Issuu on Google+

O my Lord and my God, I have trusted in Thee. O my dear Jesus, now liberate me. In shackle and chain, in torture and pain, I long for Thee. In weakness and sighing, in kneeling and crying, I adore and implore Thee to liberate me. Mary Queen of Scots, Wednesday 8th February 1587


(foto Tomáš Wurst)

Who‘s Who Marie - Lucie Réblová

Marie I. Skotská - „Stuartovna“

(8. 12. 1542 - 8. 2. 1587), dcera skotského krále Jakuba V. a Marii de Guise, sestřenice Alžběty I., vysoká krasavice (přes 180 cm) vyrůstala ve Francii, nejkulturnější zemi tehdejší Evropy, inspirovala mnoho umělců, v necelém roce se stala královnou skotskou (1543 - 1567), později i francouzskou (1559-1560), v r. 1559 se ve Francii prohlásila také královnou Anglie, žádný z trůnů si neudržela. Měla postupně tři manžely, v procesu za vraždu druhého (Darnleye) byla osvobozena pro „málo důkazů“. Po útěku ze Skotska internována 19 let v Anglii, pro spiknutí proti Alžbětě odsouzena k smrti a popravena. Po smrti Alžběty I. získal Mariin a Darnleyův syn skotský král Jakub VI. ke skotské koruně i korunu anglickou a irskou, jako první se nazýval králem Británie a zahájil panování dynastie Stuartovců.

Alžběta I. Anglická - „Tudorská“

od nástupu Alžběty na anglický trůn až do své smrti její stálý rádce, státník a obratný diplomat (tvůrce Edinburské smlouvy). Podporoval rozvoj vysokých škol, jeho osobními koníčky byly knihy, historie, heraldika a genealogie. V soukromí monogamní a přísně ctnostný, zájmům Anglie byl ovšem ochoten podřídit a obětovat nejen zájem jedince, ale i vlastní svědomí.

Robert Dudley hrabě Leicester

(24. 6. 1532 - 4. 9. 1588), dlouholetý „favorit“ královny Alžběty (bez ohledu na to, zda byl právě momentálně ženat), kandidát manželství s Alžbětou, v roce 1563 také s ovdovělou Marií Stuartovnou (odmítla jej coby „obnošeného po starší sestřenici“), „playboy“ své doby - spory potomků jeho levobočků o dědictví se táhly až do 19. století, definitivně si Alžbětu rozkmotřil až sňatkem s její sestřenicí Letticií Knollys.

George Talbot hrabě z Shrewsbury a Waterfordu (1528 - 18.11.1590), nej-

*17. června 1943 †22. října 2006 Milá Majko,

Nedávno, 27. října oslavil neuvěřitelné pětasedmdesátiny, den pro premiéře Marie Stuartovny se vydá do metropole převzít „Senior prix 2006“. K obojímu Stanislavu Waniekovi, kolegovi z nejmilejších, upřímně gratulujeme!

Leicester Zdeněk Stejskal

vyšší soudce Anglického království, Alžbětou jmenovaný „ochránce“ (ve skutečnosti spíš žalářník) Marie Stuartovny do r. 1580.

Talbot - Petr Komínek

Marie Fleková

Wi l l i a m C e c i l b a ro n B u r g h l e y (Burleigh) , (13. 9. 1520 - 4. 8. 1598),

(fotografie herců Zdeněk Stejskal)

Burleigh Vladimír T. Gottwald

Alžběta - Olga Kaštická

(7. 9. 1533 - 24. 3. 1603), dcera Jindřicha VIII. a Anny Boleynové, nazývaná také „Good Queen Marie - Bohdana Pavlíková Bess“ prožila dětství zavržena otcem, později byla uvězněna vlastní sestrou. Po její smrti královna Anglie a Irska (1558 - 1603), zvítězila ve válce nad „neporazitelnou“ španělskou „armadou“, zkonsolidovala rozkolísanou Anglii. Podnes je počítána mezi nejvýznamnější monarchy světové historie, doba její vlády se označuje jako zlatý či alžbětinský věk. Po vynesení rozsudku nad Marií půl roku váhala, než ortel podepsala, Mariinu synovi a nástupci (později i svému ) Jakubovi ale vyplácela rentu. Nikdy se neprovdala, proto také byla nazývána „panenskou královnou.“ Její smrtí skončila na anglickém trůně vláda Tudorovců.

Sir Amias Paulet (1532 nebo 1536 - 26. 9. 1588) převzal po Talbotovi střežení Marie Stuartovny od r. 1580 až do její popravy ve středu 8. února 1587 na hradě Fotheringay.

Paulet Petr Král

věřím, že každý člověk má na světě nějaké místo kam patří. Ty patříš do divadla. A vím, že jsi tu s námi dál. Jsi v rekvizitách, které jsi vyráběla a sháněla, jsi v kostýmech, které jsi šila, jsi ve vlásenkách, které jsi česala. Jsi i v Krakonošových fousech a vlasech, které jsi kvůli mně musela vyrábět dokonce dvakrát, protože jsem takové ohráblo, že mi při generálce shořely na jevišti na hlavě. Jsi určitě ve zdech divadla, až hluboko pod omítkou - tam vsákly slzy, kterými jsme obrečeli, když nám divadlo hořelo, tam nasákla i radost z jeho znovuotevření. A jsi v těch pidižvíkách, cos jim kouzlila hacafráčky a jsi v té pohádce, ve které jsem o tom psal, a tím víc jsi v tom dřevěném vodníčkovi, kterého jsi pro mě vyřezala, když ses v ní poznala. A protože nevím, jestli tam, kde teď jsi, doručují poštu, píšu Ti tenhle dopis sem, na stránku novin. Taky jsou divadelní, a tak se Ti právě tady pokouším poděkovat. Za to všechno a za spoustu dalšího, ale hlavně za to, že jsi nikdy nikoho nezarmoutila. Děkuju!

Vladimír

(na snímku J. Kalabise jako soudce v Hello, Dolly!)

Z divadelního receptáře 33. Dnešním receptem Vám chceme připomenout jednu z již dlouholetých tradic: při příležitosti premiér v divadle ve stejném termínu bývají také vernisáže výstav výtvarníků, kteří mají vztah k našemu regionu. Tentokrát se tedy v atriu šumperského divadla můžeme setkat s obrazy malíře a výtvarníka Otakara Hudečka a na této stránce s receptem jeho managerky na

Salát z kysaného zelí Kysané zelí propláchneme vodou, nakrájíme, aby bylo drobné, trošku posolíme, polijeme olejem (ne moc, jen aby byl salát jemnější) a přidáme nakrájenou cibulku. Pro pikantnější variantu (doporučuji například kolem Silvestra) se můžou do salátu vmíchat malé sušené chilli papričky. Potom už je třeba jen trpělivost a nechat salát zaležet den-dva, v ledničce nebo chladném sklepě. Vydrží, dokud se nesní. Může se umlsávat samostatně i jíst jako příloha, je dobrý třeba k bílé klobásce, opečené na pánvičce. Dobrou chuť!

Irena Hanáková


Festival Miloše Movnara 2006

Příští premiéra v Divadle Šumperk

Alejandro Casona

Jitřní paní

Jitřní paní (SD Šumperk, premiéra 30. 11. 1985, režie Jaromír Janeček) Telva - Ludmila Forétková, Dědeček - Jiří Rajský

válka, která učinila všem těmto snahám konec. Lorca se stává jednou z prvních obětí kruté války, Casona po porážce republikánských sil emigruje a tráví převážnou část života v Latinské Americe, především v Argentině. Zde se plně věnuje psaní divadelních her a sklízí s nimi mimořádné úspěchy. Ve svých hrách se vesměs vrací do rodného Španělska. Snad právě proto, že svá díla psal v emigraci, jsou přímo protknuta hlubokou láskou k rodné zemi, její neopakovatelné atmosféře, jejím zvláštnostem a tajemstvím. Ve Španělsky mluvících zemích se velmi proslavil u nás neuváděnou hrou Naše Nataša. Světovou proslulost mu ale přinesla čtveřice her „Sebevraždy na jaře zakázány“, „Dům se sedmi balkony“ a především pak „Stromy umírají vstoje“ a „Jitřní paní“. A není divu, Casonovy hry jsou plny velice specifické atmosféry, hlubokého vztahu k člověku. Jsou zcela v duchu tradic španělského myšlení a tradic prodchnuty zvláštní mystikou, která v sobě spojuje hlubokou křesťanskou víru s tajemnými pohanskými rituály, ale pod tím vším pulzuje skutečná láska k lidem. Hrdinové Casonových her nejsou jednoduché postavy, je v nich vždy cosi nedopovězeného, ale právě to nás k nim přitahuje a to způsobuje, že Casonovy hry se stále na repertoár našich divadel vracejí. Jsou jak skvělou příležitostí pro herce, utkat se s nikoli běžným, ale zato vzrušujícím úkolem a jsou krásnou příležitostí pro diváky, setkat se na divadle s příběhem a osudy lidí, s nimiž se nesetkávají každodenně. Jitřní paní se do Šumperka vrací po dvaceti letech. Tenkrát, v roce 1985, ji režíroval Jaromír Janeček. Ke studiu té nynější inscenace přizvalo divadlo renomovaného režiséra pražského vinohradského divadla Jana Nováka, šumperského rodáka, kterého si jistě mnozí pamatujete jako tvůrce výborného a úspěšného představení hry amerického dramatika Eugena O‘Neilla „Měsíc pro smolaře“ z počátku devadesátých let. Ke spolupráci si režisér přizval další znamenité tvůrce. O výtvarnou složku představení se postarají dva z našich nejlepších divadelních výtvarníků. Autorem scény je Ivo Žídek, autorem kostýmů pak Josef Jelínek. Hudbu k inscenaci složil jeden z nejvýznamnějších současných českých hudebních skladatelů Zdeněk Pololáník. Je tedy na co se těšit. Na shledanou na premiéře Jitřní paní v sobotu dne 13. ledna 2007 v Divadle Šumperk.

Mojmír Weimann

Dolly Leviová, tentokrát v Šumperku Vše nápaditě sladěno a temperamentně provedeno

Je to zvláštní: plytký děj, zápletky jako z komedií 18. století, známé však z řady her 19. i 20. století, a přece pořád svěží. V Šumperku jsme si mohli znovu ověřit, co to udělá, když se k muzikálu Hello, Dolly! M. Stewarta a Jerry Hermana, k jeho podmanivé muzice a rozverné crazy přidá vynalézavá režie, tentokrát vymyšlená Bedřichem Jansou, a samozřejmě pěvecká i herecká chuť souboru. Vlastně nic nového pod sluncem, jen vše nápaditě sladěno a temperamentně provedeno: živé obrazy, pantomima, tanec, bláznivé scény a nasazení všech protagonistů. Ústřední postavu Dolly suverénně ztvárnila Olga Kaštická, která dobře zpívala i hrála. Nejen do páru hrál Horáce Petr Král. Druhou dvojici mladíků utržených z řetězu dynamicky předvedli Petr Komínek a František Čachotský.

(fotografie z inscenace Hello, Dolly! Jíří Kalabis)

jehož poklady je doslova přeplněné madridské Prado a další galerie, týká se to literatury a ve velké míře také divadla. Jména jako Lope de Vega, Calderón, Tirso de Molina patří k pokladům světové dramatiky. Zajímavé je, že z oné doby nejčastějším hrdinou vystupujícím na jevišti je postava původně románová. Je jím důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha ze slavného Cervantesova románu, který se na našich scénách často objevuje v některé z divadelních adaptací díla, především ve slavném americkém zpracování pod názvem Muž z La Mancha. Další období rozkvětu divadelního umění přišlo do Španělska v závěru devatenáctého století a vyvrcholilo v první polovině století dvacátého. Škoda, že u nás jsou díla z této doby velmi málo známá. Způsobuje to patrně jak geografická vzdálenost, tak do značné míry kulturní odlišnost Španělska a alespoň až donedávna minimální znalost krásného španělského jazyka. Výjimkou jsou v tomto směru díla dvou velikánů španělské literatury a divadla, Federica Garcii Lorcy a Alejandra Casony. Oba vstoupili do uměleckého života někdy koncem dvacátých let, oba byli přátelé. Společně se podíleli ve třicátých letech, v době republikánské vlády, na rozvoji kulturního životě země. Spolu řídili tzv. „lidové divadlo“, soubor, jehož úkolem a cílem bylo šířit divadelní umění mezi nejširší vrstvy obyvatelstva po celé zemi. V červenci 1936 ovšem vypukla občanská

(foto Viktor Kolář)

Ve své první premiéře v roce 2007 si vás, milí diváci, dovoluje Divadlo Šumperk pozvat do Španělska. Nepochybně mnozí z vás už tuto krásnou zemi navštívili, ale ty naše výlety do Španěl nás většinou přivádějí někam na slunečné pobřeží Andalusie, Katalánska či na ostrovy Mallorcu, Ibizu anebo do velkých, historickými památkami nabitých měst jako jsou Barcelona, Sevilla, Granada či hlavní město Madrid. Tentokráte vás pozveme do málo známého, ale o to úchvatnějšího kouta Španělska, kterým je Asturie. Region v severní části Španělska je obestřen mnohými tajemstvími a tím, kdo nás tam zavede, je jeden z nejvýznamnějších španělských dramatiků 20. století Alejandro Casona, ve své hře Jitřní paní (La dama del alba). Španělská dramatika nebývá na našich jevištích právě nejčastějším hostem. A je to škoda, vždyť v ní jsou opravdové skvosty. Když zajdeme hlouběji do historie, dostaneme se až do tak zvaného „zlatého století“, kterým označujeme období druhé části šestnáctého a první poloviny sedmnáctého století, kdy Španělsko prožívalo nevídaný rozmach umění. Byla to doba, kdy poté, co španělští mořeplavci přistáli na březích Ameriky, dobyli zemi ve znamení kříže, ale žel také ohně a meče kolonizovali a do své rodné země přinesli velké bohatství. To bohatství sice poměrně brzy zmizelo a Španělsko bylo ze svých vedoucích pozic vytlačeno, především dravými a spořivými Nizozemci a Angličany, ale tato epochy nám zanechala nesmírně bohaté kulturní dědictví. Týká se to výtvarného umění,

Půvabnou figurku soudce ve své miniscénce zahrál nestárnoucí Stanislav Waniek. Naopak trochu hluše vyzněly některé scény Bohdany Pavlíkové a Jolanty Galuszkové. Měly se patrně více odvázat jako jejich partneři. Klára Hanušová jako přihlouplá milostnice byla přesvědčivá. Režisérův záměr se snažil naplnit celý soubor. Druhá část měla chvílemi menší tempo než část první, v delších zpěvních pasážích to chtělo více pohybu. Hrálo se na scéně Martina Víška, v kostýmech Elišky Zapletalové a choreograficky úřadovala Libuše Králová. Divadlo použilo hudební nahrávku Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Muzikál, jehož centrální melodie je tak notoricky známá, dostal v Šumperku působivou podobu, která jistě pobaví diváky v mnoha reprízách. Opravdu úspěšný vstup do 55. sezony Divadla Šumperk! Petr Klen Den, 14. 9. 2006


Kokeše. Z doby, kdy jsem byl u divadla nezkušeným elévem, se vynořil obraz studentíka z Filosofské historie, dobrého hráče na kytaru. Nepoznal jsem ho. Až po chvíli, podle očí. Čas krutě běží a divadelní umění je pomíjivé. Pokud existují pamětníci, herec existuje. Pak - jen fotografie, mnohdy nevěrohodné kritiky a při troše štěstí - hezký nápis na hrobě. Těšil jsem se, že přijede Pavel Landovský. Asi ho minula pozvánka. Rád na podobná setkání jezdí. Při příležitosti 25letého trvání divadla, to už jsem byl v Divadle E. F. Buriana a Pavel ještě nuceně neemigroval, jsme si domluvili schůzku v Grandu. Zrovna tam probíhala oslava Mezinárodního dne žen. Přezrálé dámy už něco vypily a Pavel se objevil ve dveřích. Než došel ke mně, jedna z oslavenkyň si ho všimla, nevěřila svým očím a s výkřikem: „Pavlíčku!“ se vrhla kolem krku tehdy populárního mladého Boháčka. Ostatní to zpozorovaly, žárlivě nezůstaly pozadu. Pavel přišel o kravatu, levý rukáv a pár knoflíků. Zděšeně vycouval a naše schůzka pokračovala až na jeho pokoji. „Přece se nenechám zabít“, tvrdil. Po rozloučení s Helenkou Pokornou (po vzoru Vl. Švabíka nabídla whisku) jsem po anglicku zmizel. Před usnutím jsem vzpomenul na ty, kteří brázdí forbíny někde nahoře. Naposled mne dojal osud Zdenka Kašpara.

7. říjen 2006

Šumperské divadlo letos slaví 55. narozeniny. Součástí oslav bylo i slavnostní představení v pátek 6. října 2006, na které jsme pozvali alespoň některé naše bývalé spolupracovníky, kolegy a přátele, i když na všechny se bohužel nedostalo. Někteří ze zúčastněných se s námi o své dojmy dokonce i rozdělili, a alespoň některé z jejich ohlasů zde otiskujeme. A pokud jsme to snad nestihli, ještě dodatečně všem děkujeme!

Jiří Fréhar: Z mého deníku. . . 6. říjen 2006

Pražský rychlík zastavuje po poledni v Zábřehu na Moravě. Nádraží září novotou. Svírá se mi žaludek, přestupuji směr Šumperk. Kolikrát jsem zde přestupoval a často v noci čekával na zpožděné vlaky od Olomouce či od Prahy! Začmouzená noční restaurace s kamny nenávratně zmizela. Zde, na prvním nástupišti kdysi posunující lokomotiva srazila rozsoustředěnou ženu Zuzanu. Jedu do Šumperka. Krajina je stále milá, poznatelná. Mám trému. Šumperské nádraží omšelé, zestárlé. V hale lešení, dá se jít jen úzkým koridorem. Je pátek, lidé se valí na vlak, spěchají z vlaku, davy se srážejí. Nemilosrdná tlačenice jako o přestávce derby Sparta - Slavie. Prorvu se. Krásný, udržovaný park. Přibyly vkusné plastiky. Letní divadlo v denním světle oprýskané, smutné, opadalá omítka. V divadla sháním Mojmíra W. Vrátná ubezpečuje, že se nachází v divadle. Marné volání. Usměvavá dívenka, krev a mléko, sestupuje se schodů a laskavě informuje že Mojmír je určitě v hospůdce. Mobilem zjišťuje v které. Pro mne známý „SLOVAN“. Doprovodí mne. Mojmír už jde naproti, představuje doprovod - tajemnici divadla Veroniku Z. V dřevěnici Slovanu, která je pro mne novum, sedí ještě Tonda S. a pan J. Tonda už nefotografuje, sochaří. Pořádá sympozia a výstavy. Večer mně donese program z vernisáže v Bechyni. Obdiv - vidím, že dřevu rozumí a umí. Pohlazení po duši. Na titulní stránce výročního almanachu divadla registruji reprodukci jeho plastiky. Evokuje požár divadla před dvanácti lety. Objekt ve své preciznosti mrazí. Připíjím divadlu a Šumperku na dobré časy červeným vínem. Pak jdeme do divadelního foyeru. Dodělává se instalace výstavky k 55. výročí. Prohlížím plastiky ze sympozia a barevné skleněné ceny, udělené divadlu za nejlepší představení na festivalu FOIBOS v Praze. Odcházím se ubytovat do známého hotelu GRAND. Obratem jdu zpět. Potkávám spolužáka a kolegu

Bedřicha Jansu. Dlouho jsme se neviděli. Jako vždy se tváří potutelně a zve dolů, do restaurace. Uvaděčka nás prý včas vyzvedne. Po cestě setkání s atomovou energií - Jarkou Vysloužilovou. Nemění se, oči jí žhnou, pevně drtí v objetí kolemjdoucí, stále je nebezpečná pro tvrdohlavé režiséry. Kupodivu, dnes prý nehraje. Objevují se její mladší kopie, Anka Bazgerová, dnes už jihlavský bard, Jaromír Janeček hluboce do sebe pohroužený a šetřící emocemi. Dole prošvihneme slavnostní projevy, neb o nich nevíme. Představení však díky uvaděčce stíháme. Neuvěřitelné! Umělecký soubor o dvanácti členech zvládne elegantně muzikál HELLO, DOLLY! Na sympatické úrovni, bez zádrhelů, s mladými představiteli a dobrými zpěváky. Jednoduchá a přehledná choreografie, nenásilná režie. Stašek Waniek svou dvojroli číšníka a soudce vyšperkuje chutnými komediálními rozinkami a vkusnými gagy. U všech je patrné pracovní nasazení a entuziasmus. Jako kdysi. Škoda, že po představení mladí nepřišli na raut a izolovali se. Zasloužili si upřímnou gratulaci. (Už předešlou hudební produkci EDITH A MARLENE jsem v Praze ocenil. Tam však všichni nezpívali.) Přišla pouze Olga _Kaštická, stejně mladistvá jako před lety, když v šestnácti přijela s maminkou podívat se, jak pracuje její teta Nataša a strýc Vladimír. Příroda činí někdy zázraky. Po šesté večer nejím, připravené hody po představení mne nezajímaly, červené víno ano. Kolegu z Uherského Hradiště jsem nechtěně polil. Kdosi se sápal k dobrotám a vehementně do mne drcnul. Na rautu tříštivé zážitky emocí, prudká přátelská setkání. Kromě Bedry Jansy Luďka Forétková, Jiří Vobecký, nestárnoucí Drahoš Ožana, Míla Kučera, Pavel Hekela, manželé Kalivodovi, Mirek Jílek, Marie Lorencová, Marie Procházková, Bořek Navrátil, Ivan Misař, Jaroslav Čermák. Karel Semerád, Helenka Horská a další. Po 45 letech jsem uviděl Rudolfa

Brzo ráno mne probouzí Marie Procházková. Jede autem do Prahy, má volné místo. Odmítám, jsem hladový a chci se rozloučit se Šumperkem. V poledne výborný oběd v Grandu (hladovému vše chutná). Vytáhnu svou Minoltu a mířím za vzpomínkami do ulic. Ty halasí omladinou. Na konci šumperského Wall Streetu je vytvořena asi 300 metrová překážková dráha a na ní soutěží mladí hasiči a hasičky v dovednosti vše co nejrychleji překonat, rozvinout hadice, zapojit je na proudnice a hasit. Cítím se mladě, vyhýbám se halasu a jdu fotografovat místo, kde jsem před mnoha lety bydlel. Místo jednopatrového domečku zde stojí vysoký moderní objekt, snad banka či pojišťovna. BLIK. Z bufetu v Grandu vybíhají tři asi patnáctileté hasičky. Jedna z nich drze volá: „Ahoj, dědo, máš pěkný foťák.“ Rozhořčeně odseknu: „Buď zdráva, děvčico!“ Upokojí mne až nápis na zádech jejího dresu: HASIČSKÝ ODDÍL HOVĚZÍ. Zadem, kolem kostelíka, se vydávám na další obhlídku. Za hotelem PRAHA se naproti kapli zjevuje památná lavička. V listopadu 1960 jsem se na ní zajíkal blahem při rande se svou budoucí ženou. BLIK. Na hlavní třídě nepochopitelný pomník císaře Josefa II. BLIK. Wall Street je vyfešákovaný. BLIK. Nabízí své útroby nakupujícím. Ulička směrem k radnici je zanedbalá, opadávající omítka. BLIK. Před lety jsem ji znával zachovalejší. Na náměstí míjím dům, kde žila mírná a skromná rekvizitářka Anna Pospíšilová. Její vytáhlý syn hrál ve VYSOKÉ ZDI jedno z dětí a manžel, jevištní technik a pivař, jednoho z potetovaných námořníku v nezničitelném SKAPINOVI (díky Staškovi Waniekovi). BLIK. Těsně za radnicí jsou okna bytu bývalého ředitele Švabíka, cíl mnoha nočních návratů jeho kamarádů z mokré čtvrti. BLIK.

Svět je malý! Když jsem v listopadu 1987 vstoupil jako novopečený ředitel do ředitelny Realistického divadla v Praze na Smíchově, nad pracovním stolem visel, nevěřil jsem svým očím, velký obraz - výhled z okna bytu ředitele Švabíka na šumperskou radnici. Autor Rudolf Riedlbauch. Kdy a jak se do Realistického divadla dostal, ví bůh. Prošel jsem se bývalým Gottwaldovým náměstím. Za sochou prvního dělnického prezidenta (kde je jí konec) bydlel ředitel Josef Zajíc. BLIK. Odcházím do divadla. Konečně prohlížím výstavní panely. Včera na ně nebyl čas. Texty už se odlepují, snad to někdo spraví. Úcta k lidem, kteří zůstali divadlu až do konce věrní, potěší. Též ocenění inscenací, které byly tehdejšímu režimu nepohodlné, byť byly ruské provenience. BLIK, BLIK. Šumperk byl ostrůvkem svobody, cenzura ho opomíjela. Čas se nachýlil. Spěchám na nádraží Tentokrát je opuštěné. Spoj, vyjíždějící v půl třetí k rychlíku v Zábřehu, v sobotu nejezdí. Mám ještě 80 minut času. Poblíž nádraží měla svůj herecký kutloch Zuzana. To když jsme získali bydlení v Praze. BLIK. Jdu ještě na výpadovku na Ostravu, až k domu, ve kterém se oběsila v roce 1967 mladinká a krásná absolventka DAMU a nejmladší členka slavného hereckého rodu, Eva Šolcová. BLIK. Pomalý návrat na nádraží, motorákem do Zábřehu. Seznamuji se s dramaturgickým plánem divadla na sezonu 2006/07. V rychlíku důkladně pročítám jubilejní sborník k 55. výročí divadla. Je cílevědomý, přehledný, má formu a nadhled. Dobré dílo. Za důkladnou pozornost stojí pasáž o „školičce“, tj. Střední škole dramatického umění při SDŠ. Díky obětavému a vytrvalému Tomáši Steinerovi se z ničeho vydupala nádherná věc. Viděl jsem v Praze dvě inscenace vzniklé v této škole či s účastí jejích žáků (SPOR, IFIGENIE V AULIDĚ). Obě měly vysoké estetické parametry s prokazatelnými hereckými talenty. Posluchačku školy, Gábinu Míčovou, jsem dokonce učil na DAMU. Vnímavá, emocionální, s přitažlivostí vampa. Zdárně absolvovala a nyní účinkuje v Divadle Komedie v Praze. Všestranný Jiří Dvořák zase v Divadle na Vinohradech. Byla to záslužná, oceněníhodná práce. Brechtův citát sborník vtipně zakončuje. Nelze usnout na vavřínech, byť vyznání zasvěceného diváka Mirka Kubíčka potěší. Z babího léta v Šumperku přijíždím na hlavní nádraží v Praze. Prší.

Drnčí to a houpá ve vlaku na cestě zpět do Prahy. Ale nemohu než poděkovat za zážitek z včerejší oslavy výročí založení Vašeho divadla. Budova tak krásná, že jsem se zastyděl za své nevyleštěné boty. S kolegy, na které jsem se těšil, nebyla řeč, jak byli soustředění pred začátkem představení. A právě to (Hello,Dolly!) byla má radost největší! Velké muzikálové galapředstavení! Poklona divadlu jako takovému! Chtělo by se mi psát všem hercům (probůh, vždyť jich bylo jen čtrnáct a já myslel, že je jich sto!), kteří vypověděli, vyzpívali a vytančil i v harmonickém akordu režijně-choreograficky výtvarném svou lásku k němu. Svůj klobouk neodhazuji v dál, ale hluboce smekám před jejich talentem. Možná by se k tomu šikla přiložená fotka z filmu, který teď právě Ahoj, držím i nadále palce! dotáčíme. Je to (myslím docela nadějný) film „Maharal aneb tajemství talismanu“. Hraju tam hledače pokladů, což bylo původně psáno na Váš tělo Slávkovi Jandákovi, který se toho musel pro své ministerské povinnosti vzdát - a já to ke své radosti zdědil.

Děkuji!

Jsem rád, že mi bylo umožněno shlédnout představení Hello, Dolly! v šumperském divadle. Vypovídá jak o odvaze a zdravé drzosti divadla tak i jeho dramaturgie. Olga Kaštická a Bohdana Pavlíková mne přesvědčily o svých pěveckých a hereckých kvalitách; opět se potvrdila šíře hereckého talentu Petra Komínka a mimořádně mě potěšil Vladimír T. Gottwald humorem a nostalgií, kterými obdařil své ztvárnění Reisenwebera. A celé představení jistě každého zaujme laskavým nadhledem, za což patří dík režisérovi Bedřichu Jansovi. Pane režisére, děkuji vám. Srdečně zdravím!

Tomáš Steiner

Vzpomínka na Šumperk

Parta mladých divadelních nadšenců prožije svoji první společnou sezónu po odchodu ze školy v divadle v Petrlázních a je to sezóna nepříliš úspěšná. Někteří se však rozhodnou nevzdat a jít za svou hvězdou znovu. Vyberou si k tomu KRUMPERK, kam je pozval jejich o rok mladší kamarád a spolužák. To se psal divadelní rok 62/63 a Pavel Kohout věnoval našemu ročníku absolventskou hru „Dvanáct“. Tehdy jsem se s divadlem v Šumperku setkal poprvé – a bylo to vlastně synonymum toho téměř nejhoršího, co může mladého absolventa DAMU potkat: jít do Šumperka. O pět let později jsem se z řady důvodů rozhodl opustit své první angažmá v Ostravě a hledal nové působiště. Mimo jiné jsem začal vyjednávat s tehdejším šumperským ředitelem a málem byla ruka v rukávě. Nakonec z toho ale sešlo a já z důvodů spíše rodinných šel působit do Hradce Králové, byť ne přímo do divadla. A konečně po třetí jsem se k Šumperku přiblížil na počátku devadesátých let. Byl jsem tehdy ředitelem Východočeského divadla v Pardubicích a kolegové si mne zvolili za předsedu nově vznikající Asociace ředitelů profesionálních divadel. Tam jsem se seznámil s výborným hercem a záhy kamarádem Petrem Králem, jenž byl v té době šumperským direktorem. Nebyla to lehká doba. Transformace divadel ze státních na městská, případně okresní byla svízelná, někde divadla dokonce zanikla. Ale Petr byl jeden z těch ředitelů, který by byl schopen pro „svoje“ divadlo vycedit snad poslední kapku krve. Také proto měl mezi ostatními přirozenou autoritu, byť zastupoval spolek jeden z nejmenších a nejchudších. Televizní reportáž o vyhořelém divadle byla pro mne jedním z nejhorších zážitků, na který dodnes nerad vzpomínám. Co naplat, že se mezi ostatními divadly zdvihla nesmírná vlna solidarity a že se téměř okamžitě začaly ze všech stran scházet nejrůznější příspěvky a dary na obnovu divadla. Upřímně řečeno, mnozí nevěřili, že by se to mohlo povést. Celá země procházela složitou ekonomickou i politickou transformací, finančních prostředků se nedostávalo a na pořadu dne byly takzvané důležitější věci. Shodou okolností jsem se tehdy stal poslancem, členem (a později místopředsedou) výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Bylo nás v něm několik, kteří jsme pochopili, že bez státní pomoci šumperské divadlo z popela nevstane. Podat pomocnou ruku mi přišlo naprosto samozřejmé. Petr Král spolu s dalšími představiteli města a okresu jezdil přesvědčovat, kde se dalo a koho se dalo. Kdo alespoň trochu nezná zákulisí vnitropolitické diplomacie, neumí si představit, co to bylo cest, diskusí, chvilek rezignace a zase naděje… Že se to nakonec povedlo a divadlo bylo nakonec po několikaleté rekonstrukci obnoveno a otevřeno, považuji dodnes za malý zázrak. Že se soubor nerozpadl a udržel (byť i on musel projít určitou proměnou vnější i vnitřní), považuji za zázrak nemenší. Občas podléhám sentimentu. Přiznám se, že na slavnostním zahajovacím představení před pěti lety jsem slzy v očích měl. Naštěstí nosím brýle, někdy i tmavé, takže to za těmi skly nebylo vidět. Letos při „jubilejním“ představení Hello, Dolly to už bylo jiné. Usmíval jsem se, nenápadně si podupával do rytmu, pobroukával slavné melodie spolu s herci na scéně a při závěrečné děkovačce tleskal ze všech sil. Možná mi totiž definitivně došlo, že Krumperk – pardon, Šumperk – už není a nebude výspou našeho divadelnictví, kde lišky dávají dobrou noc a kam se chodí do angažmá, když už jinde není volné místo. Že tohle město z divadelní mapy nikdo nevymaže, ani kdyby místo požáru na něj přišla třeba povodeň. To je moc dobře, a jestli jsem se o to svým velenepatrným podílkem také zasloužil, snad mi to jednou, až budu klepat na dveře divadelního nebe, bude připočteno k dobru.

MgA.Miloslav Kučera

někdejší divadelní režisér a ředitel t.č. poradce na ministerstvu kultury ČR


Otakar Hudeček je kreativní imaginativní malíř s velkou fantazií, která nás dostává prostřednictvím barev do světa představ a snů. Narodil se v roce 1954 a maloval od dětství, neobvyklý talent zřejmě zdědil po svém otci, akademickém malíři Otakaru Hudečkovi, a díky prostředí, ve kterém vyrůstal měl i přístup k dobrému poznávání složitých malířských technik. V počátcích svého veřejného působení (sedmdesátá léta) se věnoval mystickým a biblickým námětům, které tehdy nebyly přijatelné, proto v tomto období nevystavoval. Vystavovat začal až v roce 1990, od té doby absolvoval velké množství výstav v České republice i v zahraničí, jeho práce jsou zastoupeny v mnoha soukromých sbírkách - jeden z obrazů vlastní i bývalý prezident Václav Havel. S Hudečkovými díly se ale také můžeme setkat např. v Muzeu umění v Olomouci, v pražské Národní galerii nebo ve sbírce moderního umění v italském Bolsanu. (fap)

Možná přijde i Těšíšek besídka Divadla Šumperk na Hrádku v úterý 19. prosince 2006 od 19.30 hodin

Jistě už Vás napadlo, že jsou

skvělým vánočním dárkem

vstupenky do divadla!

V tom případě pro Vás máme báječnou zprávu: I letos Vám Divadlo Šumperk nabízí možnost zakoupit v předprodeji vstupenky na kterékoli ze svých lednových představení už od 11. prosince!

Noviny

Zveme Vás do divadla Sobota 11.11. 19.30 Pondělí 13.11. 19.30 Úterý 14.11. 19.00 Sobota 18.11. 19.30 Středa 22.11. 17.00 Sobota 25.11. 19.30 Středa 29.11. 17.00 Čtvrtek 30.11. 17.00 Sobota 2.12. 15.00 17.00 Středa 6.12. 19.30 Sobota 9.12. 17.00 Čtvrtek 14.12. 19.00 Sobota 16.12. 19.30 Úterý 19.12. 19.30 Sobota 6. 1. 15.00 Čtvrtek 11. 1. 17.00 Pátek 12. 1. 19.30 Sobota 13. 1. 19.30

MARIE STUARTOVNA historické drama Balet Praha Junior baletní večer Klasika viva koncert Marie Stuartovna historické drama Marie Stuartovna historické drama Růže z Argentiny opereta HD Karlín Hello, Dolly! muzikál Marie Stuartovna historické drama Krakonoš a duch pohádka Hello, Dolly! muzikál Marie Stuartovna historické drama Kachna na pomerančích komedie Vánoce s Linha Singers koncert Marie Stuartovna historické drama Možná přijde i Těšíšek na Hrádku Kočičí zpívání pohádka Marie Stuartovna historické drama Hello, Dolly! muzikál JITŘNÍ PANÍ drama

PREMIÉRA

F G B

S

A

B

S 2

PREMIÉRA

změna programu vyhrazena Na všechna představení Divadla Šumperk jsou zbylé vstupenky volně v prodeji:

Předprodej

v pokladně divadla ve všední dny od 15 do 17 a vždy hodinu před začátkem představení.

Telefonická rezer vace: 583 214 061, kl. 21

Objednávky pohostinských představení: Helena Pokorná, telefon: 583214061, kl. 28

mailto: info@divadlosumperk.cz

Reg. č. MK ČR E 10829. Vydává Divadlo Šumperk, s.r.o., Komenského 1, 787 46 Šumperk. Šéfredaktor a grafická úprava Vladimír T. Gottwald, z divadla redakce: Mojmír Weimann, Thomas Wieser, Zdeněk Stejskal, Ferdinand Appl. Tisk GRAFOTYP Šumperk, realizace Pavel Osladil. Uzávěrka čísla 7. 11. 2006.

Prodejní cena 10 Kč (pro propagační účely zdarma)

Naše internetové stránky: www.divadlosumperk.cz

VÝSTAVA V DIVADLE


Noviny z divadla 66