Festivalové noviny 2014 č. 4 by Smetanova Litomyšl

festivalové noviny

56. Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl / 29. června 2014

Foto Jaroslav Horák

Město, kde se rodí pohádky

Jako na hedvábné stužce vedou nás slova básníka Jana Skácela. Vedou nás do důvěrně známých míst, kde uslyšíme svůj vlastní zatajovaný dech. „Pohádka je / co dávno kdysi bývalo a dnes ze sna visí / jak motouzek a zbytek pout / jež lze a nelze rozetnout / A třeba i čas jinak káže / ten kdo je moudrý, nerozváže / provázek, jenž nás s dětstvím spíná/ a stará pouta neroztíná.“ Pů-

vabné? Především pravdivé! Je zbytečné naříkat nad tím, že pohádky v našem životě přišly o své výsadní postavení, ale bylo by dobré zauvažovat nad tím, proč jim neposkytneme prostor, které si zasluhují. Dobře víme, že bez nich nemůžeme žít. Potřebujeme je stejně jako vodu a vzduch, vyživují naši duši a dělají z nás lepší jedince. Proto nás to tolik táhne do míst, kde pohádky

zlehka přicházejí na svět, kde se jim daří a kde je lidé opečovávají s něhou a rodičovským porozuměním. Litomyšl je přesně takové místo. Její klima prospívá pohádkovými příběhům zahalených do tónů hudby. Vzájemně se tyto dva světy prolínají a milují. Kde jinde by zněla Rusalčina árie tak naléhavě, že by se i Měsíc ustrnul?

SLOVO GENERÁLNÍHO ŘEDITELE ČESKÉ SPOŘITELNY, A.S. Milí přátelé hudby, jménem České spořitelny vás srdečně vítám na už šestapadesátém ročníku festivalu Smetanovy Litomyšle. Tradici převzatou od zakladatelů festivalu úspěšně rozvíjí už několikátá generace organizátorů. Jsou to oni, kdo letos stejně jako v předchozích letech přivádějí do nádherné Litomyšle dlouhou řadu špičkových interpretů skvělé hudby. Pavel Kysilka

Česká spořitelna má velkou radost z toho, že už po dvaadvacet let může v roli generálního partnera napomoci tomu, abyste se mohli z plodů práce skladatelů, interpretů a organizátorů festivalu těšit právě vy, fanoušci hudby a Smetanovy Litomyšle. Přeji vám krásné zážitky a životní inspiraci!

S LO VO H E J T M A N A PA R D U B I C K É H O K R A J E Martin Netolický

Vážení hosté, milovníci hudby, dovolte, abych vás přivítal v Pardubickém kraji na druhém nejvýznamnějším festivalu klasické hudby v České republice. Letos se koná jeho 56. ročník a zároveň si připomeneme sto devadesát let od narození a sto třicet let od úmrtí hudebního velikána Bedřicha Smetany, který dal tomuto festivalu jméno. Opět se setkáváme uprostřed renesančního skvostu litomyšlského zámku, tentokrát na ještě krásnějším zámeckém návrší. Shodou okolností se v letošním roce završuje rozsáhlá revitalizace objektů a prostranství v celém areálu. Otevírá se piaristický chrám Nalezení sv. Kříže a Pardubický kraj už po prázdni-

nách slavnostně otevře také nedaleké regionální muzeum, které prošlo rozsáhlou přestavbou. To vše nám ale jen dokresluje atmosféru, kterou vytváří hudba a její interpreti. Jsem si vědom toho, že festival má řadu skalních příznivců mezi střední a starší generací, ale v posledních letech s potěšením sleduji, jak jeho program zaujal také mladé lidi a posluchače zcela jiných žánrů. To je jistě velká výzva i do budoucna a velmi v tom organizátorům festivalu fandím.

Nenechte si ujít v nejbližších dnech Programová nabídka festivalu Smetanova Litomyšl pro následující dny Neděle 29. 6. Na krásném modrém Dunaji ... aneb Návštěva u Straussů – Johanna staršího (1804–1849), „Krále valčíku" Johanna mladšího (1825–1899), Josefa (1827–1870), Eduarda (1835–1916) a Johanna nejmladšího (1866–1939). Na programu koncertu mimo jiné Na krásném modrém Dunaji, Radeckého pochod, Císařský valčík, Pizzicato Polka a mnoho dalších... Účinkují: Marie Fajtová (soprán), Jiří Vejvoda (průvodní slovo), Filharmonie Brno pod vedením Leoše Svárovského. Koncert začíná v 19.30 na II. zámeckém nádvoří. K pořadu je připravena ouvertura v Zámecké jízdárně. Začátek v 18.00, vstup zdarma.

Rusalka na Smetanově Litomyšli 2006

Pondělí 30. 6. Antonín Dvořák: Rusalka Lyrická pohádka o třech dějstvích, libreto Jaroslav Kvapil. Účinkují: Alžběta Poláčková (Rusalka), Richard Samek (Princ), Oleg Korotkov (Vodník), Jana Sýkorová (Ježibaba), Iveta Jiříková (Cizí kněžna), Jan Ježek (Hajný), Michaela Kuštěková (Kuchtík), Jiří Jiří Brückler (Lovec), Hana Jonášová, Sylva Čmugrová, Jana Levicová (Lesní žínky) a soubor Státní opery Národního divadla Praha. Filmové dotáčky: David Plojhar, Zdeněk Troška. Režie: Zdeněk Troška. Představení začíná ve 21.00 na II. zámeckém nádvoří. K pořadu je připraven lektorský úvod ve 20.00 hodin v Zámecké jízdárně, vstup volný.

Úterý 1. 7. Antonín Dvořák: Rusalka Lyrická pohádka o třech dějstvích, libreto Jaroslav Kvapil. Účinkují: Pavla Vykopalová (Rusalka), Peter Berger (Princ), Peter Mikuláš (Vodník), Veronika Hajnová (Ježibaba), Iveta Jiříková (Cizí kněžna), Jan Ježek (Hajný), Michaela Kuštěková (Kuchtík), Jiří Jiří Brückler (Lovec), Hana Jonášová, Sylva Čmugrová, Jana Levicová (Lesní žínky) a soubor Státní opery Národního divadla Praha. Filmové dotáčky: David Plojhar, Zdeněk Troška. Režie: Zdeněk Troška. Představení začíná ve 21.00 na II. zámeckém nádvoří. K pořadu je připraven lektorský úvod ve 20.00 hodin v Zámecké jízdárně, vstup volný. Středa 2. 7 a čtvrtek 3. 7. Koncert na přání Mike Oldfield / David Bedford: THE ORCHESTRAL TUBULAR BELLS (Česká premiéra) Pink Floyd / Ron Geesin: ATOM HEART MOTHER Před 40 lety upravil David Bedford legendární Oldfieldovu kompozici pro symfonický orchestr a v roce 1979 se stala doprovodem filmu The Space Movie k 10. výročí přistání prvního člověka na Měsíci. Na projektu Apollo se podílel zdejší rodák prof. Zdeněk Kopal. Ještě o několik let starší album skupiny Pink Floyd zůstává dodnes jednou z nejprogresivnějších skladeb spojujících hudbu klasickou s rockovou. Účinkují: Jiří Bárta (violoncello), Atom Heart Mother Band: Michal Kašpar — kytara, Vladimír „Guma“ Kulhánek — baskytara, Svatopluk Chalupa — klávesové nástroje, Martin Vajgl — bicí a perkuse, Akademický sbor Žerotín Olomouc se sbormistrem Pavlem Koňárkem a Filharmonie Hradec Králové Koncert začíná vždy ve 21.00

DOPORUČUJEME

V tříčtvrtečním rytmu Každá země má své rituály, každou zemi lze charakterizovat určitými klišé. Když se řekne Rakousko, napadne pravděpodobně mnohého z nás valčík. Valčík jako symbol země, ale především valčík jako jakási samozřejmá rakouská hymna. Především ten nejslavnější – Straussův Na krásném modrém Dunaji. Historie valčíku – tance ve tříčtvrtečním taktu – je však trochu komplikovanější. Původ valčíku zůstával dlouho otazníkem, což zní dosti překvapivě, když jde o nejoblíbenější tanec 19. století. Snahy přivlastnit si prvenství jeho vzniku – národní prvenství – procházejí celou Evropou. Hlásili se o ně Francouzi stejně jako Italové a samozřejmě Rakušané. Jak pozdější historické výzkumy doložily, valčík navazuje na typický lidový tanec z rakouského podhůří – tzv. Ländler. Podobně jako tanec, i sám jeho název – v němčině Walzer –, prošel postupným vývojem. Sloveso walzen a wälzen existovalo ve slovníku běžné němčiny dávno před vznikem valčíku jako takového. Označuje krouživý, točivý pohyb, který se stal typický nejdřív pro Ländler, ale později i pro jeho variantu – Walzer. A označení Walzer čteme až v roce 1750 v partituře vídeňské zpěvohry Bernardon Josefa Kurze. To je také do určité míry důkaz pro tvrzení historiků, že valčík se velmi rychle šířil ve vídeňské hudební komedii té doby, takzvaném singspielu, a že ve Vídni postupně zdomácňoval. Hit sezony Sledujeme-li další výskyt slova Walzer, zjišťujeme, že nový druh tance byl považován za téměř revoluční a – nemravný. V roce 1758 vydalo vídeňské ministerstvo dekret, v němž se tanec na způsob valčíku zakazuje. Z důvodů zdravotních i mravnostních. O popularitu a šíření valčíku tedy bylo postaráno. Přesně podle hesla „zakazované chutná nejvíce“. Jedním z prvních pevných dat v dějinách valčíku je rok 1787. Tehdy si totiž nový tanec našel cestu do všech společenských kruhů, do měšťanských tanečních sálů i do šlechtických salonů. A veškerý ten boom nebo módní horečku, chcete-li, způsobilo jediné představení: opera Una cosa rara s podtitulem Lilla aneb Krása a ctnost. Jak sám název opery napovídá, obecenstvo se nejdřív ušlechtile nudilo. Až do finále druhého dějství. V tom okamžiku se totiž hlavní hrdinka Lilla pustila do tance a před užaslými diváky poprvé na scéně předvedla valčík. Obecenstvo šílelo nadšením. Dokonce tanec překřtilo podle názvu opery na cosa rara – neobvyklá věc. Valčík se rázem stal hitem Vídně. Každý se horlivě učil „novému tanci“, který už ve skutečnosti žil ve vídeňských předměstích celá desetiletí, jenže až teď se stal událostí sezony. Ve Vídni tedy staronový valčík prodělal svůj společenský křest. A šířil se dál celou Evropu. Všichni tančí – nemravně Přes Německo valčík proniká do Francie a zdomácňuje především v Paříži. Jeho

Alles Walzer – těmito slovy začíná každoroční proslavený ples ve vídeňské Opeře

rozlet i určitá nespoutanost Pařížany okouzluje. A protože na konci století bylo město nad Seinou světovým střediskem tance, je valčík povýšen na symbol přicházejícího 19. století. Postupně se stává tancem revolučním – a vlastně i symbolem revoluce. Není divu, že neunikl útokům mravokárců, a to v téměř všech zemích Evropy. V Berlíně byl odsouzen jako tanec nemravný a vyloučen ze všech druhů dvorských zábav. Móda se ale zadržet nedala. Čím více a častěji byl valčík zakazován, tím životnějším se stával. Jak pamětníci prohlašují, šířil se prý stejně rychle jako rýma. Vídeňský kongres evropských mocností k tomu po porážce Napoleona přispěl nemalou měrou. Vždyť byl také označován jako „tančící kongres“. Vídeň se bavila, tančila, bavila a tančila… Samozřejmě že – valčík. V období biedermeieru se valčík stal i výnosným obchodním artiklem. Josef Lanner a Johann Strauss –

otec i syn – nebyli jenom hudebníky, ale i hudebními nakladateli a podnikateli. Navíc byli jak Straussové, tak i Lanner vynikajícími reklamními agenty, řečeno dnešním slovníkem. Své publikum si dokázali opravdu získat. Už tehdy dovedli vyšperkovat každou novou skladbu ve tříčtvrtečním rytmu velmi přitažlivým názvem a informovat o ní prostřednictvím plakátů a novin. A klavírní výtahy nových valčíků byly k mání krátce po té, co oslavily svou premiéru. Vítězné tažení vídeňského valčíku světem dosáhlo především ve druhé polovině 19. století netušených rozměrů. Z původně revolučního tance se stával biedermeierovský umělý výtvor. A triumfoval ve všech sálech – v příměstských hospodách i na koncertních pódiích. Dokonce i každoroční ples ve Vídeňské opeře zahajuje valčík. Slovy „Alles Walzer“ jsou tančící páry pozvány na parket. Nestačí tedy, aby se tančil „pouze“ vídeňský valčík. Všechno se musí otáčet ve tříčtvrtečním taktu. A na Smetanově Litomyšli také. V neděli 29. června se na II. nádvoří rozezní důvěrně známé tóny pánů Straussů a vy můžete být u toho. Eliška Závodná

Wilhelm Gause: Ples ve Vídni (1900)

ROZHOVOR S VOJTĚCHEM STŘÍTESKÝM

Bilancování po první polovině

Čertova stěna, SL 2014

Patří k výrazným osobnostem města Litomyšl a více než třicet let se velkou měrou podílí na zdejším mezinárodním operním festivalu. Dalo by se říci, že mu vtiskl charakteristickou tvář. Zato se mu dostává potlesku nejen od posluchačů, ale i umělců. Dramaturg festivalu Vojtěch Stříteský. Jak hodnotíte dosavadní průběh letošního festivalu? Je něco, co vás překvapilo? Myslím si, že festival má zatím velmi solidní a vyrovnanou úroveň. Žádný z pořadů – alespoň doufám – vyloženě nezklamal a některé se vydařily mimořádně. Mám na mysli zejména Čertovu stěnu, externí koncert ve Svitavách Gypsy Baroque a pak Návraty domů – baletní triptych na hudbu českých klasiků. Takový počin by se neztratil na žádném světovém festivalu! A to nejen díky velmi kvalitnímu hudebnímu provedení, které by na koncertních pódiích obstálo i samostatně, ale zejména díky výjimečné choreografii – přímo vzorové syntéze hudby, těla a pohybu. Domnívám se ale, že nás v programu čekají ještě velké hudební události a vrchol 56. ročníku Smetanovy Litomyšle je teprve před námi.

S čestným občanem Litomyšle, dirigentem Liborem Peškem, pojí Vojtěcha Stříteského dlouholeté přátelství

Na co se nejvíce těšíte? Určitě na Mahlerovo Vzkříšení, což je skutečně mimořádná kompozice, která se uvádí vzhledem k obrovskému prováděcímu aparátu docela výjimečně! Velká škoda, že tento koncert stojí tak trochu stranou hlavního diváckého zájmu. A pak se – asi docela předvídatelně — nesmírně těším na Händelova Mesiáše, což je moje srdeční záležitost. Samozřejmě nejen moje, je to milovaná kompozice, troufám si říci, většiny posluchačů. Mesiáš je zkrátka vnímán jako jeden z vrcholů éry baroka a snad hudební kultury obecně. Znamená to, že na Mesiáše sázíte jako na osvědčený „tahák“, který má přilákat co nejvíce posluchačů? To ne – Mesiáše uvádíme v renovovaném piaristickém chrámu symbolicky – před opravou jsme dostali od tehdejšího ministra kultury Václava Riedlbaucha jeho klavírní výtah, abychom oratorium – až bude kostel opraven – provedli. Jsme rádi, že tuto výzvu můžeme naplnit. A co se týká „osvědčených taháků“, tak v posledních letech někdy býváme překvapeni, jak zájemci reagují. Vyberete například titul, který považujete za takzvaně zaručený – třeba k 170. výročí Antonína Dvořáka jeho Stabat Mater – a nebylo vyprodáno... Letos nejen mě překvapilo, že není valný zájem o posluchačsky velmi vděčné Holstovy Planety, ale na druhou stranu se výborně prodává Bludný Holanďan. Zkrátka, spoléhat na úplně předvídatelný vývoj prodeje vstupenek je ošidné, snad kromě Carmina burana, že. Někdy jsou nejspíš

ve hře aspekty, jejichž původu se nedopátráme. K poklesu návštěvníků ovšem nedochází. Do prodeje šlo kolem 26 tisíc lístků a návštěvnost očekáváme někde mezi 23–25 tisíci. To je vynikající výsledek, který v podstatě kopíruje trend z minulých let. Jak se do programu festivalu promítají očekávání diváků? Smetanova Litomyšl nepůsobí jako festival, který se svým divákům podbízí… Samozřejmě se snažíme obloukem vyhýbat prvoplánové líbivosti. To by byla sice snadná cesta, nikam ovšem nevede. Dramaturgie, jakkoli je široká, má dlouhodobou koncepci a myslím, že je nezaměnitelná. Navíc jsme povinováni určitým závazkům – letos například k Roku české hudby, o kterém jsme prohlásili, že se k němu nepřipojujeme jen jako jeden z účastníků, ale že chceme být spoluautory jeho příběhu. Věnujeme se originálním i náročným pořadům – to je třeba výběr Návratů domů s nesnadným Škrtičem Bohuslava Martinů či Symfonických tanců českých klasiků s Klementem Slavickým… Jsme přehlídkou klasické hudby, hlediště jsou nadstandardně dobře naplněna, není důvod naříkat. Ba naopak. Sestavování programu bez nadsázky připomíná alchymistickou proceduru. Kde a jak začínáte? Kdybych vám otevřel svoje PC, našla byste tam už konkrétní tituly pro 60. ročník v roce 2018 — to je můj aktuální horizont.

s ním vyjít. Málokdo třeba ví, jak drahý je například notový materiál! Když sestavujeme pěvecké koncerty zejména z italských oper, tak to jsou obrovské částky. Nejen za zapůjčení a poštovné, ale některá vydavatelství chtějí navíc i poplatek za právo uvést dílo na festivalu. Natož když koncert má přenášet rozhlas či televize. Takže kromě vyváženosti umělecké musím balancovat také v rovině finanční.

S některými umělci je totiž potřeba jednat dostatečně dopředu – např. Jiří Bělohlávek, Jakub Hrůša nebo Česká filharmonie a některé další osobnosti či ansámbly tento předstih vzhledem k mezinárodním závazkům vyžadují. Je to mnohdy nesnadné, ale pokud chcete v programu ty nejlepší mít, musíte jim v tomto ohledu vyjít vstříc. Takže už víte, co se bude hrát za čtyři roky? Do všech detailů ještě nikoli, ale páteř dramaturgie je připravena. Musíme být také aktuální a vyčkat, co nového a pro nás vhodného se na operních a koncertních scénách v mezičase narodí. A pak — každý rok chceme přinášet návštěvníkům něco inovativního a zároveň udržet rovnováhu mezi tím, aby na festival chodily tisíce spokojených návštěvníků, přitom aby se festival nepodbízel, aby v něm byly projekty nové a premiérové a abychom připomínali hudbu starou či polozapomenutou. A co je neméně důležité: abychom představovali nové interprety, protože Smetanova Litomyšl není festival jednoho dirigenta nebo jednoho ansámblu. Festival ale nese jméno jednoho z nejvýznamnějších českých hudebních skladatelů… Bedřich Smetana byl, je a doufám, že provždy zůstane ústředním festivalovým leitmotivem. A je radostné, že nová inscenace Čertovy stěny, na jejímž vzniku jsme se spolupodíleli, měla u diváků velice příznivý ohlas. A plánujeme i uvedení dalších děl, která bývají na programu zřídka: např. za rok posluchači zahajovacího koncertu v podání České filharmonie uslyší orchestrální úpravu původně sólové klavírní skladby Macbeth a čarodějnice, o rok později uvedeme Branibory v Čechách… Zkrátka díla Bedřicha Smetany jsou naší prioritou a nesmírně nás těší, že je všichni interpreti

Korunovační mši a slavnost znovuvysvěcení piaristického chrámu připravovali na pražském arcibiskupství též kardinál Miloslav Vlk a litomyšlský vikář P. František Beneš

berou velice vážně. Vždyť zde provádějí jeho skladby pár metrů od místa, kde se narodil, a hrají ho ve městě, kde v publiku sedává ještě stále relativně hodně pamětníků výkonů Podvalové, Tauberové, Hakena, Blachuta, Žídka…

Jaký je váš největší dramaturgický sen? Sny by byly, což o to. Již dlouho plánuji uvést například Mahlerovu Symfonii tisíců nebo Schönbergovy Gurrelieder. To jsou veleopusy, které na nádvoří určitě vyznějí dokonale! Otázkou je, jak je zaplatit a pak také vhodně zařadit do kontextu festivalu. Kompozice se stovkami účinkujících se nenasazují nahodile, jen proto, aby bylo na programu něco bombastického — všechno musí se vším souviset. Obecně ovšem musím připustit, že pokud se sny naplňují o Vánocích, tak pro mne se Smetanova Litomyšl koná 24. prosince.

Jak reagují umělci na pozvání na Smetanovu Litomyšl? Bez výjimky pozitivně. Festival a jeho posluchači mají velmi dobré renomé, všichni si u nás přejí hostovat. Pokud není pozvání akceptováno, tak z důvodů časových kolizí, jen jednou či dvakrát jsme se nedohodli na honoráři. Peníze jsou asi věčným problémem… Řeknu to asi takhle: nebyl by žádný problém utratit za umělce velezvučných jmen mnohem více peněz. Ale buďme realisté — rozpočet není a nebude neomezený a musíme

Vojtěch Stříteský převzal Stříbrnou medaili „Za zásluhy o rozvoj hudebního života“ 27. září 2013. Dalším oceněným byl mimo jiné i primáš Hradišťanu a častý festivalový host Jiří Pavlica.

Loni na podzim vám byla udělena Stříbrná pamětní medaile Senátu Za zásluhy o rozvoj hudebního života. Co pro vás toto ocenění znamená? Tu medaili jsem určitě nepřebíral jen jako individuální ocenění – částečně patří i festivalu a mým kolegům ze štábu a tech-nikům, bez jejichž obětavé práce by Smetanova Litomyšl nikdy nebyla taková, jaká je. Trochu ji beru také jako ocenění za věrnost firmě, protože vloni to bylo třicet let, co jsem pro festival začal pracovat. A pak mě zahřálo u srdce, že velkou radost udělalo mé mamince, které mám tisíc důvodů být vděčný. No – a to víte, jako každý mužský jsem přiměřeně ješitný, takže bych lhal, kdybych říkal, že pro mne osobně ta medaile není důležitá. Ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že všechna sláva… Sedmnáct ročníků v řadě se podílí na vedení Smetanovy Litomyšle v tandemu s ředitelem Janem Piknou, jehož 50. narozeniny slavili na chalupě ve Strakově

Karolína Smetanová 5

KOUZELNÁ LITOMYŠL VÁCLAVA ŽMOLÍKA

Lázně ducha „Litomyšl jsem si zamiloval už v 90. letech, a to nejen díky jejím památkám, ale i díky lidem. Ti totiž vytvářejí atmosféru toho kterého místa. A Litomyšl má velké štěstí na své Litomyšlské. Jejich nejnovější nápad, udělat z města lázně ducha, považuji za opravdu výjimečný.“ Tato slova jsem napsal do brožury k zahájení letošní 3. lázeňské sezony v Litomyšli, lázních ducha. A dnes se mi chce doplnit i další přívlastky. Zmíněný nápad byl ojedinělý, vtipný, životaschopný, inspirativní. Byl to prostě nápad nápaditý. zeňských míst, v nichž tryskají z nitra země léčivé prameny minerálních vod. A nejen že se v programu, který jsem moderoval na Toulovcově náměstí, představila celá řada umělců včetně Jana Smigmatora, Pražského Ukulele Bandu a Vojty Kotka se skupinou Zevláky, ale ožila celá kolonáda. To díky Litomyšlským a hostům zblízka i daleka, kteří se nechali vtáhnout „do hry“ a opravdu přišli v oblečení z dob našich babiček a prababiček. Po korzu se procházeli způsobné dámy i lázeňští šviháci z časů Františka Josefa I. a z let první republiky. Parkovaly tam vozy z let dvacátých a třicátých.

Zahájení 3. litomyšlské lázeňské sezony

S nápadem označit Litomyšl za lázně ducha přišli před třemi lety podnikatel Jaroslav Vencl, emeritní starosta města Miroslav Brýdl a nakladatel Ladislav Horáček. Leckde jinde by si spoluobčané poklepali na čelo. Ne tak v Litomyšli. Povedlo se jim pro jejich ideu získat hned několik

spřízněných duší. Napřesrok „infikovaných“ opět přibylo a město bylo vloni díky tomuto projektu v jedné anketě vyhlášeno nejmagičtějším místem České republiky. A letos by se za takové zahájení lázeňské sezony, jaké Litomyšl zažila 26. dubna, nemuselo stydět žádné z lá-

Tip k navštívení NEDOŠÍNSKÝ HÁJ Pouhé čtyři kilometry od centra města Litomyšle se nachází další zajímavý turistický cíl, který by neměli minout návštěvníci zdoláni silou historických památek a s myslí plnou dojmů a dále všichni ti, kteří touží po relaxaci v náručí přírody. Státní přírodní rezervace Nedošínský háj má rozlohu 30,7 ha a byla zřízena pro ochranu dubo-habrového lesa. Významnou ornitologickou lokalitu tvoří také díky přilehlým rybníkům. Původně se zde nacházela panská obora Vratička, která byla počátkem 19. století upravena na romantický park. Do roku 1856 bylo toto místo dějištěm studentských majálesů (inspirovalo také Jiráskovu Filozofskou historii). Nedošínský háj je od roku 1992 vyhlášen přírodní památkou. Daří se tu některým druhům obojživelníků, jako je skokan hnědý, kuňka obecná, nebo čolek obecný 6

a horský. Zahlédnout můžete také kriticky ohroženého vrápence malého, ale i další druhy netopýrů. Pokud budete mít štěstí, můžete narazit na kolčavu, hranostaje, kunu skalní či na lišku obecnou. Nedošínským hájem vás spolehlivě provede naučná stezka s devíti zastávkami, kde se dozvíte další informace o zdejší přírodě.

Procházka po lázeňské kolonádě I když jste přijeli na koncerty anebo výstavy, které nabízí program Smetanovy Litomyšle, určitě si udělejte čas na procházku po lázeňské kolonádě. Začíná pod zámkem u Máchadla, vede ulicemi Mariánskou a Na Máchadle do ulice Boženy Němcové. Pak doporučuji odbočit na Toulovcovo náměstí a po návratu do ulice Boženy Němcové pokračovat přes Šantovo náměstí a ulicí Šmilovského na náměstí Braunerovo. Naskytnou se vám pohledy na mnohé z litomyšlských pamětihodností a na řadu krásných historických domů, byť tato promenáda vede méně frekventovanou částí historického centra a mimo hlavní Smetanovo náměstí. Je to oblast, která nabízí klid a pohodu, jak se ostatně v lázních sluší a patří. Usednout tu i dnes můžete na pestrobarevné lavičky, které ve svérázná umělecká díla proměnili známí i začínající umělci. A kdo ví? Možná některá z nich časem ozdobí nějakou renomovanou galerii. Račte si vybrat Když si v infocentru nebo na internetu seženete seznam litomyšlských pramenů ducha, můžete k nim také zavítat, a to zcela podle vašeho ctěného gusta. Vybere si snad každý. V Litomyšli objevili pramen Boženy Němcové, Julia Mařáka, Terézy Novákové, Josefa Váchala nebo rytíře Toulovce. Celkem jich je šestnáct. Jestliže si myslíte, že by v litomyšlských lázních mohl bez problému ordinovat i proslavený doktor Cimrman, máte pravdu. Už tu totiž ordinoval. Na letošním zahájení lázeňské sezony vystoupilo Divadlo Járy Cimrmana. A pacienti přišli v opravdu hojném počtu. Ordinovat se proto muselo ve zcela zaplněném velkém sále Smetanova domu.

PŘEDSTAVUJEME

Návrat do pohádky Dvořákova romantická opera Rusalka patří mezi hojně uváděná díla. Pravidelně se s ní setkáváme na tuzemských scénách a díky ní zní čeština i ze zahraničních pódií. Rusalka je krásná a pokaždé trochu jinak inscenovaná. Nejraději ji však máme, když zůstane trochu pohádková. Nebo snad ne? S pohádkami je to v dospělém věku poněkud ošidné. Z mnoha důvodů se jim zdráháme podlehnout, ale zároveň je tak rádi čteme dětem a s potěšením sledujeme jejich zaujetí. Autory pohádek obdivujeme a ctíme, což je i případ Antonína Dvořáka. Rusalka je skladatelovo předposlední dílo, které podle svědectví jeho blízkých psal s velkou radostí a nadšením. Libretista Jaroslav Kvapil vystavěl příběh z půvabných veršů a zakotvil v něm dilema, které vzniká na pomezí dvou neslučitelných světů: lidského a mytického. Dvořákova hudba dodala textu nový rozměr, a tak Rusalka vstoupila v roce 1901 na prkna Národního divadla obdařena takřka nadpřirozenou silou a od té doby je ctěna a milována. (Jedině Zdeněk Nejedlý označil Dvořákovo dílo za špatné, nečeské, nenárodní a neoriginální). Populární romantický příběh o nenaplněné

lásce však v průběhu doby prošel určitou metamorfózou. Na konci 70. let 20. století britský režisér David Pountney vyvedl Rusalku z pohádkového prostředí a využil její příběh pro psychologický výklad lidských handicapů a sexuálních závislostí.

Tímto smělým krokem otevřel inscenátorům dveře pro nevyčerpatelný prostor výkladů. A vlastně proč ne? Ve slovanské mytologii byly Rusalky vodní démonky, které na rozdíl od víl lidem spíše škodily. Šlo prý o duše nešťastných dívek, které se utopily nebo spáchaly sebevraždu. Jejich moc byla ukryta v jejich vlasech, takže při rozčesávání mohly způsobit povodeň. Proč tedy vidět Rusalku jako romantickou hrdinku? Od dob Pountneyových se Rusalka na scénách objevila v různých podobách, příběh byl často prošpikován odkazy na Sigmunda Freuda či dáván do souvislosti s příběhem unesené a zneužívané dívky Nataschy Kampuschové. Za jednu z nej-

provokativnějších inscenací lze považovat pojetí norského režiséra Stefana Herhaima z roku 2008. Jeho Rusalka se odehrává v pochybné čtvrti anonymního velkoměsta. Scéně dominuje bar a stanice metra, kde se potkávají obyčejní lidé, děti z hudební školy, pospíchající cestující a také prostitutky a narkomani. I postavy pojal režisér po svém. Princ se živí jako námořník, z Rusalky se stává prostitutka, Ježibaba coby sedraná důchodkyně prodává u metra květiny. Vodník je sériový vrah, který má na svědomí životy většiny postav a ve finále je zajat policejní eskortou. „Vymyslet cokoli není obtížné, nejtěžší je udělat to klasicky," míní režisér Zdeněk Troška, jehož pojetí Rusalky se vrací zpět k pohádkovým kořenům a společně se souborem Státní opery Národního divadla Praha ho představí na letošní Smetanově Litomyšli. „K Rusalce jsem přistupoval s úctou a pokorou. Toto dílo je zapsáno do srdcí diváků. Možná jsem staromilec, ale myslím, že je nutné dopídit se, jak si to autor představoval. A jestliže napsal, že Rusalka je pohádka, tak by se měla hrát pohádka. Když přijdou děti s prarodiči, měly by si odnést zážitek," prohlásil Troška v rozhovoru pro kulturní rubriku iDnes. Inscenace Rusalky v režii Zdeňka Trošky se od své premiéry v roce 2005 zařadila k nejúspěšnějším titulům ve Státní opeře. Litomyšl je město pro pohádky jako zrozené. Doufejme tedy, že i návštěvníci obou večerů s Rusalkou zůstanou naladěni na této vlně a že je návrat do náruče romantického příběhu přinejmenším potěší. 7

ROZHOVOR S JIŘÍM VEJVODOU

Na návštěvu ke Straussům Své jméno už dávno spojil s mikrofonem, ať televizním, nebo rozhlasovým, ale také – a to především – s vážnou hudbou. Jiří Vejvoda patří ke špičkovým moderátorům a na Smetanovu Litomyšl přijíždí uvést jeden z nejpohodovějších koncertů letošního ročníku festivalu – Na krásném modrém Dunaji.

A tedy? V Litomyšli jsem už málem třináct let žil. Začal jsem sem jezdit od roku 1994, kdy se tu na pozvání Václava Havla uskutečnilo setkání sedmi středoevropských prezidentů, a já odtud reportoval pro rozhlas. Zahořel jsem k tomu městu láskou a stejně tak i k tehdejšímu starostovi Miroslavu Brýdlovi, což je úžasný člověk, který Litomyšl nastartoval. A když jsem v roce 2000 zjistil, že tady staví byty pražský architekt Pleskot, rozhodl jsem se za sebou v Praze zavřít dveře a odstěhovat se sem. Pak to nevyšlo a mělo to tak být, ale k městu mám stále vřelý vztah. Co se festivalu týče, jsem tu zhruba potřetí. Shodou okolností podruhé s dirigentem Leošem Svárovským. Poslední červnovou neděli se s vámi budeme houpat na vlnách Dunaje. A město na něm, Vídeň, jako by vám bylo souzeno. Moderujete proslulé novoroční koncerty Vídeňských filharmoniků. A opět se ptám – kolikrát už? Dvacetkrát. Skoro si neumím představit čas mezi Vánoci a Novým rokem bez Vídně. Orchestr v tomhle období s dirigentem zkouší a pozvou několik vybraných novinářů na takzvaný tiskový den. Jdeme na generálku, probereme detaily a koncertem potom provázím z Prahy. Nebývá zvykem, aby novináři moderovali přímo z Vídně.

Johann Strauss mladší se svou kapelou (Theodor Zasche, 1890)

Foto Týdeník Rozhlas

Pokolikáté jste v Litomyšli? To jsou dvě otázky v jedné. Pokolikáté budu v Litomyšli a pokolikáté budu na festivalu.

Vídeň si zakládá na tom, kdo koncerty diriguje. Které provedení valčíků vás nejvíc zaujalo? Chtěl bych vzpomenout na dva dirigenty, Georga Soltiho a Riccarda Mutiho. Solti byl Brit maďarského původu a jeho provedení mi přišlo naprosto dokonalé, asi jsem v něm cítil jakousi rakousko-uherskou nostalgii. A z Mutiho zešílela celá televizní Evropa. Dirigoval tak pomalu, že se koncert protáhl o dvacet minut, a prezidenti mnoha zemí poslušně čekali se svými projevy. Ale on si to evidentně užil. A napadla mě ještě jedna vzpomínka. Zubin Mehta.

Během krátké řeči, jíž mívají dirigenti na závěr koncertu, se tak rozněžnil, že přímý přenos jde i do jeho rodné Indie, až se z toho rozplakal… Přenosy koncertů jsou nesmírně oblíbené. Čím si myslíte, že to je? Je to zvláštní, ano, protože se prakticky hraje pořád totéž, ale zřejmě zpříjemňují vstup do nového roku. Vymykají se divokým silvestrovským oslavám, mají eleganci a noblesu a každý rád uvěří, že bude stejně elegantní a noblesní po celý rok. Uvést „vídeňský“ koncert na Smetanově Litomyšli byl váš nápad? Kdepak… někdy v lednu mi zavolal dramaturg festivalu Vojtěch Stříteský a říkal, že mě v Litomyšli zase poslouchali na Nový rok a že je napadlo, jestli bych ten koncert neodmoderoval, protože jsem s hudbou Straussů spjatý. A já to s velkou radostí přijal. Jste s hudbou Straussů spjatý… Jaký k ní ale máte vztah? Čím déle Straussy poslouchám, tím víc mi jejich hudba připadá zajímavější. Zdánlivě je jednoduchá, ve skutečnosti ale promyšlená, komplikovaná. Samozřejmě že skladby sekali jak Baťa cvičky, jak se říká, ale ty nejlepší jsou rafinované a já je mám čím dál raději. Jak se připravujete na vystoupení? Vezmu to oklikou. Jednou se jakási nedovtipná redaktorka ptala Bohumila Hrabala, na kterou svou knihu je nejvíc pyšný. A on odpověděl, že na tu, jíž nena-

psal, jinými slovy na ty blbosti, které naštěstí nevydal. Stejně tak je to s moderací. Připravuji se několik týdnů průběžně, čtu, přemýšlím, většinu toho zapomenu, protože si uvědomím, že je to hloupé, bez vtipu…

Potkal jste celou plejádu vynikajících interpretů. Na koho rád vzpomínáte? Především platí: čím slavnější, tím normálnější. Nafoukaní jsou jenom průměrní. Strašně rád vzpomínám na dirigenta Valerije Gergijeva, to je nesmírně charismatický chlapík. Velký obdiv chovám k Magdaleně Kožené, protože se dokázala dostat na absolutní špici tím, že je nejen výborná zpěvačka, ale i velmi inteligentní žena, umí si vybírat role, nespěchat, ale především si dokáže v životě vážit něčeho jiného, než je hudba, tedy svých dětí a manžela. Nádhernou vzpomínku mám na vynikajícího dirigenta, noblesního Leopolda Stokowského. Přijel do Prahy vlakem a bydlel nedaleko nádraží v hotelu Esplanade. Byl ale už tak starý, že nemohl sejít po schůdcích z vagonu. Umluvili jsme tedy nádražáky, ti přistavili ještěrku, milého pana dirigenta naložili a vezli k hotelu. Kynul davům a strašně se smál…

Kolik let se hudbě profesně věnujete? Možná vás trochu pobavím, ale s hudbou jsem začal už jako patnáctiletý v bigbeatové kapele, jejímž frontmanem byl dnešní slavný výtvarník Petr Sís. Postupně jsem se dal na klasiku, ale také na publicistiku a dodnes mi pomáhá, že jsem se učil na klavír, protože nejsem v branži úplný neandrtálec. Jsem schopen pročíst partituru, udělat si svůj názor nebo se aspoň dovtípit, na co se ptát. Hudbě v médiích se věnuju pětatřicet let.

Foto Týdeník Rozhlas

Takže nakonec improvizujete? Lehce. To znamená, že mám v hlavě několik témat, k nim dostatek informací a potom se pokouším jakousi intuicí, tedy podle toho, jak nasaju náladu večera, náladu hlediště, něco z té přípravy uplatnit.

Neuvažujete o tom, že byste se přece jen do Litomyšle odstěhoval? Už ne. To patřilo k jisté etapě mého života a teď je všechno jinak. Ale Litomyšl mám rád pořád. I z dálky.

56. mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl se koná v nově rekonstruovaných prostorách na zámeckém návrší.

Projekt Revitalizace zámeckého návrší v Litomyšli je spolufinancován z prostředků Evropské unie – Evropského fondu pro regionální rozvoj.

ROZHOVOR S MARTINEM KUBALOU

V hlavní roli hudba

Foto Andrea Filičková

ředitel Ivo Mathé z režisérů a kameramanů udělal externisty. „Mně to vlastně pomohlo. Nabídek jsem měl mnoho, točil jsem jeden dokument za druhým. S Helenou Třeštílkovou sběrné dokumenty, s Pavlem Štinglem jsem objel všechny války světa a sem tam jsem dělal něco o hudbě,“ říká. Hudební „zlom“ nastal s nástupem nového tisíciletí. A ta šance přišla z hudebně-divadelní redakce ČT. Ale hudby se nejprve téměř netýkala. Cyklus Evropané mapoval významné dramatiky a herce, ale hudebníky míjel. Až se objevil pořad Terra musica. A hudba Martina Kubalu už nepustila…“

Je se Smetanovou Litomyšlí spjat pupeční šňůrou. Také by se dalo říci, že Litomyšl a její festival jsou jeho dvorními herci a on jejich režisérem. Martin Kubala šlape po dlažebních kostkách města s geniem loci bezmála dvacet let. A málokdy ho potkáte bez kamery. K filmu ho to táhlo vždycky, vlastně si ani nedovedl představit, že by kdy dělal něco jiného. Fotil od dětství a zaostřil na filmovou průmyslovku do Čimelic. „Nedostal jsem se tam, vzali mě ale naopak na průmyslovku spojové techniky a já si naivně myslel, že i tahle škola bude mít s filmem něco společného,“ říká. Omyl. Naštěstí si pedagogové brzy všimli, že Martin má pravděpodobně mnoho talentů, ale ani jeden se nedá spojit s elektrotechnikou, a navrhli mu přestup – do Čimelic. S jistými peripetiemi se tedy dostal tam, kam od počátku chtěl. Fellini a ti druzí Kdo začne studovat v Čemelicích, většinou se vidí v režisérském křesle s nápisem Fellini. Pokud si ovšem nezačne „u filmu“ přivydělávat. To pak zůstává nohama pevně na zemi. „Svou filmařskou kariéru jsem začal v akumulátorce na Barrandově. Nabíjely se tam baterie do kamer. Nejprve mi sice slíbili, že půjdu k osvětlovačům, ale ukázalo se, že kvůli věku nemůžu splnit bezpečností předpisy práce s proudem. Elektrika mi prostě nebyla souzena,“ vzpomíná Martin Kubala. Od šesti do čtyř nabíjel, od čtyř se chodil dívat na natáčení. Práce s akumulátory měla totiž jednu obrovskou výhodu – seznámil se s kameramany a produkčními, prostě se všemi, kdo si chodili vyzvedávat „znovuzrozené“ baterie. A ti mu nabízeli další brigády… Začal pracovat i v hudební redakci ČT. Tehdy se ještě točilo na film. Dělal ostřiče. Práce to byla zodpovědná. Ostřič se dívá do kamery a odhaduje vzdálenost objektu, který kamera snímá. Na jeho oku záleží, jak „rozmazaný“ záběr z toho vyjde. Jestli se říká, že je někomu něco souzeno, tak v Martinově případě to byla vážná hudba. „Tehdy jsem si to ovšem neuvědomoval, pro10

Jak se snímají tóny Všechno začalo v Japonsku. Pozval ho Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Natočil jejich turné a houslové klíče se mu natrvalo vpletly do života. A pak už to šlo ráz na ráz, jak se říká. Vzniklo Echo Pražského jara a spolu s tehdejší tiskovou mluvčí SOČRu a moderátorkou Jitkou Novotnou přemýšleli o tom, proč na kameru nezachytit dění na jednom z nejstarších hudebních festivalů

tože mě bavilo filmování, ne hudba, takže když jsme natáčeli opery a já to bral spíš tak, že točíme celovečerní film.“ Jenže pak se po maturitě dostal na FAMU, obor kamera, a začal s hudební redakcí spolupracovat intenzivněji a už hodně samostatně. V archivu ČT by se našlo značné množství důkazů. „Můj první hudební dokument byl o folklorní zpěvačce Věře Příkazské,“ vzpomíná, „a pak začaly postupně vznikat další.“ Pojďte zazpívat! Paradoxy jsou krásnou životní ozdobou. A ten Martinův je skutečně originální: „Točím hudbu a o hudbě, a přitom vůbec nemám sluch. Dlouholetý šéfdirigent SOČRu Vladimír Válek tomu nechtěl věřit. Myslel si, že to falešné zpívání dokonale imituju. Vždycky říkal, pojďte si Martina poslechnout, přece není možné, aby někdo takhle zpíval! Možná i díky tomu jsme se spřátelili. Natočil jsem o něm nakonec několik dokumentů a se SOČRem objel svět,“ vzpomíná. Nikoho naopak nepřekvapí, že se Martin po ukončení FAMU zaměstnal v hudební redakci ČT. Jenže přišla sametová revoluce a tehdejší

S dirigentem Liborem Peškem

S kardinálem Miloslavem Vlkem

v Česku. Ozvěny Smetanovy Litomyšle byly na světě. „Jezdil jsem totiž do Litomyšle od roku 1997 a natáčel koncerty pro televizi, točil i dokumenty, ale žádný pravidelný hudební pořad o tomhle krásném festivalu nebyl, i když si to velmi zasloužil, protože má vynikající úroveň i úžasnou atmosféru. Nakonec se Ozvěny vysílaly pět let a pracovali jsme na nich stále ve stejném týmu, tedy s Jitkou Novotnou, zvukařem Janem Valouchem a produkční Štěpánkou Holubovou,“ říká Martin Kubala, kterému se tu dokonce podařilo natočit celovečerní baletní film Sirael. Jeho zatím poslední dokument, na němž s Jitkou Novotnou pracoval celý rok, je o Liboru Peškovi a měl premiéru právě v Litomyšli, v den narozenin tohoto charismatického dirigenta. Těšit se ovšem brzy můžeme i na další tři letošní „litomyšlské“ dokumenty: Proměny zámeckého návrší, Smetanova cesta z Litomyšle a Znovuzrození. „Za tu dobu, co sem jezdím, se naše původně čistě pracovní vztahy s festivalovým týmem proměnily v opravdová přátelství. Proto si už začátek léta nedovedu bez Litomyšle představit.“

KONCERT NA PŘÁNÍ

Lordi (téměř) bez titulu bylo možná důvodem, proč se Odlfield odmítl zúčastnit živých vystoupení (při kterých bylo album nahráváno) a svůj kytarový part natočil dodatečně. O mnoho let později prohlásil: „Víte, já nikdy neposlouchám svá stará alba, mám z toho trochu strach. Spíš mě zajímají moje budoucí

Pink Floyd (1970)

Jak to, že David Gilmour si může psát před jméno Sir, zatímco Roger Waters nikoli? Proč britská královna ještě nepovýšila Mika Oldfielda do šlechtického stavu? Starosti britských hudebních fanoušků se nám v našich reáliích mohou zdát velmi úsměvné, ale při poslechu skladeb výše uvedených pánů jim musíme dát za pravdu. Jsou to díla, před kterými se sluší přinejmenším smeknout. Dramaturgie do letošního ročníku Smetanovy Litomyšle zařadila večer, ve kterém zazní orchestrální verze dvou skladeb ze 70. let 20. století: legendární Oldfieldovo Tubular Bells a Atom Heart Mother od skupiny Pink Floyd. Spojovatelem se stane violoncellista Jiří Bárta s podporou Filharmonie Hradec Králové a se skupinou Atom Heart Mother Band, což je rockové těleso, složené z renomovaných instrumentalistů domácí scény. Jak název napovídá, vznik tohoto souboru se váže k repertoáru legendárních Pink Floyd, ale na rozdíl od tradičních revivalů se Atom Hearth Mother Band zaměřuje výhradně na interpretaci konkrétních alb skupiny. Jaký bude výsledek tohoto vzájemného propojení, posoudí posluchači ve středu 2. a ve čtvrtek 3. července na II. zámeckém nádvoří. Vždyť je to nuda! Mike Oldfield si musel na vydání svého prvního alba pěknou chvíli počkat. Zavedeným hudebním firmám se do ryze instrumentální desky nechtělo, takže Tubular Bells nakonec spatřily světlo světa u začínajících Virgin Records. Následoval fenomenální úspěch, jemuž napomohl i fakt, že se úvodní pianové sólo objevilo na soundtracku na svou dobu skandálního filmu Vymítač ďábla režiséra Willi-

ama Friedkina. O rok později, v roce 1974, Oldfieldův přítel, skladatel David Bedford, upravil skladbu pro orchestr a začal zkoušet s Royal Philharmonic Orchestra. Podle dobových svědectví nebyl Mike Oldfield s prací orchestru příliš spokojen a veškeré práce mu připadaly zdlouhavé. Orchestr přirovnal k obrovskému monstru, které se jen ztěžka odhodlává k práci. „Když už hrají, je to mnohem lepší. Ale stejně mám dojem, že je ta skladba nudí.“ Rozčarování

Album Mike Oldfield – The Orchestra Tubular Bells (1975)

Album Pink Floyd – Atom Hearth Mother (1970)

Mike Oldfield

desky, stále o nich přemýšlím, dokud si neřeknu: To je konečně ono.“ Orchestrální verze Tubular Bells si však své věrné fanoušky získala, ale úspěch původní verze nepřekonala. To se ovšem nepodařilo ani dalším Oldfieldovým deskám, žádná z nich ze stínu úspěšné prvotiny nedokázala vystoupit. A u žádné další Mike Oldfield orchestraci nepovolil. Co je symfonický rock? Skotský skladatel Ron Geesin se prý s Rogerem Watersem z Pink Floyd potkal na golfu. Když zjistili, že spolu mohou kromě sportovní vášně sdílet i tu hudební, byla ruka (v přátelském) rukávě. Natočili spolu soundtrack k filmu The Body a následně Waters přizval Geesina ke spolupráci na pátém studiovém albu. Pink Floyd chtěli, aby vytvořil „něco velkého“ a podle vlastního názoru mu k tomu udělali „ideální“ podmínky – zmizeli ze studia. Geesin tedy najal hráče na cello, deset hráčů na smyčcové nástroje a dvacetičlenný sbor. Poté, co zjistil, že usměrnit takovýto orchestr je nad jeho síly, vedení za něj převzal dirigent orchestru John Aldiss. Když byl základ skladby hotový, přidali se k nahrávání i členové Pink Floyd. Výsledkem byla nejdelší skladba, kterou Floydi nahráli. Neměla oficiální název až do doby, kdy ji skupina přišla představit do vysílání BBC Rádia 1. Moderátor John Peel se jich zeptal, jak má dílo představit. Zmatení Floydi vybrali první příhodný titulek z novin (článek byl o matce s kardiostimulátorem na „atomový pohon") a Atom Heart Mother byla na světě. Na živých vystoupeních se kapela musela obejít bez symfonických hráčů, o to víc si však užívali jednotlivá sóla a spontánní improvizace. Jaký div, že skladba někdy trvala třináct, jindy až čtyřicet minut. A jak to dopadne v Litomyšli? To se budeme muset nechat překvapit. 11

KLÁŠTERNÍ ZAHRADY

Pohodové místo k životu Klášterní zahrady v Litomyšli nejsou jen místo pro poklidné procházky či osobní rozjímání. Překrásný prostor je jako stvořený pro setkávání, pro pořádání pikniků či kulturních událostí. Příští víkend si to můžete ověřit na vlastní kůži. Na neděli 6. července je v klášterních zahradách připraven celodenní program, a to pro všechny a zcela zdarma. Letošní ročník Smetanovy Litomyšle zkrátka proběhne ve velkém stylu: ostatně posuďte sami. Od 10.15 hodin zde bude sloužit Českou mši z andělské hory, nazvanou podle ordinária P. Josefa Olejníka, čerstvý nositel Templetonovy ceny Mons. Tomáš Halík. Od 16 hodin pak začne zábavné odpoledne, jímž bude provázet herec Radomír Švec. Litomyšlská firma Saint-Gobain Adfors, která se dlouhodobě zabývá podporou handicapovaných osob, pozvala k vystoupení skupinu The Tap Tap, složenou z tělesně postižených studentů a absolventů škol pražského Jedličkova ústavu. Kapela je důkazem, že ani těžké postižení nemusí být překážkou a lidé s obrovskou vůlí dokáží dosáhnout i těch nejvyšších met. The Tap Tap pravidelně vystupuje na českých festivalech jako je Rock for People, Mezi ploty nebo Trutnov Open Air Music Festival, koncert měl i na Pražském jaru a znají jej také sportovci. V roce 2012 například hrál na letních olympijských hrách v Londýně, letos v zimě zpříjemňoval čas při čekání na výsledky fanouškům v Olympijském parku na Letné. Na 17. hodinu bude připravena Dudácká pohádka nejen pro děti, protože i dospělé seznámí s typickými staročeskými zvyky a hrou na dudy. Po ní bude následovat vystoupení souboru Tango Underground Fiesta s programem složeným ze skladeb Astora Piazzoly, Richarda Galliana z projektu Gotan Project a také ze známých písní originálně upravených do rytmu tanga. Samozřejmě nebudou chybět tanečníci. V prostoru zahrad se odehraje pouliční divadelní představení Amore mio, inspirované tradicí Commedie dell´Arte, výtvarnou performanci provede malíř Aleš Lamr. Zajímavou výtvarnou disciplínu, dynamickou rychlokresbu, představí Věra Vybíralová, která s ní nadchla porotu soutěže Československo má talent.

Vrcholem však bude večerní přenos závěrečného koncertu festivalu z nádvoří zámku. Letošní novinka umožní sledovat Velké finále také těm, co již nesehnali vstupenky, nebo chtějí koncert sledovat bez společenského oblečení, vleže, třeba i s občerstvením. Těšit se mohou na populární skladby, Smetanovu Vltavu a Dvořá-

kovu Novosvětskou. Úplnou tečkou za 56. ročníkem Smetanovy Litomyšle pak bude malý zahradní ohňostroj. Zlákala vás naše nabídka? Tak neváhejte a přijeďte o víkendu do Litomyšle. K příjemně strávenému dni vám bude stačit pikniková deka. Dobrá nálada se totiž v klášterních zahradách dostaví sama.

Generální partner festivalu

56. ročník Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl spolupořádají Pardubický kraj, Město Litomyšl a Smetanova Litomyšl, o.p.s za finančního přispění Ministerstva kultury České republiky ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, Státním zámkem Litomyšl a Bohemia Heritage Fund.

Těšte se na příště Závěrečné číslo Festivalových novin vychází ve čtvrtek 4. července Kromě jiného se v něm můžete těšit: • Rozhovor s ředitelem festivalu Janem Piknou • Portrét barytonisty Romana Janála • Procházku s Václavem Žmolíkem • Mimořádné hudební projekty závěrečných festivalových dnů … a na mnoho dalšího!

Festivalové noviny • Noviny Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl 2014 • V nákladu 5000 ks vydala © Smetanova Litomyšl, o.p.s. • Redakce: Šárka Vieweghová, Karolína Smetanová • Grafická úprava a tisk: H.R.G. Litomyšl