Nazdar, chlapi aneb Mařenko, řekni Ř

nich větší fotbalová velmoc. Ale Colo Colo…“ „Je z Chile, já vím,“ znovu jsem mu neslušně skočil do řeči. Nechtěl jsem před ním vypadat nejen jako fotbalový, ale i zeměpisný Neználek. „Vyznáš se,“ hned mě ocenil Depejrak. „Byl jsi někdy v Brazílii?“ „Ještě jednou a budu tam poprvé. Ne, nebyl. Ale někdy bych se tam rád podíval.“ „A ty tady, Stando, děláš co?“ oplatil mi otázku. „Já tady piju tři piva,“ oba jsme se uchichtli. „Ale jinak dělám manipulanta ve skladě firmy Wagner. Už dva měsíce. Po vánocích jsem se chtěl vrátit zpátky do Čech, ale ještě si to musím pořádně rozmyslet.

Trošku se teď změnila situace. Nevím, jak to vše ještě dopadne.“ „Přidali ti nebo tě povýšili?“ zajímalo ho, o jakou změnu situace u mě došlo, když tu chci zůstat. „Ne, to ne. Možná po zkušební době mi na začátku roku něco do výplaty přihodí, neptal jsem se na to. Je mi to jedno. Když dají, budu rád, když nedají, tak se nedá nic dělat. Ale ta nová situace nesouvisí s prací,“ nechtělo se mi mluvit o Marušce. Co bych také mohl říct? Že jsem se dnes bavil s jednou holkou a teď nevím, co bude dál? Sám nejsem schopný se v tom zorientovat, natož o tom někomu povídat. Depejrak byl taktní, víc nevyzvídal.

Koutkem oka jsem si všiml, že děvčata, která doposud tančila s Depejrakem potažmo se mnou, sice byla na parketě, ale moc je to samotné nebavilo. Posunky nás zvaly na parket. „Pojď, jdeme pařit, baby už čekají, pokecáme potom. Noc je ještě mladá a my také,“ ukončil Depejrak náš první rozhovor.

PETR Co vám budu povídat, chlapi. Depejrak mi padl do noty od první chvíle, co jsem ho zahlídl okénkem.

Zapůsobila tady opět chemie. Tak jak působí chemie mezi klukem a holkou v podobě lásky, tak působí i mezi osobami stejného pohlaví v podobě přátelství.

U mě tato chemie poprvé zapůsobila asi ve třech letech, kdy jsem se potkal s Adamem. Toto kamarádství mi vydrželo celý život, ikdyž jsem se později odstěhoval.

Přátelství z dětství, společně prožitého mládí a dospívání nic nepřekoná. Ale vyrovná se mu přátelství z vojny. Měl jsem štěstí, že se Slávkem bydlíme nedaleko od sebe, takže se docela často vídáme.

Oba mí kamarádi, co se týká příjmu, jsou ale někde jinde než já. Dokud tomu tak nebylo, tak jsme jezdili na společné dovolené. Později už ale ne, bo na jejich luxusnější destinace jsme neměli s Věrou peníze.

Adam patří do užšího vedení jedné středně velké mezinárodní firmy a Slávek má svoji firmu. Samozřejmě jsou patřičně vysoko finančně ohodnocení. Naštěstí tento rozdíl v příjmech nezanechal žádné stopy v našich vztazích. Nejsem závistivý a oni se i přes můj o hodně menší příjem na mě nikdy nedívali přes prsty, jak to třeba velice dobře uměl švagr Milan.

S Depejrakem i s ostatníma holkama jsme pokračovali v tančení ještě hodně dlouho. Pak se ale někam vytratil s jednou dívčinou a ten večer jsem ho už neviděl. Má recht, pokud není ženatý a nemá v Brazílii vážnou známost, tak proč by si neužil. Nečekal jsem ale, že zmizí bez rozloučení. Nedali jsme si na sebe ani kontakt. Sice jsem mu řekl, kde pracuju, ale pochybuju, že by mě ve fabrice hledal. Raději jsem mu měl říct, kde bydlím. Kdyby šel okolo mé chatky, tak se třeba mohl stavit na kafe…panebože, na kafe…jak dvě baby. Na kalíška, jsem chtěl říct, na kalíška. Neměl bych si ale dělat žádné naděje a iluze. Depejrak určitě neměl takovou potřebu se se mnou kamarádit, bo v Bad Sodenu měl spoustu známých a přátel. Zajít s někým na pivo a dát řeč pro něj nebyla žádná vzácnost. Snad jen kdyby si chtěl povykládat česky. Jenže on může mít klidně i v Brazílii české kolegy. Anebo jezdit často do Čech. Vlastně mi ani neřekl, s kým dělá.

Jestli pracuje víc s Němci nebo Brazilci. Uvidím příští pátek nebo v sobotu, jestli na něj ještě někde narazím. Když budu mít štěstí, tak se třeba znovu tady potkáme.

Nakonec jsem ani nemusel čekat až na víkend. Nene, chlapi, nenarazil jsem na něj. Ale když jsem si přes týden zašel jako každý večer na jedno pivo do Tenne, tak mě oslovila moje oblíbená šenkýřka. „Vy jste Stenly Vuojdu z České republiky?“ „Ano,“ odpověděl jsem nadmíru překvapeně. Že jsem Čech mohla vědět. Ale nikdy jsem se ji nepředstavil, ani nikomu jinému v tomto baru. „Znáte Péta De pe žrejk?“ četla z papírku kostrbatě přezdívku, kterou jsem dal Depejrakovi. Rozchechtal jsem se na celé kolo. „Ano. To…být…můj…kamarád.“ „Já mám pro vás dopis.“ „Občanku nepotřebujete?“ zeptal jsem se rozverně. Snad nebudu muset dělat kliky jak na vojně.