Diskuze

DOPIS OTCI autentický text mladého muže z ilustrační foto PIXABAY CB

Stojím na nádraží, pozoruju asi pětiletého kluka s nanukem v ruce a ptám se sám sebe, co člověku dělá dobré dětství? Vzpomínám na to svoje. Bylo šťastné?

Vybavuje se mi pocit bezmoci. Na fotkách z raného dětství jsem spokojené dítě. A potom, kolem deseti, jako by se ve mně něco zlomilo, na málokteré fotce mám úsměv. I když věřím, že časem se všechny moje rány zahojí a nakonec z nich bude velký užitek pro mnoho lidí, jizvy si ponesu celý život. Stále sklízím ovoce toho, co jsem si nevybral. Nedávno mi někdo řekl: „Působíš jako silný člověk, který v sobě má hodně smutku.“ Pane Bože, Otče, stále nerozumím tomu, proč se mi v životě stalo, co se stalo. Z dětství si pamatuju jen málo, zato ve mně zůstaly pocity, úzkosti, traumata. Ale Tys to všechno viděl a byl v tom se mnou. Od začátku. I když už nevím přesně, kdy to začalo. Asi ještě předtím, než se to prodralo na ty fotky.

Vzpomínám si, že jsem jednou, bylo mi asi šest, vyběhl z domu a utíkal pryč. Na tu touhu nebýt doma i na touhu, která šla proti tomu – aby mě táta chytil, ujistil mě, že mě má rád, a vzal mě zpátky. Jindy jsem se schoval ve skříni a několik hodin nevylezl, ačkoli mě rodiče hledali a volali mě. Vylezl jsem, když byla v pokoji jen máma. Bylo mi jí líto, jak byla zoufalá. Vzpomínám na všechny ty Vánoce, kdy všechno muselo být dokonalé podle tátových představ, a na to, co se dělo, když nějaký detail perfektní nebyl. Například mlasknutí celý Štědrý večer v podstatě zruinovalo. Na to, jak jsem ty svátky kvůli tomu nesnášel, a zároveň vnímal to hezké, co do nich přinášela máma.

Čekal jsem na tátovu lásku a přijetí hodně dlouho. Občas se objevila naděje, která tohle čekání prodloužila – třeba když mi o jedněch Vánocích jen tak přinesl ještě jeden dárek, který mi už dát nemusel a původně nechtěl – než mě pak zase nadávkami, ponižováním, srovnáváním s ostatními dětmi, ze kterého jsem vyšel vždycky nejhůř, vrátil zpátky do reality. Vzpomínám na to, jak mě vzal do sboru zahrát si ping-pong, aby mě porazil 88 : 10. To mi bylo asi deset.

Myslím na to, jak jsem byl poprvé u jednoho kamaráda doma. Představil mě svému tátovi a já chtěl mít taky takového. Proč jsem nemohl mít tátu,

se kterým je taková pohoda? Proč jsem musel mít tátu, který mě celé dětství a dospívání jen shazoval? Vzpomínám na jednoho táborového vedoucího, který měl s sebou malého syna. Byl jsem u toho, když ho poslal pro mikinu a když mu vysvětloval, že večer létají komáři a malé děti mají tenkou kůži, která komárům chutná. Jednal s ním tak hezky, že mě to rozbrečelo.

Jindy ta bezmoc, když na mně táta klečel a plival mi do obličeje. Občas mě i mlátil, i když to nebylo často. Psychické násilí bylo ale mnohem horší. Občas si říkám, jak jsi tohle v mém životě mohl dopustit, Bože. Vždyť Ty nechceš, abych trpěl.

Nakonec jsem čekání na to, až mě táta bude mít rád, vzdal.

Když se všichni spolužáci na základce těšili domů ze školy, já se těšil do školy z domu. Všechna ta odpoledne, kdy jsem ležel na posteli, koukal do zdi… a čtyři hodiny uběhly jako pět minut (později jsem zjistil, že takhle u mě vypadají úzkosti). A potom ty roky, kdy jsem trávil odpoledne a večery ve škole a v městské knihovně a jezdil domů posledním autobusem. Jednou na jaře jsem celé dva měsíce neustále přemýšlel o sebevraždě.

V tomhle jsem vyrůstal. Jeden den si pamatuju docela přesně. Vysával jsem schody zespodu nahoru (což samo o sobě bylo špatně) a neuhnul jsem tátovi, když procházel. Byl vzteky bez sebe a shodil mě ze schodů. Dopadl jsem na záda do mezipatra a on do mě začal tlouct. Nakonec mě chytil za vlasy a mlátil mi hlavou o zeď. Začal jsem se bránit… a zjistil jsem, že už ho přeperu. A on křičel, že zavolá policii. Od té doby už mě tak často nebil. Ve mně byl ale od té doby kromě agrese i strach, že bych mu mohl ublížit. Nenáviděl jsem ho, ale ublížit jsem mu nechtěl.

Před maturitou jsem začal chodit k psychologovi, který mi pomohl

Když principy nefungují

PSYCHOLOGIE

EVA ČEJCHANOVÁ, vystudovala psychologii na MU v Brně

„Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi,“ říká Ježíš v kázání na hoře. Je to od věků známý princip, který má zajistit, aby se nám s druhými dobře žilo a aby se druhým dobře žilo s námi. Člověk díky němu nabývá přesvědčení, že když nebude nikomu dělat nic zlého, nikdo nic zlého nebude dělat jemu. Když tento princip funguje, každý je schopen vžít se do situace druhého a korigovat svoje chování tak, aby se on sám takovým chováním necítil zraněn. Nikdo psychicky zdravý netouží po prožívání bolesti. Lidská psychika má v základním nastavení snahu se bolesti a zraněním vyhýbat.

Nutno říct, že výše uvedený princip neplatí vždycky. Jsou vztahy, kdy jeden druhému trvale projevuje úctu, ale sklízí čím dál větší pohrdání. Na útoky reaguje s mírností, ale místo mírnosti z druhé strany se agrese stupňuje. Naplňuje potřeby druhého, který to přijímá jako samozřejmost a cizí potřeby ho nezajímají. Nic z laskavého chování vůči druhému se z jeho strany nevrací. Prostě to nefunguje. Aby člověk porozuměl tomu, proč to nefunguje, je třeba pochopit následující věci: 1) Existují lidé s poruchami osobnosti, z nichž některé se velmi negativně projevují právě v blízkých vztazích (např. narcistická, hraniční, histrionská, disociální) a tyto vztahy jsou toxické (ničí ty, kteří v takových vztazích žijí). Tito lidé reagují jinak než osobnosti zdravé, obecné principy chování tu neplatí. Jejich reakce jsou překvapivé, nepochopitelné, jejich nepředvídatelnost vytváří permanentní nastavení vnitřního strachu z toho, co bude, a vzniká prostředí trvalé nejistoty. 2) To, co se děje, není vina toho, kdo je osočován, napadán a trestán, jakkoli vytrvale je mu to za vinu připisováno. Jasně se to ukáže ve chvíli, kdy se deklarovaný a trestaný „původce všech problémů“ z takového vztahu vymaní. Krize najednou nejdou s tím, kdo odchází, ale zůstávají v původním prostředí a objevují se v dalších blízkých vztazích toho, kdo trestal. 3) Konstruktivní komunikace s takovým člověkem obvykle není možná, protože všechno „je vina druhých“. Obviňování je běžnou součástí jeho komunikace stejně jako manipulace, inverze situace, stylizace sebe samého do role oběti. Chybí opravdovost. Pro prezentaci směrem do okolí používá „masky“ (milující rodič, obětavý křesťan, přátelský soused…). 4) I když mají poruchy osobnosti kořeny nejčastěji v toxických vztazích prožívaných v dětství, rozvíjí se v následném řetězci mnoha malých, ale svobodných rozhodnutí jedince, která budují jeho osobnost. Člověk s poruchou osobnosti ví, co dělá, za svoje chování je plně zodpovědný a v případech, kdy dojde až na trestný čin, končí ve vězení, nikoli v psychiatrické léčebně. Poruchy osobnosti samy nezmizí.

V toxickém vztahu rodič–dítě je pozice moci podpořena fyzickou převahou, existenční závislostí dítěte a možností jeho izolace. Toxická osobnost získává pocit převahy z ponižování nejbližších, protože ho již nelze získat z jejich obdivu. Pokud je v rodině víc dětí, jedno obvykle skončí v roli „obětního beránka“, na kterém lze ventilovat nahromaděnou vnitřní frustraci z absence přirozené autority, dorovnávat si hladinu nízkého sebevědomí – a to vše nazývat výchovou. Dítě považuje chování takového rodiče až do chvíle, kdy má možnost porovnat ho s jiným, ale zdravým vztahem rodiče k dítěti, za normální.

srovnat si myšlenky, být trochu víc v pohodě a spoustu věcí si pojmenovat. Dvoje poslední prázdniny na gymplu jsem strávil v zahraničí na stážích – vždycky se něco našlo, hlavně, že jsem na delší dobu mohl vypadnout z domu. Vrací se mi ten táborový pocit, kdy jsem byl svobodný, bylo mi skvěle, a pak – většinou tak dva dny před koncem – bezmoc. Tohle bylo stejné. Na měsíc, dva, jsem zažíval svobodu, a jak se léto chýlilo ke konci, upadal jsem do depresí. V maturitním ročníku už toho na mě bylo tolik, že jsem odjel skoro na celý prosinec – vrátil jsem se čtyřiadvacátého nad ránem. A pak přišlo úplné dno. Bože, Otče, už jsem neviděl žádnou naději, a přece jsi tam byl se mnou. Viděl jsi mě. Slyšel jsi mě. A věděl jsi, co mě čeká. Nikdy jsem neměl svoji krosnu. Už delší dobu jsem ji chtěl, teď byly ve slevě, tak jsem si ji konečně koupil. Když jsem přišel domů po pár klidných dnech u kamaráda, kde jsem s údivem zjistil, že mimo domov se umím soustředit na učení, táta vyprovokoval konflikt. Ze schodů jsem slyšel, jak mámě říká, ať mě přestane podporovat a ať se mnou už nemluví. On sám mi už rok posílal na účet jednu korunu měsíčně, na škole mě držela máma. Otče, viděl jsi mou samotu. Když jsem dlouho do noci přemýšlel, kam uteču. Byl jsi tam i druhý den ráno, když jsem se dlouho modlil a volal k Tobě o pomoc, a kvůli mámě jsem se rozhodl v té beznaději zůstat. Protože deset minut nato mi zvonil telefon. Měl jsem kam jít. Postaral ses o mě, Tatínku. Když jsem si balil věci do krosny, věděl jsem, že se domů už nevrátím.

Všelék odpuštění

TIBOR MÁHRIK, kazatel CB Ostrava, vede semináře rodinného poradenství

Pro 20. století je příznačný silný vliv psychologie. Má to svá nesporná pozitiva, ale i negativa. Hitem se stalo odpuštění jako všelék. Jak rozumět pojmům: harmonie, pokora, smíření, vnitřní zranění, vnitřní uzdravení…? Na jedné straně výzkumy ukazují, že dítě ve svém individuálním vývoji mění chápání pojmu „odpuštění“. Na druhé straně různé kultury a společenství lidí pracují s různými obsahy stejných pojmů. Na třetí straně přílišná analýza vede k paralýze – jinými slovy: tolik se můžeme zahledět na detail na mapě, že zkoumajíce ulici Milady Horákové již ztrácíme ze zřetele, jestli hledíme na mapu Ostravy, nebo Prahy.

Genealogie Božího Syna na začátku Matoušova evangelia ukazuje, že byl potomkem tří zneužívaných žen a málem se sám stal obětí infanticidy, přičemž starozákonní příběhy velikánů víry ukazují, že žili v mnoha ohledech v disfunkčních rodinách. Násilí v rodinách a jiné patologické jevy nelze proto vnímat jako problém výsostně současné společnosti a neměli bychom je přeceňovat ani podceňovat. K přeceňování dochází tehdy, kdy namísto apelu k odpovědnosti za své činy oslabujeme tuto dimenzi formace osobnosti přílišným „šťouráním se v minulosti“ a přehnanou snahou „napravit“ přítomné problémy člověka cestou regresivní terapie nebo bláhovými teologickými konstrukty. Na druhé straně přehlížení traumat z minulosti taky není moudré, protože člověk by měl porozumět sám sobě a svému příběhu.

PASTORACE

Apoštol Pavel nastínil zdravou proporcionalitu: „Zapomínaje na to, co je za mnou, a natahuje se po tom, co je přede mnou, běžím k cíli.“ Tím nastínil vše! Jinými slovy: vědomí minulosti – ne její přehlížení; dominance perspektivy cíle – ne opravy minulých křivd; a osobní odhodlání běžet – ne házení odpovědnosti na jiné. Ovšem klíčem je Kristův svrchovaný mandát a jeho vůle v mém životě. Hezky! Ale co to znamená?

Po jedné mládežnické konferenci přišla za mnou dívenka, která se mi svěřila, že ji táta léta zneužíval. Zjevně klesala pod tíhou nesmírné bolesti, hněvu, křivdy, touhy po odplatě a pocitu nespravedlnosti. V minulosti ji vedli k tomu, aby svému tátovi odpustila. Problém byl, že už byl mrtev. Každé další vzepnutí k „odpuštění“ ji vedlo k dalšímu selhání a následně do hlubšího špatného pocitu ze sebe sama a z nelásky ke svému otci. Pak jí někdo vedl k tomu, aby odpustila i sama sobě, čímž se její zmatek víc prohloubil.

Jak aplikovat „odpuštění“ v jejím příběhu? Lze to vůbec? Je „odpuštění“ jedinou cestou ke svobodě od negativních emocí a všelékem na současné psycho-problémy, které nabírají v post covidové době na intenzitě?

Mezi odborníky se zdomácňuje pojem „exosystém“, kterým se vyjadřuje celá síť vazeb (rodina, přátelé, církev, sociální entity atd.), které sehrávají důležitou roli v procesu vnitřního uzdravování člověka a jeho zdravého rozvoje. Na všech úrovních těchto vztahů je nutné přemýšlet ve světle Písma. Začít ovšem musíme u manželství a rodiny. A ještě předtím – u mého vztahu k mému Stvořiteli. Bez Krista to nepůjde.

Za poslední rok se toho hodně událo. Dal jsi mi nové jméno, identitu, učil jsi mě o své lásce, přijetí, o tom, jak mě máš rád, přesto – nebo možná spíš právě proto, jaký jsem. Prožil jsem nejhezčí Vánoce v životě – v teplákách, to bych si dřív dovolit nemohl ani náhodou. Poslal jsi mi do cesty spoustu lidí. Některé jsem jen potkal, třeba mi měli něco říct, něco, co jsem v tu chvíli potřeboval slyšet a pomohlo mi to jít směrem za Tebou. Jiné jsi mi do cesty poslal, aby se mnou šli. Někteří z nich šli pár měsíců, někteří jdou celou dobu. Děkuju Ti za ně.

Hodně jsi mě naučil a pořád mě učíš. Chci jít za Tebou naplno. Chci být autentický, což znamená se Ti úplně otevřít. Nechat se Tebou formovat. Nic si nenechávat a všechno Ti odevzdat. Přemýšlím o manželství a rodině. Je to něco, po čem toužím, a současně k tomu mám respekt – skoro obavy. Je to závazek, který mohu naplnit? Pozoruji rodiče s dětmi a snažím se pochopit aspoň trochu, jak rodič vlévá do svého dítěte všechno dobré i špatné, jak ho formuje do člověka. Fakt to nechci zkazit, chci to dělat dobře.

Modlím se. Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď! Prosím Tě, vezmi mi to, co mě od Tebe vzdaluje. Veď mě svojí cestou, i kdyby moje srdce chtělo jít jinudy. Ukaž mi pravdu, i kdyby se mi nelíbila. Nauč mě bezpodmínečně milovat. Použij si mě, jak chceš, bez ohledu na moje představy. Táhni mě blíž k sobě, i kdyby mě to mělo bolet. Ať nic není v mém srdci důležitější než Ty, i kdyby to znamenalo, že mám stejně jako Abraham obětovat to nejcennější, co mám. Pročišťuj moje srdce a moje motivy. Odevzdávám Ti všechny kouty svého srdce, abys tam měl prostor a mohl jednat.

A Ty tyhle modlitby slyšíš – a odpovídáš na ně. I když to pak občas fakt bolí, protože lámeš moji pýchu, protože po mně chceš odpustit tátovi, protože mi bereš z dosahu to, po čem v srdci toužím, protože mě necháváš jít samotného pouští jen proto, abych zapomněl na sebe a zůstal jsi jen Ty. Ale zároveň se raduju, protože vím, že jsi to Ty a že to děláš proto, že Ti na mně opravdu záleží. Tvaruješ mě jako hrnčíř nádobu, táhneš mě nahoru, tlačíš na mě a měníš mě, abys do mě mohl nalít své bohatství – pro druhé i pro mě. Bolí to, ale chci to ustát, protože jedině tak mohu naplnit účel, ke kterému jsem byl stvořen. Nikdy jsem nebyl šťastnější. Vím, že mě miluješ a učíš to i mne. Učíš mě, abych měl rád i sebe.

Prý se teď víc podobám tomu malému klukovi ze starých fotek než tomu teenagerovi před pár lety. Že jsem zesvětlal.

Po půl roce jsem se s tátou sešel. Chtěl jsem mu říct, že jsem mu odpustil. Stálo mě to hodně, ale ten boj o odpuštění jsem už měl v srdci vybojovaný. Řekl, že zářím. Pomohl jsi mi to pustit, a tak jsem to zvládl. I tak jsem se ale bál toho, co k němu budu cítit, až ho uvidím. Když jsem tam šel, měl jsem v zádech modlitby přátel… a proti mně seděl člověk, kterého už jsem neuměl nenávidět. Bylo mi ho líto. Nedlouho potom, co jsme se rozloučili, mi přišla zpráva. Jeden z těch, kdo se za mě modlili, psal: „Bůh tě podepřel a dal ti k tátovi soucit, že?“

Žiju jiný život. Tatínku, dáváš mi srdce pro nepřijaté, pro vyděděnce společnosti. Dáváš mi vzácná přátelství. Dáváš mi budoucnost, na kterou se těším.

A Vánoce budu slavit v pohodě, s Tebou… a klidně v teplákách.

inzerce

|P R A C O V N Í N A B Í D K A

P Ř I J M E M E

A D M I S T R Á T O R A D Á R C O V S K Ý C H F O N D Ů

ZODPOVĚDNOSTI O NÁS

A D M I N I S T R A C E D A R Ů A N A D A Č N Í C H P Ř Í S P Ě V K Ů Z P R A C O V Á N Í P Ř E H L E D Ů D Á R C O V S K Ý C H F O N D Ů O B S L U H A D Á R C O V S K Ý C H A G R A N T O V Ý C H S Y S T É M U N A D A C E P O D P O R A M A R K E T I N G O V Ý C H A K T I V I T K O M U N I K A C E S P A R T N E R Y ( V Č E T N Ě A N G L I Č T I N Y ) S P O L U P R Á C E V T Ý M U A D M I N I S T R A T I V N Í P O D P O R Y F-nadace je již 28 let zaměřena na rozvoj a šíření křesťanských duchovních hodnot, patří mezi 10 největších nadací a nadačních fondů v ČR.

L o k a l i t a p r a c o v i š t ě : p ř i m ě ř e n á d o s t u p n o s t p r o t ý m o v o u s p o l u p r á c i v O s t r a v ě a O l o m o u c i

V a š e ž i v o t o p i s y s p o l u s k r á t k ý m d o p r o v o d n ý m t e x t e m p r o s í m z a s í l e j t e d o 4 . 9 . 2 0 2 2 n a e - m a i l o v o u a d r e s u : t o m a s . u r b a n @ f - n a d a c e . c z

Více informací naleznete na www.f-nadace.cz/aktuality/

POSLOUŽIT KÁVOU I MODLITBOU text PAVLA LIOLIASOVÁ foto MIKE KOVAŘÍK, KRISTÝNA VACULÍKOVÁ a PAVLA LIOLIASOVÁ Hnutí Modlitby 24-7 už několik let nefunguje jen v modlitebních místnostech různých sborů a církví. Součástí služby je i karavan – místo nejen pro modlitby, ale i pro rozhovory nebo zastavení na kávu. V květnu Modlitební karavan vůbec poprvé zastavil v Praze.

nenutí, pro první kontakt nabízí právě jen nápoje. Před samotným autem stojí několik stolečků, kde jsou rozložené Bible i další materiály – jak si všímám, kromě češtiny i v ukrajinštině. „Smyslem modlitebního karavanu je vytvořit místo, kde se můžeme setkávat s lidmi a kde jim můžeme nějakým způsobem posloužit,“

Je pátek odpoledne, i když půlka května, meteorologové hlásí, že je dnešní den prvním tropickým (teplota se vyšplhá přes 30° C). V pražském metru je tedy rozhodně příjemněji než venku. Když vystupuji na stanici Rajská zahrada, teplým vzduchem dostanu s nadsázkou „facku“.

Jen co vyjdu z metra, už slyším: „Nechcete ledové kafe?“ Právě na pražské stanici metra B uprostřed května na tři dny zastavil Modlitební karavan – pojízdná modlitební místnost a místo pro setkání s lidmi – služba, kterou organizuje tým Modliteb 24-7. I když jsem čekala, že tam karavan bude stát, nabídka kávy mi opravdu přijde vhod. Ledový nápoj do mě doslova zasyčí, schovávám se do stínu pod stříšku karavanu a dávám se do rozhovoru s týmem, který se kolem karavanu pohybuje.

Dva dobrovolníci nabízí kávu nebo vodu každému, kdo jde zrovna kolem. Jak karavan stojí u metra, většinou jsou to právě cestující, kteří vycházejí z městské hromadné dopravy. A často také pokračují na nedalekou autobusovou zastávku. „Dneska se lidé moc nezastavují,“ popisuje mi jedna z dobrovolnic v bílém tričku s logem Modliteb 24-7. Sama ale znovu a znovu neúnavně oslovuje každého, kdo jde kolem karavanu. Nic popisuje jedna z organizátorek Modlitebního karavanu Kristýna Vaculíková. „A to tím, že jim nabídneme kávu nebo vodu zdarma, že jim nasloucháme a že se nám můžou vypovídat nebo že jim můžeme nabídnout modlitbu, pokud mají zájem. Naší hlavní vizí je být s lidmi a ukázat jim, že je má Bůh rád. Pokud cítíme, že je daný člověk otevřený, tak mu rádi citlivě svědčíme o našem životu s Pánem Bohem,“ popisuje mladá žena. Zatímco si povídáme, s dobrovolníkem Jirkou se dává do řeči starší pán s malým chlapcem. „To je můj vnuk a přijel za mnou na víkend,“ slyším muže, jak popisuje Jirkovi. Dědeček dostává kávu, vnuk vodu a s Jirkou si sedají k jednomu ze stolečků,

který je ve stínu. „Pojedeme o víkendu na ryby,“ slyším ještě. Rozhovor evidentně plyne, Jirka se do rozhovoru snaží vtahovat i hocha. Vidím, že si povídají zhruba deset minut. „Já bych se za vás ještě rád pomodlil,“ slyším Jirku, když sklání hlavu a za oba návštěvníky se v rychlosti modlí. Všichni tři se loučí. Vnuk s dědou odchází vstříc víkendovému dobrodružství a Jirka se na chvíli vrací pod stříšku karavanu. „Každé město je úplně jiné, v každém městě reagují lidé jinak – někdy mají zájem si povídat, mají zájem o duchovní věci,“ popisuje další organizátorka Šárka Šimečková. „Hodně záleží, kde s karavanem zrovna stojíme, jestli u parku, na náměstí nebo jako dnes u výstupu z metra. Někdy jsou lidé zvědaví a chodí za námi sami od sebe. Někteří si přichází rovnou cíleně pro modlitbu nebo si popovídat, jindy jsou lidé více rezervovaní a drží si větší odstup,“ dodává žena.

Že je Praha přístupem lidí ke karavanu spíš výjimkou, potvrzují obě ženy. Další člen týmu, Richard Jíra, který má na starosti slezský karavan, přidává vlastní zkušenosti: „Začátek letošní sezóny byl skutečně vzrušující, v Opavě na Horním náměstí se sešlo spoustu lidí velmi dychtivých slyšet, co chce Bůh mluvit do jejich životů.” A Richard přidává i jeden z příběhů, které na cestách s karavanem zažil: „Jednou k nám přišel pán se dvěma dětmi. Rozvykládal se o svém životě, co všechno zažil těžkého a já jsem mu pak řekl, že Bůh má pro něho lepší období. Zeptal se, jestli to myslím vážně. Následně se rozplakal, přerývaně vyznával, že by si moc přál být šťastný a mít konečně klid. Tak jsem mu řekl, že stačí pustit Ježíše do svého života a Jeho přítomnost přinese odpočinutí a úlevu od všech starostí.“

A Kristýna popisuje svůj zážitek z návštěvy moravského města:

Modlitební karavan

INFOBOX

Modlitební karavan funguje od roku 2017. Češi si vzali inspiraci ze zahraničí, kde takový karavan jezdil už dřív. V současné době má organizace dva karavany, během letošního roku tým navštíví osm nových měst – kromě Prahy třeba Karlovy Vary, Jihlavu, Hustopeče nebo Havířov. Víc informací najdete na webu modlitby24-7.cz. „V Kloboukách u Brna jsme se potkali s jednou dívkou. Povídali jsme si, z rozhovoru nakonec vyplynulo, že by chtěla přijmout Ježíše do svého srdce. Pomodlili jsme se s ní modlitbu spasení a pak jsme jí zodpovídali všechny její otázky o Ježíši, o modlitbě. Nakonec si od nás odnesla i Bibli. Když jsme ji potkali další den, měla přečtených už 11 kapitol Lukášova evangelia.“ V Praze zastavil karavan vůbec poprvé, právě i díky Šárce. Karavan dřív jezdil do měst, kde už tým Modliteb 24-7 měl nějaké kontakty, s tamní církví nebo sborem už nějak spolupracoval. Dnes už se lidé často ozývají sami. „Někdy je to i tak, že se s někým někde potkám a vyprávím mu, co dělám. To byl i případ tady Prahy, na svatbě jsem se potkala s pastorem místního sboru (pozn. Modlitební karavan při své zastávce spolupracoval s CB Rajská zahrada), tak jsme si povídali a došli jsme na Modlitební karavan,“ vypráví Šárka Šimečková. Během našeho povídání se také střídají směny dobrovolníků, jedni odcházejí a střídají je další.

Karavan v Praze zůstává ještě v sobotu, to se přesouvá o jednu zastávku metra dál, na Černý most. A pak míří zpátky do „garáže“ ve Vsetíně, aby vyrazil do dalších českých i moravských měst. Protože to má smysl. Jen loni u karavanu uvěřilo šestnáct lidí, letos podle organizátorů zatím osm.

PROGRAMÁTOR JE MALÝ, OMEZENÝ BŮH

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto AUTORKA

Kdy jsi vyrobil první program? Můj nejstarší výtvor, na který si vzpomínám, je „hra“ udělaná ve Wordu. Fungovala na tom principu, že jsem do dokumentu rozmístil obrázky kamenů a pak doprostřed obrázek auta. Jak asi víte, když se ve Wordu označí obrázek, tak se jím pak dá šipkami na klávesnici hýbat. Nu, a tak se řídilo to auto. „Hra“ spoléhala na to, že byl řidič ohleduplný a dodržoval pravidla provozu, protože posun obrázku šipkami samozřejmě nebral v potaz nějaké kameny kolem, takže byste se překážkami prostě prosunuli, čímž by se zhroutila jakákoli iluze realističnosti (která tam tedy ani tak nebyla). To mi mohlo být tak šest let.

Jako diplomovou práci na VUT jsi vyráběl „engine pro Minecraft-like hru“. Jak jsi se k tomuto tématu dostal? Můžeš ji čtenářům přiblížit? Předmětem mé bakalářské práce bylo vytvoření vlastního programovacího jazyka. To se také stalo, udělal se nějaký proof of concept (demonstrace konceptu) a v diplomové práci jsem v tom pak chtěl pokračovat a své myšlenky dotáhnout zase o něco dále. Bylo to domluvené, ale v půlce předposledního semestru si ke mně můj vedoucí práce přisedl v jídelně a řekl mi, že se mé zadání vedoucímu ústavu nelíbí a že mi ho nenechá. Tak jsem se pustil do hledání nového zadání. V dětství jsem strávil spoustu času hraním Minecraftu (byl jsem dokonce u jeho úplných začátků, kdy se například vyhozením krumpáče a jeho opětovným sebráním krumpáč sám záhadně opravil) a dlouho jsem měl chuť pokusit se udělat něco podobného (dokonce jsem se o to už i párkrát pokusil, ale nikdy to nedošlo moc daleko). Vlastní programovací jazyk se fakultě nelíbil, ale Minecraft akceptovali… Tak jsem dělal Minecraft.

Jak se stalo, že teď tě programování počítačových her živí? Stalo se to právě díky té diplomové práci. Asi rok po tom, co jsem ji dokončil a odpromoval, mě zkontaktoval můj budoucí zaměstnavatel, že ho diplomka zaujala a že chce, abych z toho udělal hru.

Jak dlouho na ní už pracuješ? Už to budou dva roky, zatím na ní pracuju sám.

Co na tvorbě hry dá nejvíc práce? Já nedělám hru od začátku do konce, zaměřuji se hlavně na vývoj enginu, takže nejsem schopen posoudit celý proces vývoje. Kromě toho hry jsou do jisté míry také uměleckým dílem, někdo za pět minut nakreslí na plátno trojúhelník, někdo stráví dva roky malováním realistické scény na plátno dvacet na dvacet metrů. Podobně je to i s hrami.

Jaké technické zázemí potřebuješ? Počítač, monitor, míček na pohazování si a gumovou kačenku, se kterou bych konzultoval chyby ve svém kódu.

Ve hře si hraješ se světelnými efekty dne a noci, se stíny pohybujícího se slunce, počítáš s větrem v obilí, horizont

DANIEL ČEJCHAN

Že se stanu programátorem, věděli mí rodiče asi dříve než já, a to proto, že jsem v té době ještě ani nebyl schopen obsáhnout koncept zaměstnání. Já si to nepamatuji, ale mamka mi vyprávěla, že už když jsem byl batole, tak jsem jí sedával na klíně, když pracovala, a sloužil jsem jako hlasem aktivovaný asistent pro mačkání klávesových zkratek. S programováním jsem pak koketoval už od základní školy, nejdřív formou přetahování ikonek, později už psaní v programovacím jazyku. Takže – tak nějak jsem v tom měl jasno vždycky.

tvého světa se ztrácí v „atmosférickém efektu“… Je to práce „stvořitele“, nebo tvoříš „plagiát“? Kolik času ti zabere „stvořit svět“, aby fungoval? Některé hry se snaží co nejvíce podobat realitě, některé se zase naopak těší z prapodivných světů, kde věci fungují a vypadají úplně jinak. Naprostá většina her se však ani nechce chovat realisticky, ale správně – totiž tak, jak hráč očekává. To je ale mnohdy jinak, než jak by se věci chovaly ve skutečnosti. Ve výsledku se tedy i ty „realistické“ hry nutně nesnaží kopírovat realitu, ale uspokojit zákazníka.

Kromě toho se musí dělat spousta kompromisů, realistické hry jsou samá zrcadla a kouř; kdyby se měl svět simulovat podle našich aktuálních nejpřesnějších fyzikálních modelů, tak počítače zvládnou v reálném čase simulovat snad ani ne pár atomů, natož nějaké krajinky.

Ve světě počítačů je každý programátor takový malý, omezený bůh. My opravdu můžeme říct „budiž to a to“ a tak se stane (místo „budiž“ v naší mluvě ale používáme spíš středníky). Můžeme vytvořit několik virtuálních buněk, říct jim, jak se mají chovat, vpustit je do virtuálního světa a sledovat, co se děje (jako takový jednoduchý elegantní příklad může posloužit Conway’s Game of Life). V tomto ohledu mají programátoři možnost unikátního vhledu do práce Stvořitele.

Co je podle tvých měřítek tvůj „majstrštyk“? Za svůj „majstrštyk“ bych asi považoval funkci kopírování akordů mezi slokami pomocí počítání slabik v programu Straw Lumen. To dělá tak, že v jednotlivých verších počítá slabiky od začátku řádku a akordy se tak při kopírování vkládají na správné místo; a pokud slabiky mezi slokami nesedí, lze akordy jednoduše po slabikách posouvat pomocí klávesové zkratky.

Laik by se divil, proč počítání slabik co do obtížnosti předčí stvoření světů… Jádro není v obtížnosti, ale právě v jednoduchosti. To je právě podstata elegance. I co se týče našeho světa, kde můžeme obdivovat rozmanitost a komplexitu stvoření – celé to lze popsat několika rovnicemi. A vědci pátrají po jedné teorii všeho, která by shrnula veškerou zákonitost zemskou do jediného, kondenzovaného budiž.

Svůj program Straw Lumen jsi volně poskytl chválicím skupinkám sborů. Sám se ve sboru zapojuješ jako muzikant. Čím tento program pomáhá službě hudebníků? Straw Lumen se snaží být takovou lepší alternativou programu OpenSong, který jistě spousta křesťanských muzikantů zná. Umožňuje jednak jednoduché promítání písní, powerpointových prezentací, biblických veršů, videí, obrázků apod. Má v sobě ale i editor písniček s akordy, ze kterého jdou lehce vytvářet i tištěné zpěvníky.

Musí člověk mít pro programování nějaké specifické předpoklady, bez kterých by se do této profese vůbec neměl pouštět? Pro programátora je důležité analytické a algoritmické myšlení, tedy schopnost formulovat problém a pak ho umět převést na jednotlivé počítači srozumitelné kroky. Je potřeba umět googlit a dobře rozumět anglicky – prakticky celá oblast programování je v angličtině. Dobrý programátor by také měl být líný – čím kratší (funkční) kód, tím lépe.

Kdybys jako Bůh každý den měl říct svoje „budiž“ (pondělí – světlo, úterý – voda a obloha, středa – flora, čtvrtek – hvězdy, pátek – fauna, sobota – člověk, neděle – volno), který den by byl tvým nejoblíbenějším? Neděle. (úsměv)

Máš technické myšlení s potřebou jasně definovaných pojmů – a jsi věřící. Jak bys definoval svůj vztah s Bohem? Boha vnímám jako velkého Pana Inženýra, který tenhle náš velký cirkus vymyslel a řídí. Tu před jeho designérskou činností uznale smeknu, tu mu ublíženě vyčtu, že člověk přece nepotřebuje nervy v zubech.

PROGRAMÁTOR

Programátor je člověk, který vysvětluje počítačům, co mají dělat. K tomu používá řeč, které počítače rozumějí, tedy nějaký programovací jazyk (např. C++, Java, C#, …). Není to ale jen otázka překladu z lidské řeči do řeči počítačů, protože často lidé ani ve své lidské řeči neumí pořádně popsat, co od počítače vlastně chtějí. Na programátorovi pak tedy je, aby problém správně formuloval a potom zapsal pomocí programovacího jazyka.

KYBERÚTOKY

připravila EVA ČEJCHANOVÁ anekdota ROMAN GADAS

Do rusko-ukrajinské války se na straně Ukrajiny zapojily svými schopnostmi i různé skupiny hackerů, které masivně napadají ruské servery. Jaký je váš názor jako křesťana na vedení kyberútoků proti agresorovi?

DANIEL ČEJCHAN

programátor

V aktuální válce je jasné, že strategie „ty do mě kamenem, já do tebe chlebem“ vůbec neplatí, jak dokazují mj. i ruské krádeže ukrajinského obilí (chápete – chléb – obilí, cha cha). Pokud tu opět nechceme mít totalitu, je třeba se bránit. Rusko je zemí, která nemá ve zvyku perzekuovat hackery, pokud se omezují na zahraniční cíle, ba ještě je v tom podporuje. Spolu se Severní Koreou bylo Rusko dlouhá léta trnem v oku ostatním zemím skrze digitální útoky na jejich infrastrukturu, přičemž útočníky nebylo možné stíhat, nebo dokonce byli podporováni jednou z těchto totalitních vlád.

Když už se ptáte – nevím, co na speciální operaci říká Bůh. Když s ním chci mluvit, vrací se mi jen: „Spojení se nezdařilo.“

U počítačových útoků prakticky nehrozí ztráty na životech (až na výjimky, které by samozřejmě celý postoj k věci změnily), a tak je můj názor ten, že směle do toho. Čím víc se takto podaří sabotovat ruskou infrastrukturu, tím méně boje snad zbude na vojáky na frontách.

ANNA BÍBOVÁ

studentka práv

Otázka kyberútoků proti válečnému agresorovi podle mě vlastně neskrývá žádné dilema.

Kybernetické útoky spadají pod trestný čin s relativně dlouhým názvem: Neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací. Pokud je tento skutek dokonce páchán v rámci organizované skupiny nebo jím je způsobena (slovy zákona) vážná porucha v činnosti orgánu veřejné správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, stanoví za něj trestní zákoník trest odnětí svobody v rozmezí 1 rok až 5 let.

Kyberútoky mohou způsobit závažné škody nejen na majetku, ale mohou vést i ke smrti mnoha lidí. Každý rok média informují o útocích na české nemocnice, kde útoky sice ohrožují systém, ale nezaznamenala jsem případ, kdy by zabíjely. Zatím.

V případě dobře cíleného a organizovaného útoku, který vyřadí z provozu důležitou infrastrukturu (záchranné systémy, telefonní sítě), může kolaps ve svém důsledku přispět ke smrti tisíců lidí. Podle mě se útok s takovými důsledky už neliší od vraždy.

A teď obraťme svou pozornost k Rusku. Kdo z běžných Rusů může za válku? Kdo si zaslouží zemřít? Sama tahle otázka je přece absurdní a v rozporu s Božím přikázáním lásky k bližnímu, včetně nepřátel.

Pokud bychom dovolili, aby byl zákon porušován v oblasti „pouhých“ kyberútoků, co bude následovat? Když je porušováno jedno ustanovení zákona s údajně ospravedlnitelným záměrem, proč dodržovat jiná?

Věřím, že pokud bojujeme se zlem, nesmíme se snížit na jeho úroveň. Pro mě je křesťanství o lásce a milosti, a pokud musíme bojovat, bojujme čestně.

DANIEL KVASNIČKA

kazatel CB

Pěšák, tankista, letec, ženista a pár dalších druhů vojsk. Tak si to pamatujeme ze základní vojenské služby. Ale to vše už dávno ztratilo svou výlučnou roli. Válka je dnes hybridní, jak se říká. Má mnoho vrstev, a tím vyžaduje více výcviku v odbornostech, které jsme dosud neznali. Přidejte si tedy psychologickou válku, kterou vedou propagandisté, kalkulujte s ekonomickou válkou, kterou povedou obchodní specialisté. A samozřejmě nezapomeňte na kybernetickou válku a pro ni vycvičené počítačové specialisty. Jde tedy o zcela řádný druh vojenské činnosti. Kyberútok je zcela jistě trestný čin zvláště ve chvíli, kdy vede ke svévolnému omezení práv a svobod druhého. Jednoznačně trestné je vlastní obohacení. Ale zcela jistě musíme odložit úzkoprsou ustrašenost z nelegální činnosti, pokud se dnes a denně stáváme terčem nelegálních či válečných útoků agresorů. A ty dopadají stejně na křesťany či nekřesťany. Nezapomeňte, že dnešním náčelníkem Generálního štábu armády České republiky je nedávný ředitel Národního ústavu pro kybernetickou bezpečnost (NÚKIB) generál Řehka. To říká mnohé už samo o sobě.

Ale ještě je třeba říci důležitou věc: Vstupovat do takové kruté války se svým stolním počítačem anebo maminčiným notebookem – ještě často služebním – je šílená naivita. Vystavovat se nebezpečí bleskové zpětné odvety bez štítu je hloupost! A spolčovat se s naprosto neznámými a neprověřenými jedinci, kteří jsou vedeni nějakým nadšením nebo dokonce konspiračním úmyslem, to je prostoduchá švejkovská blbost. Chcete-li bojovat řádně, nastupte do armádních záloh nebo se zajímejte o práci v řádných složkách české armády. Nebo sledujte nabídku zaměstnání na zmíněném NÚKIBu. A mějte pochopení, že nejlepším specialistou je napravený hacker. A pak bojujte zbožně, bez vzteku a s vědomím, že vrchní velitel má ještě jednu autoritu nad sebou. A to tu úplně nejvyšší.

■ Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

GLOSA

Kde se také duchovně inspirovat

DAVID NOVÁK

Možná někteří čtenáři znají moje články z mých blogů. Psaní na sociálních sítích, kde lidé mohou okamžitě a veřejně reagovat, dává vašemu psaní dynamiku, protože částečně víte, co si někteří čtenáři o vašich článcích, myslí, na stranu druhou ne všechny reakce jsou přejné. Uvedu jeden příklad: „Pan Novák čte a všem vřele doporučuje (a zvýrazňuje to vykřičníkem): H. Nouwena, R. Rohra, O. Váchu, B. Manninga, J. Sokola, H. Künga. Tedy vřele doporučuje autory, kteří se zabývají mezináboženským dialogem. Tito vesměs věří, že cestou k Bohu může být i buddhismus, hinduismus, šamanismus, universalismus, panteismus, panenteismus, skrze hledání boha v sobě. Uznávají možnost spásy bez Krista skrze jiná náboženství.“

Pokud jmenované spisovatele znáte, víte, že nikdo z nich zmiňované -ismy jako náhradu křesťanství nedoporučuje a že se jedná o nesmírně inspirativní křesťanské myslitele. Osobně od nich čerpám, inspirují mě, i když pochopitelně ne se vším souhlasím. Musel jsem si proto položit otázku, co dotyčného komentujícího tak znepokojilo.

Nevidím mu do hlavy, ale ani jeden z vyjmenovaných autorů nepatří do tradice, ke které se hlásí – je totiž „biblicky věřící“. Moje blogy komentuje často – pálí na mě jeden verš za druhým. Tento druh věřících (nechtěně) provokuji, stejně jako výše jmenovaní autoři. Proč?

I když věříme v reformační „pouhým Písmem“, víme, že do našeho výkladu Písma vždy vstupují předporozumění daná tradicí, kulturou, historií… Tím uznáváme, že poznáváme jen zčásti a že jediný pevný bod je Kristus. Když to prožijeme, s klidem se můžeme inspirovat i jinde. A k tomu nás všichni výše zmiňovaní křesťanští autoři vedou, proto (nejen) je čtěte!

MEZI HORLIVOSTÍ A PŘETĚŽOVÁNÍM

text MILOŠ POBORSKÝ foto ARCHIV

David Murray: Reset

172 stran, v roce 2022 vydal Sbor CB v Opavě K do stojí v čele, ať je horlivý. Tuto jednoduchou radu napsal apoštol Pavel ve svém brilantním dopise křesťanům do Říma. Mluvil z vlastní zkušenosti, horlivost byla významným rysem jeho života. Zažil období farizejské horlivosti, která zabíjela, i horlivost nově obráceného křesťana, která obtěžovala tak, že bylo nutné jej uklidit do ústraní (popsané ve Skutcích). A pak dlouhé a plodné období tří misijních cest a psaní dopisů poté, co mu Barnabáš pomohl vstoupit do zralé služby.

S požadavkem horlivosti nemíváme problém, dobře rozumíme tomu, že pro Boží království zapaluje ten, kdo sám hoří. Po–Pá, 8:00–16:30 a víc nic – nejspíš nebude to, co si pod pojmem horlivost běžně představujeme. Jenže co si tedy představujeme? Většina z nás, běžných vedoucích, se v tom různě plácáme. Topíme se v množství úkolů, někdy to vyústí až v zanedbávání Písma, modlitby a obecenství s Bohem. Horlivost si pleteme s přetížením, někdo chronickou přetíženost dokonce považuje za rys Bohu vydaného života. A neuvědomuje si, že místo příkladu hodného následování může být svým způsobem života pro své okolí až odpudivý.

I já sám průběžně hledám, nalézám a někdy i ztrácím zdravou mez mezi horlivostí a přetěžováním. Hledám podněty, inspiraci a orientaci v oblasti sebeorganizace a uspořádání vlastního světa pro sebe i ty, kterým se věnuji. Proto jsem s vděčností přijal nabídku přečíst si knihu Reset.

Způsob a formu, kterou autor zvolil, považuji za inspirující. Na rozdíl od jiných autorů, kteří se k tématu staví převážně pouze prakticky, kniha Reset velmi vhodně zasazuje praktické otázky do širšího duchovního rámce. Připomíná nám řadu rolí, které v životě hrajeme, i to, že bychom neměli zanedbávat žádnou z nich.

Autor nabízí deset témat formou snadno uchopitelných kroků, které se zabývají různými aspekty našeho života. Podobně jako auto potřebuje pravidelné servisní prohlídky, aby dlouho, dobře a spolehlivě sloužilo svému majiteli. Autor inovativně zasazuje téma do „rytmu milosti“, vědomí, že naše služba stojí na milosti a síle, která není naše vlastní, ale dává nám ji Bůh.

Jsem přesvědčen, že kniha pomůže řadě služebníků v církvi, kteří směřují k vyhoření, nebo si touto zkušeností procházejí. Knihu je možné s užitkem využít při osobní reflexi, velmi dobře poslouží také v učednickém nebo koučovacím vztahu jako zdroj témat k hodnotícím a formativním rozhovorům.

V různých vedoucích pozicích se pohybuji již téměř třicet let, z toho dvacet let jsem stál ve dvou významných vedoucích pozicích současně. Mnoho let jsem v osobním kontaktu s řadou dalších vedoucích a pozoruji, jak se s výzvami služby a života potýkají a vyrovnávají oni. Všiml jsem si, že ti, kteří se ujistili v tom, jaké je jejich povolání od Pána, a měli k tomu navíc také dostatek sebekázně, nejen že ve službě dlouhodobě obstáli, ale také došli dál. Dosáhli toho, co Písmo nazývá zralým lidstvím, měřeno mírou Kristovy plnosti. Nejde totiž jen o to, život si u-žít. Jde o ovoce, které má z našich životů vyrůst a obstát pro věčnost. Vezmete-li tuto knihu vážně, po čase zjistíte, že žijete horlivý a plodný život, aniž byste se přetěžovali.

Vedoucí besídek, pozor!

Pár tipů z podcastů a z YouTube

Kde bydlí Bůh

Album chval pro děti, KS Praha

Co mají dělat muzikanti v době, kdy nesmí koncertovat, během bohoslužeb můžou hrát jenom do kamer v prázdných sálech a na dlouhé týdny mají zakázáno i přejet hranice vlastního kraje? No jasně – skládat a natáčet nové písničky! A přesně to udělali muzikanti z KS Praha. Výsledkem je album a zpěvník písní (chval, chcete-li) pro děti Kde bydlí Bůh. Tvorba určená dětem představuje nejen v křesťanském prostředí velkou výzvu a nese s sebou velká rizika. Vyžaduje schopnost vyjadřovat se srozumitelně, dokázat zaujmout na první poslech a výsledek nesmí znít hloupě. Dokázali autoři dostát všem těmto požadavkům? Většinou s přehledem, občas na hraně, místy za hranou, ale dokázali to. Největší hodnotou celého tohoto projektu je skutečnost, že vychází jako zpěvník. Jednotlivé písně a texty totiž cílí na různé věkové skupiny dětí: od předškoláků až po ty, které si mohou zazpívat Boží děti jakéhokoli věku. Album Kde bydlí Bůh však může sloužit i jako určitá výzva pro autory nových křesťanských písní, zejména pro textaře. Protože zatímco většina nových českých chval si vystačí s opakováním týchž tisíckrát dříve použitých frází, zde byli autoři nuceni nacházet nová spojení, aby se vyjádřili srozumitelně pro děti, občas něco vtipně vysvětlit, jindy připomenout biblické základy. Pojďme si náročnost této výzvy přenést i do tvorby pro dospělé publikum!

Závěrečná Chvála je dnes už velmi známá a hojně zpívaná napříč sbory a církvemi (původně asi ani nebyla zamýšlená pro děti). Na albu však najdeme i řadu jiných výrazných písní a díky moderní popové produkci se snadno a příjemně poslouchá. Určitě se bude i snadno a příjemně zpívat. Milí učitelé besídek, teď už je to ve vašich rukou. Dobrá práce KS Praha, díky za ni! DANIEL MATULÍK ■

Nedílnou součástí mediální a kulturní scény posledních let se staly kanály na YouTube a podcasty, proto není divu, že lze najít i stále více obsahů ke sledování připravovaných křesťanskými tvůrci. A nejsou to jen poměrně známí Pastoral Brothers, dva evangeličtí faráři, kteří v krátkých vtipných videích představují biblické principy a příběhy. Široké posluchačské základně je otevřen podcast „Víra ve vírech doby“ Davida Nováka. Zabývá se širokým spektrem témat s jednoznačným přesahem k praktickým problémům každodenního křesťanského života a aktuálním církevním i celospolečenským otázkám. Podobně obsáhlý a směřující k současným tématům je i YouTube kanál Petra Kadlece „Etika mezi světy“, který je určen náctiletým a usiluje o srozumitelnost a zábavnost.

Podcast „Láska a jiné srandy“, který tvoří manželský pár Jakub a Monika Vejmělkovi, je pro širší publikum. Autoři hovoří o manželství, partnerství, lásce, nejrůznějších problémech i radostech, které s nimi souvisí.

Oproti tomu podcast „S láskou tvořená“ připravují autorky Adéla a Kami v dialogu se svými hosty. Podcast se věnuje ženě – z hlediska duchovního i ryze praktického.

Posluchače hledajícího religionistický pohled na náboženství může zaujmout podcast postavený na diskusi s hosty „Hergot!“ na rádiu Wave. A od rozhlasových tvůrců z rádia Proglas je jeho v archivu dostupný dnes už ukončený podcast „Na dřeň“ pracující s příběhy hostů, kteří mají v životě s Bohem zkušenosti, o nichž se obvykle nemluví.

Své YouTube kanály s pravidelnými novinkami má dnes řada sborů, přičemž například ve sboru CB v Šumperku vzniká na podobném principu založený podcast „Kostel jinak“.

MLÁDEŽ CB KH a KATEŘINA KORÁBKOVÁ ■

Marta na Kampě

TIP

ANNA DUCHKOVÁ

Na Letní scéně Musea Kampa mělo koncem května premiéru hudební představení s prostým názvem Marta. Jeho středobodem je životní osud Marty Kubišové, zpěvačky, které normalizační režim

znemožnil vystupovat, ale také silné ženy, která neměla jednoduchý ani osobní život. Představení bez patosu vzdává hold jejímu talentu i osobní statečnosti, se kterou čelila mnoha životním zkouškám, od klinické smrti a ztráty dítěte přes mnohaletou perzekuci režimu až po zradu ze strany těch nejbližších. Díky skvělému pěveckému provedení obou představitelek titulní role (Hana Holišová, Berenika Kohoutová), nejde jen o kašírovaný muzikálový zážitek, ale o důstojný hudební portrét, jaký si letošní jubilantka Marta Kubišová zaslouží. Představení bude na pražské Kampě k vidění ještě v první polovině září.

DEBUTOVÉ ALBUM SKUPINY SOUZNĚNÍ

ČLENŮ SKUPINY SOUZNĚNÍ se ptala EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV KAPELY SOUZNĚNÍ

Vpolovině května se v Praze konal mimořádný koncert k vydání vašeho debutového alba Vím, že tam jsi. Čím jste na koncertě album představili? Dan: Na Soukenické jsme jako kapela doma. I náš název na tento sbor odkazuje: jsme ta hudba, která ZNÍ na SOUkenické, proto SouZnění. Na koncertech (nebo večerech chval, jak kdo preferuje) hrajeme téměř výhradně své vlastní písničky. Takže když jsme měli hotové album, přišlo nám samozřejmé domluvit na Soukenické, že ho „uvedeme do společnosti“ na naší domácí scéně.

Splnil koncert vaše očekávání? Adéla: Spíš než o splněných očekáváních by v našem případě stálo za to mluvit o splněných přáních, protože bychom přáli všem muzikantům a autorům nových křesťanských písní, aby měli ve svých sborech tak velkou podporu, jakou máme my na Soukenické. Složit, natočit a vydat byť jedinou novou píseň znamená velkou investici času, energie a peněz. A aby to celé k něčemu bylo, je k tomu potřeba zájem sboru naučit se novou melodii a text. Jestli naše koncerty dokážou namotivovat jednoho autora, aby složil jednu novou dobrou křesťanskou píseň, pak si budeme moct odškrtnout, že naše přání koncert splnil.

Co pro skupinu vydání debutového alba znamená? Adéla: Tohle album je pro mě osobně první zkušenost s tvořením a nahráváním nové hudby vůbec, a co jsem se na tom velmi rychle naučila, je, že taková tvůrčí činnost má jednu zrádnou vlastnost: nemusí být nikdy hotová. Pořád je co upravovat, měnit, dolaďovat… Že se nám teď podařilo album vydat, je taková pomyslná čára za deseti písničkami, které vypouštíme do světa

VÍM, ŽE TAM JSI

Debutové album vydala skupina Souznění ve složení Adéla Bischofová, Věra Matulíková, Petr Šťastný, Daniel Matulík a Tomáš Knotek.

a necháváme je, aby si už žily vlastním životem a aby si k nim kdokoli našel cestu.

Věra: Je to pro nás radost a zároveň taky velká úleva, že už se tím nemusíme zabývat.

Hrajete vlastní tvorbu. Jak u vás skladby vznikají a kdo je největší tvořivec skupiny? Dan: Některé skladby vznikají rychle a s lehkostí, jiné ve stresu, kdy Adéla nahrává první sloku a ve vedlejší místnosti dopisujeme refrén. Dostali jsme od Libora Duchka několik textů ke zhudebnění. Někdy jsme měli písničku nazpívanou svahilsky (tak se říká mezi muzikanty takové té pseudoangličtině), kde jsme měli jasně definované fráze zpěvu včetně akcentů a délky samohlásek a museli se do toho vejít s češtinou. Jindy jsme měli hotovou hudbu a hrubý návrh textu a museli jsme vytvořit melodii, která vyhoví jak slovům, tak rytmu a harmonii.

Petr: Jednoticím prvkem je ale to, že ať už prvotní nápad přinese kdokoli, pracujeme na tom jako na společném díle. Navzájem se ovlivňujeme, učíme se hledat způsob hudebního vyjadřování, který bude vlastní nám všem. Kdyby to neznělo jako laciný vtip, dalo by se říct, že tvoříme v souznění.

Jaké máte plány do budoucna? Věra: Když jsme spolu hráli před dvěma lety poprvé, nenapadlo by mě, že dnes budeme mít vydané album vlastních písní. A už vůbec ne, že budeme dostávat víc nabídek na hraní, než kolik můžeme přijmout. Rozhodně z toho máme radost! Ale vznikli jsme proto, abychom doprovázeli společný zpěv při bohoslužbách. Naším jediným plánem do budoucna je odvádět tuhle práci, jak nejlíp umíme, aby se lidem v kostele s námi dobře zpívalo. Cokoli navíc je bonus.

■ Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

Tajenku zašlete do 12. 9. 2022 na adresu krizovka@cb.cz. Vylosovaný výherce získává dětské album chval Kde bydlí Bůh?, které vydalo KS Praha Music.

Tajenka z čísla 06–07/2022: V soužení jsi volal a já jsem tě bránil. Knihu Kristova vůně vyhrává Miroslav Zachariáš, Třebíč. Připravil Dušan Karkuš.

O KRAMÁŘÍCH A STODOLÁCH

text KATEŘINA KORÁBKOVÁ

Zase jsem viděla svoji pozůstalost. Já vím, zní to divně, jenže to asi nedokážu popsat trefněji. Poprvé se mi to stalo, když jsme vyklízeli byt po babičce. Ta spousta věcí, které po ní zůstaly, dokonale odrážela její osobnost. Zásoba kuchařek a kuchyňského náčiní (u něhož jsme občas z neznalosti nedokázali rozpoznat jeho účel) křičely, že „ráda vařila“ je jen slabé označení pro vztah, který babička a kuchyň spolu měly. Vypovídací hodnota potřeb pro ruční práce byla podobně nemalá a zajímavě svědčilo i značné

TAK PŘESNĚ TOHLE SE BUDE JEDNOU VYHAZOVAT PO MNĚ.

množství rozpracovaných projektů: jehlice v léta rozpletených svetrech, nastehované a nikdy nedošité oděvy, rozháčkované dečky…

Jak jsme tak třídili tu hromadu věcí, najednou se mi postupně a pak stále konkrétněji začala jevit před očima moje vlastní pozůstalost. Věci, které mám ráda, zbytečné maličkosti schované proto, že se jednou budou hodit, nebo ze sentimentu, který ani sama před sebou nedokážu úplně obhájit, všechny ty knížky z bedny u antikvariátu koupené za pár korun z náhlého impulzu, že bych je přece mohla mít. A papír! Těch barev, struktur, gramáží… Bude to už deset let, ale síla toho momentu nějak nemizí.

Nedávno jsem svoji pozůstalost uviděla znovu. Kolegyně, která odchází na odpočinek, mě poprosila o pomoc s hromadami materiálů, které se jí za dlouhé roky nastřádaly v kanceláři. Pustila jsem se tedy do třídění. Staré prezenční listiny a písemky, KATEŘINA KORÁBKOVÁ

odborný asistent na FF Univerzity Pardubice

cvičení kopírovaná do zásoby, papíry tištěné v době, kdy jsem ještě tahala kačera, spečené k sobě barvou v tvrdé, mírně praskající desky…

Pak jsem to najednou uviděla. Poznámky psané barevnými tužkami, podklady ke článkům pečlivě archivované v jednotlivých verzích, a to i s papíry popsanými osobními pokyny, které byly srozumitelné tehdy, ale už ne za rok, natož teď. A pak ta tříděním stále se zvětšující hromádka kancelářských sponek potažených barevnou bužírkou – víte, to aby nedělaly rezavé skvrny. Tak přesně tohle se bude jednou vyhazovat po mně.

Vzklíčil ve mně pocit marnosti z dobře zažitého omylu, že si nechávám „důležité“ věci. Nezakládám si místo toho náhodou spíš takovou tu chrobáčí kuličku, která jen postupně roste nabalováním balastu? Nenápadně, až naplní skříně, jejich nástavce a nástavce na nástavcích a pak spolyká stále víc a víc času při věčném přebírání a přemisťování… Opravdu musím mít všechny ty věci schované „pro jistotu“ a proto, že se „jednou můžou hodit“? K čemu mi jsou unikátní barvy čtvrtek a nejjemnější papír, jestli je nikdy nepoužiji? Skutečně chci a potřebuji každou knížku, kterou mám doma, i když ji už nebudu číst znovu? Jaký je užitek z věcí, které prostě jenom mám? A nejsou někdy ze všeho nejvíc hmatatelným důkazem snahy podržet si nějaký nenaplněný sen nebo možná za ně něco schovat?

Ježíš v evangeliích moc nefandí bohatým a nakonec je jedno, jestli ty naše majetky mají nějakou cenu vyčíslitelnou zlatem, nebo ne. Bláhově opečovávaná boháčova nacpaná stodola bude omyl vždycky, ať je plná sklizně nebo třeba jen úžasně zajímavých jemných barevných papírů.

najdi 10 rozdílů

Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Z Lystry pokračoval do Derbe (už neexistuje, nejbližší lokalita – dnešní město Karapinar, Turecko).

I dobrý nápad se člověku mnohdy vrátí jako bumerang, když neuváží s pokorou jeho důsledky. A tak se může stát, že to, co z člověka vyšlo, přijde mu zpátky do úst a do těla (srv. Mk 7,15–23) s nepříjemnými následky pro člověka i přírodu. Vynálezy umělých hmot znamenaly v minulém století senzaci: pevné a trvanlivé, ale přitom snadno tvarovatelné a lehké materiály úplně proměnily to, jak vypadá každodenní život mnoha lidí. Těžko bychom kolem sebe nenašli nějaký kus plastu. Potíž je ale v tom, že bychom je při podrobnějším zkoumání našli i tam, kde se na první pohled žádné nevyskytují a nejsou vidět. Výzkumníci našli drobná umělá vlákna dokonce i v čerstvě napadaném sněhu

Umělé hmoty se rozpadají, ale z přírody nemizí ČÍM MENŠÍ, TÍM NEBEZPEČNĚJŠÍ

na nejodlehlejším ze světadílů – Antarktidě. Nejspíše se uvolnila z oblečení, například z flísové bundy. Vítr a vzdušné proudy je mohly přenést na obrovskou vzdálenost mezi kontinenty a až padající sníh je srazil k zemi. Zatím nikdo nedokáže spočítat, kolik takových vláken nebo mikroskopických úlomků umělých hmot – mikroplastů a ještě menších nanoplastů – každý den vdechneme nebo spolykáme. Pro odborníky nebyl antarktický objev ani tak překvapivý, protože mikroplasty jsou na Zemi všudypřítomné. Kolují nám v krvi, dokonce i v krvi ještě nenarozených dětí. Jsou to odolné látky, takže se většinou nerozkládají v chemickém slova smyslu. Rozpadají se však a obrušují na stále menší částečky nejrozmanitějších a nepředvídatelných tvarů. Některé z nich jsou tak malé, že mohou narušit choulostivé pochody v živých buňkách – asi jako kdybychom nasypali jemný písek nebo střípky skla do nějakého křehkého a citlivého zařízení. Možná vydrží pracovat i s takovou zátěží, možná se v něm něco nepředvídatelného zadře. Živé buňky navíc mikroplasty neumějí vyloučit ani rozložit, takže se v nich hromadí a nikdo neví, co způsobí. Nejvíce vědce znepokojuje, že plastových odpadků v přírodě neubývá. I kdybychom naráz přestali vyrábět a používat veškeré umělé hmoty, v životním prostředí jich už je obrovské množství a většina z nich se ještě nerozpadla. Výzkumníci na expedicích v mořích potkávají například kelímky od kávy se značkami výrobců, které se používaly před desítkami let. Výroba umělých hmot se však nesnižuje, nýbrž každoročně roste. Většina světových plastů pochází z posledních dvaceti let. Zejména se zvýšilo množství plastových obalů, které se mnohdy okamžitě stávají odpadem – tedy zcela proti původní myšlence trvanlivých materiálů. Plastový odpad nás může varovat, kdykoli chceme nějakou věc nebo i myšlenku „vypustit do světa“. Když to uděláme svévolně a bez rozmyslu, může se rozmělnit a bude nás „strašit“ déle, než bychom si přáli. I takové věci má ale Bůh ve své moci a má jistě v rukou i řešení, kterým může zhoubné působení zastavit a přetavit v dobro.

text MARTIN SRB foto GATEPHOTO a ARCHIV PLASTY JSOU VŠUDE Mikroplasty lze po 167 letech od doby, kdy se na světě objevil první plast, najít všude (i v čerstvě napadaném sněhu na Antarktidě). Fotografie ukazují znečištění plasty na slavné pláži Florida beach a mikroplasty, které se uvolňují z houbičky na mytí nádobí.