Patrik Linhart: Vienna Calling by Vetrne mlyny

Patrik Linhart Vienna VětrnéCalling mlýny Větrné mlýny

Patrik Linhart Vienna Calling

Kniha vychází díky laskavé podpoře Ministerstva kultury ČR.

Melodramatická cesta Dolními Rakousy

Umínil jsem si, že pokud se mě ve Vídni někdo zeptá, co tu dělám, odpovím, že studuji na Johann doktor Faust Universität in Wienerschnitzelberg. Spoléhal jsem na to, že o české kultuře mnoho nevědí, a ještě méně se o ni zajímají. Nebudu přece na potkání vykládat, že jsem zde co umělec na stipendiu, anebo ještě hůř, že jsem zhůvěřilý turista s ušmudlaným turisťákem a šnicly v alobalu. Ó, to ne, přátelé, ve Vídni si budu žít jako pán. Však jsem kolikrát jel na nákup do Saska, kde je leckterá potravina neuvěřitelně levná, a nadto i chutná. Omámen těmito zemitými úvahami jsem si ani nevšiml, že náš žlutý autobus překročil hranici. Projížděli jsme právě kolem Laa in Niederösterreich, kde byl jak známo Jakub Deml na vychování, aby se naučil němčině. Později vždy zdůrazňoval, že hovoří německy, leč dětskou němčinou. V jistém městečku, zapomněl jsem název, jsem si všiml nápisu „Helga Linhart“ nad jistým obchodem, i hbitě jsem si zapsal adresu Südtirolgasse 12. Byla to milá shoda, neboť i má babička z rodu Linhartů se narodila v Brunnecku nedaleko Brixenu v Jižním 9

Tyrolsku, nyní italském kraji Tridentsko — Horní Adiže. Tím však mé sympatie k místnímu lidu skončily, jelikož dále jsme projížděli přízračnou krajinou plnou větrných elektráren. Připomínala krušnohorské pláně s pahýly kdysi ztepilých smrkoušů tehdy po kalamitě na konci sedmdesátých let. Těch mlýnů hrůzy zde bylo na stovky. Představoval jsem si, že jsem don Quijote a již na padesát jsem jich posekal a lopota má nemá konce. Proto mi říkají don Quijote — ne že bych útočil na větrné mlýny, ale že jich nikdy nemohu přemoci. Uprostřed jakési nedozírné mýtiny, která obklíčila silnici, pak stála úhledně srovnaná hromada dřeva a nad ní cedule s nápisem: „Wald = Leben.“

Zmatení jazyků

Jakým jazykem se asi Vídeňáci domlouvají s Němci? „Inu žádným, Němci jsou přece němý!“ říkala mi babička Tyrolačka. H. C. Artmann napsal knížku textů ve vídeňském dialektu, je prý nepřeložitelná. A jak jsem slyšel, i ve dvanáctém obvodu mluví místní dělnická komunita docela svérázným jazykem. Jsem ve městě teprve pár hodin. Dostal jsem útulné studio v bambusové zahradě, peníze a kartu, abych v MuseumsQuartier (MQ) nemusel platit vstupné. Milé přivítání, ale to jsem očekával. Teď uvidíme, jak se věci vyvrbí. Prošel jsem se po muzejním náměstí, je to rozlehlá pěší zóna, je teplý den a všude na lavičkách a jakýchsi podivných umělohmotných postelích se povalují spousty otrapů. Nedivte se, drazí, že tak příkře soudím náhodné kolemjdoucí, ale jsem tu l’étranger, stranger a není zde nikoho, kdo by na ubohého poutníka ve vysokých botách ruského důstojníka, v černém plášti, s žertovnou rozhalenkou z kapradin a vyholenou lebkou s modrým copem promluvil vlídné slovo. A já vám tady od stolu v kavárně Leopold říkám, že jazykové odlišnosti budou jednou 11

ještě větším problémem pro naše milé lidstvo, než když jsme si jich všimli po babylonském zmatení jazyků! Osobně se budu dožadovat bezbariérového jazykového přístupu. Žijeme přece, kurva, v korektním světě, a to není žádná prča. A že bych se měl učit cizí jazyky? To je, jako byste řekli negrovi, aby byl bílej, nebo ženský, aby si strčila do píči doutník a vydávala se při pracovním pohovoru za chlapa.

První den v zemi odlišných hořčic

Nefrčíte-li v poznávacích zájezdech, jejichž cílem je za deset dní (ne)poznat za dvacet tisíc padesát měst, je první povinností in situ postmoderního, infrarealistického či prostě jen střídmě požitkářského poutníka obhlédnout kolorit a najít nejbližší putyku. Ne dříve však, než objeví nejbližší supermarket a porovná tamní ceny s realitou. Poněvadž jsem vyučený ekonom, střelhbitě jsem si spočítal, že budu-li se živit frankfurtskými párky (s počáteční investicí do hořčice a kečupu) a nakupovat srbské pivo Jelen a vídeňské pivo Ottakringer v akci po šesti pikslách, prožiji zde měsíc jako Krésus. Jen malé varování: Není bavorská hořčice v Rakousku stejná jako v Čechách! Zde dávají jednoznačně přednost variantě süss. Brrr!

Egoista

Teprve z rakouského úhlu pohledu jsem si uvědomil, jak pravdivý je text Jima Morrisona: „People are strange when you’re a stranger / Faces look ugly when you’re alone.“ První den v cizím městě, kde nikoho neznám, a navíc, kde lidé mluví takovým jazykem, že i Němci potřebují tlumočníka — to je kláda i pro mistry improvizace. Jakmile jsem si však uvědomil následující pravdu „Já tu nejsem sám, já si tu jen tak chlastám“, měl jsem okamžitě naděláno přátel na zbytek pobytu. Nemíním zde psát průvodce pro poutníky na cestách, ale jedno varování tu přece musím vypsat. V sobotu zavírají všechny krámy v šest večer. Vzápětí se na obchodní třídě Mariahilferstrasse vynoří procesí s monstrancí, vlajkou typu, kterému Římané říkali vexillum, a ampliony a šinou si to skrz ten dav zoufalců, jimž právě došlo, že víno a chléb už seženou jedině v kostele.

Dětská němčina

Řetězení literárních asociaci je roztomilý proces cerebralizace lidské existence. Někteří lidé nevidí události kolem sebe jinak než jako paralely se světem knih. Někdo například vidí nějakého typa, a místo aby řekl, že se chová jako pometlo, přetrhdílo, hasačert nebo tak nějak, řekne, že má komplex Petra Pana. Pro mě jsou však knihy, najmě díla básnická, zdrojem nezvratných faktů a užitečných rad do života. Řekne se: Jede se do Rakouska, hopsa hejsa! Ale když jeden neumí německy, aby pár jadrnými slovy prošpikoval nadutou angličtinu, tak je to peklo. Naštěstí mám Demla. Otevřu si ho jak pikslu zavináčů a střelhbitě narazím na větu: „Ich bin ganz und gar nicht verantwortlich für Ihre Gesundheit und Ihr Gewohlgehen.“ Tedy: „Naprosto nejsem odpovědný za vaše zdraví a za váš blahobyt.“ S touto větou jsem ve Vídni vydržel celý měsíc.

Smutní lahvátoři, nonšalantní servírky

Maličké café Corny na Siebensterngasse stojí nedaleko někdejšího sídla vídeňského gestapa. Tam je dnes stejnojmenná hospoda (tedy Siebenstern café, nikoli café Gestapo). Vybral jsem si ale kavárničku Corny, neboť působila dojmem vídeňské čtyřky oproti honosné, i když cenově shodné Sedmihvězdě. Popíjel jsem lahvový gösser a čekal, kdo mi rozbije hubu. O barpult se opíral smutný lahvátor a občas prohodil poznámku k postarší servírce. Ta si ležérně dala nohy na stolek a upíjela ze sklenice mléka. Nad hlavou měla nápis „Urkunde“. To byli jediní obyvatelé této kavárny. Z rohu nenápadně pomrkával a broukal hrací automat opatřený pro jistotu známým mottem: „Mensch, ärgere dich nicht.“ Člověče, nezlob se!

Posezení na tepně života

Každá cesta má svůj cíl, jakkoli nicotný, a tím mým cílem byl Zielpunkt. Rodiče mi stále říkají, abych nepřepočítával, je v tom jakási morální opora, ale zde musím uvést cenu zdejšího dvoulitrového petkového vína: dvaačtyřicet korun. A litr pepsikoly za třicet. Takto vybaven jsem vyrazil pozorovat závěr teplého letního dne, svého prvního dne ve Vídni v tomto životě i v tomto vesmíru, do muzejní čtvrti. Cestou jsem se v myšlenkách vrátil k rexovskému mýtu. Je neuvěřitelné, že ještě dnes se Čechové, a to i velmi vzdělaní Čechové (tvoří cca dvě procenta populace), nikoli media-techno-ekonomičtí fachidioti, s komisařem Rexem nevyrovnali. Nemohu zde bohužel vysvětlit, jak to myslím, neboť jsem právě dopil své moravské révové, jež jsem si přivezl z vlasti. Nicméně, a zde bych připíchl špendlík do mapy poznání, rexovka, čili houska se salámem, je ve vídeňské pekárně pěkně mastná! Na lavičku jsem si sedl asi v devět večer, a dovolte mi, abych se snad už naposledy vrátil k Rexovi: Nebe mělo navlas takovou barvu jako v úvodníku tohoto seriálu. 17

Fialovo-kobaltovou. A k tomu bylo takové teplo, že jsem seděl v tričku s nápisem „Vyžvejklá bambule“, abych nebyl nápadný. Seděl jsem na takzvané enzo, umělohmotné lavičce ve tvaru vany bez postranic. (V hygienickém názvosloví nejsem ovšem kovaný, žínku si pletu s žíněnkou, jak se nedávno ukázalo při společné koupeli s Lucií.) Náležitou představu jsem však myslím vyvolal. Díval jsem se přes rušnou dopravní tepnu na klidné Tereziánské náměstí orámované muzeem naturhistorickým a muzeem kunsthistorickým. Převálcován symetrií náměstí, parku i obou budov, začal jsem si do zápisníku zapisovat obouruč. Představoval jsem si, že po třídě se z obou stran valí stejná auta a šinou stejní chodci a na průsečíku obou os se na vteřinu přesně míjejí. Takže auto, které odjelo, vzápětí přijede a chlápek na skejtu, který vyjel za rohem, se okamžitě vrací.

Literární psychologie

„Že bych své německé verše dělal z frází vyhledávaných ve slovníku, jak tomu věřil ten Vídeňák, uvedl jsem jen na doklad lidské prostoduchosti,“ píše Jakub Deml v Zapomenutém světle. Odložil jsem Demla a zadíval se do své bambusové zahrady. V zapadajícím slunci se stvoly kymácely jako opilci a štíhlé lístky se něžně chvěly. Ten Deml, napadlo mě, má možná pravdu. To bude hlavním vědeckým úkolem mého pobytu. Zjistit, nakolik jsou Vídeňáci prostoduší. Jak to nazvat? Literární topograﬁe to určitě není. Ano, literární antropologie a příčné vědy. Nevím sice, co jsou příčné vědy, leda zhruba, ale má to šmak docela vídeňský!

Wiener Blut

Prohlížel jsem si publikace, které vydala MQ o mých předchůdcích obývajících rozličná studia, kterých je v okolí muzejní čtvrti asi osm. Jejich díla, a byli to rezidenti z celého světa, měla z převážné části jednotící ráz. Faciálně řečeno: Kdyby svůj pobyt vykonali třeba v Grenoblu anebo v Monrovii, vytvoří to samé. Bude to stejné svědectví o tomto našem malém kulatém světě. Patrně o to tvůrcům projektu ani nejde, ale i tak je to děsivé. Všude stejně, špatně nejlíp. Nejlépe jest začít prostými, arci i klišovitými atributy místa. Být v Hamburku, a neprojít se po St. Pauli v kožených kalhotách s dírou na prdeli je trestuhodné, pravda? Totéž jako být ve Vídni, a nepustit si Wiener Blut. Ale rozhodně, jak radí Falco, se neptejte, kde leží Stephansdom.

Tajemný soused v bambusové zahradě

O půlnoci jsem se chtěl jít projít po parku. Byl temný a nepochybně plný chmatáků a ochmatávačů. Tak jsem se vrátil do bambusové zahrady. Ukázalo se, že mám souseda. Okna sousedního studia byla pootevřená, na věšáku visela košile. Napsal jsem vzkaz a položil ho před dveře té zatím tajemné osoby. „Hello, I’m your new neighbour from“ — a prdnul jsem tam českou vlajku. Snad bude taky vexilolog.

Bryskní uzávěr srbského prokuka

Před několika lety byl rezidentem v tomto studiu jistý Bogomir Doringer, Srb žijící v Amsterdamu. Označil tehdy čerstvý případ Kampuschové za jasnou ukázku rakouské cesty, která současně potlačuje i gloriﬁkuje stíny minulosti, zejména pak národněsocialistickou minulost své země. Slušný blábol. Do dějin jasnozřivých spekulací vejde pod názvem „Masterdamm“. Co však stojí za případy sklepmistra Fritzla a Aničky Škrlové? Neoliberalismus Friedricha von Hayeka, který zapříčinil úpadek středních vrstev (a jejich sestup do sklepů), v případě prvém a český latentní rasismus a ignorance křesťanských hodnot (ve prospěch novopohanského fundamentalismu) v případě druhém. Vida, jak sedím v tomto pokoji, prosákl do mě Bogomirův duch.

Krokety s matonkou

Seděl jsem v Amerlingbeisl jako posednutý ďáblem. Před chvilkou jsem v této vyhlášené bohémské hospodě nedaleko Volkstheatru spatřil sezení redakce jednoho literárního časopisu. Nepochybně to byl progresivní literární časopis. Vídeňsky neumím, ale přece jen jsem porozuměl pár větám. Hlavně jsem registroval, jak se jim blýskala očka. Abych to spláchl, objednal jsem si ottakringer za tři padesát. Chtěl jsem si dát i místní specialitu (neboť „Beisl“ je, jak jsem byl poučen, hospoda, která vyniká v jednom určitém druhu jídla), Hirschgulasch mit Matonikroketten (za čtrnáct padesát), ale dokázali by mi vysvětlit, co jsou krokety s matonkou? Nebo co je Topfenknödel mit Nugatfülle und Zwetschkenspiegel? Možná sladké knedlíky plněné nugátem a třešněmi. To by nebylo špatné, kdyby to nestálo čtyři piva. A jak bych poznával zdejší lid, kdybych se přežral a neměl na následnou degustaci? Nebo se zalkoholizovat a vyjet si po lince policie–nemocnice–ARO–deportace? Na záchodě je nápis „Skins rule again“. Ale to já nebyl. Já přisahám! 23

Florenc: Hommage à Thomas Bernhard

Vídeň není navzdory očekávání jen navoněné místo, kde si podávají ruce frajle s metrouši, ani přístavní Liverpool, kde se už jen nostalgicky a bez peněz vzpomíná na byvší slávu. O to víc zamrzí srovnání s Florencem, kde všechny stánkaře s levnými jídly vyfakovali a natáhli místo nich cenově přeexponované mrdky od Starbucks po Burger King. Nejlidštější byl jakýsi italský krám s olezlou bagetou za čtyři pětky. Kam se, kurva, poděli konzumenti levných jídel? U Thomase Bernharda, tohle se nedá snést!

Mumie a MUMOK

Muzeum moderního umění připomíná sarkofág. Postrádám jen obří ﬁguríny Cartera a lorda Carnarvona, které by se nad ním skláněly. Vedle nepostradatelných čubistů, kteří jsou Čechy přímo zbožňováni, jak se domnívá Jiří Gruša, je zde slušná sbírka kousků od Hodlera, de Chirika, Kleea, Beuyse, Nitsche, Moellera, Bacona, Kokoschky nebo Magritta. Tváří v tvář jsem konečně pohlédl na Ernstův obraz „Slavnost bohů“, a jak záhy poznáte, pochopil ho. Vládcem je taťka Šmoula, kolem stojí antilopí bůh zvířat Kozí lebka, bůh kytek a brouků a píďalkově člověčí bůh lidí zvaný Jouda. A já mám teď v tlumoku pohled z MUMOKu.

Na každého čeká ta jeho

Na každého někde čeká ta jeho hospoda, jeho kavárna, lokál, kde se vypil ještě dřív, než se tam poprvé objevil ve své fyzické podobě. Svůj vídeňský lokál Alte Bäckerei jsem objevil v jednu hodinu v noci. Hledal jsem podle průvodce noční klub Wirr, ale pak jsem uviděl zářit kozla. Vešel jsem dovnitř, okamžitě si se všemi potykal a objednal si stiegla. „Jak to?“ ptal se vrchní. „Proč si nedáš český pivo?“ — „Kozla můžu mít všude na světě, ale rakouský pivo jenom tady u vás,“ řekl jsem sebevědomě.

Prázdná láhev

Můj soused v zahradě bambusových iluzí je pro mě stále ještě záhadou. Dosud jsem ho neviděl, ovšem ráno přesunul zahradní nábytek. Mám teď na své straně menší stůl, ale zato víc židlí. Na jeho velkém stole stojí prázdná láhev s nápisem „Bionade“. To vypadá nebezpečně.

Lakomé Barky

Cikánka prodávala v parku časopisy. Kus za padesát centů (i když ten časopis si můžete v muzeu vyzvednout zdarma). Ukazovala mi jakousi zmuchlanou fotku. Prý její rodina z Rumunska. Když jim nepošle peníze, nebudou mít na cestu do Vídně. Nedal jsem nic, snad to Rakousko ocení. Pak cikánka oslovila dvě dívky rozprostřené na trávníku. Taky nedaly nic, i když pro každou by to dělalo jen pětadvacet centů. Patrně studují gender studies jen teoreticky.

Jak jsem poprvé viděl Moneta

Navštívil jsem Albertinu. Údajně zde měli mít další Magritt y, ale v kase mi paní za drobnou úplatu prozradila, že tu mají Rendu jen jednoho. A to je za jedenáct eur kapku málo. Mají zde Monety a Chagally, ale pokaždé, když nějaký obraz od nich vidím, stávám se přecitlivělým a vzpomenu si, jak jsem s krásnou naivitou svých sedmnácti jar hltal jakékoli informace o těchto malířích. Raději jsem vyrazil po stopách secese, kterou jsem pro sebe objevil až ve dvaceti letech (a to už tak nebolí). Kroky mě neomylně vedly k budově vídeňské Secese s proslulou zlatou kupolí. Před domem stál zaparkovaný autobus.

Mírumilovný národ český

Zmínil jsem již, že kunsthistorické a naturhistorické muzeum jsou dvojčata. Obě budovy byly postaveny krátce po rakousko-uherském vyrovnání — aktu, který Čechy mírně řečeno rozezlil. Napadlo mě, že kdyby Češi neměli tu svou pověstnou holubičí náturu a praštili do toho, jako mohamedáni udeřili v New Yorku, mohlo zde být nádherné hypermoderní nákupní centrum s lakonickou fajnovostí nazvané Galerie U Dvojčat nebo Twins Galerie.