1.
Děti už byly převlečené v pyžamech, zuby vyčištěné a vlásky učesané. Seděly v pokoji a četly s maminkou pohádku na dobrou noc. „Viky, Sisi, Maxi!“ zavolal tatínek z ložnice. „Pojďte do postýlek, mám pro vás překvapení!“ vykoukl ze dveří. Maminka musela honem pohádku dočíst a už se děti hrnuly za tatínkem. „Co to je, co jsi to tady udělal?“ ptaly se děti jedno přes druhé. Na stole pod oknem totiž stál betlém. Tedy spíš jen betlémská chýše. Nikde žádné figurky ani světýlka. „To je betlém,“ vysvětlil tatínek, jako by to dětem nebylo jasné. „A ten betlém každý den nějak vylepšíme nebo sem dáme figurku. Až to bude hotové a budou tady všechny figurky, přijdou Vánoce. Myslím, že vám to čekání bude lépe ubíhat. A teď šup do peřin.“ Tatínek dal dětem pusu na dobrou noc a zavřel za sebou dveře. Viktorie, Sofie a Maximilián, tak se děti jmenovaly, jeden po druhém docela tiše vylezli z postýlek a zblízka si betlémskou chýši prohlíželi. „Je tak maličká. Jestlipak se sem všechny vejdou?“ dumal malý Max. Byl z dětí nejmladší a minulé Vánoce si ještě moc nepamatoval. Sofie, říkali jí Sisi, prohlížela dřevěný plůtek, který odděloval chýši od louky. „Ale jo, vloni se tam také vešly, jsou to docela malé figurky,“ odpověděla zasvěceně, přestože byla jen o malinko starší než Max. Nejstarší Viky nemohla odtrhnout oči od střechy betlémské chýše. Zdálo se jí, jako by se tam něco pohnulo. Asi se spletla, vždyť v pokoji svítila jen malá lampička, ale… ne, skutečně, něco tam je! „Koukejte, tady na střeše sedí kočka!“ Viky skoro vykřikla. Děti se naklonily a opravdu. Na střeše seděla kočka a spokojeně si olizovala tlapku. Byla celá černá a v šeru se skoro ztrácela. „Co tu děláš?“ zeptala se nesměle Viky. „Olizuju si tlapku, nevidíš?“ odpověděla kočka. Ale Viky zavrtěla hlavou: „Ne, to nemyslím. Ale kde ses 7