První profesorka na technice

Čím dravější, tím lepší

Viktor Sliva

Mezi třinácti oceněnými studenty ze čtyř veřejných a jedné státní vysoké školy se sídlem v jihomoravské metropoli, kteří 10. prosince na půdě Univerzity obrany převzali ocenění pro nejlepší akademické sportovce města Brna, byl svobodník Tomáš Hendrych. Ten je sice v tomto akademickém roce armádní nováček, ovšem již několik let svádí lité boje s vodou a soupeři na evropských i světových sportovních kolbištích.

Pane desátníku, jak jste se ke sjezdu na divoké vodě dostal? S rodinou jsme hodně jezdili na vodu, dá se říct, že jsme byli fanoušky vodní turistiky. Jednou vyrazila celá naše širší rodina včetně sestřenic a bratranců. A právě současná manželka jednoho z bratranců si všimla, že když se po příjezdu do kempu začaly stavět stany, já jsem se ještě projížděl na loďce. Tak rodičům nadhodila, proč se tomu nevěnuji závodně. Shodou okolností ve Valašském Meziříčí byl oddíl, tak mě tam taťka přihlásil. To mi bylo 12 let.

V loňském roce obsadil spolu se spolujezdcem pátá místa na květnovém Mistrovství Evropy v kategorii dospělých na známé slovinské řece Soča a na Mistrovství světa vkategorii do 23 let vBosně a Hercegovině. Slavnostního ceremoniálu vyhlášení akademických sportovců se zúčastnili i představitelé jednotlivých škol a také Eva Slonková, členka výkonného výboru České asociace univerzitního sportu.

Hned jste chtěl jezdit na divoké vodě? Hned ne. Ale jak člověk dorůstá, potřebuje stále více adrenalinu, tak jsem postupem času vyhledával stále obtížnější vodu a ta divoká mě teď baví mnohem víc, než oleje.

Vzpomínáte si na první závody?

Popravdě řečeno ani ne. Ale musel to být nějaký slalom, protože tak se začíná, sjezdové lodi jsou vratší a hůře se s nimi manévruje. Vždyť já měl původně představu, že to bude víceméně rekreační sportování, že občas vyrazíme na nějakou řeku, sjedeme její část a večer uděláme grilovačku. Ale pak mě to pořádně chytlo.

A první úspěch? V roce 2016 jsme s parťákem Richardem Nachtigalem byli v rakouském