České Švýcarsko Zážitky 2015/16 by České Švýcarsko o.p.s.

Českosaské Švýcarsko

www.ceskesvycarsko.cz

2015/16

Turistika Po stopách kramářů, pašeráků i tovaryšů Historie a kultura Z Krásné Lípy do Evropy a zpět Aktivní odpočinek Cesty za pěnivým mokem Příroda Patnáctiletý kapitán lesů a skal Doprava Po kolejích za neznámými trasami

Zážitky Zážitky v Českém Švýcarsku v Českosaském Švýcarsku

KĹ&#x2122;inice

VÁŽENÍ ČTENÁŘI! Českosaské Švýcarsko je úžasný kout naší země. Kromě nádherné přírody Labských pískovců a Lužických hor je tu mnoho historických a kulturních zajímavostí, které tvořili lidé po staletí. Mnohým z nás se stal tento kout domovem se vším všudy a my se teď snažíme alespoň část jeho darů nabídnout i těm, kteří sem přijedou za odpočinkem a poznáním. Berte prosím následující stránky jako malou inspiraci k návštěvě tohoto kouzelného regionu s několika tipy a náměty k výletům za jeho zajímavostmi. Provedeme vás z Děčína údolím Labe, přes hranici za zajímavostmi v národním parku Saské Švýcarsko (letos má 25. narozeniny) a pak úchvatnými skalními městy, divokými roklemi i náhorními plošinami národního parku České Švýcarsko (ten zase slaví 15 let) až k obcím na severu Šluknovského výběžku. Hlavním tématem tohoto čísla „Zážitků“ jsou cesty. Cesty zapomenuté a znovu objevené, cesty oblíbené i docela skryté. A tak vás zveme, vydejte se po nich. Teprve na nich totiž pochopíte hloubku téhle krajiny, její krásu i duši. Je samozřejmé, že mnoho tipů a informací se sem nevešlo, ale o těch se můžete dozvědět v husté síti infocenter na české i německé straně, v četných informačních materiálech i na webových stránkách naší společnosti a obcí regionu. Přeji vám mnoho zajímavých zážitků a šťastných návratů do Českosaského Švýcarska. Zbyněk Linhart předseda Správní rady o. p. s. České Švýcarsko, senátor Parlamentu ČR za obvod Děčín

Slovo autora Vybavujete si běžce s praporkem, který běhával před prvními automobily? Tak nějak si připadám já, když píšu „Zážitky“. Nemám sice praporek, zato diktafon a foťák, a neběhám před autem, ale před vámi. Snažím se prochodit, zažít a přesít všechno, co v Českosaském Švýcarsku stojí za to, a doporučit vám to. Možná vám budou chybět negativní strhávky, ale podle mě jich všichni máme z médií až nad hlavu. „Zážitky“ jsou ryze pozitivní. Píšu o tom, co funguje, co se povedlo, co stojí za to. Tentokrát hlavně o tom, kudy chodit (neboť hlavním tématem jsou cesty), kde spát a kde jíst. K tomu fůra nových tipů na zážitky, které jsou tak fajn, že se snad ani nepočítají do života. Tak si to užijte stejně jako já. Rostislav Křivánek autor textů

k, Rostislav Křivánek,

su (zleva): Jiří Ra Redakční rada časopi tefáčková Tomáš John, Dana Š

Filip Brodský,

OBSAH

HISTORIE A KULTURA TURISTIKA AKTIVNÍ ODPOČINEK PŘÍRODA DOPRAVA ZAJÍMAVOSTI

Vysvětlivky Informace o vstupném a otevírací době Bezbariérový přístup

Cestami předků po stopách kramářů, pašeráků i tovaryšů ................ 6 Děčín, první české město na Labi........................................................................ 10 Ten, který slyší melodii údolí a skal ................................................................. 12 Z Krásné Lípy do Evropy a zase zpět ................................................................. 13 Město plné pokladů ..................................................................................................... 14 O hvězdách a akčním zámku .................................................................................. 15 Cesty za pěnivým mokem ......................................................................................... 16 Golf v náruči té nejkrásnější přírody................................................................ 18 Patnáctiletý kapitán lesů a skal........................................................................... 20 S loutkami ke křížkům aneb Dolní Poustevna ožívá ............................. 22 Putování za taštičkou aneb Úžasné dílny U Markétky ........................ 24 Příroda jako životní styl ........................................................................................... 25 Chuť Českého Švýcarska ............................................................................................ 26 V říši ohně, skla a nekonečné zábavy .............................................................. 27 Na kole cestami známými i tajnými .................................................................. 28 Lázně plné adrenalinu . ............................................................................................. 30 Saské Švýcarsko křížem krážem – a bez auta! .......................................... 32 Znovuzrozená kráska ................................................................................................... 34 Místo, kde je každý doma ........................................................................................ 36 Doubice? Tam by chtěl žít každý…..................................................................... 37 Co Čechošvýcaři jídávali . ......................................................................................... 38 Usedlost plná radosti ................................................................................................ 39 Wellington z hájovny ................................................................................................... 40 Jídlo, které potěší na těle i na duši .................................................................. 41 Pro frajírky i profíky ..................................................................................................... 42 Nádherná vyhlídka nad soutěskami ................................................................. 43 Ve stopách Rudolfa Köglera ................................................................................... 44 Dům, který je neustále v pohybu ........................................................................ 46 Půvabné cyklotoulky Hornolužickou vrchovinou ................................... 47 Po kolejích za známými i neznámými trasami........................................... 48 Tajemství podstávkového domu .......................................................................... 49 V pohádkovém městě kamenných obrů ......................................................... 50 Všechny cesty vedou na Tokáň.............................................................................. 52 Neodolatelné závislosti.............................................................................................. 53 Dinosauři, kam se podíváš....................................................................................... 54 Nejkrásnější výhled tiše zvoní............................................................................... 56 Lázně pro tělo i duši..................................................................................................... 57 Brána do Čech otevřená dokořán........................................................................ 58 Pro povaleče i výletníky............................................................................................. 60 Vesnice, kde je život růžový ................................................................................... 61 Záhada krásy drobných sakrálních památek............................................... 62 Sen knížete Edmunda.................................................................................................. 64 Srbská Kamenice, údolí utajených krás......................................................... 65 Lužičtí Srbové, národ hrdý a nezlomný.......................................................... 66 Mapa ........................................................................................................................................ 68

Saské Švýcarsko

TURISTIKA

Cestami předků

Výhled z Jedlové

Praktické informace Více informací o trasách, dopravě i ubytování najdete na www.ceskesvycarsko.cz, anebo se zastavte v infocentru v Krásné Lípě, kde vám všechno vysvětlí nad mapou.

Tolštejn a Jedlová hora

CESTAMI PŘEDKŮ PO STOPÁCH KRAMÁŘŮ, PAŠERÁKŮ I TOVARYŠŮ K ničemu nelze přirovnat život lépe než k cestě. Cesty jsou prostě vymezením našich životů, neustále odněkud někam směřujeme. Cesty budované lidmi byly prvními prvky kulturní krajiny. Jsou něčím, co nás uklidňuje. Najdeme-li cestu, jsme si jisti, že povede k cíli. Cesty spojují. Lákají. Vedou. Překvapují. Cesty se klikatí stejně jako život, za každou zatáčkou nás čeká něco nového. Skoro by se dalo říct, že cesty patří k člověku, že bez nich nemůže být. Jenomže dnes už se nechodí, dnes se uhání. Stejně rychle jako začala krajinu protínat stále hustší síť silnic a dálnic, začaly mizet prosté, nezpevněné, obyčejné, prastaré, zátočivé cesty. Vedly po březích potoků a řek, mezi políčky, vrývaly se do lesních svahů, stoupaly ke kostelíkům chráněny alejemi, potkávaly se na pasekách. Lidé neděli co neděli putovali na mši po kostelních stezkách, nosívali své mrtvé po stezkách umrlčích, kradmo se plížili po stezkách pašeráckých, rozeznívali zpěvem poutnické cesty a každé ráno s uzlíčkem a bandaskou šlapali za prací tu prašnými, tu zase bahnitými polními úvozy vyhrkanými do matičky země koly povozů. Stopy těch cest jsou dodnes patrné a má svrchovaný smysl navracet je na mapy i do povědomí lidí.

TURISTIKA

Cestami předků

Za modrým hřebenem Půvabným a divokým Pavliným údolím kráčejí dva muži. Už mají v nohách pořádný kus cesty a pěkný je ještě čeká. Putují po Modré hřebenovce, trase vytyčené z Ještědu až na Růžovský vrch. Ten prostovlasý, jistý Amand Paudler, si neustále přičiňuje poznámky do notýsku, ten v klobouku, August Frind, plní skicák obrázky. Hřebenovka je z podnětu delegátů několika horských a turistických spolků už nějaký čas vytyčována značkami se čtyřzubým modrým hřebenem, je tedy svrchovaně načase pořídit k ní ilustrovaný průvodce. Ten také, ještě téhož roku, léta Páně 1904, pod názvem „Nová hřebenová cesta od Ještědu k Růžovskému vrchu“ vychází tiskem. Přešlo sto let, hřebenovka upadla v zapomnění. Teprve v posledních letech se obnovuje. Modrý hřeben se dostal do červeného pole a na území Libereckého kraje už se jím řídí turisté. Ústecký kraj chystá protažení značení po původní trase až na Pravčickou bránu a dále, do Krušných hor (v roce 1907 končila dokonce až u Aše). Do míst, kde žili nadšenci hlasitě podporující vznik obdoby alpských a durynských stezek, se ale stezka nikdy nedostala. Až teď. Spojením starých chodníků i cest už proznačených vznikla – z popudu nadšenců z obecně prospěšné společnosti České Švýcarsko – takzvaná Lužická spojka.

Kudy kam

Lužickou spojkou Je to mámivě krásné putování. Na rozcestí Pod Ptačincem nad Dolním Podlužím se oddělíte od hřebenovky a vydáte se přes starobylý Tolštejn opředený strašidelnými pověstmi, horu Jedlovou s důstojnou kamennou rozhlednou, dámou už stočtyřiadvacetiletou, kolem chřibského nádražíčka do Rybniště a kolem secesního kostela vzhůru na Široký vrch. Vede vás červená značka a na rozcestnících se neustále ujišťujete, že jste na správné cestě, na Lužické spojce. Vyplatí se maličká odbočka na Karlovu vyhlídku – odměnou je daleký pohled na nedozírné lesy Českého Švýcarska. Pak je Lužická spojka chvíli totožná s Köglerovou stezkou, o které ještě bude řeč na jiném místě. Cesta vás přivede až do Krásné Lípy. Lužice je ještě daleko, ale ta cesta za to stojí. Ve Vlčí Hoře zamáváte „Köglerce“ (tedy až poté, co se vydrápete na rozhlednu plující nad krajinou českosaských skal, luk a lesů) a necháte se vést až na Křížový vrch u Brtníků. Tady projdete kolem všech zastavení křížové cesty, odpočinete si v Informačním středisku a galerii Ametyst a vyšlápnete k nádhernému, turisty ještě málo objevenému Zelenému kříži, utěšenému místu v lesích. Pak k nejvyššímu vrchu Šluknovské pahorkatiny, k čedičovému Hrazenému a ještě dál, přes kunratické arboretum, kolem bývalých lázní v Karlově údolí do Šluknova. Tady vás jistě zdrží zámek s krásným parkem i vůbec nejstarší křížová cesta na Šluknovsku. Lužická spojka ale vede dál, kolem rybníka Hraničáře, přes Královku, tedy někdejší Königshain, což je případné si připomenout, neboť saská hranice je už na dohled. Mohyla na rozcestí Betelmannstein už je za hranicemi a tady také (zatím) končí značení Lužické spojky. Cesta ale vede dál. Jen si zvyknete na německé značení, a můžete putovat Horní Lužicí. Ušli jste velmi zdatných 41 kilometrů, pamětliví toho, že jdete ve stopách obchodníků, potulných tovaryšů, pašeráků i prvních turistů.

Karlova výšina

Zřícenina hradu Tolštejn

TURISTIKA

Cestami předků

Po Zlodějské cestě Tak jako Lužická stezka protíná České Švýcarsko a Šluknovsko z jihu na sever, prochází jimi Zlodějská cesta z východu na západ. Zvláštní jméno – Zlodějská. Aby člověk pochopil, musí si připomenout, že se ocitl v hraniční oblasti, kde na sebe po staletí narážely tři naturely (český, saský a lužický) a nejrůznější státní útvary. Tady se prostě pašovalo, aby se přežilo. Odjakživa. Pašeráci tu mají dokonce své hrdiny, třeba Friedela Pietsche, zvaného Paschenfriedel. Krom toho se to tu ve středověku hemžilo loupežníky a ještě ve 20. století se tu hojně vyskytovali pytláci. A ti všichni se potřebovali pohybovat pokradmu, nenápadně, neviděni, zároveň ale tak, aby sami viděli daleko do kraje. Zlodějská cesta čili Zlodějka nikdy nevymizela z povědomí lidí. Proznačena byla ale teprve docela nedávno. Vydejte se po ní, protože je krásná. A navíc vás těsně před jejím koncem čeká překvapení.

Za výhledy, které berou dech

Rozhledna v Janově

Pramen téhle cesty je v Jiříkově. Zpočátku je značena zeleně, ve druhé polovině modře. Ještě předtím, než na ni vyrazíte, projděte si Jiříkov, městečko turisty neprávem opomíjené. Najdete tu kostel svatého Jiří obkroužený křížovou cestou, pozoruhodné barokní sousoší i nádherné podstávkové domy lemující Jiříkovský potok. Pak už vás Zlodějka povede náhorními lesy a loukami přes Valdek, kolem Světlého kopce až nad Nové Křečany (s odbočkou k pramenům Mandavy). Na Zeleném kříži se Zlodějka protne s Lužickou spojkou a změní barvu – zmodrá. To, co jste až dosud mohli vidět ze Zlodějky, bude teď ještě umocněno. Úchvatné výhledy na panorama Lužických hor přes vyplazené jazyky luk a štětinaté hradby lesů budou střídat úkryty v hustých smrkových porostech a sluncem prozářené paseky. Až minete vrchol Plešného, dostanete se ke slavné trojboké kapli Nejsvětější Trojice nad Mikulášovicemi. To místo je podivuhodné a stavba skutečně skvostná. Pak znovu do lesů a k výhledům, Hančovu kříži a přes Vršky až do Tomášova (těsně před křižovatkou se žlutou tu odbočuje doleva lesní cesta, u které asi po dvou stech metrech najdete kamenný smírčí kříž). Právě v Tomášově vás očekává slíbené překvapení. Máte totiž dvě možnosti. Tou první je pokračovat po Zlodějce a vystoupat na rozhlednu Tanečnice. Jestliže jste byli zatím častováni především pohledy na Lužické hory, otevře se teď před vámi daleký pohled na celé České i Saské Švýcarsko, na saské stolové hory, samozřejmě Lužické hory, ale také České středohoří, a dokonce Krkonoše, ano, za dobré viditelnosti i na Sněžku. A uvidíte i Ještěd, ze kterého vybíhá na začátku zmíněná Modrá hřebenovka. Zlodějka končí v Mikulášovicích, účet se uzavře na 29 kilometrech.

Prastarou cestou k Labi

Druhou možností ale je vydat se z Tomášova po žluté, po půl druhém kilometru přejít hranici a putovat po prastaré a legendární Alte Hohe Strasse. Už v raném středověku, a možná ještě dříve, sloužila obchodníkům, kteří v Postelwitz u Bad Schandau přeložili zboží z lodí na povozy, vydali se do kopců a lopotili se až do Mikulášovic a dál do Šluknova, kde navazovala Solná stezka vedoucí do Budyšína. Půvab sestupu do údolí Labe je ovšem nejen v pocitu, že vaše nohy vstupují do šlépějí možná i tisíc let starých, ale především v mimořádné kráse té cesty. Už jen z faktu, že vás povede značení Panoramaweg (žluté kolečko), pochopíte, že výhledy zpět do Česka i na Saské Švýcarsko, na Lilienstein,

Cestami předků

TURISTIKA

Pravčická brána

Königstein, Schrammsteine, Falkensteine, Lichtenhain i skály kolem Winterbergu, do soutěsky Křinice a ke konci i na hadovité tělo Labe jsou fascinující – a za tím slovem si stojím. Sestoupáte-li po skalních schodech až do Bad Schandau, budete mít v nohách (míněno z Jiříkova) 42 kilometrů, které vás obohatí jednou provždy.

Na Pravčickou bránu jinak Kdo čte Zážitky pravidelně, ten ví, že Pravčická brána, soutěsky Kamenice a Jetřichovické vyhlídky nejsou zdaleka jedinými klenoty Českého Švýcarska. Na druhé straně, kdo je neviděl, nemůže mluvit o tom, že tu byl. Tradičním východištěm je Hřensko. My ale hledáme staré a obnovené cesty, chodíme jinudy a ve stopách předků. Zatímco ze Hřenska na Pravčickou jezdívalo panstvo na koních s průvodci a osly nesoucími zavazadla, pěší cesty vedly i úplně jinudy. Chcete-li je objevit, zkuste vyjít třeba z Janova, poté co z nové rozhledny prozkoumáte cestu. Žlutá značka vás dovede až na Hájenky. Jen pár metrů odtud najdete pravou indiánskou vesničku Rosehill – tu určitě nevynechejte. K Hájenkám ovšem můžete přijít i z Růžové, také po žluté. Tak jako tak, od Hájenek už budete sestupovat po zelené značce, lesnatým svahem, nejprve zvolna a pak velmi příkře. Však také sestupujete na dno slavných soutěsek až ke korytu divoké říčky Kamenice. U můstku se můžete rozhodnout, zda doleva do soutěsky Edmundovy, doprava do Divoké soutěsky, anebo rovně. To je směr, který si teď vybereme. Půlkilometrová cik cak stezka vás vynese až do Mezné, odkud se vydáte buď po staré Mlýnské cestě (žlutá) ke Třem pramenům a na Pravčickou, anebo nádhernou alejí (zelená) na Mezní Louku, odkud vás k Pravčické donese slavná Gabrielina stezka, klikatící se kolem úpatí skalních stěn. Je to, věřte, zase úplně jiný zážitek než turisticky vykolíkovanou štrekou z Hřenska. A ještě jeden tip – vyjděte z Růžové, vystoupejte na nevysoký Pastevní vrch, ze kterého je až nepochopitelně krásný rozhled, a přes Kamenickou Stráň, vesnickou rezervaci plnou utěšených podstávkových domů, sejděte k Dolskému mlýnu. A zase máte dvě možnosti – buď proti proudu vílího potoka Jetřichovické Bělé do Jetřichovic a na vyhlídky, nebo příkrou strží do Vysoké Lípy, na loupežnický hrádek Šaunštejn či k Malé Pravčické bráně. Staré cesty prostě mají svůj nepopsatelný půvab. A ten, kdo po nich jde, dotýká se životů předků.

Tajný tip Ze Hřenska do Janova byla obnovena historická kostelní stezka Streckweg. Je značena zeleně a hned na začátku míjí architektonickou pozoruhodnost – secesní plynárnu z roku 1905, takový hobití hrad. Až tudy půjdete, představte si, že proti vám spěchají vesničané ve svátečním, to aby stihli ranní mši ve hřenském kostele sv. Jana Nepomuckého…

Pohled na Hřensko z Janovské vyhlídky

HISTORIE A KULTURA

Děčín

DĚČÍN, PRVNÍ ČESKÉ MĚSTO NA LABI Děčínský břeh Labe

Praktické informace Užitečné informace nejen o Labi hledejte na www.idecin.cz. Městské informační centrum Karla Čapka 1441/3, Děčín I (celoročně 9–17, v sezóně od 8) +420 412 532 227, info@idecin.cz Městské informační centrum hlavní nádraží (celoročně 9–17) +420 412 532 227, info-nadrazi@idecin.cz Rafty nebo kánoe vám půjčí na www.zahranice.com.

Děčínská knihovna a infocentrum

Víte, že... … via ferrata má deset cest různé obtížnosti a některé jsou vhodné i pro starší děti? Ferratové sety (i s průvodcem) si můžete vypůjčit v nedaleké Cyklopůjčovně.com nebo v sousedním Ozzy baru.

Kdo chce kouzlo řeky pochopit na první pohled, měl by se vydat na vyhlídku na Pastýřské stěně, které se tu říká, jako lecčemu v Děčíně, Tyršova. Ten pohled mi vždycky sevře srdce, je úchvatný. Velebné tělo vodního tvora se plazí údolím a kolem něj vyrůstá město. Přímo naproti se tyčí bělostný zámek, který se po dlouhém spánku probudil, obrodil a stal se zase perlou města. Druhou dominantou je Tyršův most. Je mu přes osmdesát let a v době, kdy nahradil původní řetězový most Císařovny Alžběty, byl největším mostem v Československu. Hned za ním doslova svítí moderní architektura nové děčínské knihovny. Tam nezapomeňte zajít, sídlí tu totiž jedno ze dvou městských infocenter (to druhé najdete na hlavním nádraží), kde vám poradí, vybaví vás materiály, a dokonce vám nabídnou i občerstvení. Před knihovnou, které Děčíňáci patrně nikdy nepřestanou říkat Atlantic (podle budovy, která knihovně předcházela), už na řece samotné, kotví malá plavidla ve zbrusu nové maríně, takže si tu můžete docela dobře připadat jako někde u Středozemního moře. Větší dopravní lodě Labské plavební společnosti kotví pod zámkem a vy se na nich můžete svézt spektakulárním Labským kaňonem třeba do Hřenska, Drážďan nebo až do porcelánového království, do Míšně. O kus dál, na severovýchodě, vypíná se Stoličná hora, které tu ovšem nikdo neřekne jinak než Kvádrberk. Od informačního střediska v knihovně tam vede zeleně značený výletní okruh. Vystoupáte-li až nahoru, bude vám odměnou několik vyhlídek, z nichž zejména Labská stráž je legendární, osazená historickým pískovcovým pavilonem. Chcete-li dobrou radu, nespokojte se touhle vyhlídkou a vydejte se dál, po červeně značené stezce, která kopíruje okraje skal nad Labským kaňonem, a dojděte až na prostornou kamennou plošinu Belvedér. Na pohled odtud nezapomenete, co živi budete. Teď ale stojíte nad Děčínem a vaše oči se znovu stočí na břeh pod děčínským zámkem. Cosi se tam děje. Skupina lidí tu nasedá do raftů a vyráží vstříc dobrodružné plavbě pod dohledem kormoránů a bobrů až někam do Hřenska, anebo i dál, pod pískovcové stěny Saského Švýcarska. Tenhle výlet si samozřejmě můžete dopřát taky, agentura Za hranice vám ochotně půjčí raft a v cíli si ho zase vyzvedne. Až pojedete, budou vám ze břehu mávat cyklisté užívající si Labskou cyklostezku, která vede z Prahy až do Hamburku. S velkou pravděpodobností potkáte i šíf neboli nákladní loď. Ty totiž patří k Děčínu od nepaměti. Abychom se o nich ale něco dozvěděli, musíme na druhý břeh.

Podmokelský břeh Děčínské Oblastní muzeum s expozicí vývoje labské plavby sídlí v bývalém thunovském loveckém dvoře a nabízí pestrý výlet do historie plavby na Labi od starých Slovanů do dnešních dnů. A je to výlet strhující, to mi můžete věřit. Nedaleko odtud, na Labském nábřeží, vlastně přímo pod vyhlídkou, z níž jste se ještě před chvílí dívali, začíná další děčínská pýcha, via ferrata, tedy zabezpečená cesta vzhůru po skále. Zkusit si ji mohou i úplní „nelezci“ – je to bezpečné a fascinující. Ještě o něco dál, hned za mostem, můžete v klidu rozjímat na lavičce ve tvaru loďky. Bude-li nízký stav vody, uvidíte pod sebou Hladový kámen s vyrytými nápisy, jimiž naši předkové žehrali na sucho – je to jedna z nejstarších středoevropských hydrologických památek. Pak možná dostanete chuť sednout na kolo a vydat se po Labské cyklostezce po proudu řeky... Ale o tom zase až příště.

Děčín

HISTORIE A KULTURA

Na kopci plném zvířat V Děčíně je toho, jak patrno, hodně k vidění. Každé město ale má své turistické klenoty. Děčín má dva. Tím prvním je zoologická zahrada, o které si dovolím prohlásit, že je nejhezčí v republice, a klidně to podepíšu krví. Je harmonicky zasazená do lesoparku jen kousek od vyhlídky na Pastýřské stěně. Je úžasně hravá – a nezáleží na tom, kolik vám je. Však se také pyšní titulem společnost přátelská rodině a jistě není náhodou, že ji vloni vidělo téměř 110 000 návštěvníků, tedy nejvíc v její šestašedesátileté historii. Nejde jen o velký dětský areál s průlezovým hradem, opičí lanovou dráhou, horolezeckou stěnou a dětskou kontaktní zoo. To místo je prostě absolutně interaktivní. Na každém kroku na vás číhá nějaký nápad, do kterého se můžete zapojit – „chmatací“ okénka, ve kterých si můžete osahat třeba svlečku hada, či okénka „čichací“, kde lze nasát pach zvířete. Můžete si prohlédnout, co zvířata žerou, některé tabule na vás budou mluvit, z telefonní budky můžete zavolat vybranému zvířeti… Na stanovištích zoorekordů se dá vyzkoušet, předčíte-li třeba blechu nebo pásovce ve skoku do výšky. Zvířat je tu 450 ve 150 druzích. Hlavním záměrem je chov vzácných a málo známých druhů zvířat, se kterými se v naší zemi jinde nesetkáte. Třeba Siegfried a Helga jsou jedinými medvědy grizzly u nás. Dalšími taháky jsou medvěd malajský, levhart obláčkový, sambar skvrnitý, mravenečníci velcí, kakadu žlutolící sumbský, urzon kanadský, impozantní takinové indičtí nebo moji osobní favoriti – kapybary, pro neznalé hodně, ale hodně přerostlá morčata. K tomu je tu i hájemství zvířat žijících v okolí, v Českosaském Švýcarsku – takže se tu potkáte s kunou, jezevcem nebo rysem. Po zahradě můžete děti vozit na dřevěném vozíčku, zatímco váš plechový vozíček odpočívá na kamerami sledovaném zabezpečeném parkovišti a všechny cennosti, s nimiž se nechcete vláčet, v trezoru u pokladny.

Dětská kontaktní zoo

Praktické informace Krom webových stránek www.zoodecin.cz se se zdejšími akcemi a aktivitami potkáte i na Facebooku, Twitteru a Google Plus. Zámecké aktuality zase najdete na www.zamekdecin.cz. Dětské prohlídky fungují o všech prázdninách v průběhu roku.

Za Thuny do zámeckých komnat i zahrad Druhým blyštivým klenotem je Zámek Děčín. To je vám naprosto kouzelné místo a myslím to doslova, protože jinak než kouzly jsem si dlouho neuměl vysvětlit, že z vojáky vybydleného a zdevastovaného prostoru se dá za pětadvacet let udělat nádherný a důstojný zámek s třemi prohlídkovými okruhy a terasovou zahradou. Ať sem přijedu kdykoli, vždycky je něco nového. Dokonce se už podařilo dohledat, přivézt a z velké části i restaurovat hodně z původního mobiliáře i obrazů. Vidíte – a není to kouzlem, je to lidmi, kteří tu s nadšením a vášní pracují. A co tu uvidíte? Dva rovnocenné interiérové okruhy (osobně doporučuji projít si oba), které se vyznačují až pedantickou věrností a zabydleností. Skoro máte pocit, že si některý z Thunů jen na chvíli odběhl od rozdělané práce. První se jmenuje Zlatá léta děčínského zámku a provede vás životem rodiny Thunů v 19. století. Druhý zase Na návštěvě u knížete Františka Thuna. Na něm se dostanete do míst, kde měl kníže skutečně svou rezidenci. K tomu nutno připočítat okouzlující dětské prohlídky – ta hodně hravá Za tajemstvím zámeckých dětí je pro menší děti (průvodkyní je „doopravdická“ komtesa, hledají se útržky pergamenu, luští rébus…), pro větší je zase docela strašidelná Prohlídka s Černým rytířem (děti se dostanou i na místa, kam běžně návštěvníci nemohou). Třetí okruh je zčásti venkovní a jmenuje se Barokní perly zámku. Pro ten mám obzvláštní slabost – zavede vás do úchvatné barokní konírny, do Růžové zahrady se salou terrenou a nádherným glorietem, do spojovací chodby vedoucí do kostela Povýšení svatého Kříže i do Dlouhé jízdy, evropsky jedinečného příjezdu k zámku. Venku se pak můžete procházet krásnými zahradami na jižních svazích nad romantickou Mariánskou loukou. Přiznám se, že na děčínský zámek jsem krátký. Já prostě nedokážu popsat zážitek z jeho návštěvy. Nedá se nic dělat, budete se sem muset vydat a prožít si to na vlastní kůži. Každopádně vás to dostane, to mi můžete věřit.

Dlouhá jízda a Růžová zahrada na zámku Děčín

Víte, že... … se vstupenkou do zoo vás pustí i do úchvatné čtyřpatrové expozice Rajské ostrovy s obrovským mořským akváriem?

HISTORIE A KULTURA

Osobnost

TEN, KTERÝ SLYŠÍ MELODII ÚDOLÍ A SKAL

Miloš Bok

Až budete bloumat úchvatnými skalními městy, loukami a lesy, temnými roklemi a prosluněnými údolími potoků, bude se vám možná zdát, že slyšíte hudbu. Každým krokem si budete jistější, že musí být místo, kde vyvěrá jako pramen z nitra hory. Dojdete-li na své pouti až mezi neskonale malebné podstávkové domy a usedlosti Kamenické Stráně, na dohled od Růžové, a postojíte chvíli před rozložitým stavením s jedničkou na ostění dveří, budete stát v hudbě až po kolena. Tady totiž vytvořil svá stěžejní díla hudební skladatel Miloš Bok.

Chalupa, kde bydlí hudba

Víte, že... … V březnu roku 2016 se v pražském Rudolfinu uskuteční světová premiéra prvního dílu Bokovy monumentální skladby Apokalypsa v Kamenické Stráni v provedení České filharmonie? A že skladbu provede dirigent světového významu Manfred Honeck, který si ji sám vybral?

Od mala jezdil s rodiči do mohutné chalupy v Kamenické Stráni, vyrůstal tu, hledal a nacházel vztah k podivuhodné krajině a velmi brzy, už jako kluk, začal komponovat. Ve dvanácti ho přijali na konzervatoř. Když mu bylo sedmnáct, vrátil se z koncertu, který s přáteli uspořádal v bohosudovské bazilice, s hlavou plnou vířících myšlenek. Měl před sebou výzvu, která ho přesahovala, a on se ji přece rozhodl přijmout. Bohosudovský páter Josef Cukr ho vyzval, aby napsal liturgickou skladbu a za půl roku ji v Bohosudově provedl. A mladičký Miloš, obklopený neopakovatelnou atmosférou a geniem loci Kamenické Stráně, den za dnem vytvářel opulentní a v rozměru už dávno nezvyklou Missu solemnis. Navzdory varování, že ho vyhodí z konzervatoře, za složitých konspiračních opatření, doslova v sousedství mohutné sovětské posádky, provedl v Bohosudově skoro se všemi spolužáky svou přelomovou mši. Přelomová byla především pro něj samotného, protože určila jeho životní, morální i profesní směr. Miloš Bok se od té doby věnuje výhradně duchovní a liturgické hudbě, kterou se snaží povznést, zachovat ji při životě, uvádět v život a naplňovat jí kostely, ale třeba i louky u lesa. Missa solemnis se od té doby hrála bezmála padesátkrát, a pronikla dokonce až do slavné Carnegie Hall. Malebná podstávková usedlost v Kamenické Stráni byla zřídlem, z nějž Miloš Bok i nadále zhluboka pil. Vytvořil tu mnohé své skladby. Některé si pečeť krajiny svého vzniku nesou i v názvu – třeba rozsáhlá oratoria Skřítkové z Křinického údolí a zatím rozpracovaná Apokalypsa v Kamenické Stráni.

Poutník s poselstvím

Chalupa č. 1 v Kamenické Stráni

Dnes žije osmačtyřicetiletý skladatel v malé vesnici na Žluticku, ale část jeho duše je neodvratně připoutána k Českému Švýcarsku. Neokázalost, s níž jde životem, je vzácná. Neusiluje o medializaci a slávu, neobchází bezduché večírky, nesnaží se „být viděn“. Učí. Nikoli na univerzitě – na několika základních a uměleckých školách, mimo jiné i v Děčíně. Kamkoli vstoupí, vzniká jako kouzlem orchestr, děti s úžasem objevují klasickou hudbu i její duchovní rozměr. Komponuje. Diriguje. Má dar věci propojit a uvést v život. Zhusta a rád spolupracuje s Děčínským pěveckým sborem – ten ostatně jeho díla prováděl ještě za totality. Už zmíněná neokázalost se projevuje i v jeho poutnictví. Kdybyste ho znali, pochopíte, že on nemůže putovat sám. Vždycky se obklopí houfem nadšených muzikantů a zpěváků, naprostými amatéry i špičkovými hráči českých i zahraničních orchestrů, vytvoří na první pohled nesourodé, na první poslech ovšem nepochopitelně sourodé a jedinečné těleso a objíždí české kostely s Rybovou Českou mší vánoční. O Vánocích 2014 například zněla jeho „Rybovka“ i v kostele svatých Petra a Pavla v Růžové. Miloš Bok a jeho hudba jsou prostě přítomni v krajině skal a roklin jednou provždy.

Osobnost

HISTORIE A KULTURA

Z KRÁSNÉ LÍPY DO EVROPY A ZASE ZPĚT Píše se rok 1922 a milostivá paní starostová se nese po krásnolipském náměstí, zavěšena do ctihodného pana starosty Augusta Böhma, svého chotě. Zvolna směřují do ulice, která už několik dní nese nové jméno, totiž August Frind Strasse. V domě číslo popisné dvě bydlí novopečený čestný občan města, významný malíř a portrétista, ano – tentýž August Frind. Paní starostová vyděšeně strne, když se kolem nich prožene Albin Liebisch, zajíždějící právě nový model svého jedinečného motocyklu Čechie-Böhmerland, pak už ale oba vstoupí do Mistrova ateliéru, kde paní starostová ráčí usednouti modelem k vlastnímu portrétu.

Přátelé z různých pólů Když se v roce 1852 narodil v chudé krásnolipské tkalcovské rodině, stály mu nad kolébkou sudičky s plnou nůší výtvarného talentu. Jeho vyhlídky na vzdělání ovšem nebyly valné, učil se litografem a do šuplete schovával tužkou kreslené žánrové obrázky a portréty. Jako zručný litograf se mohl vydat na zkušenou do sousedního Saska, odkud pak vyrážel na „rajs“ na jih, třeba do Düsseldorfu. Tady se ocitl v dráždivém prostředí umělců všeho druhu a probudil v sobě touhu studovat a stát se akademickým malířem. Byl by ji v sobě s povzdechem umlčel, měl ale štěstí. Jen o rok později než on se v Krásné Lípě narodil Karl Dittrich, jehož rodina patřila k nejmajetnějším ve městě. Karlova maminka Teresie byla talentem a chudobou synova vrstevníka natolik pohnuta, že se rozhodla Augustovi umožnit studia na Drážďanské umělecké akademii. August studuje, s kamarádem Gustavem cestují po celém Německu a náruživě malují. Frindovy obrazy postupně získávají mnohá studijní ocenění, a dokonce přichází i první profesionální zakázka – oltářní obraz pro kostel v polském Zyrardowě, kde Dittrichova rodina spoluvlastní mechanickou přádelnu. A tak zatímco Karl přebírá po otci vedení podniku, August zdobí kostel na dohled od fabriky. Hvězda obou stoupá – Karl dovádí otcovu firmu ke světové proslulosti, August si najímá ateliér v Mnichově a vystavuje ve Vídni, v Paříži, Londýně… Do Krásné Lípy jezdí léto co léto a v roce 1893 tvoří podle starých pečetí městský znak. Dostává tu ale i jiné zakázky – krom oltářních obrazů a návrhu vitráží pro zdejší kostely především nádhernou práci na velkorysé a raritní rodinné hrobce – koho jiného než Dittrichů. Tohle mauzoleum vyzdobil postupně nástěnnými malbami, oltářem, klekátky, kovanou mříží, a dokonce i originálním osvětlením. Jeho vztahy s Karlem už jsou teď téměř přátelské, úcta oboustranná.

August Frind

Víte, že... ... značná část Frindova díla je dnes deponována v rumburském muzeu, kde je několik obrazů i k vidění? Frindova ulice je dnes jinde, než bývala za Augustova života – ta „jeho“ se dnes jmenuje Smetanova, dům čp. 2 zdobí pamětní deska a najdete ho hned za Domem Českého Švýcarska. Krásná Lípa má i „Frindův dům“, což je ovšem název pouze symbolický. Jde o nejstarší dům ve městě a najdete ho na náměstí. Dnes si v jeho přízemí můžete posedět v cukrárně. Frindův rodný dům nese čp. 224 a najdete ho při silnici na Varnsdorf.

Návrat domů Prodejní úspěch na výstavách se nedostavuje, a tak se August Frind v roce 1912 natrvalo vrací do rodného města. Zůstává sám, bez rodiny, a brzy dokonce i bez přátel a mecenášů, neboť Teresie Dittrichová umírá nedlouho po jeho návratu a Karl v roce 1918. A tak se August noří do jediné útěchy, do tvorby. Zdobí kostely, boží muka a kaple obrazy a pozvolna se stává vyhledávaným autorem květinových zátiší a především módním portrétistou. Nakonec se přece jen dočkal uznání, dokonce ve svém městě. Teď tu stojí jako jeho čestný občan a maluje portrét paní starostové, a za dva roky má dokonce být protektorem zdejší „Živnostenské výstavy“… Té pocty se už ale nedožije, umírá 4. 8. 1924 o čtvrté hodině ranní. Jeho dílo už je několik let z Mistrova rozhodnutí majetkem města. Z jeho bytu se postupně stává muzeum.

Večer tříkrálový

HISTORIE A KULTURA

Rumburk

MĚSTO PLNÉ POKLADŮ I kdybyste se měli do Rumburku vydat jen kvůli nejsevernější české loretě, jedné z nejúžasnějších památek ve Šluknovském výběžku, bude to stát za to. A když tam budete, nechte se Rumburkem překvapit. Je to město, které nabízí daleko víc, než se může na první pohled zdát. Uvidíte, že vám nakonec jeden den bude málo.

Zázrak jménem Loreta Náměstí s morovým sloupem

Praktické informace O Rumburku se vyplatí informovat. Nejlépe uděláte, navštívíte-li stránky www.rumburk.cz, www.loretarumburk.cz, www.icrumburk.cz.

Rumburská loreta. Pro mě osobně místo zázračné. Protože co je to jiného než zázrak, že kdykoli sem přijedu, je tu něco nového, něco objeveného, rekonstruovaného, nová expozice… Přijít sem můžete po celý rok, někdy dokonce i za tmy, kdy tu probíhají kouzelné prohlídky při svíčkách, ve dny všední, sváteční i tehdy, když tu pořádají Loretánské slavnosti (certifikovaný regionální zážitek Českého Švýcarska) nebo Slavnosti Porciunkule. Je to jako vejít do jiného světa. Bohatě zdobená Svatá chýše obklopená ambitem se čtyřmi rohovými kaplemi. Chodit ambitem, nechat na sebe působit nástěnné malby, dojít až ke stylizovanému Kristovu vězení a nakonec i ke skvostným a nádherně rekonstruovaným Svatým schodům lemovaným sochami vysmívajících se Židů, nahlédnout do Svaté chýše, usednout před tváří černé Madony loretánské, to je chvíle tak klidná a útěšná, že se snad ani nepočítá do života. Při prohlídce technického zázemí Lorety uvidíte kryptu, sklepy i půdy. Spojovací chodbou se můžete zajít podívat i do klášterního kostela sv. Vavřince. Určitě nevynechejte stálou Expozici církevního umění Šluknovska. Ostatně, to už budete mít za sebou i prohlídku některé z mnoha výstav instalovaných v ambitu. V létě tu dokonce můžete zanechat své děti, je tu pro ně připraven program – osobně vám ale doporučuji, abyste se ho zúčastnili taky. Pak si tu totiž můžete všichni říct o nápaditou Hledačku – výlet po Rumburku s tajemstvím. Projdete městem od gotiky po 20. století, budete řešit úkoly, hledat indicie a luštit tajenku. Komu se to podaří, bude v Loretě puštěn do síně pokladů a odnese si odměnu. Největší odměnou ale je, že objevíte duši města.

Napříč staletími Loreta

Tajný tip Vrch Dymník nad městem. Proč? Rozhledna, lanové centrum, restaurace, fotbalgolfové a frisbee hřiště, kamenná esoterika Stromu života… Zábava na celý den.

A co dál? Určitě zajděte na Lužické náměstí. Kromě památkově chráněných měšťanských domů s podloubími a bohatou štukovou výzdobou tu především užasnete u raně barokního morového sloupu Nejsvětější Trojice. Korunuje ho socha Panny Marie Immaculaty obkroužená sedmi sochami svatých – a je to opravdu ojedinělá podívaná. Být v Rumburku a nevidět Šmilovského uličku, půvabný „hobitín“ osmnácti podstávkových domů, chráněný jako památková rezervace, je prostě hloupost. Něco podobného totiž jinde nenajdete – tkalcovská vesnička uprostřed města! Až si pak odpočinete v některém z parků, můžete vyrazit na tatáž místa znovu – a zase uvidíte něco jiného. Tentokrát na vás promluví pozoruhodné domy z minulého století – bývalá Německá banka architekta Lehmanna, funkcionalistická vila v Okružní ulici, legendární Café Henke, budova na pomezí art deca a kubismu… Ne, ani desetina se mi jich sem nevejde – budete muset zajít do Informačního centra na náměstí a dostane se vám podrobných rad, kam se vydat. Já už vás vyzvu jen k jedné vycházce, zato určitě nejhezčí. Vede do kopečka, který se zvedá nad městem, a přitom je to sem z centra jen pár minut. Strážný vrch. Na jeho vrcholu najdete půvabný kostelík s pohnutou historií. Kaple sv. Jana Křtitele byla už lecčím – byla přebudována na větrný mlýn, bývala v ní dokonce restaurace… Dnes slouží pravoslavným bohoslužbám. Především je ale na přilehlém palouku zajímavá křížová cesta s poměrně zachovalými reliéfy. Jestli nikde, tak tady si odpočinete zaručeně.

Mikulášovice, Šluknov

HISTORIE A KULTURA

O HVĚZDÁCH A AKČNÍM ZÁMKU Mikulášovické hvězdy O Mikulášovicích se v Zážitcích dozvídáte pokaždé něco nového. Není divu, je toho tu skutečně hodně, ale ne každý o tom ví. Je tu opravdu nádherný kostel sv. Mikuláše, opravené drobné sakrální památky, nádherná trojboká kaple Nejsvětější Trojice, kaple Tří otců se zbrusu novou kupolí vytvořenou místními řemeslníky, pozoruhodné industriální budovy, které už jsou také památkami, je tu výborné Informační centrum s malým muzeem, ve kterém můžete obdivovat rekonstruované staré pohlednice i historické výrobky mikulášovických továren – třeba nože, stuhy, kancelářskou techniku, anebo dokonce medaile. V témže domě je i tvůrčí dílna Skloluxus, kde si můžete zkusit malování na sklo nebo keramiku. Málokdo zná nádherné mikulášovické přírodní koupaliště s klidnou atmosférou první republiky. Tentokrát vás chci pozvat jinam. Nenápadný dům naproti kostelu má zvláštní kupoli. Že by hvězdárna? A víte že ano?! Přesně před sto lety tu lékárník Adolf Krause uskutečnil první pozorování nočního nebe. A teď si představte, že se tuhle technickou raritu podařilo zachránit a vy se sem můžete zajít za dne podívat na původní techniku, kterou místní s láskou opravili, a za noci, o pravidelných hvězdářských večerech, i pozorovat hvězdy průzorem v otáčející se kupoli. A jak nejlépe poznat všechno, co Mikulášovice nabízejí? Zajít do Informačního centra. Tady vás provedou muzeem, seženou klíče od kostela nebo hvězdárny, nabídnou originální pohledy (vysvětlivka pro mladé: takové papírové MMSky) a vybaví vás plánkem, radou i úsměvem. A jedna půvabná informace na závěr: Když tu pozorují hvězdy, vypíná se v centru města světlo, aby bylo lépe vidět oblohu. Život ještě umí být fajn.

Historická fotografie hvězdárny

Praktické informace Spoustu užitečných informací najdete na www.mikulasovice.cz nebo na www.mikulasovice.info. Hledejte také na www.mesto-sluknov.cz.

Oživený zámek v krásném parku Když v roce 1986 na šluknovském zámku vypukl požár, vzala za své většina téhle perly saské renesance. Dnes byste tomu neuvěřili. Často se říká, že něco povstalo z popela – tady to ovšem platí doslova. Šluknovský zámek dnes znovu zdobí město a je rok od roku vyhledávanější památkou, vloni si ho například našlo vůbec nejvíc návštěvníků v historii. Proč? Jedinečná budova obklopená pečlivě obnoveným parkem s růžovou zahradou, kašnou, altánem, jezírkem i nádhernými vzrostlými stromy totiž není jednou z mnoha spících přehlídek ložnic. Je to zámek, kde akce střídá akci. Stihnou jich tu i přes čtyřicet za rok! Výstavy, koncerty, divadelní představení, cestovatelské besedy, festivaly… V roce 2015 chystají výstavy historických kočárků, spodního prádla nebo třeba lega – na obrovské ploše 600 m2! Na nádherné půdě, v opravdu jedinečném prostoru, si prohlédnete dřevěné brabence a létající stroje řezbáře Vítězslava Fischera. Určitě si nenechte ujít zdejší Zámecké večery s prohlídkou, často doplněnou divadelním provedením některé z pověstí, koncertem na svíčkami osvětlené půdě i posezením v půdní čajovně. A expozice? Je jich tu dokonce několik. Ta historická udivuje umem současných řemeslníků, kteří dokázali vytvořit kopie shořelých podlah, ostění dveří, kazetových stropů – člověk by myslel, že už to dneska nikdo neumí. K tomu expozice Šluknovsko, vojenští vysloužilci a velká válka a Lesnické muzeum. V přízemí vás pak vybaví vším, co potřebujete vědět, přívětivé dámy v Informačním centru. Když dodám, že se v současné době výrazně rozšiřuje historická expozice a že je zámek otevřen celoročně, je vám asi jasné, že se jeho návštěva může stát obohacením vaší dovolené nebo výletu doslova kdykoli.

Šluknovský zámek

AKTIVNÍ ODPOČINEK

Pivo Českého Švýcarska

Varnsdorfský pivovar Kocour

Víte, že... ... křinického Falkenštejna si můžete poručit v saském Bad Schandau a v Hinterhermsdorfu (tady dokonce na dvou místech)? A že na Kocoura už dnes natrefíte třeba i ve Finsku? A že v děčínském obchodním centru Pivovar, které bylo nominováno na cenu Stavba roku 2014 a vyhrálo Best of Reality 2014, si můžete v pivotéce koupit nejen piva ze zdejšího, ale i z ostatních minipivovarů včetně zahraničních?

CESTY ZA PĚNIVÝM MOKEM Bývaly doby, kdy bylo pivo velkým národním mystériem, čímsi nedotknutelným a nekonečně tajemným. Štamgasti se bili v prsa, že právě to jejich lokální pivo je – vedle Plzničky, samosebou – to nejlepší. Pivo bylo spouštěčem tiché a do hospod bezpečně uzavřené rebelie proti poměrům. Potom se čas překotil a pivo se osvobodilo od nálepky „tekutý chléb“. Rok za rokem se víc a víc stává především chuťovým fenoménem, vnímaným podobně jako víno. Minipivovary prokázaly, že dobré, ba skvělé pivo lze vařit i jinde než v mohutných fabrikách a že Čechy bude zajímat i pivo jiné než to „naše“. Lidé začali za pivem cestovat – a zrodila se pivní turistika. Její čím dál hustší stezky už vedou i na tři místa Českého Švýcarska – do Varnsdorfu, Krásné Lípy a Děčína. Přiznám se, že když jezdím po Děčínsku a Šluknovsku, jsou právě zdejší pivovary a pivovarské restaurace úlevnými záchytnými body, kde se vždycky dobře najím a především si vychutnám úžasné a v mnohém jedinečné pivo. Ostatně – zvu vás na jedno (minimálně). Dáte si říct?

Kocouří rodinka

Varnsdorfský pivovar Kocour

Ve Varnsdorfu nikdy pivovar nebyl. Teprve roku 2007 začalo v bývalé keramičce na kraji města několik nadšenců vařit pivo, a na svět přišel pivovar Kocour. Vsadili především na objevování světových pivních chutí, které v té době Češi skoro neznali. Rozjeli se do světa a krom chmelů a pivovarnických receptů začali vozit rovnou i sládky – z Ameriky, Británie, Japonska, Nového Zélandu. Naučili se od nich jejich triky a dnes vaří více než tři desítky druhů piva – spodně i svrchně kvašená, stouty, portery, extrémně hořká piva i rafinované speciály a samozřejmě i čím dál populárnější „pšenici“. Dostanete tu, troufnete-li si, dokonce pivo s obsahem alkoholu 14,5%! Přijet „na Kocoura“ je vždycky dobrodružství. Děti se zabaví v přilehlé minizoo, dá se tu grilovat, hrát všelicos s míčem, především se ale dá báječně posedět ve velmi útulné a malebné hospůdce s půvabnými měděnými varnami. Na čepu natrefíte denně na čtrnáct druhů zdejších pivních laskomin, a co je nejlepší – jídelníček důsledně počítá s tím, že jste patřičně zmlsaní a chcete párovat jídlo a pivo. A tak vám tu ke každému pivu doporučí něco jiného – od žeber přes zvěřinu po bramboráky a gulášek, pochopitelně v závislosti na sezóně. Pokud chcete zůstat, čekají vás buď příjemné apartmány přímo v pivovaru, anebo raritní a půvabné přenocování v odstaveném spacím železničním vagonu. A když jsme u železnice – pozor! Kocour má svou vlastní železniční zastávku – takže na pivo klidně přijeďte po kolejích.

Pivo Českého Švýcarska

AKTIVNÍ ODPOČINEK

Falkenštejnova družina V Krásné Lípě sice pivovar býval, ale na jiném místě. Křinický pivovar okupuje od roku 2013 krásný měšťanský dům na náměstí a zve do příjemného moderního interiéru restaurace, jejíž součástí jsou i varny a spilky, takže člověk sedí takříkajíc přímo „u toho“. Tady vsadili daleko více na klasiku, základem pivní nabídky jsou tři spodně kvašené ležáky doplněné svrchně kvašenými sezónními pivy a příležitostnými speciály, třeba dušičkovým stoutem nebo adventním bockem. V létě nabídku doplňuje stále oblíbenější pšeničné pivo, třeba s lipovou nebo konopnou příchutí. Snad právě proto, že jde o sociální podnik zaměstnávající také lidi s hendikepem, je tu obsluha vstřícná a až dojemně milá. Přiznám se, že mám rád, když někdo naplňuje, co si předsevzal. Zakladatelé pivovaru při otevření vyhlásili program – Falkenštejn poteče Křinicí, a o dva roky později Varny pivovaru Falkenštejn tohle báječně vychmelené pivo opravdu najdete na několika místech Křinického údolí, na české i saské straně hranice. Také tady se můžete pohodlně ubytovat a navíc si ještě čas zpestřit kulturou, protože společenský sál pivovaru nabízí přednášky o cestování i pivu a chystají se i koncerty a další akce. A kuchyně? Začínalo se s chuťovkami k pivu, ale podle hesla „s jídlem roste chuť“ je menu stále bohatší a propracovanější, navíc s jasnou tendencí vzkřísit regionální recepty. A plánům křinických pivovarníků se určitě dá věřit.

Kapitánova posádka Jediným restauračním pivovarem, který skutečně vaří pivo ve zdech, kde fungoval historický thunovský pivovar, je ten v Děčíně. Ze tří jmenovaných je nejmladší, jako součást obchodního a nákupního centra Pivovar byl otevřen teprve na jaře 2014. Pivovar tu žije v harmonické symbióze s restaurací. V atraktivním prostředí bývalé konírny, pod cihlovými klenbami svítí měděná varna a voní tu velice pestrá škála piv. Vlajkovou lodí je několik tradičních děčínských značek v čele s Kapitánem, kterého si nemůžete dát nikde jinde než právě ve zdejším výčepu. Posádku doplňují ještě Admirál, Korzár a Lodník, všechno svrchně kvašené ležáky. Skutečnou pestrost ale nabídce dodávají svrchně kvašená piva od „ejlů“ po portery a stouty. Můžete si tu dát i degustační sadu a porovnat jedenáctky z chmelů z různých koutů světa. A pokud vás zajímá, jak zdejší chuťově často velmi překvapivá piva s mnohdy vysokou hořkostí vznikají, stačí si dohodnout prohlídku a probrousit všechny pivovarské kouty. Pokud jde o gastronomickou rovinu, na tu se v děčínské pivovarské hospodě dbá opravdu zásadně. Šéfkuchař Lukáš Krepčík vás zahrne moderní českou kuchyní z lokálních a výhradně českých surovin. Ostatně i veškerý alkohol tu najdete jen z české produkce, pivo a limonády tu mají samosebou vlastní. Jídla jsou opravdu skvělá – žádná dochucovadla, žádná chemie, vývar pěkně třicet hodin tažený. Vlastně se nemůžete splést, ať už si dáte kachní kaldoun, koleno, žebra, svíčkovou, guláš, líčka nebo třeba domácí knedlíky s vajíčkem! A pivo si pochopitelně můžete, stočené do speciální petky, odnést i s sebou.

Křinický pivovar v Krásné Lípě

Praktické informace Pivovar Kocour Varnsdorf www.pivovar-kocour.cz Křinický pivovar Krásná Lípa www.krinickypivovar.cz Děčínský pivovar www.pivovarskarestaurace.com Všechny tři pivovary snadno najdete i na FB.

Pivovarská restaurace v Děčíně

AKTIVNÍ ODPOČINEK

Golf Janov

Nic to nechce, jen hrát lehce

GOLF V NÁRUČI TÉ NEJKRÁSNĚJŠÍ PŘÍRODY V posledních Zážitcích jsem dosti emotivně vyprávěl, jak mě Jaroslav Novotný, šéf janovského golfového hřiště, přiměl vzít poprvé do ruky „devítku železo“ a zažít golf na vlastní kůži. Od té doby tu a tam hraju, dokonce i píšu o golfových hřištích, a tak mohu trochu porovnávat. A řeknu vám na rovinu – Janov je pro mě místo s nejúžasnějším okolím a nejpříjemnější atmosférou na hřišti i v klubovně. Proto mě velmi zaujalo, když jsem se dozvěděl o anketě spolku Všudehrálů, tedy skupiny golfistů, kteří hráli alespoň na 60 ze 101 českých hřišť. Janov tu vyhrál kategorii devítijamkových hřišť. I daleko známější konkurenci válcoval, hlavně pokud šlo právě o atmosféru a zasazení do přírody. Co se ale za těmihle slovy vlastně skrývá? Vezměte si na sebe něco sportovního a pojďte, já vás do Janova vezmu.

Zkusit si to může každý Hned na úvod vás musím zbavit předsudků – nezáleží na tom, jací jste golfisti a jestli vůbec hrajete. V Janově totiž narazíte na partu gentlemanů, které golf v první řadě baví. Oni bytostně touží šířit golfové evangelium a obracet na víru jamek, greenů, fervejí a rytířského chování každého, kdo je třeba jen zvědavý. Jediné, na čem opravdu záleží, je – jací jste lidé. Pokud otevření novým věcem, pohodoví a ochotní učit se, přijďte a nechte se vést. Tady nevyženou nikoho. Stačí zavolat a dohodnout se – a můžete si poprvé zkusit, jaké to je, stát nad míčkem, který najednou vypadá jako zrnko máku, a zkoordinovat tělo tak, abyste ho zasáhli holí a uvedli do letu, který vezme dech. Nechte se prostě zasvětit. Možná z toho bude jen hezký zážitek a možná láska na celý život.

Golf Janov

AKTIVNÍ ODPOČINEK

Genius loci aneb Neokázalá přirozenost Co to tedy je, ta atmosféra, o které mluvím…? Je to vlastně všechno, co tu zažijete, jakýsi duch místa. V některých klubovnách se to pohříchu jen hemží siláckými řečmi a snobskými výlevy, tady se k tomu obyčejně ani neschyluje. Jako by všichni cítili, že tady by bylo směšné dělat ramena. Je to tím, že tady je rozhodující radost ze hry – a ze života vůbec. Z toho plyne potřeba – a hlavně možnost – být přirozený, na nic si nehrát, chovat se úplně normálně. V létě jsem tu zastihl dva Angličany. Čert ví, co je to napadlo, vybrat si zrovna tenhle kout Čech, zejména když byli členy přes sto let starého tradičního golfového klubu, ale vyškolili mě dokonale. Ne ve hře, i když jim to šlo jedna báseň. – V přístupu. „Přijmi hřiště, jak ho najdeš, nemudruj o střihu trávy a profilu, prostě hraj a raduj se.“ Byli atmosférou janovského hřiště tak okouzleni, že tu strávili všechen čas a nakonec se ani na tu Pravčickou nepodívali, přestože je na dohled. Jen hráli, anebo odpočívali a povídali si. Jediné, co si neodpustili, byl samozřejmě čaj o páté. Ta pohoda je totiž doslova hmatatelná, krásně se tu spí, jí i hraje. V noci vás z nedalekého podrostu uspává tiché „chřást chřást“ ohroženého chřástala polního, jemuž se tu také líbí a kterému tu dělají pomyšlení, za měsíčních nocí vycházejí z lesů nad kamenickými soutěskami stáda srnčí i vysoké zvěře… A kuchyně? Pravda, šneky na burgundském si tu nedáte, zato některou z báječných polévek, na které jsou tu pyšní, třeba pórkový krém s lososem, nebo výbornou pečínku zvanou Porcheta anebo – a to je můj tajný tip – čerstvý místní chleba se sádlem a škvarky na český či na francouzský způsob. Tohle je zkrátka místo, kde každý brzy pochopí, že nemá smysl se sám ze sebe zbláznit. Nadhled a smysl pro humor je také všudypřítomný. Tak třeba od páté jamky si můžete starým vojenským telefonem na kliku zavolat do kuchyně a objednat si vítězný sekt. (I kdybyste totiž na dalších čtyřech jamkách ztratili náskok, můžete se stejnou radostí oslavit vítězství protihráče.)

Galerie půvabů krajiny A zmiňovaná příroda? Janov, to je galerie krás zdejší krajiny. Tak třeba na druhé jamce hrajete přes nádherné vzrostlé jeřabiny (zatímco se Děčínská jeřabinka z nich už chladí na baru), na kraji lesa u nejromantičtější lesnaté „trojky“ zase natrefíte na vyhřívající se rodinku zmijí, svažitá fervej „čtyřky“ jako by končila přímo pod majestátním Růžákem, který se zmocňuje obzoru. Nejkrásnější – a také nejtěžší (třetí nejtěžší pětipar v Česku) – je ovšem „pětka“. Od té vidíte mámivou siluetu Lužických hor s koketní Jedlovou, odměřeným Studencem a v oparu se rýsujícím Klíčem. A když se vydáte k vysokému buku na kraji lesa, nebudete věřit svým očím. Já tedy nevěřil. Jezevci si tu vybudovali gigantický hrad plný nor a teras. U „šestky“ začíná defilé Českého Švýcarska. Vynoří se monumentální Křídelní stěna a pod ní klikatá Gabrielina stezka k Pravčické bráně. Ano, i tu uvidíte – sedmá jamka vás totiž přivede až k patě rozhledny, ze které jsou vidět Lužické hory, ale především celé panorama Českosaského Švýcarska, i stolové hory Děčínský Sněžník, Zirkelstein, Kaiserkrone, Grosser Zschirnstein, ale také České středohoří reprezentované především Bukovou horou. Labské pískovce vás nicméně ohromí i z ferveje „osmičky“. Devátá jamka nabídne hru proti zalesněnému hřebenu, nad nímž nesměle vykukuje věž arnoltického kostela Nanebevzetí Panny Marie. Už chápete? To není hřiště, to je vyhlídkový okruh! Tělo, duše, oči, srdce – všemu se tu dostane radosti. A víte co? Nedejte na mě, zkuste si to sami.

Jdi a dívej se…

Praktické informace Aktivity na golfovém hřišti v Janově objednávejte v recepci areálu: +420 602 445 651 nebo +420 412 514 334, e-mail: golf.khgcs@seznam.cz, informace na www.golfjanov.cz. Golfovým laikům doporučujeme absolvovat „Ochutnávku golfu“. Jedná se o zážitkový program, prostřednictvím kterého budete nezávazně uvedeni do světa této prastaré hry. Je určen pro skupiny dvou až šesti osob (včetně dětí) a trvá cca tři hodiny. V jeho průběhu budete obeznámeni s historií a filozofií golfu a po krátkém základním tréninku zažijete poprvé skutečné pocity hráče při hře na hřišti. Cena za skupinu činí 1490 Kč bez ohledu na skutečný počet účastníků. Veškeré potřebné golfové náčiní vám bude zapůjčeno. ZÁŽITEK GARANTOVÁN !

… uvidíš krajinu krásnou jako sen

PŘÍRODA

Národní park České Švýcarsko

Krajina s láskou chráněná

Víte, že... ... mezi další nejoblíbenější naučné stezky na území národního parku patří: Jetřichovické skály, Okolím Růžové a Köglerova naučná stezka Krásnolipskem?

PATNÁCTILETÝ KAPITÁN LESŮ A SKAL Když se patnácti let dožije člověk, mívá za sebou základní školu a povětšinou ještě moc neví, co vlastně dokázal a co s ním bude dál. Když ale patnáctiny slaví park, je to něco úplně jiného. Zejména jde-li o národní park. První den roku 2000 byl založen národní park České Švýcarsko, přesně deset let po svém starším bratru národním parku Saské Švýcarsko. Bráchové, jakkoli deset let od sebe, si velmi dobře rozumějí, pomáhají si a postupně se jim daří odstraňovat hranice v přírodě i v myslích lidí. Sympatické na všech těch obětavých a zapálených lidech v NPČŠ ovšem je, že se nechystají nikterak okázale jubilovat, oslavovat, ohňostroje odpalovat. Oni prostě dál dělají, co je třeba.

Příroda, jaká skutečně je

Zastavení „Stromový panelák“ na Rysí stezce

Za těch patnáct let se podařilo opravdu hodně věcí. Příroda si oddechla a začala se obrozovat. Lidé z okolních obcí, zpočátku plní předsudků, že národní park bude omezovat jejich životy i práci, pochopili, že mají v parku spojence a že se jim s jeho pomocí podaří prosadit i leccos, čeho by sami nedosáhli. Tím nejpodstatnějším úspěchem ale vlastně je, že se národní park stal přirozenou a neodmyslitelnou součástí krajiny pískovců, roklí, lesů a luk. Hlavně lesy slyšitelně vydechly. Z převážně hospodářsky využívaných smrkových monokultur se pomalu stávají přirozené a pestré lesy rostoucí v naprostém souladu s přírodními zákony. Na svahy zdejších kopců se vracejí jedle bělokoré. Nebe už zase svým vznešeným letem protkávají sokoli stěhovaví. Kamenicí se hemží pravidelně vysazované plůdky lososů. Příroda se vrací k normálu, někdy s pomocí člověka, jindy spontánně. Teď se pozornost lidí z parku zaměří na jeřábky lesní a snad dojde i na tetřevy. Kulturní krajina se také probouzí – drobné kulturní památky už zase září, Dolský mlýn i Zadní Jetřichovice procházejí dlouhodobou obrodou, často za pomoci nadšených dobrovolníků. I turisté

PŘÍRODA

Národní park České Švýcarsko už mnohé pochopili. Zpočátku měli strach, že jim bude někdo vytyčovat úzké koridory a zakazovat jim kdeco, nyní zjišťují že národní park zakazovat nechce, že se jen snaží definovat pravidla a kontroluje jejich dodržování. Přece je logické, že když zahnízdí úchvatní krasavci čápi černí nebo obrovští výři velcí, není možné, aby jim kolem hnízd denně halasily a dupaly davy. A že obnova lesa vyžaduje ohleduplnost cyklistů i pěších turistů. Vzájemné pochopení začíná převládat. Není divu – blahodárné působení „parkařů“ je prostě vidět. Národní park navíc zhušťuje síť naučných stezek, na kterých se turisté dozvědí, co by jinak klopotně hledali, a dost možná nenašli, v knížkách či na internetu.

Rysí stezkou za tajemstvím lesa Zatím poslední v řadě, tou nejnovější, je letos otevřená naučná Rysí stezka u Mezní Louky. Je ze všech nejhravější, je zábavná a naprosto interaktivní. Přečíst informační tabuli většinou znamená dozvědět se úkol a začít ho plnit. A téma? Les. Jeho historický vývoj a péče o něj. Stezka má dvacet zastavení, dělí se na dvě části – ta snáze průchodná je značená červeným mezikružím, ta náročnější modrým. Celá stezka měří půldruhého kilometru, ale zábavy si na ní užijete jako na celodenním výletu. A co konkrétně vás čeká? Tedy… moc se mi to prozrazovat nechce, abych vás nepřipravil o překvapení, ale trochu napovědět můžu – budete určovat a poznávat zvířata žijící ve zdejších lesích, snažit se je uzvednout, nakrmit nebo vystopovat. Budete číst z letokruhů, vnímat les chodidly, vracet medvěda, pratura, zubra nebo tetřeva do přírody, zkoušet rozpětí svých „křídel“ a porovnávat je s ptáky, poznávat les všemi smysly, pozorovat ho z mířidel, balancovat na provazové lávce, zjistíte, co je smyk na dřevo, naučíte se lesní relaxaci, budete naslouchat hudbě stromů, prozkoumáte lesní tůně a dutiny stromů, dokonce se utkáte se zvířaty ve skoku dalekém… Dost, nebo to všechno vyslepičím. Je vám už asi jasné, že nevzít s sebou děti by byla velká chyba. Na druhé straně, i bez nich tu objevíte, kolik hravosti a chuti zkoušet nové věci ve vás ještě zbylo – a uvidíte, že hodně. Já tu poletoval jako pětiletý.

Čáp černý

Praktické informace Nechte auto doma a využijte k výletům turistický autobus linku 434, která jezdí o letních prázdninách denně na trase Děčín – Hřensko – Mezní Louka Jetřichovice – Krásná Lípa. Pravčická brána je otevřena: duben–říjen 10–18, listopad–březen pátek, sobota, neděle: 10–16 hodin (26. 12. 2015–1. 1. 2016 denně 10–16 hodin), vstupné 75 Kč, děti 25 Kč.

S Elisalex k bráně bran Až projdete tenhle báječný okruh, dostanete možná, stejně jako já, nezvladatelnou chuť ověřit si to všechno někde v lese. Můžete se vydat mnoha směry, ale možná nejlepší je vyrazit po navazující šestikilometrové naučné stezce Okolím Pravčické brány, kterou národní park České Švýcarsko otevřel před třemi lety. Průvodci vám budou kněžna Elisalex Clary Aldringen a profesionální strážce národního parku. Povedou vás po Gabrielině stezce až k bráně bran a na protější vyhlídky. K tomu, co jste se už dozvěděli o lese, přidají spoustu dalších pozoruhodností a faktů o skalách, moři, které sice nevidíte, a přece tu bylo, o budování cest a prvních turistech… A to všechno samozřejmě doplníte opulentními výhledy a fascinujícími sceneriemi. U Pravčické brány se mnou pak pozvedněte číš a popřejte oběma národním parkům mnoho dalších let, spoustu nápadů a obětavých lidí. Ať se vám vaše smysluplná práce daří!

Dendrofon na Rysí stezce

TURISTIKA

Dolní Poustevna

S LOUTKAMI KE KŘÍŽKŮM ANEB DOLNÍ POUSTEVNA OŽÍVÁ Vrch Poustevník

Praktické informace Všechno, co nevíte a vědět chcete, najdete na www.dolnipoustevna.cz. Kozí farma je otevřena od 8 do 20 hodin, kromě úterků, kdy jsou tu jen do 11, a střed, kdy je zavřeno úplně. Najdete ji na www.kozi-farma-viska.cz, volat můžete na +420 775 089 082.

Dolní Poustevna byla konečně objevena – dalo by se napsat v určité, ale ne zas tak velké nadsázce. Tohle hraniční městečko má už léta co nabídnout, ale přece jen, bylo sem odevšad daleko, a tak zdejší pozoruhodnosti znali jen turističtí fajnšmekři. Důvodem toho, že sem dnes proudí národ turistický v daleko větším množství, je toužebně očekávané obnovení železniční trati z Rumburka přes Dolní Poustevnu a Sebnitz do Bad Schandau a Děčína. O tom si ale podrobněji přečtete na jiném místě Zážitků. A tak teď prostě vystupme na nádraží a pojďme se projít.

Barevné domy plné kultury Rozhodně nepřehlédnete dvě budovy. Obě jsou barevné, ta první obzvláště. Svítivá zelenožlutá fasáda s barevnými kolečky a čtverci je Loutkovým divadlem a Klubem mladých. Budete-li mít štěstí a natrefíte na představení, nebo dokonce na Mezinárodní loutkový festival (v roce 2015 proběhne už 17. ročník), neváhejte ani na moment. Mají tu totiž dokonce dva soubory – Pomněnku tvoří dospělí amatérští loutkoherci a PODĚS (Poustevenský dětský soubor) logicky děti. Tradice loutkářství je tu hluboce zakořeněná a atmosféra představení je prostě jedinečná. Mají čilou přeshraniční spolupráci (říkají jí S Kašpárkem přes hranice) s profesionálními loutkáři ze saského Hohnsteinu, vyměňují si představení i zkušenosti. Divadlo je zbrusu nově zrekonstruováno a báječně vybaveno jako multifunkční prostor. Druhou budovou, tentokrát červenou, je Centrum setkávání. Jde vlastně o rekonstruovaný evangelický kostelík, který nikdy nesloužil svému účelu, protože nebyl dokončen. Dnes je tu galerie s velmi nápaditou dramaturgií, pořádají se tu zajímavé akce. Z věže kostelíka se navíc dá obhlédnout celá Dolní Poustevna.

Po kamenných památkách i za bílou paní

Pieta

Co je ale vůbec nejpozoruhodnější, to je nová naučná stezka po kamenných památkách. Přijmete-li dobrou radu, projděte si ji celou. Ona vás totiž nejenže zavede k citlivě rekonstruovaným drobným především sakrálním památkám, ale projdete díky ní celé městečko i jeho nesmírně malebné, členité a velmi zvlněné okolí. Při cestě za památkami tak úplně poznenáhlu zjistíte, že je tu prostě krásně. Začít je třeba u nejvzácnější památky, slavné poustevenské Piety. Barokní pískovcové sousoší Panny Marie držící v náručí Krista sňatého z kříže pochází z roku 1748 a je zapsáno na seznamu kulturních památek České republiky. Protože jste si na městském úřadu vyzvedli mapku naučné stezky, nebloudíte a setkáte se nejprve se třemi kříži s kamennými sokly. Až minete kostel Archanděla Michaela (s nově opravenými varhanami), čeká vás velmi

Dolní Poustevna zajímavá odbočka k lesnímu pomníku U bílé paní. Odkud ten podivný název? Budete-li pozorní, objevíte nápis „Carolo“ a letopočet 1801. V té době byly v Dolní Poustevně ubytováni vojáci a mezi nimi i zmíněný Carolo, podle jména Ital. Ten se zamiloval do krásné statkářky a utkal se pak v souboji s jejím mužem – právě v těchto místech. Nic mu nebyla platná píka, statkář ho proklál vidlemi a připravil o život. Když statkářka ovdověla, nechala Carolovi postavit kamenný pomníček. Její hříšná duše nenašla klid ani po smrti – dodnes ji tu můžete, uslzenou a celou v bílém, zastihnout hlavně za mlžných a bouřných nocí, jak zoufale volá svého milého. Další kříže vás čekají v osadě Karlín i v Horní Poustevně. Informační tabule jsou obsažné, takže se pokaždé dozvíte všechno, co vás bude zajímat. Poslední skupina křížků je v obci Nová Víska. Než tam ale dojdete, čeká vás příjemné překvapení.

Víte, jak vysoko skáče kůzle? U odbočky na Novou Vísku se pokocháte obzvláště zdobným křížem z roku 1824 s bohatou figurální výbavou (včetně rozverně poletujících andělíčků) a pak už vás cesta povede vzhůru, až k zalesněnému vršku. Oficiálně nese jméno Poustevník, v lidové řeči je ovšem označován jako Špičák. Neleňte, odbočte z cesty a šplhejte vzhůru. Nápomocné vám bude kamenné schodiště se zábradlím. Nahoře zjistíte, že vršek zalesněný není, že ho zdobí vyhlídková plošina s dvojramenným křížem a malovaným Kristem vsazeným do žulového soklu s votivním nápisem. Je tu i vrcholová kniha. Panoramatický rozhled je úchvatný a v mnohém jiný, než z ostatních okolních vyhlídek. Vidíte sveřepou a drsně krásnou, neokázalou, a přece malebnou krajinu západního Šluknovska, ale také zvlněné kopce Hornolužické pahorkatiny. Až zase sestoupíte na cestu, uděláte jen pár kroků, a ocitnete se v malém ráji. Žádný strach, nic rokokově načinčaného, naopak – tady není nouze o bláto. Kozí farma Víska je místem radosti. Jednak ze setkání s přívětivými manželi Malinovými, kteří vám rádi vypoví všechno Kozí farma o svých kozích miláčcích i o výrobě sýrů z jejich mléka, jednak z chuti těch sýrů – jsou opravdu skvělé, doporučuji čerstvý sýr, a to i zapřisáhlým odpůrcům kozích sýrů – ten zdejší dost možná jednou provždy zlomí jejich předsudek, a do třetice ze setkání se zvířaty. Je jich tu povícero, kromě koz – a neposedných kůzlat – se vás zmocní i přítulná koťata, oslík, psi, koně a především dvojice velmi bezprostředních vepříků. Tajný tip – požádejte o kozí syrovátku, je to učiněný všelék!

TURISTIKA

Centrum setkávání v Dolní Poustevně

Co je ještě okolo Když už teď vlaky spojují Dolní Poustevnu a Sebnitz, nezapomeňte si tam udělat výlet. Krásné saské město nabízí muzeum umělých a hedvábných květin, vlastivědné muzeum, muzeum modelové železnice, Pravěký park, Africký dům nebo westernovou vesničku.

Moudří už vědí Dolní Poustevna – i ta Horní – jsou prostě výborným a pořád ještě neokoukaným tipem na výlet. O turisty tu stojí a vycházejí jim vstříc. A to nejen ti, kteří se turistickým ruchem zabývají, ale i ti, kdo ho všemožně podporují. Mezi nimi vyniká firma Izopol, výrobce pěnového polystyrénu. Ti do turismu investují, protože dobře vědí, že s turisty přichází do kraje pracovní příležitosti, že se region rychleji rozvíjí a jeho prestiž roste. Bez podobně osvícených podnikatelů by se turistický ruch rozvíjel klopotněji a hlavně pomaleji.

Kovaný kříž z roku 1824

AKTIVNÍ ODPOČINEK

Regionální produkty

PUTOVÁNÍ ZA TAŠTIČKOU ANEB ÚŽASNÉ DÍLNY U MARKÉTKY Tuhle jsem si na jednom řemeslném jarmarku koupil krásnou tkanou taštičku s dřevěným knoflíkem. Byla na ní visačka regionální výrobek Českého Švýcarska, a protože jsem člověk zvědavý, začal jsem pátrat, odkud se takhle krásné věci berou. Výsledek mi tak trochu vyrazil dech. Tu krásnou tašku vyrobili lidé s mentálním postižením. Řekl jsem si, tyhle lidi musím poznat.

Terapeutická dílna

Praktické informace Integrované centrum pro osoby se zdravotním postižením v Horní Poustevně provozuje dvě terapeutické dílny u Markétky. Najdete je snadno. Buď v Horní Poustevně u silnice na Lobendavu, v areálu hledejte dům číslo popisné 40 (sídlí tu i vedení centra). Ve Šluknově zase dojděte k vile v ulici T. G. Masaryka, která je označena číslem 575. Na internetu pak hledejte stránku www.ichp.cz.

Tam, kde hledají cesty bez plotů Pátrání mě dovedlo na dvě místa, do dvou sídel Integrovaného centra pro osoby se zdravotním postižením – do Horní Poustevny a do Šluknova. Začal jsem v Horní Poustevně, v krámku u silnice. Tkané věci, dekorativní keramika, úžasné výrobky z papíru, batikovaná trička, svíčky z včelího vosku, háčkované a pletené věci… Všechno by obstálo v jakékoli prodejně s řemeslnou výrobou. Ředitelka Ilona Chrtová mě pak provedla celým areálem, a já zíral. Tohle zařízení v ničem nepřipomíná tradiční ústav. Žádné chodby s navěšenými pokoji, vývařovna, společenské místnosti, žádná deprese ani rezignace. Tady klienti bydlí v bytech, ve kterých probíhá normální život – nakupuje se, uklízí, pere, vaří. A tak z jednoho bytu voní svíčková, zatímco hned vedle smaží řízky. Jde vlastně jen o to, jak závažný je hendikep, protože od toho se odvíjí míra samostatnosti. Někde všechno zařizují zaměstnanci centra, jinde jsou klienti skoro samostatní. Tady se totiž hledá „cesta bez plotů“. Alfou a omegou je sice péče, ale hned vzápětí i snaha o maximální integraci.

Setkání, na které nezapomenete

Práce na stavu

Brzy jsem se ocitl i v terapeutické dílně. Sedělo tu asi patnáct lidí a všichni velmi soustředěně pracovali, každý na něčem jiném. Sedl jsem si mezi ně, chvíli se jen díval – i oni po mně občas zvědavě koukli, a pak jsem se pustil do práce. Bylo to… ne, to musíte zažít. Vlastní nešikovnost a jejich zručnost mě zaskočila. A celou dobu jsem myslel jen a jen na to, jak si často stěžuju a skuhrám a mám pocit, že mám problémy a nevím, jak je řešit. Tihle lidé si nic takového nepřipouštějí. Jsou trpěliví, baví je to, rádi se smějí, dokážou najít štěstí v maličkosti. Díky zázemí, které tu mají, mají krásný život. Škála výrobků, jejich nápaditost a perfektní provedení mě nadchly. Ty výrobky opravdu vytvářejí klienti centra, úplně sami. A když si je od nich koupíte, máte jistotu, že vaše peníze nepoputují kamsi na ústředí, ale zůstanou tady, nakoupí se za ně materiál, najme se lektor na další řemeslo. Zajel jsem i do Šluknova. Ve vilové čtvrti za Zámeckým parkem jsem objevil dům a v něm další Dílnu u Markétky, jak se terapeutické dílny centra jmenují. Každému radím, zkuste si to. Vede to k pokoře a k vděku za to, co je nám dáno prožít. Udělejte to jako já – vydejte se do šluknovské vily nebo do hornopoustevenského areálu. Pokud to terapeutický režim dovolí, vždycky vás tu rádi provedou a všechno vám ukážou. A možná vůbec nejlépe – přijeďte na letní otevřené dílny, kde lidé s hendikepem i bez něj sedí u jednoho stolu, vyrábějí a třeba si i povídají. Dopřejte si to. Ano, sobě, ne jim, protože vás především takové setkání obohatí. Věřte mi, já to cítím dodnes.

Regionální produkty

AKTIVNÍ ODPOČINEK

PŘÍRODA JAKO ŽIVOTNÍ STYL Šetrnost k přírodě, přirozený životní styl, přírodní zdroje, řemeslná výroba… V Českém Švýcarsku je několik míst, kde se takhle opravdu žije a pracuje, a to bez okázalosti a sebestředného vykřikování. Do dvou z nich vás pozvu.

Oáza první – Nobilis Tilia Ve Vlčí Hoře láká k návštěvě Čajový klub v budově označené nápisem Nobilis Tilia. Kdo neví, v čem je celé kouzlo téhle budovy, zastaví se často jen na čaj – a pak už je jen bez přestání překvapován. Čajovna totiž nabízí převážně čajové směsi, které si nemůžete dát nikde jinde – pocházejí z vlastní zahrady Nobilis Tilia. Kromě vlídného prostředí, voňavých nápojů a vegetariánských dobrot vás přitáhne i okénko, kterým se dá nahlédnout do laboratoří, kde bělostné víly tančí mezi bylinami a oleji a pod rukama jim vzniká čistě přírodní kosmetika. Za domem se zase měsíc po měsíci proměňuje krásná permakulturní zahrada plná bylin a léčivek, doplněná keramickými popisky s názvy, které často znáte, ale nedokázali byste je přiřadit rostlině. Procházíte se, sednete si do trávy nebo na kládu k ohništi, smáčíte nohy v rybníčcích a díváte se, jak na listy stulíků usedají vážky, projdete si chodníček bosonohé terapie, dáte se do řeči se zahradnicí Irenou Čihákovou, možná dojdete až ke kořenové čističce a nakonec si v obchůdku třeba i koupíte některé z kosmetických kouzel. Vůbec nepochybuju o tom, že se sem vrátíte, Nobilis Tilia je návyková. Třeba na některou z pravidelně pořádaných komentovaných prohlídek nebo potom o Svatojánských slavnostech plných akcí, dílen a koncertů. Dost možná se sem vypravíte i na některou z víkendových dílen nebo přednášek, případně si zkusíte Hledačku, při které s lístkem plným otázek bloumáte zahradou a s odpověďmi se pak vracíte pro odměnu.

Oáza druhá – Mýdlárna Rubens Doby, kdy Miloslava Hrachovcová našla na půdě svého penzionu na kraji Růžové zašlý sešit s recepty na ruční výrobu mýdla, jsou dávno pryč. Od té doby se z kuchyňských pokusů s hrncem na odpis událo mnohé. U penzionu vyrostly dílny, předváděcí místnost, zahrada se změnila v bylinkový ráj, přibyly chodníky naboso a buduje se prosklený prostor pro přednášky a dílny, internetový obchod frčí a lidé se sem jezdí divit v čím dál větším počtu. Přitom se ale nezměnilo vlastně vůbec nic. Miloslava je pořád stejně vlídná, povídavá a usměvavá, mydlaření je pořád jen rodinným podnikem, všechno je důsledkem přirozeného vývoje. A co se tu vlastně vlastnoručně dělá? Bylinková mýdla, která nejen mydlí, ale také léčí. Za těch pár let tu vytvořili podivuhodný územní celek, ve kterém platí jiná pravidla než všude okolo. Ve státním znaku je úsměv, bez toho se tu neděje nic. Zákonem je klid, přirozenost, návrat k zapomenutým pocitům a zkušenostem. Návštěvníci jsou při překročení hranic zbavováni stresu a odjíždějí motivováni, nabiti energií a chutí zažívat úplně nové věci. A jak to v tomhle státě chodí? Pěkně vás uvítají a vypoví vám všechno o mýdlech, bylinkách a olejích, ukážou, jak se co dělá, a třeba vás i nechají zkusit si ozdobit mýdlo. Můžete se projít i po „chodníku naboso“. To se prostě zujete a jdete mezi záhony bylin po šiškách, kamíncích, dřevě… Nakonec ponoříte nohy do křemičitého písku a už jen pozorujete, jak se vaše duše čistí od nesmyslů a vaše tělo pookřívá.

Nobilis Tilia

Praktické informace Laboratoře přírodní kosmetiky hledejte na adrese www.nobilis.cz. Mýdlárnu Rubens najdete na www.mydlarnarubens.cz.

Víte, že... … v Mýdlárně Rubens je i hotel, ve kterém se nemůžete ubytovat? Jde o hmyzí hotel, který zástupci hmyzí říše zatím okukují a během tohoto roku by se měli nastěhovat. Najdete ho u chodníků naboso.

Mýdlárna Rubens

AKTIVNÍ ODPOČINEK

Regionální produkty

CHUŤ ČESKÉHO ŠVÝCARSKA Je libo něco opravdu typického? Něco, co si budete pamatovat ještě dlouho po návratu z dovolené? Něco, co se rodí právě tady a nikde jinde? Dobrá, pojďte za mnou…

Tajemství báječných sýrů Ručně pletené varnsdorfské sýry

Praktické informace Další informace najdete na webové adrese www.milko.cz, součástí varnsdorfské mlékárny Milko je i prodejna. Dlaskovy dobroty pak koupíte buď v ulici Legií (vchod je ze dvora), případně na šluknovském zámku, více na cafe.dlask.cz.

Při toulkách po Českém Švýcarsku a okolí se vám určitě nejednou stane, že v obchodě nebo v restauraci narazíte na obzvláště lahodné sýry a budete si říkat – tyhle korbáče chutnají nějak jinak, i konzistenci mají jaksi lepší. A tenhle pařený sýr je skvělý – v čem je ten trik? Inu, v poctivých zdrojích, často s bio kvalitou, a především v převážně ruční technologii. Ručně dělané sýrové copánky prostě od těch průmyslově zpracovávaných poznáte takříkajíc na první skus. Když se pozorně podíváte, zjistíte, že tyhle sýry mají certifikát Regionální výrobek Českého Švýcarska. To je jednak tím, že jsou vážně výborné, a potom i tím, že se vyrábějí tady, ve Varnsdorfu, pod značkou Milko. Varnsdorfská mlékárna není žádný zelenáč, byla založena už v roce 1943, prošla nejednoduchými časy, ale dnes jede na plné obrátky a nestíhá uspokojit poptávku. Zpracovávají tu mléko stád pasoucích se na lukách Lužických hor a Českého Švýcarska. Zmíněné pařené copy dělají podle prastaré receptury ze severního Kavkazu, jejich čerstvý pastevecký sýr, vyráběný po starém pastýřském způsobu, to je vážně klenot oceněný jako nejlepší potravinářský výrobek roku 2012. Nabídnou vám i Burratu, řadu bio sýrů Mandava anebo sýry pro děti se sníženým obsahem soli – Matylda z hor. Od jara do zimy se tu rodí i vynikající kozí sýry. Pro mléko ovšem nemusejí daleko, mají své vlastní stádo koz. To všechno by ale nebylo vůbec důležité, kdyby ty varnsdorfské sýry nebyly tak ukrutně dobré… Vidíte, a přitom je to všechno tak prosté – stačí dělat sýry rukama… a srdcem.

Jak šikovný Franta k cukrárně přišel

František Dlask

Byl jednou jeden český Franta, tedy pravda, on se vlastně narodil v Argentině jako syn varnsdorfského montéra, ale to jeho českost nijak nesnižuje. A jak tak rostl, začala v něm klíčit touha po vlastní cukrárně. Nejdřív se trochu zajížděl na Kanárských ostrovech a v Mexiku, ale pak si řekl, doma je doma, a otevřel si vysněný podnik uprostřed Varnsdorfu. Tenhle Franta, rozuměj František Dlask, odmítal šidit zboží a začal sázet na totální kvalitu surovin a virtuózní cukrařinu. Nespokojil se s žádným receptem, dokud ho tisíckrát nevyzkoušel a nedotáhl k dokonalosti. Říkáte si možná – a kdepak je mu dneska konec… Inu, v roce 2013 se stal podnikatelem Ústeckého kraje (v celostátním kole byl v TOP 5) a – světe, div se – lidi mu můžou ruce utrhat. Cukrárna jede jako po másle. V jeho případě to platí doslova – máslem se u Dlasků vážně nešetří. A co dobrého si tu můžete dát? Určitě Dlaskův větrník! Je nejlepší na planetě, za to dám hlavu na špalek – obrovský, poctivý, prudce návykový. Pak špičky, kremrole, věnečky, punčáky, kokosky – česká klasika, ale prohnaná Dlaskovým soukromým výzkumným ústavem. Najdete tu i dobroty certifikované jako Regionální výrobek Českého Švýcarska – třeba hebounký dort tety Alenky, anebo borůvkové řezy z borůvek z okolních lesů. Bohužel, člověk má jen jeden žaludek, zato Dlask desítky pokušení. I ze světa – ovšem „improved and made by“ Dlask. Třeba americký pekanový pie, kanadský carrot cake, italské tiramisu anebo – pozor, to je můj tajný tip – irský stout cake z černého piva… Nakonec to můžete vyřešit tak, že co se do vás nevejde, odnášíte si v krabici.

Regionální produkty

AKTIVNÍ ODPOČINEK

V ŘÍŠI OHNĚ, SKLA A NEKONEČNÉ ZÁBAVY Do skláren AJETO v Lindavě a Novém Boru jezdím pravidelně a často o nich v Zážitcích píšu. Kdybych já mohl hlasovat o firmě roku, byli by jí zdejší mistři skláři už dávno. Takhle se jim to podařilo až vloni – AJETO je totiž českou Firmou roku 2014.

Od korálků do čertovy dílny Kdykoli se tu zastavím, je tu něco nového. Realizovat své plány do puntíku a vždycky ještě něco přidat, to je dnes velmi vzácné, ale tady se to děje. Tentokrát jsem nicméně byl opravdu ohromen. Začněme v Lindavě. To prosím přijedete k zářivě růžovočervené budově sklárny a vydáte se do vedlejší sklářské krčmy, kde najdete recepci. Odoláte touze zůstat v tom mámivém interiéru a vydáte se na exkurzi do sklářské hutě. Můžete buď využít služeb průvodce, anebo jít sami. Až dojdete na ochoz hutě, budete mít na chvíli pocit, že jste se ocitli v pekle. Pod vámi budou u otevřených výhní tančit čertovsky talentovaní mistři skláři s dlouhými píšťalami a dost možná tu zastihnete některého z předních světových sklářských výtvarníků, jak si tu nechává realizovat své vize. Ochoz je vybaven informačními tabulemi, takže v každé chvíli víte, nač se díváte. Až se zase vrátíte do pohostinné krčmy, můžete se tu nejen najíst a napít, ale především si u malé sklářské pece sami, pod dohledem zdejších machrů, vyfouknout vázičku nebo si troufnout i na půllitr. Hned vedle je korálkářská dílna, kde vám sličná umělkyně vysvětlí co a jak, poví vám něco o korálkářství a jeho historii, a vy si budete moci sami vyrobit drobný šperk – na výběr je hned šestnáct variant. Pak nakouknete na terasu a zjistíte, že všechno teprve začíná. Sejdete k rybníčku s ostrůvkem, kde prýští voda vůkol skleněného stromu a rákosí a vy se můžete kolem projíždět na pramičce. U malého mlýnského kola se vám budou pod nohama plést kachny a nutrie… Máte-li s sebou děti, budete mít co dělat, abyste je odtud po půl dni dostali. Je tu totiž dětské hřiště, pískoviště, lanovka, v lesním břehu se skrývá tajemná jeskyně a v ní sám Lucifer rozvalený v čertovské dílně, je tu báječné hřiště na hraní kuliček, spousta skleněných plastik už dávno vrostlých do přírody, u lesa lavičky, nádherný dřevěný holubník, u něhož se mísí živí holubi s těmi skleněnými… Ještě dodám, že tu mají parkoviště nejen pro auta, ale i pro kola, a že ať narazíte na kohokoli, dočkáte se vstřícnosti a vlídného přístupu. A co chystají? Naučnou stezku kolem lesa. A to si tedy buďte jisti, že do roka tu stojí.

Mistr křehké krásy

Praktické informace Dokonalou představu, co všechno vás v Lindavě a Novém Boru čeká, si udělejte na stránce www.ajetoglass.com. V Lindavě najdete AJETO snadno, je hned na kraji obce, pod mystickým vrchem Ortelem. V Novém Boru zase hledejte ulici T. G. Masaryka a buďte si jisti, že budovu AJETO nepřehlédnete.

Křehké poklady pod vlnící se střechou V nedalekém Novém Boru se taky odehrály velké změny. Restaurace s prosklenou stěnou, přes kterou se od talířů s dobrotami díváte na práci sklářů u pecí, i prodejní galerie uměleckého a užitkového skla dál nabízejí přesně to, co od nich hosté očekávají. Zato průčelí i budova sama se proměnily. Přibylo patro, jehož rozbouřeně zvlněná střecha koresponduje s nově vybudovaným vstupem. Muzeum skla je teď tedy ve dvou podlažích, v tom novém, architektonicky opravdu pozoruhodném, najdete část sbírky uměleckého skla z mezinárodních sklářských sympozií. AJETO vás prostě překvapí při každé návštěvě. Představte si, že k tomu všemu mají svůj autobus, kterým vozí do sklárny nejen účastníky častých firemních akcí, případně děti ze škol, ale ráno co ráno svážejí ze širokého okolí skláře do práce. Tak už chápete, proč Firma roku a proč se sem musíte vydat?

Sklářská krčma

DOPRAVA

Cyklistika v Českosaském Švýcarsku

NA KOLE CESTAMI ZNÁMÝMI I TAJNÝMI

Labská cyklostezka

Víte, že... … si nemusíte nutně vozit svoje kola, ale trekingová kola, elektrokola, dětské vozíky, koloběžky i třeba dvojkolo si můžete půjčit v děčínské půjčovně EnthusiaCyklopůjčovna.com? Ke každému kolu dostanete navíc zdarma láhev vody a tip na výlet, mají tu cyklodoplňky i mapy, a dokonce můžete požádat o výlet s průvodcem. Hledejte je na adresách www.cyklopujcovna.com nebo www.enthusia.cz, případně volejte na +420 739 561 932 či +420 724 006 865.

Cyklostezka Ploučnice

Ze všech prostředků lidské dopravy je k přírodě nejšetrnější bicykl, o tom nemůže být sporu. Navíc se zdá, že národ český cyklistice propadl, takže dnes daleko spíše platí co Čech, to cyklista, než co Čech, to muzikant. Českosaské Švýcarsko nabízí cyklistům jedinečné a velmi pestré příležitosti. Je jen třeba mít na paměti, že část tohoto území tvoří národní parky České Švýcarsko a Saské Švýcarsko a že v nich logicky platí některá omezení – tady si prostě člověk nemůže jezdit, kde ho napadne, a musí se držet vyznačených stezek, aby se z ochránce přírody nestal jejím škůdcem. Máte chuť se projet? Tak helmu na hlavu, dofouknout galusky a vyrážíme!

Nejkrásnějšími místy národního parku České Švýcarsko Tuhle trasu mám moc rád, proplétá se skalami, dotýká se potoků a řek, vede lesy i po lukách a dostanete se jí přímo k srdci národního parku. Nejlepší je vyrazit z Mezní Louky a svěřit se cyklostezce 3030. Ta vás brzy dovede k odbočce na Malou Pravčickou bránu. Důrazně doporučuji vydat se tam. Kolo na chvíli odstavte a nechte se ohromit skalním útvarem, který jako by vypadl z oka své starší a daleko větší sestře. A když už tu budete, natáhněte pěší výlet ještě o pár set metrů a vyšplhejte po skalních žebřících na Šaunštejn. Kamenné plato s chodníčky po hlavách skal nabízí jeden z nejkrásnějších výhledů, co znám. Už zase na kole jeďte dál po trase 3030, Hlubokým dolem až k rozcestí. Tři tisíce třicítka tu má odbočku, využijte ji a dojeďte až do Zadních Jetřichovic ke hraničnímu můstku. Utěšené údolí bylo kdysi obydleno, někdejší vesnici dnes už připomínají jen shluky člověkem vysázených stromů. Je tu ale nebesky krásně, tichá říčka, skalní stěna vyrůstající z lesa… Živly si vzaly zpět, co lidé tak nemoudře opustili. (Kdo má náladu, vydá se odtud poznávat i Saské Švýcarsko, především úchvatné okolí Hinterhermsdorfu se slavnými soutěskami Obere Schleuse.) Pak se vraťte k místu, kde jste odbočili k hranicím, a dál se nechte vést trasou 3030 a užívejte si fakt, že jedete po legendární České silnici, prastaré cestě spojující Česko a Sasko. Tu opustíte až na dalším rozcestí. Využijete totiž trasu 2029, a to sice ve směru doleva. Kolem vás budou ubíhat lesy plné skal až na Tokáň. Odtud přes kopec po trase 3076 do Jetřichovic a třeba ještě dál, nádherným údolím Jetřichovické Bělé k nejromantičtějšímu místu v širém okolí, k ruinám Dolského mlýna. Ale to nestačí, dál nad soutěskami Kamenice do pohádkové Kamenické Stráně, vesnické památkové zóny plné podstávkových domů, pokladů lidové architektury. Trasa končí v Růžové pod majestátním Růžákem i Pastevním vrchem, z něhož jsou výhledy krásné, až se tají dech. Nějakých 25 kilometrů čiré krásy.

DOPRAVA

Spanilými údolími po březích řek Pýchou Českého Švýcarska jsou řeky a potoky. Kolem dvou největších řek vedou takzvané páteřní cyklostezky, čili se z nich můžete libovolně odpojovat a vydávat se jinam a zase se na ně vracet. Obě jsou krásné. Začněme tou slavnější, která vede z Prahy až do Hamburku, Labskou cyklostezkou. Chcete-li tip, jak si ji kromobyčejně užít, nasedněte v Děčíně na cyklobus, nechte se vyvézt na Děčínský Sněžník, vyšlápněte si na jednu z nejkrásnějších rozhleden u nás a pak už jen sjíždějte úchvatnými lesy až na břeh Labe, kde se pohodlně napojíte na cyklostezku. Povede vás Labským kaňonem, který nemá ve světě obdoby. Dobře, někdo by se možná hádal, ale my – Čechošvýcaři – víme své. Monumentální a až do nebe stoupající skalní stěny, štíhlé jehly, malebné kostelíky, sochy, starosvětský přívoz, koncentrovaná krása a klid. K tomu velebně plynoucí řeka, kormoráni, bobři… V Schöně se převezete přes řeku a jste v Hřensku. Anebo pokračujete dál, po Elbe Radweg, k saským stolovým horám, do Bad Schandau…, kam je libo. I na druhou cyklostezku mám jedno vylepšení. Cyklostezka Ploučnice začíná u Zubaté báby, barokního mostu přes řeku těsně před jejím ústím do Labe, a vede romantickým údolím Ploučnice, nádhernými soutěskami, kolem jezů, tůní a peřejí, někdy těsně vedle hladiny řeky, jindy lesem nad ní, a dovede vás idylicky až do Benešova nad Ploučnicí. Tady je kromě dvou zámků k vidění spousta věcí, stačí se pozeptat v informačním středisku nebo u pokladny zámku. Tak – dál můžete vyhekat s kolem až nahoru na Ostrý, k romantické zřícenině, ale můžete také odbočit, přejet benešovský most a dát se proti proudu potoka Bystrá, stačí se, kam až to půjde, držet jeho meandrů. Pojedete mezi domky a vilkami, klidnými a malebnými místy přes Habartice a Markvartice a odbočíte na Veselé a pořád proti Bystré. Pak objevíte úplně snovou podstávkovou faru u krásně opraveného kostela sv. Marie Magdalény, aby vás cesta nakonec dovedla až do České Kamenice. Asi tak 27 kiláků.

Váňova trasa aneb Nejvíc nejlepší tajná cesta Tuhle trasu nenajdete v žádném cykloprůvodci. Aspoň tedy ne celou. Objevil ji můj kamarád Váňa a je báječná. Že jste to vy, prozradím ji. Je to ale vážně kus cesty, tak se na to připravte. Odměnou vám bude nádherná krajina Lužických hor i Českého Švýcarska. Výhodou trasy je i to, že jakoby navzdory geografické logice jedete téměř pořád po rovině, snad jen se dvěma třemi stoupáními, která skoro nestojí za řeč. Začíná a končí se v půvabné Srbské Kamenici. Za Janskou se odbočí přes můstek a o kousek dál se po žluté značce projede krásné a pro mnohé neznámé údolí, čímž se obelstí kopec před Českou Kamenicí. Z Kamenice po půvabné silničce přes Mlýny do Kytlice (tenhle úsek miluju!), ke Hraničním rybníkům, doleva do kopečka a přes trať do oblasti Jedlové, druhé nejvyšší hory Lužických hor, kterou vy ale chytře objedete po vrstevnicích a dostanete se do Rybniště. Za secesním kostelem se odbočí na Doubici. Tímhle nevyhlášeným skanzenem lidové architektury se projede do pohádkové krajiny skal, které lemují silničku, že tu a tam musíte až hlavu skrčit, na rozcestí Saula, kde je báječné informační středisko se skvělou stálou výstavou. Pak po lesní silničce bez provozu ke srubům Na Tokáni (o kterých se dočtete na jiné stránce) a přes jediný kopec, o kterém má smysl se zmínit, dolů do Jetřichovic. Odtud na Všemily (tam si nenechte ujít jedinečnou skalní kapli) a zpátky do Srbské Kamenice, kde si v klidu můžete projít obecní naučnou stezku s malovanými cedulemi. Kdybych měl psát o všem, co cestou uvidíte, celé Zážitky by nestačily. Jen si to pěkně objevte sami. Vyjde vás to zhruba na 55 kilometrů.

Jasně, teď tudy!

Praktické informace Jste-li zdejšími cyklotrasami uchváceni (a nebylo by divu), nemusíte odtud spěchat, protože pro vás mám skvostný tip na smysluplné ubytování. Pod mostem. To není vtip! Pod novým děčínským mostem, v těsné blízkosti Labské cyklostezky na vás čeká Kemp a Cyklostop Děčín. Tady jsou hodně přátelští k cyklistům a mají pro ně výborné zázemí. Jsou tu sociální zařízení, sprchy, ohniště, gril, kuchyňka, pračka, dětské hřiště, úschovna, půjčovna a servis kol, prodejna potravin, a dokonce si tu můžete objednat i snídani! Stačí naklikat www.kempdecin.cz a nebo vytočit +420 774 262 111. Nebo se tu prostě stavit, až pojedete kolem.

HISTORIE A KULTURA

Bad Schandau

Praktické informace

LÁZNĚ PLNÉ ADRENALINU

Cokoli potřebujete vědět, najdete na webových stránkách: www.badschandau.cz, www.lanu.de, www.toskanaworld.net, www.festung-koenigstein.de.

Bad Schandau na první pohled vypadá jako tiché, klidné a idylické lázeňské městečko odpočívající na obou březích Labe. Jenomže tohle zdání klame! Už několik let je to pulzující centrum Saského Švýcarska zaměřené především na aktivní odpočinek. Sjíždějí se sem turisté, horolezci i cyklisté, protože dobře vědí, že se tu o ně dokonale postarají. Najdete tu velmi dobře vybavené půjčovny kol horských, trekingových i elektrických, vybaví vás tu kompletními sety na lezení nebo na zdolávání via ferrat. Právě odtud se totiž vyráží do nádherných skalních scenerií, v první řadě do úžasných Schrammsteinů. Nejlépe uděláte, zajdete-li do Haus des Gastes na náměstí. Tady vám poradí a půjčí, co budete potřebovat. Až ukojíte své adrenalinové potřeby, dopřejte si zklidnění v nádherné scenerii města, zajděte do Bad Schandau Museum, kde se dozvíte všechno o historii města i horolezení, projděte se po Postelwitzu mezi malebnými hrázděnými domečky a určitě nevynechejte „žandavskou Eiffelovku“, padesát metrů vysoký osobní výtah ze břehu Labe až na vrchol skalní stěny nad městem – už proto, že právě slaví dosti neuvěřitelné 110. narozeniny! Chcete-li zajímavý tip, jděte se podívat do zdejší botanické zahrady (ta je dokonce ještě o tři roky starší než výtah!). Od března do října vás tu pohltí flóra Saského Švýcarska. Na 5400 m2 budete objevovat veškerá tajemství tohoto rozmanitého regionu, jeho typické, ale i raritní rostliny a botanické zvláštnosti.

Dotýkat se přísně dovoleno!

Interaktivní expozice v Domě Saského Švýcarska

Co se nedozvíte tady, doplníte si v opravdu velkorysé a velice interaktivní expozici Domu Saského Švýcarska (Nationalpark Zentrum). Žádný strach, texty i multivize tu mají i v češtině, a tak si vy i vaše děti užijete výlet kouzelným domem, kde vás čeká dobrodružství ve tmě plné hlasů zvířat, zkusíte si, jak je těžké udržet

Bad Schandau rovnováhu v přírodě, ohromí vás pískovcová skála tyčící se uprostřed domu přes všechna podlaží, pochopíte vznik skalních měst, stanete se součástí mravenčího světa… Na každém kroku vás čekají nejrůznější kukátka, šuplíky, hejblata, sluchátka, skládačky, odklopné lišty, provazová táhla. Na chvíli se stanete malířem okouzleným skalními partiemi i hlubokými lesy a roklemi, zaposloucháte se do hudby téhle podmanivé krajiny anebo budete pozorovat rafinované vodní kolo či zkoumat geniální systém podstávkových domů, který nevznikl na rýsovacím prkně předních architektů, ale v hlavách chalupníků. V kinosále vás čeká film, v němž se na národní park Saské Švýcarsko podíváte očima sokola stěhovavého, anebo tu prožijete – trochu jako diváci a trochu jako aktéři – půvabnou pohádku Lesní skřítek na cestách. A až vyjdete ven, čeká vás putování po rysí stopě, která vás provede celým městem.

HISTORIE A KULTURA

Lázně Toskana Therme

Voda zakletá do barev a tónů Koho by to všechno neunavilo! Chce to relaxaci, chce to nechat se rozmazlovat a hýčkat ve světě vody, která hřeje, a dokonce i hraje. Toskana Therme je úžasný vodní svět, proslulý komplex termálních bazénů, saun a wellness příležitostí. Můžete se slunit, popíjet u plážového baru, zahrát si beachvolejbal – klid, nemáte-li s sebou plavky a ručník, tady vám je půjčí. Ještě bohatší je svět krytých bazénů vybavených rafinovanými masážními tryskami. Abyste rozuměli, tohle není žádný aquapark, kde se řádí, tohle je krajina relaxace, kde si člověk dobíjí baterie. A co teprve večer… To tady všemi svými smysly zažijete tekoucí zvuk. V lehké mlze nad hladinou mámivě tančí barvy i obrazy, voda je plná hudby – ať plavete, nebo se potopíte, je všudypřítomná, prostupuje vás, unáší… V kopuli nad vámi se střídají snové krajiny a vy se nemůžete zbavit dojmu, že jste se ocitli v zajetí podivuhodných vůní – a nepletete se, protože důmyslná aromatická zařízení vás jimi postupně doslova omotávají. Něco takového nikde jinde nezažijete, ten pocit je jen těžko popsatelný.

Víte, že… … na všem zlém je něco dobrého? Poslední povodeň, která zle poničila Bad Schandau a okolí, jakoby ani nebyla! Do nové sezóny vstupuje město a všechny jeho atraktivity napulírované, vyfintěné, zářící a krásně opravené.

Na vysoké hoře hrdá pevnost stojí Docela nedaleko od Bad Schandau, vysoko nad hladinou Labe, dohlíží na celé údolí velkolepá pevnost Königstein, strategicky položená na temeni stolové hory. Budována byla už od 13. století a dnes obsahuje jedinečný soubor staveb v pozdně gotickém, barokním a renesančním slohu i budov z 19. století. I kdybyste se sem měli vypravit jen kvůli neopakovatelnému výhledu na kaňon Labe a Českosaské Švýcarsko z výšky 250 metrů, bude to stát za to. Dostanete se sem třeba panoramatickou kabinou výtahu. Čeká vás naprosto ojedinělý historický vojenský skanzen, který prakticky každý víkend ožívá nějakou akcí. Zdejší výstavy jsou nesmírně zajímavé – nejnovější stálá expozice se jmenuje In lapide regis, tedy Na králově kameni, a provede vás celou historií pevnosti – včetně doby, kdy to ještě byl hrad českých králů. Prohlídka celého rozsáhlého pevnostního komplexu – jen tak mimochodem, je to plocha 13 fotbalových hřišť – zabere zhruba dvě hodiny, a věřte, že je to čas plný silných zážitků, ať už jste tu s dětmi, nebo bez nich. Dostanete se i do čtyři sta let starých sklepů a kasemat. Kromě padesáti pevnostních staveb zdobí pevnost i několik parků. Pro české návštěvníky je příjemné, že informační texty i audioprůvodce jsou k mání i v češtině.

Pevnost Königstein

DOPRAVA

Nechte auto doma

Labský kaňon

Víte, že... ... je možné zakoupit celodenní jízdenku REGIONet Labe-Elbe (německy ElbeLabe-Ticket)? Ta platí v celém Ústeckém kraji a na německé straně v oblasti působnosti společnosti Vekehrsverbund Oberelbe. Platí vždy 1 den a je velmi výhodná. Lze ji použít na vlaky i autobusy v uvedených oblastech a dále např. i na tramvaje a ostatní městskou dopravu v Drážďanech a Mostě, na MHD v Ústí, Děčíně, Teplicích, Pirně, Míšni a všech ostatních městech. A na tramvaj Kirnitzschtalbahn máte 50% slevu!

Nastupovat!

SASKÉ ŠVÝCARSKO KŘÍŽEM KRÁŽEM – A BEZ AUTA! Je s podivem, že tolik let od znovunabytí svobody pohybu i myšlení mnoho Němců nezná České Švýcarsko a většina Čechů netuší nic o krásách Saského Švýcarska. Jako bychom tu hranici měli vypálenou v duši. A přitom je to tak jednoduché. V tomhle čísle Zážitků objevujeme cesty. Je příjemné, že v tom nejsme sami a že existují lidé, kteří jsou připraveni nám v tom kdykoli pomoci. Následující řádky čtěte obzvláště pozorně, protože se vám dostane jednoduchého návodu, jak to změnit.

Autobusem, cyklobusem nebo lodí Praktický a ochotný pomocník se jmenuje OVPS (Hornolabská dopravní společnost Pirna-Sebnitz), dopravce, který na území Saského Švýcarska disponuje hustou sítí autobusových linek, cyklobusů, lodních výletů, přívozů, ale také jednou zcela výjimečnou tramvajovou tratí. Jeho výhoda je v tom, že se tu dokonale vyzná, takže vám odpadají jakékoli starosti s navigací, parkováním, bezpečností… Oni vás prostě dovezou, kamkoli chcete. Vážně – stačí se dostat (třeba Dráhou národního parku) do Bad Schandau, Sebnitze, Königsteinu či Pirny a určit si cíl. Je to vážně obdivuhodný systém – představte si autobusy, které ve všední dny vozí děti do školy a lidi do práce, a jakmile nastane víkend nebo nějaký svátek, převléknou se do svátečního a stanou se z nich wanderbusy, které lidem z celé Evropy pyšně ukazují, co všechno je v Saském Švýcarsku k vidění. Můžete se s nimi podívat třeba k nejstaršímu turistickému mostu v Evropě, na úchvatnou skalní baštu Bastei nebo do údolí Bielatal k Herkulovým sloupům, do půvabného Hinterhermsdorfu, odkud se můžete vydat do soutěsky Obere Schleuse, do muzea umělých květin v Sebnitzi, ke stolovým horám, na Pfaffenstein, Papststein, Zschirnsteine i Lilienstein... A máteli sebou kolo, zase to není problém – čeká vás sedm linek cyklobusů

Nechte auto doma (Fahrradbus). O všech sezonních víkendech se tak můžete nechat vyvézt, co nejvýše to jde, a pak hodiny sjíždět nádhernou krajinou skal, luk a lesů. Anebo jinak – je tu přece Labe, to velebné a mohutné Labe, tak proč jezdit jen po silnicích? Výletní loď OVPS vás nalodí a nechá vás vnímat krásu Labského kaňonu mezi Schmilkou, Bad Schandau, Königsteinem, Pirnou a Heidenau – a kde chcete, můžete vystoupit a být svými pány. Každá stanice je totiž skvělým výchozím bodem k příjemnému putování po obou březích řeky. Já to tak dělám už léta a věřte, je to pohoda k pohledání.

Opravdu čiperná stará dáma Největší atrakcí OVPS ale byla, je a určitě i bude „stará slečna na kolejích“, jak jí Sasové něžně říkají, tramvaj, která vás zaveze doprostřed skal, přímo do srdce národního parku Saské Švýcarsko. Tramvají už jste určitě jeli, ale do skal? Důstojné žluté vozy Kirnitzschtalbahn vyjíždějí z Bad Schandau a sledují romantickou říčku Křinici, která tu slyší na jméno Kirnitzsch, líbezným údolím, lesy a loukami až k Lichtenhainskému vodopádu. A tak to v tomhle údolí chodí už od roku 1898! Však také některé vozy mají už značnou historickou hodnotu – ty ale vyjíždějí jen při zahájení sezóny, o slavnostech a svátcích. Vy se nejspíše svezete novým vozem, který při každém zavření dveří vlídně zabzučí a brzy vám dopřeje výhledy velmi netramvajové. Vystoupit můžete kdekoli – z většiny stanic vedou do lesů a skal turistické trasy s přehledným značením. Já, když dovolíte, doporučím výlet, který prostě miluju. To se dojede až na konečnou, a když se člověk dosyta vynadívá na úzkou strž, kterou se dolů řítí voda, vydá se, veden červeným kolečkem v bílém poli, nahoru lesem ke zdejší „Pravčické“, ke Kravínu. Tedy, abyste nemysleli, je to Kravín kamenný – Kuhstall, skalní brána pod mohutným masivem, na který se dá vystoupat po uzounkých „schodech do nebe“. Ať shora, nebo z plata za branou, vždycky vás čekají daleké výhledy na protější skalní hřebeny. Kolem Kuhstallu se dá bloumat hodiny. Jsou tu zákoutí a skalní pukliny, slavný Schneiderloch – jeskyně ústící do skalní stěny, je tu ale také příjemná restaurace, a kdo chce, může se odtud vrátit k tramvaji a jet zase k Labi. Od tramvaje na Kuhstall a zpět je to slabých pět kilometrů a ujdou to i mrňousové. Jestli jste ale milovníci krásy, sejdete od Kuhstallu příkrou soutěskou a přes lesnaté údolí vystoupáte skoro až na Malý Winterberg, odkud vede romantická traverzová skalní stezka se strhujícími výhledy, která vás dovede ke skalnímu bloku Frienstein s přírodní pískovcovou jeskyní Idagrotte, jednomu z nejkrásnějších míst celého Saského Švýcarska. Odtud pak sestoupáte – kam jinam než k tramvaji, tentokrát na zastávku Beuthenfall. Věřte mi, je to naprostá bomba, tenhle výlet, užívám ho alespoň jednou ročně proti trudnomyslnosti. Čili, jak vidno, kdo se bojí za hranice, připraví se o velkou porci krásy a úplně zbytečně. Kašlete na obavy a svěřte se do péče saským řidičům, jsou fajn.

DOPRAVA

Praktické informace Veškeré varianty výletů, jízdní řády i ceníky, všechno najdete na www.ovps.de nebo www.vvo-online.de (ty jsou i česky), cyklobusy pak na www.ovps.de/ Verkehrsmittel/Bus/ Fahrradbus/470/.

Tajný tip Každý poslední víkend v červenci jezdím tramvají na Letní křinické slavnosti. Všechno o nich najdete na www.drazdany.info/ krinicke-slavnosti. Uvidíme se tam?

TURISTIKA

Krásná Lípa

Křinické náměstí s Domem Českého Švýcarska

Víte, že… … si v Krásné Lípě o letních prázdninách užijete i bohatou kulturní nabídku? Skvělým tipem jsou hlavně koncerty v kapli Panny Marie Karmelské ve Vlčí Hoře i koncerty, včetně varhanních, v krásnolipském barokním kostele svaté Máří Magdalény (ano, to je ten, který se zvedá nad náměstím). Podrobné informace o koncertech i dalších kulturních akcích najdete na www.krasnalipa.cz.

Plavba na lodičce v soutěskách Křinice

ZNOVUZROZENÁ KRÁSKA Představte si, že byste se narodili před 654 lety, že byste už 145 let měli významný titul, že byste stárli a neodvratně chátrali a lidé by na vás pomalu zapomínali… A pak by se najednou cosi stalo. Dostali byste nové šaty a vůbec by vás celé dali do kupy. Náhle by vám to slušelo, váš obličej by znovu vypadal svěží, mladý, dokonce krásný, lidé by vás začali vyhledávat, navštěvovat, stáli by o to, pobýt s vámi alespoň několik dní, podnikali by od vás výlety, ze kterých by se vraceli nadšeni, zkrátka by si vás zamilovali a po nějakém čase by je to k vám zase táhlo. Že to není možné? Ale je…, jen byste se museli jmenovat Krásná Lípa.

Probuzení spícího města To, co se od počátku tohoto tisíciletí stalo s tímhle městečkem, ležícím v půvabné kotlině sevřené divukrásným národním parkem České Švýcarsko, tajuplným a dosud neobjeveným Šluknovskem a mámivými Lužickými horami, to se dá bez velké nadsázky označit za zázrak. Krásná Lípa už nějaký čas dělá čest svému jménu. Klidné a usměvavé náměstí, kde do plochy rozprostřená pískovcová plastika připomíná, že tudy až do roku 1874 tekla mladičká Křinice (dnes tekoucí pod náměstím) a že přes ni vedl můstek zdobený čtyřmi sochami, na místě historické kašny se sochou Austrie udivuje vodními kouzly moderní kašna, fasády září barvami, z Křinického pivovárku voní slad, lidové podstávky, měšťanské i zcela moderní budovy si tu bez nevraživosti podávají ruce, Dům Českého Švýcarska vlídně nabízí informace, expozici i hmatatelný důkaz, že právě Krásná Lípa je už po mnoho desítek let tradičním turistickým východištěm ke krásám krajiny skal a roklí, luk a bučin, strání a potoků, do Českosaského Švýcarska. Náruč města je pohostinná, ale také pohodlná a neustále překvapující. Báječně vybavený sportovní areál Českého Švýcarska, moderní hotel koncipovaný jako relaxační dominium, kde se tak příjemně odpočívá po tenisovém mači i vydatné túře, už zmíněný pivovar s vyhledávaným a lahodným Falkenštejnem… O tom všem si ostatně můžete přečíst na jiných stránkách Zážitků.

Krásná Lípa

TURISTIKA

Krásnolipskem do všech světových stran Teď bych velmi stál o to, abyste pochopili, proč lidem, mě samotného nevyjímaje, přirostla Krásná Lípa v poslední době tolik k srdci. Její proměna totiž důstojně korunovala nádherné okolí – kulturní krajinu plnou skvostných stop lidských životů. Vydejte se se mnou třeba na jihovýchod, proti proudu Křinice, sledujte, jak řeka mládne, až se změní v teninkou safírovou stužku, a dojděte až k její kolébce, vlastně ke kolébkám třem, ke studánkám chránícím tři prameny řeky, která se odtud vydává na spanilou pouť, vytváří Křinické údolí vyvzdorované vodou ve skalách a přirozeně propojuje českou část se saskou, v soutěskách Obere Schleuse vzpomíná na doby, kdy se tudy plavilo dřevo, a dnes shovívavě nosí místo klád lodičky s okouzlenými turisty a v Bad Schandau se úlevně vlévá do Labe a spolu s ním spěchá k moři. Nedaleko pramenů Křinice uchvacuje kolemjdoucí jeden z nejzachovalejších větrných mlýnů u nás, dokonce plný dochovaného vzácného soukolí a mechaniky, jen o kousek dál v osadě Žofín nabízí kozí farma kozí dary. Ale to už je krásně vidět Jedlová i Tolštejn a také Jiřetín pod Jedlovou s jeho turistickými lákadly vrcholícími rokokovou křížovou cestou na úbočí magnetické Křížové hory (prokláté štolou Jana Evangelisty)… Anebo ne, pojďme raději na severozápad, na vršky nad městem, do Kamenné Horky s nádhernými podstávkovými domy, korálky lidové architektury, ke Köglerovu kříži, jedinečnému, čtyřstrannému a především opravdu krásnému pomníku lidské víry, a vydejme se odtud třeba do Doubice nebo na Sněžnou k půvabné kapličce Nejsvětější Trojice, za kterou už se vynoří mohutná Vlčí hora s věží rozhledny i stejnojmenná vesnička, do níž dojdeme přes Zahrady s ojedinělou geologickou mapou. Kdo čte Zážitky poctivě, ví, že Vlčskohorští umějí vyrábět přírodní kosmetiku, že dokážou být šetrní k přírodě i sami k sobě. A vraťme se třeba Dlouhým Dolem po cestě lemované domky a domečky, dalšími klenoty a památkami na lidové stavitele, a dojděme až do Kyjova, dejme si něco dobrého v Kyjovské terase a posilněni se vydejme vstříc Kyjovskému údolí – buď zadumaně kolem řeky, nebo dobrodružně po skalách nad řekou. Nechme se vést prastarými cestami k zaniklým osadám, k Vlčímu kameni a možná až do Saska… Kde jsme ještě nebyli…? Co jihozápad? No samozřejmě – do Rybniště, k největšímu rybníku na Děčínsku, k secesnímu kostelu svatého Josefa a pak dál, až na Karlovu výšinu s neobvyklým výhledem na Českosaské Švýcarsko, anebo naopak na druhou stranu, na první kopce Lužických hor, na Plešivec a třeba až na Jedlovou, odkud se dá sjet po rozkvetlé sjezdovce na půjčené koloběžce nebo káře až ke gigantické houpačce, ze které se tají dech… Co zbývá? Severovýchod. Dymník, tajemná hora, na kterou vystoupáte z Krásné Lípy a sestoupáte z ní do Rumburka. Hora obdařená náhorní loukou ozdobenou Stromem života, pozoruhodnou skupinou kamenných obelisků, místem plným energie a tajemna. Když sem zabloudím, nikdy nevynechám návštěvu rozhledny a povětšinou neodolám a zahraju si alespoň pár jamek fotbalgolfu nebo fresbeegolfu, protože dovádět v korunách stromů v lanovém centru si přece jen netroufám. Ať ale vyrazíte kterýmkoli směrem, vždycky vás to potáhne zpátky do Krásné Lípy, do města, které si váží turistů a nabízí jim všechno, co potřebují. Nevím jak vy, ale já se prostě rád nechávám rozmazlovat…

Kyjovské údolí

Co si ještě užít Určitě si nenechte ujít návštěvu Domu Českého Švýcarska na Křinickém náměstí. Kromě velmi dobře vybaveného informačního střediska tu najdete velkorysou interaktivní expozici České Švýcarsko – Život-Tajemství-Inspirace. Můžete se tu na chvíli stát přírodovědcem, poutníkem, malířem nebo sklářem, roztočit lopatky větrného mlýna, vystoupat na rozhlednu, anebo se dokonce, samozřejmě virtuálně, proletět v koši horkovzdušného balonu nad krajinou, jejíž krása bere dech. Cokoli o expozici chcete vědět, hledejte na www.ceskesvycarsko.cz.

Expozice v Domě Českého Švýcarska

AKTIVNÍ ODPOČINEK

Krásná Lípa

MÍSTO, KDE JE KAŽDÝ DOMA

Aparthotel Lípa

O tom, že je Krásná Lípa ideálním východištěm pro oblast Českého Švýcarska, už víte. Jak tak spolu procházíme místa, kde se dá dobře spát a jíst, napadá mě, že bude správné upozornit vás i na zbrusu novou stavbu, která uzavřela a doplnila Křinické náměstí. Udělám to ze dvou důvodů – jednak je to pozoruhodná moderní stavba (oceněná titulem Stavba roku 2013), především je to ale komfortní a v mnohém výjimečný hotelový komplex, kde bydlím pokaždé, když jsem tu s rodinou nebo přáteli na delší dobu.

Nač si člověk vzpomene aneb Cokoli chcete

Praktické informace Informujte se na www.lipa-resort.cz, pište na recepce@lipa-resort.cz a volejte +420 412 713 111 nebo +420 775 592 230.

Interiér pokoje

Víte, že... … dostanete-li chuť objevovat České Švýcarsko nebo Lužické hory na kole, stačí se zmínit na recepci? Krásnolipská půjčovna kol vám vybraná kola – trekingová, horská nebo i dvoukolo (!) – přistaví přímo k hotelu. A budete-li chtít vyzkoušet dobrodiní decentního motorového pomocníka, budete mít k dispozici kolo elektrické.

Architekturu Aparthotelu Lípa nepřehlédnete. Tři budovy tyčící se kolem vnitřního atria zdobí zvenčí dřevěné lamely, takže vás celkový dojem nenechá na pochybách, že jde o dílo vzešlé z Ateliéru Patrik Hoffman, který vyprojektoval i nádhernou novou Poštovnu na Sněžce. Další dva domy – památkově chráněná budova Penzionu Lípa a velkoryse rekonstruovaná stará tovární budova Hostelu Lípa – doplňují celek na Resort Lípa. Váš dojem bude už od příjezdu nezvyklý, rozumí se v kontextu regionu. Přijedete do podzemních garáží, odkud se vydáte buď na centrální recepci, anebo přímo do svého pokoje. Už na tomhle místě vám můžu říct, proč tu bydlím tak rád – kvůli naprostému soukromí, které má v záloze perfektní služby. Jak bych vám to tak nejlépe vypodobnil… To prostě nejsou hotelové pokoje, to jsou krásné, moderně a po zuby zařízené byty. Najdete tu všechno. Stačí přijet s taškou oblečení a zubním kartáčkem, všechno ostatní už tu je. Máte svůj vlastní kotel, na němž si podle libosti ovládáte teplotu v apartmánu. Nábytek je designový, a přece nesmírně pohodlný a praktický. Apartmány jsou velkorysé, prostorné a plné světla. Kuchyň? Vysoký standard. Na všechno je pamatováno – je tu nádobí, káva a čaj, kolik vypijete, trezor, knihovnička s knížkami, užitkové sklo, fajnovější sklo, balkon situovaný do vnitrobloku, žehlička i s prknem, sedačky jsou rozkládací, televize nabízí 45 programů, je tu i pračka, a dokonce třeba i odkapávač na boty nebo nočník. Jste-li tu s dětmi, potěší vás stupínky k umyvadlu, malá záchodová prkénka, vanička na koupání, dětská jídelní židlička, místnost s přebalovacím pultem. Chybí vám bryndák nebo dětský příbor? Stačí si říct. A kdyby se přece jen čirou náhodou stalo, že si vymyslíte něco, co tu není, personál to ochotně opatří, třeba ještě tentýž den.

Odpočívat nemusíte jen v posteli Snaha vytvořit naprosté soukromí a kompletní komfort je vážně první ambicí lidí z Resortu Lípa. K tomu přičtěte posilovnu, saunu, spinning, masáže, solárium, dvoudráhový bowling, příjemně prosvětlenou restauraci. K tomu všemu si můžete vybrat, kde chcete bydlet – jestli ve velkorysých apartmánech, útulném pokoji v penzionu, nebo v turistickém hostelovém pokoji. Přivezete-li si kamaráda vozíčkáře anebo s sebou máte kočárek, nenarazíte na problém – Resort Lípa je bezbariérový. Párkrát už jsem tenhle komplex využil i na větší akci a zjistil jsem, že zázemí pro takzvanou kongresovou turistiku je tu stejně perfektní. Aby nevznikl mylný dojem, že se tu dá bydlet jen delší dobu – to všechno, o čem jsem až dosud psal, si můžete užít i při pobytu na jednu jedinou noc. V čem je tedy háček, když je tu všechno tak super? Inu, přece v tom, že se musíte opravdu zavčas postarat, abyste se sem dostali. Zájem je velký a roste rok od roku. Potkáte tu lidi doslova z celého světa, které spojuje jedno pevné pouto – úžas nad okolní krajinou a potřeba ještě někdy se sem vrátit.

Doubice

AKTIVNÍ ODPOČINEK

DOUBICE? TAM BY CHTĚL ŽÍT KAŽDÝ… Doubice, to je vůbec nejmenší vesnička v Českosaském Švýcarsku, vzdálená nějakých 500 metrů od hranice národního parku. Je nevyhlášenou památkovou rezervací klenotů lidové architektury. Drtivou většinu nádherných podstávkových domů zachránili chalupáři. Už jenom projít vesnicí je zážitek, a co teprve tady nějaký čas pobýt. Doubice je svými obyvateli nazývána „mozkovými lázněmi“. Zdejší vědí, co říkají – pro ně je to celoroční relax a život v ráji. Jejich pospolitost je neběžná, akce tu následuje akci, lidé se scházejí, baví se, radují, diskutují, společně pečují o svou vesnici – a vůbec nezáleží na tom, je-li někdo „domorodec“, nebo „lufťák“. Proto je také tak snadné připojit se k nim a užít si jedinečnou atmosféru klidu a pohody, i když jste tu třeba jen pár dní. Tak například v někdejší níťárně, která dnes nese název Fabrika Doubice, funguje hudební, převážně jazzový klub, kde vás čeká pestrá paleta stylů a muzikanti z Česka i odjinud. Asi vás překvapí, že tu naleznete hned čtyři restaurace, a dokonce zábavní park plný dřevěných soch, dětských prolézaček, hradů, lávek i pitoreskních reliktů doby minulé od soch přes stroje vojenské techniky. Dospělý zůstane v údivu stát, děti s hurónským řevem zmizí v hravém labyrintu a nedostanete je odtud. V Doubici je i idylický rybník opředený pověstí o dobromyslném vodníkovi, je tu kostel Nanebevzetí Panny Marie… Především je to ale východiště mnoha cest vedoucích třeba do zmizelé osady Zadní Doubice, k Vlčí desce, do Kyjovského údolí, k neuvěřitelným Úzkým schodům a loveckým chatám Na Tokáni, na vyhlídku Karlova výšina, k někdejší vápence, snadno se tu napojíte na Köglerovu stezku a i pouhá projížďka na kole po silničkách kterýmkoli směrem je zážitkem, jaký se jinde prostě nedostaví.

Pohodlná náruč Doubických chalup Až budete uvažovat, kde tu bydlet, vzpomeňte si na mou radu – zvolte Doubické chalupy. To je několik budov vystavěných na sluncem polité svažité louce, ve kterých naleznete nečekaný komfort. Jak s oblibou říká majitel tohohle utěšeného místa pan Petřík: „Je to jen standard, ovšem viděno evropskýma očima.“ Netradiční rodinný penzion disponuje sedmi apartmány vybavenými kuchyňkou. Jsou prostorově velkorysé, najdete v nich dvě ložnice – mimochodem s velmi prostornými a pohodlnými postelemi, takže rodina tu o dovolené nemusí činit vůbec žádné kompromisy. A interiér? Jak bych vám ho tak popsal? Malebný, útulný, pedanticky čistý, v chalupářském duchu, protože s malými okny a všudypřítomným dřevem, s důrazem na každý detail, ale hlavně pohodlný a vstřícný – okamžitě se tu cítíte jako doma. Na přilehlé zahradě se dá grilovat, sedět u ohně, hrát badminton, relaxovat, slunit se, kola si můžete nechat v kolárně anebo si je tu přímo půjčit. Máte-li chuť se vykoupat, maličká Kyjovská přehrada, sevřená v dlaních lesů, je odtud na dojití. A nepřeje-li počasí, uvnitř je vlídno a teplo, protože topení v podlaze temperuje po celý rok, je-li toho zapotřebí. Televize se satelitem, wi-fi zdarma a jiné civilizační choroby jsou samozřejmostí, ale obávám se, že si na ně ani nevzpomenete. Doubice je totiž oáza jinakosti obklopená lesy, skalami, roklemi, údolími řek a potoků, prokvetlými loukami – tady je škoda každé minuty, po kterou tu krásu nevnímáte všemi póry.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Praktické informace Na adrese www.doubickechalupy.eu najdete spoustu informací a třeba i virtuální prohlídku apartmánů. A když už jste na webu, naklikněte www.doubice.cz, a hned budete vědět, kam třeba zajít večer.

Doubické chalupy

AKTIVNÍ ODPOČINEK

Gastronomie

CO ČECHOŠVÝCAŘI JÍDÁVALI Když po válce ze Sudet, a tedy i celého Českého Švýcarska nuceně odešli všichni ti, kteří tu po desítky generací žili, vzali s sebou vzpomínky, zvyky, zkušenosti, písně, modlitby i kuchařské recepty děděné z matky na dceru. Krajina osiřela, vyvrácena z kořenů. Přišli noví lidé s jinými kořeny a pomalu s krajinou srůstali. Přinesli si jiné vzpomínky, zvyky, zkušenosti, písně i kuchařské recepty – odkdekud. Leccos se vyvinulo nově, ale tradice zmizely. Tedy… ne tak docela. Když člověk usilovně pátrá, najde je zachované docela věrně, trochu v Sasku, ale především v Horní Lužici. Podstávkový dům

Víte, že... … nejlépe si předválečnou atmosféru užijete při toulkách vesnicemi plnými nádherných podstávkových domů? Nejvíc jich je v Kamenické Stráni, Dlouhém Dole a ve Vysoké Lípě, stejně jako na Kamenné Horce u Krásné Lípy anebo třeba v Doubici či v Chřibské…

Král Chléb a královna Brambora A jak se tedy v nádherných podstávkových chalupách kdysi vařilo a jedlo? Inu, skromně. Základem bývala moučná jídla, kaše, krupice a polévky. Někdy v 18. století se v rendlících a na talířích poprvé objevily brambory a ty se začaly jídelníčku venkovanů zmocňovat. Začátkem 20. století měla zdejší kuchyně dva hlavní hrdiny – chléb a brambory. Brambory se připravovaly na všechny myslitelné způsoby, oblíbené byly brambory na loupačku s máslem nebo tvarohem, časté byly brambory šťouchané a největším hitem byla bramborová kaše připravovaná trochu jinak, než jak ji známe z dnešní české kuchyně – hutná, s cibulí a slaninou. V Horní Lužici se jí dodnes říká Abernmauke (abern = brambory, mauke = kaše). A maso? Jen vejražně. Nejoblíbenější a nejdostupnější bývaly sledě, především nasolené a sušené. Herinky proto visívaly na šňůrách pod stropem v každé chalupě. Častá byla i zvěřina z okolních lesů a samozřejmé hovězí, to bylo daleko častější než dnes tak nadužívané vepřové, ale i skopové. Nejčastěji používaným receptem pak bylo hovězí s křenovou omáčkou. Brambory bývaly i základem sladkých jídel. Jedním z vůbec nejoblíbenějších byly tvaroháče. Těsto na ně bylo tvořeno ze stejné části brambor a tvarohu, přidalo se trochu mouky, rozinky, cukr, žloutek, pak se nadělaly placky, ty se opekly v horkém tuku do zlatohněda a pocukrovaly. O nedělích bývaly na stole koláče – především drobenkový, tvarohový anebo flekanec. Jeho půvab nespočíval ani tak v rafinovanosti receptu – základem bylo prostě kynuté těsto. Podstata byla ve zdobení – každá hospodyňka měla vlastní styl. Náplň byla velmi pestrá – mák, tvaroh, marmeláda, povidla. Někdo všechny ty dobroty na těsto nacákal vysloveně abstraktně, někdo vytvářel vzory. Flekanec se dělal všude, a přece byl v každé chalupě trochu jiný. Hodně důležité byly i nudle.

Rybníček v kejdě, co se do tě vejde

A jaká tedy bývala nejčastější jídla? Třeba rybníček v kejdě. To byla už zmíněná hutná bramborová kaše se slaninou, ve které se udělala jamka, do níž se nalil vývar s kousky zeleniny. Nebo bramborové pěsti – vařené koule ze šťouchaných brambor a mouky přelité osmaženou slaninou, smažené vemínko – dlouho vařené vemeno smažené v horkém sádle, krupičné lívance – v horkém oleji smažené lívance z krupice, sýra a vývaru, hadí mord – vařený černý kořen, pivní polévka, čokoládová polévka, polévka z restovaných hub, mnoho druhů chlebových polévek, třeba chlebová polévka s jablky, a samozřejmě oblíbená jídla z jednoho hrnce. Gastronomie v poslední době zažívá nebývalý boom. Třeba teď dojde i na českošvýcarskou kuchyni.

Gastronomie

AKTIVNÍ ODPOČINEK

USEDLOST PLNÁ RADOSTI Že se v usedlosti Na Stodolci báječně najíte, už nejspíš víte. Nestává se zase tak často, aby se restaurace z malého města, jakým je Chřibská, dostala v prestižním Maurerově Grand restaurant žebříčku až na 25. místo, a byla přitom vyhodnocena jako čtvrtá nejlevnější z TOP 100! To bylo před dvěma lety. Od té doby kuchaři Pavlína s Jiříkem rukou železnou dohlížejí na neměnnou kvalitu a přitom popouštějí uzdu kreativitě. Zcela vážně, chcete-li se někde v Českém Švýcarsku dobře najíst, Stodolec je dlouhodobě prověřený a zaručený tip. V útulné restauraci s kachlovými kamny vyznávají dvě zlatá pravidla – jídlo má být domácí a čerstvé. A tak se tu z jídelního lístku nebo od usměvavé obsluhy v první řadě dozvíte, odkud pocházejí suroviny. Zjistíte, že povětšinou z nejbližšího okolí a že jsou všechny zásadně voňavé, křehké a právě přivezené od zcela konkrétních lidí, povětšinou v bio kvalitě. Jídelníček se tu mění s logikou roku. Hity? Pro mě osobně vlastně cokoli, ale dobrá – určitě hovězí líčka, totálně čerstvý pstruh od pana Pšeničky, entrecôte s cibulovou marmeládou, vepřová žebra na pivu, znovuobjevené tradiční regionální krůtí prsíčko s angreštovou omáčkou, bio tatarák… anebo neobyčejně obyčejné knedlíky s vajíčkem (ale jakým!). Veškeré hovězí je bio z farmy pana Douši, bio mléko zase od Janišů z Krásné Lípy, králíci a kachny od pana Krajčíka ze Cvikova… Na své si tu přijdou i děti (výborná krupicová kaše) nebo vegetariáni. K tomu třeba pivo, které si nikde jinde nedáte – polotmavého Stodoleckého Lišáka totiž vaří jen pro tuhle restauraci v krásnolipském Křinickém pivovaru podle tradiční regionální receptury. A pozor – zdejší lívanečky jsou lehké jako dech lesních žínek a sladké jako polibek.

Usedlost Na Stodolci

Praktické informace Jídelníček i další informace na www.nastodolci.cz anebo na Facebooku: Penzion Na Stodolci.

Stodolecká stodola, málokdo jí odolá Co už ale vědí jen ti, kteří tu někdy byli, je, že Stodolec není jen výborná restaurace. Je to rozsáhlá usedlost v idylickém a krásném místě, obklopená malebnými loukami a nádhernou přírodou. Skvěle se tu spí, bohatě, zdravě a regionálně snídá. Jsou-li tu na někoho opravdu dobře připraveni, pak jsou to rodiče s dětmi – už v restauraci je velkorysý dětský koutek, všude pobíhají domácí zvířata, jsou tu koně, na kterých se děti mohou učit jezdit. Děti tu prostě mají výsadní právo mít se skvěle. Také cyklisté to tu mají dobré – i ti nevybavení. Půjčí vám tu kolo, krosnu na robě i cyklistický vozík k naložení nezvedenců. Celkový dojem je tak souladný, až se odtud člověku nechce – z toho klidu, harmonie a pohlednicového okolí. Vůbec nejlepší je zajít si do prostorné kavárny vytvořené z bývalé stodoly (v létě tu bývají koncerty i divadla). Zdejší barista umí zázraky, a když si pak můžete tu dobrotu vypít venku, za zpěvu ptáků, s výhledem na utěšeně zvlněnou krajinu, máte pocit, že přesně takhle by měl život vypadat. Ve zmíněné kavárně je navíc nově zřízen Regionální obchůdek, kde si nakoupíte třeba stodoleckou paštiku či marmeládu, lahvového Lišáka nebo Kocoura, med od souseda pana Bechyně, vyhlášené varnsdorfské sýry a uzeniny, vynikající kozí sýry od Malinů z Dolní Poustevny, kváskový chléb z České Kamenice… A cokoli si tu můžete v klidu i sníst – tady vás rozhodně vyhánět nebudou. K tomu čaje, kmínku nebo Děčínskou Jeřabinku od Grešíka, knížky o regionu… Uvidíte, že vás Stodolec nadchne a že se sem budete, stejně jako já, pravidelně vracet.

Interiér restaurace

Tajný tip V těchto Zážitcích hledáme zapomenuté cesty. Jedna přepěkná: Začněte na náměstí v Chřibské, třeba v Muzeu Tadeáše Haenkeho, světově proslulého botanika a cestovatele, podél toku Chřibské Kamenice, u cukrárny Blaženka přes můstek, mezi podstávkami na Stodolec a od penzionu přes jednu z nejhezčích luk Českého Švýcarska, kučeravým lesem až do Studeného (asi 4 až 5 km). Tady navazuje opravdu krásná naučná stezka, která vás dovede do Pavlina údolí. Opravdu labužnický výlet!

AKTIVNÍ ODPOČINEK

Gastronomie

WELLINGTON Z HÁJOVNY

Penzion a restaurace U Fořta

Praktické informace O jídle i bydlení si čtěte na stránce www.uforta.cz.

Pro rodinné podniky mám obzvláštní slabost. Dneska je přece docela vzácné, když rodina drží při sobě, a ještě je schopná spolu vést podnik. A úspěšně. Příběh penzionu a restaurace U Fořta na Mezní Louce na takové rodině stojí. Strýček Jaroslava Suchánka tu dělal půl století hajného a obýval hájovnu, která tu stála snad od nepaměti. Když zemřel, pustila se rodina do rekonstrukce. Z jednoduchého plánu vytvořit zázemí turistům proudícím odtud po Gabrielině stezce na Pravčickou bránu i do soutěsek Kamenice se postupem času stal plán velkorysý. Někdo jiný by tu možná na louku u lesa nasekal montované buňky nebo vystavěl betonový palác. Suchánkovi chtěli ctít genia loci a neškodit přírodě, a tak oslovili architekta Pavla Jiroudka, který přišel s nápadem postavit tu něco, co sem vlastně patří. A nejčastější stavbou v okolí byly dřevařské boudy a seníky. A tak u lesa vyrostlo sedm seníků. Každý z nich je ovšem komfortním patrovým apartmánem ve čtyřhvězdičkovém standardu. Následovala rekonstrukce hájenky – na penzion s restaurací, a ještě bonus – budova Informačního střediska.

Kvalitní řemeslo i suroviny

Seníky

Tajný tip Zajeďte si sem mimo sezonu, klidně i uprostřed zimy. Je tu krásně, turistů málo a kuchaři se vám mohou daleko víc věnovat. I program vám vymyslí a zajistí. A navíc se tu v zimě bydlí za velice výhodné ceny!

V úplných začátcích se tu turista rychle najedl a pelášil do skal. Jednoduchá smažená jídla z čehokoli, to by byla cesta ke snadnému výdělku, neboť na Mezní Louce je taková frekvence, že tu turisté snědí cokoli. Tady se ale rozhodli jít druhou, složitější a riskantnější cestou: kombinací vyšší gastronomie a jednoduchých jídel, ovšem z kvalitních surovin – a to v regionu zase není tak často k vidění. A takhle to dnes u Fořta opravdu i vypadá. Můžete si tu dát senzační utopence, klobásy a párečky – ovšem z opravdového masa, od řezníka, který se s nimi nebojí jít i do soutěže. K tomu přistupuje důsledná regionalita – co je možné, je z okolí. A ne z ledajakých zdrojů! Pstruzi z Kamenického Šenova, uzeniny od Vohnouta z Varnsdorfu, ovoce ze sousedního Saska… K tomu křupavý ořechový chléb vlastní výroby, byliny ze zahrady, kopřivy do nádivky z blízkého lesa, šťovík z louky. Když jsme u toho lesa – restaurace má certifikát na sběr a přípravu hub, takže právě houbová jídla jsou jedním z hlavních hitů. Veškeré přílohy si tu dělají sami, mají vlastní cukrářku. A ty jejich polévky! Ne nadarmo se říká – ochutnej zeleninový nebo houbový krém, a hned poznáš, jaká je kuchyně. Tady výborná. Osobně mohu doporučit domácí škvarkovou pomazánku, vepřovou plec (ovšem taženou celou noc, to je vám masíčko…), konfitovanou kachnu s cibulovým zelím a karlovarským knedlíkem, cokoli ze zvěřiny – jste-li vážně fajnšmekři, pak rozhodně jelení hřbet Wellington, to je vrcholné kuchařské řemeslo, anebo kuřecí prso Supreme, stejně jako měkoučká líčka…

Gastronomie

AKTIVNÍ ODPOČINEK

JÍDLO, KTERÉ POTĚŠÍ NA TĚLE I NA DUŠI Ostrov opravdové gastronomie Nedaleko Děčínského Sněžníku a Tiských stěn, v pohádkovém údolí obkrouženém skalními hroty stojí wellness hotel Ostrov. Je tak přívětivý a komfortní, že by to chtělo několik stran, abychom si ho užili. Nás ale zajímá především gastronomie. Zdejší vyladěný tým pod vedením šéfkuchaře René Tichého patří k nejlepším v celém Českém Švýcarsku. Můžete se spolehnout, že tu kdykoli najdete opravdovou kuchyni – míněno řemeslně dokonalou, kreativní, stojící na prověřených a prvotřídních surovinách. To neznamená, že byste se tu rozhodovali mezi humrem a šneky, nechali tu tři měsíční platy a museli mít fiží. Vůbec ne! Útulný, světlý a moderní interiér s obrovskými okny, za kterými běží neskutečně krásný film okolní přírody, a je úplně jedno, je-li třeskuté léto, nebo hedvábná zima, klidně unese turistu v pohorkách. Na jídelníčku tak najdete i „výletnická“ jídla, ovšem v kvalitě nečekané. Jestliže svíčková, pak samozřejmě pravá, ručně špikovaná, šestnáct hodin „tažená“, s domácími karlovarskými knedlíky. Nebo vývar – silný, výhradně z volně běhajících kuřat krmených kukuřicí. Doménou kuchyně je především maso nebo zelenina pomalu a přes noc dušené při nízkých teplotách, Francouzi tomu říkají „mijoter“. Na každém jídle poznáte, že to v kuchyni umějí a že je to baví. Omáčky jsou silné a poctivé, jinak se to říci nedá. A bezlepkové, moukou se tu opravdu nezahušťuje. K tomu víno – exkluzivní, v celé škále od světově proslulých značek po nepředražená chytře vybraná vína přímo od vinařů – vždycky ale tak, aby se dala párovat s jídlem. A můžete ho po libosti degustovat, desítky vín tu rozlévají. Zeptejte se obsluhy, jaké víno si k čemu dát, vyplatí se to. Princip – „cokoli můžeme, uděláme si sami“ je důsledný. A co si dát? Tentokrát bez výčitek napíšu: cokoli. Určitě pomalu pečené maso, ať už hovězí, telecí, zvěřinu, nebo králíka z českého chovu. V žádném případě se neošiďte o zmrzlinu! Dělají ji sami a ne ledasjakou – kupříkladu svíčkovou, aperolovou, wasabi, zázvorovou… A dezerty? Žádné polotovary, všechno ručně a tady připravené – třeba tartaletka snese ta nejpřísnější měřítka.

Česká kuchyně moderně a se šmrncem Na rovinu řečeno, v České Kamenici se dobře najíte na jediném místě – v krásné barokní budově bývalého Vrchnostenského špitálu, v restauraci Starý klub. Jíst se dá na prostorné a upravené terase nebo v pozoruhodném moderním interiéru pod vzácným zákopovým trámovým stropem, kde za chladných dnů přívětivě hřeje hořící krb. Sázejí tu na moderní českou kuchyni, která uspokojí náhodné výletníky i stálé hosty. Základem jsou dlouhodobé hity, třeba pečené vepřové koleno na dubovém prkně, grilovaný špalek z vepřové panenky, sklářská pec – tedy zapečená vepřová kýta a drůbeží játra s bramboráčky, ale dobře uděláte i tehdy, dáte-li si staročeský guláš, vepřového vrabce, a máte-li s sebou děti (což není podmínka), hebkou krupicovou kaši. U příloh se klidně spolehněte, že vznikly pod rukama zdejších kuchařů, a ne někde ve velkovýrobně, suroviny jsou voňavé, čerstvé a pečlivě vybrané. Novinkou jsou výborné domácí klobásy a paštiky, a pozor – domácí koláče, jen tak ke kávě, po obídku… Vraťme se ale na terasu. Kvůli členitému a pestrému dětskému hřišti to tu budou milovat i vaše děti a vy si tu po večerech můžete užít třeba koncert nebo divadelní představení.

Hotel Ostrov

Tatarák z telecího masa s křepelčím vajíčkem, hranolky se slupkou a wasabi zmrzlinou

Praktické informace Kompletní menu i nabídku hotelových, gastronomických a wellness služeb hledejte na www.hotelostrov.com. Nejen kvůli gastronomickým a kulturním akcím ve Starém klubu se vyplatí sledovat stránku www.staryklub.cz.

Starý klub v České Kamenici

AKTIVNÍ ODPOČINEK

Hřensko

PRO FRAJÍRKY I PROFÍKY

HUDY sport v Hřensku

Praktické informace Sortiment a neskutečnou plejádu značek najdete na www.hudy.cz. Do hřenské prodejny, kterou najdete na levém břehu Kamenice, si zavoláte díky číslu +420 412 554 086.

Jak si tak na stránkách Zážitků povídáme o nejrůznějších službách, se kterými mám dobrou zkušenost a můžu vám je s čistým svědomím doporučit, nemůžu vám dost dobře smlčet naprosto perfektní prodejnu a půjčovnu outdoorových potřebností, která sídlí v přívětivém domě ve Hřensku, na jehož fasádě září nápis HUDY sport. V roce 1990 napadlo člena reprezentačního horolezeckého týmu Jindřicha „Hudy“ Hudečka, že si otevře prodejnu s outdoorovým vybavením, které tu tehdy naprosto nebylo k mání. Ano, bylo to právě ve zmíněném domě ve Hřensku. A teď střih: píše se rok 2015 a firma HUDY exkluzivně zastupuje přední světové výrobce a má 36 prodejen v Česku a 6 na Slovensku. Prodejna ve Hřensku stále funguje, jen je místo jedné místnosti ve dvou podlažích.

Hudy Hudy Hudy cestička… anebo Cokoli potřebujete Poprvé jsem se tu zastavil z čiré bezradnosti. Byl jsem tu na pár dní, znáte to – frajírek, tenisky, mraky triček, žádná bunda, nalehko. Počasí ale udělalo kotrmelec a já si prostě musel jít koupit alespoň větrovku a pořádné boty. Čekal jsem standardní obchod, kde si budu muset sám podle intuice vybrat, co bude vypadat solidně. A podívejme – žádní podavači jako skoro všude, ale odborně vyškolení machři, kteří mě vyzpovídali, okoukli a pak mi vysvětlili, co potřebuju. Jasně, pohybují se ve vyšším levelu jak kvality, tak ceny, ale můžete mi věřit, že jim nejde o to, prodat za každou cenu. Vždycky se snaží o ideální kompromis kvality, funkčnosti a ceny. Tu bundu, kalhoty, boty a ponožky mám dodnes a slouží mi jako anglický komorník. Pochopitelně, ráj tu najdou horolezci, ale úplně stejně se tu chovají ke svátečním turistům. Mají tu výbavu pro lezení, kempování i pěší turistiku. Přesně vás otipnou a vyberou třeba stan nebo spacák, oblečení, obutí, prádlo, či zase lezečky, nebo úvazky na lezení. Řeknete si možná – co vyšiluje, Českosaské Švýcarsko přece nejsou Alpy… Hm, jenomže skály a rokle, ve kterých může i v létě přimrzat, mlha, která se přivalí bez varování, nečekaná bouřka – to všechno dokáže zamotat hlavu i tady. Tak dejte na mě a zajděte se do HUDY podívat a hlavně poradit. Když si tu koupíte hole na nordic walking, nastaví vám je a vysvětlí, co s nimi, aby měly smysl. A budete-li mít chuť vydat se po některé z via ferrat, zabezpečených skalních cest (v Saském Švýcarsku jich je kolem čtrnácti a jedna raritní, protože přímo uprostřed města, je i v Děčíně), určitě se tu stavte a půjčte si ferratový set. Tenhle dům uprostřed Hřenska je prostě přátelské místo, kde se s vámi nebaví z povinnosti, ale z čirého fandovství. Oni prostě vědí, o čem mluví, znají zdejší krajinu jako málokdo, jak mají chvilku volnou, vyrážejí do skal a zdolávají je rafinovanými cestami, a tak vám radí spíš jako někdo, kdo jde s vámi na túru nebo na stěnu, než jako prodavači. A to je dneska, kdy už se v obchodech nikdo s nikým nebaví a většinou tam ani nikdo ničemu nerozumí, tak strašně povznášející a osvěžující, že je vlastně fajn zajít sem i jen tak, na čumendu a na kus řeči o turistice a lezení.

Mezná

AKTIVNÍ ODPOČINEK

NÁDHERNÁ VYHLÍDKA NAD SOUTĚSKAMI Existuje utěšené místo, ze kterého je to do slavných soutěsek Kamenice nějakých šest set metrů a na ještě slavnější Pravčickou bránu jen o něco víc než pět kilometrů. Řekli byste si, tam bude frmol. A vidíte – je tu klid. Silnice sem sice vede, ale také tady končí. A pokud vám nevadí dětský smích a hovor kolemjdoucích turistů, je tohle místo jako stvořené pro vás. Úplně nadšeni pak budete, máte-li děti. Ty se tu budou cítit jako v sedmém nebi. Tenhle příjemný azyl se jmenuje Penzion Na Vyhlídce a najdete ho v jediné obci na území národního parku České Švýcarsko, v Mezné.

Obrázky, kam se podíváš Popravdě řečeno, ony jsou to vlastně penziony dva, hned vedle sebe. Ten druhý se jmenuje Nad Soutěskami. Dohromady vytvářejí přívětivou náruč s poctivou českou kuchyní a s usměvavými a ochotnými lidmi, které můžete požádat vlastně o cokoli. Kdykoli se svěřím do jejich péče, užívám si hlavně to, co je tu jedinečné. Třeba výhled z pokoje na Pravčickou bránu – to se vám vážně jen tak nestane. Moc rád tu sedím na terase nebo na louce pod penzionem a užívám si sluneční pouť nad ušlechtilou siluetou Růžáku i zalesněným hřebenem zdvihajícím se nad rozervanou soutěskou řeky Kamenice. Miluju zdejší noci. Když vyjde měsíc, slyšíte v medovém tichu šum řeky kdesi pod vámi, z lesa se vynoří stádo laní, netopýři šrafují hvězdnaté nebe… Naopak přes den je tu živo. Pod penziony je velkorysé dětské hřiště s mnoha herními prvky – dřevěnými, malovanými kytlickým malířem Ivem Švejnohou, který nepřehlédnutelně vyzdobil i fasádu penzionu Na Vyhlídce a o obě restaurace. Na terase si lidé vyprávějí o zážitcích z lodiček a na stole před nimi přistávají jídla. Vaří tu dobře. Nehrají si na žádnou haute cuisine, ale dejte si tu třeba pašeráckou kapsu, cordon bleu, pstruha v jakékoli úpravě, některý ze zdejších steaků anebo výborný tradiční guláš – a pochopíte, v čem je půvab zdejšího poctivého přístupu k vaření.

Penzion Na Vyhlídce

Praktické informace Na internetové stránce www.penzionnavyhlidce.eu, případně na Facebooku Penzion Na Vyhlídce se dozvíte všechno, co se mi sem už nevešlo.

Dětské eldorádo Děti, jak řečeno, tu mají eldorádo. Hřiště je dokáže zaměstnat na dlouhé hodiny, výlety se odtud dají podnikat ve snadno zvládnutelných okruzích – a jsou to výlety tak atraktivní krajinou, že se ani menší děti nenudí. V menu je tu pro ně připravena bohatá nabídka dětských jídel, půjčí jim dětská kola, dětské turistické sedačky, k dispozici jsou přistýlky a dětské postýlky… Ať už ale vyrážíte na výlet s dětmi, nebo bez nich, budete mít kam jít. Mezná je totiž přirozený uzel turistických tras a v penzionu vás rádi vybaví dobrými radami i zkušenostmi. Můžete sestoupat ke Kamenici, přímo doprostřed mezi Edmundovu a Divokou soutěsku, případně pokračovat vzhůru do Růžové, na Kamenickou Stráň anebo k Dolskému mlýnu. Vyrazíte-li opačným směrem, povede vás idylická Mlýnská cesta ke Třem Pramenům a dál, až na Pravčickou bránu a na Gabrielinu stezku. A až se vrátíte, bude vás čekat jedna ze dvou restaurací, kde na dřevěných lavicích, obklopeni zdmi z tesaných pískovcových kvádrů, odměníte svá znavená těla. Domácí mazlíčci jsou tu vítáni stejně srdečně jako vy sami a udělat si tu abiturientský sjezd nebo firemní mejdan je nápad, za který vás budou všichni chválit.

Soutěsky Kamenice

TURISTIKA

Köglerova naučná stezka

Kaplička na Sněžné

Víte, že... … KČT je natolik pyšný na svého předchůdce, že vydal řadu zajímavých propagačních předmětů – třeba dřevěné i foto turistické známky, a dokonce i odznak s podobiznou Rudolfa Köglera…? Všechno je samo sebou k mání v krásnolipském infocentru. A víte, že krom toho KČT pořádá i dlouhou řadu akcí, ke kterým se můžete připojit? Chcete-li například putovat skalními hrádky, po ledopádech nebo pohádkovým lesem, stačí se mrknout na www.kctkrasnalipa.cz.

VE STOPÁCH RUDOLFA KÖGLERA Ještě před dvěma sty lety zabloudil do lesů, skal a roklí Českého Švýcarska maximálně tu a tam nějaký prospektor nebo lovec – a jinak nikdo. Teprve emotivní a do hloubek lidské duše zanořený romantismus přinesl touhu prožívat přírodu v celé její divokosti. Turistika se zrodila velmi rychle a ještě rychleji se rozvíjela. Začaly vznikat turistické spolky, které se plnily nadšenými zájemci. Začátkem osmdesátých let 19. století se spolky objevily i na Krásnolipsku. Na temenech hor vyrostly rozhledny (1886 Tanečnice, 1888 Studenec, 1889 Vlčí Hora, 1891 Jedlová, 1895 Dymník, 1904 Hrádek), turistické chaty, začaly se vyznačovat cesty, budovat mosty… Do čela Horského spolku pro nejsevernější Čechy se postavil krásnolipský doktor Johann Hille a vydržel na tomto postu od založení v roce 1885 až do své smrti v roce 1925. V té době už měl spolek bezmála čtyři tisíce členů a jeho aktivity byly všudypřítomné a viditelné na každém kroku. Válka ovšem rozmetala skoro všechno a poválečné vyhnání zkázu dovršilo. A přece se našli lidé, kteří se rozhodli na aktivity horských turistů navázat. Začátkem osmdesátých let minulého století vznikl Klub českých turistů v Krásné Lípě.

Obětavý amatér buduje stezku

Geologická mapa v Zahradách

My se ale vraťme na začátek války. V té době v Krásné Lípě, respektive v nedalekých Zahradách žil pletař a textilní návrhář Rudolf Kögler. Nadšený amatérský astronom, geolog a botanik zdá se nikdy nebyl členem žádného turistického spolku. A přece se stal tvůrcem první přírodovědné naučné stezky v Česku. Nejprve ovšem realizoval jiný svůj sen a vytvořil na pozemku u svého domu geologickou mapu, kterou sestavil z původních místních hornin, aby věrně znázornil kopcovitou krajinu mezi obcemi Doubice, Krásný Buk, Zahrady, Staré Křečany, Panský a Brtníky. Když ji v roce 1937 dokončil, měl už v hlavě i zmiňovanou stezku. Vytyčil ji od Vápenky u Doubice přes Kyjov na Vlčí horu, tedy podél geologicky pozoruhodného lužického zlomu. Měřila nějakých 12 kilometrů a Rudolf Kögler na ni sám osadil na 70 informačních tabulí s naučnými geologickými

Köglerova naučná stezka

TURISTIKA

a botanickými texty a nadto osobně prováděl ctěné zájemce o túru. Na zimu tabule odnesl, opravil a na jaře znovu osazoval. Poprvé bylo jeho stezku možno projít v říjnu roku 1941. Po válce sice antifašista Kögler odejít nemusel, ale svůj plán vybavit cedule také českými nápisy už nestihl uskutečnit – zemřel v roce 1949. Stezka mizela z přírody i z povědomí lidí. Ovšem naštěstí nikoli všech.

Odkaz je naplněn… A teď dvě předešlé kapitolky spojíme. Krásnolipští turisté, kteří navazují na odkaz doktora Hilleho, přišli s nápadem stezku obnovit, rozšířit a nazvat ji po jejím tvůrci. Nápadů ovšem je! Horší to bývá s jejich realizací. A tady významně zafungoval jistý Zbyněk Linhart, který byl členem krásnolipského KČT od útlého dětství. Tenhle podnikavý a nápady oplývající člověk se později stal starostou Krásné Lípy a dnes celý region zastupuje v Senátu Parlamentu České republiky. To prosím není servilita, to je výraz uznání za to, že do nejvyšší politiky se dnes nedostávají jen lidé neschopní. Zbyněk Linhart totiž dokázal rozjet akci, na jejímž konci byly evropské peníze a v důsledku i nově vytyčená, informačními panely osazená Köglerova naučná stezka. Je zhruba 23 kilometrů dlouhá a má 39 zastavení. Krásnolipští turisté, pod vedením svého předsedy Václava Hiekeho, se na jejím zbudování podíleli stejně nadšeně jako kdysi jejich horští předchůdci třeba na stavbě Turistického mostu v Kyjovském údolí. Po celých devět let ji udržují, opravují a pečují o ni. Ostatně – pojďme se o tom přesvědčit na vlastní nohy.

… můžeme vyrazit! Nebudu tu popisovat stezku metr po metru. Stejně je to nepřenosný zážitek. Začíná na Křinickém náměstí v Krásné Lípě, hned za Domem Českého Švýcarska. Uvidíte na ní jedinečnou Dittrichovu hrobku s výtopnou, podstávkový ráj na Kamenné Horce, repliku milíře, stromový xylofon, dřevěný herbář, doubickou Vápenku s největším výskytem jurských vápenců v Čechách, z Kinského vyhlídky budete hledět do údolí Křinice, budete pátrat po reliéfu bílé paní, po skalních můstcích a žebřících se dostanete na Kyjovský hrádek (s maličkou odbočkou nahlédnete i do Klenotnice) a kolem Vinného sklepa projdete Kyjovským údolím až k Dixovu mlýnu, abyste kolem Plačtivých kamenů vystoupali až do Telence, dali si voňavý čaj v manufaktuře na přírodní kosmetiku Nobilis Tilia a z nedaleké rozhledny na Vlčí hoře obhlédli celý širý kraj, vědomi si toho, že ze stejného místa bezmála totéž viděli i první krásnolipští turisté. Pak se napijete z Veroničiny studánky a konečně se dostanete i ke geologické mapě v Zahradách. Když slušně požádáte, vlídná dáma vám mapu ukáže a vysvětlí. Važte si toho, jde totiž o dceru tvůrce mapy pana Rudolfa Köglera! Kolem Žebrácké kaple se pak nádhernou krajinou po Černé cestě dostanete až na Sněžnou, kde vám vezme dech pohled od zdejší kapličky pod památnou (krásnou) lípou. Přes Krásný Buk, kde druhdy stával hrdý strážný hrad, kolem Jägerovy vily a komína, který zbyl z jeho světoznámé továrny na teplé spodní prádlo, obdivujíce největší funkcionalistickou stavbu v Česku – Palmeho vilu, dojdete zpět na Křinické náměstí, kde se v některé z cukráren, v pivovárku, restauraci, pekárně nebo čokoládovně odměníte za věru pořádnou, ale zážitky napěchovanou štreku.

Rudolf Kögler

Praktické informace Podrobný průvodce i mapu celé Köglerovy naučné stezky si můžete zakoupit za pár korun (mapa stojí jen dvacku) v infocentru v Krásné Lípě.

DOPRAVA

Muzeum dopravy Drážďany

DŮM, KTERÝ JE NEUSTÁLE V POHYBU

Hlavní výstavní hala

Praktické informace Podrobnosti a termíny příležitostných výstav hledejte na www.verkehrsmuseum-dresden.de. Stačí tu kliknout na českou vlaječku, a rozumíte každému slovu. A co je vůbec nejlepší – audioprůvodce celou expozicí je k dispozici i v češtině! Stačí vytáhnout z kapsy chytrý telefon a během momentu si do něj audioprůvodce stáhnout.

Kdykoli jsem se procházel po drážďanském Neumarktu a obdivoval ze sutin a popela znovuzrozený chrám Frauenkirche, vždycky jsem okem zálibně spočinul i na nedaleké budově Johannea, někdejších kurfiřtských stájí. Teprve nedávno jsem se ale vypravil dovnitř – a užasl jsem. Ve vůbec nejstarších muzejních prostorách v Drážďanech se totiž ukrývá velkorysá expozice fascinujícího vývoje dopravy. Ve Verkehrsmuzeu nebudete vědět, kam se na ohromujících pěti tisících metrech čtverečních dívat dřív a co si na vlastní kůži vyzkoušet teď a co až za chvíli. Budete-li s sebou mít děti, rozlučte se s myšlenkou, že muzeum jen tak projdete. Je zábavné, interaktivní, plné světla, ale také tajemných zákoutí.

Na chvíli třeba kapitánem trajektu Některá z aut si možná ti starší z vás ještě budou pamatovat ze silnic, jiná vás ale zavedou hluboko do historie automobilového průmyslu. Podobný výlet časem vás čeká u motocyklů, bicyklů, železnice, všech možných létajících strojů, a dokonce i korábů, lodí a parníků. Většina exponátů jsou reálné stroje, auta stojící na dosah, lokomotivy, do kterých je možné vstoupit, letadla zavěšená u stropu… To všechno je doplněno modely, nákresy a fotografiemi. Zcela zásadní a velmi dobrou zprávou pro každého návštěvníka je interaktivita expozice. Můžete se podívat na stanoviště strojvůdce lokomotivy, do kabiny vrtulníku, vyzkoušet si jízdu na vysokém kole, nahlédnout do lodní kajuty, zkusit si z kapitánského můstku řídit trajekt a dovést ho bezpečně do přístavu, podrobit svou zručnost zkoušce z vázání uzlů anebo zažít, jaké to je, řídit legendární Trabant. K tomu ovšem musíte ještě připočítat nesčetná pokusná stanoviště, třeba piruetový stroj, celou laboratoř, kde si sami na sobě ověříte fyzikální vlastnosti vzduchu, několik simulátorů a třeba i dílnu, kde se naučíte sestavit papírovou vlaštovku tak, aby plachtila jako větroň. A to jsem se ještě dozvěděl, že od května 2015 se muzeum rozroste o stálou expozici historie, současnosti i budoucnosti silniční dopravy.

Nechte děti, ať si jedou!

Všechno si můžete vyzkoušet

Přijde-li řeč na děti, je nabídka ještě bohatší. Obrovské dopravní hřiště se šlapacími auty i vlaky, dětský koutek, námořnická herna – děti se tu na chvíli stanou třeba strojvůdci, závodníky, piloty nebo staviteli úžasných projektů z kostek lega. Vrcholem všeho jsou ovšem modelové železnice. Je jich tu několik včetně jedné z vůbec největších. Ta má rozlohu neskutečných 325 metrů čtverečních, disponuje 99 výhybkami, skrz pět nádraží tu jezdí 26 lokomotiv a 115 vagonů – a to všechno prosím ve velikosti „O“, tedy pořádně velké! Při prohlídkách tohohle kolosu uvidíte i počítačové řízení provozu, který působí naprosto realisticky, až má člověk po chvíli chuť nasoukat se do některého z vagonků a tu miniaturní krajinu prozkoumat jako trpasličí pasažér. V drážďanském dopravním muzeu se nemůže nudit nikdo, ať je mu, kolik chce. Je to pestrý, zajímavý, členitý a nesmírně hravý dům. Přiznám se, že jsem využil zdejší šatnu, odložil si vše, co by mi bránilo užít si všechna ta hejblata, páčky a kola, a že jsem tu během pár hodin omládl o desítky let.

Kottmar

DOPRAVA

PŮVABNÉ CYKLOTOULKY HORNOLUŽICKOU VRCHOVINOU Půjčovna v hrázděném domě

Krása a lidské okouzlení se naštěstí už čtvrt století neřídí hranicemi nakreslenými na mapě. Tuhle jsem, vybaven bicyklem, obdivoval ve Filipově u Jiříkova novorománskou baziliku minor a měl jsem chuť se ještě projet. Jel jsem nádhernou krajinou plnou podstávkových domů a dojel až k mohutnému, rozložitému kopci Kottmar. Ten dobudu, říkal jsem si, ale ouha – kolo vypovědělo službu. Vypadá to nepravděpodobně, ale stačilo se rozhlédnout, a vidím patrový hrázděný dům a na něm firmu Radsport Oberlausitz.

Azyl cyklistů v Kottmaru Pan Bretschneider v půjčovně a prodejně kol, která se zabývá i opravami, mě přijal vlídně a nabídl mi, že zatímco bude léčit mé nebohé kolo, půjčí mi jiné, abych mohl využít čas a trochu poznat okolí Kottmaru, kraj tkalců a faktorů, tedy obchodníků s plátnem. Nedá mi to a trochu vám tuhle příjemnou půjčovnu představím, protože se může hodit i vám a moje zkušenosti s ní jsou jen ty nejlepší. Půjčují tu kola trekingová (za 15 €), horská (25 € za den), dokonce mají jeden tandem. Vybral jsem si trekingové kolo Scott, i proto, že tu na ně mají testovací centrum (testují i kola Conway a elektrická kola Bosch). Chvíli jsem okouněl i v prodejně a docela zíral. Crossová, silniční, městská, elektrická, dětská, horská kola. Značky jako Scott, Conway, Diamant, Haibike, a dokonce nepříliš častý Storck! Výběr doplňků a oblečení mi taky vyrazil dech – od Brookse přes Shimano po Salvini, nač si vzpomenete. Pan Bretschneider viděl, že mě jeho obchod zaujal, a chvíli mi o něm pyšně vyprávěl. Každý rok tu na jaře a na podzim dělají oslavy spojené s cyklovýlety pro každého. Když prý budu mít čas a náladu, na jejich webovkách najdu přesné informace. Ještě mě upozornil na nádhernou barokní budovu panského dvora Faktorenhof, která se tyčila hned vedle, poradil, kam se vydat na cyklovýlet, a pak už jsem šlápl do pedálů.

Praktické informace Informace o Radsport Oberlausitz hledejte na stránce www.radsport-oberlausitz. de. Samotnou půjčovnu a prodejnu najdete v Kottmaru, konkrétně v místní části Eibau, na adrese Hauptstrasse 214, vedle už zmíněného Faktorenhofu. Můžete sem i zavolat, číslo je 03586/788606. A pozor – o pondělcích je zavřeno!

Cyklostezkou podstávkových domů Krajina Horní Lužice je úchvatná, zvlněná, zdobená venkovskými kostelíky a podstávkovými domky. V zásadě jsou dvě možnosti, jak ji poznat – obě jsou skvělé a z Česka velmi snadno dostupné. Ta první prochází přímo Kottmarem a jmenuje se „Umgebindehausradweg“, čili Cyklostezka podstávkových domů. Začíná už v Neukirchu, ale já se na ni napojil tady. Jel jsem Hornolužickou vrchovinou, podhůřím Žitavských hor a užíval si výhledy. Dostal jsem se do Herrnhutu, česky Ochranova, obce, kterou kdysi vytvořili moravští evangeličtí exulanti a odkud pochází i slavná Herrnhutsterne, tedy ochranovská hvězda, jež zdobí o adventu celé Sasko. Uchvátilo mě Großschönau – podstávkami lemovaná říčka Mandava, scenerie jako z idylické krajinomalby. Prošel jsem tu Muzeum damašku a froté, i do motocyklového muzea jsem zavítal, v sousedním Waltersdorfu jsem zase prošmejdil muzeum mlýnské. Do Žitavy jsem se sice nevypravil, vy ale můžete. Druhá cyklostezka se s tou první místy překrývá, vede totiž kolem Mandavy z Rumburku, anebo Varnsdorfu – také do Žitavy. V Seifhennersdorfu vede kolem muzea loupežníka Karáska, v Hainewalde se dá odpočívat v zámeckém parku u pozoruhodného opuštěného zámku… Celá cesta až do Žitavy je tak malebná, až máte pocit, že projíždíte starodávnou pohlednicí. A v Kottmaru na mě v Radsport Oberlausitz už čekalo uzdravené kolo.

Najdete tu prostě všechno

Větrný mlýn v Kottmaru

DOPRAVA

Turistická doprava

PO KOLEJÍCH ZA ZNÁMÝMI I NEZNÁMÝMI TRASAMI Vilémovský viadukt

Praktické informace Vlaková linka se jmenuje U28, platí na ni zvýhodněná síťová jízdenka Labe-Elbe (ta je platná až do čtyř hodin ráno následujícího dne!). V Bad Schandau navazuje městská dráha S1 směrem do Drážďan a Míšně.

Bezmála sedmdesát let čekala nádherná krajina Šluknovska a Českého Švýcarska na obnovení železničního spojení mezi Sebnitzem a Dolní Poustevnou. Díky iniciativě obou národních parků, českého i saského, se to konečně povedlo a vznikla Dráha národního parku. Ta dnes spojuje Rumburk s Děčínem, a usednete-li do vagonu, pojedete přes Šluknov, Lipovou, Mikulášovice, Dolní Poustevnu do Sebnitze a odtud až do Bad Schandau a podél Labe do Děčína. Pro turisty naprostý převrat. Okruh vede těsně kolem obou národních parků a z jednotlivých nádraží vybíhají turistické značky do nitra chráněné přírody.

Poprvé před sto deseti lety Všechno to začalo už v roce 1845, kdy byla zahájena stavba tratě z Drážďan do Podmokel (dnes levobřežní část Děčína). Koleje se postupně leskly dál a dál, až konečně v roce 1905 vlak poprvé přejel z Dolní Poustevny do Sebnitze. Čtyřicet let provozu – a konec. V roce 1948 jsou pak koleje v hraničním prostoru dokonce úředně vytrhány. Dne 5. července 2014 se spojení obnovuje. Nečeká ale Dráhu národního parku osud mnohých českých tratí, kde jezdí pár poloprázdných souprav za den? Zbytečné obavy – vlaky jezdí do posledního místečka plné, dokonce se vypravují posilové vozy. Zájem předčil všechna očekávání. Na lavicích se mísí zdejší lidé, kterým se zkrátila cesta za prací často i o půl druhé hodiny (!), s turisty, kteří konečně prolamují ve svých myslích bariéru, hranice mizí a Českosaské Švýcarsko se definitivně stává jedním homogenním celkem. Pro Dolní Poustevnu je to naprostý průlom – z neprávem opomíjeného hraničního městečka se stává pulzující turistický uzel. Kdyby tohle městečko mělo šerifa, mohl by se slzou v oku přivítat ocelového oře, který přináší pokrok a prosperitu.

Hop On Hop Off po Českosaském Švýcarsku

Pravčická brána

Víte, že... … na www.ceskesvycarsko.cz, v tématu Bez auta, najdete více jak dvě desítky tipů na konkrétní trasy?

A tak vám radím – jezděte Dráhou národního parku a užívejte si to. Plánování výletů totiž dostalo nový rozměr. To prostě jedete vlakem, vystoupíte, uděláte si nádherný okruh, znovu nasednete, popojedete…, a tak pořád dokola, dokud denní světlo dovolí. Dobrodiním vlaku můžete poznávat úplně neznámé kouty i ty nejexponovanější magnety národních parků. Ze Schöny můžete buď přívozem do Hřenska a odtud na Pravčickou, do soutěsek, Jetřichovic…, anebo vzhůru na stolovou horu Zirkelstein. Ze Schmilky vedou cesty do oblasti Velkého Winterbergu, z Bad Schandau na fascinující Schrammsteiny, v Rathmansdorfu vás čeká ojedinělá rozhledna v rovině, ze které je nepochopitelně úchvatný rozhled po Saském Švýcarsku… Z nádraží v Dolní Poustevně bude v nejbližší době nově vyznačena cesta ke trianglu na Gerstenberg, která vás přes Rugiswalde a Ungerberg dovede až do Sebnitze. Nádherná a vlastně úplně neznámá cesta, která vydá tak na čtyři hodinky. Z Horní Poustevny se zase vydejte přes Špičák a Novou Vísku do Langburkersdorfu, kde se napojuje německá zelená. Vrátit se můžete přes Lobendavu až do Lipové, kde už zase staví vlak. Z Mikulášovic si vyběhněte k rozhledně Tanečnice, je to ani ne půl čtvrtého kilometru. Možností je mnoho, jedna hezčí než druhá. Takže ještě jednou – nechte auto doma a jeďte do Českosaského Švýcarska vlakem!

Lipová

HISTORIE A KULTURA

TAJEMSTVÍ PODSTÁVKOVÉHO DOMU Dráha národního parku staví i v Lipové u Šluknova. Tahle více než tisíc let stará obec skrývá nejedno překvapení, a tak vám radím, vystupte a vydejte se po zelené, a až budete obci na dohled, odbočte doprava na polní cestu. Ta vás po chvíli dovede k první pamětihodnosti Lipové, k nádherné aleji devětadevadesáti prastarých lip. Byla tu vysazena už v roce 1726 a původně vedla od lipovského zámku až do sousedního Vilémova. I současný pozůstatek je ale impozantní – a opravdu vás, po hrázi rybníka, dovede až k zámku. Ten vás, to zaručuji, ohromí.

Jak se zachraňuje zámek Ne, není to honosné sídlo s pávy v zahradě a medvědy v příkopu, nenajdete tu zlacené tapety a vzácné goblény… Tedy alespoň zatím ne. Uvidíte tu propadlé stropy, zřícené stěny, okna vedoucí do nebe…, v některých mapách bývá zámek dokonce označen jako zřícenina. Proč vás tam tedy ženu? Protože tu probíhá velkorysá záchrana velmi vzácné barokní památky a vidět, z jakého stavu se obrozuje do budoucí nádhery, to prostě vezme dech. Zdejší sídlo pamatuje už husity. Zásadní a zevrubná barokní přestavba byla ovšem dokončena v roce 1727. Od té doby nebyl zámek nikdy přestavěn ani stavebně upravován! Chápete tedy, že jeho záchrana je důležitá. Společnost Via Tempora Nova si ho vybrala z desítky podobně havarijních objektů a pracuje na jeho znovuzrození. Zatím byla vymýcena zahrada a provedeny některé zajišťovací práce. Stavební úpravy by měly vypuknout záhy, dokončení se očekává během několika let. Až se brány zámku zase otevřou veřejnosti, bude tu expozice života šlechty v 18. století, zazní tu koncerty i přednášky, revitalizovaný zámecký park s barokní zahradou přivítá ve stínu stromů turisty, jejichž fotoaparáty budou tiše a obdivně cvakat… Straky na vrbě? Ale kdeže – přijedete-li sem občas, můžete to sami sledovat. Ostatně, stejná společnost právě zachraňuje i barokní kostel svatých Šimona a Judy na dohled od zámku – a tam by práce měly skončit do konce roku 2015.

Ukázkový podstávkový dům v Lipové

Praktické informace Jak probíhají rekonstrukce zámku i kostela, se můžete přesvědčit na webové adrese www.viatemporanova.cz. Informační centrum Lipová je otevřeno denně od 10 do 17 hodin a dovoláte se sem po vytočení čísla +420 474 778 888.

Dům jako z encyklopedie Další lipovská památka už je ale báječně rekonstruovaná a v mnohém jedinečná. Jde o dům čp. 424. Co může být na domě tak pozoruhodného? Jde o ideálně opravený podstávkový dům s hliněnými omítkami, cenným krovem, výkladci ve světnici, atraktivně odkrytými konstrukčními prvky (například hrázdění) i odborně rekonstruovanými pozdně barokními omítkami. Tady prostě uvidíte až do kuchyně mistrům lidové architektury. Nadto je tu velmi dobře fungující informační středisko i půvabná expozice, galerie a výborné zázemí pro nejrůznější kurzy a kroužky. Na pozemku těsně přiléhajícím k domu je stálá venkovní výstava Geologické podobnosti Šluknovského výběžku a Hornolužické pahorkatiny. Určitě také stojí za to vydat se po vsi pátrat po dřevěných sochách. Je jich tu nespočet. Rodí se na pravidelných dílnách v rámci tradičního Lipovského dřeváku a jsou nápadité, různorodé a pozoruhodné. Lipová je i skvělým východištěm třeba k Třípanskému kameni, ke třem křížovým cestám na vrchu Jáchym, na Annabergu a u Velkého Šenova, ke krásnému Sohlandskému rybníku… Možná že vám ale bude stačit docela obyčejné posezení u větrem čeřené hladiny krásně upraveného Zámeckého rybníka anebo procházka k Dědově studánce.

Zámek v Lipové

Víte, že… … širokému střešnímu vikýři s řadou malých okének, který zdobí i ukázkový podstávkový dům v Lipové, se říká „štičí tlama“?

TURISTIKA

Tisá

Výhled na Sněžník od Tiských stěn

Tajný tip Z Ostrova se vydejte po klikaté silničce vzhůru. Půjdete zase po naučné stezce Zapomenuté pohraničí, ale v opačném směru. Stezka vás dovede až k jedné z nejkrásnějších rozhleden u nás, ke kamenné věži na Děčínském Sněžníku. Co jste neviděli z hradeb Tiských stěn, uvidíte odtud. A ty zdejší borůvky – těm se nevyrovná nic. Věřte mi, já na nich vyrostl.

V POHÁDKOVÉM MĚSTĚ KAMENNÝCH OBRŮ Byl jednou jeden Honza. Žil v půvabné vesnici jménem Tisá. Stejně jako všichni ostatní každé ráno vstal a podíval se s obavami na mohutnou stěnu, která se zlověstně tyčila za posledními domky. Za tou hradbou totiž žili obři a lidé se jich báli. Do skal se nikdo neodvažoval, strach se ve vsi obklopené hustými tisovými háji usídlil a zjevně se mu tam líbilo. Tu a tam přiletěl ze skal nějaký kámen nebo kus skály. I zlověstné kvílení se odtamtud ozývalo. Když se pak při cestě na Libouchec našlo tělo zavražděného potulného mastičkáře, byli si lidé jisti, že to udělali obři, vztyčili na tom místě kamenný smírčí kříž a ještě více propadli beznaději. Honza se ale bál nerad. Nechtěl celý život hrbit hřbet před obry. A tak se jednoho letního jitra vydal do skal. Strach mu šel v patách, a tak si Honza začal nejdřív potichoučku a pak už docela nahlas zpívat. Obři to uslyšeli a zkameněli údivem. Žili totiž z lidského strachu a pověr. A tak Honza z Tisé zachránil vesnici. Kamenní obři za skalní stěnou zůstali. Strnuli ve fantastických pozicích – jak právě stáli, když uslyšeli lidský zpěv. Lidé jim dali roztodivná jména a chodí se na ně dívat.

Dobrodružství na každém kroku Tiské stěny a celá okolní oblast jsou bezesporu nejkrásnějším skalním městem Českého Švýcarska. Kdykoli vystoupám rozsedlinou na skalní náměstí s pokladnou, která vypadá mezi pískovcovými obry jako hračka z dětské stavebnice, těším se, co

Někam se protáhnou jen děti...

Tisá uvidím. Ne že bych to tu neznal, to ano, skoro nazpaměť, ale to vůbec nevadí. Skály a křivolaké uličky mezi nimi, jeskyně a průlezy, komíny a pukliny, skalní labyrinty, to všechno je každý den jiné. Jednou se proti mně valí husté chomáče mlhy, jindy slunce šije skalám zlaté kostýmy, v dešti se cesty lesknou, jako by byly poseté diamanty, co si je tu prý kdysi ukryl potulný šlechtic a nikdy už je nenašel, protože mu hlavu zmátli skřítci. Za soumraku vstoupí do bludiště skal armáda stínů a v zimě tu dost možná můžete potkat párek mluvících bobrů, kterým se tu zalíbilo, a když skončilo natáčení filmu Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň, zůstali tady. Jakákoli změna počasí tohle fantastické město prostě úplně promění. Máte-li s sebou děti, vydejte se nalevo, do království kamenného boha dvou tváří Januse. Ten střeží vstup do Malých Tiských stěn. Pro děti je to jiný svět. Mohou tu řádit, běhat, schovávat se – a nikam se vám neztratí, skály je nepustí. To Velké Tiské stěny, napravo od pokladního domku, ty jsou územím tajemného putování a objevování. Věže, citadely, stěny, kamenné vodopády, havraní hnízda, dokonce kazatelny, skalní divadla, nesčetná setkání s gigantickým medvědem, želvou, slonem, krokodýlem, velrybou nebo supem. Společnost vám budou dělat Sťatý major, Hubený doktor nebo třeba Starosta. Okruh je dlouhý jen čtyři kilometry, těžko tomu ale uvěřit, protože se tu dá chodit hodiny a hodiny a pořád budete objevovat něco nového. Třeba Obrys Afriky, Napoleonovu botu nebo Rytířský sál. Je to svět nevyčerpatelné fantazie, neboť i když vás vede mapka se jmény skal (řekněte si o ni při placení u pokladny), nikdo vám nemůže zakázat, abyste ty pitoreskní a nevídané útvary pojmenovali jinak, po svém. A když vystoupáte po schodech a žebřících nahoru na stezku vinoucí se po okraji skalní stěny, budete si připadat jako obři, kteří odtud shlíželi daleko do kraje.

Na dno hrnce A to ještě zdaleka není všechno. Chcete-li dobrou radu, vydejte se od horní pokladny na konci Velkých Tiských stěn po červené. Prosmýknete se Volskými kameny a sestoupáte na dno obřího hrnce, k romantickým rybníkům obklopeným časem rozhlodanými skalními stěnami, Skalní hřib do osady Ostrov. I tady najdete skalní město. A půjdete-li odtud kamkoli, najdete další. Třeba po hraniční čáře směrem k Rájeckým skalám, naučnou stezkou Zapomenuté pohraničí anebo skalní rozsedlinou dolů do saského Bielatalu, údolí říčky, která se ještě před chvílí jmenovala Bělá a teď už slyší na jméno Biela a omývá útvary tak podivné, že až zatajíte dech. A kdyby nikde jinde, u majestátních Herkulových sloupů dozajista. Toulání skalami v okolí Tisé neomrzí. Uvidíte, že se sem budete často a rádi vracet. Třeba jen proto, abyste těm, které jste častovali příběhy o zkamenělých obrech, skřítcích hlídajících poklad a slunci spícím ve skalním loži, dokázali, že to není žádná pohádka, ale pravda pravdoucí.

TURISTIKA

... jinam i celé rodiny.

Praktické informace Až po vás u pokladny budou chtít 30 korun za dospělého a 15 za dítě, nebrblejte. Ze vstupného do skal se platí údržba schodišť, vyhlídek, prohlídkového okruhu a naučné stezky. Brzy pochopíte, že to za to stojí. Průvodce skalami si můžete přečíst i na www.tisa.cz.

Herkulovy sloupy

AKTIVNÍ ODPOČINEK

Tokáň

VŠECHNY CESTY VEDOU NA TOKÁŇ Tokáň

Tajný tip Stará, zapomenutá a dnes zčásti obnovená Kinského stezka! Vede přímo od Penzionu Tokáň a obejdete ji za dvacet minut (máte-li dobré boty). Povede vás kaňonem Ferdinanda Ulricha k Mariánské vyhlídce, po okraji Vysokých stěn a dál mezi romantickými skalními útvary a lesem zpět do výchozího místa.

Koloběžky k vypůjčení

Praktické informace Veškeré podrobnosti hledejte na www.tokan.cz.

Zdá se vám tvrzení v názvu článku nadsazené? Buďte ujištěni, že není. Dostanete-li se na Tokáň, jste vlastně přesně uprostřed celého Českého Švýcarska. Oblast zvaná Na Tokáni bývala skutečně rájem lovců tetřevů. První provizorní dřevěná stavba se tu objevila už někdy v 18. století, ale série požárů nutila majitele panství k neustálé stavební činnosti, aby měla společnost holdující lovu pohodlné zázemí. Takzvaný Panský dům, ve kterém dnes najdete pohodlný a pohostinný Penzion Tokáň, došel své současné podoby v roce 1910. A jak je to s těmi všemi cestami, co sem vedou?

Chvíli pěšky, chvíli na koloběžce On je totiž Penzion Tokáň dokonalým výletním cílem a zároveň skvělým strategickým východištěm v podstatě ke všem významným turistickým atraktivitám v širokém okolí. Je to taková oáza uprostřed lesů, ležící „ve vysoko položeném, všemi půvaby lesní romantiky vyzdobeném kotli Jedliny a Vysokých stěn, v nadmořské výšce 1379 střevíců nad Hamburkem“, jak se půvabně píše v Náhlíkově průvodci z roku 1864. Sám jsem si dlouho neuvědomoval, jak výhodné je to místo, a stejně tak o tom neví mnohý turista. Penzion Tokáň je kupříkladu jediné místo, kde se můžete občerstvit, jste-li na výletě po Jetřichovických vyhlídkách (z Purkartického lesa mezi Vilemíninou vyhlídkou a Rudolfovým kamenem je to sem necelých 1500 metrů!). Daleko podstatnější ale je, že místo s originální architekturou dřevěných staveb ve švýcarském alpském stylu, kde se velmi příjemně vyspíte a ještě příjemněji najíte a napojíte, skýtá dokonalou možnost okružních výletů z mnoha okolních míst. Je to hlavně tím, že si tu můžete půjčit koloběžky, hvězdicovitě na nich odtud vyjet a vrátit je dnes už na pěti (!) místech. Dáte-li na mě, doporučím vám několik zaručeně senzačních tras. Tak třeba z Vysoké Lípy. To jdete po červené nádhernou cestou přes Šaunštejn a Rudolfův kámen a po osmi kilometrech dojdete na Tokáň. Tady dopřejete tělu, co jen ráčí (vstřícnost penzionu je legendární – psi tu dostanou vodu, cyklisté si ji bez problémů doplní, dá se tu dobít elektrokolo, děti se tu vydovádí na lesním hřišti a hlavně se tu mimořádně dobře relaxuje, ať už nad talíři s typickými staročeskými a regionálními jídly, nebo třeba jen tak u kávy na prosluněné terase), a pak na koloběžce vyrazíte zpět po cyklotrase číslo 3029 a „stroj“ vrátíte ve Vysoké Lípě. Anebo vyrazíte z Doubice po nádherné žluté přes jedno z nejatraktivnějších míst Českého Švýcarska – Úzké schody – a na koloběžce se z Tokáně vrátíte zpátky Purkartickou cestou přes informační středisko Na Saule – a koloběžky vracíte v Doubici. A přidáteli komfortní služby turistického autobusu, můžete dělat okruhy ještě daleko větší – třeba až z Krásné Lípy nebo ze Hřenska, či dokonce Děčína. Naprosto úžasná je modrá značka, která vás krajem lesnatých skal zavede od penzionu k Panenské jedli (4 km), romantické a skoro nenavštěvované Černé bráně na břehu Křinice (6), do Zadních Jetřichovic nebo k Vlčí desce (8), případně až k soutěskám Obere Schleuse (10). Podstatné ovšem je, abyste si zapsali za uši, že z křižovatky turistických cest Na Tokáni je to sem pouhých 200 metrů a že se opravdu vyplatí se sem vydat. Ubytovat se tu znamená klidně spát v náručí hlubokých hvozdů a mít minimálně týden kam vyrážet na výlety. Zkrátka, nevím, jestli existuje pupek světa, ale pupkem Českého Švýcarska je zaručeně Tokáň.

Chřibská, Kamenná Horka

AKTIVNÍ ODPOČINEK

NEODOLATELNÉ ZÁVISLOSTI Kde vlastně bydlí Úsměv Možná to ode mě není úplně fér, říkat vám o penzionu Mencl a líčit vám své báječné zkušenosti s ním. Kdo ho jednou zkusil, vrací se napořád. A tak vůbec není snadné si mezi tak mnohými „závisláky“ vybojovat pokoj na víkend či dovolenou. Ale dáte-li na mě, zkuste to. V Horní Chřibské, na břehu Chřibské Kamenice, pod zalesněnou strání, při cestě k vodní nádrži Chřibská, stojí vedle sebe dva domy, jako by tu stála matka s dcerou. Bývalá pekárna a idylická podstávková chalupa. Rodina Menclova tenhle penzion nejen vede, ale také tu vaří, obsluhuje, radí, povídá si s vámi a především rozdává úsměvy na všechny strany. Kdyby se penzion nejmenoval po nich, musel by se jmenovat Úsměv. Okamžitě tu z vás všechno spadne, ať je váš ranec s potížemi a stresem jak chce těžký. Tady se relaxuje díky krásné přírodě, výbornému jídlu, pohodlnému bydlení, krásným věcem a především krásným lidem. Tak kupříkladu pokud jde o jídlo, je dobré tu být tak dlouho, abyste stihli ochutnat všechno. Chcete doporučení? Určitě selská polévka s houbami, nadívaná panenka s celerovým krémem, houbové ragú, hovězí entrecôte v zázvorové omáčce s bramborovými placičkami, tvarohové nočky v borůvkové omáčce, mrkvový koláč s vlašskými ořechy… Najdete tu zahradu, dětské hřiště, příjemnou letní terasu, malý obchůdek s autorskými šperky, malovaným hedvábím, mejdlíčky, notýsky i lecčím originálním na sebe. A budou na vás milí, jako byste i vy patřili do usměvavé rodiny Menclových. Tak se jim ozvěte – a třeba se tam někdy potkáme, neboť, jak se říká na skupinových terapiích: „Jmenuji se Rosťa Křivánek a jsem mencloholik.“

Zajděte si do Cottage pro inspiraci A další závislost: Půjčovna Cottage na divukrásné stráni nad Krásnou Lípou, v malebném místě zvaném Kamenná Horka. To je vám vážně místo, kde jde úplně všechno. Nejen že vám tu půjčí skoro cokoli, ale ještě vám poradí, kam se vydat, a to včetně tajných tipů a nejrůznějších navigačních vychytávek. Co je tu k mání? Kola pro dospělé i děti, dokonce dvoukolo, čím dál populárnější elektrická kola, koloběžky, dětské cyklovozíky i vozíky na děti, hole na nordic walking, krosny na přenášení dětí, ale taky ferratové sety a v zimě pak sněžnice, běžky a sáňky… Bydlíte-li třeba zrovna v penzionu Mencl, nebo kdekoli v Českém Švýcarsku, a přepadne vás potřeba něčím ze zmíněného se vybavit na výlet, z Cottage vám kýženou věc dovezou až před penzion či hotel! Navíc vám nabídnou nordic walking výlety či cyklovýlety s průvodcem, ale také in-line výpravy – a v zimě výlety na sněžnicích, třeba na Jedlovou, k Brtnickým ledopádům nebo na Luž, prudkým terénem mimo vyznačené cesty. Naprostou specialitou je potom nordic walking jóga. To se vydáte s holemi na výšlap a na příhodné prosluněné pasece se oddáte józe – vážně nirvána. Komu je to pořád málo, prozradím další fintu – půjčíte si v Cottage kolo, dojedete trasou, kterou vám tu poradí a jež vážně bere dech – údolím Křinice až k soutěskám Obere Schleuse, a kola prostě necháte na určeném místě v nedalekém Hinterhermsdorfu a jedete dál autobusem, vlakem nebo třeba kus cesty i tramvají. A pokud jste ještě nikdy neseděli na elektrokole, tak si ho u nich určitě nechte předvést a vyjeďte si na něm. Já si taky nejdřív myslel, že bych se musel hanbou propadnout, ale pak jsem najednou vyjel i kopce, které by mě jinak připravily o všechen dech i sebevědomí.

Penzion Mencl

Vaří tu skvěle!

Praktické informace Co ještě nevíte, hledejte na www.pension-mencl.cz anebo volejte na +420 412 381 382 či +420 602 877 817.

Kompletní nabídku hledejte na www.cottage.cz anebo rovnou volejte +420 736 224 222.

V Cottage si půjčíte, co potřebujete

AKTIVNÍ ODPOČINEK

Kam s dětmi

Brachiosauři u jezera

Co je ještě okolo V těsném sousedství Saurierparku můžete své zážitky prodloužit v rozsáhlém bludišti Irrgarten, kde se spolehlivě ztratíte mezi dvoumetrovými živými ploty, anebo v Miniaturenparku s modely domů, krajinných prvků, vlaků, aut i lidí, a to na více než 1200 m2!

DINOSAUŘI, KAM SE PODÍVÁŠ Když jsem poprvé přijel do areálu Saurierpark nedaleko Kleinwelky, připadal jsem si naprosto nepatřičně. Neměl jsem s sebou totiž ani jedno dítě. Kolem mě proudily natěšené rodiny, děti poskakovaly vzrušením a oči jim svítily. Když jsem ale později velkorysý dinosauří park opouštěl, nic podobného už jsem neřešil – bavil jsem se jako malý kluk. Tady je totiž malou holkou nebo klukem úplně každý, ať je mu, kolik chce. Stačí jen vejít…

Ve světě pravěkých ještěrů

Fakt nekouše?

Lesopark se dvěma jezírky je neuvěřitelně členitý. Zábava začne hned za branou, a ať jste tu, jak chcete dlouho, nemáte šanci se nudit. A přitom to všechno začalo jako obyčejné hobby. Jistý Franz Gruss nade všechno miloval pravěk a celé dny ležel v knížkách o dobách, kdy planetě vládli dinosauři. Některé z nich byly doplněné i úžasnými ilustracemi Zdeňka Buriana. Takových lidí je samozřejmě spousta, ovšem ne každý si na své zahradě začne stavět betonové sochy dinosaurů a dalších pravěkých zvířat. V určité fázi bylo jasné, že zahrada nestačí – a tak se zrodil Saurierpark, který dál rostl a roste už více než pětatřicet let! Díky tomu tu najdete jak doslova historické betonové modely dinosaurů, jak si je vědci představovali koncem 70. let, tak modely ze současných materiálů, které dokonale odpovídají nejnovějším vědeckým poznatkům

Kleinwelka

AKTIVNÍ ODPOČINEK

– všechno samozřejmě v životní velikosti. Daleko podstatnější ale je, že je to strhující zážitek. Představte si, že bloudíte terénem a na každém kroku narazíte na úchvatné scény ze života dinosaurů, vidíte, jak hnízdí, starají se o mláďata, shánějí potravu, bojují na život a na smrt, požírají se navzájem. Některé situace vážně berou dech. Třeba když rozhrnete větve keřů a poprvé stanete na břehu jezera tváří v tvář dvěma gigantickým ještěrům – brachiosaurovi a diplodokovi, kolem kterých právě přistávají na hladinu pterosauři. Ať už procházíte Zemí obrů, nebo Dinosauří zahradou, kde se stáváte součástí života pravěkých lidí s jejich rodinnými i loveckými starostmi, ať jste prostě kdekoli mezi více než dvěma sty modely dinosaurů v akci, pořád vás něco překvapuje a baví.

Archeologem, badatelem i dobrodruhem A není to jen pasivní zábava. Park je doslova prošpikován interaktivními příležitostmi. V liánové džungli, úžasném lanovém parku, šplháte do výšin a skrze oka provazových sítí na vás hledí udivení ještěři, menší děti řádí v rozhlehlém hřišti s terénními skluzavkami. Ale nejde jen o hraní – můžete se tu stát archeologem a ve výzkumném kempu v tunách písku hledat ohromující kosti, nebo si vyrobit vlastní plastiku dinosaura. Ve velkolepém vesmírném centru Universum je zase možné zažít na vlastní kůži velký třesk, odeslat zprávu do vesmíru anebo se výtahem vydat na virtuální výpravu do středu Země. V obří kosmické lodi se tu navíc příjemně občerstvíte. A když už je toho bádání dost, stačí udělat pár kroků a zdolat lezeckou stěnu, toboganem se vydat prozkoumat tajemství džungle, zúčastnit se některého z prehistorických závodů, prolézt tajemný hrad, bez dechu zírat na obřího liopleurodona obklopeného pravěkou mořskou havětí, nechat se zaskočit smečkou compsognathů… Krátce řečeno – Saurierpark je hravé a akční putování pravěkou historií už někdy od období permu až ke konci křídy, kdy dinosauři vymírají, a ještě dál, až do čtvrtohor, do doby prvních lidí, savců, mamutů…

Když vám dinosaurus dýchá za krk Až budete mít pocit, že vám den přinesl tolik vjemů, že je těžko něco trumfne, dojdete až do oblasti, která se vás emocionálně zcela zmocní. Ztracený svět. To všechno, co jste dosud viděli jako více méně nezúčastnění diváci, náhle zažijete s mrazivou reálností. Vstupujete totiž do podivného, zdánlivě opuštěného světa. Na každém kroku narážíte na stopy lidí, kteří z neznámých důvodů zmizeli. Vrak terénního auta, zdi se zamřížovanými průhledy, opuštěná technika, betonové zábrany opatřené ostnatými dráty a mnoha varováními, k nebi trčící ampliony, opuštěné laboratoře a podivně poničené a zprohýbané ocelové traverzy a tyče… Je to tak trochu jako v seriálu Ztraceni nebo v některém z Jurských parků. Narazíte na hnízdo s dinosauřími vejci, dokonce na mrtvolu dinosaura… A pak to začne. Odkudsi se ozve řev dinosaura. Jako by byl velmi, velmi blízko. Pak znovu… Blíží se! Cítíte, jak se země chvěje, dokonce vás do nosu udeří intenzivní pach neznámého zvířete. A pak… pak máte chuť vzít nohy na ramena a co nejrychleji zmizet. Rozum vám říká, je to jenom instalace, reprodukované zvuky, pachové efekty, uměle vytvářené vibrace… Ale můžete si tím být opravdu jistí?

Jízda mezi dinosaury

Praktické informace Saurierpark u Kleinwelky nedaleko hornolužického města Budyšín (Bautzen) je vzdálen jen 30 km od českých hranic, z Krásné Lípy jste tu autem za hodinku. Park leží jen kousek od dálnice z Drážďan do Zhořelce. Parkoviště je zdarma, otevřeno je od 1. dubna do 31. října, a to od 9 do 18, o prázdninách pak do 19 hodin. Více informací na www.saurierpark.de.

AKTIVNÍ ODPOČINEK

Vysoká Lípa

NEJKRÁSNĚJŠÍ VÝHLED TIŠE ZVONÍ Penzion Zvoneček

Praktické informace Na webové adrese www.penzionzvonecek.cz se dozvíte, co ještě nevíte, na Facebooku hledejte „Penzion Zvoneček“, případně volejte +420 603 119 692. Cyklisté a rodiny s dětmi tu mají ráj.

Vyhlídková veranda

Tajný tip Vydejte se vyšlapanou pěšinou na Zámecký vrch. Na temeni kopce se před vámi otevře skvostný výhled. Překvapí vás i mohutný Teuschelův kříž, který byl před jedenácti lety vztyčen na místě, kde stával už od roku 1866 jeho předchůdce.

Kdyby se dělalo pořadí penzionů s nejkrásnějším výhledem v Českém Švýcarsku, byl by Zvoneček velmi vysoko a dost možná i úplně nejvýš. Představte si zděný dům se zastřešenou a zasklenou verandou, s nádhernou lípou a idylickým sezením pod ní. Je odtud výhled na lehce svažité louky a pastviny, za nimiž se zdvihají Jetřichovické stěny se slavnými vyhlídkami, nalevo zalesněná skalní stěna Zámeckého vrchu, na jejímž úpatí svítí do dálky malebné podstávkové domy. Ten pohled bere dech a naplňuje duši radostí.

Pohoda pod lípou i u krbu Jenomže tím výčet předností nekončí. Kdybych hledal slova, která vystihnou moje zdejší zkušenosti, asi by to byla pohoda a vlídnost. Majitelé jsou mladí lidé, kteří penzionem žijí, jsou společenští, rádi přisednou a popovídají si. Na Zvoneček nejdřív chodili jen posedět, a když se dům uvolnil, šli do toho po hlavě. Báječně tu vaří, zakládají si na čerstvých a pokud možno lokálních surovinách, jídelníček sestavují podle logiky běhu roku, dbají na to, aby nic z toho, co dělají, neubližovalo tomu nejcennějšímu, co mají, totiž okolní přírodě. Pokoje jsou tu všechno, jen ne malé. Velkoryse prostorné apartmány s dobře vybavenými kuchyněmi a dostatkem místa i pro velkou rodinu nebo přátelskou společnost. Před penzionem je zastřešená venkovní jídelna, ze které je vidět do otevřené letní kuchyně a k výčepu (potrpí si tu na piva z malých pivovarů). Po celou sezonu se tu griluje čerstvé maso, kdo si objedná zdejší burger nebo pořádný kus masa, rozhodně neudělá chybu. Po večerech tu hraje živá muzika, dokud je nálada a nepadají víčka. Když nepřeje počasí (a za sychravých podzimních a zimních dnů), zatopí se uvnitř v restauraci v krbu a z té vyhřáté oázy se sleduje nejhezčí film, jaký kdy byl natočen – nedotčená příroda. A snídaně? Na ty se těšívám nejvíc. Snídá se totiž v kryté prosklené verandě, samo sebou s výhledem. Kdo má chuť na soukromí, využije ohniště s posezením nebo malé dětské hřiště – to velké je o nějakých třicet kroků dál. Když ještě dodám, že tu mají prostorné parkoviště hlídané kamerovým systémem, úschovnu kol a wifi zdarma, je vám asi jasné, že nepřeháním, když vám tenhle azyl doporučuji.

Ať chcete jít kamkoli, vždycky je to kousek Kdybych byl vojevůdce a chtěl bránit největší skvosty Českého Švýcarska, tady bych rozbil své ležení. Tak schválně – do Dolského mlýna je to kilometr úchvatnou skalní strží. Do vesnické památkové rezervace Kamenická Stráň kilometry dva. Stejně daleko je i loupežnický hrádek Šaunštejn, kam není snadné vylézt, leč kvůli panoramatu saských stolových hor i oblasti skal kolem Pravčické brány to opravdu stojí za to. Ujdete-li tři kilometry, jste v soutěskách řeky Kamenice u stanoviště pramiček. Necelých pět kilometrů vzdálené jsou Jetřichovice, ale také Mezní Louka, kde začíná panoramatická Gabrielina stezka. Pravčická brána je odtud jen devět kiláčků. Navíc dvacet metrů od vchodu staví turistický autobus, který rafinovaně protíná celý region od Krásné Lípy po Hřensko. Skutečný význam penzionu Zvoneček je v tom, že se vám stane na nějaký čas domovem. A domů se člověk moc rád vrací. A tak, až se s vámi budou manželé Volavkovi při odjezdu loučit slovy: „A přijeďte zase,“ vezměte je za slovo. Třeba s rodinou, třeba s kamarády nebo s celou firmou.

Mikulášovice

AKTIVNÍ ODPOČINEK

LÁZNĚ PRO TĚLO I DUŠI Až dostanete zálusk na poznávání Českosaského Švýcarska i Šluknovska a budete chtít bydlet co možná nejšikovněji, spolehněte se na penzion Balnika v Mikulášovicích. Já to udělal už několikrát a vždycky jsem odjížděl nadšený.

Wellness v penzionu? Ale samozřejmě… Ze všeho nejdřív musím zmínit báječný vzduch. Kdo ví, čím to je, ale tady se dýchá až na dno plic. Tím ale léčivost místa zdaleka nekončí. Řekněte upřímně – už jste někdy slyšeli o penzionu s osmi pokoji, který by měl velkoryse koncipovaný a pestrý wellness systém? Balnika (název pochází ze slova balneologie) přesně tohle má. Finská sauna, infrakabina, velká vířivá vana, individuální perličková koupel, individuální přísadová koupel s bylinkami nebo třeba rašelinou… K tomu masáže několika druhů. A pozor – na masážním stole vás všeho trápení těla zbaví sám majitel! Žádný strach, má na to školy i praxi – a masíruje jedna báseň. Nebo snad máte kreativní choutky? Tady si můžete třeba vyrobit svíčku, případně se pustit do vitráží…

Prostě se nastěhujte… Budova staré školy byla postavena začátkem 20. století a je pečlivě, s láskou a smysluplně rekonstruována. Už jsem se zmínil, že pokojů je osm. Pokud vám to nejde dohromady s velikostí budovy, nenechte se zmást – ty pokoje jsou totiž opravdu velké, však to také druhdy bývaly školní třídy. V koupelnách si klidně můžete i zatančit. Bláhovi při rekonstrukci ctili ducha místa. Co se dalo zachránit, zachovali – třeba krásné zárubně dveří. Součástí penzionu je útulná restaurace, kde se vaří česká kuchyně – ale ta poctivá, bez chemie a dochucovadel. Co se dá, vyrobí si sami, od pečiva přes knedlíky po zabijačku. Naprostý nadstandard jsou služby. Tak třeba při snídaních má personál volno, obslouží vás sami majitelé, protože dávno pochopili, že je to ideální příležitost popovídat si, poradit, kam a jak na výlet. Ptejte se bez zábran a budete překvapeni, co všechno tady jde. Je tu velká garáž na uložení kol a lyží! Za domem je tenisový a beachvolejbalový kurt, dvě terasy situované tak, aby si člověk mohl vybrat slunce, nebo stín, velká travnatá plocha na slunění a hry. V podkroví je zázemí pro školení nebo konference… Už chápete?

Zapomeňte na hranice A výlety? Hranice je jen 800 metrů daleko. Do krásného městečka Sebnitz s muzeem umělých květin je to šest kilometrů, k soutěskám Obere Schleuse dvanáct, rozhledna Weifberg je ještě o hodný kus blíž. Když jsme u rozhleden, ke slavné Tanečnici to máte tři kiláčky, na cestu Zlodějku šest set metrů. Celé Šluknovsko i České Švýcarsko je navíc luxusně dostupné Dráhou národního parku. Kyjovské údolí, křížové cesty Šluknovska, nejsevernější bod Česka – všechno na dosah. Vlak vás odtud pohodlně dopraví i do oblasti Pravčické a soutěsek u Hřenska. Když ještě dodám, že nádherné lesní koupaliště s atmosférou první republiky je za humny a že pár kroků odsud je i funkční hvězdárna, budete mít pocit, že vás tahám za fusekli. Ale je to tak – na mou nesmrtelnou duši! Balnika je zkrátka moc fajn. Je to místo, kde se klidně můžete týden válet, a nebudete si připadat ošizeni. Stejně tak můžete denně polykat kilometry a hltat zážitky a vracet se sem jako do hnízda.

Penzion Balnika

Praktické informace Klikejte www.balnika.cz, volejte +420 723 133 774. Restaurace je otevřená celoročně!

Wellness v penzionu Balnika

Tajný tip Vyšlápněte na Tomášov (asi 4,5 km) a pětadvacet kilometrů sjíždějte Saským Švýcarskem, panoramatickou cestou, úchvatným údolím Křinice až do Bad Schandau, a dál třeba Labskou cyklostezkou spektakulárním Labským kaňonem až do Děčína, nebo do Hřenských soutěsek a na Pravčickou bránu… A zpátky? Přece vlakem i s bicykly!

TURISTIKA

Brána do Čech

Porta Bohemica

Víte, že... … je Ústecký kraj v posledních letech nejrychleji se rozvíjející turistickou destinací s největším nárůstem počtu turistů?

BRÁNA DO ČECH OTEVŘENÁ DOKOŘÁN Vy, kteří přijíždíte do Českého Švýcarska, dost možná ani netušíte, že jste se ocitli na jednom ze čtyř kamenů tvořících Bránu do Čech. Tři zbývající kameny máte na dosah, a přece je třeba ani neznáte a nejspíš ani netušíte, co všechno nabízejí. Je toho hodně, víc, než vám dokážu vypovědět. Všechny ty kameny leží na území Ústeckého kraje a svůj název dostaly podle malebné zátočiny řeky Labe obklopené pozvolna stoupajícími stráněmi až na vrcholky kopců – podle Porty Bohemiky. A tak, až si do sytosti užijete krás Českého Švýcarska, zkuste objevit kouzlo jeho sousedů. Zvu vás na velmi emotivní výlet, při kterém se budu slovy jen zlehka dotýkat toho, co si zaslouží mnohastránkové svazky.

Krušné hory

Tiché a hluboce do sebe obrácené, od nepaměti krušné, s mrazivě ostrými výhledy i v mlžném oparu, vždycky důstojné a majestátní. Takové jsou Krušné hory, nádherné pohoří zvláštní podmanivé a syrové krásy. Dlouhý zalesněný hřeben, z něhož sestupují lesnaté i kamenité stráně, úchvatné horské louky, pláně a mokřady. Jsou plné netušených překvapení, ukrytých skvostů, mají svá tajemství, která je krásné odhalovat. A pod tím vším energie země, odpradávna dobývaných rud vzácných kovů, hornické štoly – cesty do nitra země – a vyvěrající prameny léčivých vod. Když ale v zimě kopce svlečou barevný kabát a zahalí se do slavnostní bílé řízy, jsou Krušné hory teprve zcela samy sebou. Jejich drsná krása a tvrdý půvab nabídnou krajinu zcela proměněnou. Na hřebenech najdete předlouhou Krušnohorskou magistrálu – v létě pro kola, v zimě pro běžky, úchvatná vřesoviště a rašeliniště, lesy střežené jezero ve Flájích, kamenné sfingy u Měděnce, pod zem vedoucí štoly dávných kovkopů, Komáří vížku s nejdelší českou sedačkovou lanovkou, v Česku vůbec nejvýše položené golfové hřiště na Cínovci, ale také rozhledny, zříceniny hradů a v zimě pak pulzující lyžařská střediska na Klínovci, na Klínech či v Telnici. Pod horami na vás čekají udivující města – lázeňské Teplice, Dubí s nejsevernějším benátským kostelem na světě, středověká Krupka, Osek s důstojným klášterem, na Casanovu vzpomínající duchcovský zámek, Most, město dromů, v Chomutově zase unikátní Kamencové jezero v těsné blízkosti největší zoo u nás. Potkáte tu nádherné zámky, třeba Červený Hrádek, nově otevřený zámek v Litvínově nebo přízračné Jezeří tyčící se nad měsíční krajinou dolů. I na ďáblovu horu můžete vystoupat, když se vydáte z Bíliny na mystický Bořeň…

TURISTIKA

Brána do Čech

Dolní Poohří Idylicky zvlněná krajina kolem životodárné Ohře, která se jako bájný had plazí širokou kotlinou od jednoho královského města ke druhému, zalesněné vrchy korunované zříceninami hrdých hradů, rozlehlé lány i skromná políčka kropená sluncem a laskaná větrem, zčeřená vodní plocha nedozírné Nechranické vodní nádrže. Kraj zbrázděný stopami dávných obchodníků i bitvami bájných Lučanů. Země záhadných menhirů. Svěřte se Ohři, ona sama vás nejlépe provede svým královstvím. Uvítá vás Klášterec nad Ohří s novogotickým romantickým zámkem plným vzácného porcelánu, aby vás vzápětí pohostila Kadaň, středověké město s nejužší uličkou v zemi, hradbami a parkány i hravým nábřežím Maxipsa Fíka. Ohře vás odnese do historického Žatce s největším chmelovým muzeem na světě, s jedinečným Chrámem chmele a piva, kde uslyšíte odbíjet pivní orloj a svezete se v kouzelném výtahu, jenž se změní v koš balonu letícího vysoko nad městem. To už vás ale vyhlížejí Louny, měsíční perla na Ohři s fascinujícími střechami gotického chrámu sv. Mikuláše a mohutnou Žateckou branou, svírající podkovu městských hradeb. A vydáte-li se od koryta řeky kterýmkoli směrem, zase vás čekají věci podivuhodné – největší zámecký park u nás, to je ten, který obklopuje zámek Krásný Dvůr, strašlivý drak spící v Březně v důlní sloji, zářivé zámky Stekník, Líčkov nebo Nový hrad a nakonec i tajuplná a magická energie nikdy nedokončeného gotického chrámu v Panenském Týnci. Většinu té krásy navíc spojuje cyklostezka Ohře, po které jezdí se tak dobře…

České středohoří Krajina rozpolcená Velkou řekou, ctihodným Labem, podél které ze všech stran shlížejí kopce tak roztodivné, tvarů nepravděpodobných a těžko uvěřitelných, že je na ně krátká i fantazie básníkova. Zem vzdutá ukrutnou sopečnou silou a zklidněná životy lidí, kraj prvních Slovanů, oblast legend a nejslavnějších českých mýtů s horou Říp, která vyrůstá přímo z českých duší. Bludiště homolí, kup, jehlanů, bochníků, solitérních velikánů. Říše královny Milešovky a krále Hazmburku. Mezi jejich poddanými jsou kopce tak zvláštní a podivínské, že se tomu až nechce věřit – ledová hora Plešivec, kde najdete led i ve žhavém červnu, a jeho bratr Boreč, hora ohnivá, která i v třeskutých mrazech hýčká zelenou trávu a mech a žhavě vydechuje z útrob, i nezvedená kamenná slunce v lukách u Třebívlic. Zem je tu bohatá českými granáty, které vybuchují jen svým temně karmínovým leskem. Člověk tu vystavěl pyšná sídla – barokní Libochovice, renesanční Budyni s alchymistickou minulostí, rokokové Ploskovice, i hrdá města – středověký Úštěk s do nebe šplhajícími Ptačími domky, kapličkami a kalvárií u Ostrého i kamennou lodí v lese, mohutnými ruinami hradu Helfenburk, vznešenou Roudnici semknutou kolem lobkovického zámeckého monumentu, světově pochmurně známý Terezín, mlčenlivého svědka vrcholu lidské intolerance, malebné Litoměřice korunované vznešeným Dómským pahorkem a věží katedrály sv. Štěpána i stále neobjevené Ústí nad Labem, o němž málokdo tuší, že je to město vodopádů a usedavě nádherného okolí. Kraj révy, která, ač daleko na severu, dává lahodnou šťávu a vína z ní jsou slavná a ceněná, i samotné Porty Bohemiky, velkolepého širokého zákrutu Labe, nebo tajuplné náhorní plošiny kolem Verneřic ve stínu Bukové hory.

Kadaň

Praktické informace To, co se nevešlo na tyto řádky (tedy skoro všechno), najdete na velkoryse pojatém a rozsáhlém webovém portálu www.branadocech.cz. Určitě se ale podívejte i na weby jednotlivých destinačních agentur: www.krusne-hory.org; www.dolnipoohri.eu; www.ceskestredohori.info/cz/

Zřícenina hradu Kamýk

AKTIVNÍ ODPOČINEK

Varnsdorf, Janov

PRO POVALEČE I VÝLETNÍKY Dvůr plný pohody, ze které se nikomu nechce Penzion Dvůr pohody

Praktické informace Vyčerpávající informace včetně skvělé fotogalerie hledejte na www.penzion-varnsdorf.eu. Komu je to málo, ať hledá Penzion Dvůr pohody na Facebooku.

Penzion Dvůr pohody najdete na kraji Varnsdorfu. Je to strategické místo na krásné výlety do Horní Lužice – třeba do malebného Großschönau je to necelý kilometr, do Seifhennersdorfu s muzeem loupežníka Karáska jen o něco dál. Na dosah jsou i Lužické hory a samozřejmě Českosaské Švýcarsko. Jenže penzion dělá čest svému jménu a člověku se odtud vlastně ani nikam nechce. V nádherném více než dvě stě let starém podstávkovém domě najdete veškerý komfort, jaký si umíte představit. Ovšem komfort přátelský a přirozený. Pokoje a apartmány jsou prostorově velkorysé, báječně zabydlené a vlídné, nepřeplácané a světlé – ani velká rodina tu nepocítí jediný náznak nepohodlí. Každý pokoj má jiný charakter, nic studeného a uniformního tu nenajdete. Je tu velké fitness s nádhernou finskou saunou, zahrada s velkým trávníkem, ohništěm, grilem, dětským hřištěm s prolézačkami, trampolínou, hřiště na minigolf, dají se tu hrát šipky, kroket, tenis, petank… Ústředním bodem je ovšem krásný sedmnáctimetrový bazén s vodopádem a protiproudem. A můžete si tu také objednat některou z masáží. Večer se tu nádherně sedí pod hvězdami, vzduch je jako křišťál, ticho, že by se dalo porcovat. Uvnitř navíc čeká vinárnička, vytopená místnost s krbovými kamny, krásná dětská herna… To všechno by ale nebylo k ničemu, kdyby tu na vás byli jako na cizí. Jenomže – tady nikdo není anonymní host, tady jste sami sebou, někým, o koho se s láskou a s chutí starají. A ty snídaně! Bohaté, pestré…, třeba domácí palačinky. Ještě že je tu kde shazovat kila. Půjčí vám kola, hůlky na nordic walking… Pokud se ovšem dokážete odlepit od téhle nirvány. A pozor – chcete-li skvělý tip, zajeďte sem v zimě – na Jedlovou a do Horního Podluží na sjezdovky nebo do Polevska na běžky je to kousíček!

U zeleného stromu jako doma

Hotel U zeleného stromu

Praktické informace Víc se dozvíte na www.uzelenehostromu.cz. Jedna rada: je dobré si na čísle +420 731 210 753 rezervovat stůl, bývá tu plno. Otevřeno je po celý rok (včetně Informačního centra)!

Že je Janov neobjevené východiště na Pravčickou bránu a že je tu nová rozhledna, o tom už byla řeč. Málo se ale ví, že je to jedno z nejklidnějších míst Českého Švýcarska. Ubytovat se v hotelu U zeleného stromu je skvělý nápad. Už od roku 1792 je to zájezdní hospoda – dnes tedy hotel s restaurací Stará hospoda. Během pár minut se tu budete cítit jako doma. Majitelé Ríša s Hankou totiž nesedí někde v kanceláři, ale jsou vám k dispozici vlastně nepřetržitě – Hanička vaří (s láskou, po domácku, poctivě) a dochucuje jídla úsměvem, Ríša obsluhuje v restauraci, ale také v Informačním středisku, které je součástí hotelu. Je k tomu povolán, neboť je předsedou místního klubu turistů. Doporučí-li vám trasu, dělá to z osobní zkušenosti. Oba nadšeně budují turistické trasy, třeba už zmíněnou zelenou z Hřenska do Janova osobně značili, rozcestníky na ramenou vláčeli… Abychom se ale příliš nevzdálili té lákavé vůni, co se line z kuchyně – určitě si tu dejte vyhlášenou česnečku, vynikající pastýřskou pomazánku na křehoučké topince, guláše a svíčková taky nemají chybu a ty lívance! Na ty se sem jezdí z daleka. Pak Pepin králík, starohospodská jehla, tedy spíše obří špíz…, české, nešizené, jako od maminky. Pokoje jsou půvabné a útulné, snídá se v nečekaně prostorném sále, který se pak o středečních večerech mění na Piano caffé bar, ve kterém vás naladí další člen rodiny, syn Jan a jeho hosté. V Informačním středisku občas potkáte i dceru Báru (ta se jinak stará o turistický ruch celého Děčínska) – prostě rodinný podnik, kde všechno klape bez nervů a v harmonii. Jako byste byli na návštěvě u lidí, které máte rádi.

Růžová

AKTIVNÍ ODPOČINEK

VESNICE, KDE JE ŽIVOT RŮŽOVÝ Na Děčínsku zná tuhle vesnici úplně každý a podle neutuchajícího zájmu o jakoukoli nemovitost se zdá, že by tu chtěli žít úplně všichni. V roce 2014 se stala Vesnicí roku Ústeckého kraje. Turisté ji ale příliš neznají. Netuší, o co všechno přicházejí. Vy jako čtenáři Zážitků ovšem máte protekci – nechte se tedy pozvat do Růžové. Společně přijdeme na kloub tomu, co je na téhle vsi tak jedinečného.

Nuda odtud utekla už dávno V kotlině pod majestátním Růžovským vrchem, na dohled od pruhu lesů chránících rozeklané soutěsky Kamenice, žije pět stovek lidí. V létě se počet duší obyčejně zdvojnásobí. Proč? Úchvatná, až rozmařile krásná příroda? Samozřejmě, ale především pestrý a bujarý život obce, který se po celý rok nezastaví. Kdykoli tu budete, můžete se stát součástí některé z nesčetných akcí. Na Nový rok tradiční výstup na Růžák, pak Masopust, Velikonoce, Čarodějnice, Dětský den, Noc kostelů s prohlídkou chrámu sv. Petra a Pavla, galerijní festival Růžová – dveře umění dokořán s výstavou malířů působících především v nejbližším okolí, Petropavlovská pouť, přehlídka tanečních country skupin Růžovský drak, Hubertovská zábava, Mikuláš, Advent… A k tomu krásné dětské hřiště a sportoviště na fotbal, nohejbal, tenis, volejbal či bowling. Úžasná indiánská vesnička Rosehill, která už 16 let nabízí jedinečné akční muzeum pod širým nebem s osadou prérijních indiánů. Spolkový život, v jehož čele stojí Růženky, nadšenkyně, které zajišťují většinu akcí, hlavně ty pro děti… A to jsme tak v polovině. Už začínáte chápat?

Růžová – vesnice roku 2014 Ústeckého kraje

Praktické informace Cokoli ještě nevíte, dozvíte se na www.arosa.cz nebo www.obec-ruzova.cz. A máte-li chuť přispět na dobrou věc, na účet 268017647/0300 u ČSOB je možné poslat příspěvek na stavbu vytoužené vyhlídkové věže na Pastevním vrchu!

Z Arosy na Pravčickou nebo na Pastevní vrch Turista si tu ale přijde na své, i když čirou náhodou žádná akce není. Jak už jste se před chvílí dočetli, Růžová je málo známým, ale dokonalým východištěm k Pravčické bráně (str. 9). Pro mě je ale největší turistickou peckou Naučná stezka okolo Růžové. Deset kilometrů naditých krásou. Uvidíte údolí říčky Kamenice shora, ale sestoupáte i k jejímu korytu, k fantaskním ruinám romantického Dolského mlýna, po staré mlýnské cestě se dostanete až do malebné Kamenické Stráně, vesnické památkové rezervace podstávkových domů, zastavíte se u třísetleté borovice s obrázkem anděla strážného, uvidíte obnovený Veroničin smírčí kříž, projdete někdejší osadou Neudörfel, která byla po válce srovnána se zemí, a dojdete až na Pastevní vrch (zdejší mu dodnes zhusta říkají Hutberg). Z tohohle nepříliš vysokého kopce je neskutečný rozhled, jeden z nejkrásnějších v Českém Švýcarsku. Však tu taky Růžovští chtějí vystavět vyhlídkovou věž. K výchozímu bodu se vrátíte mezi pasoucími se srstnatými kravami, ovcemi, lamami a koňmi… Prostě náhera! A kde tu může turista bydlet? Doporučuji penzion Arosa. Je přímo uprostřed obce, ve starém hrázděném domě, s půvabnou terasovou zahrádkou pod vonícími lípami, kde se dá grilovat nebo opékat buřty na ohni. Chalupářský charakter pobytu je ovšem doplněn velmi příjemnými a světlými pokoji, dobře vybavenou kuchyní, wifinou zdarma, a dokonce nově vybudovanou saunou… Navíc jde o ekologický penzion, topí tu tepelným čerpadlem, důsledně třídí odpad. Nevaří se tu, ale v podstatě hned přes ulici jsou tři restaurace, kde se dá dobře jíst. V krásném společenském pokoji pod pozoruhodnými díly malíře Josefa Strnada (návštěvu jeho ateliéru vám rádi dohodnou) se ale sedí o poznání klidněji. A ještě jeden tip: ať už víte, nebo nevíte, kam na výlet, zeptejte se. Paní Lieblová vám buď udělá dokonalý itinerář na celý pobyt, nebo poradí triky a zkratky – a na její zkušenost se fakt dá spolehnout.

Výhled na Růžák z Pastevního vrchu

Penzion Arosa

HISTORIE A KULTURA

Drobné sakrální památky

ZÁHADA KRÁSY DROBNÝCH SAKRÁLNÍCH PAMÁTEK Skalní kaple sv. Ignáce ve Všemilech

Víte že... … MAS Šluknovsko momentálně usiluje o záchranu vzácného Červeného kostela ve Varnsdorfu? K záchraně téhle unikátní kulturní památky, novogotické stavby z glazurovaných cihel, která byla postavena za jeden jediný rok a v současné době nebezpečně chátrá, můžete přispět i vy. Jak? Odpověď hledejte na www.massluknovsko.cz, kde se dozvíte i o dalších aktivitách lidí, jimž není lhostejné, kde žijí.

Památník občanů obce Zahrady padlých v první světové válce

Už jste si někdy při návštěvě Českého Švýcarska a Šluknovska všimli té spousty opravených drobných i větších sakrálních památek? Je jich rok od roku víc, některé opravené odborně restaurátory, jiné vlastně zachráněné chalupáři i místními lidmi a obcemi. Já si jich všímám hodně a rád. A vlastně teprve v kontaktu s turisty, kteří sem přijíždějí z celé republiky, mi došlo, že to vůbec není samozřejmé, že je to dokonce docela výjimečné. Podívejte se na to takhle – jsou oblasti naší země, kde jsou kostely natřískané lidmi, a to často nejen v neděli. Třeba na jižní Moravě. Nebo v sousedním Slovensku. A lidé, kteří odtud přijedou obdivovat pískovcové skály, překvapeně říkají – tady do kostelů skoro nikdo nechodí, a přitom se tu staráte o kdejaký křížek, který by u nás prostě zůstal ležet rozvalený v poli. Záhada?

Letem světem na kostely a křížky Ba ne, to není žádná záhada. Já myslím, že je to tou nesamozřejmostí věcí tady v Sudetech. Tady se tradice vytvářejí teprve sedmdesát let. Ty starší byly přervány válkou a vyhnáním většiny původních obyvatel. Jenomže člověk prostě bytostně touží po tom, žít v souladu s pamětí krajiny. Ne každý si to samozřejmě připustí, jsou ale takoví, a je jich čím dál víc, kteří se snaží vracet krajině její dávnou tvář. A tak, ještě než si řekneme o jedné skupině takových lidí, pojďme se proletět nad celou oblastí, o které se v Zážitcích píše, a dívat se, jaké sakrální památky nabízí. V Děčíně ze všech kostelů nejvíc zaujme ten, který je tajnou chodbou spojen se zámkem – Povýšení svatého Kříže, a potom ovšem úžasná a až anglicky tajemná novogotická kaple sv. Jana Nepomuckého, rodinná hrobka Thunů. To už jsme ale nad Labským kaňonem a vidíme báň pozdně barokního kostela Nanebevzetí Panny Marie v Arnolticích, hřenský kostel sv. Jana Nepomuckého, hrdý chrám svatých Petra a Pavla v Růžové, svatováclavský kostel v Srbské Kamenici… Nad Českou Kamenicí nás zamrazí při pohledu na rozměrný kostel sv. Jakuba Většího a především na barokní perlu poutní kaple Narození Panny Marie, v lesích probleskne skrytý Bratrský oltář, už zase zářící novotou. Přeletíme rokle a skály a jsme nad Mikulášovicemi u důstojného chrámu svatého Mikuláše a u nádherné trojboké kaple Nejsvětější Trojice, Staré Křečany nabízejí malebný pohled na kostel sv. Jana Nepomuckého, ve Vlčí Hoře přeletíme přes věžičku znovuzrozené kaple Panny Marie Karmelské a ve Šluknově se za zámkem vynoří mohutný raně barokní Svatý Václav. Sotva se

MAS Šluknovsko

HISTORIE A KULTURA

vynadíváme na Svatého Jiří v Jiříkově, už je tu bazilika minor Panny Marie Pomocné ve Filipově a už zase Rumburk s nádhernou Loretou a klášterním kostelem sv. Vavřince i se sochami bohatě zdobeným mariánským sloupem. Ve Studánce přeletíme nad kostelem sv. Františka z Assisi a už jsme nad Krásnou Lípou s elegantní Sv. Máří Magdalénou, a když přeletíme secesní kostel sv. Josefa v Rybništi, vyloupne se před námi doubický barokně klasicistní kostel Nanebevzetí Panny Marie, v Chřibské pak regotizovaný svatojiřský chrám a dost možná doletíme až nad Kerhartice s kostelem svaté Magdalény a úchvatnou podstávkovou farou a dál, nad Benešov nad Ploučnicí s úžasným goticko-renesančním kostelním komplexem zasvěceným Narození Panny Marie a s nádherným barokním mariánským sloupem na náměstí. V té rychlosti jsme ale nemohli vidět ani zdaleka všechno. Navíc, ono to nechce letem světem, je krásné a dobré stanout těm pomníkům lidské víry tváří v tvář. Protože teprve potom najdeme všech čtrnáct (!) křížových cest a především nebývalé výklenkové kaple, křížky, boží muka, kapličky a kaple, sochy a sousoší… Až k nim dojdete, užasnete, kolik jich je opravených, a asi vás překvapí i to, že v údajně tak sekulárním kraji jsou u většiny kaplí a křížků čerstvé květiny.

Skupina nelhostejných aneb Nový život skalní kaple Slíbil jsem vám ale za všechny jeden příklad. MAS Šluknovsko, čtěte jako Místní akční skupina. Ti investují do opravy církevních památek už dlouho, dokážou sehnat peníze, především z Programu rozvoje venkova, i přesvědčit, že je smysluplné je vynaložit. Díky nim se můžete na vrcholu Poustevníka (Špičáku) rozhlížet od nádherně obnoveného kříže na kamenném soklu, v Dolní Poustevně naslouchat renovovaným varhanám, v Jiříkově obdivovat sochu Jana Křtitele s beránkem, v Dolním Podluží oceňovat nákladně zrekonstruovanou dominantu krajiny, kostel sv. Kateřiny, v Ludvíkovicích obecní kapličku a v Rumburské loretě si prohlédnout Expozici církevního umění Šluknovska. Protože ale v tuhle chvíli nemůžeme být všude, pojďme se podívat alespoň na jednu památku opravenou zásluhou MAS Šluknovsko. Skalní kaple sv. Ignáce ve Všemilech je unikátní. Někdy kolem roku 1836 byla vytesána do skalního bloku, dost možná jako výraz vděku za to, že si nemilosrdná epidemie neštovic a úplavice náhle přestala brát lidské životy. A protože se to stalo o svátku sv. Ignáce z Loyoly, byla kaple posvěcena v jeho jménu. Podle všeho ji do skály vytesal zdejší sedlák. Kaple pak dlouhá desetiletí hrála zásadní úlohu v životě Všemilských, vypravovala se odtud procesí, sloužily se tu mše. Až vejdete dovnitř, zmocní se vás zvláštní pocit. Světlo sem spoře dopadá dvěma okny, je tu zvláštní ticho a celoroční chlad. Ještě nedávno kvetly stěny mechem. Díky opravě už zase omítka svítí čistotou, voda už se do interiéru nedostane, a tak v klidu můžete usednout na věrné repliky původních lavic a nechat se prostoupit atmosférou, již zažívali i ti, kteří nás na tomto světě o mnoho generací předešli.

Kaplička v Ludvíkovicích

Praktické informace Vydejte se s lidmi z MAS Šluknovsko na třídenní „Modré putování“ za krásami krajiny, poutními místy, sakrálními památkami i úchvatnými rozhledy. Budete kráčet po modré turistické značce, která vlastně prochází celým Šluknovským výběžkem, a objevovat neznámé skvosty – a ještě tu potkáte zajímavé a nevšední lidi. Informace o termínu na www.mas-sluknovsko.cz.

Socha sv. Jana Křtitele v Jiříkově

AKTIVNÍ ODPOČINEK

Mezní Louka

SEN KNÍŽETE EDMUNDA Hotel Mezní Louka

Praktické informace Kompletní informace o nabídce i cenách najdete na www.meznilouka.com, budete-li chtít volat, vytočte číslo +420 412 511 839.

Kdo má romantickou duši a smysl pro historické souvislosti, vybere si jako své útočiště v Českém Švýcarsku nejspíše Hotel-Restaurant Mezní Louka. Když jsem to udělal poprvé, ani jsem netušil, v jak slavné budově mám ustláno. Hotel je sice moderní a má všechno, co od takového zařízení dnes můžete čekat, ale duch neobyčejného člověka, doslova otce turismu v okolních skalách a lesích, knížete Edmunda Clary-Aldringena je tu přítomen dodnes.

Sen o lázních Kníže Edmund se v devadesátých letech 19. století doslova vrhnul na realizaci turistických projektů. Už měl za sebou vydláždění cesty na Pravčickou bránu, výletní zámeček Sokolí hnízdo, rozhlednu na Růžovském vrchu a přesně před 125 lety, v květnu roku 1890, i svou, tedy Edmundovu soutěsku, ke které se teď dalo nejen dojít, ale projet se po ní i na lodičkách. V témže roce zemřela jeho milovaná sestra Leontina Gabriela. Edmund rozhodně chtěl, aby se její jméno někde objevilo, a tak když o dva roky později nechal upravit a zprůchodnit stezku kolem skal od Pravčické brány na Mezní Louku, rozhodl, že právě tahle, dost možná nejslavnější cesta v Českém Švýcarsku ponese jméno Gabrielina stezka. U jejího ústí, v místě zvaném Mezní Louka, kde v té době stála jen lesovna a malý penzion, vybudoval nádhernou budovu v alpském stylu. Klimatické a vodoléčebné lázně – takový byl jeho záměr. Jako majitel v té době světově populární „malé Paříže“ – lázní Teplice si takové plány mohl dovolit. Leč nezdařilo se. Snaha využít zdejší prameny nevedla k úspěchu, a tak byly lázně přebudovány na honosný hotel s pokoji, salony, knihovnou, čítárnou a kuřárnou. Zájem byl obrovský, ubytovávala se tu knížecí rodina, její přátelé a nejbohatší klientela přijíždějící obdivovat div světa – Pravčickou bránu.

Komfort v každé roční době Vyhlídky u Pravčické brány

Hotel v roce 1929

Když dnes chodíte po chodbách mezi příjemně vybavenými pokoji s výhledem do okolních lesů, jako by tu byl kníže Edmund stále přítomen, jako by chodil tiše za vámi a přes rameno se díval, jak se jeho sen přece jen naplnil. Součástí hotelu jsou totiž malé lázně s bohatým wellness programem – je tu sauna a útulná a skvěle vybavená místnost, kde zručné masérky a maséři předvádějí doslova divy s vašimi těly, která hlasitě volají – ano, přesně to jsme potřebovala! Krom historie a wellness programů je hotel pozoruhodný i z dalších důvodů. Za prvé je to místo samotné. Ideální východiště na Pravčickou bránu (6 km po naučné stezce), k soutěskám, do Jetřichovic, k Dolskému mlýnu i do Saského Švýcarska. S tím souvisí druhá výhoda – zdejší personál vám velmi dobře poradí, kam se vydat a jak to udělat co nejvýhodněji jak na české, tak na saské straně hranice, která tu beztak je jen formální čarou na mapě. Tím to ale nekončí. Dobře tu totiž vaří – poctivou českou kuchyni. Snídani, ale i večeři si můžete dát, máte-li náladu, na prostorné terase na vzduchu, který je zdravý a ostrý jako jehla. Navíc je k dispozici dvoudráhový bowling, salonek, kde můžete relaxovat jen tak u novin a kávy nebo se tu věnovat svým počítačovým nezbytnostem – wifi je samozřejmě zdarma. A co je vůbec ze všeho nejdůležitější – Hotel-Restaurant Mezní Louka je otevřen celoročně. A řeknu vám, přijet sem třeba v říjnu nebo listopadu, kdy jsou cesty už prázdné a příroda rozmařile nádherná, nebo v zimě, kdy Pravčická brána vypadá jako dáma v kožichu z hranostaje – to je zážitek nad jiné báječný.

Srbská Kamenice

AKTIVNÍ ODPOČINEK

SRBSKÁ KAMENICE, ÚDOLÍ UTAJENÝCH KRÁS Tak trochu ve stínu nedalekých Jetřichovic i vzdálenějšího Hřenska nabízí Srbská Kamenice úplně všechno, co člověk může od Českého Švýcarska čekat. Dokonce něco navíc – idylu, klid a nevyčerpatelný elán místních lidí. Jen si to vezměte – vesnice tiše odpočívá v náručí řeky Kamenice, která jen kousek odtud tvoří úchvatnou Ferdinandovu soutěsku, jíž se v minulosti jezdívalo na lodičkách, k Dolskému mlýnu je to dva a půl kilometru krásnou cestou, na vrchol Růžáku, který ve své čedičové důstojnosti ční z moře pískovců právě nad Srbskou Kamenicí, slabé tři kiláky. Jedinečný je památník havárie jugoslávského dopravního letadla na kraji vsi, ojedinělá je i naučná stezka usedavě krásným údolím mezi pevnůstkami lehkého opevnění (rozumějte bunkry), ve skalách nad vsí je idylická vyhlídka se středověkou minulostí, na skále uprostřed vsi objevíte vzácný reliéf Korunování Panny Marie… A to ještě ani zdaleka není všechno.

Kavárnička pod širým nebem V Srbské Kamenici se totiž kontinuálně něco děje. Před časem si tu vymysleli raritní naučnou stezku procházející obcí. Jednotlivá zastavení vymaloval zdejší malíř a výtvarník Ivo Švejnoha, který k informačním tabulím přidal i dřevěné prvky dětského hřiště, ty prostě musíte vidět, rozcestníky i vítací cedule na krajích vsi. Stezka se neustále prodlužuje, větví a momentálně se pracuje na jejím protažení podél řeky Kamenice, i díky výrazné pomoci CHKO Labské pískovce. Brzy přibude i haťový chodník kolem přírodní rezervace Arba, která se rozkládá přímo ve vsi na široké nivě říčky Kamenice. Na samém kraji naučné stezky přibyl prostor, který prostě miluju, a kdykoli jedu kolem, zastavím se tu. Kavárnička v přírodě. Abyste rozuměli, nikdo vás tu nebude obsluhovat, nic tu nekoupíte – je to jen malebné místo s dřevěnými stoly a lavicemi, kde si můžete odpočinout, posilnit se svačinou z batůžku, užít si klidu v přírodě. Místní tu pořádají báječné akce – Řízkování, silvestrovské Svařákování anebo třeba soutěž o nejlepší drožďovou pomazánku. Tahle obec totiž nežije jen pro turisty, lidé se tu dokážou bavit sami mezi sebou – a to je, bohužel, čím dál vzácnější. Však se také Srbská Kamenice po zásluze stala Vesnicí Ústeckého kraje za rok 2013.

Srbská Kamenice pod Růžákem

Tajný tip Zcela utajené zatím zůstávají stezičky mezi nesčetnými pískovcovými skalami v těsné blízkosti vesnice. Ale nebyla by to Srbská Kamenice, kdyby tu nechystali proznačení vycházek do skalního města známého zatím jen místním. Než se tak stane, vydejte se na výlet alespoň po už vyznačených turistických trasách – třeba Svinskými doly po modré do Filipova anebo po žluté od informačního střediska na vyhlídku a dál do Janské a třeba až k olešskému rybníku. Můj osobní tip je: po zelené skoro zapomenutou kostelní stezkou Hadergrund kolem tří skalních výklenkových kaplí na Starou Olešku.

Divadlo v náručí lesa To jsou tedy věci zjevné. Pak jsou tu ještě ty nenápadné nebo utajené. Tak třeba lesní divadlo. Žádný novodobý výmysl – historické přírodní divadlo vybudované spolkem amatérských divadelníků už v roce 1924! Hrávalo se tu jen do války, pak už nikdy. Až teprve před dvěma lety se sem vypravili současní srbskokameničtí divadelníci, vymýtili prostor, ve spolupráci s lesníky umístili dřevěné lavice – a mohlo se hrát. Kulis netřeba – lepší horizont beztak žádný výtvarník na světě nesvede. Za jevištěm se totiž tyčí členitá a mohutná pískovcová skála s průlezy a výhledy – já myslím, že i v Národním by záviděli. Je to ojedinělý zážitek, jít sem na představení. Nad vámi šumějí koruny borovic a větve smrků, zvolna zapadající slunce nasvěcuje jeviště, ze skály na to všechno udiveně hledí párek jestřábů… Během léta se tu chystá několik divadelních představení. A kudy sem? Je to snadné, jen pár metrů od budovy místního úřadu najdete zatím provizorní, ale brzy už nový, solidní můstek přes Kamenici. Vystoupáte lesem do vrchu nějakých tři sta metrů – a jste na přírodním platu pod skalou. Vřele doporučuji jako cíl procházky, i když se tu třeba zrovna nehraje. Je to kouzelné místo.

Lesní divadlo

HISTORIE A KULTURA

Lužičtí Srbové

Velikonoční jízda

Víte, že… … v Praze, v ulici s příznačným názvem U Lužického semináře, sídlí a léta usilovně pracuje Společnost přátel Lužice? Na stránkách www.luzice.cz se dozvíte všechno o jejich akcích, ediční činnosti, poradí vám i, jak nejlépe poznat život nejmenšího, ale dost možná i nejhouževnatějšího slovanského národa.

LUŽIČTÍ SRBOVÉ, NÁROD HRDÝ A NEZLOMNÝ Několikrát už nás cesty prošlapávané na těchto stránkách přivedly do Horní Lužice. Je s podivem, jak málo se toho o našich slovanských souputnících žijících na území spolkového státu Sasko mezi lidmi ví. Ruku na srdce, věděli jste, že Lužičtí Srbové se usadili na rozsáhlém území kolem řeky Sprévy už v 7. století? A že byli v letech 1312–1635 součástí Království českého? Že museli po staletí bojovat o možnost následovat své tradice a mluvit svým jazykem a že ten problém, byť v jiných souvislostech, řeší dodnes? Já, a to mám klasické vzdělání, jsem o tom věděl žalostně málo.

Dva jazyky, jedno srdce

Budyšín

Když něco nevím, tak se zeptám, říkával mi tatínek. A tak jsem se rozjel do Budyšína (Bautzen), hlavního města Lužických Srbů, a byl jsem ohromen všudypřítomnými dvojjazyčnými nápisy – v němčině a lužické srbštině. To jsem ještě netušil, že jde vlastně o jazyky dva. Abych se to, a mnohem víc, dozvěděl, popojel jsem ještě o dvacet kilometrů dál do vesnice Pančicy-Kukow (PanschwitzKuckau) a nechal si všechno vysvětlit Janem Bartem, jenž studoval v Praze a dodnes krásně mluví česky, a Peterem Gurickem, který na mě valil zpěvnou srbštinu. Prvních pět minut jsem rozuměl jen češtině, pak se ale jako zázrakem začaly oba jazyky prolínat a já začal rozumět téměř všemu. Není divu. Hornolužičtina je totiž podobná češtině, respektive spíše staročeštině, zato její sestra Dolnolužičtina zase polštině. Lužičtí Srbové z obou částí si rozumějí, neboť jde o podobně

Lužičtí Srbové blízké jazyky, jakými jsou čeština a slovenština. Ostatně, posuďte sami. Slova jako třeba „bratr“, „ruka“ nebo „ryba“ máme společná. Jiná jsou si hodně podobná: zima je zyma, sníh – sněh, oheň – woheň, vítr – wětr nebo wětřik, přinese – přinjese. Fascinován sledoval jsem dvojjazyčné vyprávění o tom, jak asi 60 000 Lužických Srbů bojuje o svůj jazyk a tradice. Nikdo jim už sice nic nezakazuje, mají právo národnostní menšiny (neradi to však slyší – chápou se jako hrdý národ a lid), ale asimilace s německým prostředím je stále intenzivnější. V Dolní Lužici (to je ta více na sever) se už srbsky skoro nemluví, tradice se udržují, ale provádějí se v němčině. V Horní Lužici, tedy hned za našimi hranicemi, se jazyk daří udržovat lépe. Už dvacet let tu fungují školky Witaj, kde se mluví výhradně hornolužičtinou. Děti pak zpětně ovlivňují rodinu i okolí a jazyk se pomalu probouzí. O totéž se tento krásný projekt snaží i v Dolní Lužici. Když před časem jistý profesor předpověděl zánik lužické srbštiny do sta let, dočkal se bouřlivé nesouhlasné reakce. Vždyť Lužičtí Srbové mají svou literaturu, své knihovny, umělce, divadlo profesionální (v Budyšíně, s až šesti premiérami za rok!) i amatérské, v každé vesnici je pěvecký sbor, spolky a o svátcích a tradičních slavnostech zní srbština všude.

Do Horní Lužice za tradicemi i historií Umíte si to představit, muset bojovat o zachování svého jazyka? Dnes? Já ne. Nevíme, co máme, a češtiny si pohříchu málo vážíme a provádíme jí často příšerné věci. Máte-li chuť svět Lužických Srbů poznat, vydejte se mezi ně ve dnech, kdy oslavují. Třeba 25. ledna, kdy se tu slaví Ptači kwas, tedy Ptačí svatba. Děti ráno za okny najdou na talíři dobroty, které jim tam nadělili ptáci. Přes den se pak vesnicemi valí průvody, především dětí oblečených jako ženich a nevěsta, svatebčani, braška (dohazovač) i ptáci, hlavně straka a havran. Podobně rozverný je i masopust a ještě daleko velkolepější jsou oslavy Velikonoc. Kromě zdobení kraslic a koledy (camprování), které známe i my, je dominantní slavnostní a rituální jízda Velikonočních jezdců v oblecích, s cylindry a korouhvemi. Třeba právě v Pančicy-Kukowě jich krajem jede v průvodu i přes 1600! Ovšem pozor – stánky s klobásami nebo pouťovým šmé tu nenajdete. Je to důstojná, hrdá katolická slavnost, která je kromě důkazu žijící víry i dokladem žijících tradic a jazyka. Lužické Srby ale poznáte, i když se sem vypravíte jindy. Jejich země je nádherná, plná rybníků, jezer, vřesovišť i vrchovin. Zcela jistě si prohlédněte Budyšín, krásné historické město. Když se ptám, kam mám zajít, říká mi pan Bart: „Do Srbského muzea, tam se prostě musí, tam je shromážděna naše historie, umění a důkazy naší svébytnosti.“ Nevynechejte ani Srbské knihkupectví a Srbský dům. V Pančicy-Kukowě navštivte cisterciácký klášter Marienstern (založený už roku 1264), zajeďte i do Ralbic (Ralbitz), kde vám vyrazí dech úžasný hřbitov s jednotnými hroby i kříži (ve smrti jsme si všichni rovni), i do sousedního Róžantu (Rosentahl), významného poutního místa, kde vás čeká kostel Panny Marie, který byl za války zničen a znovu až pedanticky věrně obnoven. U vesnice Wotrow (Ostro) narazíte na mohutné valy staroslovanského hradiště. Výlet po okolí Budyšína můžete zakončit v Kamjenci (Kamenz), úžasném historickém městě s několika gotickými chrámy. V tom zasvěceném svaté Anně si prohlédněte několik vzácných gotických křídlových oltářů. Vyjeďte si zkrátka do Horní Lužice, najdete tu lidi, kteří jsou nám o mnoho bližší, než tušíme.

HISTORIE A KULTURA

Hřbitov Lužických Srbů

Praktické informace Kontaktní informace: Serbski muzej – Sorbisches Museum Ortenburg 3 02625 Bautzen Tel.: 0 35 91/4 24 03 www.museum.sorben.com sm@sorbisches-museum.de V Srbském muzeu na hradě Ortenburgu v Budyšíně se dozvíte praktické informace o minulosti i současném životě Lužických Srbů.

Severní

Národní park Saské Švýcarsko

Pirna Weessenstein Kirn

itzs

Národní park Saské Švýcarsko

Mezn Louka Mezná

Maxiãky

Ostrov

Tisá Weessenstein D8

Libouchec Ústí nad Labem 20 km

Fra nad

ní a

Kleinwelka

Kottmar

Království

Oybin 10 km

Brtníky

Křin

ice Kyjov

Křinice

Národní park České Švýcarsko

anti‰kov d Plouãnicí

Studen˘

Studenec 737

Sloup v âechách

Lindava

Návštěvnické středisko Dům Českého Švýcarska v Krásné Lípě

Obecně prospěšná společnost České Švýcarsko Křinické nám. 1161/10, 407 46 Krásná Lípa Telefon: +420 412 383 413 E-mail: informace@ceskesvycarsko.cz www.ceskesvycarsko.cz Vydavatel: České Švýcarsko, o. p. s., Krásná Lípa 2015 Autor textů: Rostislav Křivánek Fotografie: M. Rak, Z. Patzelt, V. Sojka, R. Křivánek, J. Stejskal, T. Fúsek, J. Laštůvka, I. Šafus, T. John, K. Mrkusová, R. Schubert, archiv ČŠ o.p.s. Titulní a celostránkové fotografie: M. Rak Grafické zpracování, produkce a tisk: NOESIS s.r.o. Neprodejné ISBN: 978-80-87248-37-9

Zakladatelé obecně prospěšné společnosti České Švýcarsko: