Nazdar, chlapi aneb Mařenko, řekni Ř

„Ratibořivse…fakt to nejde přečís. Ale klidně by to mohlo být Ratiboř u Vse, takže u Vsetína. A hele, tady dál je to už celkem jasné. Tady je nakreslený směr na Hošťálkovou, Kateřinice a na Jablůnku. To jsou sousední dědiny. A v těchto místech je domek vašich dědáčků. Je to podrobně nakreslené. Kostel, křížovatka, obchody. Číslo popisné jde zřetelně přečíst, takže nebude problém to najít. Hele, Depejraku, za pár minut budeme na odbočce směrem na Vsetín. Když na ní zahneš doleva, tak za dalších pár minut jsme tam. Sjedeme prudkým sešupem, projedeme Hošťálkovou a hned další obec je Ratiboř.“ „Tak to je bezva, to jsem vůbec nečekala, že by nám to tak lehce vyšlo. Hele, brácho, jedeme tam, jo? Co tomu říkáš?“ „Jsem pro. Když už jsme tady…“ „Na průmyslovku se mnou chodila spolužačka z Ratiboře. Také jsem si to pletl, bo Raťas, jak se této dědince občas říká, leží hodně daleko od Karlovic. Na tuto stranu jsem vůbec nejezdil. Takže jsem si milou spolužačku dobíral, jestli také zpívá u splavu jako bláznivá Viktorka. Bylo mi vysvětleno, že Ratiboř a Ratibořice jsou dvě rozdílné dědiny. Od té doby si to pamatuju.“ „Se nějak táhne ta Hošťálková,“ povzdechl si nedočkavě Depejrak. „Jé, kámoška, Lenka,“ mávl jsem přes okno na jednu pěknou dívčinu, ale odezvy jsem se nedočkal.

Nevšimla si mě. „S tou jsem dělal v práci. Šikovná holka. Pracovala u nás v kanceláři. Jednou jsem ji donesl krabici plnou drsných ocelových kartáčů. /Co jste nám donesl?/ zeptala se mě její kolegyně. Abych je pobavil, tak jsem řekl, že kartáčky na zuby a s jedním z nich jsem rozverně naznačil, jakože Lence čistím zuby. /Díky/, zasyčela kysele a já si všiml, že má plnou pusu rovnátek.“ „Ty jsi vůl,“ rozesmál se Depejrak. „Vždyť jsem to nemohl tušit, že tak velká holka ještě nosí rovnátka.“ „Ale to není nic nenormálního, i dospělé ženy nosí rovnátka,“ přidala se Majka. „Dokonce jsou některá dost pěkná, plní funkci šperku a holky je nosí téměř jako ozdobu.“ „Proto se musí občas přeleštit ocelovým kartáčem,“ nepřestal s úsměvem rýpat Depejrak. „Pak se nediv, že ti neodpoví na pozdrav.“ „Lenka se ale na mě nezlobila. Když jsem ji ten den potkal podruhé, tak jsme se na sebe zase usmívali.

Dokonce se mě ptala, kdy ji na ten kartáček donesu Solvinu. To je taková pasta na velice znečištěné zuby.

Ježišmarjá, na ruce jsem chtěl říct a ne na zuby. Na ruce.

A její kolegyni Pavlu jsem zase jednou potkal v Kaufu u pokladny. Koukl jsem ji do pojízdného košíku, měla v něm tři flašky značkového vína, nějaké likéry, olivy, arašídy, brambůrky, uherák, uzený sýr.

Evidentně připravovala večírek. /ÁÁÁ, tady bude dnes večer velká žranice/, řekl jsem ji s úsměvem kapánek závistivě. /ÁÁÁ, tady bude dnes večer…/ oplatila mi pohled do mého košíku Pavla, ale zavčas se zarazila, bo jsem měl v košíku jenom velký balík toaletního papíru.“ „…velké…,“ se s míchem mě chtěl doplnit Depejrak. „Zklapni, brácho,“ netaktně mu rychle skočila do řeči taktní Majka. „Tak, za chvíli jsme v Raťasu. Kdysi po vojně jsem tady jednou jel na kole se Slávkem, takže si trošku vzpomínám, že za chvíli bude…no vidíte, jsme tady. Ratiboř. Na levé straně motorest, jojo, přesně si na to vzpomínám,“ hlavou se mi mihlo, jak mě tenkrát z ničeho nic napadlo, že si možná z této dědinky najdu holku, ale nestalo se tak. Přesně si vybavuju ten baráček, za chvíli kolem něj pojedeme. Začalo mi víc bušit srdce, cítil jsem, jak mi stéká studený pot po spáncích, přepadlo mě tušení hraničící téměř s jistotou.

Depejrak jel skoro krokem a najednou zastavil. Ufff, udělalo se mi na milisekundu mdlo jako vždy, když se mi moje intuice vyplní. Sice jsem na občasné splnění mých předtuch zvyklý, ale vždy mě to zaskočí. Na malou chvíli si pak připadám jako ve snu, že to nemůže být pravda. Depejrak zastavil před domkem, před malým nenápadným ničím vyjímečným domkem, ze kterého jsem měl tušení, že si vezmu holku. Jasně, chlapi, není to úplně tak, jak mě to tenkrát napadlo, že do tohoto domku budu chodit randit a třeba tady budu bývat, ale určitá souvislost tady je. „Tak, jsme tady,“ prohlásila Majka. „Jdeme na návštěvu?“ „A chce se ti?“ odpověděl protiotázkou Depejrak. „Vlastně ani ne. Nevíme, kdo tam bydlí, ani jestli by nás pozvali dále. Mně to stačí takto. Jen se podívat z auta. Stejně…“ nedopověděla. Měla knedlík v krku.

Co stejně? Stejně tam svoje rodiče ani prarodiče nenajdou. Asi toto chtěla říct. Nějak tak to nejspíš myslel Wabi Daněk v písničce „Fotky“, že člověk občas hledá, co už není. Bylo mi smutně s nima.

Pár minut jsme zůstali sedět v autě a mlčky se dívali na dům. Oba dva byli pohrouženi ve svých myšlenkách a věnovali vzpomínku zesnulým. „Jedeme?“ přerušila ticho Maruška.