Issuu on Google+


Doc. Jan Novák, režisér (foto Zdeněk Stejskal)

Šumperské návraty s režisérem Janem Novákem nejen o Jitřní paní

Jitřní paní i Jan Novák se do šumperského divadla vracejí. Casonova hra po jednadvaceti letech, její současný režisér (od úspěšné inscenace O‘Neillova Měsíce pro smolaře) po víc než sedmnácti.

Jene, roky už působíš v metropoli a tvou domovskou scénou je Divadlo na Vinohradech. Jaký vlastně byl tento tvůj návrat do Šumperka? Především nadějný, že po patnácti letech budu opět žít osm týdnů v rodném městě. Obvykle jsem se vracel na dva tři dny. Čas tak stačil na pár návštěv a zase zpět do Prahy. Teď mám možnost pořádně se do města „namočit“. Užít si míst, kde dětství a studentská léta „psaly“ mé vzpomínky. Právě ty nosím stále při sobě, v kapsičce saka. Doufám, že jejich bohatství zase zvětším. Překvapil tě něčím Šumperk? Pokud jde o vzhled, město se výrazně proměnilo. Narostlo z šedivosti a havarijních omítek do krásy. Každý šťastně zrekonstruovaný dům město zdobí a ono „zútulnění“ malého města je často prokazatelnější než tomu bývá u velkých měst. Rád bych, aby ta odvaha k dílu vedla brzy i ke zboření takových staveb, kde minulá doba vystavila svou architektonickou hrubost a necitelnost, kupř. obchodní dům na dnes jinak výstavní Hlavní třídě. A překvapilo tě něčím také šumperské divadlo? Šumperské divadlo mě překvapilo především v Praze. Na přehlídce mimopražských divadel. Jednou inscenací „Edith a Marléne“, poté inscenací „Kabaret“. V obou večerech jsem sledoval z hlediště to, co mám na divadle především rád, skvělou práci herců. A byl jsem překvapen, že někdy zhýčkané pražské publikum zahrnulo účinkující obrovskými ovacemi. Potlesk nebral konce. Ve Švandově divadle Olga Kaštická jako Edith přidávala jeden šanson za druhým. Byla to půlhodina navíc. „Kabaret“ se zapsal podobně. Takový úspěch se nemá zapomínat. Protože na takové BRAVO je zapotřebí několik roků práce.

Každý titul má v divadle svou roli, zaplňuje určitý prostor. Jaká je z tohoto pohledu úloha „Jitřní paní“? „Jitřní paní“ je hrou o naději. O naději na harmoničtější podobu světa. Podobné vize jsou někdy zlehčovány. Ale jiní o ně trpělivě bojují. V této hře je uloženo jedno obrovské překvapení, etický princip pomáhá realizovat lidem v jedné španělské vesnici sama Smrt. Co máš v divadle nejradši? Když má představení duši. Divadlo může být hravé, zábavné. Ale nesmí být prosto myšlení. Síla divadla je v jeho duchovní podstatě. Jen tak je nezastupitelné. Právě proto, že média jsou plytčí, divadlo by mělo hrát příběhy se zřetelným etickým vyznačením. Chystáš se za šumperský „režijní pultík“ zas někdy vrátit? O tom nerozhoduji sám. Počkejme na premiéru 13. ledna. Když se zadaří, jistě na mě vedení divadla nezapomene. Tenhle rozhovor vzniká na sklonku roku 2006. Chtěl bys vyslovit nějaké přání do nového roku? Přál bych kumštu víc diváků. Víc diváků na koncertech, víc diváků na výstavách, víc diváků v divadlech, víc kupujících hodnotnou beletrii. Umění je přece nekonečně insprativní. A této inspirace je třeba si dopřávat, pokud hledáme svou vlastní, originální podobu života. Ohlédneme-li se, musíme ocenit, že naši dědové a jejich dědové toužili vytvářet novou realitu, přesáhnout svůj horizont. Podařilo se jim to. Obklopuje nás mnohé, co je těšilo, co nás těší, co jim i nám umožňuje žít důstojněji. Ale k tomu je zapotřebí se hodně inspirovat a hodně umět. Jdeme jejich cestou? Využijme tedy Nového roku k trpělivé práci , abychom si na jeho konci mohli říct, ano, pokračujeme… K tomu už snad ani není co dodat, snad jen: zlom a zlomme vaz! Vladimír T. Gottwald

2006

Vždyť je to sotva moment, co jsem hloubal, jak se asi vybarví rok 2006, a ani jsem nestačil uklidit, a on už je v háji! - Měl ten Albert pravdu, že je všechno relativní. Ty Vánoce jsou Taky čím dál častěji a roky kratší a kratší. Stejně se toho ale stačilo udát vcelku dost. Ledasco by ani nemuselo. Tak popořádku: Leden. - Šumperská premiéra Dykova Krysaře v režii Michaela Junáška s Alexandrem Stankušem v titulní roli. Šumperský ansámbl přežil hostování v jesenických mrazírnách. Lékárníci stávkují. Jakub Janda a Janne Ahonen se dělí o vítězství na Turné čtyř můstků. Vychází šedesáté třetí číslo Novin z divadla. V divadle vystavuje Aleš Kauer. Umírá Antonín Moskalyk. Únor. - Tradičně vyprodaný divadelní ples. Kateřina Neumannová získává na 30 km olympijské zlato. Za chorého Petra Komínka hostují v Šumperku v Limonádovém Joeovi Marcel Školout (NDMSO) a v Poprasku na laguně Milan Perger (ČŠKnO). Nejvíce Českých lvů získává a filmem roku 2005 je Slámovo Štěstí. Premiéra Drábkova Švédského stolu v režii Zdeňka Stejskala. Březen. - Premiéra Kachny na pomerančích v režii Jaromíra Janečka. V divadle vystavuje Jiří Pěkný. Vyhlašování českých divadelních cen za rok 2005: Herecké Ceny Alfréda Radoka pro Jana Vondráčka, Jaroslavu Pokornou a Gabrielu Vermelho, inscenací roku se stává Dočolomanského Sclavi-Emigrantova píseň, českou hrou roku Drábkovy Akvabely, divadlem roku Divadlo v Dlouhé, cenu za divadelní hudbu získává Vladimír Franz. Činoherní Ceny Thálie Lubomíru Lipskému, Kateřině Holánové, Ivanu Řezáčovi, Evellyn Pacolákové. Vyplňují se daňová přiznání, vycházejí Noviny z divadla číslo 64. Duben. - Průměrná mzda v ČR překračuje 20 000 korun, mezi tři kraje s nejnižšími mzdami však i nadále patří Olomoucký kraj. Cenu Miloše Movnara a cenu diváckou získává Petr Král za Hugha Prestona v Kachně na pomerančích, studentskou Zdeněk Stejskal za Tita Nane v Poprasku na laguně, odborná porota oceňuje Poprask na laguně a Švédský stůl. Květen. - Při veřejné generálce pohádky Krakonoš a duch shoří Vladimíru T. Gottwaldovi na jevišti vlasy a vousy (umělé i vlastní). Doktor Macek uštědřil záhlavec doktoru Rathovi. Při generálce pohádky O kočičím zpívání nehoří nikdo. Černá Hora se odšťepuje od Srbska. Umírá Boris Rösner. Červen. - Na přehlídce „Divadlo v parku“ hrajeme po letech opravdu v parku. S koncem divadelní sezóny končí herecké smlouvy, poprvé po několika letech se divadlem neloučí žádný člen uměleckého souboru, všichni se na podzim chtějí vrátit. Začíná fotbalové Mistrovství světa. Volíme do Poslanecké sněmovny stejně pravicových a levicových poslanců, vláda není jmenována. Červenec. - Vstupuje v platnost nový Silniční zákon. Itálie je fotbalovým mistrem světa. Tropická vedra. Jakubisko točí „Love story Bathory“. Vypukla „třicetidenní“ válka mezi Izraelem a Hizballáhem. Někteří šumperští herci jsou registrováni na úřadech práce. Vznik nové vlády neregistrujeme. Srpen. - V den 700. výročí zavraždění posledního Přemyslovce se takořka na místě činu odehrává premiéra Sulovského hry „Královský mord 1306“ za účasti herců z Olomouce a Šumperka. Amatérské Divadelní studio D 123 při Divadle Šumperk se Stejskalovou inscenací Obrazu triumfálně dosahuje Mekky českého ochotnictva Jiráskova Hronova. Vlády dosaženo není. Září. - Začíná sezóna, v průběhu týdne tři premiéry: Hello, Dolly! (režie Bedřich Jansa, v titulní roli Olga Kaštická), Stejskal premiéruje Krakonoše, Hoffmann Kočky.

Premiéru má i nová vláda, ministr kultury Martin Štěpánek odvolává ředitele ND Daniela Dvořáka. Do Šumperka se zdaleka-široka sjíždějí hosté na oslavy 55 let divadla. Dvě Ceny Divadelních novin putují do Dejvic za Teremina (Petr Zelenka a Ivan Trojan), jedna Nohavicovi za překlad libreta Cosi fan tutte. V divadle vystavuje Zdeňka Rambousková. Miss World je Taťána Kuchařová, vychází modré 65. Noviny z divadla a vláda ještě nepožádala o důvěru. Říjen. - Komunální a senátní volby. V ČR i v Šumperku vyhrává ODS. Šumperské divadlo pro velký zájem předplatitelů dodatečně ustavuje novou abonentní skupinu. Umírá Majka Fleková. V Česku poprvé vychází Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí. Po více než patnácti letech hostuje Divadlo Šumperk úspěšně v Poličce. Sněmovna vládě důvěru nevyjádřila. Listopad. - V režii Jaromíra Janečka alternují titulní roli Marie Stuartovny Bohdana Pavlíková a Lucie Réblová. V divadle vystavuje Otakar Hudeček. Ohlasy na oslavy 55 let divadla jsou nadšené, až extatické! Šestašedesáté Noviny z divadla vycházejí včas, sněhová pokrývka si dává načas, nová vláda také. Prosinec. - Šumperský soubor pořádá na Hrádku předvánoční besídku Možná přijde i Těšíšek. Zprovozněn úsek dálnice k Hradci Králové. Šumperští radní souhlasí s ukončením pracovního poměru dohodou s ředitelem Divadla Šumperk PhDr. Oldřichem Svozilem k 30. 6. 2007. Do kin přichází Menzlův film Obsluhoval jsem anglického krále. V Iráku je odsouzen a popraven Saddám Hussajn. Nový sníh stále ještě není. Nová vláda taky ne. A ten rok je je najednou v prachu. Mohl by tedy ten Albert ještě říct, jak relativně to dopadne letos. Jestli relativně líp nebo relativně hůř. Nebo aspoň špitnout, jestli se to vystříbří. Špitnout by mohl, Albert jeden! Anebo Nostradamus. Anebo nějaký prognostik. Co by jim to udělalo? Ale Albert ani Nostradamus toho v poslední době nic moc ani nenašpitají a prognostici se nějak rekvalifikovali nebo co... Asi to zase zůstane na nás. A jestli se to nevystříbří, ono se to aspoň nějak vyvrbí. Tak Vám všem přeju, aby se to vyvrbilo dobře!

Vladimír

Krátký pohled

do historie šumperského divadla

Pětapadesáté výročí šumperského divadla se stalo příležitostí k tomu ohlédnout se zpět, na nikoli sice dlouhou, ale podnětnou historii našeho divadla. Před časem jsme na stránkách tohoto buletínu vzpomínali dvou divadelních principálů, kteří v Šumperku založili tradici znamenitého divadla - ředitelů Josefa Zajíce a Vladimíra Švabíka. Dnes bychom vám, naši milí přátelé, chtěli přiblížit jejich nástupce v ředitelském úřadě, Luďka Forétka. Luděk Forétek byl, pokud je mi známo, rodilý Moravák, ale vystudoval pražskou DAMU. Celý jeho aktivní umělecký život byl ovšem spjat s Moravou. Začínal v Horáckém divadle v Jihlavě, možná že pak následovalo ještě nějaké další angažmá, ale počátkem šedesátých let už byl protagonistou souboru Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde vytvořil celou řadu významných rolí z českého i světového repertoáru. V roce 1967 přichází spolu se svou manželkou Ludmilou a další manželskou dvojicí Jaroslavou Vysloužilovou a Stanislavem Waniekem na pozvání legendárního ředitele Zajíce do Šumperka, aby zde pomohli vybudovat špičkový soubor. Jako obvykle, měl Josef Zajíc mimořádně šťastnou ruku. Od prvních chvil bylo toto kvarteto skvělou posilou souboru. Hned v první roli, v postavě pana Mannigama, kterou Luděk Forétek vytvořil v premiéře tehdy velmi populární hry Patricka Hamiltona „Plynové lampy“ (premiéra se konala na první podzimní den, 23. září roku 1967) zaujal svým vyzrálým hereckým projevem. Když si projdeme prvních pár sezón Forétkova působení v Šumperku, máme před sebou jako na dlani herecký profil tohoto velmi tvůrčího a přemýšlivého umělce.. Projděme si šest špičkových Forétkových rolí z té doby, za něž jej pochválila jak kritika, tak diváci. Furiantský Francek v „Maryši“, v němž využil jako v budoucnu tolikráte svých jihomoravských zkušeností a přirozeného temperamentu. Svůj vztah k české klasice, který mnohokráte demonstroval v pozdějších letech, především ve spolupráci s režisérem Františkem Čechem, výrazně projevil v roli Mikuláše Dačického v „Paní mincmistrové“ Ladislava Stroupežnického.. To, že mu není cizí velké klasické veršované klasické drama minulosti s jeho étosem i patosem prokázal více než dobře v roli Leicestera v Schillerově „Marii Stuartovně“. I když původem odněkud z Moravského Slovácka, pohyboval se ve fraku či v žaketu nebo smokingu zcela samozřejmě, což zužitkoval v roli profesora Higginse v „Pygmalionu“. A své komediální schopnosti využil více než dokonale v roli Kočkareva v Gogolově „Ženitbě“, kterou po tragické smrti ředitele Zajíce na černou sobotu 13. září 1969 dozkoušel Jiří Fréhar. Režiséři František Čech a Jiří Fréhar také stáli u většiny Forétkových hereckých úspěchů, i když samozřejmě řady vynikajících výkonů dosáhl i ve spolupráci s dalšími režiséry. A nesmíme zapomenout na šestou, mimořádně významnou roli z tohoto období, kterou byla role velitele legionářské jízdní hlídky, četaře Matějky, kterou Luděk Forétek ztvárnil v divácky snad nejúspěšnější inscenaci v pětapadesátiletých dějinách šumperské profesionální scény, v Langrově legionářské hře „Jízdní hlídka“, s níž, pokud to bylo jenom trochu možné čelilo šumperské divadlo tlakům normalizace.

(pokračování na straně 6.]

Z divadelního receptáře 35. MUDr. Miroslava Plzáka sice známe především jako psychiatra, gynekologa a sexuologa, autora sedmdesátky knih a publikací, mezi herce a divadelníky však bezesporu patří také, je autorem desítky divadelních her, na jevišti byl jako doma, hrál ve filmech (Causa králík, Vrah skrývá tvář ...), ale že by také vařil? „Ano. Dobrou kuchyni jsem považoval vždy za zázrak a vaření za mimořádné umění, až do chvíle, kdy jsem po mnoha letech pochopil, že je to vlastně jednoduché, je-li to tvořivé. Možná vás zklamu jednoduchostí svého receptu, ale ujišťuji vás, že ho mám mnohokrát ověřený jako úspěšnou studenou omáčku k pečeným masům.

Jamajská omáčka Vezmete toliko tatarskou omáčku a vymačkáte do ní půl nebo celý pomeranč a důkladně rozmícháte. Každý, kdo to u nás jedl, žasnul, a já to dlouhá léta nikomu neprozradil.“


Claude-André PugetPříští premiéry v Divadle Šumperk Noviny z divadla 4

Š ťastné dny (Les Jours heureux)

Jo, to není jednoduché (C‘est jamais facile)

Šťastné dny se úspěšně vrátily na česká jeviště v sedmdesátých letech. V té době byly uvedeny na mnoha scénách (například v tehdejším pražském Realistickém divadle) a seznámili se s nimi v úspěšné inscenaci i diváci v Šumperku. Nyní se tato hra o mladých a především pro mladé vrací na šumperské jeviště znovu. Překladatel hry a v jedné osobě zároveň režisér inscenace Jaromír Janeček hodlá v představení, na jehož přípravě spolupracuje s mladými herci šumperského divadla akcentovat právě ty aspekty příběhu, které souznějí maximálně s naším současným myšlením a cítěním. Výtvarníkem inscenace je Ilja Hylas, účinkuji Jolanta Galuszková, Klára Hanušová, Bohdana Pavlíková, František Čachotský, Alexandr Stankuš a Zdeněk Stejskal. Premiéra Šťastných dnů je 3. března 2007.

úspěšných byl i Claude-André Puget. Na české scéně tenkráte slavily úspěch zejména jeho hry Milostná cestování a Šťastné dny. Na představení Šťastných dní, jež byly na pražském Národním divadle uvedeny na podzim roku l938

A hned o týden později bude v divadle další premiéra a opět se v ní podíváme do Francie, tentokráte do Francie našich dnů. Zde ovšem sehrála svou roli náhoda. Snem každého, cti své dbalého profesionálního divadla je uvést premiéru české původní novinky. Nejinak tomu bylo i v šunmperském divadle v této sezöně. Divadlo se chystalo na první uvedení novinky českého autora (a navíc šumperského rodáka a patriota) Vladislava Kučíka „Krásný, krásný život“. Přípravy na tuto mimořádnou událost byly v plném proudu, ale nakonec bylo divadlo z provozních důvodů nuceno od premiéry ustoupit. Požadavek autora na to, aby hlavní roli dospívajícího chlapce Ludvíka hrál hostující herec, se ukázaly být nerealizovatelné, pro-

vzpomíná s láskou ve své memoárové knize Divadlo aneb snář představitel jedné z hlavních rolí - pilota Michela - Eduard Kohout. Příběh Šťastných dní nás zavádí do venkovského domu kdesi v západní Francii. Několik mladých lidí zde tráví společně své prázdniny. S blížícím se koncem prázdninové idyly dochází pochopitelně i k určitému napětí mezi protagonisty. Rodí se určité náznaky hlubších vztahů, ale spolu s nimi dochází docela logicky i ke konfliktům. Do této situace doslova vpadne další z hrdinů příběhu. Blízko místa pobytu dospívajících kamarádů a kamarádek přistane zhruba o deset let starší pilot, jenž byl okolnostmi donucen k nouzovému přistání. Pilotovým nečekaným příchodem shůry se příběh začne velmi zaplétat. A dochází přitom k velmi zajímavým posunům a proměnám v chování a jednání mladých hrdinů. Svým způsobem je uvedení této velmi velmi půvabné a poetické historie o dospívání a zrání mladého člověka experimentálním počinem. V dnešní době, která si libuje v tak zvaných cool stories, kde násilí se mísí s hrubostí, chce tato hra, která jako by nás vracela někam do časů, kdy ještě svět možná vypadal trochu jinak, dát mladým lidem také trochu jiný pohled na svět, než ten, jemuž jsou vystavováni každodenně. Přitom Štastné dny v sobě mají.silný vnitřní dramatický náboj i jevištní poezii, které jsou tak charakteristické pro francouzské drama a divadlo.

tože dotyčný herec byl plně zaměstnán povinnostmi v divadle v němž je v angažmá a dalšími závazky především v České televizi. Jelikož se přes veškerou snahu divadlu nepodařilo najít kompromisní řešení, bylo vedení divadla ke své veliké lítosti od zamýšleného projektu (alespoň tedy prozatím) ustoupit. Protože čas neúprosně běžel, bylo nutno hledat řešení, protože divákům byl „titul navíc“ slíben. Řešení se našlo. Diváci se rozhodně chtějí bavit a dobrých komedií je pořád málo. Stálým spolupracovníkem divadla je ovšem režisér Jaromír Janeček, který v současnosti patří k nejrenomovanějším a nejuznávanějším překladatelům z francouzštiny. A ve Francii se vždy najde nějaká ta dobře napsaná komedie s vtipnými situacemi a dobře napsanými charaktery, která uspokojí jak herce, tak především diváky. A tak jsme z poměrně širokého rozsahu kolegou Janečkem nabízených titulů vybrali jeden, který má tématicky velmi blízko k mimořádně úspěšnému titulu poslední doby, jenž se stále těší neutuchajícímu zájmu našeho publika ke „Kachně na pomerančích“. Komedie současného francouzského autora Jean-Claude Islerta Jo, to není jednoduché… nám představí stárnoucího pedagoga, který má, konec konců, jako velká část mužů jeho věku, jisté problémy v manželství a tak si začne románek se studentkou. Ukáže se ovšem, že dotyčná studentka je kamarádkou jeho vlastní dcery, která má také svoje problémy. A aby

Jaromír Janeček zná Šťastné dny vskutku zevrubně. Je netoliko jejich překladatelem a režisérem, v předchozí šumperské inscenaci (premiéra 1. 9. 1984 v režii Josefa Lédla) byl také jedním z protagonistů. Na snímku Františka Krasla v roli Michela se Zdeňkem Kašparem (Bernard), Evou Lesákovou (Pernetta), Olgou Kaštickou (Francina) a Pavlem Hekelou (Olivier).

Letošní březen proběhne v šumperském divadle ve znamení francouzského divadla. Je to samozřejmě, alespoň zčásti dílem záměru, ale je třeba přiznat, že zde zapracovala i náhoda. Letošní sezóna, která začala ve znamení oslav pětapadesátého výročí stálé profesionální scény v Šumperku, byla dramaturgicky koncipována programově ve znamení návratů „ke kořenům“. Chtěli jsme se v ní, samozřejmě nikoli pasivně, trochu vrátit do minulosti a pokusit se o porovnání toho, jakými cestami se šumperské profesionální divadlo po více než půlstoletí ubíralo a jak se s určitými tématy, která sehrávala v jeho minulosti závažnou roli, vypořádáváme dnes. Snad můžeme říci, že ty dosavadní zkušenosti jsou na základě dosavadních výsledků sezóny, positivní. Jistě, na této cestě nelze bezmyšlenkovitě pokračovat, byla by to slepá cesta, ale domníváme se, že v dané chvíli byla docela užitečná. Můžeme Vás, naši milí diváci a přátelé, ujistit, že ta nová sezóna 2007/08, na jejíž podobě nyní usilovně pracujeme a dostáváme se do finálního stadia příprav, bude mít charakter zcela jiný. Budou v ní akcentovány daleko více určité prvky a jevy, které jsou bytostně spjaty s vývojem umění, kultury a společnosti ve dvacátém století. Ale o tom za dva měsíce, u příležitosti příštího čísla našich, více. Do výše zmíněné koncepce stávající sezóny tedy plně zapadá titul francouzského dramatika Claude-André Pugeta Šťastné dny. Dvacátá a třicátá léta 20. století byla obdobím, kdy francouzská jeviště hostila každoročně desítky nových premiér autorů, jejichž jména v oné době jasně zářila na divadelním nebi. Jean Giraudoux, Marcel Pagnol, Georges Neveux a řada dalších plnili divadelní sály nejen ve Francii, ale po celé Evropě. Jedním z těch

Jean-Claude Islert

to nebylo opravdu jednoduché, zaplete se do toho se svými problémy i hrdinova manželka. A máme skvělý komediální příběh jako na dlani. Jak se bude rozvíjet, to už samozřejmě neprozradíme. To se dozvíte při návštěvě představení. Zaručujeme Vám jediné: dvě hodiny dobré zábavy. A kdo se o ni postará. Inu, pětice herců v čele Petrem Králem a s Olgou Kaštickou, kteří se Vám tak líbí v „Kachně na pomerančích“ a po jejich boku budou stát Jolanta Galuszková, Lucie Réblová a Petr Komínek. Mužem, který tu celou zamotanou historii v roli režiséra umně zaplete, aby ji posléze ještě umněji rozpletl bude režisér polské národnosti Józef Czernecki, který má na svém kontě řadu inscenací v mnoha zemích Evropy i nového světa a také jich už pěknou řádku nastudoval v Čechách a na Moravě. Naposledy to bylo před několika měsíci, kdy v pražském Divadle bez zábradlí uvedl s mimořádným úspěchem premiéru snad nejslavnější hry dnes už klasika moderního polského dramatu a divadla Slawomira Mrožka „Tango“. Partnerkou mu, jako ostatně prakticky ve všech jeho inscenacích bude jeho stálá spolupracovnice, výtvarnice Anna Franta. Premiéra bude 10. března 2007.

Předjaří ve znamení Francie

Tak tedy, milí diváci, nezapomeňte! Na shledanou 3. a 10. března v hledišti našeho šumperského divadla. Možná, že ta letošní „ladovská zima“, která je zatím někde skryta, přijde až v tomto čase, ale z jeviště to na vás zavoní dechem sladké Francie.

Mojmír Weimann

„Piece a rire…Jean-Claude Islert y parvient formidablement bien. Un duo de grands acteurs!“ napsalo Figaro o pařížské premiéře C‘est jamais facile (Théâtre Michel, 26. srpna 2005), v níž pak po celý rok excelovali Maaike Jansen a Roger Miremont. V Šumperku se můžeme těšit, že v hlavních rolích uvidíme sehraný pár Olga Kaštická & Petr Král - Schulze & Schneiderová (Cabaret), Stojmír & Runa (Radúz a Mahulena), Marjánka & Sekáček (Paní Marjánka, matka pluku), Léviová & Vandergelder (Hello, Dolly!) či manželé Prestonovi v Kachně na pomerančích (na snímku Jiřího Kalabise).

Kam diváci nechodí

aneb pohled do prostor divákem nevídaných. Vážený diváku-čtenáři, v tomto seriálu Vás chceme provést místy, která se v divadelním zázemí nacházejí, Vy je však ze svého sedadla v hledišti nemáte příležitost spatřit. Čeká nás dlouhá pouť po všelijakých zákoutích, během nichž si všetečně odskočíme i na toaletu. Rolí průvodců se ujali

Zastavení prvé:

Bohdana Pavlíková a Alexandr Stankuš

Učebna-kuřárna.

4. Krabice poslední záchrany: Tato schránka ukrývá vše, co takový Vladimír T. Gottwald potřebuje, aby se kvalitně vypořádal s náročnými hereckými úkoly - několik hrnků, instantní káva, cukr, popelník s nedokouřenou cigaretou z minulého dne a drobné radosti v podobě pohlednic od svých blízkých. 5. Kafe koutek: Na herce mnohdy padá únava. Ať už ta, které se ráno ještě nedokážeme zbavit, nebo ta, která přichází ve večerních hodinách. Záchrana se naskýtá v podobě kávy, konvice a plochy na odstavení hrnku před zalitím. 6. Papírová myčka: Tento box obsahuje veškeré neumyté nádobí, jež se časem nakupí a slabší povaha je vlastním svědomím donucena vše ručně umít. Nádobí se poté v myčce opět zaskví ve své radostné čistotě, 7. Deska slávy: Práce a dřina na představeních se přece musí zhodnotit. Buď potleskem Vás, diváků, nebo tu více či méně obávanou kritikou méně či více fundovaných odborníků. Zde jim dáváme prostor, velký cca 120x70 cm. 8. Radiátor: Element, jehož si už asi nikdo nevšimne, leč jeho činnost ocení každý, kdo v zimních měsících nemá medvědí srst. 9. Stůl: Původně měla být místnost zařízena nízkými japonskými stolky, u nichž by osazenstvo sedělo na zemi v pozici lotosového květu. Naneštěstí byly dodány nejdříve židle, ke kterým se již nic, než konvenční středoevropský stůl nehodí. 10. Výzdoba: Další atribut, který by neměl v jakékoliv kuřárně chybět. Drobné umělecké dílo, jež se tematicky vztahuje ke geniu loci. Protože kuřárna bez uměleckého díla je srovnatelná snad už jen s divadlem bez diváků. 11. Terasa: Prostor, jenž slouží v teplých měsících ke kuřné přestávce diváků, v měsících mrazivých k rzchlému nadechnutí po dramatické situaci předvedené na jevišti, kdy divák propocený do morku kosti nechce zůstat přikován úžasem k sedadlu.

Tato místnost, která se nachází pod zdálky viditelným věžovitým hranolem splňuje hned dvě funkce najednou: pracovní a relaxační. Probíhají v ní čtené zkoušky každé hry a zároveň se zde lze efektivně učit text, či později si ho jen opakovat. Jak název napovídá, je možné se zde věnovat i odpočinku nebo oblíbenému koníčku. Obojí se dá shrnout pod jedno slovo - kouření. Díky tomu, že tato činnost převládá, z orientačních a zvyklostních důvodů se užívá jen polovina označení, tj. kuřárna. Na první fotografii vidíte naši kuřárnu, jejíž důležitý mobiliář je označen čísly. Ke každému číslu je přiřazena věc, kterou jsme opatřili krátkým popiskem. Máte dvě možnosti, jak s tímto rébusem naložit. Buď budete pátrat po všech jedenácti číslech a až je objevíte, přečtete si k nim přiloženou legendu, nebo si nejdříve přečtete legendu a potom budete hádat, kde by se asi mohlo číslo na fotografii skrývat. Tímto můžete bavit i své přátele, neboť hra je velice napínavá a zábavná! 1. Vzorek č.3 - Popelník: Jak už jsme se zmínili, popisujeme místnost zvanou kuřárna. Čili tento jeden z prvků, jenž odhaluje různá zákoutí divadla, zastává „nálepku“ The Best Of! Kuřárna bez popelníku je srovnatelná snad už jen s divákem bez herců. Může to tak být, ale je to k ničemu. 2. Roh ledničky: Zde se nabízí metafora „povrch ledovce“. Protože tento roh naznačuje, že jeho pokračováním je nakonec lednička sama a opravdu tomu tak je. Tohoto přístroje se užívá hlavně k uchovávání prošlých potravin, které se v chladném prostředí kazí pomalu a tím pádem v ledničce déle vydrží. 3. Amálka: Herci přicházejí a odcházejí. Po některých zůstanou nezapomenutelné role a výkony. Po někom jen fotky dcery. Toto je Amálka a zůstala zde po Kevinu Gustavu Haškovi. Kuřárna zaplněná herci v plném pracovním zaujetí. (foto Zdeněk Stejskal)


Krátký pohled do historie šumperského divadla participacích na dílech tohoto a jemu podobných autorů přetvářel do podoby skutečných uměleckých zážitků. Kromě již zmíněné antické parafráze to bylo i při Traplově dramatizaci románu Jacka Londona „Zlato“, inscenace, v níž se poprvé jako režisér představil pozdější principál pražského Divadla Na Fidlovačce a nynější senátor Tomáš Töpfer. Bylo těch rolí věru nepočítaně. Vzpomeňme jeho Jarmánka z Jílkova „Silvestra“ (na snímku Antonína Suchana), inkvizitora Bobliga ze výborné Lázňovského a Fréharovy adaptace „Kladiva na čarodějnice“ či Karla IV. z „Noci na Karlštejně“. Někdy působil možná trochu chladně, ale temperament a komediální jiskru měl velikou, což prokázal naplno třeba v jedné ze

(pokračování ze strany 3.)

Napsali o nás Skotská královna potřetí v Šumperku

Bohdana Pavlíková a Olga Kaštická se staly sokyněmi soupeřícími o anglický trůn

svých rolí posledních, v „C. a k. polním maršálkovi“. A tanečník byl znamenitý, však se s jeho jménem setkáváme na programu k inscenaci režiséra Františka Čecha „Ženský zákon“ kdy pro tuto inscenaci nastudoval choreografická čísla. A skvostně hrál, tančil a zpíval i Jánošíka v polském muzikálu „Na skle malované“. Když v roce 1981 odešel Vladimír Švabík na odpočinek, byl jmenován ředitelem Severomoravského divadla Šumperk. Ke škodě diváků poněkud omezil hraní divadla, aby se o to intenzivněji, s poctivostí sobě vlastní věnoval komplikované práci ředitelské. To se mu stalo nakonec osudným. Brzy se stal dalším z „principálů“ šumperského divadla. Ovšem za nelehkou cenu. S tím, s čím se oba jeho předchůdci, i když jistě nikoli lehce, potýkali alespoň navenek s bravurou a úsměvem, on bojoval s enormním nasazením. A tak přišla osudná schůze v únoru roku 1988, kdy jeho srdce nevydrželo soustavnou námahu a atak a vypovědělo službu, a důstojný pokračovatel legendárních principálů Zajíce a Švabíka své milované divadlo opustil navždy. Ocitujme si, co řekl na podzim roku 1981 při příležitosti 35. výročí vzniku divadla: „Dobré kvalitní dramatické texty, dobrý soubor, kvalitní inscenace a hlediště plné diváků. Jen tak bude možné naplnit poslání divadla. Budou-li hry i inscenace dobré, je předpoklad, že diváci přijdou, aby se pobavili i poučili a odcházeli z divadla obohaceni o umělecké zážitky, jejichž hodnota se nedá vyčíslit. To je nejlepší způsob jak naplnit poslání divadla. Proto Vám všem přeji, aby nám v našem divadle bylo dobře a abychom se do něj vždy rádi vraceli - jako tvůrci i jako diváci.“ Na tomto poselství věru není potřebné nic měnit ani dnes.

Mojmír Weimann

Kdykoli se v divadle Šumperk na jevišti potkají Bohdana Pavlíková a Olga Kaštická, je to divácký zážitek. Ještě se nezapomnělo na jejich Edith Piaf (Kaštická) a Marléne Dietrichovou (Pavlíková) a už jsou zase spolu, tentokrát v historické tragédii Friedricha Schillera Marie Stuartovna. Nastudoval ji režisér Jaromír Janeček. Schiller se do Šumperka od roku 1953 vytrvale vrací. Jenom Stuartovna se hraje už potřetí (1956, 1970). Není bez zajímavosti, že Marii hrála před šestatřiceti lety Jaroslava Vysloužilová, která v nejnovější inscenaci vytváří královninu věrnou průvodkyni od dětství až na popraviště, chůvu Hannu Kennedyovou.

Alžběta, poslední Tudorovna na trůnu, byla dcerou druhé manželky Jindřicha VIII., popravené Anny Boleynové. Po ní se stal králem pro změnu syn na popravišti sekerou o hlavu zkrácené Marie Jakub, ve Skotsku VI., po sjednocení obou států do Velké Británie pak Jakub II., zakladatel dynastie Stuartů. Nepochybně panovnicí většího formátu zůstává v dějinách Anglie Alžběta, zakladatelka slávy mezikontinentálního impéria...

Jak je viděl autor

Spory o vládu a o trůn

Na Stuartovně je při znalosti historických faktů velice dobře možné odkrýt, jak autorská interpretace může dějiny pozměňovat. Po uvěznění skotské královny Marie nikdy nedošlo k setkání se sokyní Alžbětou z trůnu anglického a irského. Obě byly mnohem starší, než jak je vykresluje Schiller. A Marie ve Skotsku nikoli na holubičí způsob, nýbrž tvrdě vyznávala katolickou víru, zatímco Alžběta stejně tak horlivě ctila otcovu víru anglikánskou. Neodpustím si ještě poznámku, že v časech vrcholícího vladařského absolutismu bylo takřka pravidlem po vražedných bojích o trůn (válka růží mezi Lancastery a Yorky), zachycených v osmi dramatech velikého chráněnce Alžběty Williama Shakespeara od Richarda II. po Richarda III., že na anglický trůn usedaly děti katu propadlých matek.

Schillerovi šlo ale o něco jiného. Na postavách obou královen demonstroval chování vítězky v boji o moc, pro kterou ale Marie, dokud žila, představovala vždy nebezpečí vzpoury a zvratu. Ve vězení ji držela osmnáct let. Naopak Marii vykreslil německý dramatik jako ženu spřádající ze žaláře vůlí po svobodě nitky práva alespoň na spravedlivou soudní při. Kaštická vypodobnila Alžbětu jako panovnici řídící i svůj osobní život z moci úřední. Na vladařském postu neměla nouzi o chráněnce ani o nápadníky. Počíná si rozhodně, i když s trpkou závistí, že není tak žensky přitažlivá jako její v milostných pletkách i v počtu manželství úspěšnější sokyně. Titulní postavu Schillerovy hry hraje Pavlíková jako fatální ženu odmítající přiznat porážku. I ve vězení září p ý c h o u a krásou, což se jí stane osudným právě při setkání s Alžbětou, jíž vmete před svědky do tváře, že

je vlastním otcem vyděděným bastardem na anglickém trůně. O b ě ženy jsou obklopeny poctivými i úkladnými úředníky, z nichž na Mariině straně stojí zejména Mortimer (Alexandr Stankuš). Mezi oběma soupeřkami lavíruje Leicester (Zdeněk Stejskal), ve jménu Alžběty vlastní intriky spřádá kancléř Burleigh (Vladimír T. Gottwald). Posledními spravedlivými jsou pak strážce pečeti George Talbot a přísný Mariin věznitel rytíř Paulet (Petr Král)...

Černá, zlatá, rudá

Hudba Vladimíra Franze tentokrát kupodivu inscenaci neprostupuje, ujala se funkce ouvertur a předělů pěti částí dramatu (také v Šumperku s jednou přestávkou. Scénu a kostýmy Kristiny Novotné v obou položkách zdobí renesanční strohost, čerň doplňují jen bělostné doplňky (krejzlíky). občas i ostře barvené rukavice.

Zářivě zlaté jsou jen šaty Alžběty a rudě krvavé oblečení Mariino před popravou. Technicky nedořešené jsou mříže. které se těsné nad jevištními prkny až příliš často houpají. Jako celek je ale Marie Stuartovna v Šumperku inscenací velice exponovanou, nadprůměrnou.

Jiří P. Kříž

Právo, 11. 12. 2006

(fotografie z inscenace Marie Stuartovny Jiří Kalabis)

Luděk Forétek byl ovšem nejen výtečný herec. Byl i člověk vzdělaný, přemýšlivý a poctivý. A tak není divu, že hned druhým rokem svého působeni v Šumperku převzal po odchodu Marie Loucké do svazku brněnského Divadla bratří Mrštíků funkci dramaturga, kterou pak vykonával po několik sezón. A vykonával ji v té věru nelehké době na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století velmi dobře. Poctivě a zaujatě se snažil vytvořit profil šumperského divadla jako solidní umělecké instituce, která se v maximální možné a tehdy „povolené“ míře snaží o zachování své vnitřní umělecké a hlavně občanské integrity. Upevňuje si svou pozici protagonisty souboru. Jeho upřímný vztah k české divadelní kultuře mu přináší řadu špičkových rolí ze sféry české klasiky jako byl například jeho Jan Hus ve stejnojmenném Tylově dramatu anebo Opat v Tylových „Kutnohorských havířích“. Je znamenitým představitelem nejrůznějších rozervanců, životních vyděděnců, jakým byl jeho skvělý Tětěrev v Gorkého „Měšťácích“. Své mužné herectví a cit pro stylizovaný jevištní projev dává do služeb takových postav jako byl titulní hrdina Schillerova „Fiescova spiknutí v Janově“ či Kreón v Traplově adaptaci „Antigoné“. Byl jedním z těch, kdo dobovou úlitbu „bohům“ představovanou v konkrétních šumperských podmínkách


Zveme Vás do divadla

Friedrich Schiller

Marie Stuartovna

režie Jaromír Janeček

Stewart & Herman

Hello, Dolly!

režie Bedřich Jansa

Yasmina Reza Obraz

režie Zdeněk Stejskal

Douglas-Home & Sauvaujon

Kachna na pomerančích

režie Jaromír Janeček

David Drábek

Švédský stůl

režie Zdeněk Stejskal

Rudolf Piskáček

Tulák

Marie Stuartovna S 2 historické drama Hello, Dolly! muzikál JITŘNÍ PANÍ PREMIÉRA scénická balada 17. 1. Marie Stuartovna hostujeme v Bruntálu Jitřní paní S scénická balada Jitřní paní F scénická balada Jitřní paní G scénická balada 25. 1. Obraz Studio DŠ hostuje v Zábřeze Kachna na pomerančích komedie Švédský stůl na Hrádku Rudolf Piskáček: Tulák P opereta SD Opava

DIVADELNÍ MAŠKARNÍ PLES Němý Bobeš aneb Český Tarzan F Divadlo Járy Cimrmana Jitřní paní A scénická balada Marie Stuartovna historické drama 18. 2. Krakonoš a duch a 14.00 hostujeme v Opavě Jitřní paní B scénická balada 27. 2. Hello, Dolly! hostujeme v Jeseníku ŠŤASTNÉ DNY PREMIÉRA lyrická komedie JO, TO NENÍ JEDNODUCHÉ… PREMIÉRA komedie - premiéra

změna programu vyhrazena

Na všechna představení Divadla Šumperk jsou zbylé vstupenky volně v prodeji:

režie Jana Andělová-Pletichová

Svěrák & Cimrman & Smoljak

Němý Bobeš aneb Český Tarzan

režie Ladislav Smoljak

Noviny

Čtvrtek 11. 1. 17.00 Pátek 12. 1. 19.30 Sobota 13. 1. 19.30 Středa 19.00 Čtvrtek 18. 1. 17.00 Sobota 20. 1. 19.30 Středa 24. 1. 17.00 Čtvrtek 19.00 Sobota 27. 1. 17.00 Pátek 2. 2. 19.30 Sobota 3. 2. 19.30 Pátek 9. 2. 19.30 Sobota 10. 2. 19.30 Středa 14. 2. 19.30 Sobota 17. 2. 19.30 Neděle 10.00 Sobota 24. 2. 19.30 Úterý 19.00 Sobota 3. 3. 19.30 Sobota 10. 3. 19.30

Předprodej

v pokladně divadla ve všední dny od 15 do 17 a vždy hodinu před začátkem představení.

Telefonická rezer vace: 583 214 061, kl. 21

Objednávky pohostinských představení: Helena Pokorná, telefon: 583214061, kl. 28

mailto: info@divadlosumperk.cz

Reg. č. MK ČR E 10829. Vydává Divadlo Šumperk, s.r.o., Komenského 1, 787 46 Šumperk. Šéfredaktor a grafická úprava Vladimír T. Gottwald, z divadla redakce: Mojmír Weimann, Bohdana Pavlíková, Zdeněk Stejskal, Alexandr Stankuš, Ferdinand Appl. Tisk GRAFOTYP Šumperk. Uzávěrka čísla 9. 1. 2007.

(Síťová verze - pro přátele své i divadla vytvořil -rtg-)

Navštivte internetové stránky našeho divadla: www.divadlosumperk.cz

Noviny z divadla 8


Noviny z divadla 67