Kapitola první
„ZLATÍČKO, potřebuješ ošukat.“ Při zvuku Selenina znělého hlasu nesoucího se malým neworleanským bistrem, kde právě seděly a dojídaly rýži s červenými fazolemi, co měly na oběd, sebou Grace Alexanderová trhla. K její smůle měla Selena půvabný témbr, který by byl slyšet i uprostřed hurikánu. Místnost narvaná k prasknutí náhle ztichla. Grace se rozhlédla po okolních stolech a všimla si, že muži přestali mluvit a obracejí k nim své pohledy s větším zájmem, než by jí bylo milé. Ach bože! Kdy se Selena konečně naučí mluvit trochu tišeji? Co udělá příště? Svlékne se donaha a bude tančit na stolech? Bylo to tu zas. Od chvíle, co se poprvé potkaly, si Grace snad už pomilionté přála, aby v sobě Selena měla aspoň špetku studu. Její nápadná a výstřední kamarádka však nejspíš ani netušila, co to slovo znamená. Grace si zaclonila tvář dlaněmi a ze všech sil se snažila zvědavé přihlížející ignorovat. Touha vklouznout pod stůl, následovaná ještě intenzivnější touhou kamarádku kopnout, ji zcela pohltila. „Proč nemluvíš trochu hlasitěji, Lanie?“ zašeptala. „Myslím, že chlapi v Kanadě tě neslyšeli.“ 7