Sbohem...

8.

Už se začalo stmívat. Nicol obcházela svůj pokoj dokola a netrpělivě oddechovala. Není venku trochu dlouho? Neprovedl něco? Nebo se mu něco stalo? Tyto otázky jí neustále probíhaly hlavou. „Jsem blázen!“ okřikla pak sama sebe. „Je to Damon… Co by se asi tak mohlo stát? Třeba se mi to jen zdálo… Ne, jasně že ne! Nebo prostě odešel. A já se mu nedivím. O by dělal tady v takovým věčným zapadákově! Může jít kam chce, proč by se měl ke mně vůbec vracet?“ „Říkala jsi něco, Nicol?“ ozval se hlas Carla Nabyho. „Ne!“ zavolala Nicol a posadila se na postel. Chvíli bylo naprosé ticho, bylo slyšet jen tikání hodin na stěně. Nicol na tiše hledala a přemýšlela. Sotva vstřebala, že velká ručička už oběhla celé kolo, když vtu jí zazvonil mobil. Leknutím sebou trhla a sáhla po telefonu. Pohlédla na číslo volajícího. „Ahoj,“ zamumlala a nyní si začala prohlížet nitku na peřině. „Ahoj Nicol! Nestalo se něco?“ ozval se Janicin hlas. Nicol nechápavě svraštila čelo. „Proč by se mělo něco stát?“ udivila se a lehla si na postel. „Protože jsi tu měla být už před hodinou…“ zamračila se Janice. Nicol mlčela, pořád netušila, o čem dívka mluví. „V sedm byl sraz u mě doma. Však víš, narozeninovývečírek.“ Nicol zalapala po dechu a plácla se do čela. Jak jen mohla zapomenout? Její nejlepší kamarádka má dnes šestnácté narozeniny narozeniny a ona na to zapomněla. „Janice, moc se omlouvám, úplně jsem na to zapomněla, já…“ V tu chvíli se ve dveřích objevil Damon. Nicol po něm střelila pohledem. „Dobře, dobře. To nevadí. Počkáme na tebe s krájením dortu a…“ pousmála se Janice, avšak Nicol ji přerušila. „Ne, asi jsme se špatně pochopily… Já, já… Nemůžu přijít, už něco mám, já, promiň…“ vysvětlovala posmutněle Nicol. „Už něco máš?! Nicol, tenhle večíek plánuji už od svých jedenácti! Tolik jsem se na to těšila a jsou tady všichni. Alicia, Leila, Stevie, Susan i Pam. Celá naše parta. Co je důležitějšího než tohle?!“ vyhrkla naštvaně Janice. Nicol pohlédla na Damona, postávajícího stranou. „Promiň, ale nemůžu ti to říct…“ zašeptala Nicol. „A od kdy si neříkáme všechno? Když už je pro tebe něco důležitějšího než já, můžu snad alespoň vědět co, ne?“ Nicol se zhluboka nadechla. „Tak to není. Ale… prostě ti to nemůžu říct, Janice. Opravdu bych chtěla, ale nemůžu, promiň…“ „Nech si ty výmluvy, Nicol,“ odsekla Janice. „Mu…musíš mě pochopit Janice. I kdybych ti to řekla, stekně bys tomu nevěřila…“ „A v tom je ten problém, Nicol! V tom je ten rozdíl, mezi námi dvěmi! Já ti říkám všechno, ale ty nemůžeš. Já chodím na oslavy tvých šestnáctých narozenin, ty se na mě vykašleš! A já ti vždycky důvěřuju, Nicol, ať jde o cokoli. Takže oproti tvému provinění, mám docela právo to nechápat!“ Janice zavěsila.

Nicol složila hlavu do polštáře, aby nebylo vidět, že brečí. „Co se stalo?“ zeptal se Damon a posadil se na židli u stolu. „Nedělej, že tě to zajímá,“ odsekla Nicol a náhle zpytovala svědomí, jestli to nebyla chyba. „Stejně to víš,“ dodala pak klidnějším hlasem a posadila se. „Jo. Vlastně máš pravdu…“ ušklíbl se Damon. „Tak proč se ptáš?“ „Možná mi to přišlo lidské,“ odvětil. „A od kdy ty děláš lidské věci?“ vyhrkla Nicol. Damon se znovu ušklíbl. „Věř mi, nejsi jediná, kdo to chce vědět…“