Jednou jsem se zeptal: „Proč na tom kameni stále sedíš a sedíš?“ Odpověděla: „A tam pod ním jsou moje kostičky.“ Zatím byla babička naživu, její trochu podivná odpověď se mi zdála hloupostí. Když zemřela, přišla mi jako záhada. Teď se mi zdá být metaforou. Literaturou. → Stokrát, možná i tisíckrát mi říkali, že nejsem na správné cestě, na správné straně, protože všemu běloruskému, především jazyku a literatuře, je souzeno zemřít. Aťsi. Ale já z toho nebudu vinen. → Když se jako mlha naplavují nostalgické vzpomínky na sovětskou minulost, v nichž nejčastěji stojím na jevišti před tisíci lidmi, stačí si jen čtvrthodinku zalistovat v Souostroví Gulag — a mlha odplývá. A ty tisíce lidí se proměňují ve vězně a já jsem lágrovými náčelníky postaven na jeviště, abych zamlžoval mozky. → Hledaje pravdu ztrácí štěstí. ▨ Z běloruštiny přeložil Sjarhej Smatryčenka
9