Issuu on Google+

PROSTOR A MATERIÁL: TVORBA ATELIERU BOW-WOW Vojtěch Jeřábek, SAT, ZS2011/12, FA ČVUT

Dvojice japonských architektů, Yoshiharu Tsukamoto a Momoyo Kaijima, tvořící autorské duo pod značkou BOW-WOW, se do společenského povědomí zapsala někdy koncem 90. let. Od té doby mají vyhrazené specifické místo mezi současnými uznávanými tvůrci ze Země vycházejícího slunce. Jejich úvahy se pohybuje napříč všemi měřítky s tím, že těžiště tvorby tvoří převážně malé domy. Stejný význam jako stavební praxi přikládají teorii a výzkumu, který je s jejich tvorbou úzce spjat. Dokonce jsou to právě publikace Made in Tokyo (1996 výstava, 2001 knižně) a Pet Architecture Guidebook (knižně taktéž 2001, v roce 2003 prezentováno na benátském Bienále), které dostaly tvůrce do popředí veřejného zájmu. Od té doby se dostaly ke slovu také na tři desítky realizovaných projektů, převážně z kategorie bytových a rodinných domů. A právě na koncepci práce a uchopování této tematiky jsou nejlépe vidět postupy a filosofie atelieru BOW-WOW. Již v období bádání kolem Made in Tokyo krystalizoval v tvůrcích pohled na město „v měřítku jednotlivých budov, nad kterými mají kontrolu majitelé“1 – tedy organismu, jehož jednotlivé buňky si žijí vlastním životem, nezávisle na vůli původního autora nebo nějaké nadřazené urbanistické koncepci. Každý jednotlivý díl této skládačky má vlastní model způsobu interakce se svým okolím, který se pak zpětně reflektuje do výsledné (tedy ideálně synergické) kvality celku. Tyto odlišné způsoby projekce rozdílných prvků jsou pak základním předmětem zkoumání v jejich koncepční pracovní tezi, nazvané prostě Behaviorology. Tato metoda bude v následujících odstavcích postupně rozebrána a následně nastíněn způsob její aplikace v projektech atelieru a uvažování o nich. Behaviorologie jakožto vědní obor je nauka o chování. Yoshiharu Tsukamoto a Momoyo Kaijima k ní přistupují jako k „ústřední hypotéze 1

Meruro Washida: Atelier BOW-WOW as Artists in Behaviorology (2010), str. 248


pro porozumění vztahů mezi životy lidí, přírodou a uměle vybudovaným prostředím“2. Chování obecně třídí do třech základních skupin: chování lidských bytostí, přírodních elementů a budov. Chování lidí je napříč generacemi, pohlavími i kulturami značně rozdílné; v jednotlivých místech se však dají vystopovat určité stereotypy či každodenní rutiny a návyky, se kterými je možno dále pracovat. Stejně tak jako s přírodními zákony, pochody a fenomény, jako například s pohybem ohřátého vzduchu, tekoucí vodou či odrazem světla, které, pokud s nimi architekt dokáže pracovat a využít je, mohou obohatit paletu okolních jevů působících na člověka. A konečně v rovině budov je to jejich typologická příbuznost, patrná ne při pohledu na konkrétní prvek, nýbrž při jeho porovnání s celkem. Všechny tři jsou vzájemně svázány a spolupůsobí, jejich perioda je však v rámci časové přímky rozdílná: zatímco lidský element začíná svůj cyklus každý den znova, přírodě to trvá celý rok a budovám dokonce jednu generaci. Vedle behaviorology je dalším důležitým vstupem do výsledné podoby projektů samotné město Tokio (kde má atelier marginální část svých realizací). Tam díky neúměrně vysoké ceně pozemků a jejich zdaňování při dědických řízení dochází takřka při každé výměně vlastnických a stavitelsky aktivních generací k drobení struktury městské parcelace, často až na takřka nezužitkovatelné plochy (tímto fenoménem se BOW-WOW zabývají ve své Pet Architecture). V důsledku toho vzniká hustá síť rodinných domků o zcela minimální půdorysné ploše – z města se stává jakási „personapolis“3, síť izolovaných buněk začleněná do tkáně megapole. V takové situaci je zapotřebí zvýšené pozornosti práci se „zbylým“ prostorem, tedy veřejnými prostranstvími a – což je podle Yoshiharu Tsukamota ještě důležitější – mezerami mezi domy, které jsou ve správě jednotlivých majitelů: „Regenerace domů se nebude točit kolem jádra, 2 3

Yoshiharu Tsukamoto in Behaviorology (2010), str. 8 Osamu Okamura, přednáška Současná japonská architektura – kuchařka receptů na hubnutí (2011)


ale kolem prázdna – volnými prostory mezi budovami. Na rozdíl od Jádrového metabolismu zpřed padesáti let se tak odehraje spíše v rámci Metabolismu prázdna…Není žádným překvapením, že se ukazuje nevalná přítomnost života na ulicích v příměstských obytných čtvrtích. V tomto světle vznášíme tři důležité podmínky pro domy nové generace: Vnitřní prostory musí být přívětivé i pro návštěvníky; kvazi-exteriérové prostory musí být představeny v dobrém světle, aby dokázaly vylákat obyvatele ze svých příbytků; a prázdné prostory kolem budov musí být znovu definovány“ 4. S tímto povědomím o teoretických východiscích atelieru můžeme přistoupit k samotné analýze jeho tvorby. Ta, jak již bylo zmíněno výše, je převážně spojena se suburbiemi Tokia a ještě konkrétněji s malými (rodinnými) domky. Jsou to právě velmi limitující prostorové podmínky, spojené s velkou hustotou zástavby, co do značné míry ovlivňuje výslednou podobu projektů. Nejprve se věnujme jejich exteriérové „slupce“ a přilehlému okolí. Estetika atelieru BOW-WOW nenese stopy okázalosti, ani nehovoří pomocí nejmodernějších high-tech technologií. Naopak v sobě nese hluboký klid a kontextualitu, snaží se splynout s místem (nezapomínejme, že v rámci behaviorology je kvalita jednotlivého prvku odvozena od působení obrazu celku). Prostředkem, který tomuto „měkkému“ zasazení pomáhá, je jednou příbuzný rastr oken, podruhé materiálové řešení, potřetí třeba podobnost nové hmoty s hmotami okolními. Výsledkem jsou stavby jednoduše uchopitelné, „reflektující všední

den – nejintimnější možný dotek architekta a společnosti“ 5

. Sami autoři pak pokládají otázku: „Proč je lidová

architektura o tolik svůdnější a více okouzlující, než nejnovější budovy navrhované slavnými architekty?...Zmizel snad 4 5

Yoshiharu Tsukamoto in Behaviorology (2010), str. 13-14 Michal Kuzemenský: Zde jsou lvi, ERA21 01/2011, str. 5


harmonický veřejný prostor?“ 6. Jejich cílovou skupinou jsou běžní lidé a jejich nástroje jsou vždy poctivě „low-tech“. Na rozdíl od mnoha současných tvůrců se nestydí použít šikmou střechu (a to v jakékoliv podobě) jakožto nejjednodušší způsob ochrany proti dešti a archetyp bezpečí člověku blízký. Hmotové řešení se zpravidla snaží o racionálnost v rámci dispozice parcely, s občasnou tendencí ke „krystalizaci“ či skulpturalizaci. S veřejným prostorem stavby komunikují jednak nápaditě umístěnými (viz. dále) prosklenými otvory, dávajícími kolemjdoucím pocit jisté spoluúčasti residentů na dění v ulici, druhak implementací soukromých venkovních či s exteriérem propojitelných prostor, které opět zabraňují vzniku neživého prostředí „města duchů“. Při velmi limitovaném půdorysném rozměru stavby a obvyklé podlažnosti kolem dvou až tří nadzemních podlaží je třeba přikládat práci s vnitřním prostorem nadstandartní pozornost. V takovýchto podmínkách je velmi těžké zachovat interiéru jistou velkorysost a dostatek možností „nadechnout se“. BOW-WOW maximálně využívají všech možných výhledů a průhledů, ať už je lze uskutečnit umístěním okenního otvoru v jakkoliv nepravděpodobné pozici či výšce. S každým tímto zmíněným „otevřením“ se úzce váže možnost ho užívat. Tak vznikají v porovnání s běžnými konvencemi nezvyklé vedlejší či technické prostory s nebývalou přidanou kvalitou. To je však dáno unikátním přístupem k členění obydlí, který autorská dvojice má a jenž bude popsán dále. Pomocí tohoto vztahování se domů ke svému okolí navíc, jak již bylo zmíněno výše, plní svoji tezi o živějším městském prostředí. Pokud bychom tuto „otevřenost“ přiřadili k určité ztrátě soukromí uživatelů, projekty atelieru nabízí zároveň dostatečný stupeň 6

Yoshiharu Tsukamoto in Behaviorology (2010), str. 8


„uzavřenosti“: domy nabízejí spoustu personifikovatelných zákoutí, navíc často díky důmyslnému uspořádání jednotlivých prostor bezprostředně sousedících s těmi otevřenými. A tak se dostáváme k samotné podstatě toho, jak BOW-WOW pracují s interiéry svých staveb a vytvářejí jejich unikátní uživatelskou hodnotu. Jedinečnost jejich návrhů je nejlépe patrná z řezů, kterými s oblibou svá díla prezentují. Vnitřní uspořádání by se dalo přirovnat k raumplanu, s tím rozdílem, že celý vnitřní prostor tvoří (až na sociální zařízení, a to ještě ne vždy) jedno celistvé kontinuum. Žádné místnosti, které bychom mohli přesně pojmenovat a k nimž by byly přidruženy provozy podružné, až v jistém smyslu zbytkové a nežádoucí. Paradoxně právě takřka výhradně z těchto „vedlejších ploch“ se jejich domy sestávají: neřadí se zde k sobě kuchyně, jídelna a obývací pokoj, ale podesty, odpočívadla, zákoutí, podkroví a různá schodiště. Architektura BOW-WOW totiž není „architekturou prostorů, ale architekturou vztahů“ 7. Do pozadí ustupuje jakákoliv známá typologie, každý projekt je v duchu zásad behaviorology souborem prostorů na míru, vzniklých na základě pozorování lidského chování a rituálů všedního dne. V boji proti vzájemnému odcizení (nejen) japonské společnosti je představována alternativa nabízející maximální otevřenost a zároveň intimitu, prostor, 7

Terunobu Fujimori: The Origins of Atelier BOW-WOW’s Gaze in Behaviorology (2010), str. 128


kde můžou být stejně tak snadno všichni spolu jako každý sám. V těchto domech nenajdeme dveře, nejoblíbenějším dělícím prvkem se stává knihovna. Atmosféra či užitnost prostoru se dokáže zcela proměnit překonáním několika schodů, sociální zařízení tak nemusí být fyzicky odděleno od terasy, stejně jako se mezipodesta může stát studovnou či koutek s pračkou místem až meditativního charakteru a velkorysého rozhledu do okolí. Toto atypické vnitřní uspořádání pak navíc umožňuje posílení druhého pilíře behaviorology, a to přírodních elementů. Po výšce spojitý prostor dovoluje uživatelům vnímat proudění ohřátého vzduchu, což kromě praktického ventilačního efektu navíc usnadňuje vnímání časovosti v rámci obydlí: v závislosti na denní době či ročním období se pohyb této ryzí energie mění a tudíž poskytuje i následný vjem má odlišnou intenzitu. Tato představa domu jako „živoucí, dýchající bytosti“ 8 se jako ideová nit táhne napříč většinou realizací a aplikování efektu solárního komínu velmi často určuje prostorovou geometrii budovy i vnitřních prostor. Další užitek pak poskytuje dualita světla a stínu, měnící se společně s koloběhem ročních období a uspokojující lidské potřeby v létě zastíněním, v zimě propouštěním teplých paprsků. Uživatelské příjemnosti je poté uzpůsobeno i materiálové řešení, které atelier povětšinou omezuje na užití základních, klasických materiálů jako beton, 8

Yoshiharu Tsukamoto in Behaviorology (2010), str. 11


kov, dřevo, omítka. V seismicky zatíženém Japonsku je nejběžnějším konstrukčním systémem ocelový či dřevěný skelet, poskytující stavbě velkou volnost při výběru následného materiálového řešení obalových ploch či umísťování okenních otvorů. V případě BOW-WOW vnější fasáda podléhá kontextualitě a programové všednosti a nenápadnosti, bez ambice poutat na sebe zvýšenou pozornost. Nejčastěji pracují s profilovanými plechy a kovovými šablonami, které umožňují dát celé fasádě i společně se střechou jednotný vzhled. V interiéru jde především o texturu a smyslovou (především dotykovou) příjemnost materiálu: prim tedy hrají světlé dřevo (nejsenzuálnější materiál vůbec) a omítky, které zároveň opticky zvětšují mnohdy nutně minimalistickou kubaturu jednotlivých prostor. Navíc dřevo díky své veliké konstrukční variabilitě umožňuje volnější a vzdušnější, často až sakrální tvarování vnitřních prostor, ateliérem tolik oblíbených „podkrovních míst“ (která lze často nalézt hned v prvním nadzemním podlaží). K tomu se přidávají výše zmíněné knihovny a výsledné interiéry mají i přes svou osobitou strohost daleko k odlidštěnému minimalismu. Hlavním objektem zájmu, ke kterému atelier BOW-WOW upíná své snažení, je člověk. Ten slouží jako jediné správné měřítko stavby. Architekti pro něj vytváří nezaměnitelnou prostorovou kvalitu obydlí, jasně odlišitelnou do zbytku současné produkce, vytvořenou na základě hluboké analýzy lidských potřeb a chování, působení přírodních prvků a vztahů budov k jejich okolí. Tento soubor chování určuje jejich hlavní tezi, se kterou přistupují ke všem svým projektům, bez ohledu na měřítko. Budovy jsou pro ně živoucí organismy, komunikující se svým okolím skrze přívětivost a otevřenost. Nedílnou součástí jejich výrazu je skromnost. Jádrem jejich projekční činnosti je navrhování malých obytných domků, které se svým interiérovým uspořádáním vymykají


běžné typologii řazení samostatných hierarchizovaných místností; naopak jde o vyjádření jednotlivých vztahů skrze jazyk architektury a vytváření příjemného habitatu pro všechny obyvatele, nezávisle na denní či roční době. Spojitý vnitřní prostor staveb umožňuje v dnešní odcizené a odtažité době soužití osob na jednom místě, aniž by bylo ohroženo jejich soukromí. BOW-WOW představují na dnešní architektonické scéně atyp, který stojí za pozornost. Všechny projekty jsou spojeny jednou tezí, která pro nás, i přes problematičnost přenosu japonských myšlenek do našeho prostředí, může být v mnohém podnětná a inspirující.


Literatura: - knihy: Yoshiharu Tsukamoto – Momoyo Kaijima, Atelier BOW-WOW: Behaviorology, New York 2010 Yoshiharu Tsukamoto – Momoyo Kaijima, Atelier BOW-WOW: Graphic Anatomy, Tokyo 2007 - časopisy:

ERA21, 01/2011, Brno 2011 - WEB:

www.bow-wow.jp www.archdaily.com


BOW-WOW: Prostor a materiál