Nazdar, chlapi aneb Mařenko, řekni Ř

„Vrátíš se mi, viď?“ snažila se to říct co nejlhostejněji, ale zastřený hlas prozradil, že má strach. „Samozřejmě, že se vrátím. Miluju tě a je mi s tebou tak dobře, jak mi nikdy v životě nebylo.“ „Víš, Staňku, mám strach. S Věrou jste prožili kus života, ona se třeba s novým partnerem mohla rozejít, ty se s ní znovu uvidíš a zjistíš, že ji máš stále rád. Nediv se mi, že mám obavu, aby ses´ nerozhodl z rozvodu vycouvat a lepit zpátky rozbitý talíř. Na Tahiti ses´ mi zdál občas takový smutný a zahloubaný do sebe. Jak kdybys´ něčeho litoval, jak kdyby ti něco chybělo,“ měla jen krůček k pláči. „Já jen doufám, že jsi se trápil kvůli rozvodu, že v tom nic jiného nebylo.“ Tak to jsem nechtěl, aby si Majka všimla, že se trápím. Uhodila hřebíček na hlavičku, když řekla: „jak kdyby ti něco chybělo“. Jo, Maruško, prachy mi chybí. Znovu jsem se během dovolené přistihl, že musím myslet na to, že s těmito sourozenci nemůžu držet krok co se týká financí. Ani teď na to není vhodná doba se o tom bavit. Toto nepříjemné téma mě čeká až se vrátím zpátky do Bad Sodenu. „Nic jiného v tom není,“ zalhal jsem tedy. „Ale rozvod mě netrápí, to je pro mě uzavřená věc. Spíš je mi líto, že musím od tebe na několik dní odjet a že nebudeme spolu. Na to jsem si během dovolené několikrát vzpomněl a bylo mi to líto.“ „To jsem ráda, uklidnil jsi mě. Miluju tě,“ znovu mě objala a začala líbat. „Taky se mi bude po tobě stýskat, ale ber to z té lepší stránky. Po pěti měsících se podíváš zpátky do Čech, navštívíš kamarády, příbuzné. Určitě se nebudeš nudit. Uvidíš, jak ti to uteče.“ Průvodčí nám pokynul, že už je čas, Majka mi na rozloučenou popřála příjemnou cestu a zdárné pořízení, poslední zamávání ze schůdku a zmizel jsem ve vlaku.

Tak a teď jedu pro změnu na východ.

Překračovat hranice rodné hroudy je vždy fajn pocit. Člověk zase slyší svoji mateřštinu, vidí české nápisy, poslouchá české písničky a je mezi svými. Nenechal jsem si tuto pohodu zkazit ani tušícími nepříjemnostmi s Věrou. Ty se ale naštěstí nedostavily.

Věra mě u soudu příjemně překvapila vstřícným přístupem, bez průtahů nás rozvedli hned napoprvé.

Nekydali jsme na sebe špínu, neprali špinavé prádlo, ani nevytahovali na světlo naše neshody. Škoda, že se takto mile ke mně nechovala i v manželství. Jen když si občas uvědomila, dvakrát třikrát za rok, že je vůči mně odtažitá, vydržela se týden chovat jako normální manželka. I u soudu to byla jen její poza, která by stejně brzy odezněla. Ale jsem rád i za to.

Její vstřícnost byla způsobená hlavně tím, že nemáme děti, že se nesoudíme o výživné a opatrovnictví. A hlavně jsme se nesoudili o majetek. V tomto směru jsme byli vyrovnaní ještě než jsem odjel na Západ.

Každý si nechal to, s čím do manželství šel, bo oba jsme ctili zásadu, že když před svatbou něco nemám, tak to nemůžu po ex-partnerovi požadovat. Po rozvodu přijít o majetek je jedna z největších zlotřilostí, kterou vám dříve milující člověk způsobí.

Je pravda, že během manželství jsem platil skoro všechny dovolené a výlety já, kdežto Věra vrážela svoje peníze do oprav baráku a elektrospotřebičů. Ty jsem ji samozřejmě po rozvodu nechal, když je platila ze svého. Takže si svoje peníze tímto způsobem zhodnocovala, kdežto moje peníze jsme utráceli za požitky a za jídlo. Neřešil jsem to. Bylo by to nepříjemné dohadování a určitě bych narazil na její odpor. Pár desítek tisíc by mi teď sice přišlo vhod, když jsem se u Majky díky dovoleným zadlužil, ale budu to muset vyřešit jinak. Chtěl jsem prostě, aby na mě Věra vzpomínala v dobrém. Anebo alespoň ne ve zlém.

To můj bývalý kolega ze Zbrojovky Valdemar Galda dopadl o hodně hůř.

Valda byl kliďas, na kterém by se dalo dříví štípat. Nikdy se na nikoho nerozčílil, pro všechny měl pochopení, místo hádky si vyslechl argumenty protistrany, pokýval hlavou jak moudrý indiánský náčelník a pak v klidu, pokud to bylo nutné, oponoval. Bydlel u rodičů své ženy a tam si nechal několik let všechno líbit, bo na starého tchána Pospíšila bohužel nic neplatilo. Jen jednou jedinkrát se rozčílil a se starým se zle pohádal. To bohužel neměl dělat. Tchán, aby se mu pomstil, přepsal barák na manželčinu sestru.

Galda se nakonec musel odstěhovat, bo manželka Klára mu hádku s otcem a díky tomu i ztrátu baráku, který měla v budoucnu slíbený, tak dlouho předhazovala, až se nakonec rozvedli. Našla si jiného chlapa a odjela s ním do Spojených států. Od té doby Valda svoje děti, na které byl hodně citově vázaný, neviděl.

Klára jakékoliv snahy o kontakt se svými dětmi Valdovi odpírala. Žádné esemesky, žádný chat na fejsku, žádné maily, nic. Jak kdyby jejich děti nikdy neměly svého otce. Valdu tento přístup jeho bývalé manželky docela zlomil. Jo, život je krutý. No…ani ne tak život, jak spíš lidi.

Valdagalda byl sice divnéj patron, ale měl jsem ho rád. Po celou dobu, co jsme spolu dělali, mě oslovoval „pane kolego“ a vykal mi, přestože jsem byl o několik let mladší.

Jednou, když měl už dost velké neshody se svou manželkou, jsem ho podezříval, že mu dočista přeskočilo,