1 ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■
BETLÉM V JUDSKU BŘEZNOVÉ RÁNO ROKU
5 PŘ. N. L.
D
ítě, které se má dožít šestatřiceti let, je terčem pronásledování. Mohutně vyzbrojení vojáci pochodují z hlavního města Jeruzaléma do městečka Betlém, aby v něm našli a zabili malého chlapce. Jde o různorodou skupinu cizích žoldáků z Řecka, Galie a Sýrie. Dítě nese jméno, které nikdy neslyšeli – Ježíš, a provinilo se pouze tím, že podle přesvědčení některých se má stát příštím králem židovského národa. Stávající panovník, umírající despota Herodes – napůl Žid a napůl Arab – tolik trvá na tom, aby došlo k usmrcení dítěte, že jeho armáda dostává rozkaz zavraždit v Betlémě1 každého chlapce do dvou let věku. Žádný z vojáků neví, jak vypadá matka či otec dítěte, a nikdo
¹ Ve skutečnosti existovala dvě města s názvem Betlém a obě si mohou činit nárok být skutečným Ježíšovým rodištěm. Město narození krále Davida leží pouze několik kilometrů od Jeruzaléma. Archeologická pátrání ukázala, že v době narození Ježíše šlo buď o velmi malou nebo poměrně neobydlenou vesnici. Druhé místo se nachází v Galileji, přibližně 6 kilometrů od Nazareta. Jeho zastánci věří, že Mariino velmi pokročilé těhotenství by jí jen stěží umožnilo ujít pěšky 160 kilometrů do vzdálenějšího Betléma. Stoupenci tradičního Betléma poukazují na
14
■
Zavraždění Ježíše
nezná přesnou polohu jejich domova. Proto je třeba v malém městě a okolí zabít každého chlapce. Jen tak se zaručí, že potenciální král bude zahuben. V Judsku je právě období jara, vrcholí sezona jehňátek. Zvlněná cesta plná prachu vede armádu podél hustého lesíka s olivovníky a kolem míst, kde pastýři pasou svá stáda. Vojáci mají na bosých nohou obuté sandály a na sobě suknice (latinsky pteruges), které jim zakrývají bedra. Mladí muži se pod plechem výzbroje, jež nesou na hrudi, a pod pocínovanými helmami, které jim zakrývají hlavu a tvář, silně potí. Vojáci si dobře uvědomují Herodovu notorickou krutost i jeho zálibu zabít kohokoli, kdo by se pokusil ohrozit jeho trůn. Neexistuje žádná morální debata o správnosti či bezpráví v souvislosti s vyvražděním nemluvňat.2 Vojáci si nekladou otázku, zda budou mít odvahu vytrhnout matce z náručí křičící dítě a sprovodit ho ze světa. Až nadejde čas, uposlechnou rozkazu a práci vykonají. Jinak by riskovali okamžitou smrt pro neposlušnost. Mají v úmyslu sprovodit děti ze světa ostrým mečem. Všichni vojáci jsou vyzbrojeni judskou obdobou dýky (pugio) a meče (gladius). Obě zbraně jsou ostré jako břitva, římské legie je upřednostňují a nosí je připevněné u pasu. Jejich způsob vraždění však nemusí být omezen na dýku či meč. Budou-li Herodovi vojáci chtít, mohou k rozdrcení lebky použít kámen nebo chlapce hromadně svrhnou z útesu dolů či jen rukama sevřou nemluvňatům průdušnice a udusí je.
biblické proroctví, že Ježíš se narodí v městě Davidově, což je Betlém nedaleko Jeruzaléma. Skutečnost, že Marie s Josefem přinesli Ježíše do chrámu v Jeruzalémě osm dní po narození a poté znovu ve čtyřicátý den, by mohla vychýlit pomyslný jazýček na vahách ve prospěch tradičního Betléma. ² Genocida byla v antickém období častým jevem. „Roztrhá lůna těhotných, oslepí nemluvňata,“ píše se ve starověké asyrské básni. Genocida se často považovala za eticky ospravedlnitelnou, pokud zabíjení bylo aktem msty či odporu vůči agresorovi. 1
S
JERUZALÉM A OKOLÍ
V
Z
asi r. 4 př. n. l.
J měřítko v mílích k Joppě a Středozemnímu moři
Jeruzalém
Betanie
HINN
OM
IM
J U D S K O
ka on
RE
dr Ki
FA
říč
SK
Á
N
ÍŽ
IN
A
ÚDO LÍ
Betfage
Ú
HORA GIHON
Á HOR A
DOLÍ OLIVOVKIDRON
k Jerichu
JERUZALÉM
rybník Israel GETSEMANSKÁ
ANTONIOVA PEVNOST
GOLGOTA
ZAHRADA
Horní město
k Hebronu
ÚD
Í
Olivová hora
PALÁC
Dolní město
HASMONEJSKÝ PALÁC
HERODŮV
OL
Betlém
KIDRON
CHRÁM
ÚD
směr Joppa
směr Betanie
rybník Siloe OL
směr Betlém
Í
měřítko ve stopách
HINNO
M
16
■
Zavraždění Ježíše
Herodovo vraždění neviňátek
Příčina smrti není podstatná. Nejdůležitější je holá skutečnost: ať už jde o krále Židů nebo ne, dítě musí zemřít. ■ ■ ■
Mezitím Herodes, král jmenovaný Římem, upírá v Jeruzalémě svůj zrak z okna paláce směrem k Betlému a s neklidem očekává zprávu potvrzující hromadné krveprolití. Pod sebou na vydlážděných ulicích vidí tržiště plná lidí, na kterých prodejci nabízejí veškeré zboží – přes vodu, datle a pečené jehněčí až po různé tretky. Toto město obehnané hradbami, čítající přibližně 80 tisíc obyvatel žijících na ploše menší než dva kilometry čtvereční, je křižovatkou východního Středomoří. Jedním pohledem obsáhne Herodes venkovany přicházející z Galileje, syrské ženy oděné do jasných barev i cizí vojáky, kterým platí za to,
Svět v době Ježíšově
■
17
že vedou jeho bitvy. Tito muži bojují znamenitě, ale nejsou to Židé a nemluví hebrejsky. Herodes si povzdechne. V mládí nikdy nestál u okna a nestrachoval se o budoucnost. Tak skvělý král a válečník jako on by přikázal, aby mu osedlali oblíbeného válečného oře, a pak by se vydal tryskem do Betléma a dítě sám zavraždil. Je mu však šedesát devět let. Nadměrný obvod pasu a neustálé zdravotní problémy mu neumožňují opustit palác, natož vsednout na koně. Oteklou tvář mu lemuje plnovous, který mu sahá od brady až do půli krku. Dnes má na sobě královský nachový plášť římského stylu, zakrývající bílou hedvábnou tuniku s krátkým rukávem. Obvykle dává Herodes přednost jemným koženým přiléhavým nohavicím nachové barvy. Ale dnes ho i nejjemnější tkanina na zaníceném palci u nohy nutí křičet bolestí. Proto se tento nejmocnější muž v Judsku belhá palácem bos. Dna patří k Herodovým nejmenším zdravotním potížím. Král Židů, jak chce být tento nepraktikující konvertita navenek známý, trpí rovněž plicní nemocí, ledvinovými obtížemi, sužují ho červy, problémy se srdcem, sexuálně přenosné nemoci a hrůzný typ gangrény, která způsobila, že se jeho genitálie rozkládají, černají a jsou postižené červy – proto ta neschopnost sedět obkročmo na koni, natož na něm cválat. Herodes se naučil se svými bolestmi žít, ale varování o novém králi v Betlémě, která k němu přicházejí, ho děsí. Od té doby, co ho Římané před více než třiceti lety slavnostně dosadili jako panovníka nad Judskem, odvrátil Herodes bezpočet spiknutí a vedl mnoho válek, aby mohl králem i nadále zůstat. Zavraždil každého, kdo se mu pokusil ukrást trůn, a popravil dokonce i ty, kteří se pouze ocitli v podezření, že proti němu strojí úklady. Jeho moc nad místními je absolutní. V Judsku není člověka, jemuž by nehrozilo riziko popravy. Herodes nařizuje smrt oběšením, ukamenováním, uškrcením, ohněm, mečem, živou zvěří, hadím uštknutím, bitím a veřejnou sebevraždou, kdy jsou oběti donuceny vrhnout se z velké výšky dolů na zem. Jediná forma popravy, kterou nepraktikuje, je ukřižování – nejpomalejší a nejpotupnější smrt, při které je člověk zbičován a poté nahý přibit na dřevěný kříž nedaleko městských hradeb.
18
■
Zavraždění Ježíše
Herodes Veliký dohlíží na rozšíření chrámu
Římané jsou v tomto brutálním umění mistry a praktikují je téměř výlučně. Heroda by ani ve snu nenapadlo rozzuřit své nadřízené v Římě tím, že by si přisvojil jejich oblíbený způsob popravy.
Svět v době Ježíšově
■
19
Herodes má deset manželek – nebo měl, než dal popravit nezkrotnou Mariamme za to, že údajně proti němu osnovala spiknutí. Navíc také nařídil smrt její matky a svých synů Alexandera a Aristobula. Během roku zavraždí již třetího mužského potomka. Proslýchalo se, že římský císař Oktavián to otevřeně komentoval: „Je lepší být Herodovým prasetem než jeho synem.“ Tato nejnovější hrozba – byť od pouhého nemluvněte – je však ze všech nejnebezpečnější. Po staletí předpovídali židovští proroci příchod nového krále, který bude vládnout svému lidu.3 Jejich proroctví zahrnovala pět událostí, které budou potvrzovat narození nového Mesiáše. První proroctví říká, že se na nebi objeví velká hvězda. Druhé mluví o tom, že se dítě narodí v Betlémě, malém městě, kde se před tisíci lety narodil král David. Podle třetího proroctví musí být dítě přímým Davidovým potomkem, což lze snadno ověřit na základě pečlivě vedených rodopisných záznamů v chrámu. Čtvrté proroctví svědčí o tom, že mocní mužové budou cestovat zdaleka, aby se mu poklonili. A nakonec – matka dítěte musí být panna.4 Heroda nejvíce znepokojuje vědomí o pravdivosti prvních dvou proroctví. Možná je mnohem více skličuje zjištění, že se má naplnit všech pět proroctví. Dítě je z rodu Davidova, mocní mužové
³ Židovská vlast byla nejprve známa jako Izrael, „země zaslíbená“, kterou Bůh nabídl svým následovníkům. Severní část tohoto království připadla v r. 722 př. n. l. Pelištejcům, zatímco jeho jižní polovinu ovládli později Babyloňané. Od dobytí území Římany v r. 63 př. n. l. je oblast kolem Jeruzaléma známá jako Judsko. Celá oblast včetně Galileje byla administrativně součástí římské provincie Sýrie a termíny Izrael a Palestina se v době Ježíšově nepoužívaly. Označení Izrael se začalo opět používat, když 14. 5. 1948 vznikl nezávislý židovský stát – téměř čtyři tisíce let poté, co první Židé vkročili do zaslíbené země. ⁴ Proroctví lze najít v Bibli v tomto sledu: Nu 24,17, Mi 5,2-5, Jr 23,5 a Iz 9,7, Ž 72,10-11 a Iz 7,13-14.
20
■
Zavraždění Ježíše
přicestovali zdaleka, aby se mu poklonili, a jeho mladistvá matka Marie přísahá, že je navzdory svému těhotenství stále panna. Rovněž netuší, že jméno dítěte je Ješua ben Josef5 – tedy Ježíš a znamená „Bůh zachraňuje“. Herodes se poprvé dozvídá o Ježíšovi od cestujících, kteří se dítěti přišli poklonit. Tito mužové jsou nazváni mudrci a zastaví se v jeho paláci, aby mu cestou za Ježíšem, kterému se chtějí poklonit, vzdali hold. Jsou to hvězdopravci, věštci a moudří mužové, kteří studují náboženské texty. K náboženským knihám patří tanach6, sbírka dějin, proroctví, poezie a písní vyprávějících příběh židovského národa. Tito zámožní cizinci cestují téměř tisíc šest set kilometrů drsnou pouští a následují neobvykle jasnou hvězdu, která svítí na obloze každé ráno před rozbřeskem. „Kde je ten právě narozený král Židů?“ chtějí vědět, když dorazí na Herodův královský dvůr. „Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“7 Mudrci nesou pokladnice plné zlata, sladce vonící pryskyřice – myrhy – a kadidla a jsou velice učení a vědychtiví. Jejich životu dominuje
Ježíš, syn Josefův. V židovské tradici existují 3 zásadní texty: tanach, tóra a talmud. Tanach tvoří kanonická sbírka židovských písem a byla zřejmě sestavena pět set let před narozením Krista. Tanach je rovněž známý jako židovská bible, zatímco křesťané na něj odkazují jako na Starý zákon. Tóra obsahuje prvních pět knih tanachu: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium. Talmud byl napsán o téměř šest set let později, po zničení chrámu v r. 70 n. l. Jde o kompilaci rabínských učení, komentářů a filozofií, která pomáhá jejich odkaz uchovat lépe, než by tomu bylo pouze v ústní podobě. 7 V r. 1991 uvedl čtvrtletník Královské astronomické společnosti (The Quarterly Journal of the Royal Astronomical Society, číslo 32, str. 389–407), že čínští astronomové pozorovali na obloze během března r. 5 př. n. l. dlouhoocasou, pomalu se pohybující kometu. Sui-hsing neboli „hvězda“ se nacházela v souhvězdí Kozoroha více než sedmdesát dní. Hvězda byla viditelná na obloze nad Persií, domovem mudrců, v ranních hodinách těsně před rozbřeskem. Kvůli zemské rotaci bylo světlo komety viditelné přímo před mudrci na jejich cestě – z toho důvodu doopravdy následovali hvězdu.
5 6
Svět v době Ježíšově
■
21
analýza a rozum. Herodes může dospět k jedinému přesvědčení: buď se mudrcové pomátli, když v rozlehlé parthské poušti, kde se zákony nedodržují, riskují krádež tak velkého majetku, nebo skutečně věří, že to dítě je nový král. Rozzuřený Herodes svolá své náboženské rádce. Jako světský člověk ví pramálo o židovských proroctvích. Žádá proto velekněze a učitele zákona, aby mu sdělili, kde přesně lze nového krále najít. Odpověď přichází okamžitě: „V judském Betlémě.“ Učitelé, jichž se Herodes podrobně vyptává, jsou velice pokorní. Nosí prostá bílá lněná roucha a na hlavách čapky. Zcela se liší od chrámových kněží s vousem. Ti se oblékají přepečlivě. Na hlavě nosí bílo-modré lněné čapky se zlatou stuhou na čele a na těle modrá roucha zdobená zvonky a střapci v zářivých barvách. Přes roucha mají přehozené pláštíky a měšce zdobené zlatem a drahými kameny. Tímto oděvem se ve všední den zřetelně odlišují od ostatních lidí v Jeruzalémě. Král Herodes působí i přes svůj neutěšený stav impozantně a učitele a kněze neustále trýzní otázkami: „Kde je ten takzvaný král Židů?“ „V Betlémě, v zemi judské,“ citují přesně slova proroka Micheáše, pronesená před přibližně sedmi sty lety: „… z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli.“ Herodes posílá mudrce na cestu. Jeho královské nařízení na rozloučenou zní, aby se – jakmile naleznou dítě – vrátili do Jeruzaléma a sdělili mu přesné místo, kde se dítě nachází, aby se mu také on přišel poklonit. Mudrci však tuto lest prohlédnou a již nikdy se nevrátí. Čas běží a Herodes si uvědomuje, že musí konat. Z oken svého opevněného paláce vidí celý Jeruzalém. Po levé straně se tyčí nádherný chrám, nejdůležitější a nejposvátnější budova v celém Judsku. Svatyně usazená na masivní skalní plošině, která jí dává podobu citadely spíše než prostého bohoslužebného místa, je ztělesněním židovského lidu a jeho prastaré víry. Tuto svatyni nechal poprvé postavit v 10. stol. př. n. l. Šalomoun. V roce 586 př. n. l. ji srovnali se zemí Babyloňané a druhý chrám dal pod Peršany o téměř 70 let později vystavět Zerubábel spolu
22
■
Zavraždění Ježíše
s dalšími. Celý komplex nedávno zrenovoval Herodes, který chrám rozšířil do impozantních rozměrů. Stal se tak mnohem větším než ten Šalomounův a spolu s nádvořími představuje v současnosti symbol nejen judaismu, ale i zlého krále Heroda. Je velkou ironií, že zatímco se Herodes s pohledem upřeným k Betlému v nitru užírá, rodiče s Ježíšem mezitím již dvakrát vycestovali do Jeruzaléma a navštívili onu velkolepou pevnost postavenou na skále – v místě, kde židovský praotec Abrahám málem obětoval svého syna Izáka. První návštěva proběhla osm dní po Ježíšově narození8 kvůli obřízce. Dítě dostalo – v souladu s proroctvím – oficiálně jméno Ježíš. Druhá návštěva se uskutečnila, když mu bylo čtyřicet dní. Přinesli dítě – Ježíše do chrámu a oficiálně ho představili Bohu, jak si to žádaly zákony židovské víry. Jeho otec, tesař Josef, svědomitě zakoupil jeden pár hrdliček k obětování na počest tak důležitého okamžiku. Když toho dne rodiče s Ježíšem vstoupili do chrámu, stalo se něco velice zvláštního a tajuplného. Něco, co naznačilo, že Ježíš by vskutku mohl být mimořádným dítětem. Dva zcela neznámí lidé, starý muž a stará žena, z nichž ani jeden nevěděl nic o dítěti jménem Ježíš ani o naplnění proroctví, jej uviděli přes množství lidí přítomných na bohoslužebném místě a vydali se za ním. Marie, Josef a Ježíš cestovali v naprosté anonymitě, vyhýbali se všemu, co by k nim přitahovalo pozornost. Starý muž se jmenoval Simeon a věřil, že nezemře, dokud jeho oči neuvidí nového krále Židů. Na Simeonův dotaz, zda smí vzít novoro-
8
Měsíc březen se časově shoduje s texty evangelií o pastýřích pasoucích na stráni svá stáda, neboť se rovněž jedná o období jehňátek. 25. prosinec, který slavíme jako datum Kristova narození, byl vybrán a pojmenován Římany – když se jejich říše ve 4. st. n. l. stala křesťanskou – v angličtině Christmas, zkrácením Christ´s Mass neboli mše na počest Ježíšova narození. Pro Římany představovalo kdysi toto datum závěr orgiastického pohanského svátku zvaného saturnálie. Jakmile se vzdali svých prostopášných zvyků, bylo nasnadě nahradit toto slavení dnem připomínajícím narození jejich nového spasitele.
Svět v době Ježíšově
■
23
zence do náručí, Marie s Josefem souhlasí. Když stařec vezme Ježíše do náručí, obrátí se s modlitbou k Bohu a děkuje, že mu umožnil na vlastní oči spatřit nového krále. Pak vrátí Ježíše Marii se slovy: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ V tu chvíli se k nim přiblížila také žena jménem Anna9 – 84letá ovdovělá prorokyně, která trávila dny i noci v chrámu postem a modlitbou. Marii a Josefovi ještě stále znějí v uších Simeonova slova, když k nim přistoupí Anna a také velebí Ježíše. Nahlas děkuje Bohu, že přivedl tohoto mimořádného chlapce na svět. Poté prohlásí něco nanejvýš neobvyklého – vyřkne proroctví, že Ježíš osvobodí Jeruzalém z nadvlády Římanů. Marie s Josefem žasnou nad slovy Simeona a Anny a jako všem prvorodičům jim pozornost lichotí. Jsou však zároveň plni nejistoty, co všechna ta slova o mečích a vykoupení opravdu znamenají. V chrámu vše řádně vykonají a vyjdou do rušného města Jeruzaléma v radostné náladě, ale i se strachem o synův život, ke kterému by mohl být předurčen. ■ ■ ■
Kdyby Herodes věděl, že Ježíš je tak blízko, a to doslova – méně než půl kilometru od jeho trůnu – mohl být konec jeho utrpení. Ale Ježíš s rodiči byli jen tři obyčejní lidé, kteří si toho dne rušnými bazary a úzkými klikatými uličkami razili cestu do chrámu. Je to chrám, který bude navždy stát jako pomník Herodově velikosti, tedy alespoň Herodes tomu sám věří. Paradoxně je 9
O Anně se píše jako o „prorokyni“ v Lukášově evangeliu. To z ní činí jedinou ženu v Novém zákoně, která se těší takové úctě. Toto označení znamenalo, že viděla věci skryté obyčejným lidem. Také to znamená, že měla vyšší povolání než Simeon, kterého si tentýž autor cení pouze jako „člověka spravedlivého a zbožného“. Lukáš rovněž zmiňuje jméno Annina pokolení – Ašerovo, což z ní dělá výjimečnou postavu Nového zákona.
24
■
Zavraždění Ježíše
král – pro svou absolutní absenci zbožnosti a víry i pro svou bezohlednost, pokud jde o ujařmování židovského lidu – v chrámu jen stěží vítán. Za chrámem, na vzdálené straně údolí Kidron se tyčí Olivová hora, na jejíchž travnatých svazích posetých vápencem pasou pastýři svá stáda. Blíží se Velikonoce, které přitáhnou desítky tisíc židovských poutníků z celého Herodova království. Ti se již nemohou dočkat, až si za velké peníze koupí místní ovce, které budou v chrámu obětovány. V mnoha směrech se vyvraždění dětí v Betlémě od tohoto rituálu příliš neliší. Jsou obětovány ve prospěch Herodovy vlády, což je stejné jako tvrdit, že byly zavražděny ve jménu Říše římské. Herodes neznamená bez Říma nic – je loutkou, která za své království zcela vděčí brutální a všemocné republice. Jeho právem i povinností je tyto tyranské způsoby šířit. Neboť Herodovo království se liší od všech ostatních, jež rovněž patří pod římskou železnou pěst. Židovský národ je starověkou civilizací založenou na náboženském systému, který je v rozporu s římským systémem. Římané uctívají mnoho pohanských božstev namísto jediného židovského Boha. Herodes v tomto ošidném vztahu funguje jako prostředník. Římané ho poženou k zodpovědnosti za jakékoli problémy způsobené údajným novým králem Židů. Nebudou tolerovat panovníka, kterého sami nevybrali. A pokud stoupenci tohoto nového „krále“ vyvolají revoluci, je jisté, že Římané okamžitě zakročí a tento hlas odporu brutálně zlikvidují. Lepší bude, pokud se tím bude zabývat Herodes sám. Ten ze svého paláce nemůže vidět Betlém, ležící necelých 10 kilometrů odtud na vzdálené straně zelené pahorkatiny. Nevidí krev, která právě teď teče ulicemi, neslyší nářek vyděšených dětí a jejich rodičů. Když se Herodes dívá ven ze svého paláce, svědomí ho netíží. I když ho ostatní zatratí kvůli vyvraždění více než tuctu nemluvňat. Dnes večer bude klidně spát s vědomím, že vraždy jsou nezbytné pro dobro jeho kralování, pro dobro Judska i Říma. Až se Oktavián o masakru dozví, určitě jej pochopí: Herodes dělá to, co je nutné. Ježíš s rodiči se však málem nedostanou z Betléma živí. Josefa probudí děsivý sen
Svět v době Ježíšově
■
25
a má vidění, co se má stát. Probudí uprostřed noci Marii a Ježíše a společně prchnou z Betléma. Herodovi vojáci dorazí příliš pozdě. Děti vyvraždí zbytečně, a naplní tak 500 let staré proroctví proroka Jeremjáše.10 V Písmu existuje více proroctví o Ježíšově životě. Až bude dítě dorůstat v muže, postupně se i tato proroctví naplní. Pro jeho jednání ho nazvou revolucionářem a bude po celém Judsku známý pro své alarmující projevy a neobvyklá učení. Židovský lid ho bude ctít, ale stane se hrozbou pro ty, kteří profitují na místní lůze: velekněze, zákoníky, starší, zmanipulované vladaře Judska a nejvíce ze všech pro Římskou říši. Řím netoleruje sebemenší hrozbu. Na příkladech říší, jaké měli Makedonci, Řekové a Peršané, se Římané vyučili a mistrně ovládli umění mučení a pronásledování. S revolucionáři a buřiči se jedná nelítostně – ostatním pro výstrahu. A tak tomu bude i s Ježíšem. I zde se naplní proroctví.
O přesném počtu let Ježíšova života se velmi diskutuje, avšak závěr, že se narodil někdy na jaře r. 6 nebo 5 př. n. l. je historicky jasně doložen, neboť Herodes Veliký zemřel v r. 4 př. n. l. Datum Ježíšovy smrti byl čtrnáctý den Nisanu (Nisan = první měsíc biblického a sedmý – osmý, při přestupném roku – měsíc občanského židovského kalendáře). Každoroční počátek židovských Velikonoc závisí na lunárním kalendáři, proto lze přesně určit, že k jeho smrti došlo v pátek v letech 27–30 př. n. l. Dějiny ukazují, že Ježíš byl popraven, když v Judsku vládl jak Pilát, tak Kaifáš, což nastalo v letech 26–37 n. l., proto je r. 30 n. l. – včetně jeho věku v době smrti – logické datum smrti, ačkoli se i o tom stále vedou diskuse. 11 Nejzasvěcenější fakta, citáty a příběhy o Ježíšovi, které známe, pocházejí ze čtyř evangelií – Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Mnozí dnes tyto spisy zpochybňují, ale díky bádání a archeologii roste jejich přijetí z hlediska historičnosti a autentičnosti. Mnoho vědců věří, že Matoušovo evangelium napsal v řečtině učedník a bývalý celník Matouš v rozmezí let 50 a 70 n. l. Markovo evangelium napsal Jan Marek, Petrův blízký přítel, který se s největší pravděpodobností o Ježíšovi dověděl z Petrových kázání. Evangelia Matouše a Marka jsou si neuvěřitelně podobná a vedou mnohé k úvahám, zda Matouš čerpal z Marka či naopak. Lukáš byl přítelem Pavla, bývalého farizeje, který konver-
10
26
■
Zavraždění Ježíše
To vše se má stát. Prozatím je však Ježíš ještě kojenec, o kterého se láskyplně starají Marie s Josefem. Narodil se ve stáji, navštívili ho mudrcové a donesli mu okázalé dary. Nyní je na útěku před Herodem a Římskou říší.11
11
toval ke křesťanství a kázal dokonce horlivěji než sami učedníci. Lukášovo evangelium bylo napsáno pro pohanské publikum a jeho jádrem je téma spásy. Janovo evangelium napsal apoštol Jan a jeho jádro tvoří hlásání evangelia. Je napsáno řecky a dlouhodobě se má za to, že toto evangelium bylo napsáno jako poslední. Evangelia Matouše, Marka a Lukáše jsou známa jako synoptická evangelia kvůli mnoha podobnostem. Všechna čtyři evangelia se označují jako kanonická evangelia, neboť tvoří základní kánon křesťanské víry. Jan psal nezávisle na ostatních evangelních autorech a používal své jedinečné očité svědectví podobně jako Matouš. Pokud opravdu Jan napsal evangelium jako poslední, pak by měl také poslední slovo o Ježíšově životě – ne že by pouze potvrdil, co již napsali jiní, ale přidal konečnou chronologii a sled událostí. Skutečnost, že Jan byl nejen u klíčového okamžiku Ježíšova působení, a tak mohl v první osobě popsat mnoho událostí souborem živých básnických obrazů, ale byl i Ježíšův nejbližší důvěrník mezi jeho učedníky („učedník, kterého Ježíš miloval,“ chlubí se v J 20,2 – další ukázka boje učedníků o prestiž a moc v očích svého vůdce), což jen dodává jeho vyprávění na síle.