__MAIN_TEXT__
feature-image

Page 1

Martin_ฤŒerv - sazba

13.10.1956 0:58

Strรกnka 1


Martin_ฤŒerv - sazba

13.10.1956 1:00

Strรกnka 2


Martin_ฤŒerv - sazba

13.10.1956 1:01

Strรกnka 3


Martin_Červ - sazba

13.10.1956 1:01

Stránka 4

Přeložili Jana a Jan Oščádalovi

© Argo, 2017 Copyright © 1976 by George R. R. Martin Translation © Jana a Jan Oščádalovi, 2007 Cover art and illustrations © 2015 by John Picacio ISBN 978-80-257-2196-4


Martin_Červ - sazba

P

13.10.1956 1:01

Stránka 5

o věky tak dlouhé, že jejich počátek nemá pamětníka, spělo Sídlo červa ke zmaru, jak tomu také mělo být, neboť zmar byl

jedním ze jmen samotného Bílého červa. A proto se jaga-la-hai, červí děti, jen usmívaly a chovaly se jako kdykoli jindy, ačkoli se gobelíny na stěnách nekonečných chodeb rozpadaly, dokonce i chladný kámen se měnil v prach, a červích dětí každým rokem ubývalo, neboť maso bylo stále vzácnější. Rodily se, žily si své životy a zase umíraly v horních chodbách se štěrbinami oken, omývaných kalně rudým svitem obrovského zmírajícího slunce podobného řeřavému uhlíku. Pečovaly o louče, slavily maškarní bály a dělaly znamení červa, kdykoli míjely temné tunely bez oken, o nichž se říkalo, že tam číhají brumlající dolňáci. Tradovalo se, že síně a tunely Sídla červa jsou nekonečné, že sahají pod zem tak hluboko jako černá obloha 5


Martin_Červ - sazba

13.10.1956 1:01

Stránka 6

G E O R G E R. R. M A R T I N

vysoko, jaga-la-hai však obývaly jen malý počet z mnoha prastarých komnat. Učily se, že si Bílý červ nakonec přijde pro všechny, ale plazí se převelice pomalu, vleklý zmar se proto musí náležitě oslavit navzdory chorobným barvám rozkladu. Tuto moudrost hlásal současný Lidočerv, podporován bronzovými rytíři, stejně jako ji po nesčetné generace hlásali jejich předkové. Jedině tak může Sídlo červa přetrvat, přestože dole se plíží dolňáci a nahoře slunce vyhasíná. Každý čtvrtý rok se ty nejchytřejší, nejdůvtipnější a nejurozenější jaga-la-hai shromáždily v Obsidiánové síni, aby pohlédly na slunce a hodovaly v jeho zmírajících paprscích. Pouze v této síni se mohl konat tak skvělý maškarní bál. V Sídle červa byla nejvýše položená, takže všechny chodby, které k ní vedly, stoupaly do vrchu. Podlaha, strop a tři stěny sestávaly z obsidiánových tabulí, chladných a lesklých jako zrcadla a temných jako smrt. Celé čtyři roky mezi jednotlivými Slunečními maškarádami zde pracovaly červí děti nižšího rodu, jimž se říkalo hlídači loučí, a neúnavně drhly a leštily, takže když dovnitř konečně vstoupili bronzoví rytíři 6


Martin_Červ - sazba

13.10.1956 1:01

SÍDLO

Stránka 7

â E RVA

a zažehli louče, v černém skle se zatřpytily jejich odrazy. Pak se dostavili hosté, na tisíc urozených ve veselých kostýmech a fantastických maskách, a obsidián křivil a deformoval jejich pestré škrabošky a ladné postavy, až z nich byla jen skotačící změť démonů křepčících v obrovské černé láhvi. Obsidiánová síň měla jednu zvláštnost. Okno. Zabíralo celičkou čtvrtou stěnu, před níž byl v dolíku vyplněném pískem svinut Lidočerv. Okno bylo křišťálově průzračné, přesto silnější než jakékoli známé sklo. V celém Sídle červa nebylo jiné okno, které by se byť vzdáleně blížilo jeho velikosti. Za sklem, pokud to bylo sklo, se prostírala mrtvá a bezútěšná planina. Nezvedl se tam sebemenší vánek. Kam oko dohlédlo, jen temná pustina, pouze na samém obzoru se tu a tam daly zahlédnout kamenné obrysy čehosi, co mohlo, ale nemuselo být zříceninami. Nedalo se to odhadnout, světla bylo poskrovnu.

7


Martin_ฤŒerv - sazba

13.10.1956 1:01

Strรกnka 8


Martin_Červ - sazba

13.10.1956 1:01

Stránka 9

S

lunce zaplňovalo polovinu oblohy. Roztahovalo se přes celý horizont a klenulo se až k nadhlavníku. Za ním byla černočerná ob-

loha s hrstkou hvězd. Slunce, samo jen nepatrně světlejší, mělo barvu popela, až na několik míst, kde dosud žilo a kde tekly žhnoucí řeky, klikaté červené stuhy, ohnivé tepny na unavené sluneční tváři. Červí děti je kdysi, před dávnými časy, když si ještě hrály s dalekohledy, zkoumaly a všechny ty hořící kanály pojmenovaly, ale většinu těch názvů dávno zapomněly. Řeky se stékaly a větvily, někdy se dala spatřit doutnající oranžová jezera a občas skrze popelavou krustu probleskly rudé a žluté tůně. Nejpůsobivější však byly dva obrovské, zuřivě rudé oceány, které se zmenšovaly a tmavly s každou další maškarádou. Jeden se rozléval blízko okraje a táhl se na nikdy nespatřenou část, druhý plál uprostřed slunce a někdy ozařoval obrysy domnělých zřícenin na obzoru. 9


Martin_Červ - sazba

13.10.1956 1:01

Stránka 10

G E O R G E R. R. M A R T I N

Od poledne, kdy Sluneční maškaráda začala, až do půlnoci (dělení času bylo víceméně libovolné, neboť mezi dnem a nocí tam venku se nedal postřehnout žádný rozdíl) byli všichni hodovníci zamaskováni, dokonce i Lidočerv, a závěsy z těžkého rudého sametu, zatažené přes okno, zakrývaly slunce. Mlčenliví hlídači loučí přinášeli na černých železných podnosech pokrmy a nápoje a rozkládali je na dlouhém stole: masité houby v husté omáčce, jemně kořeněné pýchavky, drobné slimáky zabalené ve slanině, voňavá zelená vína, v nichž se hemžili pepřočervi, dále smažené lezavce, opékané norovepře z královské spižírny Lidočerva, teplý houbový chléb a mnoho dalších delikates. Když se poštěstilo, bylo jako hlavní chod servírováno šestinohé baculaté mládě dolňáků (někdy i dvě!), ne moc staré, aby nebylo tuhé, pečené vcelku a pečlivě podlévané, aby bílé masíčko zůstalo šťavnaté. Hodovníci se cpali, div nepraskli, vtipkovali a smáli se, skryti škraboškami a závojíčky, a dlouhé hodiny tančili ve světle loučí, přičemž obsidiánové přízraky na stěnách a podlaze parodovaly jejich ladné pohyby. Když konečně nadešla půlnoc, nastalo snímání masek. Jakmile všichni odhalili tváře, bronzoví 10


Martin_Červ - sazba

13.10.1956 1:01

SÍDLO

Stránka 11

â E RVA

rytíři přinesli vládnoucího Lidočerva ke čtvrté stěně, aby zatáhl za šňůru závěsu (pokud ještě měl ruce – jinak to za něj udělal rytíř) a odmaskoval slunce.

11


Martin_ฤŒerv - sazba

13.10.1956 1:01

Strรกnka 12


Martin_Červ - sazba

L

13.10.1956 1:01

Stránka 13

idočervem byl i toho roku Vermentor II., čtrnáctý svého rodu, jenž vládl jaga-la-hai ze Vznešené nory v Sídle červa. Jeho čas

měl brzy vypršet, neboť kněží-chirurgové se po celých těch deset let jeho panování usilovně činili, takže zbývalo velice málo, co by mohli svými posvátnými úkony očistit, skoro nic, až na příliš lidskou hlavu, která se klátila na konci zjizveného trupu. Již záhy bude zajedno s Bílým červem. Jeho syn však byl připraven. Bronzový rytíř Groff, ve zbroji rozložitý a neohrabaný, odnesl Vermentora II. k oknu a nahradil jeho ruce. Samet se plynule odsunul, věkovité slunce bylo odhaleno, zatímco Lidočerv prozpěvoval shromážděným červím dětem prastará slova uctívání. Nejblíže u okna stál Annelyn, jak mu příslušelo, obklopen přáteli a obdivovateli. Vždycky stál 13


Martin_Červ - sazba

13.10.1956 1:01

Stránka 14

G E O R G E R. R. M A R T I N

v čele. Annelyn byl krásný a elegantní mladík, vysoký a štíhlý. Všechny urozené jaga-la-hai měly jemnou, olivově hnědou pokožku, avšak Annelyn měl pleť ze všech nejjemnější a nejolivovější. Většina jeho společníků měla světlé nebo narezlé vlasy, avšak Annelynovy lokny byly nejsvětlejší a nejzlatavější. Mnoho červích dětí mělo modré oči, avšak tak modré a hluboké jako Annelyn ani jedno. Jakmile dozněla Lidočervova modlitba, promluvil jako první. „Černá místa jsou zase větší,“ poznamenal jasným lehkým hlasem ke svému hloučku. „Brzy už nebudeme potřebovat závěsy. Slunce samo si nasadí masku.“ Zasmál se. „Umírá,“ řekl Vermyllar, mládenec s vpadlými tvářemi a slámovými vlasy, který se věčně tvářil ustaraně. „Můj děd mi kdysi říkal, že bývaly doby, kdy černé pláně byly kouřově rudé a moře a řeky se skvěly jako bílý oheň, takže bolelo se do nich podívat.“ Vermyllarův děd byl druhým synem Lidočerva, proto znal mnoho věcí, jež vnukovi prozradil. „Snad to tak nějak bývalo,“ pravil Annelyn, „nikoli však v našich časech. Vsadím se, že ani v časech děda tvého děda.“ 14


Martin_Červ - sazba

13.10.1956 1:01

SÍDLO

Stránka 15

â E RVA

Annelyn nepocházel z pokrevní linie Lidočerva, neměl žádné tajné zdroje vědomostí, ale vždy si byl svým názorem naprosto jistý. Jeho přátelé – hubený Vermyllar, zavalitý Ríss a krásná Karalí – ho považovali za nejmoudřejšího a nejbystřejšího. Kdysi dokonce zabil dolňáka. „Tebe netrápí, že slunce umírá?“ zeptala se Karalí a lehkým pohybem hlavy si odhodila z čela blonďaté kudrny. Byla Annelynovi tak podobná, že by mohla být jeho dvojčetem – a možná proto o ni tolik stál. „Ani to, že chodby chladnou?“ Annelyn se znovu zasmál a ihned se rozesmál i Ríss. (Ríss se vždy smál současně nebo téměř současně, Annelyn však choval podezření, že jeho tlustý přítel málokdy pochopí sebeprostší vtip.) „Slunce umíralo dávno před tím, než jsem vstoupil do Sídla červa, a bude v tom pokračovat ještě dlouho poté, co je opustím.“ Odvrátil se znuděně od okna. V kostýmu z bleděmodrého hedvábí s vyšitým písmenem théta na prsou byl přímo oslnivý. „A pokud se někomu zdá v chodbách chladno,“ pokračoval, zatímco vedl své společníky zpět k hodovnímu stolu, „jsem přesvědčen, že za to chudák naše staré slunce nemůže.“ 15


Martin_Červ - sazba

13.10.1956 1:01

Stránka 16

G E O R G E R. R. M A R T I N

„Může,“ řekl Vermyllar, jenž chvátal za Annelynem po boku Karalí. Pro dnešní večer zvolil za převlek prostý hnědý oděv pěstitele hub, kdežto supící Ríss, navlečený ve zbroji, která měla být parodií na bronzové rytíře, se s nimi marně snažil udržet krok. Jejich odrazy na obsidiánové podlaze spěchaly s nimi. „Tak pravil tvůj děd?“ zeptal se Annelyn. Ríss se zasmál. „Ne.“ Vermyllar se zamračil. „Copak sis nevšiml, Annelyne, že slunce chladne jako žhavý uhlík, který vypadl z topeniště?“ „Možná.“ Annelyn se zastavil u nádob s nápoji, naplnil dvě číše z broušeného křišťálu tmavozeleným vínem, chvíli honil naběračkou dva svíjející se červíky propletené dohromady a pak je přidal Karalí do číše. Usmála se, pochopila jeho návrh. Annelyn se napil ze svého poháru s jediným červíkem a opět oslovil Vermyllara: „Není-li slunce nic jiného než obrovský uhlík, nemusíme si dělat starosti, neboť stačí poručit hlídačům loučí, aby přinesli další.“ Ríss se zakuckal. Odložil totiž rytířskou přilbici na stůl a pustil se do mísy kořeněných pavouků. 16


Martin_Červ - sazba

13.10.1956 1:01

SÍDLO

Stránka 17

â E RVA

„Pokud přiznáváš, že slunce je uhlík,“ nedal se Vermyllar, „je také pravda, že ohřívá chodby.“ „Nic nepřiznávám,“ pravil Annelyn. „To byla jen slovní hříčka. Slunce je ozdoba, kterou na oblohu umístil Bílý červ, aby nám zavdal příležitost k maškarním bálům.“ Znenadání se ozval smích, hrubý a nezdvořilý. Annelyn se zachmuřil, neboť si uvědomil, že onen chechot není poklonou jeho ostrovtipu, nýbrž naopak, že se mu někdo vysmívá. Vypjal hruď a rozmrzele se otočil, sotva však zjistil, kdo je ten nezdvořák, mírně pozvedl číši (a klenuté plavé obočí) v posměšném přípitku. Masonoš (tak mu říkali – pokud měl nějaké opravdové jméno, nepoužíval je) se přestal smát. Rozhostilo se ticho. Byl to podsaditý muž o hlavu nižší než Annelyn, nejošklivější ze všech jaga-la-hai. Vlasy měl bílé a rovné, pokožku růžovohnědě skvrnitou, navíc veliký plochý nos. Jeho groteskní dvojník, vykreslený na obsidiánu, byl urostlejší a půvabnější, než by kdy Masonoš mohl být. Přišel bez převleku, do elegantní společnosti se ani trochu nehodil, a pustili ho dovnitř jen proto, že přinesl mládě dolňáků. Místo parádního 17


Martin_Červ - sazba

13.10.1956 1:01

Stránka 18

G E O R G E R. R. M A R T I N

kostýmu měl na sobě obyčejný kožený oblek, ušitý z kůží dolňáků a bílý jako mléko, a bezbarvý krátký plášť spletený z jejich chlupů. Celičké Sídlo červa vědělo, že se obléká do kůží a chlupů dolňáků, které vlastnoručně zabil, protože se tím rád vychloubal. Byl Masonoš, sám chodil do hlubokých tunelů bez oken, lovil a nosil maso. Karalí se na něj zvědavě zadívala. „Je tu něco k smíchu?“ „Váš přítel,“ odpověděl Masonoš hlubokým drsným hlasem. Annelynovi připadalo naprosto nepochopitelné, že si ho tak nestydatě troufl osočit jakýsi strakatý chlap, který ke všemu bručí jako hlídač loučí. Navíc se kolem začal shromažďovat hlouček zvědavců, neboť jaga-la-hai vždy zajímaly zvláštnosti. A Masonoš byl ze všech nejzvláštnější. Mimoto všechny už pozorování slunce znudilo. Annelyn se pokusil převrátit Masonošovu zastřenou urážku v kompliment: „Vždy potěší, dokáže-li někdo ocenit duchaplnost.“ „Dovedu duchaplnost ocenit,“ řekl Masonoš, „když na ni narazím. S radostí bych tady nějakou 18


Martin_Červ - sazba

13.10.1956 1:01

SÍDLO

Stránka 19

â E RVA

objevil, ale tahle maškaráda není duchaplná, ani co by se za nehet vešlo.“ Annelyn usoudil, že ten chlap postrádá cit pro vytříbenou eleganci. „Záleží na tom, s čím srovnáváte. Patrně jste zvyklý na důmyslnější žertování s dolňáky.“ Ríss se pohotově zasmál, ale nechal toho, protože Masonoš na něj vycenil zuby. „Dolňáci mají víc důvtipu než tenhle smíšek a mnohem víc vědomostí než vy sám.“ Kolem se ozvalo potlačované chichotání. Annelyn byl na rozpacích, zda veselí vyvolala Masonošova urážka, či zjevná nesmyslnost jeho slov. „Znáte tedy tajnosti dolňáků?“ zeptal se konverzačním tónem. „Mají svá tajemství. A pravda je, že je znám. A nejen to.“ „Dolňáci jsou zvířata,“ ozval se Vermyllar. „Zrovna taková jako vy,“ zpražil ho Masonoš. Vermyllar zrudl. „Mám na sobě sice hadry, ale jen kvůli maškarádě. Můj děd byl synem Lidočerva.“ „Naštěstí jím byl váš děd,“ poznamenal Masonoš, „ne vy osobně.“ 19


Martin_Červ - sazba

13.10.1956 1:01

Stránka 20

G E O R G E R. R. M A R T I N

Tentokrát se zasmála Karalí. Annelyn se zhrozil, že se jí podobná neomalenost může zdát humorná. „Připadá vám snad taková čest směšná?“ zeptal se. „A co nejvyšší vědění? A odpovědnost!“ „Já mám mnohem větší odpovědnost,“ odvětil Masonoš klidně. „Stejně jako všichni, co chodíme dolů pro maso dolňáků. Lidočerv jenom papouškuje zatuchlé rituály, kterým nikdo nerozumí. A co se nejvyššího vědění týče, to i já vím víc. Jaga-la-hai znají o sobě i o Sídle červa jen polopravdy a lži. A čest?“ Ukázal k oknu, kde stál Groff v umně tepaném bronzovém brnění s Lidočervem v náručí, zatímco další rytíř zatahoval závěsy. „Nuže?“ pobídl ho Annelyn. „Čest je jenom odporná bolest,“ prohlásil Masonoš. Vermentor II. se nečekaně začal v Groffových pažích zoufale zmítat, jako by Masonošova slova chtěl potvrdit sám Lidočerv. „V jednom kuse ho ořezávají skalpely,“ pokračoval Masonoš, „a kdykoli se probere z bezvědomí, je zase o něco míň člověkem. Začíná to znetvořením a končí smrtí. To má být čest?“ 20


Martin_ฤŒerv - sazba

13.10.1956 1:01

Strรกnka 21


Martin_Červ - sazba

13.10.1956 1:03

Stránka 116

George R. R. Martin Sídlo červa Z anglického originálu In the House of the Worm, vydaného v knize Sandkings nakladatelstvím Pocket Books v New Yorku roku 1986, přeložili Jana a Jan Oščádalovi. Ilustrace na obálce a vnitřní ilustrace John Picacio. Grafická úprava Lukáš Tuma. Sazba Petr Teichmann. Odpovědný redaktor Martin Šust. Jazyková korektura Marie Semíková. Technický redaktor Milan Dorazil. V roce 2017 vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, argo@argo.cz, jako svou 3299. publikaci. Vytiskla Těšínská tiskárna. Vydání první. ISBN 978-80-257-2196-4 Knihy nakladatelství Argo distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice. tel. 226 519 400, fax 226 519 387 e-mail: odbyt@kosmas.cz www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

Profile for Martin Sust

Martin sidlo cerva ukazka  

Short excerpt from the book by George R. R. Martin. Published with a permission of the Publisher.

Martin sidlo cerva ukazka  

Short excerpt from the book by George R. R. Martin. Published with a permission of the Publisher.

Profile for xb-1
Advertisement

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded