T E M N É
KO U T Y
kávovar nebo jak Michelle poskakuje v žerzejové noční košili s podkolenkami vytaženými až ke kolenům, přeskočí mi mysl do temného kouta. Maniakální šmouhy křiklavě rudého zvuku ve tmě. Ta nevyhnutelná rytmická sekera, mechanicky se pohybující, jako by štípala dříví. Výstřely z brokovnice v malé chodbičce. Matčino vyděšené sojčí štěbetání, jak se s napůl ustřelenou hlavou stále snaží zachránit své děti. Co dělá taková administrativní asistentka? přemýšlela jsem. Zajela jsem k domu a vystoupila na chodník, do jehož betonové desky někdo před desetiletími vyškrábal: „Jimmy miluje Tinu.“ Občas jsem si vymýšlela alternativy, jak ten pár skončil. On byl hráčem druhé baseballové ligy a ona hospodyňkou v Pittsburghu, kde bojovala s rakovinou. On byl rozvedený hasič a ona právnička, která se vloni utopila u pobřeží Mexického zálivu. Ona byla učitelkou a on ve dvaceti zemřel na infarkt. Byla to zajímavá, byť děsná mentální hra. Měla jsem ve zvyku alespoň jednoho z nich zabít. Zvedla jsem oči ke svému pronajatému domku a přemýšlela, jestli nemá střechu našikmo. Kdyby se celý sesypal, o moc bych nepřišla. Neměla jsem tam nic cenného kromě prastarého kocoura jménem Buck, který mě byl schopen snášet. Když jsem došla na promáčené a pokřivené schody, dolehlo ke mně zevnitř jeho dotčené mňoukání a já jsem si uvědomila, že jsem ho celý den nenakrmila. Otevřela jsem dveře a přestárlý kocour ke mně pomalu a namáhavě zamířil jako ojetá rachotina s rozbitým volantem. Neměla jsem doma žádné žrádlo pro kočky – už týden to bylo na seznamu mých úkolů –, šla jsem tedy do lednice, vytáhla pár plátků ztvrdlého švýcarského sýra a dala jsem mu je. Pak jsem se posadila se svými třemi obálkami; prsty mi páchly jako zkyslé mléko. Nedostala jsem se dál než k prvnímu dopisu.
21