Festivalové noviny 2014 č. 5

festivalové noviny

5

56. Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl / 4. července 2014

Foto František Renza

Příští rok začínáme znovu

Stejně rychle jako voda v říčce Loučná, která protéká Litomyšlí, letěl čas nad zámeckým návrším a odnášel s sebou do archivu paní Historie program letošního ročníku festivalu. A právě tady, v centru „hory Olivetské“, na zámku, se odehrála jeho největší část.

Opery, recitály, symfonie, oratoria… všechny ty krásné tóny, jichž bylo město a jeho okolí skoro celý měsíc plné, pomalu

doznívají, s festivalovou hudbou se rozloučily Svitavy i Chrudim, ztichly Nové Hrady.

Ale všeho do času! Dramaturgický plán na příští sezonu se už víc než jen rýsuje.

Král zemřel, ať tedy žije nový král! Vždy, když usedal na trůn, vzbuzoval značná očekávání: že bude progresivnější, ušlechtilejší, dokonalejší než jeho předchůdce. Junioru Smetanově Litomyšli 2015 vskutku nezávidíme. Překonat otce – tedy silný

ročník letošní – bude asi pěkně náročné.

Ale věřme pořadatelům. A to se nikdo nechce chlubit vlastním peřím. Stačilo naslouchat po kavárnách, na náměstí, dokonce při nákupu v supermarketu… Ale co víc. Návštěvník si odnesl příjemné poznání – zdejší lidé berou festival za svůj.

Smetana, Jirásek, Rettigová, Váchal, Kopal… by jistě byli potěšeni.

S LO V O N A P Ř I V Í TA N O U

Mons. Tomáš Halík

Už patnáct let pravidelně navštěvuji Litomyšl během týdnů, kdy se toto líbezné historické město každoročně stává metropolí české kultury. Smetanův festival je pro mne už neodmyslitelný předěl mezi akademickým rokem a prázdninami, časem jedinečných kulturních zážitků a milých setkání se vzácnými lidmi, kteří se o kulturu Litomyšle starají. Obdivuji jejich invenci, která každoročně připravuje účastníkům festivalu nová překvapení, a rád se nechávám překvapit i tím, jak se

vedení města stará o stálé zkrášlování architektonických památek, které tvoří malebnou kulisu festivalu a dodávají mu neopakovatelnou kouzelnou atmosféru – letos mám na mysli zejména dokončení opravy piaristického chrámu.

Vážím si toho, že smím občany i návštěvníky Litomyšle během festivalu oslovit při již tradiční nedělní bohoslužbě a také při ekumenickém setkání na Růžovém paloučku.

S LO V O D R A M AT U R G A S M E TA N O V Y L I T O M Y Š L E Vojtěch Stříteský

Letošní festival vrcholí a organizátoři i návštěvníci pomalu vyhlížejí nadcházející, v pořadí již 57. ročník Smetanovy Litomyšle. Ta se uskuteční od čtvrtka 11. června do neděle 5. července 2015 a v programu jsou opět naplánovány více než tři desítky představení a koncertů.

Dramaturgie tradičně připomene některá důležitá výročí, mimo jiné 70 let od skončení druhé světové války (IV. symfonie Bohuslava Martinů z května 1945), 600 let od upálení Jana Husa (premiéra kantáty Jaroslava Krčka Krédo Mistra Jana), 330 let od narození barokních velikánů J. S. Bacha a G. F. Händela (mj. Hudba

ke královskému ohňostroji v podání rezidenčního orchestru Česká Sinfonietta pod taktovkou Radka Baboráka) i nedožité osmdesátiny skladatele Luboše Fišera.

Z díla Bedřicha Smetany budou například uvedeny Dvě vdovy (Národní divadlo Praha) a v podání České filharmonie zazní také symfonický obraz Macbeth a čarodějnice; tentýž orchestr provede pod taktovkou šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka i 3. symfonii Gustava Mahlera. Ve festivalové premiéře uvede Státní opera Národního divadla Praha zcela novou inscenaci Verdiho Macbetha a týmž souborem bude prvně na festivalu provedena kompletní klasická opereta – Straussův Netopýr.

Janáčkova opera Národního divadla Brno se na Smetanově Litomyšli představí s novou inscenací slavné opery Giacoma Pucciniho Tosca a jedná se i o dalším, mimořádně zajímavém titulu.

Z Rakouska se na Smetanovu Litomyšl chystá – ve spolupráci s festivalem Grafenegg – prestižní Tonkünstler Orchester a unikátní jistě bude i koncert Sólo pro 100 smyčců pod taktovkou Leoše Svárovského. Zkrátka nepřijdou ani milovníci

netradičních a přesahových pořadů: Koncerty na přání by měly být procházkou po muzikálech z Broadwaye, Dan Bárta se představí s Illustratosphere a filharmonickým doprovodem. Zuzana Lapčíková provede s baletním souborem NDM Ostrava Balady, pořad Hudební zeměkoule aneb Muzikanti na cestách je určen dětem a mládeži, připravuje se i další stagiona na zámku v Nových Hradech.

Pokud jste v tomto výčtu zatím nenašli to, co byste chtěli slyšet, vidět a na Smetanově Litomyšli prožít, nemusíte mít obavu: nemůžeme vám přece již nyní prozradit úplně vše! Sledujte prosím naše webové stránky www.smetanovalitomysl.cz, předběžný program jako již tradičně zveřejníme nejdéle začátkem ledna, v únoru bude program definitivní a opět – jako již řadu let – první březnovou středu, konkrétně 4. 3. 2015, začne předprodej vstupenek.

Těšíme se na vás.

Nenechte si ujít v nejbližších dnech Závěrečná programová nabídka festivalu Smetanova Litomyšl Sobota 5. 7.

Georg Friedrich Händel: Mesiáš Oratorium pro sóla, sbor a orchestr, HWV 56 Účinkují: Gabriela Eibenová (soprán), Markéta Cukrová (mezzosoprán), Václav Čížek (tenor), Roman Janál (bas), Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petr Fialy, Čeští komorní sólisté Brno, Vojtěch Spurný (dirigent) Koncert se koná v 16.00 v piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže. K pořadu je připraven lektorský úvod v 14.30 hodin v Zámecké jízdárně, vstup volný.

Sobota 5. 7.

Galakoncert – Návštěva v La Scale Na programu mj. Giacomo Puccini, Pietro Mascagni, Ruggero Leoncavallo, Giuseppe Verdi. Účinkují: Oksana Dyka (soprán), Stefano Secco (tenor), Vincenzo Taormina (baryton), PKF - Prague Philharmonia, dirigent Alessandro Ferrari Představení začíná v 20.30 hodin na II. zámeckém nádvoří. K pořadu je připraven lektorský úvod od 19.30 hodin v Zámecké jízdárně, vstup volný.

Tradiční děkovná bohoslužba celebrovaná Mons. Tomášem Halíkem

2

Neděle 6. 7.

P. Josef Olejník: Česká mše z Andělské hory Tradiční děkovnou bohoslužbu celebrovanou Mons. Tomášem Halíkem doprovodí české ordinárium P. Josefa Olejníka.

Mše se koná od 10.15 hodin v Klášterních zahradách. Předpokládaný konec ve 12.00 hodin. Za nepříznivého počasí se mše uskuteční v piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže Neděle 6. 7.

Velké finále Lukáš Hurník: Na cestě z Litomyšle Bedřich Smetana: Vltava Antonio Rosetti: Koncert pro dva lesní rohy a orchestr Es dur Antonín Dvořák: Romance pro housle a orchestr, op. 11, Bohuslav Martinů: Thunderbolt P-47 scherzo pro orchestr, H309, Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e moll, op. 95 Z nového světa Premiéra symfonické fantazie Lukáše Hurníka Na cestě z Litomyšle na objednávku festivalu, inspirované stejnojmenným motivem Bedřicha Smetany. Účinkují: Kateřina Javůrková, Radek Baborák, Dalibor Karvay, rezidenční orchestr festivalu Smetanova Litomyšl Česká Sinfonietta s dirigentem Radkem Baborákem.

Koncert začíná ve 20.30 hodin na II. zámeckém nádvoří. K pořadu je připraven lektorský úvod v 19.30 hodin v Zámecké jízdárně, vstup volný.

Videopřenos z koncertu bude za příznivého počasí možno v rámci Dne se Saint Gobain Adfors sledovat také v Klášterních zahradách, vstup volný.

MIMOŘÁDNÝ PROJEKT

La Scala — synonymum pro operu Je národním svatostánkem. Dokonce i neslavně proslulý diktátor Mussolini se nechal slyšet, že je-li zavřená La Scala, je to horší, než když se prohraje bitva. Již víc než sto čtyřicet let sledují milánské „teatro” ostřížím zrakem pronikavé oči sochy Leonarda da Vinciho odnaproti z náměstí a zaznamenávají všechny emoce, do nichž se jak do mušelínu majestátní budova halí. La Scala má své rozmary, ale také oplývá kvalitou, kterou jí leckdo může závidět. A tu přijíždí představit do Litomyšle.

Nová operní sezona se v La Scale pravidelně otvírá 7. prosince, v den svátku svatého Ambrože, patrona Milána, a tuto tradici zavedl vroce 1947 tehdejší šéfdirigent Victor de Sabata. Jedná se o velkou společenskou událost, při níž nechybí televize ani rozhlas a jíž si mohou užít diváci šesti set kin po celém světě. V přímém přenosu. Málo se ale ví, že jakási předpremiéra se koná už 4. prosince a je součástí speciálního abonmá pro diváky mladší třiceti let.

Národní zájmy Před dvěma lety zažila La Scala další (z mnoha) emociálních otřesů. Šéfdirigent a světově proslulý klavírista Daniel Barenboim zahájil sezonu Wagnerem, nikoli Verdim, což má přece být „vlastenecká“ povinnost! „La Scala odstavila Verdiho ve prospěch Němce," hřímal deník Il Giornale, o „ráně zasazené národní hrdosti v době krize“ hovořil liberálnější Corriere della sera. Ředitel opery, Francouz Stéphane Lissner, se bránil, politici byli na jeho straně, nicméně prezident Napolitano se slavnostního večera neúčastnil, ale dal si záležet na tom, aby důvody své nepřítomnosti dostatečně objasnil. Našinec povzdychne – svět operních div a krásných hlasů má prostě své kaprice, ale to, co je důležitější, je kvalita představení. A ta je v La Scale vysoká. Nicméně tato „drobnost“ svědčí ještě o jiné věci, a to o tom, jak Italům na La Scale a opeře – jejich rodinnému stříbru – záleží.

Hvězdy, kam se podíváš Nejslavnější dirigenti světa, nejzářivější „stelle“ operního a koncertního nebe, nejrenomovanější režiséři, scénografové… ti všichni kráčeli a kráčejí chodbami opery s bohatou historií. Otvírala ji vroce 1778 sama císařovna Marie Terezie, protože v té době Milán zrovna patřil Habsburkům. Na její osobní zakázku La Scalu vystavěl architekt Guiseppe Piermarini. A to v rekordním čase dvou let! Imperátorka byla na své dílo náležitě pyšná, dokonce prý prohlásila, že La Scala zastíní všechny ostatní operní scény. V tom se vskutku nemýlila. Renomé opery rostlo, svá díla tu premiérovali Verdi, Donizetti, Bellini, Puccini, ale také po druhé světové válce například Carl Orff či Francis Poulenc. Nelze jmenovat všechny, kteří na zdejší scéně předvedli své umění, v Roce české hudby budeme proto trochu nekorektní a zmíníme jen pěvce české. Ovace tu sbírali například Ema Destinnová, Jarmila Novotná, Soňa Červená, Dagmar Pecková, Eva Urbanová, Ivan Kusnjer, Štefan Margita, Peter Dvorský, Adam Plachetka…

Kritický byl pro operu rok 1943. Málem

nepřežila noční bombardování z 15. na 16. srpna. Pohled na trosky operního domu, který Italové považovali za jeden z pilířů národní identity, byl tristní. Hned po válce, v době nejhlubší ekonomické krize, kdy země jen obtížně šplhala z propasti bídy, se započalo s rekonstrukčními pracemi – La Scala byla první opravenou veřejnou budovou – a v roce 1946 se začala psát nová éra této kulturní instituce.

Teď už důkladně Poválečné rekonstrukční práce probíhaly v nebývale rychlém tempu, což mnozí kritizovali a poukazovali na to, že zakrýt trosky plechem a tlustými koberci není řešení.

Faktem je, že obnova poškozené budovy nebyla příliš důkladná, nicméně v tomto provizoriu fungovala opera víc než padesát let, až přestala zcela vyhovovat potřebám moderního provozu. Přistoupilo se k druhé zásadní rekonstrukci (ty drobnější se realizovaly vícekrát) a v roce 2004, po třiceti měsících stavebních úprav, zmizelo lešení a La Scala se nejen Miláňanům představila v celé své obnovené kráse. Hovořilo se tenkrát málem o zázraku, o „zlatých italských ručičkách“, na něž by byla hrdá i Marie Terezie, o tom, že tak rychlí by nedokázali být ani Švýcaři, což potvrdil i vedoucí stavebních prací, architekt Mario Botta, a mohl si to dovolit, Švýcarsko je jeho rodnou zemí… Sedmého prosince 2004 se vnovotou vonícím operním sále rozezněly tóny Salieriho sklady L'Europa riconosciuta, díla, jímž se opera otvírala v roce 1778. Za dirigentským pultem stál Riccardo Muti. O lístky na toto představení, a bylo jich v prodeji na dva tisíce, se málem strhla rvačka. A to prý je Salieriho Europa dílo poněkud nudné…

Dva a půl tisíce míst v hledišti, téměř pětadevadesátiprocentní vyprodanost, sedmnáct tisíc abonentů, čtyři sta tisíc návštěvníků ročně. Člověk by řekl, že jsou v La Scale „za vodou“. Leč nikoli. I je trápí klesající příjmy, a jedná se o peníze státní, a jsou tudíž nuceni hospodařit obezřetně, protože příjmy ze vstupného na provoz zdaleka nestačí. Jak se zdá, politiky, kteří měšec s penězi v rukách svírají, kultura nezajímá. Platí to o Itálii stejně jako o Česku. Škoda. Kdyby jen občas do opery zašli, zjistili by, že bývá vyprodáno. V La Scale i na Smetanově Litomyšli.

Po rozsáhlé rekonstrukci se v roce 2004 La Scala opět otevřela divákům. Slavnostní koncert dirigoval Riccardo Muti.

3

ROZHOVOR S JANEM PIKNOU

I boj s překážkami může být zábavný

Foto Andrea Filičková

Ředitelem festivalu se stal v roce 1997. Od té doby jsou jejich osudy takřka nerozlučné, takže nemůžete použít v jedné větě „Smetanova Litomyšl“, aniž byste v té druhé nedodali „Jan Pikna.“

Bilanční rozhovory bývají často o číslech.

Mě by však zajímalo jenom jedno: kolik hodin jste toho během festivalu zvládnul naspat?

Víte, že to není tak zlé? Než průběh festivalu je pro mě mnohem náročnější jeho příprava. Ve chvíli, kdy přejdeme od plánů do praxe a práci přebere náš realizační tým, mám čas se nadechnout a radovat se z toho, jak se nám dřívější sny a nápady plní. Těžký život nastává technikům, kteří tady po nocích stěhují a přestavují scény, ti pracují téměř čtyřiadvacet hodin denně, takže já si nemám na co stěžovat.

přemýšlíte, na co se ještě zapomnělo, snažíte se všechno dohnat a najednou je tady zahajovací koncert a začnou přijíždět významní hosté. Do toho vrcholí mediální zájem, musíte poskytovat rozhovory a podobně. Takže nejnáročnější je začátek, potom se všechno zklidní a už je to jen čistá radost, klidně by festival mohl trvat třeba půl roku.

Opravdu?

Opravdu. Jednou z nejlepších věcí na Smetanově Litomyšli je, že se na ní setká-

To zní velmi optimisticky, ale stejně mám dojem, že se příliš nezastavíte…

Samozřejmě že mám za celý festival největší odpovědnost. Musím sledovat, co se kde děje, a být připravený zasáhnout – pokud to ještě jde.

Kterou fázi máte nejraději? Když festival vymýšlíte, nebo když už vidíte přicházet návštěvníky na konkrétní představení?

Nejhorší jsou dny těsně před zahájením, když vidíte, co je potřeba ještě udělat, a ono se to všemožně protahuje… A vy 4

Foto František Renza

A jak z tohoto pohledu hodnotíte letošní ročník?

Jako úplně úžasný. Je totiž vidět, že tým našich spolupracovníků je natolik zkušený, že každý přesně ví, co má dělat. A díky tomu je průběh letošního festivalu – alespoň zatím – úplně hladký.

Festivalový tým Smetanovy Litomyšle

váme s lidmi, kteří mají rádi festival a kteří mají rádi Litomyšl. Jsou to nadšení návštěvníci festivalu a my se s nimi vídáme jednou do roka. A pokaždé máme pocit, že jsme se viděli naposledy předevčírem.

Co se začne dít, když festival skončí?

Začíná další ročník. Už v průběhu předposledního týdne konání festivalu zasedá správní rada, které předkládáme předběžný program na následující rok. Těsně po konci festivalu musíme všechno uklidit a uvést zámek do původního stavu.

Kancelář vyřídí veškeré papírování, zaplatí faktury, postará se o autorská práva. Pak se konečně přesuneme na dovolenou, jedeme na naši chalupu, kde se většinou potkáme s Vojtěchem Stříteským, a už začínáme podrobně pracovat na dramaturgii dalšího ročníku. V září máme nejvyšší čas, abychom měli hotový program a předložili ho potenciálním sponzorům, protože v té době se již ve velkých firmách uzavírají marketingové plány a rozpočty na následující rok.

Financování festivalu je velké téma…

Smetanova Litomyšl je závislá na sponzorech a neobejde se bez dotací. Ty nám poskytuje město Litomyšl, Pardubický kraj, jsme však velmi nespokojeni s výší dotace poskytované státem. Vzhledem k inflaci, k tomu, jak se festival vyvíjí a jak se zvyšují nároky, je dost hrůzostrašné, že dotace ministerstva kultury klesá. Letos se její výše vrátila až před rok 2007, kdy byl ale rozpočet festivalu o třetinu nižší!

Mám pocit, že v rozdělování dotací festivalům není žádný systém, nikdy dopředu nevíme, zda vůbec a s čím můžeme počítat.

Jak vlastně komise festival posuzuje?

Jezdí na něj dohlížet?

Vůbec ne. Dělá to na mě dojem, že v komisích jsou lidé, kteří ani pořádně Smetanovu Litomyšl neznají. Jinak by museli ocenit, že máme v dramaturgii vždy řadu pořadů výchovných, vzdělávacích, určených pro děti a mládež, pořadů přínosných pro obor, kdy uvádíme světové a české premiéry, málo prováděná díla a náročné projekty, objednáváme nové skladby u současných autorů. Léty „vypěstovaná" vysoká návštěvnost je potom zárukou, že se i takové pořady dostanou k cílové skupině a mají potřebný dopad, naplněný smysl.

Kde berete sílu pouštět se do každoročního boje o peníze?

Smetanova Litomyšl je svou dlouhou tradicí kulturním dědictvím, které mám čest, ale i odpovědnost dočasně spravovat. Je to závazek k lidem, kterým na festivalu záleží. V neposlední řadě je to také radost z toho, že si můžeme plnit sny. Každý rok se snažíme přijít s něčím novým, stále něco vymýšlíme, a když vidíte, jak se vám ty sny zhmotňují a lidé jsou z nich nadšení – to je úžasná odměna a motivace pro další práci.

Zmiňoval jste váš pracovní tým. Vím, že fungujete pohromadě již řadu let, a tím pádem musíte mít mezi sebou úplně jiný vztah, než je na pracovišti obvyklé.

Cítíte to jako výhodu?

Určitě ano. Je to kreativní práce, není pouhým zaměstnáním. Důležité je, jak funguje náš trojlístek – Vojtěch Stříteský, moje manželka, ale v tomto případě nestranná kolegyně Eva, a já. Stejnou měrou přispíváme nápady a vytváříme celkový obraz festivalu. Vojtěch je výborný dramaturg, já se starám o doplňkové aktivity a Eva o propagaci.

Kromě toho funguje jako skvělý katalyzátor mezi mnou a Vojtěchem, zvláště když máme chuť se pohádat. A kromě nás jsou tady další desítky lidí, kteří s námi na zdárném průběhu festivalu spolupracují, bez nichž by se nic z nápadů neuskutečnilo.

Takže spojení syndrom vyhoření nemáte ve svém slovníku.

Ne. A čím si to vysvětlujete?

Mám štěstí být u vzniku úžasných věcí,

Čím vás letošní ročník potěšil?

Mám velkou radost z ouvertur – lektorských úvodů. Původně jsme si mysleli, že tento nápad nebude v prvním roce příliš fungovat a nějakou dobu potrvá, než se na ně návštěvníci naučí chodit. Od první ouvertury je ale plno. Těší mě to, protože se plní náš záměr, aby lidé nejezdili do Litomyšle jen na koncert či představení a pak hned domů, ale aby zde nějakou dobu pobyli, nasáli festivalovou atmosféru, a aby i pořady prožívali jinak, byli na ně připraveni. Návštěvnici ouvertur nám dokazují, že mají hlubší zájem

Novinka letošního ročníku festivalu — ouvertury, se setkaly s velkým diváckým zájmem

setkávat se se skvělými lidmi. Ta práce se vlastně nikdy neopakuje. Je to radost.

o to, co se tu odehrává, a to mě moc těší.

I přes všechny ty překážky?

I boj s překážkami může být zábavný.

Mluvili jsme o financích, ale těch problémů je daleko víc. Festival se odehrává v památce UNESCO, takže každý ročník se nese ve znamení drobných výher i proher s úředníky, hasiči, bezpečáky… Pro nás totiž nemohou platit pravidla jako pro kamenná divadla: další nouzový východ tady jen tak nevybouráme.

A jaké máte plány pro příští rok? Jestli nám je tedy můžete nepatrně přiblížit...

Plánů a nápadů je spousta, mnoho z nich jsme chtěli zrealizovat už letos, ale protože ještě nebyla zcela dokončena revitalizace návrší a nebyl dostatek finančních prostředků, museli jsme je odložit. Ale věříme, že příští rok na ně určitě dojde.

Karolína Smetanová

Smetanova Litomyšl každoročně připravuje program i pro nejmenší diváky

5

VZKŘÍŠENÍ

Kde psal symfonie Gustav Mahler Čtvrtý červenec, byť ještě festival končit nebude, symbolicky letošní ročník Smetanovy Litomyšle završí. Zámecké návrší rozezní tóny Mahlerova Vzkříšení. Vzkříšen byl ale i celý prostor nad městem s bohatou historií. Začíná nová etapa jeho života. Vydejme se teď po stopách autora, s jehož hudba se přeneseme do dimenze nesmrtelnosti.

Lesní pěšina z pobřežní silnice Wörthersee-Südufer-Strasse patřící do obce Maiernigg vede šikmo, ale poměrně strmě do stráně ke zděnému domečku, který si tu Mahler nechal postavit, aby měl kde v klidu tvořit. V lese je zarostlý zbytek plotu a branky, dá se ale pár kroky obejít.

Právě tudy musel do své samoty chodit.

Nosili mu sem i jídlo – tak, aby kuchařku vůbec neviděl přicházet. Nechávala vše za oknem. Nechtěl být vyrušován, když psal.

Vyžadoval ticho.

Někdy se o Mahlerovi hovoří jako o „prázdninovém skladateli“. Nemusí to však znamenat totéž co „sváteční“. Ano – přes rok dirigoval a úřadoval a na jeho vlastní hudbu, v kombinaci s aktivním odpočinkem a s přípravou na další operní sezonu, zbýval čas skutečně jen v létě. Nicméně bohatý výraz, obraznost a závažnost jeho partitur, jejich vizionářské koncepce a zvukové novátorství, to vše nenechává na pochybách, že na notové papíry o prázdninách své představy zaznamenával výjimečný umělec, génius.

Za zvířátky do dolomit Řadu roků organizovala letní pobyty pro bratra a ostatní dva sourozence, případně pro další blízké přátele, Mahlerova sestra Justine. Trvaly vždy skoro tři měsíce, od června do pozdního srpna. Po několikerých prázdninách strávených v pronajatých pokojích v Solnohradsku obrátil Mahler na počátku nového století pozornost do Korutan, koupil velký pozemek a nechal na něm postavit své vlastní letní sídlo. Patřil k němu i „domeček“ v lese. A dole v domě,

Krajina v okolí Tolbachu

6

Gustav Mahler

který při cestě zpět díky dobré radě konečně nacházím, už pobýval po svatbě s vlastní rodinou: s manželkou Almou, o dvacet let mladší, umělecky založenou ženou, a pak i s dvěma malými dcerkami.

K roku 1900 se zde, na přívětivém místě na jihu Rakouska, pojí dokončení Čtvrté symfonie, v dalších letech postupně následovaly Pátá, Šestá, Sedmá a Osmá a s nimi také písně z Chlapcova kouzelného rohu a Písně o mrtvých dětech.

Avšak roku 1907 se s tímto místem šťastných chvil hluboce spojila smrt starší dcery Marie. Mahlerovi sem nedokázali dál jezdit a vilu prodali.

Ta stará fotografie je trochu neostrá, ale kouzelná. Mahler v obleku, Alma v dlouhých šatech, se slunečníkem, a jdou spolu po louce. Scenerii si nemůžete splést. Hory vzadu jsou stále stejné, pod nimi vzdálená vesnice s kostelem. A cesta je zde pořád.

Dá se po ní zkratkou dojít z Toblachu po stráních a přes nevelký hájek, stranou od silnic, až k horskému hotýlku, který se tenkrát jmenoval Trenker-Hof a dnes Gustav Mahler-Stube. Poprvé sem skladatel na dlouhý letní pobyt přijel o prázdninách 1908, poté co uzavřel své vídeňské působení a přijal nabídku dirigovat v Metropolitní opeře v New Yorku. Měl před sebou necelé tři roky života.

Toblach býval za Rakouska-Uherska jedním z letovisek, kam směřoval vladař.

V nadmořské výšce kolem tisíce metrů vypadá, jako by byl v údolí, chráněn od jihu mohutným masivem Dolomit a od severu lesnatými hřebeny. Dominantou městečka je rozlehlý komplex budov využívaných kdysi císařským dvorem, v nichž je dnes nejen hotel a ubytovna, ale mimo jiné také koncertní sál. Impozantní vzhled si areál ponechal. Něco se však přece jen změnilo.

Jsme zde – v jižním Tyrolsku – už v Itálii. Území jí připadlo po první světové válce, nadále jde ovšem o dvojjazyčný region. Toblach se italsky jmenuje Dobbiaco.

Cesta za Mahlerem, k dřevěnému domečku pro komponování, v pořadí třetímu, vede v někdejším Alt-Schluderbachu překvapivě do zoologické zahrady. Daňci a laně ve velkých lesních výbězích, bažanti a morčata v klecích, ale i divoká prasata nebo drůbež, to vše vás a vaše ratolesti čeká, když po za-

placení projdete brankou. Jsou prázdniny, návštěvníků je dopoledne hodně. Malé děti nadšeně vykřikují u klece s mývalem zvyklým na oříšky z malého automatu. Jen málokdo z jejich rodičů se ale zastaví pár kroků odsud u šedivé, dešti ošlehané, sluncem vybledlé a u země trochu hnijící chatky.

Otvíráte dveře, vnímáte prkennou podlahu, starodávné kličky na jednoduše zasklených oknech a pak i výhled ven, okrajem lesa na vzdálený horský hřeben. Nikdo vás neruší.

Ztišeni zjišťujete, že genius loci je tu přítomen doslova hmatatelně. Vypadá to, jako kdyby se od léta 1910, kdy tu byl skladatel naposledy, vlastně nic nezměnilo. A jednoduché texty a obrázky na stěnách připomínají, že právě tady napsal Píseň o zemi a Devátou symfonii, že právě tady začala vznikat symfonie Desátá, kterou však už nestačil dokončit. Zemřel ve Vídni na jaře 1911, ještě mu nebylo ani jedenapadesát.

Manželé si u Toblachu pronajali u rodiny Trenkerových celé patro, však také přijeli se třemi klavíry. Jednou za čas lze tyto pokoje navštívit i nyní. V penzionu se dá bydlet, v přízemí je stylová restaurace. Dům vypadá se svými záplavami květin a okolními starými stromy starosvětsky. Jen ten podnikatelský projekt se zvířaty a ploty se majitelům nějak nepovedl. Mahlerem postavený domeček je sice chráněn a zachráněn, ale působí zde skoro nepatřičně a trochu ztraceně.

Na louce u jezera Totéž vás možná napadne u jezera Attersee v Solnohradsku, když o bíle omítnutou chatku, první ze všech tří doposud existujících Mahlerových kompozičních útulků, uvidíte opřenou plachtu od surfařského prkna nebo potápěčskou výstroj, a když se budete snažit nevnímat těla vystavená kolem na trávníku na plastových lehátkách slunci. Je to ale možná lepší než před lety, kdy tu prý bývala prádelna, a snad dokonce záchody. „Klíč je k půjčení v recepci hotelu,“ dozvíte se při vstupu do kempu, v jehož areálu domek stojí. Dají vám ho s úsměvem a se samozřejmým předpokladem, že nic nepoškodíte a klíč zase přinesete zpátky. Hotel se dnes jmenuje Gasthof Föttinger, tehdy to býval hostinec Zum Höllengebirge. Mahler sem do Steinbachu, respektive do místní části Seefeld, jezdil od roku 1893.

První prázdniny psal svou symfonii v hostinci, kde bydleli, ale na cestě prý byl dost silný provoz, a tak si pro příští léto nechal postavit o pár desítek metrů dál, na klidné louce na břehu nádherně modrého jezera hudební pavilonek. Komponoval prý vždy několik hodin ráno, část dne pak věnoval plavání a procházkám. Neopomněl navštívit Brahmse, který trávil léto v nepříliš vzdáleném letovisku Bad Ischl. A zajel si i na wagnerovský festival do Bayreuthu, což naopak vůbec blízko není.

Odemykáme, uvolňujeme petlici a ocitáme se v minulosti. Uprostřed nevelké místnosti, tak dva na dva metry, stojí klavír, je tu stolek, židle, na stěnách obrázky a texty. Tady, v idyle, obklopen květinami a ptáky, jak vzpomínal, napsal Mahler některé písně a Druhou a Třetí symfonii.

Osamělost, po níž tak toužil, si tady ovšem

Mahlerova letní sídla – v nich vznikla skladatelova nejslavnější díla dnes lze představit snad jen brzy ráno, když nad vodou svítá a lidé v karavanech a stanech ještě spí. Od minulé návštěvy na břehu úplně zmizely stromy, jinak je to pořád to zvláštní a jedinečné místo.

A o zdejší kulturní památce se ví čím dál víc, klíč jde z ruky do ruky. Je léto a půjčí vám ho i pozdě večer. Fotografie nevelkého černovlasého muže s holí, nebo dokonce s bicyklem, v turistickém obleku, pravda, dnešníma očima dost městském, pocházejí často právě odsud z okolí – z míst v Alpách, která dnes z Česka můžete snadno dosáhnout.

Na samotě v lese K Mahlerovu kompozičnímu domečku nad jezerem Wörthersee, kam je to od našich hranic podstatně dál, se obvykle chodívá z druhé strany, než jsme přišli, a to od parkoviště na kraji lesa. Teď v srpnu v neděli před polednem je už zcela zaplněné, ale lidé směřují od aut na druhou stranu silnice, na placenou pláž. Sem nahoru přijde málokdo, i když je cíl – Gustav Mahler Komponierhäuschen – vzdálen jen několik set metrů a hnědými tabulkami dobře značen. Návštěvníci se počítají na jednotlivce, maximálně na desítky denně. Jako v ostatních dvou památnících, i zde je malá expozice. Asi nejlépe koncipovaná.

Ilustrace, kopie dokumentů, přehledné informace. Připomínají zdejší pobyty a jejich plody. „Svého času to tady bylo hodně zpustlé, dokonce bez střechy,“ říká mi pán,

který prodává vstupenky a pohlednice a na přání pouští hudbu, samozřejmě Mahlerovu. Město Klagenfurt však naštěstí nakonec zasáhlo, zaplatilo rekonstrukci a od osmdesátých let má domeček pod kontrolou. Obhospodařuje a provozuje vzácné místo, na kterém se můžete snažit vcítit do skladatelova světa a představovat si, že právě tady to bylo… Krásná příležitost nechat jeho hodně pozdně romantickou hudbu pronikat hluboko do srdce.

Obcházím domeček, největší z těch jeho tří, které se v alpských končinách dají vidět. Vysokými stromy zakrývajícími i někdejší pravděpodobný výhled na jezero prosvítá slunce. Ještě jednou nahlížím oknem dovnitř. Ve zdi vedle dveří se zachoval trezor, do kterého Mahler na noc vždy ukládal rozepsané noty. A z domku se už neozývají jeho písně, které jsem si předtím vybral k poslechu, ale kostelní hudba. Průvodce využívá samoty a naladil si zřejmě rozhlasový přenos bohoslužeb.

Maličké muzeum je prázdné, nikdo další zatím nepřišel. Ale ve mně stejně – podpořena uplynulými dvěma roky, posloucháním hudby a nejčerstvěji teď silným zážitkem z místa, kde toho zkomponoval nejvíc – zůstává natrvalo jistota, že jeho čas, jak současníky nepochopený rodák z Vysočiny předpovídal, už přišel.

Petr Veber Otištěno se souhlasem Týdeníku Rozhlas

Skromně vybavené domky jsou pečlivě udržované 7

KOUZELNÁ LITOMYŠL VÁCLAVA ŽMOLÍKA

Na procházce s Dášou Když jsem nedávno se známou operní pěvkyní Dagmar Peckovou vedl rozhovor o Litomyšli, prohlásila: „To město za roky, co ho znám, nesmírně zkrásnělo. A já se po něm strašně ráda procházím.“ Uvědomil jsem si, že já taky.

Kudy po Litomyšli chodit? Navrhuji začít, tak jako my, na Smetanově náměstí, jemuž kraluje stará radnice s barokní fasádou, mariánský morový sloup a socha nejslavnějšího rodáka, skladatele Bedřicha Smetany. Jejím autorem je sochař Jana Štursa.

Nesmírně příjemná a uklidňující je procházka podloubími starých domů. Rozhlédneme-li se kolem, naši pozornost bezesporu upoutá renesanční dům U rytířů. Název dostal podle reliéfů rytířů vedle oken v prvním poschodí, ale fasádu zdobí i nosorožec

anebo lev. Tvůrcem té krásy je mistr Blažek, majitel domu v 16. století, který se nechal inspirovat vlašskými umělci. Krásné jsou ale i domy ostatní – barokní, klasicistní či s různými historizujícími fasádami. Dýchá z nich pohoda, klid a důvěryhodnost, což přesně obchodníci potřebovali. Jeden z nich je ovšem i příjemně provokativní. Ten, který nechal nakladatel Ladislav Horáček v 90. letech pokrýt nástěnnými malbami vyhotovenými podle dřevorytů Josefa Váchala z Krvavého románu.

Rozmnožil i poškodil Kolem pomníku Aloise Jiráska můžete pak vystoupat na zámecké návrší. V posledních letech prošlo díky evropské dotaci rekonstrukcí. Za pár dní se otevře Regionální muzeum. Novotou svítí i monumentální piaristický chrám Nalezení svatého Kříže a celé náměstíčko před vchodem do zámeckého areálu se vydlážděním proměnilo na elegantní italskou piazzu. Radost tudy projít k perle historické Litomyšle, památce UNESCO – ke zdejšímu renesančnímu zámku. Dostat se sem můžete i od Toulovcova náměstí opraveným, krytým schodištěm, takzvanou fortnou. Od piaristického chrámu se pak můžete vydat dál a odpočinout si v Klášterních zahradách, které zdobí sochy Olbrama Zoubka. Současnou podobu dostaly v roce 2000. Mimochodem, snad z žádného jiného místa není tak hezký výhled na historické centrum města jako odtud. A jen pro zajímavost zajděte i k nedaleké budově základní školy v Zámecké ulici. Prostranství před ní vévodí socha muzikologa a politika Zdeňka Nejedlého. Je to sporná postava naší historie, a v Litomyšli proto před lety řešili, zda pomník nemají odstranit. Nakonec to vyřešili šalamounsky. Přidali k němu cedulku, na níž si přečtete: Rozmnožil i poškodil kulturu českou, přinesl poctu i úhonu rodnému městu...

Nástěnné malby v ulici Josefa Váchala

Tip k navštívení PLANETÁRNÍ STEZKA Planetární stezka je model sluneční soustavy v měřítku 1:1 miliardě. Tomuto poměru odpovídají velikosti modelů těles znázorňující Slunce a planety naší sluneční soustavy, ale i jejich vzájemné vzdálenosti, které se musí při prohlídce naučné stezky ujít. Na každé zastávce návštěvník najde malý model planety a informační tabuli, na níž jsou uvedeny základní údaje a zajímavosti o dané planetě. Pro lepší orientaci může turistům sloužit mapka stezky a tabulka se vzdálenostmi jednotlivých těles od sebe, které jsou rovněž součástí informační cedule u každého zastavení. Jestliže se vydáte po této stezce, dozvíte se mnoho zajímavostí 8

a lépe si pak budete umět představit velikosti a vzdálenosti jednotlivých planet naší sluneční soustavy a rozlehlost vesmíru. Současně budete mít možnost poznat malebnou krajinu Prosečska a udělat něco pro své zdraví. Planetární stezku je možné absolvovat pěšky nebo na kole.

Celková délka naučné stezky je 6 km a je vhodná pro děti i seniory. Začíná se u městské knihovny v Proseči. Poté budete procházet kolem areálu základní školy, po cestě západně od Proseče, po bílé cyklotrase č. 3 přes osadní část Pastvisko stále do kopce.

Po 3,5 km trasa pokračuje po modré cyklostezce č. 5 až k rozhledně Terezka na Pasekách a odtud se stáčí zpět po silnici směrem k Proseči.

To je možné jen v Litomyšli!

Snad v žádném jiném městě u nás nedokáže tak přirozeně sousedit historická architektura s novou výstavbou jako tady.

Byť město hyzdí silniční průtah a pár paneláků tu také najdete. Stojí za to prohlédnout si Červenou věž u restaurátorské školy a novou přístavbu muzea podle projektu Josefa Pleskota, zajít k III. základní škole postavené podle projektu architektonické kanceláře Burian-Křivinka, k městské sportovní hale od týchž architektů anebo k nedávno dokončenému krytému plaveckému bazénu, jehož střecha připomíná vlny. A jsem zvědav, jak se mým Litomyšlským povede přístavba k piaristickému klášteru nacházejícímu se hned naproti zámku. Vždycky si totiž říkám: Jak to, že to tady jde a jinde ne?

Až všechno obejdete, skončit můžete opět na náměstí. Na už zmiňovaném domě s váchalovskou výzdobou uvidíte cedulku, kterou zcela jistě nikde jinde u nás nenajdete. Stojí na ní, že právě tady před lety kojila svého syna Theodora Dagmar Pecková. Řekněte, bylo by tohle někde jinde možné?

ROZHOVOR S ROMANEM JANÁLEM

Dlouhodobá synergie Poprvé byl Roman Janál na Smetanově Litomyšli ještě coby student plzeňské konzervatoře a ve zdejším barokním divadle zpíval Beethovenovy a Schubertovy písně. Od té doby je tu pravidelným hostem. Letošní ročník je pro něj ale mimořádný. V Roce české hudby slaví významné životní jubileum a Litomyšl mu nadělila úžasný hudební dárek.

Zpíval vám někdo v dětství?

Hlavně babička a byly to převážně lidové písně, slovenské, moravské, maďarské. Babička totiž pocházela z rodiny, která má maďarské, německé a slovenské kořeny, ve všech třech jazycích se tam běžně mluvilo, byl to takový středoevropský mix. Její zpívání mě hodně ovlivnilo. Zpěv mě lákal odjakživa, písňovou formu jsem vždycky obdivoval.

Přesto jste šel studovat housle.

Protože moji rodiče říkali, že pokud se budu chtít živit vokálním uměním, musím být hudebně vzdělaný a důsledně trvali na tom, abych hrál na nějaký nástroj.

To ale měli pravdu, ne?

Naprostou, protože člověk nikdy neví, co se mu s hlasem stane, takže kdyby náhodou selhal, mohl mě eventuálně živit hudební nástroj. Ale důležitá je ještě jedna věc. Pokud máte ke zpěvu vystudovaný i nástroj, úplně jinak se vám pracuje.

Dokážete se orientovat v partituře a nemusíte chodit s klavírními výtahy na korepetice.

Váš hlasový obor je baryton. Může se ale hlasové zařazení splést?

Může. Každý hlas má svou danost, sedí dobře v určité poloze a jeho centrum je u každého jinde. A tohle je potřeba vycítit.

To by měl vokální pedagog rozpoznat, ale nejen sluchem, i jistou empatií. A je to choulostivá věc, jakým způsobem vést postmutační hlasy, ale také kam je vést.

Někteří kantoři to nejsou schopni vnímat, anebo mají svou metodu a myslí si, že jistá disonance souvisí s vývojovými etapami, k nimž je sice potřeba přihlédnout, ale pak se bude pokračovat stejnou cestou.

Ještě umíte bulharsky?

Ještě pořád.

V kterých zemích se vám nejlíp zpívá?

Mentálně nejblíž jsou mi asi Italové, dobře se cítím ve Francii a pak se mi velmi dobře zpívá v Německu. Mezi mnou, Německem a němčinou je nějaká hodně silná vazba, a proto se tak věnuju německým písním, Mozartovi, Schubertovi, Schumannovi, Brahmsovi…

Písně jsou vaší „slabostí“, ale jste též uznávaným interpretem operním. Co říkáte modernímu, až extravagantnímu inscenování klasických oper?

To je věc názoru a těžko k tomu cokoli říct.

Každý národ má jinou mentalitu. Třeba zmíněné Německo. Tam jsou úplně jinde než u nás, dívají se na operu z jiného úhlu, experimentují. Francouzi poslední dobou také. Výrazně extravagantní jsou Britové.

Italové jsou zase konzervativní. Záleží také na konkrétním díle, protože tzv. věčné náměty, jako je třeba Don Giovanni, je možné zasazovat do různých historických období. Ale co třeba předvedli v Anglii s Rusalkou, to bylo hodně opovážlivé. Rusalka, Princ i Vodník, to byly samé úchylky!

Nebo v Hamburku… inscenovali tu Mozartův Únos ze serailu a pozvali na jeviště pornoherce…

Přijal byste roli v takém představení?

Zatím jsem se do takové situace neostal.

Kolik oper jste na Smetanově Litomyšli odzpíval? Šest a vždycky to byly litomyšlské premiéry, teprve potom se inscenovaly v Národním divadle v Praze.

Které role, a myslím na operu českou, máte nejraději?

Jakobína, Voka z Čertovy stěny a Kalinu z Tajemství. To jsou moje srdeční záležitosti.

Letos už jste v Litomyšli jednou zpíval, a to v Martinů České rapsodii, ale čeká vás ještě Mesiáš…

Ano, zpíval jsem s FOK za vedení Rastislava Štúra a na Mesiáše se těším moc. Je to takový hudební dárek, který jsem si dal k narozeninám. Poprvé jsem v Litomyšli byl jako student a teď, po těch letech, navíc v Roce české hudby, se mi poštěstilo zpívat v chrámu Nalezení sv. Kříže.

Zvláštní je, že na mě působil od chvíle, kdy jsem ho uviděl poprvé. Jako bych ho znal celý život. I Mesiáš mě už dlouho životem provází. A teď se najednou vše propojilo…

Je tedy dobré kantory střídat?

Pokud vám ten, u kterého jste, škodí, tak ano.

Ale jak to poznáte?

Trápíte se. Nepřirozeně tvoříte tóny, máte špatný dech.

Studoval jste v Sofii. Proč zrovna tam?

V osmdesátých letech, kdy jsem do školy chodil, nebylo možné jen tak jít na Západ.

Takže když mi na plzeňské konzervatoři řekli o možnosti studovat vokální obor v Bulharsku, vzal jsem to jako velkou příležitost. Mimochodem ředitelka konzervatoře v Plzni, kterou jsem absolvoval v houslovém oboru, první rozpoznala, že mám evidentní pěvecký talent. V Sofii se mi maximálně věnovali a pobyt tam mi hodně dal.

9

MIMOŘÁDNÝ PROJEKT

Na cestě z Litomyšle 56. ročník Smetanovy Litomyšle se rozloučí se svými příznivci velkolepým nedělním koncertem. Na něm zazní v premiéře symfonická fantazie inspirována původním motivem Bedřicha Smetany, zaznamenaným během jeho cesty z Litomyšle v roce 1867.

Skladbu napsal na objednávku festivalu Lukáš Hurník. Podnět mu poskytl ředitel Smetanovy Litomyšle Jan Pikna, velký litomyšlský patriot: „Jednou jsem v antikvariátu objevil almanach, ve kterém byly příspěvky o litomyšlských spolcích a o litomyšlském životě vůbec. Autorem jednoho z nich byl mladý Zdeněk Nejedlý. Zmínil se v něm o existenci krátké melodie, kterou Bedřich Smetana napsal v roce 1867 a ke které si skladatel poznamenal – snad název, snad jen lokaci – Na cestě z Litomyšle.“ Pro Jana Piknu tento objev znamenal dvě zásadní zjištění: že Bedřich Smetana pravděpodobně navštěvoval Litomyšl častěji, než je zaznamenáno v archivech (ty hovoří zejména o jeho návštěvě v roce 1880, kdy sem přijel na odhalení své pamětní desky), a že ho návštěva inspirovala k radostnému nápěvu. „Víte, my v Litomyšli trpíme tím, že se Smetana k rodnému městu příliš nehlásil.

Narodil se tady, prožil tu útlé dětství, ale když mu bylo šest let, celá jeho rodina se přestěhovala jinam. Pak už o Litomyšl zdánlivě nejevil zájem, neměl důvod sem jezdit ani tu nikoho navštěvovat. Proto jsem měl takovou radost, když jsem našel

byť pouhých deset taktů věnovaných Litomyšli,“ vzpomíná Jan Pikna.

Zdeněk Nejedlý v almanachu poznamenal, že nápěv objevil v Smetanově zápisníku motivů. Jan Pikna proto zašel do muzea Bedřicha Smetany a požádal o jeho vyhledání. „Nepovažuji se za žádného objevitele, o tomto motivu muselo vědět víc lidí než Zdeněk Nejedlý. Jen tomu nikdo nevěnoval pozornost.“ Jana Piknu ovšem tento motiv natolik zaujal, že přemýšlel, jak by se s ním dalo pracovat.

V roce 2009 vydala Smetanova Litomyšl knihu nazvanou Bedřich Smetana – Na cestě z Litomyšle. „Je to takový Smetanovský průvodce po Litomyšli, představuje Smetanův rodný byt a všechno, co má v našem městě s tímto skladatelem společného. Oněch zmíněných deset taktů jsme v této knize použili jako úvod. Ale pořád mě neopouštěla myšlenka, že bychom s tím měli ještě něco podniknout.“ Loni v létě se konečně naskytla příležitost.

Skladatel Lukáš Hurník projevil přání složit skladbu pro Smetanovu Litomyšl a rozpracování Smetanova motivu pro něj bylo velkou výzvou. „Myslel jsem, že motiv rozvine v podobném duchu a stylu,v jakém

byl napsán. Ale to byl omyl, to by žádný skladatel neudělal,“ vysvětluje Jan Pikna. „Vznikla skladba zcela nová a motiv Cesty z Litomyšle je do ní včleněn jen okrajově.

Slyšel jsem zatím jen demonahrávku a mohu prozradit, že se v ní objevují i další Smetanovy motivy, například z Prodané nevěsty. Kompozice Lukáše Hurníka je temná a tragická, jen občas z ní vytryskne jásavý tón. Když se nad tím člověk zamyslí, skladba připomíná, jaký měl Bedřich Smetana těžký život. Slyší v ní složitosti a nelehké chvíle, které občas prostřídaly jasné chvilky. A posluchač si může připadat, jako by se objevil ve skladatelově hlavě.“ Jak už bylo uvedeno, skladba se v neděli večer rozezní v prostorách druhého zámeckého nádvoří v premiéře a ředitel Jan Pikna je velice zvědav, jak ji přijmou festivaloví návštěvníci. A přemýšlí o osudu Smetanova motivu dál: „Možná by se ho mohli ujmout i další skladatelé a každý rok bychom uvedli novou verzi, takže by vznikla celá série. Nebo bychom se mohli pokusit rozvinout i další motivy ze Smetanova zápisníku. Plánů máme stále více než dost.“

56. mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl se koná v nově rekonstruovaných prostorách na zámeckém návrší.

Projekt Revitalizace zámeckého návrší v Litomyšli je spolufinancován z prostředků Evropské unie – Evropského fondu pro regionální rozvoj.

10

VELKÉ FINÁLE

Festival končí, vzpomínky zůstanou Je to neuvěřitelné, ale konec festivalu Smetanova Litomyšl nadešel. Neodvolatelně. Zjevil se sice jaksi „nečekaně“, neboť díky bohaté nabídce programů, které nás návštěvníky posunuly do modu vrcholných zážitků, zůstal čas kdesi na okraji našich zájmů. Sluší se, aby na rozloučenou přišlo něco nezapomenutelného. Třeba Velké finále.

Na Smetanově Litomyšli má Velké finále už svou tradici – předloni to byly „největší symfonické maličkosti“, a dokonce se střílelo z děla, loni se na programu objevily „monumentální symfonické a vokálně-instrumentální kompozice“. A letos tou největší bombou, když už jsme u tříštivých zbraní, bude Smetanova cesta z Litomyšle.

Neočekávejte žádnou cimrmanovskou ironii, jedná se o výsledek cíleného pátrání po antikvariátech, muzeích a archivech a o invenční práci skladatele moderní hudby.

Tím, kdo systematicky procházel antikvárie, byl ředitel festivalu Jan Pikna, ostatně sám se o tom zmiňuje v rozhovoru na předchozích stranách, a oním skladatelem Lukáš Hurník. Jak bude dílo přijato, napjatě očekávají nejen oni dva, ale i Radek Baborák, dirigent České Sinfonietty, rezidenčního orchestru Smetanovy Litomyšle, s níž skladbu ve světové premiéře provede.

Rezidenti Své rezidenty má mnohý festival. Concentus Moraviae například vynikajícího houslistu Josefa Špačka, festival v Českém Krumlově Symfonický orchestr Českého rozhlasu, který letos na Smetanově Litomyšli provede Mahlerovo Vzkříšení, Litomyšli spřátelený rakouský Grafenegg zase Tonkünstler Orchester – ten se na II. zámeckém návrší představí příští rok. A Smetanova Litomyšl má Českou Sinfoniettu.

Mladý, ambiciózní orchestr, jehož vznik inicioval právě Radek Baborák.

Možná si jméno Radka Baboráka spojíte spíš s hornou, tedy s lesním rohem, než s dirigováním, a nebudete se mýlit. Hraje na něj už mnoho let – mistrovsky. Je nejuznávanějším hornistou současnosti, a to řečeno bez jakéhokoli lichocení či jakékoli nadsázky. Ostatně, budete se o tom moci sami přesvědčit. Spolupracoval s nejvýznamnějšími dirigenty světa (jak sám říká, hudebně má asi nejblíže k Danielu Barenboimovi, o němž jsme se zmínili v článku o milánské La Scale) a s nejrenomovanějšími orchestry. Sedm let působil jako sólohornista v Berlínské filharmonii, jejíž nároky na jednotlivé hráče jsou pověstné. Stejně jako někteří jeho kolegové, například právě zmíněný Barenboim, se Radek Baborák rozhodl své umělecké působení rozšířit o dirigování. A jak tuto svou novou „profesi“ hodnotí? „Jsou vystudovaní dirigenti, kteří mají krásné ruce, krásná gesta, a lidé je kvůli tomu mají rádi. A potom je taková skupinka, do níž patřím já, co jsme se do dirigování vrhli po hlavě z jakého si nutkání zkusit hledat ve skladbách vlastní výraz, a dirigujeme vším možným, jenom abychom dostali „ven“ zvuk a atmosféru díla,“ řekl v jednom z rozhovorů. Evidentně se mu to daří, neboť energie, která ze Sinfonietty vyzařuje, je mimořádná.

Česká Sinfonietta pod vedení Radka Baboráka zakončí letošní ročník Smetanovy Litomyšle

Dvořák je Dvořák Jakmile se někde hraje Dvořák, koncertní sály jsou bezpečně vyprodané. Zvlášť pokud je v programu zařazena jeho Symfonie č. 9 e moll Z nového světa, důvěrně známá jako Novosvětská. Česká Sinfonietta ji zahraje na samý závěr letošního ročníku festivalu. Podle některých dirigentů se právě na takovýchto, tedy všeobecně známých a často hraných skladbách pozná mistrovství orchestru a jich samých.

Proč je Dvořákova hudba tak přitažlivá?

Muzikolog by jistě vyjmenoval hned několik

Loňské Velké finále dirigoval Rastislav Štúr

důvodů, možná je to ale i proto, že vyrůstá z českých kořenů, zároveň je světová a velmi moderní. Často se také říká, že její autor patří k jedněm z mála umělců, jimž se podařilo jednoznačně vyjádřit pocity lidského štěstí. V této souvislosti je však nutné připomenout, že mnohá, a zásadní Dvořákova díla, jako je například Sedmá symfonie či Requiem, představují skladatele v dalším světle – jako člověka uvažujícího o hlubinách lidské existence, který cestu ke štěstí a vyrovnanosti častokrát hledal velmi bolestně. Jistě, život se skládá z paradoxů…

Letošní Smetanova Litomyšl zařadila Dvořákovu hudbu hned několikrát, pokus představit na tomto prostoru skladatelovo dílo v jeho celistvosti, je však předem odsouzen k neúspěchu. Obsahuje přes dvě stě kompozic – počínaje drobnými skladbami a konče u operních a oratorních děl.

Mezi jedenácti operami se těší velké oblibě Rusalka, i ta byla letos na Smetanově Litomyšli uvedena, a hned dvakrát. Árií Měsíčku na nebi hlubokém uchvátila publikum jak Gabriela Beňačková, tak Reneé Fleming či třeba Anna Netrebko, Dvořákovými písněmi nadchla svět mezzosopranistka Magdalena Kožená, patronka letošního Roku české hudby, a Symfonii e moll Z nového světa mají ve svém repertoáru nejvýznamnější světové orchestry, stejně jako nejpřednější sbory Stabat mater či Requiem.

Hudba tohoto prý málomluvného, roztržitého muže, který se zajímal o technické novinky a miloval přírodu, je natolik přístupná a přívětivá, že nám dovolí naprosto se uvolnit a vychutnat si krásu a sílu života Dvořákem v tónech „zakletou“.

Hezký závěrečný poslech.

11

PŘEDSTAVUJEME

Klub přátel a mecenášů Oficiálně vznikl před dvěma lety, navázal tehdy na spontánní rozhodnutí několika nadšenců. Nebylo jim lhostejné, že by se festival mohl dostat do finančních problémů kvůli omezení veřejné podpory, a rozhodli se sami jednat. „Jsou to milovníci umění a Litomyšle,“ odpovídá na otázku, kdo jsou festivaloví mecenáši, vedoucí propagace a PR Smetanovy Litomyšle Barbora Krejčí. „Patří mezi ně pravidelní návštěvníci, kteří si náš festival oblíbili, a není jim lhostejný jeho další osud.“ První mecenáši se k festivalu začali hlásit už skoro před deseti lety. Pozvolna se řady dárců rozrůstaly, až bylo potřeba zamyslet se nad jasnou strukturou mecenášského klubu. „Pochopitelně jsme si nejprve udělali průzkum a dlouze jsme přemýšleli, co originálního můžeme našim přispěvatelům nabídnout. Nejvíce je zaujala možnost přednostního nákupu vstupenek,“ vysvětluje Barbora Krejčí. Podle ní se festival chtěl vyhnout určitému „kastovnímu systému“, který je obvyklý u některých kulturních institucí, tedy že ten, kdo víc zaplatí, má zajímavější výhody. „I když také nabízíme různé stupně mecenášství, snažíme se ke všem přistupovat spravedlivě. Je nám jasné, že částka, kterou nám poskytují, je pro ně v tu chvíli maximální a my si jich za to nesmírně vážíme.“ Smetanova Litomyšl proto všem mecenášům nabízí právě možnost přednostního nákupu, informuje je o přípravách festivalu a o veškerém dění, jsou zváni na vernisáže Smetanovy výtvarné Litomyšle, dostávají bezplatně festivalový katalog a sadu všech čísel Festivalových novin, pokud souhlasí, je jim poděkováno v katalogu a na festivalových internetových stránkách. Mohou zvát své přátele na společenská setkání s významnými hosty festivalu do VIP prostor. „Každý rok se snažíme nabídnout našim mecenášům ještě něco navíc – v minulém roce se nám podařilo uskutečnit setkání mecenášů v rakouském Grafeneggu při závěrečném koncertu, takový zážitek budeme letos těžko překonávat, děláme ale maximum pro to, abychom jim mohli opět nabídnout atraktivní kulturní zážitek i mimo Litomyšl,“ říká Barbora Krejčí. Dalším příjemným bonusem je i setkávání členů klubu v rámci festivalu Smetanovy Litomyšle. V letošním roce se odehrálo před uvedením opery Rusalka. „Uvědomili jsme si, že mecenáši, kteří festival milují, jej znají jen ze strany diváka.

Rozhodli jsme se jim tedy přiblížit festival také ze strany pořadatele a po uvítání v zámeckém sklepení jsme je provedli festivalovým zákulisím. Viděli v akci maskérky i kostymérky, vyzkoušeli si ale také ovlá-

Těšte se na příště Další číslo festivalových novin vyjde až v červnu 2015. Do té doby nám zachovejte přízeň a sleduje www.smetanovalitomysl.cz.

V loňském roce navštívili mecenáši festival ve spřáteleném Grafeneggu

dání zastřešení II. nádvoří a dozvěděli se mnohé o pozadí příprav festivalu. Po ouvertuře se Zdeňkem Troškou následovala pohádková opera a mecenáši se vrátili do role vděčných diváků. Byl to velice pěkně strávený večer.“ V letošním roce se klub mecenášů rozrostl na padesát členů a celkově bylo vybráno přes 950 tisíc korun. „Velice jim za to děkujeme, jejich přístup je úžasný, dary nám poskytují s láskou a vůbec nic za to nečekají. Celková částka je fantastická a je pro nás obrovskou odměnou i závazkem, nesmíme zklamat,“ uzavírá Barbora Krejčí.

Smetanova Litomyšl je festival s dlouholetou tradicí, kvalita dramaturgie, účast špičkových hudebníků a jedinečné prostředí zámku Litomyšl jej právem řadí mezi nejoceňovanější kulturní události v České republice. I vy můžete přijmout festival za svůj, stát se jeho součástí a svým příspěvkem pomoci k dalšímu rozvoji a zvyšování kvality Smetanovy Litomyšle. Pokud uvažujete o tom, že byste se stali mecenáši Smetanovy Litomyšle, navštivte stránky festival.smetanovalitomysl.cz/mecenassky-klub. Zde se dozvíte veškeré podrobnosti.

Velkým zážitkem bylo setkání s režisérem Rusalky Zdeňkem Troškou a návštěva maskérny

Generální partner festivalu

56. ročník Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl spolupořádají Pardubický kraj, Město Litomyšl a Smetanova Litomyšl, o.p.s za finančního přispění Ministerstva kultury České republiky ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, Státním zámkem Litomyšl a Bohemia Heritage Fund.

Festivalové noviny • Noviny Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl 2014 • V nákladu 4000 ks vydala © Smetanova Litomyšl, o.p.s. • Redakce: Šárka Vieweghová, Karolína Smetanová • Grafická úprava a tisk: H.R.G. Litomyšl