Život v divočině
Bazén u prázdninové vily připomínal spíš jezero než lenošivé modré bazény z dovolenkových prospektů. Jezero obdélníkového tvaru, vyhloubené do skály rodinou italských kameníků žijící v Antibes. Tělo se vznášelo na hlubším konci, kde na vodu vrhala chladivý stín řada borovic. „Není to medvěd?“ Joe Jacobs neurčitě mávl rukou k vodě. Cítil, jak mu slunce praží do košile, kterou mu ušil jeho hindský krejčí ze štůčku surového hedvábí. Záda měl v jednom ohni. Dokonce i silnice v červencové vlně veder tály. Jeho dcera, čtrnáctiletá Nina Jacobsová, která stála na kraji bazénu v nových bikinách s potiskem třešní, se úzkostně podívala na svou matku. Isabel Jacobsová si rozepínala džíny, jako by se chystala skočit do vody. Zároveň Nina viděla Mitchella a Lauru, dvojici rodinných přátel, s nimiž se přes léto o vilu dělili, jak odkládají hrnky s čajem a míří ke kamenným schodům na mělkém konci. Laura, se svými sto devadesáti centimetry výšky štíhlá obryně, skopla sandály a sestoupila po kolena do vody. Do stěny porostlé mechem narážela opotřebovaná žlutá nafukovací matrace a čeřila včely, které se nacházely v různých fázích utonutí. „Co myslíš, že to je, Isabel?“ Nina ze svého místa viděla, že je to nějaká žena a že plave nahá pod vodou. Vznášela se na břiše, paže roztažené jako hvězdice, dlouhé vlasy jí splývaly podél těla jako chaluhy. „Jozef si myslí, že je to medvěd,“ odpověděla Isabel Jacobsová svým hlasem nezúčastněné válečné zpravodajky. 13