Obsah Legenda k mapám
7
Úvod
8
I. část: Počátky Hitlerovi osobní strážci
13
II. část: Získávání renomé Polsko, 1939 – První blesková válka
31
Vítězství na Západě, 1940
39
III. část: Ideologická křížová výprava Expanze, 1940–1941
51
Skupina armád Sever – Totenkopf útočí
57
Tažení na Moskvu
63
Na Ukrajinu
69
Zima v pekle
75
IV. část: Pokrevní bratři Árijské bratrstvo
83
V. část: Vrchol přílivu, 1942–1943 Honba za pohonnými hmotami
93
Skupina armád Jih v nebezpečí
97
Zrod pancéřových divizí SS
103
První krev pancéřového sboru SS: Charkov
117
Bitva o Kursk
133
VI. část: Ústup na Východě, 1943–1944 Fronta na řece Mius
155
Ústup k Dněpru
163
Bitva o Ukrajinu
171
„Kesselschlachten“ – obkličovací bitvy
177
Ústup od Leningradu
185
Polsko, 1944
193
Vojska SS a partyzánská válka
197
VII. část: Porážka na Západě, 1944 Přestavba pancéřových divizí
209
Invazní fronta
217
Bitva o Caen
221
Villers-Bocage
231
Kóta 112
239
Caen: opotřebovací válka
247
Operace Goodwood
251
Porážka v západní Normandii
259
Srpnová bouře pro Hitlerjugend
267
Falaiská kapsa
271
Arnhem
275
Šestá pancéřová armáda
283
Ardenská ofenziva
287
Porážka šesté pancéřové armády
297
VIII. část: Zničení, 1945 Obležení Budapešti
301
Jarní probuzení
309
Poslední bitva v Berlíně
319
IX. část: Následky ideologie Zvěrstva vojsk SS
325
Závěr
333
Přílohy
335
Bibliografie
345
Rejstřík
348
Legenda k mapám Vojenské jednotky (velikost) XXXXX
skupina armád/front
XXXX
Národní barvy
Pohyby armád (v národních barvách)
armáda
XXX
X
III
II
Sovětský svaz
XX
sbor
Německo
Spojené státy americké
divize
brigáda
Rumunsko
pluk
prapor
Velká Británie a Commonwealth
pancéřoví granátníci
parašutisté
jezdectvo
frontová linie
pevná obranná linie
obranná linie
Itálie
Zeměpisné symboly řeka
Polsko
Maďarsko
silnice
železnice
obrněné/tankové síly
ústup
Francie
Vojenské jednotky (typ) pěchota
útok/postup
Obecné vojenské značky
minové pole
městská oblast
město
přistávací plocha
kulomety
hlavní město
přistání parašutistů
bažina
lesy
most
hory
státní hranice
7
Hitlerovi osobní strážci
HEINRICH HIMMLER Heinrich Himmler se narodil v roce 1900 v bavorském Landshutu. Již v mládí se angažoval v nacionalistické politice, vstoupil do nacistické strany a zúčastnil se pivního puče v roce 1923. V roce 1929 se stal říšským vůdcem SS (Reichsführer-SS) a téhož roku se stal také chovatelem drůbeže. V této funkci přetvořil nepatrnou SS (v roce 1929 čítající 300 příslušníků) v mocnou organizaci (čítající 50 000 příslušníků v roce 1933). Když se Hitler stal v roce 1933 kancléřem, Himmler ovládl německý státní policejní aparát a dále rozšiřoval působnost SS. Organizace SS dostala pod svou kontrolou tajnou policii gestapo a vedle ní využívala též vlastní výzvědnou službu SD. Himmler také organizoval síť koncentračních táborů a pověřil nově vytvořené SS-Totenkopfverbände (útvary SS Totenkopf alias „Smrtihlavové“), aby je řídily. Himmler byl především ambiciózní byrokrat, který byl posedlý udržením rasové čistoty německé rasy. Konečné řešení „židovské otázky“, které připravoval a uváděl ve skutečnost, byl tudíž pro něj logický krok. Jeho operační skupiny (Einsatzgruppen) zmasakrovaly v Rusku statisíce židů a v jeho koncentračních táborech byly povražděny miliony dalších. V roce 1943 byl jmenován ministrem vnitra a v roce 1944 byl postaven do čela německých armád bojujících proti Spojencům. Po svém zajetí spáchal dne 22. května 1945 sebevraždu.
strany dojít ke svržení vlády „židovsko-marxistických zrádců“. První dějství nacistické revoluce mělo proběhnout v Mnichově, kde Hitler a SA plánovali sesadit bavorskou vládu a získat vojenské jednotky na svou stranu. Poté co si Hitlerovi příznivci v jedné z mnichovských pivnic vyslechli buřičský projev svého vůdce, vydali se do ulic s cílem obsadit klíčové budovy. Toto jejich počínání vstoupilo do dějin pod názvem „pivní puč“. Nevelká úderná četa Adolfa Hitlera dostala za úkol vyrabovat kanceláře sociálně demokratických novin Münchner Post, zatímco Hitler spolu s hlavním proudem svých přívrženců zamířil k sídlu bavorského ministerstva války. Naneštěstí pro něj Hitler neodhadl správně společenské klima v zemi, která se právě začínala zotavovat z poválečného chaosu. Budova ministerstva byla chráněna vojáky, kteří na nacistické pučisty zahájili palbu. V nastalém zmatku bylo zastřeleno asi 16 nacistů a Hitler si vykloubil rameno, když se kryl před palbou. Puč skončil fiaskem a Hitler a několik dalších spiklenců bylo zatčeno. Během třinácti měsíců, které Hitler strávil ve vězení v Landsbergu (byl odsouzen k pěti letům za velezradu), byla jeho tělesná stráž rozpuštěna. Čas strávený v trestnici nijak neodvrátil Hitlera od nastoupené cesty za získáním moci, spíše naopak – vězení opustil s dlouhodobým plánem na dosažení svých cílů. Vzhledem k tomu, že Německo se postupně stabilizovalo a navrátilo k prosperitě, byl Hitler nucen poněkud odsunout stranou své apokalyptické vize o budoucích zápasech. Nyní hovořil o legálních cestách k získání moci a snažil se působit jako „normální“ politik respektující ústavu.
16
Hitler byl přesvědčený o tom, že se jej pokusí jeho odpůrci (ať už vnější nepřátelé, nebo rivalové z řad členů nacistické strany) zabít, jakmile k tomu dostanou příležitost. Proto jakmile opustil vězení, obnovil svou tělesnou stráž. V dubnu 1925 byla z pouhých osmi mužů vytvořena jednotka, která byla krátce nato pojmenována jako Schutz Staffel (ochranný oddíl). Tento název začal být brzo zkracován na SS a pro své černé uniformy získala jednotka přezdívky černá stráž či černý řád. Uniformy byly ozdobeny písmeny SS, které byly stylizované do podoby nordických run. Po následující čtyři roky byla SS malou elitní skupinou osobních strážců, kteří doprovázeli Hitlera, kamkoliv se hnul. Původně to byli dobrovolníci, kteří sloužili po večerech nebo o víkendech. Pouze malý počet, asi tři sta příslušníků SS, působil ve službách nacistické strany na plný úvazek a figuroval na její výplatní listině. Jak však vliv strany přerůstal její bavorskou základnu, SS se rozšiřovala a malé skupinky jejích příslušníků byly vysílány do každého většího německého města, aby chránily místní vůdce a zajišťovaly ostrahu stranických schůzí. Hitler schválně udržoval SS jako relativně malou jednotku, aby se mohl plně spolehnout na její oddanost. Hitler stále méně důvěřoval Röhmovi a SA, jejíž nedisciplinovanost ohrožovala jeho snahu ustavit nacistickou stranu jako solidní politickou sílu, zatímco Röhm považoval SA za jádro revoluční armády. V lednu 1929 Hitler jmenoval do čela SS Heinricha Himmlera, chovatele kuřat, jemuž dal za úkol vybudovat z SS sílu, která by konkurovala SA. Ačkoliv byla SS nominálně součástí SA, Himmler se cele oddal Hitlerovi a svému úkolu znásobit
Hitlerovi osobní strážci
sílu SS. Během čtyř let se mu podařilo rozšířit početní stav SS na dvaapadesát tisíc mužů, kteří působili nejen jako tělesná stráž, ale také v rámci tajné výzvědné služby zvané Sicherheitsdienst (SD neboli bezpečnostní služba). Oddanost Hitlerovi byla jádrem étosu složek SS. Rozšířená SS měla v podstatě podobu stínového aparátu vnitřní bezpečnosti, který měl pomoci nacistům uchopit a udržet moc v Německu. Další osud Hitlera a nacistické strany určily události, které měly svůj počátek v zámoří. Po krachu na burze ve Wall Street v říjnu a listopadu 1929 se světem rychle šířila hospodářská krize, která vykolejila také německou poválečnou rekonstrukci. Došlo k prudkému poklesu hodnoty německé měny a miliony lidí přišly o práci (zatímco v říjnu 1929 bylo v Německu 1,6 milionu nezaměstnaných, v únoru 1932 jejich počet vzrostl na 6,12 milionů). Velká krize poskytla Hitlerovi šanci, na kterou čekal. Znovu se stylizoval do role spasitele Německa. Oproti dvanácti křeslům, která nacisté obsadili v Říšském sněmu (Reichstag) po volbách roku 1928, získali v roce 1930 šest milionů hlasů a sto sedm křesel. Jak se německá hospodářská krize prohlubovala, získávali nacisté v následujících třech letech stále více hlasů stejně jako komunisté. Strany politického středu se tak dostávaly pod silný tlak zleva i zprava a bez podpory některého z extremistických uskupení nebyly schopny vytvořit vládu. Kabinety se střídaly po několika měsících, což znemožňovalo přijetí efektivních opatření nezbytných pro ozdravení německé ekonomiky. Německá demokracie se ocitla ve spirále hospodářského a politického úpadku. HITLER KANCLÉŘEM V polovině roku 1932 byli nacisté nejsilnější stranou v Říšském sněmu. Ačkoliv nedisponovali většinou, která by jim umožnila vytvořit vládu, nacistická strana byla pověstným jazýčkem na vahách a Hitler se stal klíčovou politickou postavou. Po šest měsíců plných politického zmatku se stárnoucí říšský prezident Paul von Hindenburg pokoušel sestavit vládu bez Hitlera, kterým jako bývalý polní maršál pohrdal pro jeho nízký rakouský původ. V lednu 1933 se Hindenburg smířil s nevyhnutelným a jmenoval Hitlera říšským kancléřem jako lídra koalice pravicových stran, reprezentujících zájmy velkého kapitálu. Během následujícího roku Hitler
systematicky upevňoval svoji moc, aby se nakonec prohlásil vůdcem Německa (Führer) s neomezenými diktátorskými pravomocemi. V jeho cestě za neomezenou mocí hrála klíčovou úlohu SS. Jakmile ovládl mocenské páky, hleděl Hitler dosazovat na klíčové pozice své oddané stoupence. Himmler byl jmenován policejním šéfem v Mnichově. Krom toho získala SS pravomoc působit jako oficiální policejní jednotka paralelně se státní policií – a co bylo velmi důležité – do SS začaly plynout peníze z rozpočtu ministerstva vnitra. Mnoho dobrovolníků SS se nyní mohlo stát plnoprávnými státními zaměstnanci. Po celé zemi byly vytvářeny pravidelné jednotky SS v podobě praporů nebo tzv. jednotek politické pohotovosti, které byly zakládány v každém velkém městě pro tzv. „obtížné policejní úkoly“. V podstatě se jednalo o polovojenské oddíly, které byly povinovány poslušností přímo Hitlerovi, ačkoliv nadále nominálně podléhaly Röhmovi. V roce 1933 se SA rozrostla do síly tř���������������������������� í��������������������������� milionů mužů a Hitler hledal způsob, jak ji dostat pod svou kontrolu. V tomto ohledu bylo významnou skutečností založení nové elitní skupiny v rámci SS v Berlíně v březnu 1933. Jejím velením pověřil Hitler Josefa „Seppa“ Dietricha, svého věrného kumpána z Mnichova, kterému bezvýhradně důvěřoval (v roce 1928 jej jmenoval velitelem své osobní stráže). Tato nová jednotka byla nazvána jako SS Stabswache Berlin a zpočátku ji tvořilo pouze 120 mužů. Jejím úkolem bylo chránit Hitlera a jeho oficiální sídlo v říšském kancléřství. O dva měsíce později byla přejmenována na SS Sonderkommando (zvláštní komando) Zossen, ale ani tento název jí nezůstal dlouho. V září 1933 se z ní stala SS Leibstandarte Adolf Hitler (pluk osobní stráže Adolfa Hitlera) a v listopadu téhož roku složili její členové přísahu věrnosti na život a na smrt svému novému vůdci. Později se Leibstandarte pod Dietrichovým velením stala přední německou obrněnou divizí, během svých prvních dnů však nechvalně proslula svou účastí na jednom z prvních Hitlerových protiprávních aktů, kterými si vydláždil cestu k diktátorství. NOC DLOUHÝCH NOŽŮ Do června 1934 Hitler vyzrál na většinu svých politických oponentů, zakázal všechny strany kromě nacistické a dosadil své stoupence do klíčových vládních funkcí (dekret vydaný po
17
Zima v pekle
okázale, nebyla jízdní brigáda vybavena ani vycvičena k boji se sovětskými obrněnými silami. Jízdní brigáda SS započala svůj protiútok 7. ledna, po jednom dni bojů však byla nucena se stáhnout pro nedostatek munice. Jeden z jejích praporů ztratil 75 % mužů v lítém boji v lesích severně od Rževa. Jejich úsilí bylo marné a nemělo téměř žádný účinek na proud sovětských sil mířících na jih, aby obklíčily německé síly včetně divize Das Reich, hledající útočiště okolo Vjazmy. Hitler zuřil, že jeho rozkazy k boji do posledního muže jsou armádními veliteli před Moskvou ignorovány. Mnoho vysoce postavených generálů bylo odvoláno pro nedostatek odhodlání a na jejich místa na frontu byli posláni noví muži. Jedním z nich byl generálporučík Walther Model, který měl převzít devátou armádu. Dorazil v polovině ledna a okamžitě začal organizovat protiútoky, nepřivezl však s sebou žádné posily ani novou výzbroj. Frontové jednotky tak musely čelit sovětským útokům bez vnější pomoci a v mrazu a hlubokém sněhu. ZASTAVENÍ RUDÉHO PŘÍLIVU Devátá armáda obdržela rozkaz provést protiútok, během něhož měla za úkol obklíčit čelní oddíly sovětské devětadvacáté armády, která se blížila k Vjazmě. Byl to smělý, ale zoufalý manévr a nezbytně vyžadoval odhodlané vojáky. Divize Das Reich tyto podmínky splňovala. Bleskově prorazila koridor k německým silám na západě (zahrnujícím také jízdní brigádu SS) a utáhla smyčku okolo 36 000 sovětských vojáků, připravena odolávat pokusům o jejich osvobození ze strany třicáté deváté sovětské armády. Po více než tři týdny drželo 650 mužů z pluku Der Führer spolu s jízdní brigádou SS své pozice proti neustálým sovětským útokům. Den za dnem se pokoušely vlny sovětských tanků T-34 probít přes obranu vojsk SS. Všechny jejich útoky se však podařilo odvrátit spojeným úsilím obsluhy protitankových kanonů a protitankových komand divize Das Reich. Před německými liniemi bylo zničeno velké množství tanků, ale také divize utrpěla těžké ztráty. Celé roty byly vyhlazeny, a když Sověti vzdali úsilí o osvobození svých obklíčených soudruhů, zbývalo z pluku Der Führer pouze 35 bojeschopných mužů. Také prapory jízdní brigády SS prořídly v průměru na 30–40 mužů. Ani nyní však nebylo mužům z divize Das Reich dopřáno oddechu. Divize strávila více než
78
měsíc v bojích ve výběžku fronty okolo Rževa. Jak sovětské, tak německé vrchní velení se pokoušely urovnat frontu a zbavit ji výběžků a nebezpečných soustředění vojsk. Ke konci února přišla divize SS o další 4000 mužů a každý z jejích frontových praporů byl schopen postavit k boji stěží 100 mužů. V rámci skupiny armád Jih byly divize Leibstandarte a Wiking plně zaměstnány obranou linie na řece Mius západně od Rostova. Sověti se opakovaně pokoušeli prolomit linie vojsk SS, ale jejich pozice se nacházely na vrcholku terénní vyvýšeniny vysoko nad řekou a pro obránce bylo snadné odstřelit každého útočníka, který se na ně pokoušel zaměřit dělostřeleckou, minometnou nebo kulometnou palbu. DIVIZE SS NEUSTUPUJÍ Po celou zimu až do jara držely obě jednotky vojsk SS pevně své pozice a umožnily tak ostatním německým mobilním jednotkám útočit na sever, aby utěsnily sovětský průlom u města Izjum, který ohrožoval zásobovací trasy skupiny armád Jih směřující nazpět k Dněpru. Sovětská ocelová smršť, která v prosinci 1941 a v únoru 1942 zachvátila skupinu armád Střed, se rozšířila také na sever a téměř smetla divizi Totenkopf. Stejně jako jejich kamarádi před Moskvou a dále na jih byli muži Theodora Eickeho vyčerpaní, promrzlí a netušili, kdy se dočkají vystřídání. Když se v noci ze 7. na 8. ledna třásli zimou ve svých zákopech, dvě sovětské armády rozdrtily německé jednotky po jejich obou stranách. Vojáci Totenkopf však dokázali útoky proti svým pozicím odrazit. Po následující týden, zatímco se smyčka sovětského obklíčení utahovala kolem německého II. sboru, jehož součástí byla také divize Totenkopf, byli Eickeho muži nuceni působit jako „požárníci“, kteří přebíhali z jednoho ohroženého sektoru do druhého, aby zalepili trhliny v obranné hrázi. K 20. lednu bylo v obrovské kapse, mající za střed město Demjansk, obklíčeno 95 000 německých vojáků a jediný způsob, jak jim zajistit zásobování, byla vzdušná cesta. Hitler odmítl žádost ze strany armádních generálů, aby bylo uvězněným jednotkám povoleno probít se z obklíčení. Obklíčeným mužům byl dán rozkaz, aby drželi své pozice, dokud nebudou shromážděny síly k jejich záchraně. Eicke se tomuto zoufalému boji oddal s mesianistickým zápalem a zorganizoval svou divizi ve dvě bojové skupiny, které převzaly
Zima v pekle
Německá frontová linie
Suojarvi
8.–10. srpna 1941
Kondopoga
10. září 1941 12. listopadu 1941
Lakhma
KARELSKÁ ARMÁDA
Oněžské jezero
FINSKO
7 SEP.
Kukmoinen
KARELSKÁ
Oloněc KomkozeroARMÁDA
Enso Ladožské jezero
Ošta
JIHOVÝCHODNÍ ARMÁDA
Vyborg
7 SEP. LENINGRADSKÝ SEVERNÍ 55 FRONT FRONT Šlissel’burg
23 8
42
Leningrad Oranienbaum
54
POSTUP SKUPINY ARMÁD SEVER
X
Tapa
Narva
Kunda
8
ESTONSKO Mustve
Čudské jezero
8
Krasnogvardějsk
KS LOG
Gdov
LS
0 0
Pskovské jezero
km
180
4 SEP.
Budogošč
Čudovo
Neboli 52 SEP.
48
ES
Solcy SKUPINA ARMÁD SEVER míle 100
Ljubaň
Novgorod 4
LOTYŠSKO
Tichvin
Puškin
XI
Baskanarva
Nemzha
Volchov
Ilmenské jezero
Šimsk
16
Novoržev
27
Cholm
SEVEROZÁPADNÍ FRONT
Bologoje
Valdaj Demjansk
34
Slavkoviči
odpovědnost za obranu západního okraje kapsy. Obranné linie SS byly dennodenně vystaveny dělostřelecké palbě a útokům „lidských vln“. Tato bitva byla v každém ohledu bojem o přežití. Žádná ze stran neměla příliš zájem brát zajatce, a když byly pozice vojsk SS dobyty, opouštělo je jen málo přeživších Němců. Muži z Totenkopf se také obávali ústupu před sovětským tlakem z toho důvodu, že pokud by byli vytlačeni ze svých úkrytů, byli by v otevřené krajině vystaveni extrémním nočním mrazům. Jak se obléhání protahovalo do února, zásobování prostřednictvím leteckého mostu provozovaného luftwaffe se stávalo organizovanější
11
Staraja Russa
Dno
Jakmile byla německá fronta na jih od Stalingradu koncem roku 1941 stabilizována, divize Totenkopf se v Demjansku ocitla v nechráněném postavení mezi jezery Ilmen a Seliger.
NAG
Marevo
27 Seligerské jezero Ostaškov 22
22
a díky každodenním zásobovacím letům Junkerů Ju 52 se dařilo vojákům z Totenkopf hromadit zásoby munice a potravin. Bylo jim dopraveno také teplé oblečení ukořistěné ž��������������������� ���������������������� idům z Rigy. Toto lotyšské město bylo kontrolováno příslušníky SS, kteří sloužili pod Eickem v koncentračních táborech a kteří s radostí pomohli svému starému kamarádovi. Třetího únorového týdne započala mohutná sovětská ofenziva na linie divize Totenkopf, izolovala mnohé pozice vojsk SS a donutila jednotlivé oddíly bojovat zoufalou bitvu o přežití. Každý prapor byl nyní obklíčen zvlášť a sám musel čelit svému obležení. Nebylo možné dopravovat raněné vojáky do nemocnice v Demjansku a každý, kromě těch nejvážněji raněných, musel zůstat ve svém zákopu a bojovat proti Rusům. Eickeho
79
Fronta na řece Mius
Útok byl zahájen 30. července krátce po úsvitu, a dokud se tanky nedostaly na dostřel sovětských protitankových zbraní, zdálo se, že všechno probíhá v pořádku. Pak se však na německé tanky spustil déšť těžkých protitankových střel. K palbě se přidali také ruští pěšáci, kteří svými protitankovými puškami mířili na slabá místa tankových pancířů. K dovršení všeho se do útočné formace pustila těžká artilerie, jejíž střely nutily pancéřové granátníky hledat úkryt. Ruská palba nutila německé tanky, aby hledaly úkryt v roklích a průrvách. Každý tank byl mnohokrát zasažen a bylo velmi obtížné se skrýt před střelami, které na ně dopadaly čelně i ze strany. Celé sovětské baterie soustřeďovaly palbu na jednotlivé německé tanky, dokud stroj nezničily nebo jej nedonutily, aby se stáhl. Ani těžce obrněné „tygry“ nedokázaly projít touto kalvárií. Nadto tankové posádky Totenkopf zabloudily do minového pole. Jednomu tanku za druhým vybuchovaly pásy a znehybněné stroje se stávaly snadným terčem pro Sověty. Během méně než dvou hodin byl německý útok zastaven, přičemž bylo zničeno zhruba 48 tanků včetně osmi „tygrů“ a mnoho dalších lehce obrněných vozů. Nyní bylo na pancéřových granátnících ujmout se iniciativy. Ženisté se přes silnou sovětskou kulometnou a minometnou palbu vydali vyčistit útočné koridory přes minová pole. Útočný postup Zničený sovětský tank T-34 na frontě na řece Mius. Celkem Němci v průběhu bitev na řece Mius zneškodnili 585 tanků. Působivý počet, byl však draze vykoupen, pokud vezmeme v úvahu, že začátkem srpna 1943 mohla každá z obou pancéřových divizí SS postavit do boje pouze něco přes 20 tanků.
158
byl kryt dělostřeleckou a raketometnou palbou na sovětské linie, palebná podpora však selhala, když jeden z raketometů Nebelwerfer vybuchl, a uvrhl tak německou dělostřeleckou základnu ve zmatek. Navíc se nad bitevním polem ve velkém počtu začaly objevovat stíhací bombardéry Sturmovik a jaly se nalétávat na útočící oddíly vojsk SS. V půli dne Sověti pevně drželi své obranné linie a bitevní pole bylo zakryto kouřem desítek hořících německých tanků. Ojedinělý nálet hloubkových bombardérů Stuka brzy odpoledne umožnil ženistům vyčistit dva útočné koridory minovým polem. K podpoře pancéřových granátníků bylo přivezeno několik z nemnoha zbývajících tanků. Rusové v tuto chvíli provedli protiútok s půltuctem tanků T-34, německé tanky si s ním však brzy poradily. Začínalo se stmívat a divizi Totenkopf se dosud nepodařilo podstatněji udeřit na hlavní sovětskou obrannou linii. Její tankový pluk ztratil téměř všechny své tanky, ačkoliv mnohé z nich byly v následujících dnech opraveny, a téměř 500 mužů bylo zabito nebo zraněno. Divizní oddíly pancéřových granátníků byly zdevastovány a některé roty ztratily více než 60 z původního počtu 90 vojáků. Také útok divize Das Reich na Stěpanovku byl neúspěšný. Protože větší část jejího pluku pancéřových granátníků Der Führer uvízla v blátě
Fronta na řece Mius
PAK 43 Panzerabwehrkanone 43 vstoupil do služby koncem roku 1943 a prokázal během ní, že byl nejlep-
Typ:
protitank. dělo
ším protitankovým dělem 2. světové války. Se svou rychlopalnou hlavní ráže 88 mm byl jedinou
Délka:
6,61 m
německou zbraní, která dokázala prostřelit dobře nakloněné pancíře sovětských těžkých tanků.
Odměr:
56º
Vynikal dalekonosnou palebnou silou. Jedno dělo dokázalo zneškodnit šest tanků T-34 na vzdále-
Hmotnost:
3650 kg
nost 3500 m. Díky svému nízkému profilu mohl být snadno skryt v listoví a bylo velmi obtížné jej
Náměr:
38 º
rozeznat na bojišti. Ačkoliv byla tato děla přesunována na kolech, obvykle byla na svých pozicích
Rychlost střelby: 10 ran/min.
zakopávána. V průběhu války byla používána na všech frontách a dokázala být těžkým soupeřem
Ráže:
americkým i sovětským bojovým sestavám.
Max. dostřel: 4000 m
dále na severu, byla divize schopná postavit do boje pouze dvě bojové skupiny. Pluk pancéřových granátníků Deutschland, podporovaný divizním praporem útočných děl, měl za úkol vpadnout do Stěpanovky. 2. pancéřový pluk, průzkumný prapor a prapor obrněných transportérů pluku Der Führer měl zatím vyrazit na jih od vesnice a dobýt klíčový kopec, který dominoval celé oblasti. Po krátké dělostřelecké přípravě, zajištěné divizní baterií samohybných děl, vpadl pluk Deutsch land úspěšně do města. Potom však začaly problémy. Sověti opevnili každou budovu a vojáci SS brzy bojovali o holý život. Ve městě na ně čekalo značné množství protitankových a nášlapných min včetně ostřelovačů. Útočníci se nedokázali dostat dále než přes několik ulic. Pancéřová bojová skupina Das Reich si vedla o něco lépe. Ačkoliv v minových polích ztratila 25 tanků, dokázala dobýt dva opěrné body na vrcholku kopce dříve, než byl její útok zastaven. Německé ztráty u Stěpanovky dosahovaly hrozivé výše. Následkem těžkých ztrát mezi vysokými důstojníky se vedení řady rot museli ujmout podporučíci či poddůstojníci. Ani poté, co byly k přímé palbě nasazeny 20mm protiletadlové kanony průzkumného praporu, nepodařilo se vypudit sovětské obránce z jejich bunkrů a zákopů. Ke konci dne čítaly ztráty divize Totenkopf 320 mužů a její zisky byly nepatrné. Její velitel Priess
88 mm
byl odhodlán v útoku pokračovat a napadlo jej, že k vypuzení sovětských obránců bude zapotřebí více lstivosti. Nařídil tak svým pancéřovým granátníkům „tichý“ noční útok na sovětské linie. Ačkoliv se první německý útok dostal do ruských zákopů nepovšimnut, dokázali Sověti rychle zareagovat a okamžitým protiútokem Němce vytlačili. Na druhou stranu tento incident vázal pozornost Rusů dost dlouho na to, aby ženijní oddíly divize Totenkopf mohly odstranit více než 2000 min a vytvořit nové koridory skrz minová pole. Útok SS z 31. července byl daleko lépe naplánovaný a předcházela mu 45minutová dělostřelecká příprava, do které se zapojila kompletní artilerie II. pancéřového sboru SS i s raketomety. Poprvé během tohoto tažení byl také k dispozici větší počet hloubkových bombardérů Stuka. Tentokrát byly postupující zbytky tankových sil divize Totenkopf a podpůrná pěchota kryty masivní pohyblivou přehradnou palbou. Německý nápor prolomil první sovětskou obrannou linii, poté byl však zastaven. Ztráty byly znovu hrozivé, početní stav jednoho z útočných praporů se propadl na méně než 100 mužů. Divizi zbyl pouze jeden tank typu Tiger I, devět tanků Panzer IV a pět tanků Panzer III. V sektoru divize Das Reich provedli Rusové nejméně 14 protiútoků, ve kterých nasadili více než 70 tanků, když se pokoušeli vytlačit vojáky
159
Villers-Bocage
měly poskytnout těžkou údernou sílu i záložní sílu k protiúderu. 101. prapor těžkých tanků SS byl vyslán do Normandie ihned po zahájení invaze, postup jeho 37 akceschopných tanků byl však zdržován vytrvalými spojeneckými nálety. Do sektoru I. pancéřového sboru na západ od Caen dorazil 12. června, právě když divize Panzer Lehr zaujímala místo po boku divize Hitlerjugend. Jedna z jeho rot pod velením třicetiletého SS-obersturmführera Michaela Wittmanna byla umístěna za tuto armádní divizi a měla být použita pouze jako záloha. Během června 1944 byl Wittmann jedním z nejvíce vyznamenaných německých válečných tankových velitelů. Mohl se pochlubit Rytířským křížem i dubovými listy. První tank typu Tiger obdržel v roce 1943 a do poloviny roku 1944 narostl počet jeho vítězných soubojů na astronomických 119 zničených tanků, z nichž většinu nahlásil během obzvlášť úspěšného roku, kdy sloužil s rotou tanků Tiger divize Leibstandarte na východní frontě. Operace Perch byla zahájena 12. června odpoledne, kdy úlohu čelního oddílu plnila 22. obrněná brigáda. Všechno probíhalo dobře, než se poblíž vesnice Livery podařilo jedinému německému protitankovému dělu zničit britský tank Stuart. Namísto toho, aby britský velitel generálmajor
Bobby Erskine za světlého letního večera pokračoval v tlaku a využil odkrytého německého boku, rozhodl se na noc zastavit. Toto byl moment zvratu, kdy se bitva změnila v nebritskou bleskovou válku. WITTMANNOVO BĚSNĚNÍ Dobře odpočatá 7. obrněná divize vyrazila na Vil lers-Bocage 13. června za úsvitu. Kolem 8.00 její předvoj – tanky typu Cromwell ze 4. pluku londýnské dobrovolnické jízdy, „Ostrostřelců“ (4th City of London Yeomanry, „Sharpshooters“) – projížděl přes město. Další britská tanková jednotka, 5. královský tankový pluk a prapor motorizované pěchoty ze střelecké brigády spolu s různými protitankovými a dělostřeleckými jednotkami se nacházely v tomto malém normandském městečku nebo jeho okolí pod velením 22. obrněné brigády. „Ostrostřelecké“ družstvo A se zastavilo na výrazném kopcovitém výběžku k odpočinku a šálku čaje! Z blízkého lesa je pozoroval Michael Wittmann a ke svému střelci Bobbymu Wollovi pronesl slavný komentář: „Chovají se, jako by válku už vyhráli.“ A dodal k tomu: „Ukážeme jim, že se mýlí.“ Wittmann přikázal svým zbývajícím akceschopným tankům Tiger a tankům Panzer IV
TIGER I Skvělý SdKfz 181, lépe známý jako Tiger I, vstoupil do výroby v roce 1942. Díky svému kanonu ráže 88 mm s dlouhou hlavní byl schopný zničit jakýkoliv tank, který Spojenci tou dobou mohli nasadit. Byl to první tank s překrývajícími se koly a pérováním, což stroji o váze 57 000 kg umožňovalo velmi pohodlnou jízdu. Jeho posádku tvořilo pět mužů. Během války bylo vyrobeno více než 1354 kusů tanku Tiger I (výroba byla ukončena v srpnu 1944). Tiger I byl nasazen na východní frontě a ve vojskách SS sloužil v rámci rot těžkých tanků. V roce 1944 byly tanky Tiger staženy, aby vytvořily prapory těžkých tanků.
232
Typ: těžký tank Délka: 8,24 m Šířka: 3,73 m Výška: 2,86 m Posádka: 5 Výzbroj: 1 × 88 mm, 2 × 7,92 mm Dojezd: 100 km Rychlost: 38 km/h
Villers-Bocage
Vlevo: Britská operace Perch měla umožnit britské 7. obrněné divizi provést průlom směrem k Villers‑Bocage a obklíčit divize Panzer Lehr a Hitlerjugend.
Bayeux XXX
V
I
7 Drôme
Bretteville d’Orgueilleuse
Brouay
OPERACE PERCH, ČERVEN 1944 50
Tilly-sur-Suelles
Cristot 12. SS
Lingèvres
Juvigny Hottot
Cheux
Polní letiště Carpiquet
901
Lehr
Odon
Briquessard Caumont
Evrecy
Tracy-Bocage
Villers-Bocage
Britská frontová linie 11. června Britský útok 12. června Německý útok
2
Aunay-sur-Odon XLVII
I
0 0
míle km
8 12
z divize Panzer Lehr, aby zůstaly v úkrytu, a sám se vydal na rychlý průzkum města. Pohyboval se jižně od britských kolon, které byly rozmístěny po cestě na Caen, a dokázal se dostat nepozorovaně do města. Na hlavní ulici byly zaparkovány čtyři tanky typu Cromwell ze štábu „Ostrostřelců“, zatímco se jejich posádky věnovaly relaxaci, přípravě čaje či drobným opravám. Michael Wittmann je zastihl naprosto nepřipravené a tři z britských tanků byly během okamžiku zničeny. Jeden z tanků byl zachráněn rychle uvažujícím řidičem, který zařadil zpátečku a zacouval do zahrady. Projíždějící Wittmann minul tento tank a brzy nato byl konfrontován s celým „ostrostřeleckým“ družstvem B. Poté co si s britskými tanky, včetně tanku Sherman Firefly se sedmnáctiliberním kanonem, vyměnil několik výstřelů, vydal se Wittmann na ústup. Posléze se obrátil, měl v úmyslu vrátit se ke svým tankům, ale jak projížděl hlavní ulicí, střetl se tváří v tvář s oním nezničeným tankem Cromwell, který se proti němu vydal bojovat. Oba tanky po sobě pálily téměř na vzdálenost přímého výstřelu. Dvě britské střely ráže 75 mm se odrazily od čela Wittmannova
233
Dole: Tanky Tiger z Wittmannovy 2. roty 101. praporu SS na cestě na frontu v Normandii. Tyto tanky se měly zakrátko zúčastnit slavné tankové bitvy u Villers-Bocage.
Příloha č. 9: Bitva v Ardenách ŠESTÁ PANCÉŘOVÁ ARMÁDA (SS-Oberstgruppenführer Josef „Sepp“ Ditrich) I. PANCÉŘOVÝ SBOR LEIBSTANDARTE
II. PANCÉŘOVÝ SBOR SS, ŠTÁB
ADOLF HITLER
(SS-Obergruppenführer Willi Bittrich)
(SS-Gruppenführer Hermann Pries)
Arko II SS-Panzer Korps/SS Arko 102
SS-Arko I (velitelství dělostřelectva)
(velitelství dělostřelectva)
SS-Korps Nachrichten Abteilung 101/501
SS-Korps Nachricht. Abteilung 400
(motorizovaný)
1. pancéřová divize Leibstandarte Adolf Hitler
12. pancéřová divize Hitlerjugend
(SS-Oberführer Wilhelm Mohnke)
(SS-Standartenführer Hugo Kraas)
2. pancéřová divize Das Reich
22 000 mužů
22 000 mužů
18 000 mužů
SS-Panzer Nachrichten Abteilung LSSAH 1
SS-Panzer Nachrichten Abteilung 12
(SS-Brigadeführer Heinz Lammerding)
Kamfgruppe Peiper
Kamfgruppe Kuhlmann
SS-Panzergrenadier Regiment 3 Deutschland
(SS-Obersturmbannführer Joachim Peiper)
(SS-Obersturmbannführer Herbert Kuhlmann)
SS-Panzergrenadier Regiment Der Führer
SS-Panzer-Regiment LSSAH 1 – 38 × Panther,
SS-Panzer-Regiment 12 – 14 × Panther,
SS-Infanterie Regiment Langermack
SS-Panzer Regiment 2 – 58 × Panter,
34 × Panzer IV
37 × Panzer IV
SS Panzer Abteilung 501 – 30 Tiger II
SS-Panzerjäger Abteilung (armádní) –
SS-Panzer Artillerie Regiment LSSAH 1/ II.
Panzerjäger Abteilung 2 – Jagdpanzer IV
prapor
SS-Panzer Artillerie Regiment 12/ I. prapor
SS-Panzer Artilerie Regiment 2
SS-Panzer Artillerie Regiment 2 LSSAH/ III.
SS-Panzergrenadier Regiment 26/ III. prapor
SS-Flak Abteilung 2
28 × JgPz IV, 14 × Jagdpanther
28 × Panzer IV, 28 × Stug III
Kamfgruppe Müller
SS-Panzer Nachrichten Abteilung 2
Kamfgruppe Hansen
(SS-Sturmbannführer Siegfried Müller)
SS-Panzer Aufklärungs Abteilung 2
(SS-Standartenführer Max Hansen)
SS-Panzergrenadier Regiment 25
SS-Panzer Pioneer Battalion 2
SS-Panzergrenadier Regiment 1 LSSAH –
SS-Panzerjäger Abteilung 12 – 22 × Jagdpanzer IV
Kamfgruppe Krag
prapor (SPW)
SS-Panzer Artillerie Regiment 12/ II. prapor
(SS-Sturmbannführer Ernst-August Krag)
SS-Panzerjäger Abteilung LSSAH 1 –
6 × 150 mm IG, 12 × 20 mm
Kamfgruppe Krause
SS-Panzer Aufklärungs Abteilung 2
(SS-Obersturmbannführer Bernaard Krause)
21 × PzJgr IV, 11 × Pak 40
SS-Panzer Artillerie Regiment LSSAH 1/ I.
SS-Panzergrenadier Regiment 26
9. pancéřová divize SS Hohenstaufen
prapor
SS-Flak Abteilung 12
(28. června)
Kamfgruppe Sandig
SS-Werfer Abteilung 12
16 000 mužů
(SS-Standartenführer Rudolf Sandig)
SS-Panzer Pioneer Battalion 12
(SS-Oberführer Sylvester Stadler)
SS-Panzergrenadier Regiment 2 LSSAH –
SS-Panzer Artillerie Regiment 12/ III. prapor
SS-Panzergrenadier Regiment 19
Kamfgruppe Bremer
SS-Panzergrenadier Regiment 20
SS-Flak Abteilung LSSAH 1 – 18 × 88 mm,
(SS-Sturmbannführer Gerhardt Bremer)
SS-Panzer Regiment 9
SS-Panzer Aufklärungs Abteilung 12
6 × 150 mm IG, 12 × 20 mm
I. prapor – 35 × Panter
SS-Werfer Abteilung LSSAH 1 – 18 × 150 mm,
18 × 37 mm
II. prapor – 28 × StuG III, 39 × Panzer IV
SS-Panzerjäger Abteilung 9 –
6 × 210 mm
SS-Panzer Pioneer Battalion LSSAH 1
SS-Panzer Artillerie Regiment LSSAH 1/ III.
SS-Panzer Artilerie Regiment 9
prapor
SS-Flak Abteilung 9
Kamfgruppe Knittel (SS-Sturmbannführer Gustav Knittel) SS-Panzer Aufklärungs Abteilung LSSAH 1
344
21 × Jagdpanzer IV
Bibliografie Addington, Larry. The Blitzkrieg Era and the German General Staff, 1865–1941. New Brunswick, NJ: Rutgers University Press, 1971. Barker, A. J. Hitler’s Forces – Panzers at War. London: Ian Publishing, 1998. Bartov, Omer. Hitler’s Army: Soldiers, Nazis and War in the Third Reich. Oxford: Oxford University Press, 1992. Bauer Lt Col E. The History of the Second World War. London: Orbis, 1979. Bethell, Nigel. The War Hitler Won: The Fall of Poland 1939. New York: Holt Rinehart & Winston, 1972. Bloch, Marc. Strange Defeat. New York: Norton Library, 1968. Bond, Brian. Britain, France and Belgium, 1939–1940. New York: Brassey’s, 1990. Boog, Horst et al. (eds.) Germany and the Second World War, Vol. IV: The Attack on the Soviet Union. Oxford: Clarendon, 1998. Brett-Smith, Richard. Hitler’s Generals. London: Oprey, 1976. Carell, Paul. Hitler Moves East, 1941–1943. Boston: Little, Brown & Co., 1964. Carell, Paul. Scorched Earth. New York: Ballantine, 1971. Chamberlain, Peter, and Doyle, Hilary. Encyclopedia
Cooper, Mathew, and Lucas, James. Hitler’s Elite. London: Grafton, 1990. Corum, James S. The Roots of Blitzkrieg: Hans von Seeckt and German Military Reform. Lawrence, KS: Kansas University Press, 1992. Cross, Robin. Citadel: The Battle of Kursk. London: Michael O’Mara, 1993. Davies, W. J. K. German Army Handbook 1939–1945. London: Military Book Society, 1973. Davis, Brian L. German Ground Forces: Poland and France, 1939–1940. London: Almark, 1976. Davis, Norman. Rising 1944. London: MacMillan, 2004. Deighton, Len. Blitzkrieg. From the Rise of Hitler to the Fall of Dunkirk. London: BCA, 1979. Deist, Wilhelm et al. (eds.). Germany and the Second World War, Vol. 1: The Build-up of German Agression. Oxford: Clarendon, 1998. Department of Army CMH Pub 104–18. The German Campaigns in the Balkans (Spring 1941). November 1953. Dinardo, R. L. Germany’s Panzer Arm: (Contribution in Military Studies). Westport, Connecticut: Greenwood Publishing Group, 1997. Dinardo, R. L. „German Armour Doctrine: Correcting the
of British Tanks of World War Two. London: Arms &
Myths.“ War in History 3, No. 4 (November 1996):
Armour, 1999.
pp. 384–98.
Clark, Alan. Barbarossa. New York: William Morrow, 1965. Cooper, Mathew. The German Army, 1933–1945: Its Political and Military Failure. New York: Random House, 1978. Cooper, Mathew, and Lucas, James. Panzer: The Armoured Force of the Third Reich. New York: St Martin’s Press, 1976. Cooper, Mathew, and Lucas, James. Panzer. London: Macdonald, 1976. Cooper, Mathew, and Lucas, James. Panzergrenadier. London: Macdonald and Jane’s, 1977.
Downing, David. The Devil’s Virtuosos. London: New English Library, 1976. Doyle, Hilary. Panther Variants 1942–1945. Oxford: Osprey, 2001. Doyle, Hilary. Panzerkampfwagen IV Ausf. G, H and J 1942–1945. Oxford: Osprey Publishing, 2001. Dunnigan, James. The Russian Front. London: Arms and Armour, 1978. Dupuy, Trevor N. A Genius for War: The German Army & General Staff, 1807–1945. London: Macdonald and Jane’s, 1977.
345
Rejstřík Kurzívou psané číslovky odkazují na ilustrace 7 TP, lehké tanky 34 albánští dobrovolníci 85, 89–90, 206, 328–30 ardenská ofenziva 284, 287–99, 334 Arnhem 210, 275–81, 334 Arras 41–2 Atlantický val 217–18 Bach-Zelewski, generál Erich von dem 88, 194, 200, 302 Bad Tölz 19, 23, 24 Bagration, operace 189–91, 193–5, 195 Balck, generál Hermann 171–3, 174 baltské státy 87, 186, 188–9, 200, 322 Barbarossa, operace 53, 57–73 Baum, Otto 130, 264 Belgie 39, 40–41 Berlín 319–22, 327, 331–2 Bittrich, Wilhelm 109, 209, 214, 281, 281 ardenská ofenziva 283, 285, 287, 292–3 Arnhem 275, 276, 277, 279, 281 Caen 245, 247, 249, 256–257 falaiská kapsa 272 Jarní probuzení, operace 311, 314 Kamenec Podolský, kapsa 182 Luttich, operace 265 bitvy v kotlích 177–83, 271 Blitzkrieg (blesková válka) 24, 31–7 Bluecoat, operace 92, 93–5, 94, 97 bocage 259–65 Bosenští Muslimové 85, 89–90, 204, 328–30 Bradley, poručík Omar 259, 260–261, 264, 265 Brauchitsch, generálporučík Hermann 165, 178, 179 Brody–Tarnów, kapsa 88 Budapešť 194, 301–307, 310, 311 Bulharsko 54, 194, 206 Caen 221–9, 239–57, 263, 267–9, 334 Citadela, operace 133–153, 163 Cromwell, tank 233–4 čerkasská kapsa 176, 179–80 červencové bombové spiknutí 263, 283 Československo 27, 86, 88, 317 dánští dobrovolníci 52–3, 85, 86, 87, 187 Degrelle, Léon 86, 86, 87 Demjansk 60–61, 93 demjanská kapsa 74, 76, 77, 78–80 Dietrich, Josef „Sepp“ 9, 24, 24, 224 ardenská ofenziva 283, 287, 290–1, 292, 297 Caen 242, 245, 249, 251, 253, 267 falaiská kapsa Hausser 25 Charkov 121, 130 I. pancéřový sbor SS Leibstandarte Adolf Hitler 135 image 109
348
invaze do Francie 44, 45, 47, 48 Jarní probuzení 311, 315–316 Leibstandarte přivedena pod kontrolu vojsk SS 51 loajalita vůči Hitlerovi 22 Normandie 214, 219, 222, 228 Paříž 273 Ukrajina 71–2 vznik SS Leibstandarte 17 zajetí Spojenci 317 zvěrstva 325 Dirlewanger, Dr. Oskar 199, 199, 320, 328 divize SS Polizei 206 expanze 1940–41 51 invaze do Francie 47, 48 invaze do Nizozemska 39 Leningrad 59, 61, 185–7, 188, 189 vytvoření 37 zvěrstva 330, 331 divize SS-Verfügungstruppe (SS-VT, dispoziční divize SS) divize Das Reich 52, 104 expanze 1940–41 51–2 invaze do Francie 43–6, 44, 47–-8 Nizozemsko 39–40 pluk Der Führer 37, 40 pluk Germania 37, 44, 52 vytvoření a expanze 1939–1940 37 Dněpr, řeka 70, 156, 163–9, 171 Dollman, generálporučík Friedrich 245 Dunkerque 42–7 Eberbach, generál Heinrich 251 Edelweiss, operace 94 Eichmann, Adolf 301 Eicke, Theodor 17–18, 59, 59 demjanská kapsa 78–80 image 109 invaze do Francie 41, 42, 43, 46–7, 48 návrat na východní frontu, leden 1943 114 Polsko 32, 37 Rakousko 27 rivalita s ostatními veliteli vojsk SS 25 smrt 123 útvary SS Totenkopf 19, 20, 51 východní fronta 59–61, 73 zvěrstva 325, 327 Epsom, operace 241–5, 241, 243 Erskine, generálmajor Bobby 232, 235 estonští dobrovolníci 87, 188, 191 Euling, Karl Heinz 279 Expres, operace 256–7 falaiská kapsa 271–3, 334 Fegelein, Hermann 78, 200 Finsko 73, 185 Flakvierling, protiletadlová děla 46, 46, 52, 107, 114, 176, 212, 305 Francie
dobrovolníci z 84, 86, 87, 88, 321, 322 invaze 1940 39–48 přezbrojování vojsk SS 210–216 též Normandie fronta na řece Mius 71–3, 78, 93, 153, 155–61, 165 Frost, generálporučík Johny 279 Funck, Hans von 263–5 Gdaňsk 28, 31–2, 37 Geheime Staatspolizei (gestapo) 19–20, 37, 73, 202, 321 Gille, Herbert 180, 182, 182, 193, 309–10, 314–15 Goodwood, operace 251–7 Göring, Hermann 98, 101 Greenline, operace 249 Guderian, generál Heinz anschluss 27 Barbarossa 59, 63–5 invaze do Francie 40–1, 44–5, 48 Jarní probuzení 309 o Hausserovi 73 Gžatsk 65–6, 76 Harmel, Heinz 249, 275, 279 Harzer, Walther 273, 275–276, 277–81, 283 Hausser, Paul „Papa“ 9, 122, 122, 214 Barbarossa 73 Dietrich 25 expanze 1940–41 52 falaiská kapsa 271–2 fronta na řece Mius 160 Hitler 214 Charkov 117, 118–22, 120, 126–8, 130, invaze do Francie 45–6 kurská ofenziva 135, 137, 144, 148, 152 Luttich, operace 263–4, 265 Moskva 63, 65, 66 Normandie 239, 245, 259–60, 261–2 odvody a výcvik 23–4 Polsko 35 Rakousko 27 spojenecká invaze do Francie 219 vytvoření dispozičních útvarů SS (SS-Verfügungstruppe, SS-VT) 19 vytvoření pancéřového sboru SS 93, 135 vytvoření vojsk SS 28, 109 Heydrich, Reinhard 18, 19–20, 26–7, 32, 54, 84 Himmler, Heinrich 12, 16, 16 Dachau 26 demjanská kapsa 80 důstojníci vojsk SS expanze 16–17, 37 finská fronta 73 III. pancéřový sbor SS 109 indoktrinace SS 22 invaze do Francie 48 Jarní probuzení 311 Leningrad 187