Toulky historií

Text: Richard Švanda

Ponocní: ochránci nočního klidu

Ponocní byli ochránci nočního klidu, ozbrojení strážci dohlížející na pořádek a bezpečnost ve vsích a městech, jejichž tradice sahala hluboko do středověku. Byli typickými postavami, s nimiž jsme se mohli setkat ještě ve 20. století, jejich činnost však povětšinou v období první republiky zanikla.

Patronem ponocných byl sv. Petr z Alkantary, jehož svátek se slaví 19. října. Byl známý svým odříkavým životem. Spával nejvýše půldruhé hodiny denně, a to buď ve stoje nebo vkleče. Jeho klášterní cela byla totiž tak malá, že si v ní nemohl lehnout. Kromě ponocných hlídali ve městech i hlásní. Hlásného bychom mohli spatřit většinou na kostelní nebo hradní věži, odkud měl ohlašovat vpád nepřátel, vypuknutí ohně a podobné události. Často vykonával také povolání zvoníka. Hlavní strážní funkce hlásných zůstávala po staletí nezměněna, přesto se v pozdějším období projevovala ve výkonu jejich povolání druhá a podstatná funkce – pěvecká a hudební. Hlásný vytruboval vždy každou celou hodinu, ve dne i v noci.

Jestliže hlásní sloužili k ochraně měst, větší obce a vsi měli svého ponocného. A zatímco ve městech se jednalo o profesionály, na vesnicích vykonávali strážní funkce především sousedé, kteří se postupně střídali. Podobně jako hlásný spojoval také ponocný ve své osobě funkci strážní a pěveckohudebnickou. K jeho typickým atributům patřila lucerna a halapartna. Zbraň samotná však nebyla jedinou podmínkou, s níž ponocný vystupoval jako autorita. Tou druhou byla hlavně jeho fyzická kondice. Proto se ponocní často rekrutovali z řad vysloužilých vojáků, kteří museli být natolik zdatní, aby se dokázali vypořádat s narušiteli nočního klidu. Na rozdíl od hlásného, který dohlížel na klid ve městě z výšky, musel ponocný vykonávat obhlídku pěšky. František Jan Vavák, milčický rychtář a písmák, popsal ve svých pamětech z roku 1780 povinnosti ponocného tak, že musel „jednou za noc kolem ves okolo stodol a zahrad obejíti… každou hodinu na pěti místech troubiti…“ Ve farní kronice Rtyně v Podkrkonoší se však dozvídáme, že ponocný vždy uhlídat klid a pořádek schopen nebyl. Roku 1891 si totiž zdejší farář posteskl a zaznamenal: „V naší obci není člověk jist si životem ani jměním. Obec jest nesmírně rozsáhlá, není u nás strážníka, není řádného ponocného. Jeden jest, ale je již starý, chromý a jinak nemocný muž, dostává tu službu, aby ho obec nemusila zadarmo živiti.“

Jenže ani pro ponocného nebyla služba jednoduchá. Vždyť musel chodit celou noc po vesnici, která si v klidu spala a ve dne, kdy všichni ostatní byli vzhůru, dospával čas věnovaný službě. Není proto divu, že častokrát některý z nich žehral na své povolání, například slovy: „Já mám se hůř než pes, musím hlídat ves: pes do slámy někde vleze, zaspí zloděje, když leze a já se svou holí hájím stodoly. Jiný dobře spí, v lůžku si hoví, já vystojím mnohou bázeň, chodím v noci jako blázen, mráz, sníh, déšť, zima, jest má peřina.“ Nedivme se proto, že se mezi některými ponocnými vyskytla cháska lenivá a nedbalá, kterou městská vrchnost musela trestat a za jinou vyměnit. Tak se stalo například v Kutné Hoře. Lidé si stěžovali, že místní ponocní chodí do služby opilí. Jeden z pověžních si truňk na věž dopravoval tak, že byl domluvený s šenkýřkou, když na dům kamenem hodil, aby mu piva dala. Konvici vytahoval nahoru po provaze. Když jednou marně hodil podvakrát kamínek na dům šenkýřky a když potřetí se pokoušel, slétla břidlicová taška ze střechy na hlavu zdejšího hrobníka, který se právě vracel z posvícení.

Na Nový rok měli ponocní právo obcházet dům od domu a zpívat zde koledu, za kterou měli obdržet nějaký dar. Někde ponocní své novoroční blahopřání vyjadřovali ve verších: „Sotva při ponocování našem již jsme se vespolek zaradovali, že Nový rok se nám blíží, dobré‑li nese ten rok nám, ví Dárce všeho dobra sám. Nuž, i my, jichž povoláním mařit zhoubných neštěstí, přicházíme s vřelým přáním, by Vás Bůh dobrotivý ráčil v dobrém mocnou ochranou, ode všeho zlého chránit.“

Dnes se již povolání ponocného řadí k zaniklým profesím. V některých městech se sice s nimi setkat můžeme (například v Domažlicích), avšak jejich pochůzky a zpěv jsou už jen turistickou atrakcí. Ponocný bude letos v létě chodit opět také ve Rtyni v Podkrkonoší.