Issuu on Google+


Lissa a já jsme vedle sebe seděly na odpoledním vyučová­ ní, ale moc jsme nemluvily. Jak říkala, to čumění na nás ne­ přestalo, ale zjistila jsem, že čím víc s lidmi mluvím, tím jsou přátelštější. Zdálo se, že si pomalu a  postupně vzpomínají, kdo jsme, a novinky o našem senzačním útěku a návratu už pomalu přestávaly být novinkou. Nebo bych možná spíš měla říct, že si vzpomněli, kdo jsem já. Protože jenom já jsem mluvila. Lissa jen zírala před sebe a poslouchala, ale ani se nepokusila zapojit do hovoru. Cítila jsem z ní úzkost a smutek. „Fajn,“ pověděla jsem jí, když konečně skončilo vyučová­ ní. Stály jsme před školou a já si uvědomovala, že už jenom tím porušuju svou dohodu s  Kirovou. „Nezůstanem tady,“ řekla jsem a obezřetně se rozhlédla po kampusu. „Najdu způ­ sob, jak odtud vypadnout.“ „Vážně si myslíš, že to můžeme udělat podruhé?“ zeptala se tiše Lissa. „Rozhodně.“ Mluvila jsem sebejistým tónem a opět jsem byla ráda, že neumí číst moje pocity. První útěk byl už tak dost riskantní. Udělat to znovu by byla pěkná hovadina, a na­ víc mě nenapadal žádný způsob, jak to provést. „Ty bys do toho fakt šla?“ Usmívala se spíš pro sebe než na mě, jako by ji zrovna napadlo něco legračního. „Jasně, že bys do toho šla. Já jenom…“ Povzdechla. „Nevím, jestli bychom měly zdrhnout. Možná – možná bychom měly zůstat.“ Zamrkala jsem údivem. „Co?“ Nebyla to právě jedna z mých nejvýmluvnějších odpovědí, ale bylo to to nejlepší, na co jsem se zmohla. Tohle bych od ní nikdy nečekala. „Viděla jsem tě, Rose. Viděla jsem tě, jak ses při vyučování bavila s ostatními novici o cvičení. Chybí ti to.“ „To za to nestojí,“ hádala jsem se s ní. „Ne když…, ne když ty…“ Nedokázala jsem dokončit větu, ale uvědomovala jsem si, že má Lissa pravdu. Měla mě přečtenou. Ostatní novicové mi opravdu chyběli. Dokonce i  někteří Morojové. Ale bylo 49


v  tom něco víc než jen tohle. Trápila mě moje nezkušenost a to, jak moc jsem zaostávala za ostatními. „Takhle to bude lepší,“ oponovala mi. „Neměla jsem tady tolik… Víš, že se neděje tisíc věcí najednou. Neměla jsem tady pocit, že nás někdo pronásleduje nebo sleduje.“ Na to jsem nic neřekla. Než jsme z Akademie utekly, Lissa měla pořád dojem, že ji tu někdo sleduje, připadala si jako ko­ řist. Nikdy jsem neobjevila nic, co by tuhle její teorii podporo­ valo, ale slyšela jsem jednu naši profesorku mluvit o tomtéž. Profesorka Karpová. Byla to hezká Morojka s tmavě kaštano­ vými vlasy a vystouplými lícními kostmi. A já si byla jistá, že je blázen. „Nikdy nevíte, kdo se dívá,“ říkávala vždycky, když obe­ šla učebnu a stáhla rolety. „Nebo kdo vás sleduje. Nejlepší je být v bezpečí. Vždycky být v bezpečí.“ Řehtali jsme se, proto­ že to studenti obvykle dělají u excentrických a paranoidních profesorů. Pomyšlení na to, že se teď Lissa chová jako ona, mě znepokojovalo. „Co se děje?“ otázala se Lissa, která si všimla, že se ztrácím ve vlastních myšlenkách. „Co? Nic. Jenom tak uvažuju.“ S povzdechem jsem se sna­ žila najít nějakou rovnováhu mezi vlastními touhami a  tím, co bude nejlepší pro ni. „Liss, asi můžeme zůstat, ale… za určitých podmínek.“ To ji pobavilo. „Rose dává ultimátum, jo?“ „Myslím to vážně.“ Tahle slova jsem neříkala zrovna často. „Chci, aby ses držela stranou od královských. Tím nemíním Natalii nebo tak, ale znáš ty ostatní. Touží jenom po moci. Camille. Carly. Tahle parta.“ Její pobavení se změnilo v ohromení. „Myslíš to vážně?“ „Jistě. Beztak jsi je nikdy neměla ráda.“ „Ale ty jo.“ „Ne. Ani ne. Spíš se mi líbilo, co nabízeli. Všechny ty ve­ čírky a pařby.“ „A přežiješ bez toho?“ zeptala se pochybovačně. 50


„Jasně. V Portlandu jsme bez toho taky přežily.“ „Jo, ale to bylo jiné.“ Upírala pohled kamsi do prázdna, nedívala se na nic konkrétního. „Tady… tady se toho musím zúčastnit. Nemůžu se tomu vyhnout.“ „Sakra, to víš, že můžeš. Natalie s  nima taky nechodí pařit.“ „Jenže Natalie nezdědí rodinný titul,“ opáčila. „Já už ho mám. Musím se zapojit a  začít si dělat užitečný známosti. Andre…“ „Liss,“ zaúpěla jsem. „Ty nejsi Andre.“ Nemohla jsem uvě­řit, že se stále srovnává se svým bratrem. „On se do těchhle akcí vždycky zapojoval.“ „Jo, jasně,“ vyštěkla jsem. „Teď je mrtvý.“ Její výraz ztvrdl. „Víš, že jsi někdy pěkně nepříjemná?“ „Přece mě nemáš na to, abych byla příjemná. Jestli toužíš po někom příjemným, spousta těch ovcí tady by si rozervala krky, jen aby byla zadobře s princeznou z rodu Dragomirů. Máš mě od toho, abych ti říkala pravdu, a tady je: Andre je mrtvý. Teď jsi dědička ty a budeš si s tím muset poradit, jak jen umíš. Teď to ale obnáší, aby ses držela dál od ostatních královských. Snížíme se. Budem plout na středním proudu. Jestli se znovu zapleteš do těch jejich akcí, tak ti z toho…“ „Hrábne?“ doplnila mě, když jsem nedokončila větu. Hned jsem od ní odvrátila pohled. „To jsem nemyslela…“ „To je v pohodě,“ ujistila mě po chvíli. Povzdechla a dotkla se mojí ruky. „Fajn. Zůstanem a budem se od nich držet dál. Prostě se povezem ve středním proudu, jak chceš. S Natalií asi teda můžem kamarádit.“ Abych byla naprosto upřímná, nic z  toho jsem nechtěla. Nejradši bych jako za starých časů chodila na všechny krá­ lovské večírky a  oslavy, kde se neskutečně chlastalo. Léta jsme vedly takový život, od té doby, co Lissini rodiče a bra­ tr umřeli. To Andre měl zdědit rodinný titul a taky se podle toho choval. Byl pěkný a rád se bavil, okouzlil každého, koho 51


znal, a navíc vedl snad všechny královské oslavy a kluby, co v kampusu existovaly. Po jeho smrti Lissa nabyla dojmu, že je její povinností zaujmout jeho místo. A já se do toho světa vrhla s ní. Pro mě to bylo snadné, pro­ tože jsem si nikdy nemusela lámat hlavu s tou jejich politikou. Byla jsem pěkná dhampýrka, které vůbec nevadilo dostat se do malérů a  vyvádět šílenosti. Byla jsem pro ně něčím ne­ všedním; měli mě rádi, protože se mnou byla sranda. Lissa se ale musela vypořádávat s  jinými záležitostmi. Dragomirové byli jedním z  dvanácti vládnoucích rodů. V mo­rojské společnosti Lissa zaujímala významné postavení a ostatní mladí královští s ní chtěli být zadobře. Falešní přáte­ lé se ji snažili ukecat, aby ji dostali do party, která stála proti ostatním. Královští dovedli uplácet a  bodnout dýku do zad v téže chvíli – a to platilo i mezi nimi vzájemně. Dhampýrům a nekrálovským připadali totálně nepředvídatelní. Tohle kruté prostředí nakonec zasáhlo i  Lissu. Měla ote­ vřenou a přátelskou povahu, což se mi na ní líbilo, ale nená­ viděla jsem, když byla vystresovaná a rozrušená z těch jejich královských her. Po té nehodě se stala trochu zranitelnější a ani všechny večírky na světě mi nestály za to, abych ji vidě­ la zhroucenou. „Tak fajn,“ řekla jsem nakonec. „Uvidíme, jak to půjde. A jestli se něco zhatí – naprosto cokoli –, odejdeme. A nebu­ dem se o tom dohadovat.“ Přikývla. „Rose?“ Obě jsme vzhlédly na Dimitrije, který k nám nepozorova­ ně došel a teď se nad námi tyčil. Jen jsem doufala, že neza­ slechl nic o našem odchodu. „Jdeš pozdě na cvičení,“ oznámil mi. Na Lissu zdvořile kývl. „Zdravím, princezno.“ Jak jsem odcházela s Dimitrijem, strachovala jsem se o Lis­ su a  uvažovala jsem, jestli je pro ni opravdu nejlepší tady 52


zůstat. Skrz naše pouto jsem nevycítila nic alarmujícího, jen normální emoce. Zmatek. Nostalgie. Strach. Předtucha. Její pocity se do mě vlily s nebývalou silou. Cítila jsem ten tlak těsně před tím, než se to stalo. Bylo to úplně stejné jako v tom letadle: její emoce zesílily natolik, že mě „vcucly“ do její hlavy dřív, než jsem tomu stačila zabránit. Teď jsem dokázala vidět a cítit to, co ona. Pomalu kráčela kolem jídelny k malému ruskému pravo­ slavnému kostelu, který sloužil pro většinu školních církev­ ních potřeb. Lissa vždycky chodila pravidelně na bohoslužby. Já ne. Já měla s Bohem jasnou dohodu: souhlasila jsem s tím, že v něj budu věřit – tak trochu –, pokud mě nechá každou neděli spát. Jakmile ale Lissa vešla dovnitř, vycítila jsem, že tam nešla proto, aby se pomodlila. Měla jiný záměr, o němž jsem nevě­ děla. Rozhlédla se kolem, aby se ujistila, že poblíž není žádný kněz ani věřící. Kostel byl prázdný. Protáhla se dveřmi vzadu a po úzkém rozvrzaném scho­ dišti se vydala nahoru na půdu. Byla tam tma a plno prachu. Jediné světlo pronikalo do místnosti velkým mozaikovým oknem, které rozkládalo slabé sluneční paprsky do pestroba­ revných fleků na podlaze. Až dosud jsem netušila, že tohle místo je Lissiným tajným útočištěm. Teď jsem to ale cítila. Cítila jsem její vzpomínky na to, jak sem vždycky utíkala, aby byla sama a mohla v klidu přemýšlet. Jakmile se ocitla na svém důvěrně známém místě, její úzkost se začala pozvolna vytrácet. Vylezla do výklenku okna, kde se usadila na sedátku s hlavou opřenou o zeď a jen si užívala ticho a hru světla a barev. Na rozdíl od Strigojů Morojové mohou do určité míry snášet sluneční světlo, ale jen v  omezeném množství. Když tam tak seděla, mohla si docela dobře namlouvat, že sedí ve slunečním svitu, když ji chránilo barevné sklo, které tlumilo sluneční paprsky. 53


Vampýrská akademie - ukázka č. 2