DNEs
kavárna
Jak se bloguje proti Castrovi Rozhovor s celosvětově proslulou kubánskou blogerkou Yoani Sánchezovou Strana D7 SEŠIT D sobota 7. března 2009
www.idnes.cz/kavarna
Foto: Archiv Vladimíra Červeného
Holé hlavy nemusí znamenat holé neštěstí Snímek z poloviny 90. let, z jednoho pražského večírku skinheadů proti rasismu
Skinheads v české krajině Střihouni, náckové, kališníci i bojovníci proti rasismu aneb není zosobněním zla každý, kdo si v téhle zemi vyholil lebku.
Foto: Archiv honzy Vedrala
Honza Vedral
K
oncem loňského roku se na litvínovském sídlišti Janov, kde politika developerů vytvořila ghetto z takzvaných problémových rodin s vysokým procentem romské populace, pokusili násilníci pod rouškou demonstrace Dělnické strany o pogrom. Ocelové tyče, Molotovovy koktejly, dlažební kostky a krátký sestřih vlasů některých účastníků se staly kulisami pro televizní záběry připomínající pomalu již legendární český béčkový film Nahota na prodej. I díky podpoře od místních obyvatel zároveň mohly zkratkovitě evokovat atmosféru raných devadesátých let, kdy mezi nejprodávanější hudební artikl patřily rasistické nahrávky kapely Orlík herců Daniela Landy a Davida Matáska a kdy ulicemi Prahy na prvního máje pochodovala mládež s holými hlavami a vykřikovala hesla jako: „Cikáni do plynu!“. Skinheads se pro řadu Čechů stali synonymem pro rasisty či neonacisty. Jenže v Janově to bylo jinak, neboť
Ostrý Orlík Daniel Landa a David Matásek uprostřed kvarteta, které se chtě nechtě zapsalo do českých polistopadových dějin
situace se mezitím radikálně proměnila. Dneska totiž – navzdory mediálnímu obrazu – je mnohem víc skinheads mezi bojovníky proti rasismu než na druhé straně barikády. I posledním, koho zatím připravil o život český neonacista, byl před rokem příbramský skinhead Jan Kučera. Subkultura tu totiž – mimo zájem žurnalistů – prošla živelným vývojem, který by se dal shrnout jako postupné objevování opravdových kořenů. Kdo a proč tedy dnes jsou a kdo a proč v minulosti byli čeští skinheads? Rozčuch a mumraj „Hlavu mají oholenou na tři milimetry, na sobě o několik čísel větší kalhoty od modráků na tenkých červených šlích, na nohou ocvočkované boty s ocelovými podkůvkami, zvané ‚zetory‘. Jsou přímí potomci řemenů – s určitou dávkou spontánní surovosti navíc. Ti, co mají vlasy o poznání prorostlejší, si říkají kartáči. Střihouni i kartáči se specializují na terorizování tak hrozivých typů, jako jsou hippies a homosexuálové, pákistánští přistěhovalci a drobné staré paní,“ píše se v jednom z novinových textů, zřejmě ze začátku sedmdesátých let; dnes koluje jako žert na internetu. Podobně jako ostatní subkultury mládeže na území Československé socialistické republiky byli i skinheads poznamenáni informačním filtrem. Přestože subkulturu v Británii tvořili především mladí příslušníci dělnické třídy a reprezentovali ji stylem, který byl vizuálně i obsahově oslavou tradičního britského pracujícího člověka, a jedním z cílů jejich nespokojenosti byla konzervativní politika Margaret Thatcherové, pro normalizační tisk byli proletářští skinheads (přezdívaní „střihouni“), stejně jako jim předcházející mods („řemeni“) a pankáči („kartáči“), pouhým zhýralým produktem kapitalismu. „Střihouni“ žili jen pro „mumraj“ a „rozčuch“ a britské paničky si místo pohoršení nechávaly dělat módní frizury „v kadeřnickém salonu Vidala Sassona“.
S takovým informačním základem se v osmdesátých letech v Čechách objevili první skinheads, jejichž počty se až do listopadu 1989 počítaly spíše v desítkách. Většinou šlo o kluky, jimž vyhovoval sestřih, který si přivezli z výkonu povinné vojenské služby, nosili těžké boty jako kanady a leteckou bundu bomber a neměli rádi komunismus. Punk proti komunismu Vývoj a možnosti subkultur založených na rezistenci se v totalitních režimech odlišují. Zatímco demokratické režimy všemu potenciálně podvratnému obrousí hrany a připraví k inkorporaci, tedy k rozmělnění a zpeněžení, totalitní režimy se spoléhají na represivní státní aparát. V takové atmosféře se myšlenka antikomunismu stala spojníkem řady myšlenkově zcela odlišných subkultur. Zatímco v Británii se pod hlavičkou Rockem proti komunismu začaly sdružovat neonacistické kapely, v Čechách by se v přímém rozporu na podobném sloganu v normalizačních letech shodli skinheadi i pankáči (a koneckonců i „androši“, tedy máničky). Až do sametové revoluce byl každopádně hlavní myšlenkou subkultury skinheads antikomunismus – vše ostatní bylo podružné. Kolem roku 1983 tu začala fungovat první hudební kapela, která se již názvem přihlásila k té formě „pouličního“ punku, jež byla čerstvá i v samotné Británii. Punku nazývanému oi! Kapela Oi! Oi! Hubert Macháně svoje vystoupení pojímala spíše recesisticky; hudebně těžila z tradic hospodského rokenrolu a její tehdejší bubeník Tomáš Hájíček (dnes zpěvák úspěšných Krucipűsk) v devadesátých letech pro časopis Rock & Pop vysvětloval název: „Prostě jsme se naučili hrát, pak jsme někde slyšeli to oi, zalíbilo se nám to, a tak jsme to začali prdat do těch textů.“ Přesto právě Oi! Oi! Hubert Macháně jako jedni z prvních v osmdesátých letech napsali rasistickou píseň s výmluvným názvem Práskni negra do hlavy.
Roku 1985 publikoval časopis 100+1 zahraničních zajímavostí článek o skinheads, podle nějž si řada tehdejších sympatizantů začala o své budoucí subkultuře dělat (ne právě přesnou) představu. Barvitě podaná reportáž s posměšným titulkem „Holohlavci, to jsou, pane, chlapci“ líčila otřesné scény plné rasově motivovaného násilí, kterého se dopouštěli skinheadi téměř po celé západní Evropě. Závěr článku patřil řeckému neonacistovi Jorjosu Gavrilovi, který měl na rukách vytetovány hákové kříže, na fotce třímal v ruce kudlu, odmítal jakýkoliv alkohol, cvičil se v bojových uměních a reportér ho popsal jako „svalnatého klacka“, co pod rouškou tmy vyráží s tyčí pod kabátem na „další noc dlouhých nožů“.
Společný nepřítel Až do sametové revoluce byl hlavní myšlenkou subkultury skinheads antikomunismus Spolu s hudbou neonacistických kapel Endstufe a Storkraf, která se později do Čech dostávala přes německé hranice, začínala mít většina prvních českých skinheads o svém ideovém směřování jasno. Faktor Landa a Matásek Netrvalo dlouho a první pražští skinheadi se začali scházet ve vinárně Orlík. Mezi časté hosty podniku patřili i studenti konzervatoře, herci Daniel Landa a David Matásek, kteří se zřejmě pod vlivem zahraničních vzorů rozhodli v roce 1987 založit skinheadskou kapelu. Ta na památku oblíbeného podniku nesla jméno Orlík. Po uvolnění poměrů počátkem devadesátých let se Orlík stal jednou z nejslavnějších a nejvlivnějších tuzemských skupin. A potvrdil zdejší obecné chápání skinheadů coby rasistů a zasloužil se o politizaci této subkultury. Pokračování na straně D6
kavárna esej
DNES sobota 7. března 2009 www.idnes.cz/kavarna
zásah. V klubu přitom zabavila jen zanedbatelné množství marihuany.
Pokračování ze strany D5 Na rozdíl od mimopražských neonacistů začali si přívrženci Orlíku vytvářet vlastní ideologii. Sice odmítali německý fašismus (Orlík zpíval i „faschos tu nechceme“), nicméně razili extrémní český nacionalismus založený na svérázném historickém výkladu husitství, tzv. kališnictví. Pozdravem nebylo Vítězství zdar, nýbrž moralistické: „Čistý štít!“ Myšlenky textů Orlíku přitom byly splácaninou okopírovaných zahraničních vzorů opěvujících bílou rasu a bílé bojovníky (například White Rider, tedy Bílý jezdec, se jmenovalo album zakladatelů neonacistické hudby, britské kapely Skrewdriver z roku 1987), češství, pivo, holky a skinheadství jako takové. Tématem byla i situace v Jihoafrické republice – jedna z demonahrávek Orlíku nesla název Mandela patří za mříže. I hudební složka byla mnohdy podivuhodnou směskou. Například jeden z největších hitů kapely, otevřeně rasistickou píseň Bílá liga („kdo nám to sem z palmy spad? Černý voči, je to negr, to neni můj kamarád“), začínal David Matásek hrou na kytaru evokující černé jamajské reggae, ale záhy tenhle nákrok vystřídal primitivně zahraný punk. Ztracení hoši S uvolněním poměrů po „sametu“ zažili takto zformovaní nesametoví skinheads – podobně jako ostatní komunistickým režimem potlačované subkultury – boom popularity. Ovšem vzhledem k tomu, že padl „společný nepřítel“, zároveň se prohlubovaly vzájemné rozbroje a s narůstajícím pocitem síly narůstala i agrese. Setkání skinheadů s pankáči končila většinou bitkou. Stejně jako s Romy či Vietnamci. A ujasnit si, na jakou stranu barikády patří, muselo i mnoho později slavných hudebníků.
Skinheads v české krajině
Hitparáda česká byla hezká První deska Orlíku, nazvaná Oi!, se stala prodejním hitem a bodovala v televizní hitparádě V atmosféře počátku devadesátých let, kdy se „mohlo všechno“, se odehrávaly z dnešního pohledu těžko pochopitelné věci. Oproti vývoji v zahraničí to náhle nebyla subkultura vznikající a žijící spontánně zdola. Členové populárního Orlíku totiž nebyli žádní obyčejní kluci z ulice, nýbrž herci známí z filmů, jako byla Kleinova série o básnících či Johnova a Smyczkova kritika chuligánů nazvaná Proč?. Přijmout Landu s Matáskem za své bylo velmi jednoduché. Vše navíc umocňovala porevoluční atmosféra nejistoty, která šla ruku v ruce s euforií. Skinheadství bylo chvíli pop. První deska Orlíku, kapely s keltským křížem v logu, nazvaná Oi! se stala prodejním hitem a bodovala v televizní hitparádě. Traduje se, že mimo jiné právě i na výdělku z ní (a Tří sester) postavil vydavatel Vladimír Kočandrle jeden z největších tuzemských hudebních labelů Monitor (dnes EMI). Textově mnohem více otevřeně rasistickou desku kapely Bráník sponzoroval Branický pivovar. Fenomén skinheads přes rostoucí kritiku obsahu nahrávek Orlíku, Bráníku, Valašské ligy a dalších kapel navíc přitahoval i některé další známé figury. Novinář Jiří X. Doležal horoval pro vytváření občanských hlídek, v nichž by skinheadi – pod velením zvláštního odboru ministerstva vnitra (!) – řešili tzv. romskou problematiku. Hudebník a výtvarník Vladimír Franz se naivně snažil dodat subkultuře jakýsi filozofický a moralistický rozměr a pravidla – správný skinhead se prý věnuje sportu a nebere drogy. Jenže subkultura skinheads se dál vyvíjela živelně a po svém. Mladí neonacisté sympatizovali s rétorikou Miroslava Sládka a na akcích jeho parlamentní extrémně pravicové Republikánské strany se realizovali coby „pořadatelská služba“. Kromě toho vznikaly první radikální organizace, jako byla pobočka mezinárodní sítě neonacistické organizace Hammer Skinheads či fašizující Vlastenecká fronta nebo kališnická Vlastenecká liga, která se do budoucna nadále podílela na aktivitách Daniela Landy a jejíž členové například hráli o mnoho let později v jeho sólových klipech. Orlík se rozpadl v roce 1991, po vydání druhého alba Demise, na němž již otevřeně a sebevědomě zpíval, že „bílá liga je bílá síla“ (na debutu byl song raději pozpátku jako Alíb Agil). Mezi mementa doby patří dnes již
D6
Hudba jako přenašeč V atmosféře státem vedené represe, vymezování se proti nechápající většinové společnosti a ostrých střetů s neonacistickými skinheady probíhalo v půli devadesátých let autentické tříbení: myšlenka SHARP – skinheadi proti rasovým předsudkům – kterou v Česku do té doby registrovalo jen několik málo lidí, se tomu stala spojníkem. Informace a popularita skinheads se mezi mládeží začaly šířit živelně. V médiích často zmiňovaným propagátorem „apolitických“ skinheadů se stal Vladimír Červený. Rozjel velkolepě pojatý fanzin Bulldog, jemuž nechyběla ani obsáhlá sekce v angličtině, a proto se dočkal ohlasu i v zahraničí. Červený, nyní v Praze provozující obchod se skinheadskou módou, vydal roku 1998 první vinylovou desku oi! kapely The Protest! a o dva roky později i jejich debutové album, které neslo jasný název – S.H.A.R.P. Zpívali na něm: „Ať si hnědej, žlutej, bílej nebo černej, právo na život stejný máš. Nedej na kecy, co náckové šířej, vždyť do držky jim vždycky dáš. Dobýváme svět – Oi! Oi! Oi!“ Rovněž v roce 1998 ze zformované subkultury, z podhoubí strahovského klubu 007 a z inspirace prvními zahraničními ska koncerty v Praze vzešly první domácí ska kapely: The Chancers a Fastfood Orchestra. Nahrávkami a koncerty postupně získávaly stále významnější počet fanoušků, což iniciovalo vznik řady dalších kapel i vyšší zájem lidí o subkulturu skinheads. Jiným, pro subkulturu přirozeným místem šíření „osvětových“ informací se staly ochozy fotbalových stadionů, kde mezi chuligány napříč kluby byli kromě neonacistů také ti, kteří si oblíbili vizuální znaky subkultury skinheads a odmítali politické projevy. Specifickým se pak stal „kotel“ fotbalového klubu Bohemians 1905, jehož příslušníci – zhusta skinheadi – se programově vymezují proti rasismu a aktivně se účastní například kampaní Football Against Racism in Europe (FARE). Člověk v tísni v informační tísni V Česku tak subkultura pomalu dokončovala svůj podivný vývoj. Zatímco v Británii vzešli skinheads ze spojení tradiční britské tradice mods s jamajskými rudeboys, v Česku to byl v začátcích přejatý, na rasismu postavený módní trend, jehož
Zmatek Vývoj skinheadské subkultury v Česku s sebou přinesl mnoho zbytečné zlé krve a neporozumění
O cyklu Pohlcované alternativy Cyklus článků, v nichž autor analyzuje různé projevy subkultur, či chcete-li alternativních kultur, v minulosti a v přítomnosti. První díl vyšel v Kavárně 31. května 2008, druhý 26. července 2008, třetí díl 20. září 2008; všechny lze nalézt na www. idnes.cz/kavarna. Na internetu jednotlivé díly dostávají mírně „multimediální“ podobu, doplněny jsou například o videoukázky.
legendární koncert českých a slovenských skinheadských kapel ve Bzenci. Podporoval jej týdeník Reflex (!) a o akci vznikl tragikomický televizní dokument, v němž třeba Lou Fanánek Hagen (jinak i autor textu písně Skinhead) velebí Orlík, že teprve na nové desce mají jasný názor: „Žádný schovávačky, je to tam konečně všechno navostro. Cikáni a všichni tadyty šmejdi“. Během hraní některých kapel je na záznamu vidět hajlování a spokojený Daniel Landa se v rozhovoru rozplývá nad slovenskou kapelou Krátký proces, v níž zpívá příležitostný herec Rasťo Rogel. Zatímco Rogel zůstal aktivním neonacistou dodnes (založil i nechvalně známou kapelu Juden Mord a provozuje oděvní firmu s neonacistickými motivy), Landa a spol. se toho, co rozpoutali, zřejmě zalekli. Od subkultury, které dali i oni svými texty a prohlášeními specifický styl, se ukončením činnosti distancovali. Neonacističtí skinheads tak přišli o své pop hvězdy a dále se radikalizovali. Kromě násilností došlo i k několika rasově motivovaným vraždám. Normalizace Již v raných devadesátých letech se však někteří tuzemští skinheadi, a zejména lidé z autonomního a anarchistického hnutí, kteří se často potýkali s útoky neonacistů, začali zajímat o skutečnou, v domácích médiích nedostupnou verzi historie, která sahá až k černým jamajským rude boys. Zájem o tradiční skinheady podnítil hlavně „jejich“ hudební styl zvaný ska. Ten v devadesátých letech zažíval v Evropě renesanci
Ze života skina Vladimír Červený, jenž například vydal protirasistickou nahrávku skinheadské kapely Protest, na dobových fotografiích. Nahoře snímek z pražského klubu Propast, který skončil po dodnes nevysvětleném zásahu policie. Foto: Archiv Vladimíra Červeného
Pražská punkačka Za života krotké alternativy první poloviny 80. let – velký jazyk v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka Foto: Josef Chuchma
(kupříkladu v Německu vznikl label Grover, který vydával i některé významné jamajské umělce) a poprvé se naplno dostal i do České republiky. Jedním z hybatelů nově se rodící scény se stala nezávislá agentura a zároveň dýdžejská skvadra Rudeboy Rhytm, která do Česka vozila první zahraniční kapely. Oblíbení byli zejména slovenští Polemic, kteří dnes patří mezi hvězdy českých i slovenských festivalů; v té době ovšem zpívali po squatech o subkultuře. Jejich hitem byla třeba skladba Skank s úderným refrénem: „Oi! Ignorujem okolie.“ Ostatně první podobné koncerty se konaly právě v pražských squatech na Ladronce, na Miladě, na Cibulce či v legendárním strahovském klubu 007. Epicentrem dýdžejských parties se potom stala Propast na pražském Žižkově. Tam se řada návštěvníků poprvé dostala nejen ke ska nahrávkám, ale i ke skinheadům stavícím se proti rasismu. Ti tu protancovali nejednu noc až do listopadu roku 1996, kdy do klubu vpadla zásahová jednotka policie se samopaly v rukou. Motivace tehdy velmi kritizovaného zásahu vypovídá o tom, že o nově zrozené subkultuře neměli zdejší policejní odborníci na extremismus jasno. Jako oficiální důvod akce tehdy odpovědná místa uvedla, že se v Propasti scházejí militantní fašističtí skinheadi. Když vyšlo najevo, že razie proběhla v den, kdy se v klubu konala benefice za vězněného antifašistu, který v sebeobraně v Benátkách nad Jizerou způsobil smrtelné zranění neonacistovi, změnila policie důvod na protidrogový
rozmach umožnila sametová revoluce. Zatímco v Británii se v osmdesátých letech část subkultury pod vlivem extremistické Národní fronty politizovala, v Česku se až díky přístupu k informacím a zájmu o kulturu po téměř deseti letech existence depolitizovala. Proměňují se však i čeští neonacisté. Zjistili kupříkladu, že jejich dříve oblíbená módní značka Lonsdale odjakživa sponzoruje černé boxery či že zakladatel Ben Sherman byl židovského původu. Skinheadskou image často střídá snaha o nenápadnost a oblečení německé značky Thor Steinar, jež je provázána s tamním neonacistickým hnutím. Vývoj skinheadské subkultury v Česku s sebou přinesl mnoho zbytečné zlé krve a nedorozumění, které bohužel stupňují i evropskými a vládními dotacemi financované kampaně, jako byla loňská Neonácek, chcete ho? společnosti Člověk v tísni. Ta kampaň xenofobně – a v rozporu s českou realitou – v televizních spotech stigmatizovala všechny skinheady coby neonacisty, nadto nesvéprávné. A to v roce, kdy se skuteční neonacisté snažili (a do jisté míry úspěšně) prostřednictvím akcí Dělnické strany prezentovat jako relevantní politická síla, zatímco na ska zaměřený subkulturní festival Mighty Sounds se dočkal desetitisícové návštěvnosti a stal se největší podobnou akcí v Evropě. Ve skutečnosti se v České republice, stejně jako ve světě, vinou pocitu „ukradených kořenů“ mezi skinheady vyskytují ti nejradikálnější bojovníci proti rasismu a neonacismu. Jinou věcí jsou skinheadské rozpoznávací znaky: móda, hlučná hudba, fotbal, postoj, hrdost, drogy, alkohol, tetování, zábava a čas od času taky agrese a násilí. To vše ovšem ještě nemusí být příznakem „náckovství“. Autor je redaktorem MF DNES, členem hudební skupiny The Chancers
kavárna rozhovor
DNES sobota 7. března 2009 www.idnes.cz/kavarna
D7
Jak se bloguje proti Castrovi Rozhovor s celosvětově proslulou kubánskou opoziční blogerkou
ve světě se začnou ptát, co je s Yoani Sánchezovou. Blogováním se uživit nedá. Máte oficiální práci? Nepovažuje vás režim za příživníka, kterého je třeba potrestat vězením? To by byl případ mužů, kteří jsou povinni pracovat. U žen je to uvolněnější – stačí říct, že jsem domácí hospodyňkou. Ale vydělávám si tím, že načerno učím cizince španělštinu. Nedostala bych možnost pracovat legálně, ale to mi alespoň poskytuje určitou ekonomickou i politickou autonomii.
Yoani Sánchezovou o disentu na síti a o náladách v její vlasti.
Tomáš Nídr
K
nejznámější kubánské blogerce Yoani Sánchezové, která svými údernými glosami na síti od dubna 2007 zlobí bratry Castrovy, se musí vyběhnout čtrnáct pater. Úzké schodiště osvětlují sluneční paprsky přes vymlácené okenní tabulky; výtah nejezdí. Neřekli byste, že tato drobná třiatřicetiletá žena s teplými ponožkami na nohou byla časopisem Time zařazena mezi stovku nejvlivnějších světových osobností. Její blog lze najít na adrese http://www.desdecuba. com/generaciony a texty jsou na něm překládány i do češtiny. Sánchezová žije v Havaně společně s nezávislým novinářem Reinaldem Escobarem; vychovávají třináctiletého syna.
Váš blog se překládá ze španělštiny do patnácti jazykových verzí včetně češtiny. Proč se v záplavě blogů stal zrovna ten váš úspěšným? Je to spletenec důvodů. Zaprvé čtenáře přitahuje souboj občana s totalitním systémem. Potom je to skutečnost, že přímo z Kuby mluví nový hlas, který se tak liší od proklamací vlády. A to i stylem: mísím ironii, frustraci, humor. Texty jsou krátké, jak vyžaduje dnešní doba. Důležité bylo také to, že jsem na blog umístila svoje plné jméno, číslo občanského průkazu i tvář. Lidé se tak se mnou mohou identifikovat. To vše se spojilo s obecným vzestupem zájmu o Kubu.
Nebude to snadné Problémem je ekonomický úpadek. Je tak velký, že nevěřím, že Kuba bude schopná zvednout se sama.
Kromě týdeníku Time vás do stovky nejvlivnějších zařadil i časopis Foreign Policy. Figurujete tam vedle Fidela Castra. Jak se v jeho společnosti cítíte? On už se pomalu s podobnými seznamy loučí. Zatímco Castro je osobnost 20. století, já jsem postava kybernetického 21. století. On ovlivňoval život z reálného prostředí, já prostřednictvím blogu z prostředí virtuálního. Jsem kyber-postava. Takové dříve neexistovaly, ale bude jich stále víc.
Mění se situace na ostrově? Mně připadá, že lidé nemají žádnou hrůzu z policie. Všichni pracují víceméně otevřeně načerno, taxikáři se nebojí okrádat turisty. Někteří přede mnou otevřeně kritizují vládu. Něco takového by si dříve nedovolili. Máte pravdu. Dochází tu k pomalé katarzi, ale ta není způsobena tím, že by vláda povolila kritizovat. Lidé sami se k tomu odhodlali. Představte si to jako zeď, která se o několik centimetrů posunula: ne proto, že by ji vláda táhla, nýbrž proto, že na ni národ, kterému se dostává stále více informací, tlačí. Právě informace mají největší zásluhu na posunutí zdi.
Jenže na Kubě lidé váš blog kvůli blokování nemohou číst. Navíc přístup na internet je na Kubě omezený a velmi drahý. To, že bývá stránka blokována, neznamená, že ji Kubánci nečtou. Za Castra jsme se naučili kreativitě v tom, abychom obdrželi služby, které nám vláda nechce dát. Nespokojujeme se s potravinami, které dostáváme na příděl. Další si obstaráme na černém trhu. S informacemi je to stejné. Například svoje texty z blogu nahrávám na minidisky, které si pak lidé pouštějí na počítačích, přepálí je na prázdné disky a dávají je dál. Znají vás tedy Kubánci? Málokdy se mi stane, abych vyšla na ulici a někdo neznámý mě nepozdravil nebo se nezeptal, jestli jsem ta Yoani z blogu Generace Y (název vychází ze skutečnosti, že v době narození dnešních třicátníků byla na Kubě velká móda křestních jmen začínajících exotickým Y – pozn. redaktora). Možná mě znají i další, ale mají strach se ke mně přiblížit. Odhadem kolik lidí na Kubě ví o vaší existenci? V prosinci si můj portál kliklo 14 milionů lidí (manžel vstupuje do debaty s tím, že vládní hlásná trouba Granma má za měsíc 3 miliony kliků). A to je opravdu hodně a je jasné, že naprostá většina byla ze zahraničí. Ale samotné číslo mě moc nezajímá. Spustila jsem blog z osobní potřeby. Je pro mě formou exorcismu, kterou se zbavuji svých démonů. A ukázalo se, že mí démoni jsou totožní s démony ostatních lidí. Pro koho je blog určen? Myslím, že ho čtou mladí lidé, kteří mají počítačové znalosti. Ale díky nelegálnímu příjmu televizního vysílání znají moji tvář z amerických, mexických či španělských stanic i občané, kteří můj blog nikdy nečetli. A znamená to hlavně, že se pomocí nových technologií podařilo narušit dlouholetý monopol vlády na informace. Jak na ty přicházející z ciziny, tak na ty odcházející z Kuby. Jak svoje články na blog dáváte? Je několik možností, jak se na Kubě dostat k regulovanému internetu. U nás jsou často blokovány Yahoo či Hotmail, nefunguje například Skype. Buď je k dispozici velmi drahý přístup v hotelech, kde připojení stojí pět eur za hodinu, nebo na univerzitách, kde jsou ale velmi krátké
Takhle tomu bylo u nás Yoani Sánchezová: „Vláda nás v podstatě nutí, abychom se každý den dopustili řady drobných deliktů. Ale zavírá nad tím oči. Ví, že tím uvolňuje sociální napětí. Ovšem moc dobře vědí, kdo co spáchal, a mohou to někdy využít.“ Foto: Profimedia.cz/AFP – ADALBERTO ROQUE časové limity. Kvůli malé rychlosti si studenti nestihnou projet více informací než to, co potřebují k výuce. Cizinci, kteří se tu usadí, nebo vysocí funkcionáři dostanou od úřadu povolení na připojení doma. A taky existuje undergroundový internet. Já používám legální připojení v hotelech, nechci dát vládě nějakou záminku k zákroku. Proč nejdete na zájmovou sekci USA, která lidem z opozice umožňuje zdarma odesílat na internet své články? A jak to, že vás k počítači v hotelu vůbec pustí? Nechci dělat svoji práci v jakkoliv jiných podmínkách, než ve kterých by ji dělal každý jiný Kubánec. V hotelech mě nikdy neodmítli. Vědí, že bych o tom hned napsala na blog z jiného místa a udělala jim skandál. Máte kvůli svým aktivitám problémy s vládou? Ano, ale nelíbí se mi brát na sebe roli oběti. Jako ostatní jsem zodpovědná za to, co se děje v mé zemi, a proto si nehodlám stěžovat. Je jasné, že za psaní kritických článků platím cenu v osobním životě. Ale nepředělám blog v zápisník toho, co všechno mi režim provedl. To by také bylo dost nudné. Dostala jsem například prestižní španělskou cenu Ortega y Gasset, ale nezískala jsem povolení vycestovat ze země a převzít ji. Často mě bezdůvodně kontrolují. Jak se s vámi kubánský režim vypořádává na internetu?
Bez nářku Jako ostatní jsem zodpovědná za to, co se děje v mé zemi, a proto si nehodlám stěžovat. Je jasné, že za psaní kritických článků platím cenu v osobním životě.
Vím, že mě lidé z tajné služby čtou, a dokonce věřím, že právě oni jsou za velkou částí kliků na blogu. Stránku blokují a dělají proti mně na síti kampaň: označují mě za agentku CIA placenou USA nebo naopak za agentku kubánské tajné služby, aby mě zdiskreditovali před čtenáři. Často ta obvinění píšou i do mého blogu, ale ten je volným polem, každý si mě tam může urážet, jak chce. A co sousedé z paneláku? Nebojí se, že můžete přinést problémy do domu? Překvapilo mě, jak reagovali. Doposud mě nikdo nenapadl ani mi nic nevyčítal, neříkal mi, že jsem kontrarevolucionářka či žoldačka imperialismu. Těmito klišé mě urážejí čtenáři na blogu. Ale v reálném životě se mi to nestalo. Dokonce i členové komunistické strany, kteří žijí v tomto domě, mi blahopřáli k zisku mezinárodních cen.
Naznačují tak, že jsou na mé straně. Je vidět, že časy se mění a také to, že oportunisté nemají žádnou politickou barvu. Oportunisté zůstávají oportunisty za každého systému. Nebylo by v kubánských podmínkách efektivnější vydávat samizdatové noviny? Ano, ale problém je, že tu skoro nejsou tiskárny, jedině staré a velmi drahé. A hlavně v našem právu existuje zákon, který pod hrozbou vězení zakazuje nepřátelskou propagandu. Ale pro virtuální svět nemá Kuba jasná pravidla. Moji stránku nemohou zavřít, protože není registrována na kubánském, nýbrž na německém serveru. Ani nebyla jiná možnost: občan na Kubě nemůže přijít a zřídit si stránku s koncovkou cu. Mluví se o vás – třeba i negativně – v kubánských sdělovacích prostředcích? Vůbec, ale v předmluvě jedné knihy o Bolívii se o mně zmínil, byť mě přímo nejmenoval, sám Fidel Castro. Psal o mně jako „mladé Kubánce, která obdržela cenu, jež žene vodu na mlýn imperialistů“. Ale jinak mě noviny ignorují. Vědí, že kdyby mě zmínily, jen by mě posílily. Bojíte se zatčení? Moje známost mi nabízí ochranu. Každý článek o mém blogu, každý rozhovor se mnou mi pomáhá. Každá osoba, která to čte, mě i chrání. To je nový fenomén díky síle internetu. Stačí, abych týden nepřidala článek, a novináři
Není to spíš tím, že „el comandante“ už skoro tři roky není v nejlepší kondici? To taky. Raúl Castro má jiné metody, pracuje ve stínu. U Fidela se lidé panicky báli, že jednou před kamerami přečte jejich jméno a označí je za kontrarevolucionáře. Strach, který Fidel vzbuzoval, už není tak velký. Učinil Raúl Castro nějaké reformy, jak si od něj lidé slibovali? Pouze kosmetické změny. Máme právo koupit si mobil nebo počítač, ale jak to změnilo normální život? Už dříve si je lidé na černém trhu kupovali. Kdo na to měl peníze, nečekal, až mu to bude povoleno. Raúl pouze legalizoval to, čemu se v příšeří již dávno dařilo. Nyní můžeme přenocovat v hotelech, ale kdo si to může dovolit zaplatit? A ze slibované agrární reformy je pouhá karikatura. Kubánci jsou z toho frustrováni – Raúl se jejich opravdovým přáním ani jen nepřiblížil. Očekáváte, že se situace na Kubě brzy změní? Jsem optimista v dlouhodobém výhledu, ale pesimista v krátkém. Tento ostrov má spoustu předností, aby byl báječným místem k životu: příznivé klima, úrodnou půdu, vzdělanou společnost bez etnických, rasových, jazykových či náboženských konfliktů. Ale problémem je ekonomický úpadek Kuby. Je tak velký, že nevěřím, že Kuba bude schopná zvednout se sama. Byla by potřeba pomoc našich sousedů, ale s ekonomickou krizí všude ve světě ji v příštích letech nevidím jako reálnou. Další překážkou je apatie lidí: chybí nám občanská společnost, lidé nedemonstrují, ti nejenergetičtější a nejtalentovanější utíkají do zahraničí. Zůstáváme plně v rukou vlády. Kubánci jsou v pozici Davida, který se ještě neodvážil hodit kámen na Goliáše, jímž je pro mě stát. Autor je redaktorem MF DNES; rozšířenou verzi rozhovoru naleznete na www.idnes.cz/kavarna
kavárna recenze
DNES sobota 7. března 2009 www.idnes.cz/kavarna
Znát protivníka, znát sebe Čínské králování aneb proč za krize číst staré čínské texty, a nejlépe v překladech a s komentáři Oldřicha Krále Dita Sálová
S
vět v roce Buvola je prosycen skutečnými i domnělými obavami elit i ostatní veřejnosti. Doléhají na nás ledy globálního oteplování – a nejen v tomto případě forma přestává držet tvar. Obsah se v důsledku toho bezbřeze rozlévá a mísí s kdečím, co mu právě přijde do cesty. Domácí půda se otřásá nejen politickými šarvátkami a žabomyšími spory, nýbrž i skutečným zemětřesením měřitelným na Richterově stupnici. Principy čínskéPochod/Akce Xing
ho divadla se vloni propojily s barvitostí pekingské opery v pomíjivosti olympijských her, téměř vzápětí zastíněných obrazem na selhání ledvin umírajících čínských dětí. Nevinní mrtví posléze ustupují vizím partnerství s uvědomělou Čínou, která vyhlašuje válku korupci a padělkům a jež se vší možnou rétorikou bere za lepší zítřky, čistotu ovzduší a – světe, drž se – navíc shovívavě přistupuje i k našim nemístným poznámkám o lidských právech, či dokonce o Tibetu. Průvodců čínským kulturním světem se vyskytuje i v malé české kotlině dost. (Už i renomovaný časopis publikuje na pokračovaní kurz čínštiny, který sice z vnějšího pohledu působí daleko spíše jako chytrý píárový tah než cokoli jiného, ale budiž). Čína přestává být exotickou destinací, nýbrž stává se evropskou reaStřetnutí/Boj Zheng
Královy kaligrafie Nejnovější, vloni nakladatelstvím Dokořán zveřejněné vydání Mistra Suna o válečném umění provázejí kaligrafie, které vytvořil sinolog Oldřich Král k jednotlivým hlavám. Zde vybíráme několik z nich. Repro: Kniha
Knihovna
litou. A nastal tedy nejvyšší čas snažit se jí porozumět. Umět jí naslouchat, a přitom zůstat sám sebou. Projevit pochopení a neublížit z nevědomosti. Oprostit se od zažitých obrazů a kulturních klišé a vrátit se na začátek, k počátečnímu srdci čili k srdci začátečníka. Právě to umožňují publikace připravované sinologem mezinárodního významu Oldřichem Králem. V posledních letech Královy práce systematicky vydává nakladatelství maxima. Královy překlady se mohou stát při tomto návratu spolehlivým průvodcem. Ale nejen jím! – vydáme-li se, inspirováni dávnými mistry, na neprobádaná území, stanou se naším majákem v rozbouřených vodách. Značka maxima se snaží dostát svému jménu a poskytuje zvídavému a důslednému čtenáři maximum požitku. Pohledy z dějin čínské filozofie vydané před několika lety jsou nyní doplňovány překlady pramenů a četba některých z nich by bez nadsázky prospěla mnohým kapitánům průmyslu a politiky. Návraty k sobě samému Taoistická tradice zastoupená bláznivým mistrem Čuangem je vyvažována střídmým konfucianismem - toto striktní učení s etickými imperativy a neúprosnou logikou rozumu nastavuje zrcadlo náhlosti buddhistického probuzení. Čchanové obrazy událostí a slov zavlažují suchopár řádu, který zůstává vědomě i nevědomě přítomen v dnešní čínské společnosti, stejně jako v dalších zemích jejího dávného kulturního vlivu. A vše je položeno na základech čínského existování, na úhelných kamenech čínské civilizace, představovaných Knihou proměn. Mozaiku Králových čínských hádanek oživují překladatelské perličky – malířovy eseje o tvorbě krajin (titul Shitao: Malířské rozpravy Mnicha Okurky pro změnu vydalo nakladatelství Agite/Fra), anebo, co je možná v současné globální krizi ještě aktuálnější, strategická příručka mistra Suna o vojenském umění. Kniha proměn, vydaná v Králově přetlumočení již pošesté, avšak nyní v nové grafické úpravě Martina Radimeckého a poprvé obohacená o Křídla komentářů, je připravena vést dialog s tím, kdo se umí ptát a naslouchat, s tím, kdo se nenechá odradit proměnlivostí úhlů možných pohledů a významů, s tím, kdo se umí vyrovnat s křehkostí přítomnosti s úctou a pokorou. Kniha proměn je do určité míry náladový text – vrtošivý a odmítavý vůči netrpělivým a uspěchaným. Není to žádný polotovar nabízející instantní chuť jako ze zahrádky, její předivo tká každý sám svou vlastní celistvostí. Celistvost neboli integrita patří ke klíčovým pojmům i v jiném textu – v Doktríně středu, kterou Král zpřístupnil nejen překladem, nýbrž též fundovaným poznámkovým aparátem. Vůbec Královo čínské králování jsou texty v textu, obrazy v obrazech. Paralelní čtení dávných autorů a moderních komentářů umožňuje takřka filmovou projekci příběhů, postav a situačních kontextů – příkla-
Postavení/Situace Shi
O knihách Yijing – Kniha proměn Přeložil a komentáře napsal Oldřich Král. Nakladatelství Maxima, Lásenice 2008, 314 stran, doporučená cena 340 korun.
činnost a vloni Mistr Sun vyšel znovu, v nakladatelství Dokořán, spolu s básnickou knihou Jiřího Koláře Mistr Sun o básnickém umění. Třináct hlav, či chcete-li částí, Mistra Suna aspiruje na nejkompaktnější příručku přežití v náročných situacích. Anglicky mluvící svět nabízí interpretace mistrových výroků aplikovaných na byznys a krizový management již hezkou řádku let, stačí letmý pohled do vyhledávače na internetovém knihkupectví Amazon. com. Podobně jako s výše zmíněnými čínskými texty, i zde můžeme s knihou zapříst důvěrný hovor. Sunova pravidla jsou dikcí blízká Knize proměn, konfuciánským klasikům i čchanovým rebelům. Neznamená to jejich vzájemnou
Velké učení. Doktrína středu
Poezie
Miroslav Salava lll
Hořekovat? Blbcovy koně kovat Nedopočítat se ani prstů v ruce A přece – Svině s perlami na jedné šňůrce! lll
Nalevo zůstává val Stoupáme V těle mém každý sval hledá nepřítele A polezeme hvězdám pod sukně Úzkost jen štěstí Bolest zní potupně lll
Že blíží se poznali jsme snadno v tom horku se udělalo prostě chladno Led zůstával ve stopách kročejí A nám říkali: zemřete raději Ve světě kde skřípe i peří v duchnách Kdo voda se klepe chodíte s vědry pro strach Kde větve se uzlí chlupy rojí po těle Nepřijde víc co trvá nejdéle... lll
Přeložil a komentáře napsal Oldřich Král. Nakladatelství Maxima, Lásenice 2008, 168 stran, doporučená cena 240 korun.
Tonoucí od léta odchází Tak řinu se potem z nesnází Co mne minuje A co provází Opona tiše stahuje Na krku provazy
Wumenguan – Brána bez dveří
Mezera/Špeh Jian
Přeložil a komentáře napsal Oldřich Král. Nakladatelství Maxima, Lásenice 2007, 187 stran, doporučená cena 260 korun.
Tažení/Válka Zhan dem budiž syrové čchanové obrazy Brány bez dveří. Čchan stojí oběma nohama pevně na zemi (je snad proto přízemní?) – také jaképak složité výklady k příběhu „dojedls? – tak si umyj misku“. Podobně nad kočkou přeseknutou vedví netřeba spekulovat jen proto, že právě teď cosi chybí nebo přebývá. Ostatně za filmové obrazy v čchanových antologiích by se nemuseli stydět ani autoři Pulp Fiction nebo Karcoolky – oba ty filmy jsou výborným doplňkem zimních večerů strávených nad čínskými klasiky při hledání návratů k sobě samým.
totožnost či bezvýhradný souhlas – jde jen o vzájemný respekt vycházející z poučené znalosti, která je podmínkou porozumění a přiměřené vstřícnosti. Možná právě Sunova strategie je potenciálním lékem strádající moderní doby – nadějí, že neprohrajeme svá možná vítězství ani své případné prohry. Číňané mají mnohé už ve své krvi, je to součást nevědomého sdíleného kolektivního svědomí a dědictví. A teď, v tuto chvíli, je míček na naší straně hřiště – nasloucháním jiných hlasů můžeme obohatit svůj vlastní jazyk, poučenou znalostí můžeme doslova zachránit svět. Jak říká Královými ústy sám Sun: „Kdo zná protivníka a zná sebe, vybojuje sto bitev beze ztrát. Kdo nezná protivníka, ale zná sebe, jednou zvítězí, jednou prohraje. Kdo nezná protivníka ani sebe, ztratí každou bitvu.“ A v globálním světě s globální krizí je třeba si víc než kdy jindy uvědomit, že „vojsko na vítězství vítězí už před bojem a vojsko na porážku hledá vítězství až v boji“. Autorka je lektorka a tlumočnice
Buď připraven! Z jiného soudku je pak svazek Mistr Sun O válečném umění, útlý spis o strategii, jenž v Králově překladu vyšel poprvé roku 1995, o čtyři roky později vydáním podstatně přepracovaného překladu nakladatelství Maxima zahájilo svoji
O autorovi Miroslav Salava (1960) Pracuje jako archivář v pražském Klementinu, žije ve Zbraslavi u Prahy. Knižně debutoval v roce 1995 sbírkou Moje baroko. Tato i všechny následující sbírky vznikly výběrem z „nepřetržitých denních záznamů“; autor si je pořizuje od roku 1992. Přítomné verše jsou vybrány z jeho nové knihy Zabít se tiše..., kterou edičně připravil Ivan Wernisch a vydalo brněnské nakladatelství Druhé město. (jch)
Na www.idnes.cz/kavarna najdete mimo jiné: n Nečeská témata, zahraniční autoři.
První kroky první dámy Michelle Obamové, evropské obavy Joschky Fischera a další texty. n Hlavně vesele! Esej o tlaku masové
kultury nejen v Polsku z pera polského filozofa Ryszarda Legutka; ukázka z knihy, kterou připravuje brněnské CDK. n Úkaz jménem Peťo Tázok –
Plán/Rozvaha Ji
na hiphopera, který jen tak nesejde z mysli, upozorňuje Josef Chuchma.
Filozofie
Historie
Psychologie
Časopis
De monstris marinis/ Mořská monstra
Žádáme trest smrti!
Schopnost milovat
Revolver Revue 73
Pavlína Formánková, Petr Koura
Fritz Riemann
Chmurný dokument o procesu s političkou Miladou Horákovou – kniha přibližuje propagandistickou kampaň, která počátkem padesátých let provázela tuto politickou a justiční vraždu. První část publikace tvoří zhruba stostránková historická studie Pavlíny Formánkové a Petra Koury o průběhu a záměru této kampaně. Následující zhruba čtyři a půl stovky tiskových stran shromažďují rozličné dokumentární materiály vážící se k tématu, kupříkladu hlášení jednotlivých regionů o průběhu kampaně, rezoluce (včetně rezolucí dětí) žádající přísný trest pro Horákovou a spol., články v tuzemském tisku, reakce v zahraničních médiích apod.
Bez odborné terminologie psaná úvaha německého psychologa Fritze Riemanna (1902–1979) klade zdánlivě samozřejmé otázky: Co je to schopnost milovat? Čím ji člověk nabývá? Co je pro její nabytí v lidském životě podstatné? Samozřejmost ovšem končí v okamžiku, kdy Riemann nastiňuje úskalí, jimiž je jedinec ve svém dětství a mládí vystaven a jaký vliv disharmonie mají pro pozdější citový život, s jakými modely usazenými v podvědomí si člověk například vybírá životního partnera. Byť autor zemřel před třiceti lety, nachází se v české edici jeho textu i formulace „dnes, v 21. století“, což je zbytečný aktualizační zásah do díla. To je aktuální i tak dost!
Tomáš z Cantimpré Středověký kazatel a encyklopedista Tomáš z Cantimpré (1201–1272), působící v Brabantsku, Německu a Francii, se při psaní svých encyklopedických prací soustředil výlučně na popis přírody; nejvýznačnějším z těchto jeho titulů je dvacetisvazkové dílo De natura rerum (o přírodě). Součástí tohoto souboru je i text o mořských monstrech. Že onen výraz nenese u Tomáše stejné významy, jako má slovo monstrum dnes, to v bezmála stostránkové předmluvě osvětluje Hana Šedinová. Samo pojednání je publikováno v zrcadlové, latinsko-české edici. Doprovod kromě předmluvy tvoří bohaté komentáře a rozsáhlá obrazová příloha. Latinská edice, překlad, úvod a komentář Helena Šedinová. Revize překladu a redakce Lucie Pultrová a Petr Kitzler. OIKOYMENH, Praha 2008, 424 stran, doporučená cena 468 korun.
Předmluva Martin Vadas a Michal Stehlík. Vydal Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2008, 608 stran, doporučená cena 460 korun.
D8
Předmluva Hans Jellouschek, doslov Doris Zagermann, Siegfried Elhardt. Přeložil Petr Babka. Portál, Praha 2009, 112 stran, doporučená cena 179 korun.
Když se jen trochu soudný člověk pročítá časopisem jako RR, musí uznat, že jeho případný zánik – a ten bez nadsázky hrozí, přiškrtí-li ministerstvo kultury již tak tenké dotace – by byl nespornou kulturní ztrátou, protože asi žádné jiné tuzemské periodikum tak organicky nespojuje výtvarné umění, typografii, beletrii a kritické myšlení o tomtéž. RR 73 přináší mj. fotografie příšerného pražského hotelu Don Giovanni v časosoběrném podání Tomáše Brousila či třetí část eseje spisovatele Lubomír Martínka Rozvazování gordického uzlu. Korespondenci vynikajícího básníka Franze Wurma s neméně důležitým literátem Paulem Celanem přibližuje materiál připravený Věrou Koubovou. Závěr čísla tradičně náleží kritické části zvané Couleur. Vydává Společnost pro Revolver Revue, šéfredaktorka Terezie Pokorná, Praha, 264 stran, cena ve volném prodeji 178 korun. (jch)