Issuu on Google+

přání delší než dlouhé

O ZDI, KTERÁ CHTĚLA BÝT NEBEM

BYLO NEBYLO jedno město a v něm stála zeď. Neptejte se mě, kdo ji postavil, nevím to – ať už to byl, kdo chtěl, měl k tomu jistě pádný důvod, protože zbůhdarma se zdi nestaví. Ta zeď byla stejně rovná, stejně vysoká a stejně pevná jako ostatní zdi z ostatních ulic a z ostatních měst. Jen jednou věcí se lišila – svou barvou.


Ta zeď byla rudá a jeden by řekl, že ji na červeno natřeli jako vzor pro kuchaře, kterému se nedařilo trefit správný odstín rajské omáčky. Druhý by mohl namítnout, že červenou barvu dal zdi jeden mladík – prý se tak snažil vyznat lásku dívce, jež ji každé ráno míjela cestou na ranní směnu. Třetí by potom zarputile tvrdil, že zeď přijala svou barvu od krve, která protekla ve světových válkách a revolucích. Ve všech případech by se ale jednalo o plané řeči.


Ve skutečnosti oblékli zeď do červené pro výstrahu. Chtěli tak varovat každého, kdo by se ji pokusil přelézt. Díky křiklavé barevné ploše nemuseli pořizovat cedule s nápisem

POZOR! POZOR! ZÁKAZ VSTUPU!

protože ty něco stojí, a navíc mohou zreznout, mohou se zaprášit, mohou zajít, dají se odšroubovat, odlomit, odnést, ukrást, kdežto rudá zeď… rudá zeď zakazuje vstup jaksi sama o sobě. Možná se nyní smějete, ale nejednalo se o hloupý nápad. Žádného z chodců, kteří kolem zdi procházeli, by totiž ani nenapadlo vyskočit a poodhalit tajemství tušené na druhé straně. Červený nátěr působil až příliš výhrůžně. A ke všemu nabýval každým dnem na sytosti, takže i nevyřečené varování znělo šedou ulicí stále hlasitěji. Lidé proto u rudé plochy přidávali do kroku a spěšně kolem ní procházeli, rychle kvapili, chvatně probíhali. Nikdo se nezastavil a nezamyslel nad tím, proč zeď rudne. Nikdo se jí, nedej bože, nezeptal. Chodci měli obavy a neměli čas – jak už to u dospělých lidí bývá. Ve skutečnosti se přitom červená zeď nečervenala pro výstrahu, ale studem. Styděla se právě za to, že je výhružnou zdí.


Před lety ji vyrobili z panelu v továrně na kraji města. Do jejího těla vyrazili také dva drobné průzory, dvě skulinky menší než kuličky hrášku, aby mohli lidé skrytí za zdí včas odhalit nezvané hosty, kteří by se snad chystali zákaz vstupu porušit. Za jasných dní oběma průzory prosvítala blankytná obloha – a tou oblohou se chtěla červená zeď stát.






„Lidé se mě bojí,“ stýskala si nebi v deštivém konci léta, když se kolem míhaly mokré deštníky. „Aniž bych si to přála, vřískám, hrozím a odrazuji. A děti o mně říkají, že jsem v holportu s čertem. Je to pomluva, jenže… jak se dneska může zeď bránit? Ty přitom svou modrou barvou zklidňuješ a tišíš. Pověz, jaký to je pocit?“ Nebe však zůstávalo němé.





„Vězím zde jak barikáda, hřmotně, nehybně a ztěžka. Zato ty jsi lehké a bez tíže,“ říkala zeď nebi s podzimem, když o ni pleskaly slzy bříz, zlaté listy rozechvěné osiky, strakaté dlaně košatých javorů, znavená srdce staletých lip i zkroucené jazýčky smutečních vrb, které rostly za zdí. „Já překážím, bráním a rozděluji,“ pokračovala zeď. „Ty hranice překonáváš a lidé k tobě vzhlížejí… ba co víc, kochají se pohledem do tvých výšek. Někdy bych to také chtěla zažít.“ Ale zachmuřelá říjnová obloha mlčela dál.





„Jistě víš, že těšíš člověčí duši. Tak proč se poslední dobou ukazuješ tak zřídka?“ ptala se zeď oblohy, když město zalehla zima a stromy zůstaly holé. „Vím, že i ty se ráno červenáš. Jestli se stydíš za to, že přicházíš později a zase brzy mizíš… proč si nepřivstaneš, abys dorazila včas a mohla s námi pobýt déle?“ „Rok končí,“ promluvila konečně po měsících mlčení i obloha. „A já nosím černé šaty proto, že černá barva je barva sváteční.“ „Ach tak,“ podivila se rudá zeď a dodala si odvahy. „Když tedy nyní nosíš černou, nemohla bys mi půjčit trochu ze svého modrého šatníku? Přála bych si být aspoň na jeden den modrým nebem.“ Tu větu pronesla rudá zeď důrazně a pronesla ji nahlas, protože nechtěla promeškat příležitost. Jeden muž, který ji právě míjel, se však vylekal tak, že upustil smrček, co nesl v podpaží, a dal se na útěk. „Rok končí,“ zopakovala obloha. „A přání máme od toho, aby se vyplnila. Ještě ale chvilku vyčkej, neboť ráno je moudřejší večera.“


Přešla jedna dlouhá noc, noc nejdelší ze všech nocí, a přišel sváteční den, na který lidé čekají celý rok, protože věří, že naplní jejich sny. Nad šedou ulicí se vyhouplo slunce a oblohu a mraky obléklo do ruda. „To jsou červánky,“ pověděla obloha zdi, ačkoli ji už téměř neviděla. Svět totiž v onu chvíli zčervenal celý, zčervenaly chodníky, lampy, domy, auta, zčervenaly lidské tváře i myšlenky. Nešlo už poznat, kde zeď končí a kde nebe začíná. „Jsou krásné a přeci jsou rudé jako já,“ rozplývala se červená zeď. Šlo o poslední větu, kterou ještě stihla vyslovit.


Svítalo rychle. Červený svět postupně ztrácel na sytosti, zvolna bledl do růžových a fialových tónů, do barev, jaké má jen holubí peří, květy zkřehlých slaměnek nebo vybledlé cáry plakátů.


Chodec, který by v onu časnou hodinu zavítal do šedé ulice, mohl spatřit nevídané. Vždyť jen málokdy máme příležitost na vlastní oči sledovat, jak se zeď mění v nebe. Jenže všichni lidé ještě zůstávali v županech.


Nakonec vyprchaly i fialové odstíny. Ze zdi nezbylo nic. V šedé ulici byste našli pouze oblohu s několika mraky. A i ty brzy rozfoukal vítr. Za sebou zanechal pouze a jen nebeskou modř. A jestli tomu chcete věřit, novou zeď na místě té staré už nikdy nikdo nepostavil.


Do roku 2014 vám proto přeji co nejméně zdí a jasné nebe – ve všech významech těchto slov.


O zdi, která chtěla být nebem