Praha v dubnu 1980
1
Konec dubna 1980. Náš autobus projíždí šedou krajinou. Podél silnice leží tu a tam špinavé zbytky sněhu. Vlečeme se šnečím tempem, proto že před námi se už nějakou dobu táhne dlouhá vojenská kolona. Náš řidič se neodvažuje ji předjet. Provoz odnaproti je nulový. Pomalu se stmívá. Jsme unaveni a máme špatnou náladu. Cesta byla namáhavá. Na hranici Waid haus–Rozvadov nás zdrželi celé hodiny. Musela jsem vystoupit a odejít s průvodkyní na celnici. Na rozena v Praze, německý pas, provdaná v Itálii. Taková osoba je samozřejmě podezřelá a musí se důkladně prověřit. Dva pohraničníci si něco útržkovitě povídali česky, občas se krátce zasmáli. Vůbec jsem jim nerozuměla a měla jsem nepří jemný pocit, že si z nás tropí žerty. „Co si to ti dva povídají?“ táhlo mi hlavou. „Třeba mě chtějí vyzkoušet, jestli rozumím česky.“ Stály jsme tam mlčky a trochu rozpačitě, až mi konečně pas vrátili. Když jsem šla zpátky k odstavenému autobusu, svíral se mi žaludek. Třeba to všechno bylo varování! Ještě týden před od jezdem z Reggio Emilia jsem nevěděla, jestli budu moci jet. Všechny doklady pro celou skupinu už byly vystaveny, jenom moje vízum chybělo. Musela jsem sama telefonovat do Říma na československé velvyslanectví. Hned první otázka zněla: „Kdy jste opustila Československo?“ Odpověděla jsem: „Roku 1946.“ Na to zareagoval onen 9