Nazdar, chlapi aneb Mařenko, řekni Ř

kolem hlavy, narážejí do tě letadla,“ povzdychla si. „Měl jsem zase štěstí. Vlastně i Slávek. Můj strážný anděl odvádí dobrou práci. Jsem mu za to nesmírně vděčný,“ jen ho nesmím pokoušet. To už jsem si ale myslel jen v duchu. „To na vojně,“ no jistě, Slávek, to by nebyl on, aby nevzpomněl příhodu z vojny. Tak schválně, co z něj vypadne. „Jeden voják, vzpomínáš, Stando, jmenoval se Honza, byl z Prahy. Příjmení jsem už zapomněl.

Náš ročník, z třetí letky.“ „Jo, Honza, vím který.“ „Tak ten měl jednou v zimě službu na bráně. Brána byla asi kilometr od centra kasína, takže jsme si v kotelně topili sami. V normálních kamnech, jen trošku větších. No a Honza šel zatopit. Jenže se mu nedařilo podpálit oheň. Tak ty třísky, noviny a trochu dřeva polil benzínem. Pak strčil celou hlavu do horního otvoru, aby na vše lépe viděl, a u dolního otvoru škrk zápalkami. Samozřejmě to hned baflo, vzalo švunk a Honzovi to nejen spálilo obočí, řasy, ofinu a očoudilo celý obličej, ale ke všemu si rozbil hlavu na temeni i na bradě, jak se snažil z úzkého otvoru rychle vysoukat ven.“ „Ke všemu šel do basy,“ doplnil jsem Slávka. „Proč? Přece neprovedl nic hrozného, jen udělal hloupost, ne?“ divila se Majka. „Třeba přitom sprostě nadával na režim a na Rusáky,“ tipoval Depejrak. „Ani jedno, ani druhé,“ vzal si opět slovo Slávek. „Chvíli před tímto karambolem posáďák…“ „Kdo?“ zeptala se nechápavě Maruška. „Posáďák, velitel posádky. Tem měl stanoviště také na bráně, ve vedlejší kanceláři. Do této služny chodili dost vysocí gumáci…“ „Gumáci?“ Maruška opět povytáhla obočí. Vyprávět zážitky z vojny holkám je za trest. Myslím, že Slávu to už nikdy nenapadne. „Gumáci jsme říkali vojákům z povolání. Tak ten vedoucí posádky, což byl voják z povolání s dost vysokou šarží…Víš, co je šarže?“ obrátil se na Majku.

Ta jen naklonila na bok hlavu. „Že by vojenská hodnost?“ Líbezně se na Slávka usmála. „Chytrá holka,“ pochválil ji brácha. „Já už ani nevím, co jsem vám chtěl říct,“ zatápal Slávek. „Chvíli před tímto karambolem posáďák…“ napověděl jsem mu doslovně, co říkal před chvílí. „…zabavil nějakým vojínům vracejícím se z vycházky chlast. No a tu kořalku vylel do umyvadla a zmizel i se zadrženými vojaky do své kanceláře sepsat protokol o porušení vojenské kázně. Chlast prostě do kasáren nepatří. Honza rozšrouboval umývadlo a ze špinavého zamaštěného sifonu si nalel do hrnku zbytek kořalky, která neodtekla dále do odpadu. Pak to přecedil skrz ušmudlaný kapesník, vypil a docela se ožral, protože toho chlastu zbylo v sifoně docela dost. No a bohužel měl za chvíli na to ten úraz, tak na ošetřovně lapiduch, sorry, Majko. Lapiduch byl špagy…špagát…špageta…doktor…vysokoškolák, který si také musel odkroutit povinný rok vojenské služby. Na ošetřovně se prostě zjistilo, že je Honza ožralý...opitý…že má vypité. Tak dostal sedm dní ostrých…šel na sedm dní do báně…do basy…do vězení,“ Sláva už byl z toho vyprávění tak zblblý, že Majce překládal nejen vojenskou hantýrku, ale i srozumitelné výrazy. „To tvoje vyprávění z vojny mi připomíná herce Přeučila v Básnících jak popisuje Štěpánkovi lidskou kostru - /horizontális/, /vertikális/. Ale až na vyjímky jsem ti skoro všechno rozuměla. Ještě že posáďák nevylil ten chlast do záchodu,“ ukončila na závěr Majka Slávkům krátký příběh. „To si vůbec nedovedu představit, co by Honza dělal.“ Po návratu do Bad Sodenu jsem si, chlapi, uvědomil jednu věc. Že jsem odjel do Německa, abych zbohatl, a zatím se mi to vlastně v podstatě povedlo na Valašsku. Maruška sice měla téměř stejnou radost jako já, současně ale projevovala obavy. „Pro někoho je problém zvládnout najednou velkou sumu peněz. Znám případy z našeho okolí, že nejen o všechno přišli, ale někteří začali nadměrně pít, hrát automaty a i jinak vyvádět. Ale o tebe strach nemám.“ Co také jiného Majce zbývalo, než věřit, že mě osud nešťastníků nepotká. V tomto to mají děti boháčů o mnoho lepší. Od malička vyrůstají v určitém finančním standardu, na který jsou zvyklí, takže až dospějí a začnou z toho mít rozum, tak o ten rozum hned nepřijdou.

Se svým úspěchem jsem se pochlubil i Markovi a Adamovi. Zaslal jsem jim vítězoslavné esemesky. Věděl jsem, že mi nebudou závidět, bo oni jsou ve vatě už dávno. Horší by bylo, kdyby na tom byli jako já před zbohatnutím. Říká se, že v nouzi poznáš přítele. Já bych spíš řekl, že skutečného přítele poznáš, až když se ti začne opravdu moc dařit. V nouzi ti spousta lidí pomůže. Společně si ponadáváme v hospodě na politiku, na ten bordel, co je kolem nás, na malý plat a hrozného šéfa. V podstatě jsme na stejné lodi. Ale jakmile se vzchopíte, tak vám začnou závidět. Když vás vytopí voda a jste chudý, tak vám jdou všichni na pomoc, bo s vámi soucítí. Ale když jste bohatý, tak se na vás každý vykašle: „Jen ať si pomůže sám, když je tak