tento vztah existuje mezi dvěma a více členy, které jsou na sobě syntakticky nezávislé a které jsou spjaty významovými vztahy interpretovatelnými pomocí logických operátorů konjunkce a disjunkce; 3. vztah apozice: tento vztah existuje mezi dvěma větnými členy, které obsazují identickou syntaktickou pozici a které jsou v daném kontextu interpretovatelné jako koreferenční (mezi nimi se pak vytvářejí významové relace typu identifikace, klasifikace, kvalifikace, výčtu, vytčení, vyloučení či identity). Jestliže jsou větné členy syntakticky rozvíjeny dalšími samostatnými slovy (větnými členy), tvoří stavební jednotku věty vyšší komplexity: frázi (MČ3: 19; v složkových gramatikách složka/konstituent — srov. ESČ, heslo Složka). Fráze je tvořena skupinou slov, která jsou hierarchicky uspořádána. Na vrcholu fráze se nachází slovo, které nerozvíjí žádnou její část, nýbrž je v dané frázi pouze rozvíjeno. Fráze zastává ve větě tu syntaktickou funkci, kterou má slovo nacházející se na jejím vrcholu. Jelikož je termín věta víceznačný (viz následující odstavec), používám v případě, kdy je nutné pojmenovat jednotku obsahující jedno VF, v souladu s mezinárodní terminologií pojem klauze.3 Jestliže je do syntaktické struktury jedné klauze zanořena jiná, a to ve formě jejího větného členu, pak takový útvar považuji za hypotaktické souvětí (někdy bývá v českém prostředí takový útvar hodnocen jako složená věta), přičemž klauzi, která je stavební jednotkou jiné klauze, hodnotím jako klauzi zanořenou (tradičně věta vedlejší), a tu, jež je klauzi zanořené syntakticky nadřazena, jako klauzi maticovou (tradičně věta řídící). Výrazy, které formálně manifestují závislost zanořené klauze na klauzi maticové, nazývám subjunktory a považuji je za součást syntaktické struktury zanořené věty (tvoří je hypotaktické spojky a relativa). Výrazy, které jsou v maticové klauzi syntakticky „asociovány“ s vedlejší větou (jsou s ní koreferenční), a to tak, že ji buď anticipují, anebo resumují, označuji jako korelativní výrazy. Mezi zanořené věty řadím také tzv. nepravé vedlejší věty. Kromě toho mohou být také spojeny klauze, které jsou na sobě syntakticky nezávislé. Takový typ spojení hodnotím jako parataktické souvětí a formální prostředky jeho signalizace nazývám koordinátory (tvoří je koordinační spojky, příslovce, deiktické výrazy a částice). Výrazy, které v první klauzi koordinačního spojení anticipují typ koordinačního vztahu (resp. typ koordinátoru), považuji za výrazy preparativní (např. buďto, sice, nejen, netoliko). Termín věta tedy může označovat: 1. jednotku, která obsahuje jen jedno VF (tj. — jak již bylo řečeno v předchozím odstavci — jednotku typu klauze); 2. jednotku, která představuje gramaticky organizované spojení dvou klauzí (dvojic vět, srov. Grepl — Karlík 1998: 354); 3. útvar, který je syntakticky a sémanticky uzavřený a který může obsahovat n-tici klauzí. První dva typy představují 3 Někdy se tímto termínem pojmenovávají také tzv. polovětné útvary, tj. útvary obsahující slovesnou formu, která nevyjadřuje určité kategorie (tzv. small clauses). Termínem klauze se v mém výkladu pojmenovávají jen struktury obsahující VF.
11
Enklitika_sazba_v03.indd 11
27.3.2014 18:28:10