Prolog
květen léta Páně 1536 Tower, Londýn
D
o londýnského Toweru vede mnoho cest, ale jen málo jich vede ven. Králové a královny sem před korunovací přijíždějí s družinou, která se za nimi táhne jako hermelínová vlečka. Naproti tomu vězni přicházejí pěšky, dovnitř je bránami, podobnými jeskyním, postrkují stráže a také jejich životy, stejně jako životy nás ostatních, jsou vydány napospas nelítostnému králi. Občas jsou sem někteří nešťastníci dopravováni po vodě. Omýván Temží, doplul náš člun k cíli. Kovové zuby se zvedly, aby nás mohli veslaři dovézt až do samého chřtánu věznice, zvaného Brána vlastizrádců. Tower je nenasytné zvíře a jako všichni ostatní dravci žere jedině maso. Vzpomněla jsem si na slova krále Davida: „Mezi lvy být musím, s těmi uléhám, kdo srší ohněm, s lidmi, jejichž zuby jsou kopí a šípy, jejichž jazyk je ostrý meč.“ Pohlédla jsem na lady Zoucheovou, vzlykající do kapesníku. Pak jsem se s nadějí, že mě uklidní, podívala na svou sestru Alici. Místo útěšných slov jenom zamračeně potřásla hlavou. Náš křivě obviněný bratr zatím čekal tam uvnitř, až ho dravec celého stráví. Žádnou útěchu ani hojivou naději mi Alice tentokrát poskytnout nemohla. Když loďka dorazila ke kamennému schodišti, bylo nám přikázáno rychle vystoupit.
13
1
léta Páně 1518 hrad Allington, Kent, Anglie
P
„ ojď,“ řekla jsem šeptem. Anna pohlédla na svou starší sestru Marii, plně zaměstnanou koketováním s našimi domácími učiteli – kořistí zakázanou, a právě proto lákavou. Jakmile se ubezpečila, že naše zmizení proběhne hladce, otočila se zpátky ke mně a kývla. Byla jsem si předem jistá, že se mnou dobrodružnou výpravu ráda podnikne. Rose Ogilvyová seděla v koutě a jehlou pečlivě prošívala mušelínovou punčochu. Jí i nám dvěma bylo tehdy sedmnáct let, ale věděla jsem, že by s námi tohle – ani žádné jiné – dobrodružství sdílet nechtěla. Abych ji ušetřila rozpaků, raději jsem ji k tomu ani nevybídla. Vyklouzly jsme z místnosti, podkasaly si bohatě vrstvené sukně a dlouhou kamennou chodbou utíkaly pryč. Na stěnách němě visely čerstvě namalované podobizny mých předků. Když můj otec Henry Wyatt tenhle hrad koupil, dal je tam rozmístit, aby naše rodina působila starším a ušlechtilejším dojmem. Nebyli jsme sice úplné nuly, ale z normanského rodu jsme přece jenom nepocházeli. Všichni ti kováři, řezníci a drobní statkáři, přinucení v mžiku se obléknout do sametu a zdobených límců, na mne teď plni neklidu upřeně zírali. Konečně jsme všemu navzdory patřili ke šlechtě. A můj otec, který ledacos vytrpěl, jen aby ze mne udělal dámu, očekával, že se budu podle toho chovat.
15
S A N D R A B Y R D O VÁ
Když jsme vyběhly ven, několik sluhů mě přísným pohledem upozornilo, že bychom se měly vrátit dovnitř. „Ne, slečno Meg,“ řekl mi jeden z nich důrazně. Neposlechla jsem. Věděli, co mě za to čeká, a věděli, že totéž – nebo možná něco ještě horšího – čeká i je. Ale odradit jsem se nedala. Zavěsily jsme se do sebe a zamířily ke zpustlé zahradě. Kousek od ní si naši bratři na pečlivě posečeném poli zrovna hráli s dlouhými větvemi na rytířské klání (ačkoli kromě toho už řádně trénovali i na skutečné turnaje). Když jsme procházely okolo, můj bratr Thomas se zastavil a s úklonou mávl kloboukem k nám. „Tomu říkám zdvořilý mladý pán,“ řekla Anna. „Všimni si, že můj bratr George přede mnou nikdy nesmeká.“ Usmála jsem se. „To můj bratr přede mnou taky ne. O mě mu vůbec nejde. Dobře víš, že se snaží udělat dojem na tebe.“ Anně se po dlouhé šíji rozlil lehký ruměnec radosti a ze rtů jí splynul drobný zvuk podobný kočičímu předení. Poslední dobou si začínala být vědoma své přitažlivosti. Sama si o chválu neříkala, ale na druhé straně nehřešila ani falešnou skromností. „Tamhle se uklání ještě někdo další, a to zjevně tobě,“ řekla. Byl to Will Ogilvy. Will, skoro o dva roky starší než já, měl dlouhé hnědé vlasy, teď jaksepatří rozcuchané, a tvář rytířským kláním mírně zčervenalou. Nemohla jsem si nevšimnout, že mu během léta, kdy dozrál z nemotorného chlapce v sebejistého mladého muže, zesílily paže i hrudník. Dokonce i zdálky jsem viděla, že mu oči při pohledu na mne vesele jiskří jako vždycky. Upjatě jsem kývla hlavou – byla jsem přece dáma, která ví, jak se chovat v pánské společnosti. Odpověděl mi mrknutím. Mrknutím! Taková troufalost. Kdo to kdy viděl?! „Pan Ogilvy by dnes už možná zápolit neměl. Zdá se, že mu něco spadlo do oka,“ zasmála se Anna. S úsměvem jsem
16
NA ŽIVOT A NA SMRT
se k ní otočila, vděčná, že mi vždycky byla věrnou přítelkyní. Na Willa svým osobním kouzlem nikdy nemířila. Věděla, že ho chci pro sebe. Naštěstí se o ni očividně vůbec nezajímal. Potom jsme seděly na zahradě, obklopeny cizokrajnou jasmínovou vůní, a povídaly si o tajně vyslechnutých rozmluvách, které Annin otec, anglický vyslanec ve Francii, vedl s Anninou urozenou matkou; Annu a její sestru Marii poslali rodiče svého času do Francie, aby na tamním dvoře nasbíraly potřebné zkušenosti, a po krátkém výletu domů se tam obě dívky měly ještě vrátit. Mluvily jsme taky o mé sestře Alici, které se nedávno narodilo další dítě. Chtěla jsem ji jet co nejdříve navštívit, a jestli to otec dovolí, zůstat u ní několik měsíců. Alice byla poslušná (vdala se mladá a brzy se stala matkou), a proto jí otec milerád splnil téměř každé přání. O mých přáních to bohužel neplatilo. „Máme pár nových koní.“ Konečně jsem hovor stočila k zamýšlenému cíli. „Dodali nám je minulý týden.“ „A jsou rychlí?“ „To ještě nevím,“ odpověděla jsem. Naší pýchou – asi nepatřičnou – bylo, že jezdíme stejně rychle a stejně dobře jako kterýkoli z chlapců v našem společenství. „Nepůjdeme to zjistit?“ zeptala se, přesně jak jsem čekala. Kdybych s tím nápadem přišla já, zachovala bych se nepatřičně, ale vyhovět přítelkyni byla věc ochoty a pohostinnosti. Běžely jsme do stájí, a když jsme se pomazlily se svými starými oblíbenci, šly jsme si prohlédnout koně nové. Při výběru jsme se daly vést marnivostí. Anna se rozhodla pro černou klisnu, ani ne tříletou, jejíž hluboké černé oči se podobaly jejím. Pak jsem jí ukázala hřebce s hustou hřívou, podobnou mým vlasům, který se zase nejvíc líbil mně. Nervózně se rozhlížel po stáji, ale rychle jsem ho uklidnila tichými slovy a pohlazením. „Smíš je dát osedlat?“
17
S A N D R A B Y R D O VÁ
„Otec by se měl ode dvora vrátit až zítra ráno.“ Potom jsem přivolala stájníka. „Osedlej nám prosím tyhle dva.“ „Když si to přejete, slečno...“ Nemohl mě neposlechnout, ale z mého pokynu byl celý nesvůj. Vlídně jsem se na něho usmála s nadějí, že ho uklidním, jako jsem předtím uklidnila nepokojného hřebce. „Ano, přeju.“ A pak jsme se už hnaly jako o závod. Pole byla hustě porostlá a zelená, polní kvítí se v letním horku sklánělo k zemi. Když jsme dojely k lesu, zpomalily jsme a začaly si opatrně razit cestu mezi stromy spadlými na zem, z jejichž větví, obrostlých mechem, stoupala jemná vlhká vůně. „Po tomhle se mi stýskalo,“ řekla Anna. „Mně otec jezdit na koni bez dozoru už nechce dovolit.“ „To mně můj otec taky ne.“ „A proč jsi mi to neřekla, už když jsem tu projížďku navrhla?“ „Protože jsem věděla, že takovouhle holčičí jízdu podnikneme dneska naposled. Brzy z nás budou ženy a život se nám promění.“ Zamířily jsme zpátky k Allingtonu. A pak to přišlo. Pohled jeho očí jsem na sobě pocítila, ještě než jsem stihla zdálky zahlédnout jeho postavu. Před stájemi stál můj otec. V prvním rozechvění jsem měla sto chutí koně otočit, tryskem zamířit zpátky do lesa, co možná nejdále, a už se nikdy nevrátit. Nebýt Anny, možná bych to byla udělala. Ale nemohla jsem ji v tom nechat samotnou a vlastně jsem ani neměla kam odejít. „Tvůj otec,“ zaslechla jsem v dusotu kopyt její tichý hlas. Přikývla jsem. „Vrátil se nějak brzy.“ Zajely jsme do stájí. Otec stál u dveří a nespustil mě z očí. Stáli tam i moji bratři, Annin bratr George, Will Ogilvy, Annina sestra Marie a Willovy sestry Rose a Charlotta. Připadala
18
NA ŽIVOT A NA SMRT
jsem si jako štvaná zvěř. Všichni se na ten krvavý akt násilí přišli podívat, někteří – jako můj zlomyslný bratr Edmund – dokonce z vlastní vůle a pro vlastní potěšení; ostatní přišli ze zvyku nebo prostě neměli na vybranou. Otec nám pokynul, abychom sesedly – věděla jsem, že mu teď jde hlavně o koně. „Domníval jsem se, že jsem ti zakázal jezdit bez dozoru. A zajisté jsi pochopila, že máš moje nové koně nechat na pokoji.“ Jezdeckým bičíkem se přitom plácal do lýtka. „Omlouvám se, otče.“ Cítila jsem, jak mi po zádech stéká pramínek potu; jako by mi po nich lezl pavouk. „Vlastně za to můžu já.“ Anna ušlechtile vystoupila na mou obranu. „Já jsem jí to navrhla.“ „Ale mohla jsem to odmítnout.“ Nechtěla jsem, aby brala vinu na sebe. Jak se ukázalo, dělala jsem si zbytečné starosti. „Děkuji vám, slečno Boleynová,“ řekl otec. „Slečna Wyattová dobře věděla, že má zakázáno jezdit, ale rozhodla se mě neposlechnout.“ Potom všechny naše hosty zvesela propustil; v hlavní budově už čekalo služebnictvo připravené odvézt je domů. Já a moji bratři jsme věděli, že máme zůstat. Edmund se usmíval. Thomas jako vždy upíral oči k zemi. Věděla jsem, že dám-li se do pláče, bude se mnou otec jednat mírněji, ale plakat jsem nechtěla. Dívala jsem se, jak se moji přátelé rychle vzdalují, a otcova rána dopadla přesně ve chvíli, kdy se moje oči setkaly s očima Willovýma. Otec mě hřbetem ruky udeřil do tváře a chvíli jsem vnímala jenom drnčení svých zubů, jako by se mi měly rozletět do všech koutů hlavy. Upadla jsem na zem. Prudce mě zvedl a znovu mě uhodil, tentokrát z jiného úhlu. Bolel mě celý obličej, z nosu mi kapala krev. V dálce jsem viděla Annina bratra, jak Willovi brání vrátit se do stáje, a v duchu jsem mu děkovala.
19
S A N D R A B Y R D O VÁ
Vstala jsem, protože jsem věděla, že to je přesně to, co otec nechce. Hrdě jsem na něho pohlédla a vypravila ze sebe slova, která mi – jak jsme oba věděli – stejně neměla být nic platná. „Omlouvám se, otče. Můžete mi to odpustit?“ „Budeš se chovat jako dáma, slyšíš mě?“ rozkřikl se. Stála jsem na místě, dokud s Edmundem neodkráčel zpátky do domu. Thomas počkal na mne. Koncem léta nám naši učitelé uspořádali u Boleynů, na hradě Hever, piknik. Každý z nás měl pak už nastoupit svou vlastní cestu, a byť jsme se mohli setkávat při různých společenských příležitostech a snad i při další výuce, bylo jasné, že se už nebudeme vídat každý týden, ba ani každý měsíc. Můj bratr Thomas měl brzy odjet do Cambridge a já s Edmundem jsme po mém návratu od Alice měli doma pokračovat v soukromém vzdělávání. Nedílnou součástí mého života byla naše matka, znovu a znovu nemocná. Anna a její starší sestra Marie se měly vrátit na francouzský dvůr do služeb královny Klaudie. Otec dovolil, aby mě na hrad Hever, sídlo rodu Boleynů, sluha doprovodil už den před piknikem, takže jsme si mohly, jak mívají dívky ve zvyku, společně prohlédnout Annin šatník. „Jé, to je krása!“ Vyndala jsem z truhly sukni a smaragdově zelený živůtek, který umožňoval její snědé pleti a tmavým očím dokonale vyniknout. „Ten ti padne jako ulitý.“ Roztančila jsem se s ním po pokoji a uklonila se před pomyslným nápadníkem. „Já vím,“ řekla Anna suše a zakoulela očima. Nebylo těžké rozpoznat, která z nás je patřičně kultivovaná a která je „přírodní živel“. Anna měla vytříbený smysl pro módu a uměla zdůraznit svoje přednosti. Vyndala z truhly tmavomodré saténové šaty s průstřihy, pod nimiž bylo vidět sněhobílou halenu s dlouhými francouzskými rukávy. „Tyhle by ti podle mě slušely.“
20
NA ŽIVOT A NA SMRT
„Myslím, že ano. Necháš mi je?“ zasmála jsem se. „Ne, ale jestli chceš, aspoň si je rychle nakresli. Jsou střižené podle francouzské módy, otec mi je dal ušít přímo ve Francii. Takové tu nikdo mít nebude. Jedině ty!“ Vzala jsem kus papíru a honem si načrtla několik jejích modelů. Doufala jsem, že je bude umět naše švadlena napodobit. Když už ne dokonale, snad alespoň přibližně. Chvíli jsem se probírala poklady, které měla uložené v malé šperkovnici, a pak jsem rukou zalovila v hromádce jejích punčoch – nikoli bavlněných, jaké jsme nosily obvykle, nýbrž hedvábných. „Myslím, že tvůj otec má s tebou a tvou sestrou velké plány.“ „Otec je vyslanec. Nejspíš chce, abychom dobře reprezentovaly Anglii,“ odpověděla odměřeně. „Asi ano. Nejsi z toho nervózní?“ Přikývla. „Oni toho ode mě i od Marie hodně čekají. Když jejich očekávání nesplníme, ztratí o nás zájem. Jediná věc, na které jim záleží, je společenský vzestup naší rodiny.“ Mrzelo mě, že jí na to nemám co namítnout, ale základem našeho přátelství byla upřímnost a já jsem náš vztah nechtěla znevažovat konejšivými výmysly. „Věřím, že si povedeš dobře,“ řekla jsem. „A budu se za tebe každý den modlit.“ Stiskla mi ruku. „To já vím. A jsem ráda, že aspoň jedna z nás je plná víry.“ „To jsme přece obě!“ namítla jsem. „Ale moje víra není taková jako tvoje.“ Její věci jsme přenechaly služce, aby je vrátila do truhly, a zamířily jsme na zahradu. Židle a stoly už byly venku úhledně rozestavené po čtveřicích a pan Ridley, náš učitel hudby, s sebou přivedl loutnisty. Zvuk louten se nesl nad krajinou jako líbezná vůně. Nálada byla plná lásky, přátelství a souznění. Všechny nás vzájemně spojovalo pevné pouto, a byť nás mohly různé okolnosti
21
S A N D R A B Y R D O VÁ
dočasně rozdělit, byli jsme spolu nerozborně spjati jednou provždy. Sedla jsem si ke stolu těsně u okraje zahrady a v duchu si přála, aby mě z osamění přišel vytrhnout jeden jediný narušitel. To přání se mi splnilo. „Smím si přisednout?“ zeptal se Will. Jako pravá dáma jsem zůstala sedět. „Samozřejmě.“ S půvabem a důstojností, na něž by byl otec hrdý, jsem ukázala na vedlejší židli. Koutkem oka jsem viděla, jak Anna ostatní hosty jemně odvádí jinam, abych mohla být s Willem chvíli sama. Zaujal ho věneček, který jsem ráno upletla z natrhaných sedmikrásek. „To je věneček z posledních letních květin,“ řekla jsem. „Z květin, jejichž pomíjivost nás nutí všímat si plynoucího času.“ „Žádná květina tady nemůže soupeřit s tebou. Podle tebe vadnou proto, že končí léto? Podle mě zkrátka viděly, koho mají před sebou, a došlo jim, že musejí složit zbraně.“ „Wille Ogilvy, ty si na mně nacvičuješ dvorské způsoby?“ zasmála jsem se. „Ne. Já to myslím vážně. Můžu si ten věneček nechat na památku?“ Ovinula jsem mu jej kolem zápěstí a v duchu si říkala, že bych byla raději, kdyby mu ve dlaních místo mého výtvoru spočinuly moje ruce. Se sklopenýma očima jsem přikývla. Přemožena okolnostmi, výjimečně jsem neměla po ruce žádnou chytrou odpověď. Byli jsme si plně vědomi toho, že se náš vztah mění ve vztah dvou dospělých. Po chvíli Will zvesela stočil řeč na matematiku, na koně a posléze na latinu, kterou jsme měli oba rádi. Brzy jsme se pohádali o překlad jednoho pojmu a myslím, že jsem nakonec zvítězila. „Succumbo,“ připustil. „Dneska jsi vyhrála, ale příště se ti to nepovede.“
22
NA ŽIVOT A NA SMRT
„Mám to brát jako výzvu?“ zasmála jsem se. „Přijímám.“ Potom jeho pohled potemněl. Zaraženě jsem usrkla z poháru, který stál přede mnou, a otřela si čelo. „Otec mě chce poslat do Cambridge.“ „Aha.“ Přikývla jsem. Teď jsem tedy už věděla, proč má na cambridgeskou univerzitu nastoupit můj bratr Thomas. Ne že by na to náš otec nemohl přijít sám, ale příslušníky rodu Ogilvyů i Boleynů obdivoval a měl pocit, že nad ním v mnohém směru vynikají. Z nedostatku sebejistoty se často rozhodoval podle nich. Kdyby mě tak chtěl poslat do Francie... „Určitě se občas uvidíme na nějaké slavnosti,“ řekl Will. „A taky o Vánocích u dvora.“ „To ano,“ přitakala jsem, i když jsem věděla, že oslav a turnajů nebude mnoho, že mě moje matka, často nemocná, potřebuje mít u sebe a že studium v Cambridgi je náročné a může nakonec zabrat i osm let. „Je tam spousta vyučujících.“ Jeho hlas byl plný nadšení. „Doufám, že se toho víc dozvím taky o Bohu. To, co máme tady, je tak...“ Pokrčil rameny. „Omezené.“ Byla jsem ráda, že se mu naskýtá taková příležitost, ale zároveň jsem mu záviděla. Sama jsem s Annou často vedla horlivé náboženské debaty, které by v mém otci i ve Willovi, kdyby se o nich doslechli, jistě vzbudily hrůzu. „Povedeš si dobře. Mám z toho radost stejně jako ty.“ Vyjádřila jsem se podobně jako o hodinu dříve před Annou, ale dobře míněná slova mi v ústech vázla stejně jako pokaždé, když jsem se omlouvala otci. „I ty máš před sebou hezké časy, Meg.“ Opřel si ruku o stůl vedle mé, protože před ostatními si nic jiného dovolit nemohl, ale posuňkem mi dal jasně najevo, co cítí. „Jsem si tím jistý. Sine dubio.“ Bylo zřejmé, že o mé budoucnosti nepochybuje. Kupodivu jsem věřila, že má pravdu. Měla jsem pocit, že i když jejich lodě opustí přístav o pár let dříve než ta moje, vypluji nakonec tímtéž směrem i já. Pohlédla jsem na Willa,
23