Page 1

č.2 / CT 10.5.2012 / DENÍK FESTIVALU ZLOMVAZ 2012

Zahájení 9.5.2012

Zlomvaz na plné Obratle

úv odník

Úvodník… Napsat úvodník… Úvodník do druhého čísla Obratle… Zní to lehce… Pár set znaků… Nic víc. Ale! Ono to tak lehké není! Zvláště když se vám do ruky dostane první tištěné číslo Obratle a vy zjistíte, že tak trochu připomíná písmenkovou polévku, které zarovnání do bloku také nic neříká. Zvláště když se během druhého zlomvazového dne v redakci zblázní většina notebooků. Zvláště když někteří svůj notebook (v době Zlomvazu pravá ruka každého redaktora) nemůžou v nánosu papírů, pet lahví a obalů od čokolády najít. Zvláště… No dost bylo ale fňukání na úvodní stránce! Druhý zlomvazový den je za námi a v útrobách DAMU to vře, chvílemi i řve. Středeční ráno bylo ve znamení diskuze, koblih a kávy na střešních Raňajkách. Pak už se festivalový den rozjel na plné obratle a ožila nejen budova školy, ale i její okolí. 3D čtení v učebnách, Tartúf a My funny games v DISKu, Trash na střeše a performance ve Zlaté uličce. A jak už to tak bývá – když si lidé nemají co říct, nebo napsat – přijde na řadu počasí! Meteorologové na třetí den hlásí slunečno s občasnými přeháňkami, uvidíme, jaké počasí bude u nás v Obratli! Tak a je to! Úvodník je hotov a ani to nebolelo! P. S.: Karol přijel!

Petra Lásková

WWW.ZLOMVAZ.CZ __ DAMU + DISK + Divadlo Na zábradlí ___ www.facebook.com/zlomvaz.obratel


Kdo objeví pravdu, zemře

Naše kruté hry Jak moc zlí a krutí k  sobě umíme být? Kdy si ‘jen’ hrajeme, kdy manipulujeme a kdy cíleně ničíme lidi kolem sebe? Kolik krutosti se v nás ukrývá? KALD nás vystaví devadesáti minutám lidské zlovůle a trýzně, ze které není úniku. Před vstupem do sálu DISKU každý divák dostane návleky, na koho nezbyde, musí nekompromisně zout boty. Čistota scény musí být zachována. Bez vyjímky. Kompromisy zde od začátku neexistují. Bílá podlaha a závěsy, obklopující scénu, tvoří uzavřený svět. Svět, který se tváří být perfektním a ‘čistým’. Jeho pravidla, dá-li se to tak říct, jsou zvrhlá a postrádají logiku. Představení nám odkrývá jeho tajemství, úchylky, surovost a absolutní neúctu k člověku. Zprvu to vypadá jako skupinová terapie. Půlkruh postavený z židlí, na kterých sedí jednotliví herci. Dialogy plynou tak přirozeně, že v  kombinaci se slovní interakcí publika je těžké rozeznat, kdy se začíná hrát. Skupina si neustále klade banální otázky. Proč je na světě tolik herců? Jsou zvířata schopna plakat? Hledání odpovědí provází smích na straně diváků i  herců. Uvolněná atmosféra se rychle proměňuje, čímž se zrychluje tempo hry. Vtipy se vytrácejí, střídají je pocity trapnosti a studu. Už nejde o společné rozhovory kamarádů, ale o nebezpečné hry, ve kterých přežije jen nejsilnější. Obětí není nikdo a  zároveň všichni, každý ze skupiny si projde utrpením. Psychickým i fyzickým. Plivání, facky, kopance a surové vytahování kůže, naturalisticky provází celé představení. Jeden plivne nebo uhodí a v minutě se přidají ostatní. Jakmile je vybrána oběť , kterou se postupně stane každý, je trýzněna všemi. Slabost jednotlivce proti síle velké skupiny. Rozehrávají se nám před očima čím dál absurdnější obrazy. Násilí páchané na jiných nabývá na intenzitě a  děsivé rozmanitosti. Agresivita, kterou si na sobě vzájemně vybíjejí, působí v  jednu chvíli jako brutální klauniáda. Téměř artistická čísla doplňují údery pěstí a házení o zem. Brutalitu střídá intimní scéna, muž a  žena ve spodním prádle se navzájem dotýkají svých těl. Fyzická blízkost neznamená blízkost citovou. Z  letmých doteků se stane surové tahání za kůži toho druhého. Vše podkresluje hudba a zpěv dvou dalších herců. Bolest je takřka hmatatelná a  scéna tím balancuje na hranici únosnosti. Herecky sehraný tým představí bravurně veškerou brutalitu emocí i homorné momenty. Vzhledem k  tomu, že k  výslednému tvaru se herci dopracovali skrze improvizaci je relativně civilní herectví adekvátní celkovému pojetí inscenace. Nakonec zvítězí a  přežije třetice nejzvrhlejších postav. Na úkor ostatních životů si zachovali ty svoje. Když padne poslední výstřel, který usmrtí Andělu, někdo se zeptá ‘Proč?’. Odpovědí je ‘ Přestalo mě to bavit a mám hlad’. Všichni tři bezostyšně odcházejí ze sálu, stále sledováni kamerou. Vyjdou až na ulic, kde si koupí v přímém přenosu jídlo a  s  plnou pusou se jdou uklonit publiku. Drze a  se vztyčenou hlavou. Magda Baumannová (externí redaktorka) My funny games DAMU režie: Petra Tejnorová dramaturgie: Lukáš Jiřička scénografie: Adriana Černá hudba a sound design: Jan Burian hrají: Sofia Adamová, Andrea Ballayová,Eva Burešová, Mikuláš Čížek, Josef Jelínek,Barbora Kubátová,Marek Menšík, Richard Vokůrka, Petr Vydarený

Scénář nonverbální inscenace vychází z románů Umberta Eca a  George Orwella. Na první pohled tito autoři nemají mnoho společného, ale inscenace Tajemství růže ukazuje, že je pojí zájem o  nesvobodný, nelidský a  manipulační systém uplatňování moci. Přesto, že Ecovy romány jsou historické a Orwellovy sci-fi, dají se sjednotit do harmonického celku. Děj inscenace je prostý, protože ustupuje do pozadí před složitější myšlenkou inscenace. Ale od začátku. Život našeho hrdiny (Jonahes Stebunvoll) se mění po setkání s  neznámým vetřelcem (Irina Andreevna) v oblasti zakázané knihovny. Měl by ho okamžitě udat, ale on to neudělá, a to se mu stane osudným. Spřátelí se a skrze smích postupně objeví svět fantazie, který, jak již bylo zmíněno, je bez hranic, je bezprostřední, svobodný, tedy přesný protiklad jejich reálného života. A díky tomu se z původně pasivního hrdiny stává aktivní odpůrce nastolené moci. Chce najít celou pravdu, a  pak ji ukázat světu. Pravdu sice nachází, ale záhy umírá. Uplatňování moci je bezchybné a nenechá své tajemství uniknout. Inscenace stojí na scénografii a  na hereckých výkonech. Nejprve se budu věnovat scénografii. Tu tvoří pouze knihy. Jsou poskládané do nahodilých hromádek, které při bližším pohledu tvoří vnitřek uzavřeného bludiště. Tento prostor po většinu představení slouží jako zakázaná knihovna, kde se cenzurují knihy. V  některých vsuvkách se ale proměňuje v nekonečné a beztvaré sídlo fantazie, jež herci proměňují svou akcí. V  popředí jeviště se nachází ještě pět rozevřených knih, sloužících jako nástupní místa pro „oficiální smích“, což je rituál opakující se několikrát v  průběhu inscenace a  tvořící protiklad k  živému a  spontánnímu smíchu v  prostoru fantazie. Co se týče hereckých výkonů - jsou vynikající. Oba herci mají širokou škálu mimiky a  jejich pohyby, někdy téměř taneční, jsou velmi propracované. Navíc jsou dokonale propojení se scénou, ale také mezi sebou. Efekt jejich výstupů podporuje i  to, že jsou od sebe fyzicky velmi odlišní – Irina Andreevna je maličká a  drobná, kdežto Jonahes Stebunvoll je vyšší a mužné postavy. U Andreevny je také třeba vyzvednout, že mezi svými dvěma polohami (neznámým vetřelcem a  nadřízeným hrdiny) přechází plynule, i  když jsou to typy protikladné, a obě zvládá bravurně, bez prvoplánových odlišení hodného a zlého. Inscenace jako celek je nabitá energií, srší vtipem a  dokáže z  ní zamrazit ve vážných chvílích. Na ukázané téma ale nabízí jen otázku, ne odpověď. Jiřina Hofmanová Tajemství růže – KALD DAMU (externí redaktorka) režie: Tomáš Legierski dramaturgie: Ondřej Šulc výprava a kostýmy: Hugo Čačko, Radka Josková pohybová spolupráce: Tomáš Legierski a kol. hrají: Jonahes Stebunvoll, Irina Andreevna

PA RT N EŘI

webbyjanovoart H LAVN Í MEDI ÁL NÍ PART NE R

2

ME DIÁLNÍ PARTN E ŘI

Obratel / č.2 / CT 10.5.2012 ______ WWW.ZLOMVAZ.CZ


Dosť už bolo Tartuffa, teraz prichádza Tartúf

foto by Andrea Váňová

VŠMU letos přivezla na pražský Zlomvaz inscenaci, která se tváří jako další z mnoha Moliérových komedií Tartuffe. Vzhledem k tomu, že jsme vyrostli už v rozděleném Československu a byli jsme ochuzeni o  pravidelnou dávku televizní slovenštiny, určitá část její slovní zásoby a gramatiky nám zůstává záhadou. Proto jsme si bláhově mysleli, že Slováci jednoduše francouzský název překládají pěkně podomácku Tartúf. Po zjištění, že autorem má být Baklažán-Gratis Pokolená Golier, nám ale došlo, že to překladatelský záměr (a asi ani překlep) není. Nenechte se zmást festivalovým katalogem, který uvádí jako autora Moliéra, ten „oficiální“ se při převozu z Bratislavy kamsi vytratil. Dramaturgyně Miriam Kičinová a  režisérka Kristína Chlepková přišly se smělým plánem obrátit příběh slavného pokrytce naruby a zobrazit ho jako posledního skauta, Orgonem najatého profesionálního špeha, který má odhalit skutečnou podstatu rodinných vztahů. Jaké jsou tyto vztahy? Bezmála borgiovské – matka v  poněkud rozvleklé expozici téměř svádí nevlastního syna, mraky kokainu se stahují nad služkou Darinou, neprovdaná Mariana je v pokročilém stádiu těhotenství. Co tím hra získala? Tvůrci vytvořili především originální inscenaci, která volně vychází z rodinných konstelací popsaných Moliérem, avšak většinu situací přizpůsobuje tvůrčímu záměru. O  co jsme však byli díky radikální úpravě ochuzeni? Některé situace, vzhledem k  zachování částí textu a  jeho současnému podrobení radikálnímu režijnímu záměru, přicházejí o  svůj vnitřní smysl. Například scéna, v  níž se Orgon stále důrazněji zajímá o  Tartuffovu spokojenost, zatímco mu rázná Darina vnucuje informace o  zdravotním stavu jeho ženy, naráží na nejasnou motivaci pána domu (je-li Tartúf najat, proč se o  něj tak znepokojeně zajímá?). Matoucí je také scéna, v níž se Tartúf nechává poprvé svést Elmírou. Není zřetelné, zda slouží k  vykreslení Tartuffova charakteru, nebo je záminkou pro Damisovo vyhnání. Především ale přicházíme o  hlavní poselství Moliérovy hry: totiž že nejzkaženější jedinci se tváří nejsvatěji. Studenti VŠMU vykreslují svět, ve kterém je vše přesně takové, jakým se zdá. Orgon od začátku tuší, že jeho rodina je zkažená – a  je to pravda. Moralistka Pernellová, jejíž zápal studenti ve shodě s  autorem parodují, kárá rodinu v zásadě oprávněně. Je karikatura, jakkoliv zábavná, v tomto případě na místě? Obdobně vzbuzuje podezření z tzv. „ha-ha efektu“ i obsazení vedlejší postavy Filipky mužem. V  důsledku úprav rovněž dochází k  zploštění některých postav, především Kleanta. Oproti původnímu textu, v němž je hlásnou troubou liberálních myšlenek, tak trochu mluvčím samotného

Obratel / č.2 / CT 10.5.2012 ______ WWW.ZLOMVAZ.CZ

Moliéra, zde funguje jen jako otravný švagr bez vyššího ideového poslání. Míra herecké stylizace je vysoká, což ovšem komediální žánr dobře snáší. Nejvýraznější postavy vytváří Daniel Fischer (Orgon) a Alexandra Palatínusová (Darina). Dominantní služka funguje jako hybatel akcí na straně rodiny – všechny její členy zásobuje alkoholem i  drogami, přichází s  plánem na překažení sňatku Mariany s Tartuffem atd. Její drzost se vyjímá ve scénách s  Orgonem, jehož cholerickou povahu dráždí až k  explozím vzteku a  fyzického násilí. Fischerův Orgon je pro inscenaci stěžejní postavou. Přesně ztělesňuje věk a charakter postavy, do jeho charakteru vnáší odstíny smutku a životní únavy, dojemný okamžik hořce nabitého štěstí ostře kontrastuje s  tragickým vyústěním představení. Sám Tartuffe je v  této režijní koncepci rádoby kladnou postavou, chladným zaměstnancem spíše než spojencem. Herecké řešení Daniela Žulčáka, spočívající v povýšeně elegantní póze (nápadně připomínající Jamese Franca v  počátcích kariéry), je proto odpovídající. Z  nějakého důvodu se v  závěru představení proměňuje v  soudce celé společnosti a  s  Alcestovým trojverším z  Misantropa odchází ze zkažené civilizace do divočiny. Ústředním scénografickým prvkem je dlouhý stůl, na obou stranách zakončený dveřmi. Působí nejen jako hodovní tabule, ale zároveň jako překážka, se kterou musí herci neustále bojovat: přelézat, podlézat nebo chodit přímo po ní. Moderní kostýmy pomohly oddělit dekadentní členy rodiny od těch „slušných“. Všichni, až na Orgona, Tartuffa a  madame Pernellovou, mají pestrobarevné kostýmy, které mnohdy odpovídají modernímu trendu ‚color blocking‘. Z představení odchází divák příjemně pobaven, částečně zmaten občasnými nejasnostmi a  zaujat některými hereckými výkony. Téma pokrytectví se sice vytratilo, zato jsme byli svědky toho, jak nedůvěra a vzájemné lustrace se z politického prostředí dostaly i do soukromí rodinného. A způsobují tak rozklad rodiny. Tartúf – VŠMU režie: Kristína Chlepková dramaturgie: Miriam Kičinová Katka Holá Adam Svozil scénografie: Ján Ptačin kostýmy: Michaela Mokrá hudba: Tiger Lillies, Tom Waits hrají: Daniel Žulčák, Daniel Fischer, Judit Bárdos, Anna Nováková, Jakub Lorencovič, Alexandra Platínusová, Otto Culka, Michal Kalafut, Dominika Kavaschová, Lukáš Dóza

3


Když Bůh rapuje

Řezníkova noc Na jedné straně mentálně postižený chlapec Helver, na druhé Karla bojující se svými výčitkami. Dvojice, která je na sobě vzájemně závislá – chvílemi se možná stahují ke dnu, ale v době, kdy kolem zuří násilí, jsou si taktéž oporou. Inscenace brněnské JAMU však ambivalenci jejich vztahu neukazuje v plné šíři. To, co je v textu Helverovy noci dramatické, téměř pomíjí. V  předloze se nadřazenost neustále přelévá od jedné postavy k  druhé. Karla se nechává chlapcem šikanovat, přijímá vojenské povely - snaží se přistoupit na jeho hru, aby zmírnila krutost situace, jíž byl Helver svědkem. Vzápětí se ujímá žezla ona a připomíná mu jeho chorobu. Misky vah se neustále překlápějí. V  režii Libora Hanzalíka se však překlopí jen jednou a poté se ustálí v rovnovážné poloze. Rozpor chybí i v hereckém projevu Kristýny Šebíkové. Její Karla od začátku působí jako vystrašená žena, která se snaží vyhovět, aby nebyla bita. Když se dozvídá o  ztracené fotografii svého manžela, začne se sice vztekat, ale chybí jí přesvědčivost. Po hysterickém výstupu nenásleduje ani, navzdory očekávání, pocit viny. Mateřského citu by se u ní Helver nedořezal, ani kdyby byl řezníkem, k  čemuž mimochodem dost nevhodně odkazuje jeho kostým. Představitel Helvera Jan Jedlický si dvojlomnost své postavy osvojil o  poznání lépe. Jako chlapec uvězněný v  dospělém těle přiděluje Karle rozkazy s dětskou naivitou. Všechny výlevy vzteku jsou reprodukcí toho, co slyšel od ostatních – od násilnického Gilberta nebo svého doktora. Po každém tvrdém gestu se opět promění v kluka, který se při hře zapomněl a pozoruje následky svého jednání. Vztah ústřední dvojice je téměř po celou dobu inscenace dost nejasný. Nejvíce připomíná manželství veterána poznamenaného válkou a jeho týrané ženy. To je posilněné nesmělým namlouváním Karly při jejich prvním setkání a  jejím vyděšeným, ublíženým výrazem v následujících výstupech. Není se čemu divit, Jedlický vypadá, že by jí jedním mávnutím ruky učesal pěšinku i s páteří. Přitom jeho výška a celková mohutnost nabízí působivý rozpor ve chvílích, kdy působí naprosto zranitelně. Povaha jejich soužití se odhaluje až ke konci. Nic proti překvapivé pointě, ale měly by se pro ni budovat pevnější základy. Pro hru jsou zásadní okolnosti, jež Helvera s Karlou nutí setrvávat v jedné místnosti. Do kuchyňky jako malované (počkat, tentokrát vlastně opravdu malované) varovně doléhají ozvěny pogromů. Ty režie na jeviště převádí pomocí hlášení v rádiu a bušení na dveře. Gilbert však svou snahu k nim vtrhnout vzápětí záhadně vzdává se slovy „kurňa“. Kéž by byl každý násilník podobně nedůsledný a  kéž by byla režie důsledná více. Nelogický vývoj situace má za vinu pravděpodobně dramaturgický zásah do textu, po němž zůstalo dramatické vakuum. „Jamácká“ inscenace Helverovy noci má bezesporu povedené momenty. Bohužel na Zlomvazu byly ty, při nichž je nejdůležitější atmosféra, narušovány přítomností diváka. Více jak minutové vyzvánění telefonu při závěrečné tragické scéně sabotovalo celé vyznění inscenace. Místo dojetí se dostavil stud a touha vlastnit zbrojní pas. K  daným okolnostem slouží hercům ke cti, že se nenechali vytrhnout z  role. Já bych se na jejich místě vytrhl i z jeviště, a hra o jedinci postaveném proti mase by se stala hrou o mase vytlačeném z jedince. Ingmar Villqist: Helverova noc – JAMU překlad: Jiří Vondráček režie: Libor Hanzalík dramaturgie: Otto Kaupinnen výprava, kostýmy: Markéta Šlejmarová lightdesign: Petra Konvicová hudba: Grigorij Tolkačev hrají: Kristýna Šebíková, Jan Jedlinský

4

David Košťák

foto by Dalia Peterová

Mezi životem, smrtí a popelnicemi. Tam se ocitli diváci představení Trash!. A jedna z prvních vět zněla: „Jste připraveni na loutky?“ Diváci přisvědčili. Následoval strhující loutkový kabaret hraný hříšníky pro hříšníky. Kdo si zaslouží jít do nebe a  kdo do pekla? Sedm hříšníků a jejich sedm smrtí. Zběsilý kolotoč osudu a všemocný Bůh, který rapuje. To vše (a nejen to) se dá pohodlně vtěsnat do jediné hodiny. Trash! je podobně jako ostatní inscenace, které vytvořil Matija Solce se studenty herectví KALD, silně rytmizován a rozdělen do několika epizod. Ty jsou sjednoceny nejen tematicky (v  tomto případě jde o  sedm způsobů smrti), ale propojuje je i  výrazná hudební složka inscenace. Hlavní určující hlas má (jako vždy) tahací harmonika, na kterou hraje sám režisér. Ten je navíc po celou dobu společně s herci na jevišti a představení řídí. Udržuje rytmus, dohlíží na správný timing situací. Jeho přítomnost na scéně je ale nenápadná, protože „nediriguje“ představení gesty, ale tóny své harmoniky. Ta je také jediným použitým klasickým hudebním nástrojem. Hrát se dá ale na všechno. Jde bušit příbory do plechovek, je možné použít barevné plastové trubky (laděné na konkrétní tóny), a bít jimi do popelnic i do různých částí vlastního těla. Dřevěné prkno podepřené popelnicemi a  položené na štaflích (tvořící celou scénografii) také není „němé“. V neposlední řadě pracuje Matija Sloce i  s  principy voicebandu. Výsledkem jsou živelné hudební výstupy, které strhávají diváky k podupávání nohou. Navíc heslo, že „hrát se dá na všechno“, lze jen lehce poupravit na „hrát se dá se vším“. Kromě klasických maňásků vyrobených z běžných plyšáků se v inscenaci animují i již zmíněné plechovky a  lžíce. Dokonce i  vlastní zadek lze proměnit v  nadřazenou až božskou entitu, v  nějaký hlas shůry. Igelitové pytlíky mohou představovat různá zvířata nebo mohou být znaky intimních částí lidského těla. Kreativitě se evidentně meze nekladou. Matija Solce se s prvním ročníkem herectví KALD vydal na cestu do lidské fantazie, a tak není divu, že je inscenace poněkud bláznivá a  rozjívená. Ale je také plná energie a  diváci jsou jí dokonale pohlceni (i  dospělé publikum Zlomvazu se nechalo strhnout k  přímým reakcím na děj na jevišti). Jak jinak by šlo vysvětlit, že si snad ani někteří nevšimli, že chvíli docela intenzivně pršelo. Trash! – KALD DAMU režie: Matija Solce scénografie: Kateřina Hadravová hrají: Sára Arnsteinová, Anděla Blažková, Petra Kosková, Pavel Kozohorský, Jan Nedbal, Ivo Sedláček, Jiří Šimek, Michaela Švédová, Daniel Tůma

Adéla Vondráková

Obratel / č.2 / CT 10.5.2012 ______ WWW.ZLOMVAZ.CZ


Rozhovory s režiséry scénického čtení

foto by Niki Steinbrecherová

1) 2) 3)

Dle jakých kritérií jste vybíral/a tento text? Jakým způsobem probíhalo zkoušení? Jaký je váš názor na současnou dramatiku?

Marie Nováková

Rozhovory s teroristy - Robin Soans

Tento text mi přišel naprosto ideální právě pro scénické čtení. Ani si nedokážu představit, jak by se dal vlastně hrát. Vybrala jsem ho především proto, že poskytuje překvapivé informace. · Nejdřív jsem razantně seškrtala text, zhruba na polovinu. Zredukovala počet postav na výsledných 12 a ty pak rozdělila mezi 6 herců. S nimi jsem to zkoušela tak tři dny. Bavili jsme se o  jednotlivých teroristických organizacích. Se scénografkou Radkou Joslovou jsme se rozhodly pro prostor politické konference, kde se mohla každá z postav vyjádřit, více či méně korektním způsobem. · V  nedávné době jsme hledala titul pro naši první absolventskou inscenaci do divadla DISK. Přečetla jsem asi dvacet současných her, samozřejmě i  nepřeložených a nenašla mezi nimi příliš mnoho takových, které by nesly zásadní téma, vyjadřovaly se k  současnému stavu světa nebo se mě osobně nějak dotýkaly. PUNK ROCK a Rozhovory s teroristy jsou současné texty, které otevřeně hovoří o problémech naší společnosti. Ewa Zembok Té noci – Helena Eliášová · Při výběru monologického textu, mi bylo jasné, že to bude chtít používat úplně jiné prostředky, než na které jsem zvyklá já i  herci. Brala jsem to jako příležitost pro něco nového. Text je zajímavý především kvůli své formě. Divák je součástí procesů, které se odehrávají uvnitř hlavy hlavní postavy. Vše se stává veřejné. · Nejvíce jsem zkoušela samozřejmě s Petrem Stachem, hlavním protagonistou. Stačilo nám pět zkoušek a  tři individuální, abychom to dotáhli do výsledného tvaru, s  kterým jsem mimochodem spokojená. Herec musí ovládat stoprocentně svůj text a obzvlášť u monologického textu. Hledání slov je zde veliký mantinel. Přesto se Petrovi Stachovi podařilo po tak krátké době přijít na spoustu podtextů a osvojil si tak princip monologu. Tato práce mě moc bavila, všichni jsme si v tom něco našli. · Před pár měsíci jsem vybírala jeden současný text ·

Obratel / č.2 / CT 10.5.2012 ______ WWW.ZLOMVAZ.CZ

pro Pardubické divadlo a byla to práce velmi náročná. Současných textů je skutečně hodně a bohužel málo co je z  toho kvalitní. Většinou jsem v  textech nalezla zajímavé jednotlivé situace, ale celek nebyl kompaktní. Baví mě netradičně psané texty, ostatně proto jsem si vybrala i text Heleny Eliášové, a  to ve mně splňuje i  divadelní hra Nic co ludzkie od polského dramatika Arthura Palyga. Ta mě zaujala především kvůli tématu oběť a kat, které se odráží v  problémech židovství a  druhé světové války. Kontext byl pro mě v  tomto případě nejdůležitější. Autor vychází z polských zkušeností, které jsou zároveň stejné i pro Čechy a proto si myslím, že by text mohl být zajímavý i pro diváky. Ivo Kristián Kubák Masakr – Sergej Kalužanov Zima – Jevgenij Griškovec · Popravdě nevím. Masakr jsem si vybral v jistém vyšinutí smyslů a  Zimu jako doplnění a  nápravu svého původního scestného výběru. Na druhou stranu výsledný diptrych velmi dobře funguje, texty spolu komunikují, navazují na sebe a komentují se navzájem. · Měli jsme jednu čtenou, jednu aranžovanou a  jednu oprašovací zkoušku. Stejně jako u  svých ostatních režií jsem nechal herce tvořit ze sebe a samostatně. · V nedávné době jsem přečetl více jak dvacet současných her, to abych spolu s dramaturgyní Marií Novákovou mohl vybrat text pro naší první absolventskou inscenaci. Velká část z  nich oscilovala mezi anekdotou a  konstruktem natolik, že bylo velmi těžké z  nich vybrat, jak pro toto scénické čtení, tak pro zmíněnou absolventskou inscenaci.

Magda Zicháčková

5


Redakce se ptala scénografa inscenace Tartúf, Jana Ptačína 1) Co pro vás bylo hlavním východiskem pro práci na scénografii? V prvom rade vychádzam vždy zo zadania, ktorým je pre mňa rovnakou mierou text, režijné a dramaturgické impulzy, priestor v ktorom sa bude inscenovať, rozpočet, a pod.

O chaosu a jiných redakčních radostech Každý, kdo se někdy pokoušel spolupracovat s lidmi ve

2) Jak moc probíhala komunikace mezi vámi snaze vytvořit něco smysluplného, to zná. Nic nefunguje a režií? Jak moc velké zásahy byly? tak, jak má. Nikdo nic neví. Nikdo nemůže sehnat toho, Prvé impulzy, vrátane zadania, vychádzali zo strany koho zrovna potřebuje. A  když už se něco dotvoří, réžie a  dramaturgie, čiže už od tohto momentu ma ich výsledek nekoresponduje se snahou tvůrců. Jak si má názory ovplyvňovali. Nasledujúca fáza formovania návrhu člověk vypěstovat nějakou motivaci? priestoru sa niesla v  duchu vzájomných rozhovorov Redakcí vládne mírná hysterie, která občas přechází a  konfrontácii. Kým sme sa dopracovali k  všeobecne v  nevěřícné znechucení. Ovšem my nejsme špatní. akceptovateľnému návrhu, musel som skartovať viacero Špatní jsou jako obvykle všichni kolem nás. Redakce pracuje téměř nonstop, aby Vám přinesla nejžhavější nápadov, čo však chápem ako samozrejmú súčasť zprávy z útrob Zlomvazu. A někdo nám to neustále kazí. kolektívnej tvorby. Nasledujúca fáza konštrukčného Copak si naše investigativní snažení nezaslouží adekvátní riešenia a  výroby bola už v  podstate na mne, aj keď výstup? Snaha zorganizovat kdo se o co postará, kdo kam neustále kontrolovaná a prehodnocovaná, čo vychádza z jde a kdy se vrátí, a kam kdo co odložil, se nesetkává konceptu režisérskej nadvlády v  súčasných divadelných s úspěchem. Většina z nás už dávno rezignovala a souká produkciách a snahou réžie o dokonalé dielo po všetkých do sebe okoralé pečivo náhodně nalezené kdesi ve stránkach, čo chápem ako pozitívny aspekt. změti kabelů, nabíječek, programů a  odpadků, sosá 3) Co je pro vás největší tvůrčí inspirace?

Analýza textu, jeho autora, kontextov, či napr. inscenačného zámeru ostatných tvorcov alebo inscenačnej tradície odkrýva vždy množstvo tém, na ktoré sa dá scénograficky nadviazať. K tým treba pripočítať podnety, ktoré prináša každodenný život, štúdium architektúry a  výtvarného umenia, náhodné knihy, časopisy, výstavy a  premiéry, zaujímaví ľudia, stretnutia, zážitky, nálady a prekvapenia. 4) Navštěvujete zkoušení a snažíte se přizpůsobit scénografii hercům? Skúšok sa snažím zúčastňovať v  rámci časových možností. Sú inšpiratívne a  overujúce. Scénografiu hercom neprispôsobujem. Rešpektujem bezpečnostné a  ergonomické požiadavky. Scénografiu prispôsobujem jedine nápadom. Je jedno kto s nejakým príde, herci nie sú výnimka.

z karcinogenních plastů rozmočené nudle, případně tu vůbec není. A  své denní povinnosti budeme opět plnit hodinu po uzávěrce. To ovšem nebrání skutečnosti, aby se k Vám dostalo nové číslo Obratle včas. A pochopitelně ve stavu, jímž budeme natolik konsternováni, že nám zbude výtiskem jen zoufale listovat, neb na jakýkoli odpor vůči zlovůli tiskařů nám nevystačí síly. Objevují se problémy s  rozpočtem a  zoufalství kulminuje. Odpustí nám naši čtenáři černobílé Obratle? Má vůbec smysl bojovat, když jde jen o peníze? Kolik úsilí nás ještě bude stát dostat k Vám Obratel v té podobě, se kterou bychom mohli být spokojeni?! Nezbývá než se smát. Pokud na to máme ještě sílu. Politujme společně ty, kteří obětovali noční spánek ve prospěch gramatiky, stylistiky a  jiných smysluplných disciplín, díky nimž jsou divoké myšlenky našich redaktorů usměrněny do čitelné podoby. Druhý festivalový den ještě není ani v  polovině a  zdá se, že obratlovská morálka upadá. Držte nám palce!

5) Jaké máte plány do budoucna? Doštudovať a začať sa konečne naplno hrať s  Teom.

Zdenka Horčicová

(pozn. red. syn dotazovaného)

6

Obratel / č.2 / CT 10.5.2012 ______ WWW.ZLOMVAZ.CZ


Hravá ulice

foto by Dalia Peterová

Zlatá ulice uprostřed centra Prahy působí, jako by se minula dobou. Na rozdíl od ostatních uliček Starého města, přeplněných turisty a krámky s nevkusně křiklavým zbožím, najednou vypadá, jako by se na ni zapomnělo. Zůstává zde něco z doby, kdy ulice fungovaly jako místo pro vzájemné setkávání a nikoli míjení, kdy v  nich existoval prostor pro dětské hry a  nikoli pro parkování aut. Jejich potenciálu se rozhodli využít pořadatelé festivalu Zlomvaz a své motto „Do útrob“ rozšířili kromě prozkoumávání divadla i na objevování skrytého potenciálu města. „Zlatá ulice pro nás znamená hlavně místo, které nás vyzývá ke hře“, dodávají mladí lidé, posedávající na válcovitých krabicích na malém náměstíčku vprostřed Zlaté ulice. Tvůrci se rozhodli postavit proti běžné realitě ulice, jejímž hlavním smyslem je co nejrychleji ji proběhnout, místo, které nabízí možnost zastavení. K vytvoření takové atmosféry přispívá bar a po náměstí rozmístěné židle k sezení. Dlažební kostky zde zčásti překrývá umělý trávník. Všechna studentská představení, která ve středu proběhla v prostoru Zlaté, spojuje právě tendence k pozdržení bublavého shonu a  k  odkrývání určité nesamozřejmosti prostoru. Představení Zrovna teď Kryštofa Pavelky a  kolektivu pracovalo s  propojením poezie a  kabaretu. Tvůrci si v něm zodpovídají otázku, co pro ně dnes znamená poezie. Postavy ve froté županech se po ránu slézají kolem stolu přeplněného popelníky a lahvemi se zvětralým pivem. Klasické milostné verše typu „Za trochu lásky šel bych světa kraj…“ se střídají s  pragmatickými, až vulgárními veršovanými výstupy ostatních postav, takže výsledný dojem nesklouzává ani k patosu, ani do pokleslé zábavy. Ve chvíli, kdy celé pásmo vrcholí písní „Zamilovala jsem se do mimozemšťana,“ začíná být jasné, že vztah jednotlivých protagonistů k poezii ztroskotává na tom, že se jim nedostává slov pro přesné vyjádření citů. Snaží se najít ve svém životě poezii, ale forma klasických básní je pro ně zoufale přepjatá, stejně jako je vulgární věcnost absolutně nedostačující. Na náměstí za nimi se tyčí vysoký kostel, což dodává celé scéně

Obratel / č.2 / CT 10.5.2012 ______ WWW.ZLOMVAZ.CZ

zajímavě paradoxní rozměr. Evokuje to mystéria, která byla předsunuta před sakrální budovy pro svou přílišnou profánnost, což jim ovšem neubírá na obsahu lidského sdělení. Podobně jako poezie také performance Čas padá pracuje s odlišným vnímáním času. „Tak si všichni zahrajeme nějakou hru, co třeba na schovávanou?“ vykřikne jeden z nich, rozběhnou se po náměstí a strhávají s sebou i  diváky. Při hraní je, stejně jako v  divadle, důležité „tady a teď“, ale na rozdíl od něj zažívají diváci radost ze svobodné hry nezprostředkovaně, na svém vlastním těle. Když performeři začnou luštit pozůstalé nápisy na zdi kostela, jedná se náhle i pro jejich publikum o společně sdílený objev paměti místa. I poslední performance toho dne, Vycházka Stará, stará, objevuje „skryté duše“ v  okolí Zlaté ulice. Herci vedou průvod diváků ztichlými průchody Starého města a na vybraných místech před nimi rozehrávají výstupy oživující pradávnou historii místa. Skrze využití dobových kostýmů i jazyka rozkrývají zapomenuté vrstvy paměti a donutí tak účastníky zastavit se na místech, kterými by jindy nevšímavě prošli. Proměna Zlaté ulice studenty DAMU, FAMU, VŠMU, HAMU a VŠUP do skutečně žijícího prostoru tak nabízí nejen příležitost k oddychu, ale i příležitost oddat se změněnému úhlu pohledu na naše okolí. Kateřina Součková

7


3D Scénický projev,aneb tři za sebou Halucinace na druhou Tak trochu jiná smrt. I tak bych mohla nazvat v  pořadí třetí scénické čtení pořádané agenturou Dilia. Interpretovány byly texty dvou ruských autorů: Masakr Sergeje Kalužanova a  Zima Jevgenije Griškovce. Zatímco první příběh byl sondou do života narkomanů, druhý nám představil dva vojáky plnící tajnou misi, kteří pomalu umírají zimou. Režie I. K. Kubáka dokázala nenásilně propojit oba texty. Spojujícím prvkem obou inscenací pro mne byly halucinace. Narkomani po nich touží. Stavy mysli vyvolané drogou se zdají být tím nejlepším na světě. Nejoblíbenější „matroš“ je marihuana, ačkoli oblíbenost tvrdých narkotik je také nepopiratelná, po trávě ještě nikdo nikdy neumřel. Pořád je zde ale mnoho, co se dá vyzkoušet, člověk si může uspořádat tématickou dovolenou takový „fet-trip“. Pánové popisují účinky drog se stejnou vášní, jako kdyby mluvili o  oblíbeném fotbalovém týmu nebo autě. Koníček je holt koníček, někdo s  láskou pěstuje rajčata, jiný marihuanu. V druhém příběhu dosahují hrdinové svých vidin poněkud jiným způsobem. Dva umrzající vojáci se ve smrtelné euforii vracejí do dětství, potkávají Sněhurku, která zárověň zastupuje osudové ženy jejich života. Ve spojení s prvním textem najednou divák získává dojem, že přeludy odehrávající se na jevišti, jsou zároveň halucinacemi zfetovaných narkomanů. Tahle přehlídka závislostí a  snů je napsaná velice svižným jazykem, přesto se v  humorných dialozích odráží stopa nostalgie. Oba texty věští smrt, možná nezvyklou a  i  možná něčím příjemnou, přesto děsivou. Sergej Kalužanov a Jevgenij Griškovec: Masakr a Zima DAMU režie: Ivo Kristián Kubát dramaturgie: Nina Jacques výtvarná spolupráce: Radka Josková hudba: Fryderik Chopin, David Lomič hrají: Prcek, Sněhurka: Kristina Sitková Plešoun, První: Matěj Nechvátal Hlavoun, Druhý: Josef Vaverka Švéd, harmonika: David Lomič

Číst, hrát, poslouchat

Rozhovory s teroristy – DAMU režie a dramaturgie: Marie Nováková scénografie a kostýmy: Radka Josková hrají: Petr Šmíd, Aleš Bilík, Matěj Samec, Eva Josefíková, Jordan Haj Hossein, Magda Zicháčková, Marie Nováková

S cizí ženou v cizím pokoji

Jana Macíčková

Soansův mnohoúhelník Na jedné straně teroristé, postrach celé západní společnosti, odsouzeníhodné osoby, nenáviděné černé ovce, před jejichž existencí raději zavíráme oči. Na straně druhé vojáci, moderní hrdinové, kteří svými činy ochraňují náš svět, starají se o naše bezpečí. Do toho všeho se zamotají ještě další, původně nestranní lidé, kteří se více či méně svým vlastním přičiněním připletou teroristům (či vojákům) do cesty, a jejich život je tím nenávratně formován. Jak moc nás determinuje to, kam se narodíme? Tato námi neovlivnitelná skutečnost ve finále rozhodne o tom, jestli stojíme v očích většiny na straně dobra či zla. Přitom zločiny páchané všemi stranami – oficiálně schválenými bojovými jednotkami, teroristickými organizacemi a organizacemi

8

foto by Lenka Veverková

bojujícími proti těmto organizacím – mají vlastně stejnou úroveň odpornosti. S tímto tématem se potýká hra Rozhovory s teroristy Robina Soanse, sepsaná metodou verbatim (z výpovědi skutečných lidí na diktafonové nahrávce se přepisem vytvoří divadelní hra). Režisérce/dramaturgyni Marii Novákové se spolu s dalšími studenty DAMU podařilo toto téma postihnout ve svojí šíři a mnohoznačnosti. Pomohly tomu rozhodně i praktikábly postavené do obdélníku, díky kterým vzniklo hned několik herních prostorů. Vytvořily tak paralelu k různým úhlům pohledu, kterými je možné se na problematiku terorismu dívat.

Scénické čtení téměř monodramatu Té noci vyniklo především díky scénografické myšlence zobrazit sterilní, obyčejný a prázdný život jednoho muže pomocí béžových kartonových pruhů zahalujících podlahu i stěny. Tyto plochy se postupně pokrývají černými malbami současně s tím, jak se tento muž nechá unést svými dávno potlačovanými vášněmi. Ačkoli zpočátku nebylo příliš jasné, proč se tomu tak děje, tato myšlenka postupně nabírala na významu. Pohyb „malíře“ po scéně občas zamaskoval hlavní vadu tohoto čtení, a to nedostatečnou motivovanost pohybu hlavního představitele. Kromě toho však tento text v tomto provedení oplývá zajímavou slovní kompozicí, silnou myšlenkou i kreativním nazíráním světa osamělého, částečně pasivního jedince, který dřímá v každém z nás. Té noci – DAMU režie a dramaturgie: Ewa Zembok scénografie: Jozef Hugo Čačko hrají: Petr Strach, Vuk G. Čelebić

Bára Haplová

Obratel / č.2 / CT 10.5.2012 ______ WWW.ZLOMVAZ.CZ


Kdo je tady producent?

Pokud jste se včera kolem půl páté motali kolem Hallerova sálu, mohli jste spatřit zástup čekajících nadšenců na workshop pořádaný katedrou produkce. Zaměření bylo jasné: Kdo je producent? Jako lektor se představil Jiří Sulženko, ředitel kulturního centra Zahrada, který si mimo jiné prošel také prostředím divadla Archa nebo spoluprácí s tvůrčím tandemem SKUTR. Vzhledem k vysokému počtu zájemců pojal dílnu formou přednášky, která se snažila být interaktivní, obecenstvo se ale přeci jen skládalo ze stydlivých zájemců o studium, a tak vzájemné propojení chvilku trvalo. Na workshopu jste se mohli dozvědět o nejznámějších světových producentech, kteří ovládají divadla v  Americe, zavítat na naši tuzemskou scénu a  konečně zjistit, jak například vypadal producent Divadla na Zábradlí Vladimír Vodička. Všichni působí jako nenápadní sympaťáci vzadu na fotografii – a přesně tento fakt se snažil Jiří Sulženko vyvrátit. Jsou skutečně důležití! Jejich práce není jen sehnat peníze na provoz divadla, ale vytvořit co možná nejbohatší tvůrčí prostředí. Může se jednat o vzhled propagačních materiálů nebo i samotné okolí divadla. Příkladem je pasáž divadla Minor, která se už jen samotným návštěvníkovým vstupem stane zábavným prostředím pro něj i jeho děti. Postačí k tomu, když se vše propojí s charakterem divadla – obchůdky, kavárny, pokladna - odevšad může (a měla by!) dýchat poetika divadla. Zároveň vše musíte otevřít lidem – to, na co si mohou návštěvníci sáhnout, vyzkoušet, prohlédnout, to vše vám získá nové a  nové diváky. Dobré je taky zajistit, aby bylo kde koupit lístky. Máte jednoduše určitý počet míst a ty chce každý provozovatel divadla zaplnit. Dostatečný počet pokladem, prodej lístků přes internet, nebo jejich jiná distribuce, je tedy nezbytnou nutností. To se může jevit jako samozřejmost, ale například Státní opera (když ještě nebyla součástí ND) měla pouze tři pokladny a takovou možnost jako je internet znát nejspíš nechtěla. Pak se nemůžete divit, že z devíti set míst máte v hledišti ani ne půlku obsazených. Důležité je si uvědomit si, že producent se nesnaží divadlo zkomerčnit a pouze vydělat co nejvíce peněz, ale jeho prvotní zájem je oslovit velké množství potencionálních diváků, zajistit divadlu soběstačný chod, aby se nemuselo „prodávat“ laciným projektům. A  proto, pokud se chcete stát producentem, věřte, že budete neodmyslitelnou složkou divadla. Obzvláště v  dnešní době, kdy se nemůžeme spolehnout na státní dotace. Tereza Joslová Obratel / č.2 / CT 10.5.2012 ______ WWW.ZLOMVAZ.CZ

foto by Dalia Peterová

Když horko stoupá vzduchem… … Pražák si jde válet šunky do Podolí, bruslit na Ladronku nebo koupit tekoucí zmrzlinu do Světozoru. V ulicích se skví ruďoučká ramena zpocených bývalých krasavců, kteří si už pár zim slibují, že tentokrát začnou cvičit, aby mohli v plavkách balit holky. Bohužel, pražák tohle málokdy udělá, protože má moc práce, je unaven, štve ho manželka, štve ho dítě, štve ho škola či teplé pivo. Dále tu máme omamné dámy, které doufají, že pach svého třicetistupňového potu přebijí růžovou polevou jménem Chanel. To všechno, tak důvěrně známé, inspiruje vyprahlé básníky k  poezii plné klišé a  mě k tomuto sloupku. V těchto dnech se menšina nadšenců, které můžu (když už nic jiného) nazývat známými tvářemi, schází v černočerných učebnách, s uzavřenými okny a  neexistující klimatizací. Snaha předstírat, že se dokážeme soustředit stejně v letním, i když květnovém pařáku, jako v mrazivé zimě pražského ledna, je občas až groteskní. Je to akademický paradox: předstíráme, že nemáme hlad, když jsou na stole chlebíčky a  na pořadu dne diskuse o  podstatě divadla. Přitom však nemyslíme na nic jiného, a diskuze tudíž nic moc plodného nepřinese. A stejně je to i s horkem: horko těžko se soustředíme na závažná světová a  lidská témata. Ale na stole je džbán s  vodou, z  okna vane vůně většího než malého množství lehké drogy a já jsem grogy už i  z  hodinového představení. Nejhorší je na tom to, že se mučíme dobrovolně ve jménu hesla: „Pro divadlo se musí trpět!“, protože divadlo je naše úchylka a  žít bez něj je horší než přetrpět saunu-představení. Takže zítra až vstanu, nechám doma punčochy, kabát a  přibalím dva litry vody a  vyrazím za svými spolužáky se stejnými sebemrskačskými sklony. A už se na to strašně těším.

Bára Haplová

9


Gian Murray Gianino Workshop předního tvůrce a člena Siti Company se bude konat již dnes, tedy ve čtvrtek a  to ve dvě hodiny. Gianino chce účastníky seznámit s  technikou Viewpoints, která divadelníkům poskytuje nástroje na vytváření časoprostorové skladby, v  které jsou si všechny scénické prvky rovnocenné a definují existenci performera na scéně z mnoha úhlů pohledu. Jak jste se dozvěděl o DAMU a zdejším divadle? Upřímně, do té doby, než byla naše společnost kontaktována, jsem o ní nevěděl, ale již dříve jsme v ČR hostovali, takže jsme měli DAMU takříkajíc „na radaru“. Jak se vám tu zatím líbí? Je to skvělé, nesmírně si to tu užívám. Zdá se, že festival je tím nejúžasnějším, co se v Praze momentálně děje. Je báječné být někde, kde se přímo rodí kultura a věci se dávají do pohybu. Zítra tu povedete workshop, kde představíte hereckou techniku zvanou Viewpoints, která vznikla ze směsi tance, pohybu a  dalších umění. Řekl byste nám o  ní něco? Je to způsob, jakým může umělec při vystupování zacházet sám se sebou. Jeho základem je tanec, ale není to nutně jen o  pohybu – nabízí cestu k  porozumění jevištnímu vystoupení, využívaje k tomu času i prostoru. Je to nástroj jak pro účinkující, tak pro režiséry i tanečníky, zkrátka pro umělce. Je vlastně pro každého. Workshop trvá čtyři hodiny. Není to příliš krátká doba na ovládnutí herecké techniky, nebo jde jen o  seznámení s ní? Bude vůbec čas lidem něco podstatného předat? Jistě, kdykoli se člověk naučí něco nového a  najde si k  tomu vztah, je to pro něho zajímavá a  prospěšná zkušenost. Doufám, že já sám se zítra také něčemu naučím. Čtyři hodiny samozřejmě není dost dlouhá doba, ale jako u  každé dobré umělecké techniky platí, že jakýkoli čas strávený učením vám něco předá. Je to o  způsobu myšlení, filozofii, společném jazyce. To je důvod, proč učíme, máme studio v  New Yorku, a  proč pořádáme workshopy po celé Evropě; ve Skandinávii, ve Francii, také do Polska jsme měli dojet. Zavítáme foto by Niki Steinbrecherová kamkoli, kde je o  nás zájem a lidé nás chtějí poznat. Dobrých padesát procent našich studentů je z ciziny, což je skvělé. Co přesně mohou účastníci workshopů očekávat? Máme mezi patnácti a dvaceti studenty, většinou jsou to místní herci. V  zásadě jim vysvětlím několik způsobů, jak poznat, co Viewpoints znamenají, případně co by mohly znamenat. Je to jazyk sdílený umělci. Víceméně jde o  aktivní pohybování se v  prostoru místnosti. Pokud bude čas, budeme pracovat i s textem. Je to doslova o tom, jak můžete využívat časoprostor

10

reality. Vy sám pocházíte z herecké rodiny, je to tak? Ano, maminka je herečka, můj otec je scénograf, má sestra je scénografka a babička také bývala herečkou. Vyrůstal jsem s tím odmalička; dá se říci, že jsem strávil mládí navštěvováním Broadwaye. Tam pracovali moji rodiče. Ale po vystudování jsem odjel do hereckého studia do Kentucky a tam jsem potkal naši společnost. Pořádala tam jednu akci, jmenovalo se to Humana a byl to velký festival nových her a nových dramatiků. Během téhle akce to do sebe zapadlo, ohromně jsme si porozuměli, a  tak jsem ve společnosti zůstal. SITI company je přesně to místo, kam patřím. Je to nesmírně zajímavá a naplňující práce. Jsou mou uměleckou rodinou, kterou bych nikdy neopustil. Kdyby měl někdo možnost navštívit jen jedno vystoupení vašeho souboru, které byste mu doporučil? Na tuhle otázku jednoduše nemám odpověď. Žádná ani neexistuje a já vám řeknu proč: každý výstup má svoje vlastní téma. Nesnažíme se plánovitě o nějakou divadelní poetiku, jsme skupina lidí pracujících neustále pospolu a  jedno představení potřebuje tohle, a druhé zase tamto... Například nedávno jsme zrovna pracovali na antické hře Trójanky, bylo to v  novém překladu, ale jinak se více méně podobalo původní hře. Asi šest měsíců nato jsme udělali muzikál jménem Café Variations, založený na hudbě George Gershwina z Ameriky první poloviny dvacátého století. Nazkoušeli jsme to s dvaadvaceti studenty herectví z  Bostonu a  s  devíti z  našich herců. Schválně, jestli byste poznali, že jde o stejnou divadelní společnost a o stejné tvůrce. Pracujete také ve filmovém průmyslu. Existuje něco, co máte raději na filmech, a co naopak na divadle? Můj bože, to je úplně něco jiného. Mám rád obojí, protože mi to dává příležitost hrát, ale je to prostě jiné: buď hrajete pro kameru a ostatní herce, kteří jsou tam s vámi, nebo hrajete pro herce a pro publikum. Je složité přepínat mezi těmito dvěma styly hraní před kamerou a před diváky? Víte, dříve jsem si to myslel. Myslel jsem si, že bych měl takto měnit dva styly, ale teď jsem toho názoru, že je to spíš otázkou míry. Ne o tom, že měníte svůj vlastní herecký styl. A poslední otázka: na jakých projektech v současnosti pracujete? Zrovna jsme dohráli v  Bostonu Café Variations a  na podzim se k  němu vrátíme. Také dál hrajeme Trójanky, plánujeme návštěvu různých měst a nejspíše dojde i na další představení. Zároveň spolupracujeme s tanečním souborem jménem Bill T. Jones na představení Svěcení jara. Vždycky se na něčem dělá. Já sám se teď vracím do New Yorku pracovat na inscenaci s názvem Krev a olivy o chlápkovi, co zastřelil Federica Garcíu Lorcu. Já tam hraji právě Lorcu. Takže se vrátím do New Yorku a dvacátého druhého začínáme zkoušet. Jsem z toho nadšený.

Katka Holá

Obratel / č.2 / CT 10.5.2012 ______ WWW.ZLOMVAZ.CZ


Praktické okénko aneb dost bylo teoretizování Čtenáři odvážný! (Báječná věta na začátek, upoutá a nepustí.) Prolistoval jsi tento festivalový časopis až na konec, což tě jistě duchovně naplnilo. Něco ti ale přesto ke spokojenosti chybí? Divadlo je sice krásná věc, ale žaludek nikomu nezaplní. Proto jsem pro tebe v archivu Národního divadla vyhledala další tradiční divadelnický recept! Dnes jsou to Prométheova játra. Údajně jde o nejoblíbenější pokrm V. K. Klicpery. Ten si ho natolik zamiloval, že o něm dokonce napsal hru. Jmenovala se Dobré játro! Dnes ji známe pod názvem “Dobré jitro!”, což je škoda, protože tímto drobným překlepem přišla o většinu svého vtipu. Bohužel, zlý novinářský šotek nezlobí jen nás v redakci, ale i ty nejzářivější velikány české dramatiky. Ano ,velikán to byl! A bodejť by ne, když byl tak dobře živený. Játra se sice v žebříčcích nejkaloričtějších potravin neumisťují, ale nezapomeňme, že ta Prométheova stále dorůstají. To tedy představuje poněkud problém. Nechala jsem se příliš unést tokem svých myšlenek. Čtenářům, kteří to vydrželi až sem, se omlouvám. Těm kteří nevydrželi, nikoli. Takže V.K. Klicpera nejdříve nasekal cibulku a hodil jí na pánev, pak chvíli počkal, přidal játra a zase chvíli počkal. Přisypal nějaký ten kmín, pepř a sůl a zalil to celé trochou vody s moukou. A zase chvíli počkal. A pak, když to bylo hotové, přiletěl orel a všechno mu to sežral. Takový byl ten Klicpera člověk! Takže, chcete-li jít v jeho šlépějích, hoďte játra taky na pánev. Nebo, chcete-li se proti tradici vzbouřit a být trochu alternativní, obalte je v trojobale. Nebo si je uvařte úplně jinak. Jste přeci kreativní lidé.

Adéla Vondráková

MRZÁK INISHMAANSKÝ

NAUKA O SPOLOČNOSTI

Mrzák Inishmaanský brněnské JAMU láká především silou inscenovaného textu. Drama Martina McDonagha vykresluje atmosféru drsného Irska. Do ní promítá její velkou pohádkovost a lyričnost, kterou inscenace v  režii Ivo Krobota ještě více podtrhuje. Z  tohoto poutavého podkladu pak vystupuje drama obecně lidské, drama člověka ženoucího se za vlastními sny, snažícího se překročit vlastní stín. Obyvatelé ostrova Aran to sice idealistovi Billymu svou pohodlnou přetvářkou neusnadňují, ale on to nevzdá. Přeci kdo z nás se někdy nechtěl stát lepším než ve skutečnosti je? Přitažlivějším, normálnějším, chytřejším, vyrovnanějším, prostě šťastnějším.

Ako sa správne rozhodnúť, keď každá z ciest na životnej križovatke má svoje lákadlá, ale zároveň ostnaté prekážky? Ravenhillova hra Náuka o spoločnosti (v anglickom origináli Citizenship) rozpráva príbeh chlapca Toma, ktorý sa práve ocitol na takejto križovatke. Sám nevie či je homosexuál alebo či ho priťahujú ženy. Váha a snaží sa rozhodnúť. Čo na to jeho okolie? Pomôže mu alebo ho nechá v neistote? Karol Mišovic

TANEČNÍ MARATON čtvrtek 10. 5. 21:00 Divadlo DISK Taneční pecky od padesátých do osmdesátých let, pomáda a podpatky! Přijďte změřit své síly v netradičním souboji ve vytrvalostním tanci. Najděte si partnera, registrujte se a vydržte tančit déle než všichni ostatní. Obstojíte v  konkurenci tanečníků z  divadelních škol i  matadorů pražských tančíren? Kapacita neomezena!Tu správnou taneční hudbu zajistí DJs Baltazar a Neon Skeleton. V roli moderátora a rozhodčího: Ondřej Kobza Pravidla: Držte si svého partnera a tančete jak rozhodčí píská. Dress code: rock´n´roll, swing a vůbec!

Gabriela Nováková

DLOUHÉ CHVÍLE REDAKCE

Obratel / č.2 / CT 10.5.2012 ______ WWW.ZLOMVAZ.CZ

11


PROGRAM /10.5.2012 hlav n í p ro g r am

workshopy

rog off p

RAŇAJKY 10:30 DAMU /střecha diskuze

GIAN MURRAY GIANINO: HEREC 14:00 DAMU /Velký taneční sál herecký workshop

MARK RAVENHILL: NÁUKA O SPOLOČNOSTI 11:30 divadlo DISK představení

WORKSHOP DAMU: DRAMA BEZ DIVÁKŮ 14:00 DAMU workshop katedry výchovné dramatiky

S.MACHAČOVÁ, J.AUGUSTÍN, D.BUŠ: KDO CHYTÁ BROUKA V ŽITĚ 13:00 DAMU /Řetízek představení

WORKSHOP DAMU: INSTINKT, IMPULZ, IMAGINACE 15:00 DAMU /R102 workshop katedry alternativního a loutkového divadla

JAN HANČIL A KOL: OTEC ANEB VŠECHNO CO UMÍM JE OD TATY 14:00 DAMU /K222 představení

WORKSHOP DAMU: FELDENKRAISOVA METODA 18:00 DAMU workshop katedry autorské tvorby a pedagogiky

KATEŘINA DAŇKOVÁ, IRENA FEITHOVÁ: STRACH 15:00 DAMU /K107 představení MARTIN MCDONAGH: MRZÁK INISHMAANSKÝ 18:30 divadlo DISK představení CAFÉ BIZZARE (HEREC) 19:30 DAMU /K222 kabaret DAMÚZA: PRVNÍ DÁMA PLATI, DRUHÁ LEZE Z GATÍ 18:00 DAMU /Řetízek představení

DO

ÚTROB

ram

DJ 21:00-01:00 TANEČNÍ MARATON 22:00-02:00 divadlo DISK off program

MĚSTA

OTEVŘENÍ BARU 14:00 KATKA DUDOVÁ A KOL: VYCHÁZKA STARÁ, STARÁ 17:00 DAMU performance KRYŠTOF PAVELKA: NA STRÁŽI 19:00 DAMU divadlo KALD DAMU FILIP ŠEBŠAJEVIČ & VLADIMÍR MIKLÁŠ 00:30 hudebně-divadelní performance CAS FAMU: SITE SPECIFIC PROJECTION videoprojekce CAS FAMU: SITE SPECIFIC PROJECTION 22:00 DAMU videoprojekce

DENÍK FESTIVALU ZLOMVAZ šéfredaktorka: Zuzana Burianová zástupkyně šéfredaktorky: Petra Lásková produkce: Gabriela Nováková grafika a sazba: Klára Ulčová, Martin Poláček fotky redaktorů: Nikola Steinbrecherová jazykové korektorky: Jana Křečková, Zdenka Hořčicová, Aneta Ulčová Jména autorů článků a fotografií najdete pod jednotlivými příspěvky.

Obratel /č. 2/CT 10.5.2012 ______ WWW.ZLOMVAZ.CZ

Obratel 2  

Festivalový denik

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you