Page 2

Nejdůležitější mezníky lékařství do roku 1800 v datech s přihlédnutím k zemím Koruny české a k Polsku Kolem roku 460–377 př. n. l. Hippokrates, nejvýznamnější řecký lékař, považovaný za otce medicíny, se při stanovení diagnózy opíral o pozorování a zkušenosti. Doporučoval také dodržování diety a hygieny jako profylaktických prostředků. 129–199 Claudius Galenus z Pergamonu, jeden z největších římských a současně starověkých lékařů, byl lékařem gladiátorů, v Římě pak osobním lékařem císařů Marka Aurelia, Lucia Vera a Commoda. Galén předpokládal, že místem stálé produkce krve jsou játra. Jeho dílo (podrobná a systematická nauka o chorobách) dalo základ celé řecko-římské lékařské vědě; jeho učení bylo přepisováno a předáváno v následujících staletích. 865–925 Rhazes, perský lékař, kolem roku 900 napsal lékařskou encyklopedii, která se stala kompendiem celé medicíny. Jako první popsal neštovice, spalničky a reakci zornic na světlo. 980–1037 Avicenna, arabský lékař, autor monumentálního traktátu Kánon praktické medicíny, který se poté, co byl ve 12. století přeložen do latiny, stal fundamentem rozvoje evropské medicíny. Kánon obsahuje obecnou lékařskou teorii, léčivé prostředky, nauku o nemocech, chirurgii, nauku o zimnici a farmakologii. Kolem roku 1050 Trotula, svázaná s lékařskou školou v Salernu, napsala dílo O utrpení žen před porodem, během porodu a po něm. 1018–1097 Konstantin Africký poté, co konvertoval z islámu na křesťanskou víru, jako benediktýn v klášteře na Monte Cassino v letech 1067–1087 přeložil do latiny arabské lékařské texty. Tímto západní Evropě připomenul medicínu antického světa, zachovanou v dílech arabských učenců. 1289–1299 Arnold z Villanovy na univerzitě v Montpellier sepisuje Regimen Sanitatis Salernitanum. Toto dílo se stalo vzorem pro vznikající příručky o zdraví. Lékař před operací uspával pacienty opiem a kořenem mandragory. Arnold z Villanovy věnoval mnoho pozornosti pozorování přírody. 1307 Ajmerik, syn Šimonův, obdržel v Padově jako první Polák lékařský titul, po návratu do Krakova si otevřel soukromou praxi. 1347–1350 Epidemie moru v Evropě, mor se poprvé objevil v sicilské Messině, kam z Janova dorazila loď s lidmi nakaženými morem. Během čtyř let přišla Evropa o 40 % populace. 1348 Karlem IV. založena univerzita v Praze, později vznikaly jednotlivé koleje. Medici měli kolej v Kaprově ulici a prvními učiteli zde byli Mikuláš z Jevíčka (absolvent Sorbonny) a Baltazar z Toscany. Polovina 14. století Na dvoře Karla IV. působil lékař a matematik mistr Havel ze Strahova, autor pojednání o moči, moru, vodách a tvůrce spisu o životosprávě, věnovaného Karlu IV. 1364 Polský král Kazimír vydal Velké privilegium, na jehož základě vzniklo v Krakově Studium Generale, kde vedle právnické fakulty a svobodných umění vznikla také fakulta lékařská. 1364 Guy de Chauliac, papežský lékař v Avignonu, dokončil své dílo Chirurgia Magna, ve kterém popsal způsob léčení střelných ran a mnoho operačních metod, např. amputaci s podvázáním končetiny. Přelom 14. a 15. století Mistr Křišťan z Prachatic, autor řady medicínských, astronomických a matematických spisů působil na pražské univerzitě. Počátek 15. století Jan Ondřejův, zvaný Šindel nebo též Dux, astronom a matematik, osobní astrolog a lékař králů Václava IV. a Zikmunda Lucemburského. Na Karlově univerzitě působil jako profesor astronomie a doktor medicíny a stal se po Janu Husovi jejím rektorem. Počátek 15. století Mistr Albík z Uničova, pražský arcibiskup a osobní lékař Václava IV., byl autorem řady spisů, např. o výživě, o ochraně před nemocemi, o životosprávě či o moru. 1472 Lékař krále Kazimíra Jagellonského Jan Stańko dokončil své rukopisné dílo Antibolomenum. Byl to lékařsko-lékárenský slovník obsahující názvy známých minerálů, rostlin a zvířat a z nich vyrobené léky. Obsahoval také názvy mnoha druhů chorob, lékařských instrumentů a popis anatomických částí lidského těla. 1452–1519 Leonardo da Vinci za účelem reálného zobrazení svých postav zahájil kolem roku 1487 studium anatomie. Prováděl pitvy těl, v průběhu kterých se seznamoval s fungováním jednotlivých částí lidského těla, ale také jeho vnitřních orgánů. Plasticky zobrazoval stavbu lidského těla; ve svých anatomických náčrtech využil koncepci „skleněného člověka“, tedy průhledný korpus s viditelnými vnitřními orgány. Zajímalo ho srdce, oko i mechanismus zraku. 1460–1503 Jan Ursinus, krakovský lékař a humanista, který získal vzdělání v Padově, v traktátu Modus epistolandi (1495) jako první Polák napsal, že chorobné změny organizmu lze vypozorovat při důkladné pitvě těla. 1506 V Litomyšli vyšla kniha bratrského lékaře Jana Černého Spis o nemocech morních, což byl první spis tohoto druhu v češtině pro lékaře i laiky. 1508 Maciej Miechowita – historik, lékař, několikanásobný rektor Krakovské akademie, kvůli blížící se epidemii moru vydal Contra saevam pestem regimen accuratissimum. V   tomto v Polsku prvním vydaném lékařském návodu popsal faktory vyvolávající nákazu, které nazýval „5f“: fatiga (únava), fames (hlad), fructus (ovoce), femina (žena), flatus (větry). Uvedl také 5 způsobů, jak se před nákazou chránit: phlebotomia (pouštění žilou), fuga (útěk), focus (oheň), fricatio (procházka) a fluxus (pročištění).

1493–1541 Philippus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, známý jako Paracelsus, veřejně pálil dílo Galénovo a Avicennovo, odmítal jejich učení. Byl lékařem vycházejícím z praxe, opíral se o pozorování přírody a zkušenosti. Svá díla věnoval patologii, terapii a chirurgii a rovněž léčení chemickými látkami. 1531 V Litomyšli vytištěno dílo Mistra Jana Berky z Chocně Knížky o morních příčinách, znameních a nemocech i lékařství, složené a vůbec k tomu času vytištěné, také i bohatým a chudým ku potřebě vydané věnované panu Vojtěchu z Pernštejna. 1520–1574 Bartholomeo Eustachio, italský anatom, objevitel nadledvinek, popsal a ilustroval stavbu labyrintu, popsal sluchovod, blánu bubínku a mléčné i stálé zuby. Jeho dílo Tabulae anatomicae, dokončené v roce 1552, vyšlo teprve v roce 1714. 1519–1568 Józef Struś, polský lékař, v roce 1559 v Basileji vydal dílo Sphygmicae artis, ve kterém popsal vliv teploty a emočního stavu na kvalitu tepu. Zjistil, že ze srdce do tepen proudí krev a ne vzduch. Nadto Struś graficky, zřejmě jako první, popsal tepovou vlnu. Polský učenec vyvrátil kánony formulované Galénem. 1510–1590 Ambroise Paré, francouzský chirurg, vydal dílo o způsobu léčení válečných zranění, kdy doporučoval podvazování krvácejících tepen místo jejich pálení horkým olejem nebo rozpáleným železem. Učinil objev, že rány znečištěné larvami much se hojí lépe než ty, které znečištěné nejsou. Jako první popsal protézy a ortopedické pomůcky, jeho náčrty pak sloužily nástrojářům, kteří je vyráběli. 1536 Hynek Krabice z Weitmile přeložil do češtiny spis Jana Koppa z Raumenthalu Gruntovní a dokonalý regiment neb zpráva, jak jeden každý člověk ve věcech zdraví své s boží pomocí uměním vždycky opatrovati…, a přispěl tím tak k tvorbě české lékařské terminologie. 1514–1564 Andrea Vesalius, vlámský lékař a anatom, medicínu studoval v Paříži a Padově, kde již ve věku 23 let přednášel anatomii. V   roce 1543 v Basileji vydal své hlavní dílo De humani corporis fabrica, které ilustroval Steven van Kalkar. Tato učebnice anatomie sloužila anatomům dalších 300 let. V   esalius v ní podrobně popsal svou techniku pitvy. Jako první rozeznal za života nemocného výduť břišní a hrudní aorty. 1511–1553 Miguel Servetus, španělský lékař a teolog, v roce 1546 objevil existenci malého krevního oběhu, o sedm let později ho jako první popsal. 1522–1562 Gabriel Faloppio, italský anatom, v díle Observationes anatomicae (Benátky, 1561) popsal vejcovody, tepny, vnitřní ucho, svaly nosu a ložisko. 1571 Tadeáš Hájek z Hájku jmenován protomedikem Království českého. 1577–1581 Adam Hubert z Riesenpachu provedl na pražské univerzitě za pomoci obrazů přednášku podle Vesaliovy anatomie. 1537–1599 Wojciech Oczko, polský lékař a balneolog, v roce 1571 provedl plastiku nosu s využitím kůže z ramene. V   roce 1581 vydal dílo Przymiot albo dworska niemoc, ve kterém shrnul stav bádání o kýle, byl prvním polským venerologem. 1600 Jan Jesenský Jessenius uskutečnil v Praze první veřejnou pitvu mrtvoly muže, jejíž výsledky latinsky publikoval ve Wittenberku v díle Anatomiae, o rok později vydal doplněk k „pražské anatomii“, a to práci De ossibus tractatus. 1605 Jan Jesenský provedl v Praze veřejnou pitvu těl ženy a dítěte. 1560–1634 Fabricius Hildanus, německý chirurg, aplikoval technické pomůcky při amputacích, používal magnézium k odstranění cizích tělísek z oka. V   roce 1607 vydal dílo věnované popáleninám, jako první je klasifikoval a současně popsal metody jejich léčby. Byl první, kdo odstranil žlučové kameny a popsal ledvinové cysty. 1578–1657 William Harvey, anglický lékař, anatom a fyziolog, po mnohaletých měřeních proudění krve přes srdce a mnoha fyziologických experimentech objevil krevní oběh. V   roce 1628 ve Frankfurtu vydal své dílo Exercitatio anatomica de motu cordis et sanguinis in animalibus, ve kterém popsal krevní oběh, funkci chlopní; o srdci napsal, že „srdce živých bytostí je základem jejich života“. Kolem 1601–1673 V roce 1628 Gabriel Ochocki vydal Questio de motu cordis – práci, ve které popsal zásady fungování krevního oběhu, podobné těm, které představil Harvey o několik měsíců později. 1632 V polském Lešně vyšel protimorový spis Jana Amose Komenského Zpráva kratičká o morním nakažení z příčin zvláštních. 1621–1675 Thomas Willis, anglický lékař, popsal břišní a skvrnitý tyfus, černý kašel, vady sluchu, systém prokrvení mozku, ale také hysterii, kterou považoval za onemocnění mozku. V   roce 1644 vydal své hlavní dílo věnované anatomii mozku Celebri anatome, které převyšovalo do té doby vydané práce na toto téma. Do začátku 19. století bylo základním lékařským kompendiem. 1635 Bartłomiej Dylągowski, lékař krále Zikmunda III. V   asy, vydal v Krakově Chronologia medica cum titulis horificis maioribus suis a grata posteritate delatis. Byly to první v Polsku vydané dějiny medicíny. 1642 V Praze vytištěna doktorská disertace Jacoba Forbegera, která pojednávala o Harveyově krevním oběhu a která se zcela ztotožnila s jeho názory. Práce byla sepsána na popud Marca Marci z Kronlandu, který se s Harveyem osobně sešel v Praze.

1664 Na pražské lékařské fakultě učil Jakub Jan Václav Dobřenský, který provozoval výuku medicíny u lůžka nemocného. Také se snažil najít souvislost mezi klinickým pozorováním nemocí a pitvou těla v případě úmrtí pacienta. 1632–1723 Anton van Leewenhoek, holandský optik, brusič, přírodovědec, nezávisle na Malpighim objevil červené krvinky. Popsal stavbu srdečního svalu a stavbu oční čočky. V   roce 1682 tento pionýr mikroskopie z Delftu objevil bakterie pomocí mikroskopu, který sám sestavil. 1627–1691 Robert Boyle, anglický fyzik a chemik, zakladatel korpuskulární chemie. V   ynalezl vzduchovou pumpu a odhalil význam dýchání. V   roce 1684 vydal rozpravu na téma chemické analýzy krve. 1685 Šebestián Kristián Zeidler provedl v nemocnici Milosrdných bratří na Starém městě první demonstrační pitvu v Praze od dob Jana Jessenia. 1636–1705 Justina Siegmundin, městská porodní bába v Lehnici, v roce 1690 vydala ilustrovanou učebnici porodnictví, ve které na základě svých zkušeností popsala patologické rozložení pupeční šňůry a plodu a způsoby řešení těchto případů. 1694 Medicínské postupy začínají být využívány v právu. Postupně jsou poznatky z lékařských vyšetření (pitvy, exhumace, zdravotní posudky apod.) využívány především při vyšetřování trestných činů a vzniká obor soudního lékařství. Dobově známým případem, v němž byly postupy soudního lékařství uplatněny (pitva, exhumace), byl v roce 1694 proces s Lazarem Abelesem. 1695 V Krakově se na předměstí Garbary nastálo usídlili kapucíni, kteří v roce 1703 zahájili výrobu a prodej kapucínského balzámu, léku na všechny neduhy. O jeho popularitě a účinnosti svědčily řady zájemců stojící před vrátky kláštera. 1713–1715 České země zasáhla poslední morová epidemie. Jen v Praze zemřelo 13 000 obyvatel (ca 1/3). Podrobné informace o této epidemii máme ze zpráv a soukromých zápisků významného lékaře Jana Františka Löwa z Erlsfeldu. Ten byl opakovaně rektorem pražské univerzity a děkanem její lékařské fakulty a sepsal první učebnici soudního lékařství ve střední Evropě Theatrum medico-iuridicum, jež vyšla v roce 1725 v Norimberku. 1679–1730 Dominique Anel, francouzský chirurg, léčil případ poúrazové výdutě podvázáním. V   roce 1712 sestavil stříkačku pro účely vstřiku do slzných kanálků. 1638–1731 Frederik Ruysch, amsterdamský anatom, v letech 1701–1716 vydal desetidílné dílo Thesaurus anatomicus, ve kterém popsal svou kolekci anatomických preparátů vystavených v činžovních domech v Amsterdamu. 1683–1758 Lorenz Heister, německý chirurg a anatom, poprvé použil termín tracheotomie a jeho dílo Chirurgia vydané v roce 1718 se stalo základem německé vědecké chirurgie. 1745 Na pozvání Marie Terezie přijal pozvání Gerard van Swieten, jeden ze žáků slavného holandského lékaře Hermana Boerhaaveho. Swieten se stal osobním lékařem císařovny, říšským protomedikem, inspektorem lékařského vzdělání i hlavou dvorské zdravotní deputace. Díky němu byly prováděny rozsáhlé osvícenecké reformy zdravotnictví. 1743–1794 Antoine Laurent de Lavoisier, francouzský chemik a právník, zakladatel organické chemie; popsal složení mnoha chemických sloučenin. Prokázal, že kyslík se vstřebává v plicích a z organizmu je vylučován ve formě oxidu uhličitého. 1743–1816 Rafał Józef Czerwiakowski, polský anatom, chirurg a porodník, pokládaný za otce polské chirurgie, se v roce 1779 stal v Polsku prvním profesorem anatomie, chirurgie a porodnictví. V   roce 1791 vydal práci Disertace o šlechetnosti, potřebě a užitečnosti chirurgie, ve které postuloval, že chirurg má mít nejen vzdělání, ale také dobré srdce. 1775 Josef II. zřídil pro výchovu vojenských lékařů a chirurgů ve Vídni medicínsko-chirurgickou akademii, nazvanou Josefinum, kde se chirurgie neučila jako řemeslná technika, ale vyučovala se jako lékařská věda. 1783 V Krakově při Hlavní korunní škole (Szkoła Główna Koronna) vznikla Schola Pharmaceutica, vůbec první studium farmacie na světě. Prvním profesorem katedry farmacie był Jan Andrzej Szaster, který vedl přednášky o dietetice a toxikologii. Ty druhé byly přednáškami průkopnickými a iniciovaly přednášení toxikologie na evropských univerzitách. 1781–1798 Nejvýznamnějším chirurgem v Josefinu, ale i v celém Rakousku, byl Jan Nepomuk Hunčovský, jenž se na svých studijních cestách setkal s francouzskou a anglickou chirurgií. 1780–1819 Působil v Praze a ve Vídni význačný anatom, fyziolog a oftalmolog Jiří Procháska, jenž publikoval řadu prací z anatomie, fyziologie nervového, svalového a cévního systému. 1749–1823 Edward Jenner, anglický lékař, který se zasloužil o zdokonalení vakcíny proti neštovicím. V   roce 1798 v práci An inquiry into the causes and effects of the variola vaccinae publikoval své úvahy o vakcinaci, ve kterých prokázal, že nemocní kravskými neštovicemi jsou imunní vůči pravým neštovicím. Jeho zjištění iniciovala profylaxi infekčních chorob aplikací vakcín.


Millions discover their favorite reads on issuu every month.

Give your content the digital home it deserves. Get it to any device in seconds.