Page 1


Moje pocity se ale rozhodně nemohly srovnávat s Miinými. U  oběda seděla na opačném konci jídelny než my, upřeně zírala před sebe a  nevnímala utěšování svých kamarádek. V  bledém obličeji měla červené skvrny a  oči měla zarudlé. Když jsem procházela kolem ní, neřekla nic zlomyslného. Žádné nafoukané vtípky. Žádné výsměšné pohledy. Lissa ji zničila přesně tak, jak Mia slibovala, že zničí nás. Jediný, kdo na tom byl ještě hůř než Mia, byl Christian. Na rozdíl od ní neměl problém sledovat ten šťastný pár. V obličeji se mu při tom zračila neskrývaná nenávist. Jako obvykle si toho nikdo kromě mě nevšiml. Asi po desátém pohledu na Lissu mazlící se s  Aaronem jsem se zvedla od oběda dřív a  vydala se za profesorkou Carmackovou, která vyučovala živlovou magii. Už delší dobu jsem se jí chtěla na něco zeptat. „Rose, ano?“ Zatvářila se udiveně, že mě vidí, ale nebyl v tom vztek ani znechucení, jako u poloviny ostatních profe­ sorů. „Jo. Mám dotaz ohledně… no, magie.“ Pozvedla obočí. Novicové nestudovali magii. „Jistě. Co bys­te ráda věděla?“ „Tuhle jsem slyšela, jak kněz mluvil o svatým Vladimírovi… Nevíte, na jakej živel se specializoval? Myslím Vladimíra, ne toho kněze.“ Zamračila se. „Zvláštní. Je tady tak slavný, že mě udivuje, že s tím ještě nikdo nepřišel. Nejsem na něj žádný odborník, ale ve všech těch příbězích, co jsem o něm slyšela, se nevy­ skytuje nic, co by ho, řekněme, spojovalo s nějakým určitým živlem. Anebo to nikdo nezaznamenal.“ „A co ty jeho léčitelský schopnosti?“ postrčila jsem ji. „Je nějakej živel, kterej vám umožňuje tohle dělat?“ „Ne, o žádném takovém nevím.“ Rty se jí zvlnily do ne­ patrného úsměvu. „Věřící by řekli, že uzdravoval silou Boží, 183


a ne žádnou živlovou magií. Koneckonců jedna věc, která se v těch příbězích zmiňuje s jistotou, je to, že byl ,pln ducha‘.“ „Je možný, že se na nic nespecializoval?“ Její úsměv se vytratil. „Rose, skutečně se bavíme o svatém Vladimírovi? Nebo o Lisse?“ „Ne tak úplně…“ vykoktala jsem. „Vím, že je to pro ni těžké – zejména před všemi jejími spo­ lužáky –, ale musí být trpělivá,“ vysvětlila mi opatrně. „Dojde k tomu. Vždycky k tomu dojde.“ „Někdy ale ne.“ „Zřídka. Ale nemyslím, že by byla jednou z těch, které to nikdy nepotká. Ve všech čtyřech živlech projevuje nadprů­ měrné schopnosti, i když nikde nedosáhla úrovně specializa­ ce. Jeden element co nevidět začne ovládat lépe než ostatní.“ To mi vnuklo nápad. „Dá se specializovat na víc než na jeden živel?“ Zasmála se a zavrtěla hlavou. „Ne. Vyžadovalo by to příliš mnoho síly. Ni­kdo nedokáže zvládnout celou magii, aniž by se zbláznil.“ No výborně. „Dobře. Díky.“ Vykročila jsem ke dveřím, když vtom mě napadlo ještě něco. „Pamatujete na paní profesorku Kar­po­ vou? Na co ta se specializovala?“ Profesorka Carmacková nasadila nepříjemný výraz, stejně jako jiní profesoři, když padla zmínka o Karpové. „Vlastně…“ „Co?“ „Málem jsem na ni zapomněla. Myslím, že právě ona pat­ řila k těm zřídkavým případům, kdy někteří svou specializaci nikdy neobjeví. Ovládala všechny čtyři živly, ale opravdu jen na nízké úrovni.“ Po zbytek odpoledního vyučování jsem přemýšlela o tom, co mi řekla profesorka Carmacková. Snažila jsem se to za­ pracovat do své teorie, že Lissu, Karpovou a Vladimíra něco 184


spojuje. Taky jsem pozorovala Lissu. Chtělo s ní teď mluvit tolik lidí, že ani nezaregistrovala moje mlčení. Přesto se na mě ale často usmívala a v očích se jí zračila únava. Smát se a bavit se celý den s lidmi, které neměla dvakrát v oblibě, si vybíralo svou daň. „Mise splněna,“ oznámila jsem jí po vyučování. „Můžeme zastavit projekt vymejvání mozků.“ Seděly jsme na lavičce na nádvoří a Lissa klátila nohama. „Co tím myslíš?“ „Zvládlas to. Přesvědčilas lidi, aby mi neztěžovali život. Zničilas Miu. Ukradlas Aarona. Pár týdnů si s ním ještě hraj a pak ho odhoď stejně jako ostatní královský. Budeš mnohem šťastnější.“ „Ty myslíš, že teď šťastná nejsem?“ „Vím, že nejsi. Některý večírky jsou zábava, ale ty nesná­ šíš předstírat, že kamarádíš s lidma, který nemáš ráda – a ty nemáš ráda většinu z nich. Vím, jak tě v noci Xander vytočil.“ „Je to vůl, ale s tím si umím poradit. Kdybych s nima pře­ stala kamarádit, všechno by se zas vrátilo do starých kolejí. Mia by po nás zase šla. Takhle nás nemůže prudit.“ „To za to přece nestojí, když tě prudí všechno ostatní.“ „Mě nic neprudí.“ Vyznělo to trochu jako sebeobrana. „Fakt?“ zeptala jsem se drsně. „Protože jsi tak strašně za­ bouchlá do Aarona? Protože už se nemůžeš dočkat, až si to spolu zase rozdáte?“ Civěla na mě. „Už jsem ti někdy řekla, že občas umíš bejt pěkná mrcha?“ Nebrala jsem to na vědomí. „Jen se ti snažím říct, že i bez toho všeho máš dost starostí. Kvůli těm nátlakům, co pořád používáš, úplně vyhoříš.“ „Rose!“ Úzkostlivě se rozhlédla kolem. „Buď zticha!“ „Vždyť je to pravda. Když to budeš používat pořád, hráb­ ne ti. Opravdu.“ „Nemyslíš, že to trochu přeháníš?“ 185


„A co profesorka Karpová?“ Lissa náhle strnula. „Co je s ní?“ „Ty jsi stejná jako ona.“ „To teda nejsem!“ Z jejích zelených očí zaplál hněv. „Taky uzdravovala.“ Šokovalo ji, když jsem se o  tom zmínila. Tohle téma nás tížilo už dlouho, a skoro nikdy jsme o tom nemluvily. „To nic neznamená.“ „Co když jo? Znáš někoho jinýho, kdo to umí? Nebo něko­ ho, kdo umí používat nátlak na dhampýry i Moroje?“ „Ona nikdy takovej nátlak nepoužívala,“ namítla. „Ale jo. Snažila se ho na mě použít tu noc, kdy odešla. Začalo to fungovat, jenže pak ji odvedli dřív, než to stihla dokončit.“ Anebo to fungovalo? Koneckonců tohle se odehrá­ lo jen měsíc před tím, než jsme s Lissou utekly z Akademie. Vždycky jsem myslela, že to byl můj nápad, ale možná že sku­ tečnou hybnou silou bylo to, co mi řekla profesorka Karpová. Lissa si založila ruce. Tvářila se vzdorovitě, ale pocity měla znepokojené. „Fajn. No a? Tak je zrůda jako já. Nic to neznamená. Hráblo jí, protože… prostě byla magor. S ničím jiným to nemá nic společnýho.“ „Ale nejde jenom o ni,“ řekla jsem pomalu. „Ještě někdo byl jako vy dvě. Přišla jsem na to.“ Zaváhala jsem. „Znáš sva­ týho Vladimíra…“ A  konečně jsem to všechno ze sebe vypustila. Pověděla jsem jí všechno. Řekla jsem jí, jak ona, profesorka Karpová i  svatý Vladimír uměli uzdravovat a  používat supernátlak. Přestože se cítila dotčená, pověděla jsem jí i  o  tom, jak se snadno rozlítili a pak se pokoušeli ublížit si. „Pokusil se o sebevraždu,“ řekla jsem, aniž bych se jí po­ dívala do očí. „A taky jsem si všimla jizev na kůži profesorky Karpový – jako by si chtěla rozdrásat obličej. Snažila se ty jizvy a rány schovávat pod vlasy, ale já si všímala, že jí přibý­ valy pořád nový škrábance.“ 186


„To nic neznamená,“ trvala na svém Lissa. „To je všechno jen náhoda.“ Znělo to, jako by tomu chtěla věřit, ale částečně tomu asi i věřila. Jenže zároveň se zoufale toužila dovědět, že není zrů­ da, že v tom není sama. I když ty zprávy byly špatné, aspoň teď věděla, že existují i jiní, jako je ona. „Je náhoda i to, že nikdo z vás nemá žádnou specializaci?“ Převyprávěla jsem jí svůj rozhovor s  profesorkou Car­ mackovou a  vysvětlila svou teorii o  specializaci na všechny čtyři živly. Taky jsem zopakovala profesorčinu poznámku o tom, jak by to člověka zničilo. Když jsem skončila, Lissa si promnula oči a trochu si při tom rozmázla make-up. Chabě se na mě usmála. „Nevím, co je šílenější: jestli to, cos mi právě řekla, nebo to, že jsi něco přečetla, abys tomu přišla na kloub.“ Ušklíbla jsem se a ulevilo se mi, že se Lissa vzchopila nato­ lik, že je schopná žertovat. „Hele, já umím číst.“ „Vím, že jo. A  taky vím, že ti trvalo rok, než jsi přečetla Šifru mistra Leonarda.“ Zasmála se. „Za to jsem nemohla! A nesnaž se změnit téma.“ „Nesnažím.“ Usmála se a povzdechla. „Jenom nevím, co si o tom všem myslet.“ „Nemusíš si myslet nic. Hlavně už nedělej nic, co by tě rozzuřilo. Pamatuješ na proplouvání ve středním proudu? Vrať se k tomu. Bude to pro tebe mnohem jednodušší.“ Zavrtěla hlavou. „To nemůžu. Zatím ještě ne.“ „Proč ne? Už jsem ti řekla…“ Zarazila jsem se, jelikož mě udivilo, že jsem na to nepřišla dřív. „Nejde jenom o Miu. Ty to všechno děláš proto, že si myslíš, že se to od tebe očekává. Pořád se snažíš být jako Andre.“ „Moji rodiče by chtěli, abych…“ „Tvoji rodiče by chtěli, abys byla šťastná.“ „To není tak snadný, Rose. Nemůžu tyhle lidi napořád ig­ norovat. Taky jsem královská.“ 187

Vampýrská akademie - ukázka  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you