N47°35.285 E013°17.278 Ranní mlha ji zahalovala jako vlhký rubáš. Mrtvá žena ležela na břiše. Tráva pod ní byla mokrá od rosy a krve. Tam už krávy nikdy žrát nebudou. Měly jiné možnosti, pastvina byla rozlehlá a ta věc, která spočívala ve stínu skalní stěny, vzbuzovala jejich nedůvěru. Hnědka se k ní pomalu přiblížila hned po východu slunce, sklonila těžkou hlavu a olízla drsným jazykem pramen vlasů barvy lnu. Pak nález zhodnotila jako nepoživatelný a vrátila se k ostatním. Udržovaly si odstup. Samozřejmě především ty, které odpočí valy, přežvykovaly a zíraly do vody. Ale i pasoucí se krávy se vyhýbaly blízkosti skály. Zápach mrt vého tvora je zneklidňoval. Mnohem raději se zdržovaly tam, kde se mlhou prodraly první sluneční paprsky a vytvářely na louce světlé skvrny. Hnědka se rozběhla k napajedlu a srdce jejího zvonce při kaž dém kroku naráželo na kov. Její družky ani nezastříhaly ušima. Stoicky zíraly na řeku s nepřetržitě přežvykujícími čelistmi a ohá nějícími se ocasy, jimiž plašily první mouchy nadcházejícího dne. Nad loukou zavál vítr, odfoukl ženiny vlasy a odhalil její tvář. Krátký, mírně zvednutý nos. Mateřské znamínko vedle pravého koutku úst. Příliš bledé rty. Pouze čelo zůstalo přikryté, protože vlasy a kůži slepila krev. Ranní mlha se pomalu roztrhala na cáry, které nakonec odvál vítr a nabídl pohled na louku, zvířata a nežádoucí dar, který tam někdo nechal. Dunivé zabučení Hnědky uvítalo den.
7