Page 80

ÖÈËßËÈÅÄ

Sport

e je F KARIÉRA

(NE)TRENÉRKY

Na pár vteřin jsem se zamyslela nad tím, jestli se mi někdy podařilo nějakého mého partnera přivést ke sportu a dospěla jsem k závěru, že o tom musím přemýšlet úplně jinak – zcela obráceně. Pocházím z rodiny, kde je velmi populárním sportem volejbal a „gaučing“. Mohla jsem si tedy vybrat, zda při mé výšce cca 160 cm budu nejspíš nejmenší volejbalistkou, nebo naopak postupem času pěkně vypasenou „gaučérkou“. Volba byla jasná – volejbal. Několik let jsem hrála v týmu, jenž se velmi úspěšně držel na posledních příčkách všech pražských soutěží, až jsem to raději vzdala a vydala se na dráhu budoucí dramatické umělkyně. Pravdou je, že jsem v sedmé třídě na základní škole a pak ve druháku na vyšší odborné vyzkoušela na povinném výcviku lyže, ale kromě lidových tanců, základů stepu a šermu, pantomimy, jevištního pohybu a jízdy na koni mi sport dlouhá léta poněkud unikal.

Jednoho dne jsem si koupila kolečkové brusle a řekla si, že přesně tohle bude to pravé, a po jistou dobu bezesporu bylo… až jsem potkala pravého sportovce, který jezdil freeride na lyžích, lezl po skalách, skákal z padáku… Byla jsem u vytržení. A tak jsem začala koketovat (velmi inteligentně na carvingových lyžích) s freeskiingem, jezdit do Adršpachu na skály a na letišti v Kolíně jsem si čas od času vyskočila z letadla… A pak se objevil druhý sportovec, který jezdí na windsurfingu, kolečkových bruslích, chodí do posilovny, jezdí na kole a, světe div se, chtěl by zkusit lezení. To byla má jedinečná příležitost! Chodím přeci na stěnu téměř pravidelně, na skalách to miluju a základy zvládám levou zadní. Nabídla jsem se, že ho to samozřejmě naučím. Já, která se zatím neodváží na těžší cestu, než je 5, oblíbená barva na stěně jsou „lentilky“ (tedy směsice všech dostupných barev) a obtížnost cesty počítá průměrem dvou až tří cest… „Začneme trojkou, ta je nelehčí,“ řekla jsem znalecky. K mému údivu ji vyběhl jak kamzík na Lomnický štít a já zjistila, že se nepatrně zapojil až na 6+. Moje učení bylo to tam a své ego jsem sbírala po žíněnkách v celém lezeckém centru. Ovšem nevzdala jsem to! „Tanec je taky sport, takže pojď, vezmu tě na salsu.“ Byl tam, dokonce několikrát. Nejdříve pozorně sledoval tančící páry, pak dva tance dokonce i zkusil, ale záhy zjistil, že pivko mají ti kubánští kluci na baru přece jen lepší než parket, a u toho také zůstalo. A tak on dál brázdí vody na svém surfu a chodí do posilovny, já jezdím na bruslích a chodím na salsu a sem tam si zajdeme na stěnu, kde na mě po zdolání „lentilek“ čeká odměna v podobě pochvaly a sladkého polibku.

Mart ina Prášilová

EXTRÉMNÍ PÁREČEK ANEB K VELKÉ LÁSCE PATŘÍ I VELKÝ STRACH S přítelem jsme se poznali na letišti. Já byla tehdy už zkušená parašutistka, on teprve se skákáním začínal. První pusu jsme si dali, jak jinak, než při výskoku z letadla. Dívala jsem se pak za ním zamilovaně, jak otevírá padák. Jenže místo aby se mu vrchlík po otevření normálně naplnil vzduchem, celý se zbortil. A můj milovaný se řítil k zemi na cáru látky. Srdce se mi strachy zastavilo. Po nekonečných sekundách se mu padák z ničeho nic nafoukl a konečně se normálně rozletěl. Co se vlastně stalo, jsem zjistila až na zemi. A představte si, že můj miláček to s tím padákem dělal naschvál. Jako zkušený paraglidista si jen tak zkoušel, jak se bude parašutistický padák chovat při paraglidových figurách. No hlavně, že přežil. Bohužel, moje úleva netrvala dlouho. Hned při dalším skoku jsem se pro změnu zezdola dívala, jak moje láska padá, padá a padá… a neotvírá. Bezpečnou výšku pro otevření dávno minul a já už jen s hrůzou čekala, kdy se rozplácne na poli. Nakonec mu padák z obalu vyletěl. A to rovnou ten záložní. Na zemi mi pak celý rozesmátý oznamoval, že zkrátka nemohl nahmatat otevírání hlavního padáku. No hlavně, že otevřel aspoň rezervní. Nicméně další okamžiky hrůzy na sebe nenechaly dlouho čekat. Tentokrát zas prosím „omylem“ vyskočil z letadla několik kilometrů od letiště. Jeho padák mi pak jako malá tečka v dálce zmizel mezi dráty a domy na obzoru. Za chvíli jej naštěstí na letiště přivezla hodná paní, které přistál na zahradu. No hlavně, že se trefil. A tenkrát mi to konečně došlo. Při skákání se o něj budu bát už pořád. Ne kvůli tomu, že vždycky něco vyvede. To se ostatně stane občas každému. Ale proto, že u tak blízkého člověka se míra tolerance rizik tak nějak posune, a to

hodně hluboko dolů. Musela jsem se zkrátka smířit s tím, že pro klid své duše mu už navždy budu před každým skokem nenápadně kontrolovat zapnuté popruhy, bezpečnostní přístroj a otevírání hlavního padáku. Raději dvakrát. Tuhle svou teorii, že s velkou láskou přijde i velký strach, jsem si nedávno znovu ověřila. Po roce našeho vztahu jsem si totiž udělala kurz paraglidingu, abych na oplátku pronikla i já do přítelova sportu. A létání nad kopci mne nadchlo. Zvláště mne baví zkoušet různé paraglidové figury, které by na parašutistickém padáku vůbec nešly udělat. Zatím se mi sice nedaří tak, jak by měly, občas se mi půlka padáku zašmodrchá do šňůr a jednou jsem už omylem udělala mezi popruhy salto, ale nevzdávám to. Myslím, že i přítel je rád. Můžeme teď spolu nejen skákat, ale i létat. I když tuhle jsem si všimla, že mi před startem jen tak po očku kontroluje popruhy, zapnutou vysílačku a kliku od záložního padáku. A to hned dvakrát.

Markét a Davidová

80

WILD CAT 04 - léto 2010  

Outdoorový časopis pro holky - cyklistika, běh, turistika, lyžování, in-line

Advertisement