Nazdar, chlapi aneb Mařenko, řekni Ř

nějakou /ženskou bez koulí/.“ „Jako je moje sestra. Máš pravdu. Škoda, že Majka nemá sestru, když už je zadaná.“ „Ty jsi ještě pořád ožralý! Vždyť by to zase byla tvoje sestra.“ „Aha. To je pravda. Škoda, že Majka nemá bratra.“ „Depejraku, ty nezklameš! Že já ti na ty tvoje frky skočím. A co Eva z Tenne Baru? Ty vole, ty Depežroute, kdybys´ viděl, jak se včera po tobě Evička dívala. S takovou láskou, něhou, pochopením, s utrápeným anebo spíš bych řekl ustrašeným výrazem, aby se ti něco nestalo, když jsi to přepískl. Ta baba k tobě pořád něco cítí. Co něco! Ta baba je do tebe pořád zamilovaná až po uši. To jsem si všiml už několikrát, nejen včera. Vždyť na Silvestra se také točila nejvíc kolem tebe. To by musel být člověk slepý, aby si toho nevšiml.“ „Jak jsi to říkal? /Ženská s koulema/? Co to je za výraz? Kde jsi na to přišel?“ „To snad nemyslíš vážně. Tak ty včera celý večer meleš o /ženských s koulema/, o /chlapech s pipinou/ a podobně a nakonec to bude na mně? Ty si to vůbec nepamatuješ ten tvůj monolog?“ „Ne. Já mám totiž oknolog. A monokl jak mi sjela hlava na stůl.“ Nojo, oknolog. Průvodní jev nadměrného pití alkoholu. Já jsem měl kupodivu, chlapi, největší ztrátu paměti ne po nějaké oslavě, ale ve škole. I když s tou mou ztrátou paměti to bylo trochu jinak.

Na průmce se v hodině češtiny jednou objevil nějaký Kokoška. Mladý učitel na praxi. Probírali jsme tehdá tak zvané „Zlé básníky“, tuším to byli převážně Francouzi, kteří si libovali v pochmurnu, bezmoci, nicotě, beznaději, prostě ve všem špatném a škaredém. Kokoška chtěl někoho vyzkoušet, tak se zeptal, zda se někdo hlásí dobrovolně. Přihlásil jsem se. Občas jsem to tak dělával, bo mě k tomu o přestávkách před zkoušením vyzývali spolužáci, kteří nechtěli být sami zkoušení. Zachraňoval jsem, jak se tehdá říkalo, čest třídy. A zachránil jsem ji skvěle. Bylo to velice lehké učivo, odříkal jsem bez jediné chybičky naučený text.

Kokoška byl spokojený.

Na druhý den už ale toto téma chtěl známkovat. Znovu se zeptal, kdo se hlásí dobrovolně. Všichni předpokládali, že se znovu přihlásím a dostanu tak v podstatě jedničku zadarmo. Chvíli jsem počkal, abych dal příležitost jiným, ale když se nikdo nehlásil, tak jsem zvedl ruku. Řekl jsem dvě tři věty a…odmlčel jsem se. Napadlo mě, že bych to neměl odříkat jak včera. Bude to vypadat, že jsem se jen bezmyšlenkovitě nabifloval text. Pomlka byla čím dál delší. Neměl jsem okno, chlapi, to vím i po tolika letech přesně. Jen mně v hlavě šrotilo, že si teď o mně všichni (hlavně praktikant, který mě vůbec nezná) budou myslet, že okno mám. Že jsem se vše jen našrotil, vypadlo mi jedno slovíčko a proto jsem ztratil nit. Jak nějaká šprtka.

A čím dál víc jsem si to uvědomoval, tím mně bylo větší horko a trapně. „Tak já to včera odříkám jak když bičem mrská, a teď, když se to známkuje, když o něco jde, tak nejsem ze sebe schopný dostat ani ťuk. Včera bych za to dostal jedničku, dnes dostanu baňu. A druhú na ňu od mého fotra,“ honilo se mi hlavou. A hlavně: „Jak teď vypadám před budoucím učitelem?“ Jak ten největší třídní šplhoun a mazánek. Jenže já to fakt nemůžu odříkat jak včera. Pořád by to vypadalo, že jen otrocky opakuju něco nabiflovaného. Nevěděl jsem, jak z toho ven. Učitel nakonec mávl rukou, ať si raději sednu.

Známkovat to dneska ještě nebude. Ulevilo se mi, ať si o mě mladý elév myslí, co chce, bez problémů jsem odříkal „Květy zla“ a všechny další básně a spisovatele, dostal jsem za jedna a šmytec.

Kokoška si po revoluci ve Vsetíně otevřel jednu z prvních soukromých středních škol v republice Kokoška školu a dělá tam ředitele myslím dodnes. Takže, chlapi, není okno jako okno. „Petřéééé!!! Pojď okamžitě nahoru,“ ozvala se razantně z horního patra Maruška. „Stando, ty sem přijď také, prosím,“ doplnila už o hodně mírněji. „Asi máš průser, tak to ti nezávidím. Mít kocovinu a k tomu ještě průser. Co jsi provedl?“ „Vůbec netuším.“ „Podívej se, ty pacholku, jaký jsi po sobě nechal svinčík. Že máš rozházené oblečení po celém pokoji, to mě nevadí. Vím, že si to uklidíš. Beru, že se ti to v takovém stavu, v jakém jsi přišel, nechtělo uklízet. Ale koukej na ten špinavý koberec. Stando, podívej se,“ otočila se směrem ke mně. „Ten bordelář se nepřezul a natahal všude bláto.“ Rozesmál jsem se. „Tak to je dobré. Já se tady rozčiluju a pánovi je to k smíchu.“ „Ale né, Maruško,“ dal jsem ji pusu, aby ji trochu vztek přešel. „Jen jsem si na něco vzpomněl. Když jsem dělal finančního poradce, tak jsem jednou měl domluvenou schůzku u jednoho klienta u nich doma. Šel jsem k nim přímo z práce. Na šatně jsem si umyl nohy a do bot jsem si nasypal zásyp. Naštěstí s pocením nohou nemám problémy, ale jistota je jistota. Zásyp prostě trochu pohltí zápach a nohy jsou v suchu. Jenže když jsem se u nich zul, tak pudr z mých ponožek zanechal na jejich novém červeném koberci v obýváku