Jiří Koten: Jak se fikce dělá slovy — ukázka

TEORETICKÁ KNIHOVNA

TEORETICKÁ KNIHOVNA

Jiří Koten

JAK SE FIKCE DĚLÁ SLOVY

JIŘÍ KOTEN / JAK SE FIKCE DĚLÁ SLOVY

32

Cena 219 Kč ISBN 978-80-7294-846-8

Koten_obalka_FINAL.indd 1

HOST

22.5.2013 15:31:01

Jiří Koten (1979) vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kromě toho je externím členem Oddělení teorie v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. K jeho odborným zájmům patří především naratologie, teorie fikce, teorie románu a kognitivní literární věda. Přispěl do mnoha kolektivních publikací, např. Vyprávění v kontextu (2008), Máchovské rezonance (2010), Four Studies of Narrative (2010), Performance / Performativita (2010), Milan Kundera aneb Co zmůže literatura (2013) ad.

Kniha Jak se fikce dělá slovy poskytuje souhrnný pohled na pragmatické teorie literární fikcionality. V jednotlivých kapitolách, které se vždy pokoušejí o revizi dosažených závěrů, se snaží odpovědět na otázky, jaké záměry mají autoři vyprávění, co při tvorbě fikce „dělají se slovy“, jakým způsobem jim čtenáři dokážou náležitě rozumět atd. Podle Kotena autoři fikcí kreativně napodobují autentické zobrazivé výpovědi, tyto řečové akty však zároveň disponují deklarativní silou vytvářet svět, o němž se vypravuje. Formule pohádkových vyprávění „bylo nebylo“ je tudíž výstižná pro všechna fikční vyprávění. Na základě teze o zdvojené výpovědní síle autor vysvětluje, jak je možné, že v nás fikce vyvolávají autentické, avšak odstupem od zobrazeného světa mírněné emoce, fikční výpověď zařazuje do taxonomie ilokučních aktů či popisuje pozici informovaného čtenáře, jenž napíná veškeré síly k tomu, aby narativu správně porozuměl.

Teoretická knihovna vychází ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.

V Teoretické knihovně dosud vyšlo: Sv. 1: Jonathan Culler: Krátký úvod do literární teorie Sv. 2: Robert Scholes / Robert Kellogg: Povaha vyprávění Sv. 3: George Lakoff / Mark Johnson: Metafory, kterými žijeme Sv. 4: Northrop Frye: Anatomie kritiky Sv. 5: Ivo Osolsobě: Ostenze, hra, jazyk Sv. 6: Hugo Friedrich: Struktura moderní lyriky Sv. 7: Jiří Trávníček: Příběh je mrtev? — Schizmata a dilemata moderní prózy Sv. 8: Petr A. Bílek: Hledání jazyka interpretace k modernímu prozaickému textu Sv. 9: Peter Szondi: Úvod do literární hermeneutiky Sv. 10: Jonathan Bolton, ed.: Nový historismus / New historicism Sv. 11: Pavel Janáček: Literární brak Sv. 12: Mark Turner: Literární mysl Sv. 13: Wojciech Kalaga: Mlhoviny diskursu Sv. 14: Ruth Ronenová: Možné světy v teorii literatury Sv. 15: Bohumil Fořt: Úvod do sémantiky fikčních světů Sv. 16: Josef Vojvodík: Imagines corporis — Tělo v české moderně a avantgardě Sv. 17: José Ortega y Gasset: Meditace o Quijotovi Sv. 18: Alberto Manguel: Dějiny čtení Sv. 19: Boris Uspenskij: Poetika kompozice Sv. 20: Frank Kermode: Smysl konců Sv. 21: Seymour Chatman: Příběh a diskurs Sv. 22: Dalibor Tureček, ed.: Národní literatura a komparatistika Sv. 23: Antoine Compagnon: Démon teorie Sv. 24: Zofia Mitoseková: Teorie literatury: historický přehled Sv. 25: Josef Vojvodík, Josef Hrdlička (eds.): Osoba a existence Sv. 26: Petr Steiner: Ruský formalismus Sv. 27: Pierre Bourdieu: Pravidla umění Sv. 28: Hayden White: Metahistorie Sv. 29: George Steiner: Errata Sv. 30: James F. English: Ekonomie prestiže Připravujeme: Sv. 31: Nebezpečná literatura? Antologie z myšlení o literární cenzuře Sv. 33: Jan Hábl: Učit (se) příběhem

Koten_obalka_FINAL.indd 2

22.5.2013 15:31:02

[1]

koten.indd 1

21.5.2013 18:49:53

koten.indd 2

21.5.2013 18:49:53

Teoretická knihovna [32]

Jiří Koten

Jak se fikce dělá slovy

Pragmatické aspekty vyprávění

BRNO 2013

koten.indd 3

21.5.2013 18:49:53

[4]

Kniha je výstupem z grantového projektu GA AV ČR č. KJB901500901, Fikční komunikace a zobrazení mysli v literatuře.

Na vydání rovněž přispěla Interní grantová agentura UJEP. Lektorovali: prof. PhDr. Petr A. Bílek, CSc. Mgr. Jan Tlustý, Ph.D.

© Jiří Koten, 2013 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7294-846-8

koten.indd 4

21.5.2013 18:49:53

[5]

Ob sah

Úvod....................................................................................... 9 Na cestě k modelu fikční komunikace: vstupní situace............... 10 O čem knížka je?............................................................................ 12

1/ Pragmatické a sémantické teorie fikce.......................... 15 Sémantické přístupy...................................................................... 16

2/ Teorie předstírání........................................................... 23 Předchůdci teorie předstírání........................................................ 24 Teorie řečových aktů...................................................................... 27 Teorie založená na imitaci žánrů faktuálního písemnictví (Barbara Herrnstein Smithová)................................................ 33 Sémiotická teorie fiktivní výpovědi (Félix Martínez­‑Bonati)............................................................. 36 Kritika teorií předstírání............................................................... 37 Fikce a performativní síla jazyka.................................................. 42 Závěry............................................................................................. 44

3/ Model fikční komunikace................................................ 46 David Lewis o fikci......................................................................... 47 Ryanové adaptace Lewisova modelu............................................. 49 Model fikční komunikace............................................................... 51 „Dvě výpovědi v jedné“ (Mary Louise Prattová)........................... 53 Fikce jako imitace nefikčních žánrů: revize.................................. 56 Řečové akty postav......................................................................... 58 Signály fikčnosti............................................................................. 60 Závěry............................................................................................. 61

koten.indd 5

21.5.2013 18:49:54

[6]

4/ Čtení a prožívání narativních fikcí................................. 63 Princip kooperace........................................................................... 63 Hra na něco.................................................................................... 65 Zdvojená perlokuce: prožívání fikce............................................... 66 Ryanové koncept zanoření............................................................. 69 Čtení fikce a čtení faktuálních narativů....................................... 73 Fikční literatura jako společenská instituce................................. 76 Závěry............................................................................................. 78

5/ Fikční výpověď v taxonomii řečových aktů.................... 80 Klasifikace řečových aktů.............................................................. 81 Fikční výpověď jako samostatný druh řečového aktu.................. 83 Fikční výpovědi jako podtřída asertivů........................................ 84 Fikční texty jako „zobrazivé“ asertivy........................................... 85 Proč fikční texty nejsou asertivy................................................... 87 Fikční výpověď jako nepřímý řečový akt...................................... 89 Řečové akty postav: revize............................................................. 93 Závěry............................................................................................. 95

6/ „Subjekty“ fikční komunikace........................................ 98 Empirický autor a autor jako interpretační hypotéza.................. 99 Vztah vypravěče a autora. Fikčnost odvozená od fiktivity mluvčího.................................................................101 Konfuze ve vymezení vypravěče.................................................. 104 Čtenář, implikovaný čtenář a fiktivní adresát............................ 110 Pozice čtenáře............................................................................... 112 Závěry............................................................................................114

7/ Apendix: počátky vnitřního monologu v české literatuře............................................................117 Způsoby vyprávění mysli fikčních postav.................................... 118 Výchozí historická situace: psychonarace a samomluva............ 123 Vyprávěný vnitřní monolog jako inovace psychonarace............. 129 Závěry: vlastnosti vyprávěného vnitřního monologu................. 139

Závěrem..............................................................................141 Literatura..................................................................................... 143 Summary...................................................................................... 153 Jmenný rejstřík............................................................................ 157

koten.indd 6

21.5.2013 18:49:54

Rodičům

koten.indd 7

21.5.2013 18:49:54

koten.indd 8

21.5.2013 18:49:54

[9]

Úvod

Pojem fikce patří k základním termínům literární teorie. Když se studentů prvního ročníku studia literatury ptám, zda slovu fikce rozumějí, zřídkakdy se objeví někdo, kdo váhá pokývat hlavou na souhlas. Jakmile však v semináři přijde řeč na to, jak fikci definovat, odpovědi váznou a ukazuje se, že pojem není snadné jednoznačně vymezit.

V první řadě je zřejmé, že se pojem užívá v různých významech. Podle Dorrit Cohnové1) má slovo minimálně čtyři základní významy: bývá ztotožňováno 1) s literaturou, 2) s vyprávěním, 3) s nepravdou a 4) s pojmovou abstrakcí.

Chápání literatury jako fikce je běžné, anglické slovo „fiction“ označuje celou oblast beletrie. Snad každý čtenář ví, že se v literatuře může setkávat s imaginárními2) osobami, předměty či místy. Proto je samozřejmé i spojení fikce a vyprávění. Literární narativy zprostředkovávají příběhy, které většinou bývají fikční.3) 1) D. Cohnová: Co dělá fikci fikcí, přel. M. Orálek (Praha: Academia, 2009 [1999]),

s. 15–16.

2) Pojem imaginární zde používáme zcela volně, aniž bychom se nutně přikláněli

k Iserovu vymezení fiktivního (textem určeného) a imaginárního (představitelného), srov. W. Iser: The Fictive and the Imaginery: Charting Literary Anthropology (Baltimore — London: The Johns Hopkins University Press 1993 [1991]), s. 3.

3) V této práci mi v žádném případě nejde o zavedení rigidní terminologie, která by rozlišovala mezi „fiktivitou“ a „fikčností“. Podobné úvahy však nejsou v literární teorii výjimečné, srov. K. Hamburger: Die Logik der Dichtung (Stuttgart: Ernst Klett Verlag, 1968 [1957]).

koten.indd 9

21.5.2013 18:49:54

[10]

Na otázku, co je fikce, studenti nejčastěji odpovídají, že nepravda; vzápětí obvykle dojdeme k závěru, že jde o zvláštní druh nepravdy, neboť cílem autorů fikcí není čtenáře oklamat, nýbrž spíše sdílet s nimi představu imaginárního světa, který se tu více, tu méně podobá skutečnosti. S chápáním fikce jako nepravdy se však setkáváme i ve filozofii, neboť řada myslitelů upozornila na skutečnost, že fikce odkazují k entitám, které v empirickém světě neexistují. Proto jsou zákonitě nepravdivé, respektive stojí mimo pravdivostní hodnocení.

Také chápání fikce jako abstrakce (čtvrtý význam, jejž uvádí Cohnová) nemusí být neproduktivní. V rámci teorie literatury uvažuje tímto způsobem například Frank Kermode. Fikce (a to nejen ty literární) jsou podle něj představy, které se zvýznamňují prostřednictvím své strukturovanosti v následnosti (ve vztahu počátku a konce), jež vyvolává zdání časového plynutí.4) Cesta k porozumění fikcím ale nemusí vést jen od vymezení toho, čím fikce jsou nebo co znamenají, ale také od pochopení způsobu, jak při jejich vytváření5) zacházíme se slovy, tj. jakým způsobem autoři fikce vypovídají. Proto hodlám v této práci soustředit pozornost právě k povaze fikční výpovědi. Považuji za vhodné k problému přistoupit z komunikačního hlediska, což nám, pevně věřím, poskytne možnost prozkoumat aktivity mluvčího (autora) a adresáta (čtenáře). Pokusím se nahlédnout do relevantních dimenzí tvorby a recepce fikční literatury a prozkoumám oblasti jejího vzniku, rozpoznávání a vnímání. Nebudou mě tedy zajímat jen fikční texty (a jejich sémantika), nýbrž zejména „chování“ („performance“) účastníků fikční komunikace, to znamená hledisko pragmatické.

Na cestě k modelu fikční komunikace: vstupní situace

Využijme nejprve ukázku z incipitu Olbrachtova románu Podivné přátelství herce Jesenia (1919): 4) Srov. F. Kermode: Smysl konců, přel. M. Kotásek (Brno: Host, 2007 [1966, 2000]).

5) Latinský výraz fingere, od nějž se fikce odvozuje, znamená „tvořit“.

koten.indd 10

21.5.2013 18:49:55

[11]

V českých zemích je málo lidí, kteří by neznali jméno Jiřího Jesenia. Je to týž herec, jehož rychlému uměleckému růstu se podivujeme a který právě v posledních měsících dal svými výkony podnět k prudkým, ale teď již poněkud nudným polemikám o tom, je‑li herectví umění výhradně reproduktivní či má‑li herec právo vlastním tvořením jít za hranice pouhé výkonnosti.

(Olbracht: Podivné přátelství herce Jesenia, 1964 [1919], s. 7)

Troufám si tvrdit, že většina čtenářů, kteří započnou četbu Podivného přátelství, ani na okamžik nezapochybuje o tom, že má před sebou fikci. Jinými slovy, čtenáři vědí, že čtou román a že jeho obsah je ve vztahu k empirickému světu, v němž žijeme, fiktivní, respektive v obecně sdílené logice je nepravdivý. Možná mezi námi existují i takoví, kteří si fiktivitu románových tvrzení ověří v encyklopedii divadla, aby se přesvědčili, že žádný herec Jiří Jesenius neexistoval a české diváky v minulosti neokouzloval. Pravdivost propozic ve fikci však není možné snadno odbýt a jednoduše ztotožnit s nepravdou. Vypravěči totiž zároveň vyprávějí příběhy jako fakta, ne jako smyšlenky. A my jsme obvykle ochotní fakta („pravdy“), která jsou v románech vyslovena, hájit. Bude‑li nám například někdo tvrdit, že Jiří Jesenius byl zpěvák, ohradíme se, neboť text románu jasně říká, že Jesenius byl úspěšný herec.

Otázku pravdivosti fikce bychom mohli charakterizovat shodně s Janem Mukařovským, který říká, že „vůči tématu básnického díla neplatí, ba nemá vůbec smyslu otázka pravdivosti“.6) Mukařovský má nepochybně pravdu: většina z nás ví, že žádný Jesenius neexistoval, Olbracht jej vytvořil tím, že o něm napsal román. Přitom nás ale toto vědomí nijak neodrazuje: čteme příběh a se zřetelem k němu rozlišujeme mezi pravdivým (Jesenius se proslavil jako herec) a nepravdivým faktem (vešel ve známost jako zpěvák). Můžeme se spokojit se závěrem, k němuž dospěl Mukařovský: na literární fikce nemá smysl vztahovat pravdivostní hodnocení.

Další rozvíjení myšlenek o rozporuplném postoji, jejž zaujímáme k faktům ve fikci, je ovšem lákavé.

6) J. Mukařovský: „Jazyk spisovný a jazyk básnický“, in týž: Cestami poetiky a es-

tetiky (Praha: Československý spisovatel, 1971 [1932]), s. 123.

koten.indd 11

21.5.2013 18:49:55

[12]

V těchto úvahách spatřuji příležitost, jež by mohla přispět k pochopení toho, jaká je povaha literární fikce: při jejím čtení si totiž uvědomujeme, že se vypovídá zároveň „nepravda“ (lépe řečeno, tvoří se fikce, kterou nadále nemá smysl pravdivostně hodnotit) i „pravda“ (například úvodní ukázka je pravdivým konstatováním o herci Jeseniovi).7) Zdá se, že jako čtenáři jsme schopni toto synchronní „komunikování“ fikce a faktů snadno rozpoznávat, aniž by mělo nějaké fatální důsledky pro porozumění textu. Ostatně porozumění pohádkovému vyprávění se také nekomplikuje, když dopředu víme, že vyprávěné události „byly i nebyly“. Pokusím se dokázat, že pohádková formule je výstižnější, než se na první pohled zdá, a že — s nadsázkou řečeno — platí pro vyprávění všech fikcí. Touto zvláštností a „vrstevnatostí“ fikčního vypovídání se budu zabývat podrobněji. Jelikož je fikce především výsledkem „zacházení se slovy“, v dalším zkoumání problému se budu často opírat o poznatky z oblasti, která vešla ve známost jako takzvaná teorie řečových aktů (speech act theory).

O čem knížka je?

Snad se mi už dostatečně podařilo objasnit, proč jsem práci nazval Jak se fikce dělá slovy.8) Na příručkách uvádějících čtenáře do některého literárněvědného tématu (v tomto případě do teorie fikční výpovědi) se mi obvykle nelíbí, že jsou málo tvůrčí, často jde o tituly kompilativní. Pokusil jsem se vysvětlit škálu teoretických konceptů, které považuji za důležité, nechtěl jsem však být jenom jejich pořadatelem. Snažil jsem se, aby můj hlas ve změti jiných hlasů nezanikl, chtěl jsem, aby jednotlivé teorie byly zapuštěny do celistvého výkladu, v němž se budou odrážet moje vlastní stanoviska. Jestli se mi to podařilo, nechť posoudí čtenáři.

Celá práce de facto rozvádí výše uvedenou vstupní situaci. V první kapitole se snažím definovat, co je fikční séman 7) Tuto „pravdu“ ověřujeme čtením románu. Pochopitelně bychom také mohli zjistit,

že vypravěč je nespolehlivý a klame. U autorských vypravěčů ovšem nespolehlivost nebývá obvyklá.

8) Titulem také odkazuji na Austinovu knihu Jak udělat něco slovy (viz dále, s. 27).

koten.indd 12

21.5.2013 18:49:55

[13]

tika a co fikční pragmatika. V domácím odborném prostředí totiž teorii fikce jednoznačně opanovaly sémantické přístupy, zvláště pak sémantika fikčních světů. To pochopitelně není překvapivé, neboť jedním z otců­‑zakladatelů sémantiky fikčních světů je český teoretik Lubomír Doležel. Pragmatické teorie fikce u nás dosud zůstávaly spíše na periferii zájmu.

Druhá kapitola obrací pozornost k teorii řečových aktů a k jejímu návrhu, jak se vyrovnat s problematikou fikčního vypovídání prostřednictvím konceptu předstírání. Zastavím se i u návrhů příbuzných, mimo jiné i u skutečnosti, že teorie předstírání představuje příležitost pro produktivní přeformulování mimetického pohledu na literaturu (fikce není nápodobou skutečnosti, nýbrž nápodobou přirozeného vypovídání). Ve třetí kapitole se pokusím naznačit způsoby, jak odstranit nejasnosti kolem teorie předstírání. Vstupní situa­ ci s Podivným přátelstvím ukotvím v komplexnějším teoretickém návrhu. Čtvrtá kapitola hlouběji zkoumá kooperativní jednání autora a čtenáře. V páté části se snažím zařadit fikční výpověď do taxonomie ilokučních aktů. V předposlední kapitole zkoumám alternativu, jak teorii fikčního vypovídání přeformulovat, a kladu si mimo jiné otázku, zda je produktivní odvozovat fikčnost od rozpoznání fikčního mluvčího. V kontextu dosavadního přemýšlení zaměřuji pozornost rovněž na naratologické kategorie, které se s problematikou fikční komunikace částečně překrývají.

Poněkud autonomní ráz má poslední kapitola, v níž se zabývám zrodem vyprávěného vnitřního monologu v české literatuře devatenáctého století. Prostřednictvím výpovědní síly fikčního diskursu, který popisuji jako světotvorný performativ, objasňuji, jak je možné, že čtenář rozumí vnitřnímu monologu jako autentickému záznamu myšlenek postav.

Sluší se poděkovat těm, bez nichž by knížka nevyšla. První verzi textu jsem v září roku 2009 obhájil jako disertační práci na Filozofické fakultě UK. Vedoucím mého studia byl Tomáš Kubíček. Velmi rád vzpomínám na skvělé doktorské semináře Jiřího Trávníčka a Petra A. Bílka. Děkuji také kolegům z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Některé části

koten.indd 13

21.5.2013 18:49:55

[14]

textu jsem prezentoval na ústavních kolokviích či publikoval v kolektivních monografiích (např. kolokvia a monografie Vyprávění v kontextu, Performance / performativita, sborník Heterologica k devadesátinám Lubomíra Doležela). Poděkování si stejnou měrou zaslouží kolegové a studenti z mé „domovské“ Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem i řada přátel z oboru, s nimiž jsem ve stálém kontaktu.

Ačkoliv jsem text původní práce přepracoval, nedoplňoval jsem do něj další odborné texty, se kterými jsem se seznamoval teprve v průběhu psaní (přestože v některých případech šlo o důležité příspěvky k tématu). Platí to například o brilantních studiích Petra Koťátka nebo Richarda Walshe.

koten.indd 14

21.5.2013 18:49:55

[15]

1/ Prag m at i cké a séman tické t e or i e fi kce

V rámci teorie fikcionality lze rozlišit sémantické a pragmatické přístupy.1) Neznamená to však, že jde o zcela nesourodé teorie. Sémantické a pragmatické přístupy se navzájem prostupují a doplňují, liší se často jen v logice výkladu. Sémantické přístupy jsou založeny na otázce: „Co je fikce?“ Každá komunikační výměna mezi mluvčím a adresátem obsahuje sdělení,2) které vypovídá o nějakém kontextu (referuje). V běžné komunikaci referujeme ke kontextu, který existuje v aktuálním světě (vypravuji například o svém autě). Zvláštnost fikce spočívá v tom, že se vypovídá o kontextu, který v aktuálním světě neexistuje (mohu například vyprávět příběh o létajícím koberci). Jestliže se sémantické přístupy zaměřují především na vztah sdělení a kontextu (tj. na referenci), pragmatické přístupy obvykle argumentují, že sama povaha referentu fikčnost neurčuje (i příběh o autu, které vlastním, může být fikční), a proto obra­cejí pozornost ke způsobu, jak mluvčí vypovídá, tj. k jeho komunikačním záměrům a ke způsobům, jak jsou adresáti schopni tyto záměry rozpoznat a rozumět jim. Východiska obou teorií znázorňuji ve schématu: 1) Podobně např. člení D. Gorman heslo „Fiction, Theories of“ in Routledge En-

cyclopedia of Narrative Theory. Srov. D. Herman — M. Jahn — M.‑L. Ryan (eds.): Routledge Encyclopedia of Narrative Theory (London: Routledge, 2005), s. 163–167. Dále srov. např. J. Tlustý: „Teorie fikčních světů mezi sémantikou a pragmatikou“, in Svět literatury, č. 43, s. 66–70.

2) R. Jakobson: „Lingvistika a poetika“, in týž: Poetická funkce (Jinočany: H&H, 1995 [1960]), s. 78.

koten.indd 15

21.5.2013 18:49:55

[16]

KONTEXT

„Co je fikce?“ (doména fikční sémantiky)

SDĚLENÍ MLUVČÍ . . . . . . . . . . . . . . . . ADRESÁT „Jak se dělá fikce?“

KONTAKT

(doména fikční pragmatiky)

KÓD

Sémantické přístupy

Roman Jakobson, z jehož schématu jsem vyšel, se otázkou fikčnosti nezabýval. Soustředil se na zkoumání jazykových funkcí, mezi nimiž rozlišil i funkci poe­ tickou, která je příznačná pro texty umělecké literatury.

Jazyk literatury se podle Jakobsona zaměřuje na samo sdělení. To je celkem zřejmé u poezie, kde se forma sdělení na první pohled odlišuje od běžné výpovědi (poetický jazyk obsahuje tropy, figury, rytmus, rým apod.). Ale jak je to s lite­rárností v případě epiky a dramatu, o nichž se lingvista přímo nezmínil? Jakobson to neříká explicitně, ale epická a dramatická literatura může být chápána jako sdělení bez kontextu, neboť jde v převážné míře o fikce. A kontext ve fikční literatuře lze popsat jako výhradně jazykovou realitu.

Otázka reference se tedy stala určující pro sémantické teorie fikce, i když v některých případech se teoretici jedno­značnému vyjasnění povahy referentu vyhýbají. To ­platí například o mimetických teoriích. V jejich základu stojí stanovisko, podle kterého úkol fikční literatury spočívá ve schopnosti vypovídat o světě, v němž žijeme, což nijak nemění ani fakt, že se zobrazený svět může od své aktuální předlohy odlišovat.

Druhou teorii jsem již vysvětlil na příkladu Romana Jakobsona. V radikální podobě se tvrdí, že fikční texty referenci vůbec nemají. Postavy a události (denotáty), k nimž fikční literatura odkazuje, mají čistě jazykovou povahu, fikční postavy a události neexistují mimo diskurs.

koten.indd 16

21.5.2013 18:49:55

[17]

Třetí teorie referenci fikčním textům přiznává, avšak umisťuje referent mimo oblast aktuálního světa. Když autoři fikce tvoří, dávají vzniknout nové realitě, nevypovídají tedy o světě, jenž nás obklopuje.

Nechci zde vzbudit dojem, že existují tři ucelené sémantické teorie fikčnosti, předchozí výklad byl nezbytným zjednodušením. Ve skutečnosti se v rozmanitých konceptech jednotlivé argumenty překrývají, přehledná taxonomie by byla složitá a vyčerpávající. Následující přístupy pojednám výběrově, abych ukázal, jak lze o fikcích na bázi reference uvažovat.

Mimetická sémantika: fikce odkazují k aktuálnímu světu Již v časech Platóna a Aristotela bylo do poetiky uvedeno slovo mimesis. Tento pojem odkazuje k různým způsobům tvůrčí nápodoby. Platón v Ústavě vysvětluje Sókratovými ústy umění prostřednictvím metafory zrcadla — malíř i básník napodobují („odrážejí“) smyslový svět.3) Podle Aristotela však „úkolem básníka není podávat, co se skutečně stalo, nýbrž to, co by se státi mohlo“.4) Mimeze je uměním „skládat“ pravděpodobné příběhy. Rea­lita tedy není jen napodobována, ale znovu ztvárňována. Nic to však nemění na tom, že referent je umisťován do aktuál­ního světa.

Posuďme, jak dále argumentuje Aristotelés v Poetice: Dějepisec a básník se totiž neliší tím, že píše veršem nebo prózou; vždyť i dílo Hérodotovo by se dalo převést do veršů a v té veršové formě by zůstalo jakýmisi dějinami stejně dobře jako bez veršů. Oba se však liší tím, že jeden vypráví, co se stalo, kdežto druhý, jaké věci by se stát mohly. Proto je poezie věc filozofičtější a vážnější než historie; báseň totiž líčí spíše věci obecně platné, kdežto dějepisectví jednotlivosti. Obecně platné je to, co asi člověk určitých vlastností pravděpodobně nebo nutně hovoří či dělá; na to se zaměřuje poezie a dává postavám jména. Jednotlivostí myslím, co učinil např. Alkibiades nebo co se mu stalo.

(Aristotelés: Poetika, 1964, s. 45; zvýraznil JK) 3) Platón: Ústava, přel. R. Hošek (Praha: Svoboda — Libertas, 1993, s. 437–442.

4) Aristotelés: Poetika, přel. J. Nováková (Praha: Orbis, 1964), s. 44.

koten.indd 17

21.5.2013 18:49:55

[18]

Z úryvku je patrné, že filozof pro diferenci mezi fikčním a historickým vyprávěním nenachází žádné formální příznaky. O světě lze vypovědět mnohé, a to nejen prostřednictvím historického vyprávění, nýbrž i prostřednictvím fikcí, které ale nevypravují o konkrétních jednotlivinách, vyprávějí o obecninách.

S podobným stanoviskem se setkáme i v moderní literární vědě; patrně nejznámějším případem je kniha Mimesis Ericha Auerbacha. Autor vykládá dějiny západní literatury, přičemž normou estetické hodnoty je mu schopnost ztvárnit realitu. Proto oceňuje například Boccacciovo umění vyvolat „živý obrázek všedního života“ nebo Stendhalovo a Balzakovo mistrovství vytvářet „dílo z velikých problémů doby“.

Auerbach se domnívá, že některé pasáže knih závisejí na znalosti historického kontextu aktuálního světa; například scéna z Červeného a černého by byla „takřka nesrozumitelná bez přesné a detailní znalosti politické situace, společenského rozvrstvení a hospodářských poměrů určité dějinné chvíle“,5) do kterých Stendhal vyprávěné události situuje.

Tuto skutečnost, že znalost aktuálního světa potřebujeme pro rekonstrukci světa fikčního, nepopírá žádná z teorií fikčnosti. V takto pojaté mimetické teorii ovšem vztah hranice mezi aktualitou a fikcí vůbec není nastolen, neboť poslání literatury spočívá v zachování modelu jediného světa.

Zpochybnění ontologické povahy referentu by totiž zároveň mohlo vyústit v oslabení definice, která spatřuje úkol literatury v reprezentaci (a re­‑prezentaci) skutečnosti.

Fikce jako texty s prázdnou extenzí Předchozí teorie chápe referent fikčního textu jako obecninu aktuálního světa. Teorie, o kterých pojednám nyní, sice přiznávají fikčním entitám status jednot­ livin, avšak upírají jim existenci mimo jazyk. Dodejme, že některé z níže probíraných přístupů nesoustředí pozornost na fikčnost, nýbrž na literárnost. Jelikož je však jazyk lite 5) E. Auerbach: Mimesis, přel. V. Kafka a kol. (Praha: Mladá fronta, 1968 [1946]),

s. 384; zvýraznil JK.

koten.indd 18

21.5.2013 18:49:55

[19]

ratury objasňován na základě nulové extenze, fikčnost je povýšena na konstitutivní prvek literárnosti.

Nejrozšířenější argument těchto teorií je spojen s moderní filozofií. Podle myslitelů, jako byl například Gottlob Frege, má literární jazyk6) prázdnou referenci. Tato skutečnost však nebrání v rozumění významu literárních (i jiných uměleckých) děl — jako čtenáři víme, že úkolem básnického jazyka není referovat ke světu, nýbrž vyvolat estetický prožitek: „Otázkou po pravdivosti bychom ztratili požitek z umění a zvrátili bychom vše ve vědecké pojednání. Proto je nám také zcela lhostejné, jestli například jméno ,Odysseus‘ má nějakou referenci [eine Bedeutung — pozn. JK], pokud tuto báseň pojímáme jako umělecké dílo.“7) Předchozí argumentace je stále živá, což dokládají i modernější díla, například Jazyky umění Nelsona Goodmana. Autor knihy sice v kapitole o fikcích zmiňuje příklady vesměs z výtvarného umění, avšak totéž samozřejmě platí i pro literaturu. Goodman charakterizuje „obraz pana Pickwicka“ či „obraz jednorožce“ jako zobrazení s nulovou extenzí.8) S obdobným stanoviskem, přestože vzešlo z odlišného myš­ lenkového podhoubí, se setkáme i v pracích strukturalistů.

Ferdinand de Saussure „přesměroval“ zájem lingvistů z osy ja­zyk–svět do vnitřní struktury jazykového systému, což vyústilo mimo jiné ve formalistickou představu básnického jazyka jako samoúčelného výrazu. Formalisté se tématu fikčnosti nevěnovali, nicméně proti referenčnímu jazyku postavili do zřejmého protikladu jazyk literatury, který chápali jako sebereferenční.

6) Jazyk literatury nemá referent, a proto je literatura fikcí. Fregovo pojetí tedy im-

plicitně chápe fikčnost jako distinktivní rys literárnosti, což je stanovisko, s nímž se setkáme v řadě dalších teorií (viz dále výklad o Ingardenovi, Mukařovském, Ohmannovi, Smithové ad.).

7) G. Frege: „O smyslu a významu“, in týž: Logická zkoumání. Základy aritmetiky, přel. J. Fiala (Praha: OIKOYMENH, 2012), s. 24. Srov. týž: „Über Sinn und Bedeutung“, in týž: Schriften zur Logik und Sprachphilosophie (Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht, 1994), s. 34. V českém překladu je užito slovo „význam“.

8) N. Goodman: Jazyky umění, přel. T. Fulka a kol. (Praha: Academia, 2007 [1976]), s. 33–34.

koten.indd 19

21.5.2013 18:49:55

[20]

Promyšlenější teorie pražských strukturalistů od myšlenky dvojího jazyka upustily a vzájemnou opozici začaly umisťovat na funkční rovinu. Například Jan Mukařovský ve studii „Jazyk spisovný a jazyk básnický“ o básnickém jazyce říká: „Téma básnického díla nemůže být hodnoceno podle svého poměru k mimojazykové skutečnosti vstupující do díla, nýbrž je součástí významové stránky díla […]. Jediná náležitá nauka o takzvaném obsahu básnického díla je sémantika tématu.“9) Autor jasně odlišuje jazyk, jehož funkcí je vypovídat o světě, od básnického jazyka, který vypovídá pouze fiktivně, neboť referent, k němuž se odkazuje, je jazyku podřízen, respektive vyplývá z jeho schopnosti nést význam. S výkladem Mukařovského stanoviska jsme se již vydali do blízkosti argumentace z pozic pragmatiky.10) V tomto případě se znovu jasně vyjevuje, že ostrý předěl mezi sémantickými a pragmatickými teoriemi vést nelze, výklady se jednoduše doplňují.

Sémantika fikčních světů: referent v možném světě Nejasnosti kolem kategorie referentu přivedly některé teoretiky k návrhům, jak potíže eliminovat; patrně nejznámějším z nich je teorie fikčních světů, která si z formální sémantiky vypůjčuje koncept možných svě‑ tů. Podle Saula Kripka, Davida Lewise a dalších filozofů můžeme kromě univerza, jež vnímáme jako realitu, vzít do úvahy i jeho alternativy, „možné světy“.11) Zatímco aktuální svět existuje nezávisle na reprezentacích, možné světy jsou produkty mentální aktivity (představujeme si je, obáváme se jich, toužíme po nich, mluvíme o nich atd.).

Logikové vyvinuli koncept možných světů, aby vyjasnili, co je možné, co je nutné a co nemožné. Uvažme například tyto věty: [1] Jana z Arku byla v roce 1430 v Rouenu upálena.

[2] Jana z Arku nebyla v roce 1430 v Rouenu upálena.

9) J. Mukařovský: „Jazyk spisovný a jazyk básnický“, cit. dílo, s. 123.

10) Mukařovský o pragmatice explicitně nemluví, protože pragmatiku podřazuje

sémantice.

11) Srov. B. Fořt: Úvod do sémantiky fikčních světů (Brno: Host, 2005), s. 55–56.

koten.indd 20

21.5.2013 18:49:55