Nazdar, chlapi aneb Mařenko, řekni Ř

nemusela být tak nudná, jak jsem si představoval. Z ničehonic mě totiž v bazéně oslovila velmi pěkná žena.

O něco mladší než já. „Dobrý den,“ pozdravila mě kamarádským, téměř rozverným způsobem, když se brodila teplou vodou kolem mě.

Zatímco se ostatní v lázni ponořili až po krk a posunovali se kačením pochodem, aby do sebe vstřebali co nejvíce tepla, tato dívčina šla schválně vzpřímeně. Voda ji byla jen po bříško, takže dávala tak na obdiv svoje vnady. Velké vnady. „Do…dobrý den,“ odpověděl jsem překvapeně, bo jsem netušil, kam ji mám zařadit. Je snad od nás z práce? Anebo ji znám ze Vsetína, popřípadě z okolí? Takovou kost bych si ale přece zapamatoval. „Vy si na mě nepamatujete?“ pokračovala už o něco méně radostně. „Promiňte, já jaksi…nevím, odkud…“ „Vy jste tu byl i loni, že? Měl jste deku u plaveckého bazénu.“ Tak to žasnu. Ano, měl jsem deku přesně tam, jak říkala. Taková výstavní baba si mě i po roce zapamatovala? To mě dost potěšilo. „Fakt si na mě nevzpomínáte?“ neskrývala zklamání.

Zakýval jsem záporně hlavou, zatvářil se provinile a rozpačitě jsem pokrčil rameny. Rychle jsem přemýšlel, jestli jsem se s ní loni bavil nebo ne. „Ne, promiňte. Nemůžu si vzpomenout. Možná kdybyste si sundala sluneční brýle,“ napadla mě spásná myšlenka.

Mladá paní nebo spíš slečna si poslušně sundala brýle. Nic. Pořád si ji nevybavuju. „Možná kdybyste si sundala plavky,“ ukazováčkem jsem ji ukázal na kozy. „Proboha NE! Dělám si legraci!“ zavčas jsem ji zarazil, když užuž dávala ruce dozadu, aby si odvázala šňůrečky. Sakra, já jsem takový vůl! Mohl jsem se alespoň pokochat pohledem. I ostatní chlapi posedávající v bazéně okolo, kterým tento náš kratičký rozhovor samozřejmě nemohl uniknout, mi to dávali okatě najevo. Jeden se zklamaně plácl do čela, druhý naštvaně třískl oběma rukama do vody, třetí se rozchechtal na celé kolo, čtvrtý obracel oči v sloup. Raději jsem zmizel než mě tento dav nadržených vlčáků bude lynčovat.

My, chlapi, za ten náš chtíč však nemůžeme. Je to stejné, jak kdybyste hladovému psovi mávali před čumákem voňavou pečínkou a pak ho zřezali za to, že po ní chňapl. Jsme hold tak naprogramovaní. Stejně tak jsou ženské naprogramované na to, aby nás navnadily. To mě vždycky „pobaví“, když se nějaká baba vyfíkne do toho nejrajcovnějšího, co doma má. Obleče si minisukýnku, tričko s co největším výstřihem a pak, když nám chlapům sklouzne pohled na jejich Dolly Buster, tak se cítí dotčené. Ony přece chtějí, abychom především obdivovali jejich duchovno. Ale hov…iedziu polievku, na dreveném talierku. Dělají ji tady výbornou. I zítra si ji dám k obědu.

Slibný začátek dovolené však neměl dlouhého trvání. S milou dívčinou jsem se ten den sice ještě jedenkrát potkal a dali jsme spolu řeč, ale byla to jen labutí píseň, bo ji končil turnus a ona chvíli po našem hovoru odjela domů. Takže mě opravdu čekal nezáživný týden.

To by se ovšem ještě to samé odpoledne nesměly na scéně objevit další dvě dívky. Lépe řečeno jedno děvče a její maminka. Evidentně ji měla v dosti mladém věku, bo jsem jim tipoval tak 17 a 35 let. Obě byly překrásné.

Maminka měla ztepilou vyvinutou postavu, dcera také v ničem za svojí máti nezaostávala. Plochá bříška, mohutná poprsí, krásně tvarované zadečky, ani špetky tuku, žádné faldíky, moderní účesy a pokud nebyly v plavkách, tak krásné ohozy. Nevynechal jsem jedinou příležitost, abych po nich nekoukal. Každou chvíli se naše pohledy střetly. Jednou se mně vyzývavě zadívala do očí maminka, podruhé se na mě několik dlouhých vteřin téměř provokativně dívala její dcera.

Právě tyto jejich pohledy mě hned od první chvíle ujistily, že jsou to maminka s dcerou. Kromě velké podoby měly totiž obě malilinkatou oční vadu. Nepatrně jim utíkalo od sebe jedno očičko, takže měly pohled jako inspektor Columbo. Ani trošičku to však neubíralo na půvabu ani jedné z nich. Dokonce bych řekl, že právě toto bylo na nich nejvíc zajímavé a až rozkošné.

Po neustálém pokukování jsem vysledoval, že tu jsou samy, bez tatínka a bez přítele. Ikdyž jsem cítil určité sympatie i z jejich strany, nenašel jsem odvahu je oslovit. Večer mě samozřejmě dost mrzelo, že jsem propásl příležitost. Zítra tu přece už ty koťátka nemusí být.

Druhý den jsem stál v dlouhé frontě na lístky do areálu a zahlídl jsem, že ve vedlejší frontě stojí dcera. Za mě si stoupla její máti. Ani jsem si nevšiml, kdy přišla. Zkoušely tak, která řada je rychlejší. Zástup se pohyboval dost pomalu, měl bych toho využít a dát s ní řeč. Mám jedinečnou příležitost, která se nemusí opakovat. Několikrát jsem se otočil jakože se rozhlížím, jak se rychle pohybují ostatní fronty. S milou mladou paní jsme se střetli pohledem a usmáli se na sebe, bo se z předchozího dne přece od vidění známe. „Tak kdo vyhraje? Vy anebo vaše dcera?“ s lišáckým úsměvem jsem bradou nepatrně kývl na vedlejší frontu, ve které stála mladá krasavice.