1
Úvodní otevření a vymezení problému
Během své dřívější práce na souboru studií Kacíři, rouhači, ironikové (2007), pojednávajícím o specifických zpracováních církevní a náboženské tematiky v české polistopadové próze, jsem se setkával mimo jiné s díly, která různé biblické a legendární příběhy přetvářela polemicky a kontroverzně. Některá z těchto děl nesla v titulu nebo podtitulu označení apokryf (respektive apokryfy), další byla se stejným výrazem, případně s adjektivem apokryfní spojována v předmluvách a doslovech, v anotacích na knižních přebalech, v recenzích nebo literárněhistorických studiích. Tehdy jsem se takovými prózami zabýval spíše jen selektivně a převážně v jednom aspektu (stylistickém), přesto bylo evidentní, že podstatnou roli v jejich přiřazení k apokryfům sehrávají podobnosti a analogie (někdy i přiznávané) s krátkými texty Karla Čapka sebranými v Knize apokryfů (1945). V konotacích takto aktualizovaného pojmu apokryf však mohou stále rezonovat též jeho starší významové modifikace a posuny. V dějinách slovesné kultury se totiž inkriminovaný pojem nejdříve vztahoval ke starověkým kultovním spisům: Řecký výraz άπόκρυφος (skrytý, utajovaný) měl původně kladný význam a v uzavřených (esoterických) náboženských skupinách označoval cenné texty, obsahující utajované nauky (Pokorný 2001: 31). Záhy se však do sémantiky tohoto pojmu začala promítat další okolnost, která jeho hodnotu převracela — v podmínkách konstituující se jednotné křesťanské církve byly apokryfy vnímány jako texty podezřelé, nevhodné, podvratné, nepravé: Církevní autoři, kteří chtěli evangelium hlásat všem lidem a utajování nauky v zásadě odmítali, začali pojem άπόκρυφος, άπόκρυφα […] užívat v negativním smyslu, který splýval s významem „falešný, nepravý“ […] (tamtéž: 31). Rozhodující byl přitom nakonec jejich poměr k rodící se a prosazující se ideji kánonu liturgických 9