1
Ti, kteří si mysleli, že tahle válka brzy skončí, už dávno zemřeli. Na válku, přirozeně. Proto také Albert zvěstem o příměří, když se v říjnu objevily, nepřikládal velkou váhu. Nevěřil jim o nic víc než propagandě z počátků války, tak třeba skopčácké kulky měly být tak měkké, že se za hurónského smíchu francouzských pluků na uniformách rozprskávaly jako nahnilé hrušky. Takových, co umřeli smíchy, když je německá kulka trefila, Albert za ty čtyři roky viděl hromady. Dobře si uvědomoval, že jeho nedůvěra k blížícímu se příměří spočívala zejména v magii podvědomí: čím víc doufáme v mír, tím míň věříme zprávám, které ho ohlašují, je to způsob, jak zažehnat zlý osud. Jenomže ty informace se s přibývajícími dny valily v čím dál hustších vlnách a odevšad se začalo opakovaně ozývat, že válka je skutečně u konce. Četly se dokonce i projevy, sotva uvěřitelné, o nutnosti demobilizovat nejstarší vojáky, kteří se po bojištích trmácejí už roky. Když se příměří konečně jevilo jako reálné, naděje, že z války vyjdou živí, začala nahlodávat i ty největší pesimisty. V důsledku toho se k ofenzivě nikdo příliš vřele nestavěl. Říkalo se, že 163. pěší divize se má pokusit probojovat se na druhý břeh Mázy. Byli tací, kteří se ještě chtěli porvat s nepřítelem, ale po vítězství Spojenců ve Flandrech, osvobození Lille, rozkladu rakouských vojsk a kapitulaci Turecka, tam dole, na pozicích Alberta a jeho spolubojovníků, vládlo všeobecně mnohem menší nadšení než v důstojnickém sboru. Úspěch italské ofenzivy, Angličané v Tournai, Američané v Châtillonu… bylo vidět, že 9