Page 1

5-272 kor_vlasta 25.10.2016 14:11 Strรกnka 91

Julie Novรกkovรก

Nesnรกze s Wagnerem

91


5-272 kor_vlasta 25.10.2016 14:11 Stránka 92

Byl to zatím ten nejzoufalejší týden v životě Angela Neumanna, a když jste žili pro operu, mohli jste mít jistotu, že takových zažijete mnoho. Kdykoli zavřel oči, až příliš živě si vybavoval svého letitého přítele, s nímž prožili už tolik nezáviděníhodných situací, jak divoce utíká z nové budovy opery a křičí: „Znovu mě tam nedostaneš! Končím! Slyšíš?! Končím!“ Což byly ty příčetnější pasáže. Paul Leger spolupracoval s Neumannem už od Lipska a následoval ho na jeho Nibelungen-Tournée: deset měsíců cest napříč Evropou s celým obsazením a kulisami v jediném vlaku, kdy se hrál kompletní Prsten Nibelungů ve všech významných městech. Oba z tohoto počinu měli noční můry, ještě než cesta začala. Ale díky Legerovým dovednostem nedošlo během turné k žádným závažným incidentům, což se dalo považovat za zázračný výsledek. A nyní tentýž muž s jekotem utekl z budovy Nového německého divadla v Praze pouhé dva týdny před jejím oficiálním otevřením. Život Angela Neumanna ještě nikdy nevypadal tak temně jako nyní. Zaklepání na dveře mu přetrhlo jeho vlákno chmurných myšlenek. „Dále,“ zvolal. Hlavní dramaturg Heinrich Teweles vstoupil, jeho tvář obrazem starostí. „On se nevrátí, že?“ zeptal se tiše. Neumann zavrtěl hlavou. „Ne, nevrátí. Ještě nikdy jsem si ničím nebyl tak jistý.“ „Zavolám tedy redakci Prager Tagblattu a Bohemie, jakmile to bude možné, a řeknu jim… že stavební práce trvají déle, než jsme předpokládali, a budova nemůže být otevřena podle původního plánu. Souhlasíte?“ Ředitel nešťastně přikývl. „Nesmíme nechat veřejnost, aby se o tom dozvěděla. Představte si ty řeči, které by to nepochybně vyvolalo…“ Okamžitě litoval, že se o tom vůbec zmínil, neboť si takové události dovedl představit velmi živě. Ne, nesmějí dovolit, aby se kdokoli dožvěděl, že jejich exorcista v nové operní budově téměř podlehl šílenství, opustil je a oni ne92


5-272 kor_vlasta 25.10.2016 14:11 Stránka 93

mají náhradu. Zahajovali by provoz před prázdným hledištěm. Dostavili by se jen diváci se sebevražednými sklony, kdyby tyto zprávy pronikly na veřejnost. „Musíme najít schopnou náhradu,“ pronesl. Teweles nakrčil obočí. Jeho myšlenky se bezpochyby zaměřily na stejný problém jako Neumannovy: Jak mohou tak rychle a tak tajně, jak jen bude možné, najít schopného exorcistu? „Dobrá,“ dramaturg přerušil tíživé ticho, „prozatím ohlásím posun zahájení podle náhradního plánu, který jsme dříve vypracovali, souhlasíte?“ „Souhlasím.“ Neumann si povzdechl. Původně chtěl, aby se zahajovací ceremonie konala v den stého výročí světové premiéry Mozartova Dona Giovanniho v Praze. Neumann plánoval stavět na této silné tradici a učinit z poslední dobou upadajícího německého divadla v Praze úspěšného protivníka českého Národního divadla. Bez exorcisty nicméně neměli jinou možnost než zahájení posunout. Bude k němu muset dojít začátkem ledna namísto letošního listopadu. Výroční představení Dona Giovanniho se přesune zpět do Stavovského divadla, které mu koneckonců postačilo před sto lety, a provoz nové budovy se zahájí jiným kusem. Neumann již zakoupil výhradní práva na Mistry pěvce norimberské. Zdejší diváci milovali svého Wagnera téměř stejně, jako milovali svého Mozarta. To byla nejlepší volba, jež mu zbyla. „Abychom dodrželi tento plán, měli bychom najít nového exorcistu nejpozději do konce listopadu,“ uzavřel Neumann. V duchu už procházel jednotlivé možnosti. Zamračil se, když došel k závěru, že nemají naději na přilákání jakéhokoli zkušeného exorcisty z jiného středoevropského operního domu. Ředitel je všechny znal a věděl, že jejich loajalita byla prakticky nezlomná. Prakticky – ale on zde zatím neměl podmínky, které by ji zlomily. To mu nechávalo ke zvážení pomocný personál, exorcisty v důchodu nebo nezkušené začátečníky, převážně samouky. Vskutku chmurné vyhlídky! „Rozšířím skutečnost, že někoho hledáme, v těch správných 93


5-272 kor_vlasta 25.10.2016 14:11 Stránka 94

kruzích,“ slíbil mu Teweles. „Mí lidé to neprozradí nikomu nedůvěryhodnému.“ „Já se pokusím o totéž,“ Neumann si opět povzdechl. „Uvidíme, koho k nám osud zavane.“ *** Do konce měsíce k nim osud zavál dva poloslepé vymítače v důchodu, předtím zaměstnané u menších regionálních divadel, jednoho úplného amatéra, který málem zapálil sebe sama během pohovoru, a potom tohoto mladého muže. Neumann se zděsil, jakmile nový kandidát prošel dveřmi jeho kanceláře. Byl to stěží muž, spíš ještě dítě! Nemohlo mu být víc než dvacet. Vyhlídky se rozhodně zhoršovaly. Ale Heinrich mu doporučil, aby si s tímto mladíkem promluvil. Co víc mohl ztratit než pár minut? „Gustav Meyer,“ představil se chlapec. Jeho vystupování bylo klidné, zdvořilé a úsporné. Zdálo se, že činí pouze nezbytné pohyby a nevyžívá se v nadbytečných slovech – opak Neumanna, který sám dobře věděl, že jeho zjev byl velmi žoviální a teatrální, pro což ho mnozí lidé zbožňovali. „Jste si vědom požadavků na pozici, o niž se tu ucházíte?“ „Jsem.“ „Tedy,“ Neumann si odkašlal, „odpusťte mi, ale vypadáte na ni hrozně mladě. Většina vymítačů velmi dlouho studuje, než přejdou do praxe. Kolik vám je let?“ „V lednu mi bude dvacet let.“ Ani ne dvacet! Neumann se snažil skrýt své zděšení. Podařilo se mu to; koneckonců býval hercem. Ovšem chlapec naproti němu vypadal, že si toho přesto všiml – a zůstával stále tak klidný a vyrovnaný jako ve chvíli, kdy vstoupil. „Z jakého důvodu hledáte někoho na tuto pozici?“ zeptal se náhle Meyer svým tichým hlasem. Ředitel se zhluboka nadechl. „Budu vůči vám upřímný, ale při94


5-272 kor_vlasta 25.10.2016 14:11 Stránka 95

pomínám, že nic z toho, co tu zazní, nesmí opustit tuto kancelář. Nikdy.“ Mladík na něj jen dál hleděl svýma nekonečně klidnýma modrýma očima. „Máme potíže s novou budovou opery. Náš předchozí vymítač, velmi zkušený muž, který si dokázal poradit s… se spoustou věcí, nás před měsícem opustil.“ „Mrtev?“ ozval se chlapec bez jakéhokoli náznaku obav. „Dobrý bože, ne! Tak daleko to nezašlo, žádné oběti. Ale během jedné z klavírních zkoušek jsme se střetli s dosti nepříjemným poltergeistem a zbavit se ho téměř stálo Paula zdravý rozum – a to byl jen jeden z řady incidentů. Paul prohlásil, že ten dům je prokletý, a zapřísahal se, že už tam nikdy v životě nevkročí.“ Neumann se odmlčel a čekal, až tento nepravděpodobný kandidát konečně dá průchod svému strachu – v podobě čehokoli od zhrozeného výrazu až po okamžitý útěk z kanceláře. On ovšem nevykazoval žádné známky obav. Jeho chování Neumanna zaráželo. Možná má sebevražedné sklony? napadlo ho náhle. Ano, to muselo být ono. A nikoho takového určitě nechtěl zaměstnat jako vymítače. „Ke kolika incidentům došlo?“ „K pěti během jediného měsíce.“ „Hm.“ Mladík poprvé projevil známky nějaké emoce. Byla to zvědavost. „Co jsem slyšel, je pro velký operní dům ve starém městě obvyklých přibližně pět ročně.“ A tahle zatracená budova ještě ani není v provozu, dodal Neumann pro sebe. „Zajímavé. A jaká byla jejich povaha?“ „Tři poltergeisti, dva běžní duchové. Pravděpodobně velmi staří, mohu-li soudit dle jejich oděvů.“ „Budete-li mne chtít zaměstnat, rád bych dalším podobným událostem zabránil.“ „Promiňte, ale nejsem si jist, zda mohl muž vašeho věku již nashromáždit veškeré znalosti potřebné pro tuto práci…“ 95


5-272 kor_vlasta 25.10.2016 14:11 Stránka 96

„Můžete mé zaměstnání ukončit, kdykoli uznáte za vhodné. Jak zjistíte, zda se pro ně hodím, pokud to nezkusíte?“ „Mohl byste velmi snadno přijít k úrazu – nebo dokonce o život! Nechci na sebe vzít takovou zodpovědnost. Viděl jsem, že pýcha zradila příliš mnoho nezkušených vymítačů. Přicházíte bez referencí, bez diplomů, ani ne dvacetiletý chlapec! Co doopravdy umíte?“ „Studoval jsem kabalu, povahu věštění, sofianismus a mysticismus. Jsem obeznámen s valnou většinou učení katolické, protestantské i ortodoxní církve, s židovskými písemnostmi a do určité míry i s indickými a čínskými texty zabývajícími se nadpřirozenem.“ Neumann na okamžik ztratil hlas. „Jak – jak jste se k tomu dostal? Musel jste začít velmi brzy, a i tak…“ „Vážný zájem jsem začal mít ve věku šestnácti let, krátce po svém příchodu do Prahy. Z určitých osobních důvodů jsem tehdy zvažoval sebevraždu. Řízení osudu změnilo mé rozhodnutí na poslední chvíli a dovedlo mne na cestu okultna. Zachránilo mi život a od základů jej změnilo.“ Tentokrát se ředitel ani nesnažil zakrýt svůj zhrozený výraz. „Sebevražda? V šestnácti letech?“ „Jak jste řekl, mám důvěru v to, že nic ze zde řečeného neopustí tuto kancelář. Máte však pravdu, že to může být poněkud šokující přiznání. Pokud tuto skutečnost někdy zmíním před kýmkoli jiným, zřejmě ji ve svém vyprávění posunu o několik let později.“ Meyer na něj stále poklidně hleděl. Jeho porcelánově bledá tvář, hladce oholená, připomínala sochu. Pokusy o sebevraždu ještě lidi nekvalifikují na vymítače, připomínal Angelo Neumannovi varovný hlásek. Nikoho se sebevražednými sklony určitě nechceš poblíž své opery. Tento mladík nicméně působil, že podobné sklony nechal daleko za sebou. Pozoroval Neumanna svýma jasnýma inteligentníma očima a vypadal chladnokrevnější než zbytek zaměstnanců opery dohromady. Což, jak Neumann musel připustit, ovšem nebylo zase tak těžké. 96


5-272 kor_vlasta 25.10.2016 14:11 Stránka 97

„Dobrá,“ uslyšel sám sebe, „jste zaměstnán. Ale pokud se dopustíte nějakého přešlapu nebo najdeme někoho lépe kvalifikovaného, budu vás muset propustit. Jste s tím srozuměn?“ „Jsem,“ kývl Meyer. Neumann si nebyl jistý, zda si jen nepředstavoval náznak úsměvu na mladíkových rtech. *** V poslední době Angelo Neumann pokaždé pocítil bodnutí starostí, když se blížil k Novému německému divadlu. S Meyerem po boku to dnes bylo spíše vědomí očekávání. Mladík vzhlédl, když se přiblížili ke spektakulární neorenesanční budově, a v jeho očích zvláštně zajiskřilo. Beze slova vešel. Neumann byl naplněn pýchou, když mu ukazoval velkolepý interiér plný zlatých ornamentů. Takhle měl vypadat vážený operní dům! Vymítač ovšem neprojevoval žádné známky posvátné úcty, což Neumanna poněkud zklamalo. „Můžete mi ukázat, kde došlo k předchozím incidentům, a popsat mi jejich povahu ve větších podrobnostech?“ zeptal se Meyer svým tichým barytonem. Neumann přikývl. Provedl mladíka celým zákulisím. Tady Meyer konečně projevil obdiv, a to nad složitými mechanismy skrytými v útrobách domu. „Jsou překrásné,“ poznamenal. „Ale také poskytují řadu příležitostí pro nehody. Budeme muset být opatrní.“ „Je to tu mnohem lepší než ve Stavovském divadle,“ připustil Neumann. „Raději mám spoustu přístrojů ve zbrusu novém domě než dodatečně nacpanou do staré, moderním potřebám nevyhovující budovy.“ „Chápu,“ kývl Meyer, přejížděje dlaní po hydraulické trubce jednoho z jevištních mechanismů. Zdál se být okouzlen technologiemi umožňujícími operní spektákly, skrytými před zraky návštěvníků. Měl ovšem pravdu; nabízely i mnoho cest potenciálně vedou97


5-272 kor_vlasta 25.10.2016 14:11 Stránka 98

cích k vážným nehodám. Jeden z nedávno pozorovaných duchů si už pohrál s chemickým reflektorem tak, že málem popálil svého operátora. „Dnes odpoledne se tu koná plná zkouška Mistrů pěvců norimberských. Dávejte pozor na všechno, co se děje,“ požádal Neumann Meyera a z hloubi duše doufal, že neudělal chybu, když mladíka najal. *** Gustav Meyer osaměl v zatím prázdném, klidném zákulisí. Čas před zkouškou využil k prozkoumání koutů operního domu. Brzy se seznámil se všemi zákoutími a průchody budovy. Když šplhal po žebříku k novým elektrickým světlům, která po incidentu s duchem promptně nahradila chemické reflektory, náhle ucítil slabou vůni meruněk. Byl to spíše závan než přetrvávající vjem, ale zanechal ho přemítajícího o jeho zdroji. Z kapsy vytáhl paklík karet a jednu náhodně vytáhl. Měsíc. Hmm. „Hej, co tam nahoře pohledáváte?“ Meyer shlédl na menšího podsaditého muže v obnošené vestě a košili s vyhrnutými rukávy. „Gustav Meyer, vymítač,“ představil se mu a uctivě se dotkl lemu neviditelného klobouku. Mužova tvář prošla zajímavou změnu. „Aha,“ zmohl se. „Totiž, já… jsem očekával někoho trochu jiného.“ Staršího, přeložil si to Meyer. „Jsem Kollar, hlavní kulisák. Jen se ujišťuji, že je vše připraveno pro dnešní zkoušku.“ „Prosím, pokračujte. Nebudu se vám plést do cesty.“ A také nepletl. Našel si klidné místo v zeleném salonku a začal vykládat karty do keltského kříže. Napřed zvolil výchozí bod představující toto místo. Na moment uvažoval o Bláznovi, ale pak se rozhodl pro Kolo štěstí. Koneckonců, co jiného než rychle se otáčející kolo štěstí byl život v operním domě? 98


5-272 kor_vlasta 25.10.2016 14:11 Stránka 99

Meyer pečlivě zamíchal karty a pak vytáhl druhou. Byl to opět Měsíc, nasvědčující přítomnosti nebezpečí nebo klamu. Třetí, poukazující na to, co lze brzy očekávat, byla Věž. Destrukce. Čtvrtou kartou, představující skryté obavy a starosti, byl Viselec: oběti, ztráty. Meyer se nad tímto vývojem mírně zamračil. Alespoň však už všechny nejhorší karty přišly, zatímco zbytek… Pátá, ukazující nedávnou minulost, byla Smrt: změna, konec cyklu, nový začátek. To muselo znamenat otevření nového operního domu a přesun větší části repertoáru Stavovského divadla sem. Šestka pro nejbližší budoucnost: Soud. Ten dobře přiléhal ke Smrti, zdůrazňující potřebu dobrých rozhodnutí a nových začátků. Sedmička pro jeho osobu: Poustevník. Meyerovi zacukaly koutky úst. Skutečně byl odtažitým pozorovatelem tohoto světa, jenž se od něj potřebuje vzdálit ještě více? Osmá karta pak měla představovat jeho momentální okolí, devátá myšlenky a pocity ohledně nastalé situace a nakonec desátá pravděpodobný výsledek. Meyer sáhl po osmé kartě a zastavil se uprostřed pohybu, ještě než ji stačil položit na stůl. Měsíc. Náznak úsměvu mu okamžitě zamrzl na rtech. Vzpamatoval se a vydechl. Nemá cenu se teď zastavit; musí věštbu dokončit. Napůl očekával příští kartu: Věž. Koneckonců dobře odrážela jeho momentální myšlenky. Za poslední, Blázna, byl téměř vděčný. V tomto kontextu to byla divoká karta. Nebyla tu žádná nejpravděpodobnější, již napsaná budoucnost; vše záviselo na správných rozhodnutích. Nejspíše jeho rozhodnutích. Znovuobjevení se Měsíce a Věže ho však znepokojovalo. Karty v jeho balíčku byly teoreticky schopné transformace, aby přesněji odrážely skutečnost, ale ještě nikdy se mu to nestalo. Už se nedivil, proč jeho předchůdce tak narychlo odešel. 99


5-272 kor_vlasta 25.10.2016 14:11 Stránka 100

Za tím musí být něco víc než obyčejná zjevení a potíže s poltergeisty… Meyerovy úvahy byly přerušeny hlasy přicházejícími od zadního vchodu. Zkontroloval čas na svých kapesních hodinkách. Zkouška měla začít za necelou hodinu a lidé již začali přicházet. Meyer se na ně šel podívat. Mnohé z nich rozpoznal ze svých dřívějších návštěv Stavovského divadla. Byla tu Laura Hilgermannová, jejíž hlas vždy obdivoval; Otto Brucks, slavný baryton; Adolf Wallhöffer, představitel většiny hlavních rolí Wagnerových oper v Praze – tak skvělý hrdinský tenor byl obtížně k nalezení. A pak tu byl Gustav Mahler, kapelník. Meyer již slyšel některé z jeho vlastních skladeb a seznal, že se mu Mahlerův hudební styl velmi zamlouvá. Celkově výjimečná společnost. A taková, která dokáže přilákat pozornost nejen z tohoto světa. Meyer se rozhodl zůstat v zeleném salonku. Našel si křeslo v rohu dál od čekajících herců, což mu také umožňovalo nerušeně pozorovat své okolí. Přicházející zpěváci mu věnovali pramalou nebo spíše žádnou pozornost. Dost možná ještě ani nevěděli o jeho pověření. Každému z nich věnoval minimum pozornosti. Namísto toho se soustředil na pozorování okolí jako celku, pátrání po čemkoli, co nějakým způsobem nesedí. Zatím však vše působilo naprosto obyčejně, přinejmenším obyčejně na operní poměry. Žádné znepokojivé náhlé změny nálady (všichni vypadali napjatě a neklidně, tedy zcela normálně); žádný pokles teploty v místnosti; žádný nevysvětlitelně podivný pocit, zvláštní stíny nebo cokoli jiného, co by nasvědčovalo přítomnosti jakékoli nadpřirozené entity. Balíček karet na stole se ani nepohnul. Proutky zatím odpočívaly v bezpečí Meyerovy kapsy; vymítač nechtěl zneklidňovat herce. Trpělivě seděl na místě, zatímco se zahajovala zkouška, a naslouchal opeře. Jakkoli nacházel zalíbení ve Wagnerových operách, Mistry pěvce norimberské považoval za jednu z jeho slabších prací. Musel nicméně uznat, že Neumannův ansámbl odváděl 100


5-272 kor_vlasta 25.10.2016 14:11 Stránka 101

skutečně excelentní výkon. Sice je neviděl, ale pokud se na jevišti pohybovali tak, jak zpívali, premiéra určitě sklidí zasloužený úspěch. Navzdory hudbě začínal ke konci zkoušky pociťovat únavu a netrpělivost. I po menším proškrtání trvalo představení více než čtyři hodiny a zkouška přirozeně zabrala ještě delší dobu vzhledem k Neumannovým a Tewelesovým připomínkám a návrhům. Jakmile však Adolf Wallhöfer jako rytíř Walther začal svou velkolepou soutěžní píseň Morgenlich leuchtend im rosigen Schein, Meyer i přes své ponoření v hudbě zaznamenal drobné ochlazení v místnosti. Zavřel oči, natáhl ruku a snažil se pocítit, jakým směrem je změna nejvýraznější. To ho zavedlo až k jednomu z křesel na opačné straně pokoje. Meyer si pamatoval, že tam dnes nikdo neseděl – přinejmenším nikdo hmotné povahy. Byl si ale jist, že nyní bylo křesílko obsazeno. Aniž z něj spustil oči, začal tiše, sotva slyšitelně odříkávat. Vzduch nad křeslem se počal chvět, až začaly být koutkem oka rozeznatelné vzdáleně lidské rysy. Meyer si uvědomil, že je zná. Mezi lidmi se zájmem o operu nejspíše nebyl nikdo, kdo by je nepoznal. „Herr Wagner,“ věnoval mu Meyer drobnou úklonu. „Je mi velmi líto, že vám přináším tyto zprávy, ale vaše přítomnost v této opeře by mohla ohrozit průběh vaší vynikající hry. Jsem si jist, že to pochopíte a umožníte představení hladce proběhnout.“ Opatrně ducha sledoval. U duchů jste nikdy nevěděli, jak na tom jste, ani po několikahodinovém přátelském rozhovoru; v příští vteřině by mohli začít demolovat pokoj, v němž jste stáli. Mistr skladatel se na Meyera ani nedíval, alespoň tak to mladému vymítači připadalo. Pohled pableskujícího přízraku se zdál soustředěn na zpěváky u východu ze zeleného salonku, kteří pečlivě naslouchali hudbě, aby nezmeškali svůj nástup. Nezdálo se, že by si kterýkoli z nich zatím povšiml Meyera a podivné siluety stěží viditelné v křesle. Meyer ve vzduchu cítil praskání statické elektřiny. Jemné chloupky na šíji se mu naježily. „Vaše hudební výsosti,“ zariskoval možná až příliš pompézní 101


5-272 kor_vlasta 25.10.2016 14:11 Stránka 102

lichotkou – ale při jednání s duchy mohl být člověk zřídkakdy příliš pompézní –, aby ducha uklidnil. „Slyšíte, jak nádherně hrají vaši operu? Není skvělé, že je zde nyní můžete alespoň na okamžik slyšet?“ Další věc, na kterou jste se prakticky mohli spolehnout: duchové zřídka zaznamenali ironii. Křišťálový lustr v salonku se roztříštil na kusy. Meyer zaslechl čekající umělce vykřiknout hrůzou. Nyní se přízrak změnil v temně šedý a již velmi dobře viditelný. Jeho tvář už tolik nepřipomínala obličej zesnulého skladatele. Nebo ano, kdyby Wagner býval trávil hodně času s tváří zkřivenou hněvem, pomyslel si Meyer. Vykřikl staré kabalistické poutací zaklínadlo. Obvykle fungovalo. Spoléhat se na věci, které obvykle fungovaly, vás naneštěstí v této profesi mohlo stát život. Meyer pocítil vlnu mrazu, když se temný oblak ve tvaru lidské ruky natáhl k němu, chystaje se dotknout jeho srdce a zastavit je, jak si Meyer uvědomil. Neměl čas promluvit, utéct nebo se jinak pokusit tomu osudu vyhnout. Konečky prstů děsivé ruky prošly látkou jeho saka a pak se zničehonic odtáhly. V této profesi jste mohli počítat pouze s věcmi, které vždycky fungovaly. Žádná stvoření mimo tento svět neměla v lásce začarované tarotové karty. Jen škoda, že jimi nemohl i bojovat… „Das ich erträumt, das Paradies,“ zazníval z jeviště příjemný hrdinský tenor. A pak, během závěrečného verše, se změnil v nepříliš muzikální zaječení. Meyer se vyškrábal na nohy a utíkal tam. Když spatřil herce krčící se za falešným stromem a dva – ne, tři – temné obrysy kroužící nad jevištěm, zamumlal cosi velmi sprostého ve staré hebrejštině. Ne že by to na poltergeisty mělo nějaký vliv; jen jednou to zahnalo jistého velmi puritánského a vzdělaného ducha na starém hřbitově. Meyer se rychle rozhlédl. Dřevo. Papír. Látka. Kov… proti poltergeistům neúčinný. Zatraceně, jak to, že tu není žádný kámen? 102


5-272 kor_vlasta 25.10.2016 14:11 Stránka 103

Byly tu však jen kulisy z papírové hmoty, které měly představovat kamenné hradby města za loukou, kde se odehrávala závěrečná scéna. Meyer se pousmál a na okamžik zavřel oči. Představa městských hradeb zůstala v ohnisku jeho mysli a narůstala do bezmála až směšných rozměrů, určitým způsobem skutečnější než skutečné hradby. Meyer začal spěšně šeptat poutací zaklínadlo. Cítil, jak jím začíná proudit energie, a věděl, že nesmí zaříkávání přerušit předčasně, jinak by mohl hranici překročit sám a skončit navždy uvězněn na opačné straně. Na konečcích prstů se mu objevily krystalky ledu. Meyer pokračoval v zaříkávání a zvedl hlas z šepotu po deklamaci slyšitelnou po celém jevišti. Poltergeisti si přestali pohrávat s lany v provazišti a obrátili se k Meyerovi. Najednou ucítil pronikavý zápach hniloby, který vydávali a z nějž se téměř zakuckal. Překonal však nutkání ke zvracení, nechal ze rtů sklouznout poslední verš zaklínadla a pevně soustředil pohled na hradby. Na silné, staré kamenné hradby obepínající majestátní Norimberk… Silný poryv větru se přehnal jevištěm a téměř srazil Meyera na zem. Poltergeisti se k němu zuřivě rozlétli, jejich temné obrysy náhle mnohem ostřejší, ale proti větru se k němu nedokázali dostat. Pak byli konečně odneseni až k městským hradbám – a pohlceni, jakmile se jich dotkli. Meyer se sesul na kolena, prudce oddechoval, námraza odtávala z konečků jeho prstů. A stále ještě vzdáleně cítil přítomnost jiné entity. Duch byl oslaben, ale na rozdíl od poltergeistů ne nadobro zahnán. Po několik úderů srdce panovalo ticho. Pak zvolání a výkřiky zaplnily celý prostor. Ale žádný ze zpěváků se ani nepřiblížil k Meyerovi. Ten byl za jejich strach vděčný. Ze zákulisí se vynořil Angelo Neumann, na tváři zničený výraz. Trochu si odkašlal. „Ehm, mohu předpokládat, že jste tuto potíž vyřešil, je to tak? Děkuji. Moc vám za všechny děkuji. Ale… 103


5-272 kor_vlasta 25.10.2016 14:11 Stránka 104

takhle to dál nejde,“ dodal tiše. Meyer v jeho tónu zachytil náznak hněvu a ještě něco. Nastupující paniku. „Nepůjde,“ ujistil ho. „Je tu ještě jeden duch, kterého odsud potřebuji vypudit – a s ním i různé menší poltergeisty, které sem přitáhla jeho přítomnost.“ „O jakého ducha jde?“ „Poměrně silného,“ připustil Meyer. „Ducha Richarda Wagnera, abych to upřesnil.“ Neumannova tvář se na okamžik rozjasnila. „Wagnera?! Ale já jsem ho znal, dokonce mě měl docela v oblibě. Mohl bych…“ „Nemůžete udělat nic,“ přerušil ho Meyer. „Jsem si jist, že váš předchozí vymítač vám to už dávno vysvětlil, ale jen pro připomenutí: duchové nejsou kopie lidí, z jejichž duší vznikli. Mívají některé vlastnosti původní osobnosti velmi zveličené, některé naopak téměř vymizí. Rozumné uvažování obvykle nebývá jejich silnou stránkou, stejně jako trpělivost, laskavost – nebo i jen obyčejná ignorance. Představte si, že si vyberete trojici svých nejvýraznějších osobnostních rysů, zejména těch spíše negativních, a znásobíte je stonásobně. Taková je většina duchů.“ „Ano, ale jen jsem si říkal… Tak geniální člověk…“ Geniální člověk známý pro svou netrpělivost, náladovost, misantropii a předsudky, dodal pro sebe Meyer. Skutečný materiál na ducha. „Jednou jsme ve Stavovském měli Mozarta, když jsem se stal ředitelem, věděl jste o tom? A s ním se dalo pracovat, ačkoli jsme museli být opatrní a zachovávat dobrou náladu… On nezamýšlel nikomu ublížit.“ Meyer mu věřil. Co mu bylo známo, Mozart míval duši nevinného, lehce nadšeného i lehce znuděného dítěte po celý svůj nepříliš dlouhý život. Duch dítěte se vším jeho domáháním se pozornosti a zábavy by opravdu nezamýšlel nikomu ublížit. Ale to nic nevypovídalo o tom, zda nakonec nikomu neublížil. „Prosím, nepřemýšlejte o tom přízraku jako o Richardu Wagnerovi. Ten je mrtev a nemůže se vrátit – ne jeho skutečné já. Nechte mne nalézt způsob, jak odsud ducha definitivně vyhnat.“ 104


5-272 kor_vlasta 25.10.2016 14:11 Stránka 105

Neumann zachmuřeně přikývl. Meyer nepotřeboval být výborným čtenářem lidí, aby viděl, že ředitel zatím nevkládal mnoho nadějí do jeho snažení. Nejspíše už uvažoval, jak by se nová budova mohla prohlásit za nezpůsobilou užívání a on se svým souborem by se mohl s radostí vrátit do starého Stavovského divadla. Meyer se nesnažil ho ujišťovat, že to dopadne dobře. Jen věcně pronesl: „Bez ohledu na dnešní události obnovte běžný rozvrh, prosím. Pro mou i vaši činnost je to nezbytné.“ Aniž čekal na odpověď překvapeného Neumanna, začal šplhat po jednom z žebříků do provaziště. *** Hojně navštěvované knihovny, divadla, operní domy… To byla místa, která přitahovala duchy, jako plamen svíčky přitahuje můry. Všechny respektované operní domy po celém světě měly své velmi vážené vymítače. Najít nějakého opravdu nadaného nebylo snadné a profese, mezi jejíž rizikové faktory patřilo šílenství a smrt, nelákala mnoho lidí, ač ztráty na životech se postupně staly vzácnými. Meyer tak naprosto rozuměl zoufalství situace, do níž se Angelo Neumann dostal. Tento druh situace byl však neobvyklý pro operní dům, který ještě ani nebyl v provozu. Meyer by tu byl očekával několik slabých, snadno vypuditelných poltergeistů, možná starého a vytrácejícího se ducha, ale nic v tomto rozsahu. Něco tu bylo v nepořádku. Zajímalo by ho, co tu spatřil předešlý vymítač, že ho to přimělo opustit celoživotní práci. Z odtažitých výšin horních lávek Meyer pozoroval dění na jevišti. Odsud se zdálo tak vzdálené, neskutečné. Posadil se vedle jednoho z rumpálů. Dole se Angelo Neumann pokoušel uklidnit zpěváky a hudebníky. Meyer zachytil část jeho slov: „…vysoce doporučovaný, všestranně vzdělaný vymítač.“ Takže on teď byl doporučovaný a všestranně vzdělaný. Hmm. V životě se pořád dovídáte nové věci. 105


5-272 kor_vlasta 25.10.2016 14:11 Stránka 106

Něco na jevišti a nad ním v něm probouzelo nepříjemný pocit. Hradby, ovšem, ale ty Meyera neznepokojovaly. Mohl téměř hmatatelně cítit přítomnost něčeho jiného, nespoutaného a rozhněvaného. Pro tuto chvíli příliš slabého, ale rozhodnutého udeřit později. Meyer se bude snažit být na ten okamžik připraven. *** Příštího rána Meyer pečlivě rozmístil různé artefakty po celé budově opery. Byly mezi nimi drobné relikvie, lahvičky svěcené vody, podkovy a několik vybraných karet z neúplného balíčku, který Meyer vlastnil právě pro tento účel. Vzor, který společně tvořily, by měl jakoukoli nadpřirozenou bytost udržet bezpečně venku a jistě zabránit podobným pokusům, jako když na něj včera duch přímo zaútočil. Pokud ochranný vzor z nějakého důvodu selže, Meyer bude alespoň vědět, na čem je. Brzy se budova začala plnit lidmi – zejména hudebníky, ale občas přišel i kulisák nebo truhlář. Na dnešek byla naplánována zkouška orchestru. Meyer zaslechl pár nespokojených poznámek na téma, jak přísný je na ně Neumann a jak jim nenechá ani chvíli volna: zkouška teď, představení později, pak další, bezmála ani den mimo operu… Z odpovědí Meyer zachytil další zajímavou skutečnost: personál Neumanna převážně zbožňoval. Nehledě na to, jak tvrdě je nutil pracovat, jeho šarm, přátelskost a štědrost dělaly obtížným nemít ho rád. Někdo se ho ovšem dost možná snažil potopit – a s ním i celý operní dům. Co bylo hlavním cílem? Zkouška začala. Meyer se usadil v první řadě hlediště, právě nad orchestřištěm. Slyšet Mahlera a jeho orchestr zkoušet byl nádherný zážitek. Hudba, přemítal Meyer, je svým způsobem také vrátky do jiného světa. Ale tato, na rozdíl od věšteb nebo zaklínadel, mu ovšem byla záhadou. 106


5-272 kor_vlasta 25.10.2016 14:11 Stránka 107

Náhle ucítil mrazení podél páteře. Vzduch se ochladil a poněkud zřídl a Meyer by už bezmála začal lapat po dechu. Nemusel se otáčet, aby věděl, kdo se objevil po jeho boku. „Dobré odpoledne,“ pravil Meyer tiše. „Přišel jste si poslechnout zkoušku? Jsou brilantní, že?“ Odpovědí mu bylo odfrknutí. „Brilantní? Já bych měl dirigovat! Potom by byli brilantní!“ Nehádej se. Ne s duchem… Meyer na malý okamžik zaváhal. Kdyby ducha rozzuřil – a to mohlo způsobit téměř cokoli –, riskoval by nový incident. Na druhou stranu, kdyby jeho pozornost nesoustředil na sebe, mohl by být výsledek tentýž. A v prvním případě by se alespoň mohl něco dozvědět. „Tím jsem si jist,“ pravil opatrně. „Mnoho svých oper jste dirigoval vskutku mistrovsky.“ Strategicky se vyhnul zmínce o skutečnosti, že Wagner ve své době dohnal mnohé hudebníky a zpěváky k slzám. Na druhou stranu, to občas dovedl i přátelský a žoviální Neumann, když si myslel, že se nesnaží dost. Meyer tušil, co bylo Wagnerovi na řediteli tak sympatické. „Proč jste se přišel podívat na tuto zkoušku?“ Duch neodpověděl. „A do tohoto operního domu? Jak vás napadlo jej navštívit ještě před slavnostním otevřením?“ Wagner se na něj prudce otočil. Jeho oči vypadaly jako temné propasti do… Meyer si nebyl jist kam. Studoval rozličné křesťanské, židovské, islámské, buddhistické i hinduistické filozofické texty a každá jednotlivá odnož nabízela jiné vysvětlení, co leží za poslední hranicí. Rád by tuto oblast někdy prozkoumal, kdyby dokázal vyvinout spolehlivou metodu. „Copak nemohu navštívit starého přítele?“ Hlas ducha zněl tentokrát mnohem lidštěji. Jeho oči, ještě před okamžikem plné temnoty, jasně zářily. Meyer téměř ani nepostřehl rychlý pohyb, jak přízrak náhle zmizel z hlediště. Meyer vyskočil a pohlédl do orchestřiště. Zdálo se, že zkouška nerušeně pokračuje… 107


5-272 kor_vlasta 25.10.2016 14:11 Stránka 108

Sáhl do kapsy pro kartu – a vytáhl Věž. „Herr Mahler! Prosím, přerušte zkoušku!“ Kapelník na okamžik zaváhal, ale pokračoval v dirigování, zatímco se přes rameno ohlédl na Meyera. Ten musel obdivovat Mahlerovu dovednost. Jeho pohyby ani na chvilku neustaly, ani když věnoval díl pozornosti mladému vymítači. „Jsem přesvědčen, že jsme v bezprostředním nebezpečí. Prosím, zastavte zkoušku, dokud –“ Meyer větu nestačil dokončit. Koutkem oka postřehl náhlý pohyb. Než mohl vědomě zpracovat své vlastní jednání, vrhl se do orchestřiště a srazil šokovaného Mahlera k zemi. Smyčec prudce prolétl místy, kde se ještě před pár vteřinami nacházela Mahlerova hlava. Duch se znovu objevil nad dirigentským stupínkem, v očích sálající hněv. „Vy – děláte ostudu mé práci! Špinavý žid!“ A bylo to tady; Wagnerův stěží skrývaný antisemitismus. Meyer by neměl být překvapen. Špatné vlastnosti duchové získávali nejsnáz. „Lidská veš! Nejhorší…“ Meyer nečekal, než duch dokončí svůj jedovatý proslov. Stále zakrývaje Mahlera vlastním tělem, rychle se rozhlédl po okolí. Zaklínadla a talismany by samy o sobě na tak silného ducha nestačily, karty mu mohly pouze nastínit pravděpodobnou budoucnost… Potřeboval něco na posílení efektu zaklínadel. Kdyby tak jen někdo jiný mohl zaříkávat společně s ním, ale on nemohl očekávat, že by tu někdo znal ony obskurní verše – Ach. „Dokážete dirigovat v improvizaci založené na rytmu slov?“ zašeptal. „Doufám, že ano,“ odpověděl mu tiše Mahler. „Začněme tedy.“ Ještě než to dořekl, už znovu stál a začal odříkávat zaklínadlo. Mahler nečekal na další pobídnutí a jeho dirigentská hůlka opsala několik ladných oblouků. 108


5-272 kor_vlasta 25.10.2016 14:11 Stránka 109

Členové orchestru byli zpočátku příliš v šoku, ale pak se několik prvních vzpamatovalo a začalo hrát. Zbytek je během chvilky následoval. Wagner umlkl. V tu chvíli už si musel uvědomit, čeho se Meyer pokouší dosáhnout. Překvapený cellista vyjekl, když mu byl smyčec neviditelnou silnou vyškubnut z ruky, na moment se vznášel ve vzduchu a pak se namířil na vymítače. Meyer nemohl přestat zaříkávat. Pohledem prosil hudebníky, aby se ponořili do této prazvláštní hudby, soustředili se na ni namísto na ducha. Kdyby Wagner získal nadvládu nad více nástroji… Mladík se přikrčil, když na něj smyčec vystřelil jako šíp z luku. Tohle už začíná být trochu únavné, pomyslel si, zatímco pokračoval v zaříkávání. Jeho hlas sílil, zaklínadlo spolu s ním, viděl, jak se Mahlerovy paže svižně míhají… „Vyhnat mě od zkoušky mé vlastní opery! Všechny vás pošlu do horoucích pekel!“ zařval duch. Vyčerpaný Meyer dokončil zaklínadlo a v tutéž chvíli se duch zničehonic vypařil. Vymítač se zhroutil na stupínek, u konce se silami. V příštím okamžiku mu už dirigent pomáhal na nohy a pokřikoval rozkazy na orchestr. Meyer musel na chvíli ztratit vědomí, protože pak byl náhle v zákulisí a skláněl se nad ním Neumann. Ředitel vydechl úlevou, když Meyer rozlepil víčka. „Díky bohu! Jste v pořádku? Mám poslat pro lékaře?“ „Jsem, a to není nutné.“ „A on – je pryč?“ „Ano…“ „Báječný mladý muži! Dost možná jste právě zachránil naše divadlo!“ Ano, na nějaký čas, chtěl říci Meyer, ale byl příliš vyčerpaný, než aby větu dokončil. *** 109


5-272 kor_vlasta 25.10.2016 14:11 Strรกnka 267


5-272 kor_vlasta 25.10.2016 14:11 Stránka 269

OBSAH Jana Rečková: Když přijdou 5 Františka Vrbenská: Hadí srdce 43 Julie Nováková: Nesnáze s Wagnerem 91 Lucie Lukačovičová: Sůl a krev 131 Vlado Ríša: Trable s čarodějkou 149 Josef Pecinovský: Píseň o Leviathanovi 187 Anna Šochová: Zlá noc 200 Jana Rečková: Dolores a její byt 218 Adam Andres: Klub na ochranu jednorožců 224


5-272 kor_vlasta 25.10.2016 14:11 Stránka 270

Vlado Ríša, editor

Bájná stvoření 1. vydání Obálka Marianna Alferova Odpovědný redaktor Vlado Ríša Vydalo nakladatelství Časopis XB-1 s.r.o. Praha 2016 Tisk Europrint a.s. Praha Doporučená cena 295 Kč


Bajna stvoreni  

Short excerpt from the book edited by Vlado Ríša. Published with a permission of the Publisher.

Advertisement
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you