Krajina starých sídel

Krajina starých sídel

Krajina starých sídel katalog výstavy

Olomouc 2015

Krajina starých sídel Výstava Koncepce: Miloš Korhoň Grafické řešení: Miloš Korhoň Katalog Texty: Kristýna Bařinová, Jiří Glonek, Rostislav Krušinský, Petra Kubíčková, Lubomír Novotný Návrh grafické úpravy: Miloš Korhoň Předtisková příprava: Martin Navrátil Tisk: Booksprint s. r. o.

Vydala Vědecká knihovna v Olomouci, Bezručova 3, 779 111 1. vydání Olomouc 2015 ISBN 978-80-7053-308-6 © Vědecká knihovna v Olomouci, 2015

Obsah Úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Album vedut Moravy a Slezska z dílny Friedricha Adolfa Kunikeho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Seznam vyobrazení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Veduty Vědecké knihovny v Olomouci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Veduty Moravské zemské knihovny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Bibliografie – tištěné zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 Bibliografie – elektronické zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109

–5–

Děkujeme všem partnerům, kteří vydání této knihy podpořili: obec Bludov město Boskovice obec Bouzov obec Branná statutární město Brno město Brtnice městys Buchlovice obec Černá Voda město Dačice MUDr. Alena Horná, radní městyse Vranova nad Dyjí město Hrušovany nad Jevišovkou obec Hukvaldy město Javorník město Jeseník statutární město Karviná město Krnov město Kroměříž město Letovice městys Lysice obec Mírov město Napajedla městys Nedvědice statutární město Opava statutární město Ostrava obec Police město Rájec-Jestřebí město Rajhrad obec Slezské Rudoltice město Šternberk Mgr. Jan Štětina, Olomučany město Telč obec Týn nad Bečvou obec Uherčice město Úsov město Valtice obec Vilémovice město Zlaté Hory město Znojmo město Žulová Za poskytnutí obrazových dat a práv k publikování litografií děkujeme také Moravské zemské knihovně.

–6–

Úvodem Vědecká knihovna v Olomouci ve svých sbírkách uchovává mimořádné dědictví. Při práci s knihovními fondy se o tom přesvědčujeme prakticky denně. Knihy, periodika, mapy, rytiny a další materiály nám poskytují autentické svědectví o dnes už jen těžko představitelných dobách našich předků. Jedním z nejpozoruhodnějších informačních pramenů jsou veduty, pohledy na města, hrady, zámky a krajiny očima dobových výtvarníků a nakladatelů.

Veduty mají neocenitelnou výhodu v tom, že jsou, na rozdíl například od latinských středověkých manuskriptů čitelných pouze pro specialisty v oboru, přístupné všem. Není nijak složité porovnat si pohled na známou lokalitu s tím, jak ji vnímáme dnes, zamyslet se, co je jinak, co zůstalo a co naopak nenávratně zmizelo a proč. Tuto možnost máme díky nezměrnému úsilí mnoha malířů, rytců, litografů a tiskařů, kteří se snažili zachytit podobu světa, ve kterém žili, a to nejen pro své současníky, ale i pro další generace čtenářů. Přední místo mezi nimi patřilo Friedrichu Adolfovi Kunikemu, který se naučil využívat možnosti litografické techniky a díky ní po sobě zanechal množství dokumentů, jež dodnes patří ke klíčovým pracím ve svém oboru.

Kunikeho monumentální dílo se dotklo také Čech, Moravy a Slezska. Ve svém cyklu Mahlerische Darstellung aller vorzüglicher Schloesser und Ruinen der oesterreichischen Monarchie vydal více než dvě stovky litografií významných míst, a to převážně ze zemí Koruny české. Ve Vědecké knihovně v Olomouci je uloženo album, které obsahuje sedmdesát vyobrazení z tohoto souboru z území Moravy a Slezska. Album si nechala zhotovit hrabata ze Žerotína, a i když neobsahuje všechny Kunikeho práce z Moravy a Slezska, poskytuje mimořádně cenný zdroj k poznání toho, jak sídla a krajina v Markrabství moravském a Vévodství slezském v první polovině 19. století vypadaly.

Friedrich Adolf Kunike byl svými následovníky považován za „otce rakouské litografie“, v dnešní době ovšem jeho jméno poněkud vymizelo z obecného povědomí. Zcela jistě neprávem a připomenutí jeho díla a odkazu také bylo jedním z impulsů pro vznik výstavy Krajina starých sídel. Tím dalším byla atraktivita zpola pozapomenutých litografií, které představují Moravu a Slezsko v době před necelými dvěma sty lety. Věřím, že místo svého srdce si mezi lokalitami zachycenými v tomto souboru najde úplně každý.

Katalog výstavy by v této podobě nemohl vzniknout bez výrazné pomoci obcí i jednotlivců, kteří výstavu podpořili adopcí některých vyobrazení. Za to jim patří velký dík, stejně jako Moravské zemské knihovně v Brně, jež pro realizaci záměru Vědecké knihovny v Olomouci poskytla dalších osmnáct litografií z dílny Friedricha Adolfa Kunikeho ze Schramovy sbírky.

Doplnění kolekce o veduty, které v olomouckém albu nejsou k dispozici, informační hodnotu katalogu nepochybně zvyšuje.

Miloš Korhoň zástupce ředitelky Vědecké knihovny v Olomouci

–7–

Album vedut Moravy a Slezska z dílny Friedricha Adolfa Kunikeho

Ilustrace v podobě vedut neboli zobrazení města či krajiny, doprovázejí knižní produkci již od doby inkunábulí. Ve srovnání s aglomeracemi se však dostává krajina do popředí uměleckého zájmu přirozeně až později, přičemž nárůst můžeme sledovat prakticky již od poslední třetiny 18. století. Především ve dvacátých a třicátých letech 19. století patřila k základním námětům grafiky veduta s důrazem na historickou dominantu. Právě tehdy vydává „otec“ rakouské litografie Friedrich Adolph Kunike řadu alb, z nichž cyklus 198 litografií vydaných ve Vídni v letech 1833–1835 pod názvem Mahlerische Darstellung aller vorzüglicher Schloesser und Ruinen der oesterreichischen Monarchie je stěžejním dílem pro české země.

Veduta coby zobrazení města či krajiny přišla do knižní tvorby již ve druhé polovině 15. století a záhy si na tomto poli vydobyla pevné místo, ať již ve formě samostatných jednolistů nebo topografických cyklů. Za nejstarší tištěnou knihu s vedutou (konkrétně jde o celkem sedm pohledů na města) je pokládáno dílo Bernharda von Breydenbach Peregrinatio in Terram sanctam z roku 1486.1 Za nejznámější inkunábuli s vedutami měst je však považována Schedelova Liber chronicarum (Norimberk, 1493). Nicméně prvním specializovaným souborem vedut se stalo šestisvazkové monumentální dílo Civitates Orbis Terrarum vycházející pod vedením Georga Brauna v několika jazykových mutacích na přelomu 16. a 17. století.2 Ve druhé polovině 17. století udávaly směr dalšímu vývoji topografie Matthäuse Meriana a jeho rodinných příslušníků. Jak uvádí například Petr Voit

ve své encyklopedii knihy: „Žánr městských vyobrazení dovedla k dokonalosti rodina Merianů jednatřicetisvazkovým cyklem o evropských státech a dílčích regionech…“3 Zmiňovaný topografický cyklus vydávaný v letech 1642–1688 obsáhl celkem 2 142 vedut, přičemž se jeden z jeho svazků bezprostředně věnoval i českým zemím. Práce Martina Zeillera, který pro tento vydavatelský dům pracoval, se stala do té doby (snad vyjma díla Jana Willenberga) nejvýznamnějším počinem na poli bohemikální produkce.

Ve výčtu přelomových tvůrců a děl nelze opomenout ani rytiny Friedricha Bernharda Wernera (1690–1776).

Ve srovnání s aglomeracemi se krajina dostává do popředí uměleckého zájmu přirozeně až později, v 18. století, v souvislosti se stoupající oblibou anglických parků a s tím spojenou krajinomalbou. Za stěžejní impuls musíme

Z rozsáhlého díla slezského kreslíře a rytce Friedricha Bernharda Wernera uchovává Vědecká knihovna v Olomouci mimo jiné cyklus osmi vedut Olomouce, jež pocházejí z doby kolem roku 1740.

–8–

Kunike se nezaměřoval pouze na rozsáhlé série vedut, mezi jeho další vydavatelské počiny patřil například Pantheon, průběžně vycházející soubor portrétů významných mužů i žen z různých oblastí života. Zvěčnil v něm i císaře Františka I. a jeho čtvrtou manželku Karolínu Augustu Bavorskou.

samozřejmě pokládat návrat k přírodě a vůbec nový vztah společnosti k ní, prosazující se na přelomu 18. a 19. století, jehož nejznámějším hlasatelem byl Jean-Jacques Rousseau.

Ostatně ne nadarmo bývá 19. století často nazývané stoletím krajinomalby.4 Ta byla v českých zemích od konce 18. století po několik desetiletí spojena především s kreslířskou a grafickou vedutou, jejíž obliba neustále rostla, k čemuž přispívala i dominance cenově i technicky dostupné litografie (kamenotisku). Díky poptávce byly zakládány nové a nové tiskařské a vydavatelské podniky, které produkovaly množství samostatných grafických listů i celých alb, často tematicky či regionálně zaměřených. „Podobně jako v ostatních evropských zemích také v Čechách – v souvislosti s osvícenským racionalismem – rostla touha po poznání a zachycení konkrétní skutečnosti. Ta zas napomáhala zájmu o topografii, která se stávala doménou většiny krajinářů…“5 Nárůst ve tvorbě kreslených i tištěných vedut můžeme sledovat prakticky již od poslední třetiny 18. století, kdy byli hlavními objednavateli a nezřídka i samotnými tvůrci (jako v případě nadaného Ludvíka Arnošta hraběte Buquoye) jednotliví majitelé panství.

Právě do období spojeného s vynálezem a následným překotným rozvojem litografie se 25. února 1777 narodil budoucí „otec“ rakouské litografie Friedrich Adolph Kunike (1777–1838, též uváděn jako Adolf Kunicke). Za místo Kunikeho narození je nejčastěji považováno starobylé hanzovní město Greifswald, kde na městské škole učil jeho pravděpodobný otec Adolf Eberhard. Někdy se však zmiňuje

i obec Vilmnitz u Putbusu na ostrově Rujana (severně od Greifswaldu).6 Kunike se nejprve vrhl na studium filozofie, načež po úspěšné promoci roku 1804 obrátil svoji pozornost k umění. Vstoupil na půdu proslulé vídeňské Akademie (Akademie der bildenden Künste) a v letech 1808–1810 pobýval na tradiční studijní cestě v Římě, kde se cvičil coby malíř historických námětů. Po návratu do Vídně se uchytil jako učitel kreslení u knížat ze Schwarzenbergu.7 V roce 1816 se za svého mnichovského pobytu seznámil s Aloisem Senefelderem (1771–1834), který ho zasvětil do tajů umění litografie. Kunike se rozhodl nově nabyté zkušenosti vzápětí aplikovat prostřednictvím vídeňské tiskárny Carla Gerolda (1783–1854). Zde v letech 1816–1817 pracoval na zdokonalování svého litografického umění společně s olomouckým rodákem Josefem Christianem Aurachem von Aurach (1756–1831) a Lorenzem Kohlem von Kohlenegg (1783–1851). Nad jejich úsilím zde během svého druhého pobytu ve Vídni osobně bděl samotný Senefelder. Pilný Kunike obdržel roku 1817 vlastní licenci na zřízení kamenotiskárny, přičemž ji již v prvních letech samostatné činnosti dokázal pozdvihnout na nejúspěšnější litografický podnik ve Vídni.8 A nejen to.

Kunikeho litografický podnik se přinejmenším od počátku dvacátých let stal společně se státem podporovaným Litografickým institutem v Mnichově (zal. 1809) nejdůležitějším školícím pracovištěm v oboru kamenotisku, takže ve vyhlášené dílně F. A. Kunikeho získali cenné zkušenosti i někteří čeští umělci, například Antonín Machek –9–

1. Býčí skála

Jeskyni Býčí skála nalezneme v CHKO Moravský kras v údolí mezi městy Křtiny a Adamov. První zmínky o existenci jeskyně pocházejí již z roku 1663, ale pravěké nálezy dokládají, že byla lidmi navštěvována od pradávna. V roce 1867 zde zahájil vykopávky významný český lékař, archeolog a speleolog Jindřich Wankel, jenž v prostorách jeskyně odkryl sídliště z dob paleolitu. O dva roky později zde bratranci Felklovi nalezli v předsíni Býčí skály sošku bronzového býčka.

V následujících letech Wankel učinil unikátní nález halštatského pohřbu, který v našem prostředí neměl obdoby, a v roce 1872 korunoval své objevy odhalením čtyřiceti lidských koster a různých předmětů pocházejících ze starší doby železné. Tento velkolepý nález odstartoval řadu spekulací o někdejším využití jeskyně, a to jak mezi veřejností, tak v rámci vědecké obce.

Na základě celé řady objevů se předpokládá, že jeskynní prostory byly v pravěku užívány jako svatyně sloužící k provádění náboženských rituálů.

Během druhé světové války zde nechali nacisté vybudovat podzemní továrnu, čímž jeskyni nenávratně poničili. Po válce probíhaly další výzkumy jeskynních prostor. V oblasti mezi Býčí skálou a Jedovnickým potokem byly nalezeny další jeskyně Sobolova (Bárová) a Májová, v rámci pokračujících výzkumů v osmdesátých letech poté Proplavaná skála a Prolomená směřující proti toku Jedovnického potoka. Dnes je Býčí skála vyhledávanou turistickou atrakcí, kde jsou každým rokem pořádány organizované prohlídky s doprovodným programem.

Kunikeho veduta zobrazuje bílou skálu s puklinou a dvěma vstupními otvory. Vyobrazení není přesné, neboť v něm chybí spodní vchod do jeskyně.

– 18 –

2. Úsov

Úsovský zámek patří k nejhezčím barokním přestavbám gotických hradů na severní Moravě. Zásadním momentem pro hradní tvář bylo zakoupení objektu rodem Lichtenštejnů v roce 1597. Ti původně gotickou stavbu s renesančními prvky doplnili a nechali v letech 1692–1699 přestavět v barokním stylu podle návrhů Domenica Martinelliho.

V letech 1852–1867 zde působila první lesnická škola na Moravě a v roce 1900 sem bylo přesunuto lesnické a lovecké muzeum (původně bylo podle nařízení Jana II. z Lichtenštejna zřízeno 1898 v Rabensburgu v Dolních Rakousích) s bohatými sbírkami zvířeny, pořízenými na lichtenštejnském dominiu či během rodových výprav do rozděleného Polska, Itálie, Afriky a britské Indie. Lichtenštejnové drželi zámek až do roku 1945, poté byl zkonfiskován na základě dekretů prezidenta republiky dr. Beneše a v roce 1995 byl zámek převeden ze státního vlastnictví do vlastnictví města Úsova.

Kunikeho litografie zachycuje úsovský komplex, kostel sv. Jiljí a vlastní městečko ve třicátých letech 19. století, kdy v něm sídlila správa celého panství. Právě tato okolnost byla i důvodem toho, že samotné městečko Úsov mělo v této době kolem 2 000 obyvatel (včetně silné židovské obce), což z něj činilo významné centrum regionu. Po roce 1848 důležitost zámku i samotného města relativně klesala.

– 19 –

3. Slavkov

Zámek Slavkov byl od roku 1509 spojen s rodem Kouniců. Pro jeho stavební vývoj byla klíčová barokní přestavba podle návrhů architekta Domenica Martinelliho. Návrh barokní novostavby ve stylu tzv. podunajského baroka provedl Martinelli v osmdesátých letech 17. století Vlastní budova zámku byla navržena na půdorysu písmene U. Pokračovatelem Martinelliho stavebních dispozic se stal další italský architekt Ignác Valmaggini. Ten provedl poměrně výrazné zásahy do původních plánů a výsledkem byly změny v nádvorní části západního křídla s klenutým podjezdem. Snaha o zvýšení reprezentativní podoby nádvoří vedla k příčnému rozšíření konců bočních křídel a vyhloubení jejich nádvorních stran. Vznikl tak rozsáhlý vstupní prostor. Zámek byl definitivně dostavěn až za služebníka čtyř habsburských císařů, za Václava Antonína hraběte Kounic-Rietberga. Součástí zámeckého komplexu je i rozsáhlá barokní zahrada.

Kunikeho litografie zachycuje výstavní a reprezentativní kounický zámek v době, kdy se Slavkov (Austerlitz) zapsal definitivně do světových dějin, neboť jen několik desítek let předtím (v roce 1805) se odehrála u Slavkova bitva tří císařů. Vedle zámku vidíme i klasicistní kostel Vzkříšení Páně.

Po smrti posledního Kounice Evžena v roce 1919 se vlastníky zámku stala uherská hrabata rodu Pálffy, po druhé světové válce se stal zámek majetkem Republiky československé a v současné době je vlastníkem této národní kulturní památky město Slavkov.

– 20 –

4. Biskupice

Gregerova romantizující veduta zobrazuje malebnou vesnici Biskupice rozkládající se na Malé Hané. Na litografii vidíme obec s centrálně položeným zámkem, rozsáhlou zahradou a kostelem sv. Petra a Pavla. Zámek vyrostl na místě původní tvrze, již nechali na sklonku 15. století vystavět bratři Volfart a Jan Planknarovi z Kynšperka. Samotná tvrz byla již kolem roku 1700 pustá.

Vojtěch Libštejnský z Kolovrat dal na jejím místě v letech 1713–1716 postavit v barokně-klasicistním stylu nynější zámek.

Po Kolovratech patřil biskupický zámek Blümegenům a od roku 1810 Schaaffgotschům. Manželka prvního Schaaffgotsche v Biskupicích, rozená hraběnka z Fürstenberku, dala vysadit park kolem zámku.

V letech 1874–1945 byl zámek v držení Thurn-Taxisů. Za těchto majitelů bylo opraveno východní křídlo zámku. Friedrich Thurn-Taxis se v roce 1938 významně zasloužil o přičlenění téměř zcela českých Biskupic k Německu a během války on i jeho synové drželi hitlerovskou linii. Hned po válce byl Friedrich 10. května 1945, za ne zcela vyjasněných okolností, zastřelen.

V roce 1945 byl zámek zkonfiskován na základě Benešových dekretů. Po Únoru v něm měly sídlo orgány lidosprávy, státních organizací, podniků apod. Roku 1955 byla do zámku přestěhována škola. Později byly zámecké prostory adaptovány jako bytové jednotky. V současnosti je zámek v soukromých rukou a ve zchátralém stavu.

– 21 –

Krajina starých sídel Katalog výstavy 5. 10.–30. 11. 2015 Editor: Miloš Korhoň Redakční rada: Kristýna Bařinová, Jiří Glonek, Miloš Korhoň, Petra Kubíčková, Rostislav Krušinský, Lubomír Novotný, Tereza Vintrová Autoři textů: Kristýna Bařinová (1, 11, 12, 17, 19, 21–23, 26, 32–34, 39, 48, 49, 51, 53, 60, 64–69) Jiří Glonek (Album vedut Moravy a Slezska z dílny Friedricha Adolfa Kunikeho) Rostislav Krušinský (71, 73, 74, 77, 79, 86) Petra Kubíčková (5, 6, 20, 24, 25, 27–31, 35, 37, 38, 40, 46, 47, 52, 55, 56, 58, 63, 70, 75, 80, 82, 84, 85) Lubomír Novotný (2–4, 7–10, 13–16, 18, 36, 41–45, 50, 54, 57, 59, 61, 62, 72, 76, 78, 81, 83, 87, 88) Grafická úprava: Miloš Korhoň Předtisková příprava: Martin Navrátil Tisk: Booksprint s.r.o.

Náklad: 500 ks Vydala Vědecká knihovna v Olomouci, Bezručova 3, 779 111 1. vydání Olomouc 2015

ISBN 978-80-7053-308-6

© Vědecká knihovna v Olomouci, 2015