Materiál
Dobrý sluha i zlý pán
I na tento moment jsme narazili na jaře v diskuzi na SNOW.CZ, kde v určité komunitě lyžařů platí za ultimativní nářadí dlouhá závodní obřačka. Požitková lyže pro toho, kdo umí, ale také ošidná. Při svých parametrech (délka, tuhost, krojení) pro slušné zvládnutí vyžaduje alespoň soft race. Čím závodnější technika, tím víc z lyží dostaneme. A naopak. To ovšem znamená, že pro nácvik určitých technických prvků moc vhodné nejsou. Obřačka je velká učitelka, ukáže naše nedokonalosti, říkáme rádi. Jenže jedna věc je odhalit chybu a druhá naučit, odnaučit, přeučit. Nebo se snad někdo naučil kraula tím, že ho hodili do vody? Začínáme na mělčině splýváním, dýcháním a s pomůckami. Cvičit technické prvky na lyžích je lépe s kratšími a tolerantnějšími. Ztížit si takový nácvik náročnými je už metoda na hodně vysoké úrovni. (Více viz infobox.)
Rychlost je z hlediska techniky dobrým sluhou i zlým pánem. Dokáže být šidítkem a při zatáčení pomáhá. Je to podobné jako jízda na kole: jet 2 km/h je poměrně obtížné, 15 km/h už pohodové. Když se dost rozjede (pozor, ne příliš jako v předchozím odstavci), celkem bez problémů zatáčí i náš Jouda. Ale v pomalé rychlosti to ani na lyžích tak snadné není. Bez její pomoci musíme buďto dělat správné pohyby správně, nebo zatáčení nějak ošidit, nejčastěji nějakým tím smýkáním. Také si je můžeme usnadnit volbou lyží – viz infobox. Ve velké rychlosti nedokážeme na techniku dostatečně myslet a udržet ji. Když ji cvičíme, potřebujeme většinou jet pomalu, kontrolovaně. Jen tak se dokážeme soustředit na provedení, uvědomit si pohyby, hlídat si postavení lyží a podobně. Logicky tedy jsou vhodné i lyže, jež to snáze umožňují. Když jsem na jaře na ledovci zdálky sledoval, jak Šárka s novým trenérem Pavlem Šťastným hned po tréninku obřáku velmi pomalým tempem driluje, závistivě jsem si říkal, jak hezky jí to jde. Až pak jsem zjistil, že cviky dělala na slalomce. Ona by je zvládla i na obřačce, ale volili jinak. Účelněji, řekl bych.
Rychlost Velice důležitým prvkem celé dnešní úvahy je rychlost. Ta, jíž se pohybují nejlepší závodníci, vysoce překračuje tempo civilovo. Nemyslím tím jen sjezd a rychlost absolutní. Rozjet se na osmdesát dokáže kdejaký jouda, ale ne už přitom lyže perfektně na hranách v oblouku kontrolovat. Joudův velmi otevřený „oblouk“ je mnohdy skoro víc přímou jízdou s trochou zatáčení. Také časté oblouky sice po hraně, ale příslovečně od lesa k lesu, nesnesou srovnání s vnějšími silami, které ve fest utaženém oblouku závodním působí. (A samozřejmě ani s vnitřními, jež lyžař musí ke zvládání působící soustavy sil vnějších nasazovat. Ale to by patřilo do odstavce Borci.) Rychlosti špičkových závodníků jednak vynucují, jednak umožňují technické prvky, které jsou pro plebs neúčelné a nedosažitelné. Hirscher si může ve spádnici dovolit nezalomený náklon i proto, že jede rychleji, než by kdokoliv z nás ve slalomovém oblouku kdy dokázal. Naše menší rychlosti a příslušně nižší vnější síly si žádají náklon menší a odklon trochu dřívější. Pokus přesně napodobit Marcela znamená ustlat si.
Jaký pohybový ideál? Jak si tedy zvolit pohybový ideál? Klidně nějakého profíka, který nepříliš dávno býval i dobrým závodníkem, ale dnes už nejezdí tak maximalisticky. Ne všechno je ale vhodné. Ukáže se třeba, že na videu neuvěřitelně gumoví Japonci vlastně jedou nějakou soutěž na efekt a podřizují jí vše. Někým obdivované video „Sofa Ski School“ ukazuje některé poněkud svérázné a vlastně zavádějící prvky. A když už by to mermomocí měl být závodník aktivní? Nejvíce by se mi líbilo, kdybych Jankovi, Hirscherovi nebo Svindalovi mohl nahoře na pěkném nepříliš prudkém kopci říct „hele, jeď čistě pro vlastní pohodu a požitek“. Něco takového bych opravdu chtěl vidět a mít dobře nahrané.
více na:
www.snow.cz/video/1126
TĚŽKO NA CVIČIŠTI, LEHKO… O (vnějších) silách se většinou hovoří jako málem o zlu, jemuž čelíme a jež zdoláváme. Trhá vazy a kvůli němu nás bolí nohy. Jenže tyto síly jsou i velkým pomocníkem a dalším zásadním faktorem. V nutném zjednodušení si všimněme síly tíhové (gravitační) a „dvojčat“, sil dostředivé a odstředivé (setrvačná a další prominou). Odstředivou a dostředivou potřebujeme k náklonu do oblouku, náklon k prohnutí lyží a to k zatočení. Když pojedeme krokem, z náklonu bude pád na bok. Jak víme, odstředivá síla = m*v2/R. Podpořit její velikost můžeme buďto malým radiusem lyží a následně oblouku, nebo zvětšením rychlosti jízdy. Z praxe známe dobře obojí a s tímto školním vzorečkem si lze snadno spočítat různé kombinace krojení a rychlosti. Na lyžích s velkým radiusem, tedy i na zmíněné obřačce, musíme velký R kompenzovat rychlostí („lyže jen na ranní sjezdovku“). Co když ale tuto známou pravdu obrátíme? Při cvičení v malé rychlosti nám obřačka kromě jiného poskytne velice málo odstředivé síly. Nemůžeme se pořádně naklonit, lyže se neprohne a cvik třeba nejde pořádně udělat. Abychom nepadli na bok, chtě nechtě se od začátku musíme zalomit a udržet tak těžiště nad podstavou. (Když se nakláníme vestoje, děláme totéž.) Výsledkem může být třeba návyk předčasně zalomeného oblouku, tedy naše minulá curva praecox. Menší pomoc lyží ale při jiném cíli může být naopak žádoucí. To je vlastně i efektem používání lyží krojených podstatně méně, na nichž je třeba si pořádné zatáčení odpracovat. Nácvik správných pohybů ale má tomuto suvorovskému „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“ předcházet. Vše má svou posloupnost, dávno známou v pedagogických principech. Jistě, amatér, jenž se lyžováním baví ve volném čase, není povinován držet se žádné metodické řady. Jeho volba. Ale lyžovat bude úměrně tomu, jak se svým ježděním zachází.