| knižní tip | Book TIP
hynulejch druhů trilobitů po členech kapely: Arcticalymene rotteni, A. Viciousi, A. Matlocki, A. Cooki.“ „Já nevim nic, nic nesleduju,“ kontruje Evžen. „Včera večer jsem dal, éé, klasiku, Dařbujána a Pandrholu, takový jsem vemeno kachní vylízaný.“ „Co by, to je jedna z těch lepších.“ „Mně šlo spíš vo to zabít čas. Ale všim jsem si: za á – Pandrhola je zrzavej, za bé – zlej krupař Bašta taky a za cé – koktavej doktor, co chce peníze na dlaň, jinak nepřijde, je taky nazrzlej. Všechny záporný typy jsou ryšavý, proč?“ „To vodpovídá. Líp situovaný rodiny se často dvě stě, tři sta let ženily a vdávaly mezi sebou, aby byl majetek pohromadě. Začalo to na venkově, pak mladý utekli do měst a hned v nich zdomácněli. Proto to tu tak vypadá. Skoro v každym z nás je neblahej gen.“ Dál už jen mlčky hltají Diamandu. Tak se ta bytost jmenuje. Čert se v nich vyznej. Znají se ze školy, z nějaké party. Tenhle ďábel a Evžen – co je může spojovat? Evžen pěstuje hrubou stylizaci, drtí trash, ale jinak skoro nepije, nekouří, je pro rodinu. Rád si čte na zahrádce při čaji Ajvaze. Zahrádku mu vlastně asi vzali s barákem. Diamanda produkuje skřípění, které jako by ani nevycházelo z člověka. Hašteřivý psychotický jek. Po hodině vstávám. „Hoši, jdu spát,“ povídám. „Ve skříni máte molitany, spacáky, kafe a čaj jsou tamhle, cukr na stole, lednice k dispozici. Ňákej alkohol?“ „Alkohol ne, díky. Alkohol vůbec.“ Takže něco máte, bestie, a nenabídnete. Třeba bych ani nechtěl, ale nabídnout jste mohli. „Jenom si něco uložím,“ říkám. „Ulož.“ Shodím dávící se zpěvačku na lištu, provádím zálohu. Pozorně mě sledují. Evžen se pochechtává způsobem pro sebe typickým – sám neví, kde v něm končí zábavně bystrý chlapík a začíná naprostý debil. Znám to od sebe – extrovert chce ven a neví kudy. „To je úplná modlitba, co s tim provádíš,“ komentuje divous. Po probuzení slyším odvedle čilou polemiku. „Nebyls? Nikdy? Tam jeď aspoň na tři neděle. Stačí jenom chodit a zírat, ani trochu se nenudíš. Kde jinde vidíš vedle sebe v centru města kančí farmu, pokroucenou rezavou fabriku ve stavu, jak zůstala po posledním náletu, a gotickej kostel vobsazenej důstojnejma pětašedesátiletejma hipíkama, co se snažej vo ňáký výtvarno, ale moc jim to nejde, revma a THC dělaj svý. Hned vedle barák plnej nezletilejch anarchistů, smrad, plivance, ty jejich děsně vulgární holky.“ „Špindy kunavý.“ „Jo, tam nemusíš. Vo dva domy dál najdeš úhledný bistro plný osumdesátiletejch babek v krajkovejch límcích, s těma si pokecáš vo čemkoliv, kupodivu maj pořád mozek v hlavě a zajímá je svět. Nejzajímavější jsou samozřejmě normální lidi, ne tahle zoologická, jenže k těm se tak snadno 63
devil with Evžen? Evžen works hard on his image and substance use, but he hardly ever drinks, doesn’t smoke at all and is in favour of the family. He likes sitting in his garden reading the magic realism of Michal Ajvaz over a cup of tea. But come to think of it, they probably took the garden off him along with the house. Diamanda makes a screeching sound a human would never make. A querulous, psychotic shriek. After an hour of this I stand up. “I’m turning in, lads,” I say. “You’ll find foam mats and sleeping bags in the cupboard. Tea and coffee over there, sugar on the table. Help yourselves to what’s in the fridge. If you fancy a stiff drink...” “No, thanks. No alcohol.” So you’ve got something, you brutes, but you’re not saying. I probably wouldn’t want any anyway, but you could at least offer. “Just let me save something,” I say. “Go ahead.” I put the choking singer on the toolbar and back up. They are watching me carefully. Evžen chuckles in his typical way – he himself doesn’t know where the amusing, quick-witted bloke in him ends and the total arsehole begins. I know the feeling – the extrovert wants out but doesn’t know the way. “That’s a dream, what you’re doing with that,” says the oddball. I wake up to the sound of voices, a lively debate in the next room. “You haven’t? Not ever? Well go there for three weeks at least. It’s enough to wander about and take things in – there’s never a dull moment. In which other town centre do you get to see all in the same street a wild pig farm, a battered, rusty old factory just as it was left by the last air raid, and a Gothic church occupied by respectable sixty-five-yearold hippies trying to do something arty and not having much luck thanks to rheumatism and THC. And right next door a house full of juvenile anarchists with their stench, gob and horribly vulgar girlfriends.” “Cucky munts.” “Right. But you don’t have to go there. Two buildings further down there’s a neat little café full of eighteen-year-old chicks in lace collars who’ll talk to you about anything. It’s amazing, but they’ve still got brains in their heads and are interested in what goes on. Of course, the most interesting folk are the normal ones, not the weirdos, but it’s not easy to get to them. I’m not saying it’s impossible, but you need to be patient.” “That’s one thing I’m not.” “Well go there anyway. If you’re gonna go back by train, use the S-Bahn. From a distance you get to see this enormous glass termitarium towering over the rooftops. It’s amazing.” “I ought to go for a month, but it pisses me off having to ingratiate myself all the time, cobbling together applications for some grant. As if having keen types in front of me every day wasn’t enough.” “Strange thing is, you recognize that type right away, in the
▶