba je vytahat a hodit na oheň. Chopil jsem se toho, aby se s tím nemusel dřít můj táta. Byl v té době ještě plný sil, ale i tak jsem se snažil těžší práci dělat za něho. Přece si neztrhám tatu, to bych byl pak na všechno sám. „Stanine, bacha na tu zláňku, ať do ní nezahučíš“ upozornil mě tata. „Já o ní vím, tati. Nejsem tady poprvééééé,“ zařval jsem, bo mi na ledě podklouzla noha. V mžiku jsem se ocitl oběma nohama do půl stehen v ledové vodě. Naštěstí jsem měl s sebou náhradní boty s teplými zimními ponožkami. „Od noh musí být teplo. Budeme dělat velký oheň, sníh kolem roztaje a my se budeme brodit po kotníky v mokrém blátě. Za chvíli budeš mít škrpály skrz naskrz promočené. Ještě se rád přezuješ do suchého, až nebudeš cítit prsty na nohách,“ vysvětloval mi ještě doma táta, když jsem se divil, proč se taháme s dalšími botami a ponožkami navíc. Hold měl zkušenosti na rozdávání.

Přezul jsem se tedy do suchých náhradních bot, k ohni jsme zapíchli vidle a na násadu jsme dali sušit montérky. Výborně, za chvíli montérky uschnou a můžeme pokračovat v práci. Z nejhoršího jsem venku.

Neplánovanou pauzu jsme využili k malé svačině – hltu slivovice. Ještě jsem si odskočil na malou, tata také, vrátíme se k ohni a montérky nikde. To snad není pravda. Že by je někdo za tu chvíli ukradl? Vždyť kolem dokola nebylo ani živáčka. Kde jsou? Nechápali jsme to. Možná spadly z vidlí anebo je vítr kousek odfoukl. Prohledali jsme nejbližší okolí a nic. „Stanine, podívej se,“ ukázal taťka na čtyři ohořelé knoflíky pod vidlemi. „To není možné, tati. Vždyť se z těch montérek před chvílí dala kroutit voda,“ žasl jsem nahlas. „Jak vidíš, je to možné. Žár je tak veliký, že ti je během pár minut nejen usušil, ale i spálil. Ale vždyť jsme vidle dali dostatečně daleko od vatry,“ kroutil i tata nevěřícně hlavou.

Nezbylo nám nic jiného, než jít rychle domů, abych neomarodil. „Ty máš ale ránu,“ pobaveně zhodnotil moji vizáž tata.

Rychle jsem se přejel očima od hlavy až k patě. Teplý prošitý vaťák, vysoké zimní boty, palčáky, na hlavě huňatého kulicha a…trenky. Jestli mě někdo uvidí, tak to nevydýchám. V lese jak v lese, ale co v dědině?

Chalupu máme naštěstí trošku bokem od centra. Dá se k ní dojít zadem přes pole, takže snad nevzbudím žádnou nechtěnou pozornost. Ještě přejít koleje a a jsem doma. No jo…to by nesměl jet třetí vlak nacpaný dělníkama a studentama. Pět plných vagonů. I v té kose jsem cítil, jak mi stéká pot po zádech a rosí se mi čelo. Ta ostuda, chlapííí. Během pár sekund se všichni cestující přilepili na okno. Bohužel je zrovna v tomto úseku docela velké stoupání, takže vlak jel téměř krokem, sotva funěl. Stál jsem tam jak tvrdé Y. Schovat se nebylo kam. Leda za tatu. Kde je vlastně tata? Zbabělec. Raději se ke mně neznal. Stál několik metrů ode mě a stejně jak všichni ve vlaku se řechtal na celé kolo. To mu teda nezapomenu.

Motoráček nakonec úplně zastavil, bo mašinfíra chtěl zjistit, jestli nepotřebuju pomoct. Připadal jsem si jak v ZOO, když vláček zastaví u nějaké atrakce a všichni se kochají pohledem na exotické zvíře.

Tata na svého kolegu zavolal, že je vše v pohodě.