Ty už si chlapečku

A teď už tedy ten slíbený fotbal. Obdrželi jsme pozvánku na vesnický fotbalový turnaj. Byl to Mistřín, kde jsme se měli dostavit a odehrát několik zápasů proti jiným mužstvům. Prvořadým úkolem bylo zajistit dopravu nejen na tuto akci, ale hlavně i zpět. Řídit nechtěl jako vždy nikdo. Volba řidiče byla ale jasná. „Michale, budeš to ty, auto máš veliké a fotbal hrát nechceš, tak budeš řídit“, pronesl nekompromisně kapelník a ještě dodal: „A minimálně 2 kartony k tomu. Nezapomeň!!!“ Vyjeli jsme a postupně nastupovali další spoluhráči většinou se slovy: „Vzál sem letošní“. Cesta ubíhala rychle, a jelikož Mistřín není daleko, stihli jsme pokoštovat akorát Rýňák, Sylván, Pálavu a několik letošních. Z auta jsme vystupovali sebejistě za doprovodu cinkání skleněných láhví, což vyvolalo hned naši oblibu u soupeřů. Byl krásný letní den, hřiště připraveno, obloha bez sebemenšího mráčku, na teploměru 28°C, od udírny se již vanula nádherná vůně a v bufetu se točila 11°. Vypadalo to vše skvěle. Chlapi, kdo z vás je trenér nebo kapitán, vítal nás těmito slovy místní mančaft. Kdosi od nás hned pohotově odvětil. „Na co trenér nebo kapitán, my máme přeca kapelníka!“ Mužstev se sjelo 6 vesměs dlouhodobě připravovaných. Všichni naši soupeři měli trenéry a hlavně náhradníky na střídání. Domácí samozřejmě i svůj kotel fanoušků. Některé týmy se dokonce již rozcvičovaly, zatímco my měli na starost vyzkoušet, zdali je pivo dostatečně vychlazené.

Proběhlo losování. Herní klíč byl stanoven na 5 zápasů + semifinále a finále. V našem týmu poté nastalo velké zděšení. „To přeca nemožeme vydržet“, pronesl jeden z trumpetistů. „Co vy, vám je 18, ale nám s Pavlem je už přes 50 a máme každý víc než metrák“, odpověděl kapelník. Dále nebylo co probírat, protože jsme hned nastupovali k zahajovacímu utkání. Do hry jsme se vrhli s velkým elánem, ale brzy nám došel dech. Slunce pálilo, krůpěje potu stékaly jak po čele, tak na zádech. Hřiště bylo najednou nečekaně veliké a povrch na hranici únosnosti. Hrací plocha byla šikmá, nerovný drnovitý trávník značně přerostlý. Technický ťukes nepřicházel v úvahu. Nějak jsem nemohl nalézt své místo ve hře. Začal jsem ve středu pole, poté se stáhl do obrany, zkoušel jsem i chytat. Pustil jsem dva hloupé góly a v bráně mě nahradil Franta, který si natáhl sval a nemohl, nebo spíš nechtěl, nadále sprintovat. Ukázalo se, že to bylo šťastné řešení. Franta nekompromisně likvidoval soupeři jednu šanci za druhou a díky němu jsme prohráli pouze 4:1. Naše popularita touto prohrou značně vzrostla. Byli jsme zváni na panáky a pivo bylo stále dobře vychlazené.

Hned o této naší pause však kapelník svolal poradu. „Tak chlapi, tak to asi nepůjde, co s tím budeme dělat?“ „Žádný strach“, říká naše fotbalové eso, „Já vám ukážu, jak to děláme u nás na Suchově“. Vzal do ruky flašku pálavy, půlčíka trnkovéj a vydal se hledat rozhodčího. Za 20 minut se vrátil s prázdnýma rukama a já se mylně domníval, že je vše, jak má být.

Do druhého zápasu jsme nastoupili s opatrnou defenzivní taktikou. I já se rozhodl pro těsnou osobní obranu a nalepil jsem se na protřele vypadajícího útočníka. Zcela jsem ho vyřadil ze hry. Nesměřovala na něj jediná přihrávka. Cítil jsem, že nastal čas dorazit ho i psychicky a jelikož byl víc jak o 20 let mladší, sykl jsem na něj: „Ty už si chlapečku nekopneš!!!“. Užasle se na mě podíval a pak mě sdělil: „Já jsem rozhodčí, ty vole…“

Za DH Blatnička Miroslav Zalubil a Pavel Marek¨