Issuu on Google+

Sylva Lauerova


350


van ASPEN, s.r.o. 2010


Publishing: van Aspen, s.r.o., 2010 Copyright: Sylva Lauerová, 2010, www.sylvalauerova.cz Cover, Photo and Graphics: Lukáš Horký, 2010, www.lukashorky.cz Proofreading: Eva Hánová All rights reserved. No part of this book may be reproduced in any form or by any means without the prior written consent of the publisher, excepting brief quotes used in reviews. Printed in the Czech Republic. ISBN 978-80-254-7616-1

 

2


van Aspen, s.r.o., 2010

 

3


Tamaře

 

4


Hračka je o sexu, pouze o sexu a zase jen o sexu… … a pak ještě o lásce a posedlosti a manipulaci.

Tento román je pouhá fikce, veškeré postavy a události v něm zobrazené jsou dílem autorčiny fantazie. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, živými či mrtvými, událostmi nebo místy je ryze náhodná.  

5


6


Foto: Karel Losenický

SYLVA LAUEROVÁ, česká spisovatelka a básnířka žijící na Seychelských ostrovech, je v České republice známá především díky své románové prvotině, erotickému bestselleru Hračka. Ačkoli má na svém kontě čtyři knihy, a na české literární scéně tedy rozhodně není žádným nováčkem, její literární tvorba je médii často přehlížena. Důvod? Prý je příliš kontroverzní a nevyzpytatelná. Jak sama přiznává, ráda odkrývá „hlubiny lidské duše“ – témata jejích knih jsou často „na hraně“. Lauerová však nezůstává pouze u provokativních témat spojených s lidskou intimitou. Každou další knihou svůj autorský záběr rozšiřuje a nikdo z jejích příznivců nedokáže odhadnout, čím překvapí příště, ať už tematicky, či žánrem. Mnoha čtenářům tak utkvěla v paměti díky románové tvorbě, jiným díky poezii.  

7


Literární debut Sylvy Lauerové, erotický román HRAČKA, se objevil na předvánočním trhu v roce 2007. Do té doby naprosto neznámá žena dokázala něco zcela nevídaného – její prvotina během několika týdnů překvapivě bourala žebříčky prodejnosti, jako by se jednalo o dlouho očekávanou knihu dobře zavedeného autora. Zatímco se regály knihkupectví začátkem roku 2008 plnily prvním a po dalším půlroce druhým úspěšným dotiskem románu, všichni příznivci Hračky netrpělivě očekávali její volné pokračování. Lauerová však překvapila sbírkou poezie MICHAEL2007, kterou sama nazývá filozoficko-religiózním rébusem, a již v počátku své spisovatelské dráhy tak dala jasně najevo, že zařadit ji mezi autory erotické beletrie byla chyba. I duchovně laděný Michael2007 si získal své skalní příznivce. Devět klíčových básní ze sbírky se navíc stalo inspirací a předlohou pro Českou uměleckou avantgardu 3. milénia. Výstava výtvarných děl na motivy ústředních básní „Michaela“ se konala v karlínské hale Thámova a stala se jednou z největších výstav roku. Koncem roku 2009 si nadšení obdivovatelé prozaického stylu Lauerové opět přišli na své. Na českém knižním trhu se objevil provokativní thriller OTROK, jímž si jeho autorka vysloužila titul nejkontroverznější české spisovatelky současnosti. „Hraniční“ téma o tom, co z člověka udělá neomezená moc nad druhým, a tematika tabuizované oblasti dominantně-submisivního sexu tentokrát zaujaly nejen veřejnost, ale především vzbudily pozornost médií. V následujícím roce přišlo opět „odklonění“ od komerčního proudu literatury a Sylva Lauerová namísto další románové senzace upnula své tvůrčí plány k podpoře české poezie. Myšlenka sestavení almanachu současné ženské poezie s milostnou tematikou se rodila již v průběhu druhé poloviny roku 2009. Začátkem roku 2010 pak projekt dostal konkrétní podobu a více než čtyři stovky básní vyšly na neuvěřitelných  

8


560 stranách jako KRÁLOVNY SLZ A OSTRUŽIN. Spisovatelka a básnířka se tak stala, co se týče žánru své literární tvorby, prakticky nezařaditelnou. Díky neustávajícímu čtenářskému zájmu se na podzim roku 2010 dočkal románový debut HRAČKA svého druhého vydání a o několik měsíců později Lauerová konečně přichází s tolik očekávaným dalším prozaickým dílem – mysteriózním románem JUMARORO. Místy až detektivní příběh z exotického prostředí amazonských deštných pralesů je věnován všem zvědavým a Lauerová v něm tentokrát nabízí vzrušení zcela jiného druhu. Úspěch této knihy, poprvé určené širší čtenářské veřejnosti, potvrzuje, že osobitý literární styl Sylvy Lauerové trvale přitahuje pozornost čtenářů. Ačkoli se sama spisovatelka neustále literárně vyvíjí a její sloh se stává s každým novým titulem vytříbenějším, romány si stále zachovávají své charakteristické rysy. Čtenáře si získají především sugestivitou a strhujícím tempem, autenticitou a otevřeností, se kterými autorka popisuje jednotlivé scény, ale také svérázným a moderním přístupem k jazyku. Beze studu hovoří o těch nejožehavějších tématech spojených s lidskou intimitou, stojí za hranicemi tzv. obecné normality, nutí čtenáře zaujmout stanovisko a rozhodně je nenechává lhostejnými. Snaží se spojit téměř nespojitelné, dotýká se hodnotných vnitřních témat a zároveň sahá až na pomyslné dno lidské psychiky pro ty nejtemnější lidské emoce. Kombinace všech těchto prvků činí z četby románů Sylvy Lauerové strhující zážitek. Sylva Lauerová pravidelně publikuje v českých časopisech a podílí se na vzniku a podpoře celé řady uměleckých projektů – výstav, výtvarných happeningů či experimentálních módních show (Výstava výtvarných děl České umělecké avantgardy 3. milénia Michael2007, módní show Fatamorgana, projekt IMPERSONED, časopis DRESSING Portfolio a další).

 

9


10


11


12


Brečím už hodiny. Nepřetržitě. Slzy tečou z očí a nic se s tím nedá dělat. Obličej napuchlý a na tvářích rudá krupička. Ještě že sedím v té pitomé pearl class, tam se letušky vůbec ničemu nediví. Ani tomu, že někdo po celou dobu letu nesundá z nosu obrovský, neproniknutelně černý brýle, přestože je únor, a až na tři slova – vodu a ubrousky, prosím – neřekne nic jinýho. Pravidelně mě tedy zásobují vodou a stejně tak pravidelně odnášejí mokré kapesníky. Čas od času mě obdaří úsměvem plným spoluúčasti a porozumění, nejspíš si myslí, že mi vymřela celá rodina. Asi tak vypadám. … jo. Vypadám. Ale mně je to jedno, mně je to úplně jedno. JEDNO. Všechno je mi jedno. Je to totiž pryč, je to beznadějně pryč.

 

13


14


I. tom Sto patnáct ostrovů, rozhozených jako perly do Indického oceánu, a mezi nimi Fregate Island. Privátní ostrůvek, na němž jeho majitel vybudoval luxusní letovisko a díky svým kontaktům je povýšil na „poslední zbytek ráje“ pro celebrity a světovou VIP klientelu. Vedení hotelového komplexu využívalo mých služeb coby wellness terapeutky a učitelky jógy a meditací. Zavolali mi tenkrát s tím, že přiletěl nějaký herecký pár z USA a mužská polovička projevila zájem o seznámení s meditativními technikami. To je mi ale zajímavý, myslela jsem si, o meditace mají přece zájem většinou ženský, mužští chtějí buď cvičit, nebo se nechat masírovat. Letěla jsem jako obvykle, tak 20 minut od vládního ostrova Mahé, na kterém bydlím. Při této cestě jsem si vždy připadala privilegovaně, na letišti doprovázená personálem jako sama celebrita, a v kabině jsem si znovu a znovu pochvalovala, jak by si asi každý přál lítat do práce vrtulníkem. Mně to osud dopřál. Na Fregate se ostatně dalo dostat jen vrtulníkem, speciálně vypraveným malým letadlem nebo lodí. Veškerá přeprava osob byla precizně kontrolována, aby se nestalo, že někoho z hostů budou obtěžovat paparazzi. Což se také nedělo. Na ostrově panoval rajský klid a panenská příroda. Nejezdila tam žádná auta, všichni hosté a obsluhující personál používali bez výjimky malá umělohmotná elektrovozítka, kterým se roztomile říkalo buggies. Jediné pořádné auto byl Stevenův pickup, který z místní ekofarmy rozvážel do ostrovních restaurací (byly všehovšudy tři) speciálně pěstovanou bio zeleninu. Po příletu a ubytování v jedné ze šestnácti luxusních zahradních vil (každá z nich s vlastním příchodem k soukromé pláži) jsem prohodila pár slov s vedoucí recepční, příjemnou a krásnou Mauricijkou, která se nejspíš pekelně nudila, a tak prozradila, i co neměla. Přestože to bylo přísně zakázáno. Pro veškerý personál platila pravidla té nejpřísnější mlčenlivosti. Stejně tak pro mne. Se svými klienty jsem často podepisovala  

15


smlouvy, které mi znemožňovaly mluvit o čemkoliv, s čím jsem na Fregate přišla do styku. Já to stejně nikdy nedělala, i beze smluv. Respektovala jsem intimní sféru lidí, kteří vyhledali mou pomoc, ať už to byli zahradníci, uklízečky nebo celebrity. Neviděla jsem v tom žádný rozdíl. Často se totiž svěřovali s věcmi, které nevěděli ani jejich nejbližší. S věcmi, nad nimiž mnohdy tuhla krev v žilách. Ale milá Mauricijka zákaz zjevně nedodržovala. A tak jsem se dozvěděla, kdo všechno je ve vilách ubytován, kdo má přiletět, kdo odletěl, a až v závěru desetiminutové „svodky“, kdo je ten muž, který má zájem se mnou meditovat. V okamžiku, kdy zaznělo jeho jméno, se zastavil svět… Srdce mi spadlo do kalhot, krve by se ve mně nedořezal, zkameněla jsem, oči mi vylezly z důlků a polilo mne horko. Více synonym pro můj tehdejší pocit se snad už ani nedá najít. TOM! Té Ó eM. Moje soukromá mantra. Thomas. Znala jsem každý detail jeho obličeje. Poznala bych ho i po slepu podle barvy jeho hlasu (trochu přeháním). A sny o jeho těle mne pronásledovaly už nejméně půl roku (nepřeháním ani trochu)! To nemůže být pravda, drmolila jsem si pro sebe, vracejíc se do vily. To může být a je to pravda…!!! A je to docela logické, našeptávaly mi sveřepě moje vlastní okultní zkušenosti. Přála sis ho? Přála. Chtělas ho? Máš ho. Takže co teď s tím? Tu šanci přece nemůžu zahodit. Sakra. Musím se ale pořádně připravit. Kolik mám času, kolik mám síly, jak jsem na tom energeticky… Vypadám dobře? Jsem ve formě? Dokážu se nabít natolik, aby padl na záda, až mě poprvé uvidí? V mé hlavě se odehrával největší ohňostroj historie, myšlenky vybuchovaly jedna přes druhou a rychle se tvořily paralelní plány. Budu muset do vily já za ním? Ne. To nemůžu. Není tam ta správná hudba, atmosféra, vůně, zato je tam manželka. To nesmím dopustit. To by bylo totální fiasko. Ropucha by chodila kolem, všechno obhlížela, kritizovala, přece známe ty nepřející ženičky. A na úvodu záleží všechno. Musím ho tedy dostat k sobě. Na tom není nic divného, meditační sezení se stejně nejčastěji odehrávají u mě. Nesmí přijít s NÍ, to by byl konec.  

16


Je nutné, aby byl sám. Jak to ale zařídit? Musím mluvit s manažerem dne! Mladý a pohotový Švýcar věděl skutečně téměř všechno. Pár už je tady několik dní, byli dokonce inkognito i ve Victorii, ale manžel se zjevně nudí (aha, takže to je ten „opravdový zájem o meditace“), nechce se mu ležet celý den na pláži a fitness studio mu zabere tak dvě hodiny denně. Proto ten nápad s meditací, manželce to připadalo směšné (dobře pro mne, to s ním nejspíš nepřijde), a tedy s ním meditovat nepůjde (huráááá!!!), rozhodně ne ze začátku, tráví zatím celé hodiny na pláži a opéká se do zlatova. Pán chce přijít zítra, v čase se přizpůsobí, vůbec totiž neví, kdy je nejlepší meditační hodina. O meditaci slyšel moc, četl málo, sám ale nikdy nemeditoval. Chce ji vyzkoušet, a když se mu bude líbit a bude ho bavit, tak má zájem meditovat denně nebo obden, a to po celou dobu pobytu na ostrově, což budou tři týdny. WOW! – tři týdny. (No to víš, Tomášku, že já zařídím, aby se ti to líbilo.) TAK. Pro mne – ideální situace. Jen ten zítřek je dost brzo. Ale zatím je ještě dopoledne, to zvládnu. Vypadalo by divně, kdybych řekla, že meditovat se může až pozítří. Na ostrově mě už trochu znají a vědí, že na přípravu potřebuju sotva pár hodin, navíc nechci riskovat, že rozmazlený hollywoodský panáček změní plány a náladu. Takže detaily: 1. Čas první schůzky: Ráno nevypadám moc dobře, večer se s meditací nezačíná. Pozdní odpoledne je to pravé. Mohu se perfektně připravit, takzvaný nahý make-up – záchrana stárnoucích žen – mi určitě bude trvat aspoň hodinku, musím vypadat naprosto skvěle a přirozeně zároveň. 2. Místo: Jedna z teras mé vily je odpoledne naštěstí ponořena do stínu, takže na ní není to nesnesitelné vedro, při kterém se člověk děsně potí. 3. Prostředí: Musím nakouřit vnitřní prostory vily, nechám posuvné dveře otevřené, aby se vůně linula na terasu, zvolím skořici s nádechem pepře, s vanilkou by to bylo příliš sladké, to chlapi nemaj rádi. Pepř je v té vůni nepostřehnutelný a navozuje nevysvětlitelný pocit lehkého vnitřního vzrušení, přičemž  

17


skořice dá tomuto vzrušení zcela jednoznačně sexuální podtext. Hahahahá, chlapče, meditovat se zřejmě bude, ale hlavně se bude z a m i l o v á v a t. Na terase budou rozesety květy, všude, kromě meditačního místa, které bude prosté téměř všech rekvizit. Zavolám pokojový servis, obstarají mi velké mísy, které naplním ledovou vodou s mentolovou silicí. Musí také zatelefonovat mé „oběti“, sdělit mu, že si má vzít volné a lehké oblečení, a vysvětlit mu, že nejméně hodinu před meditací nesmí nic jíst, pít alkohol a bylo by dobře nepít ani příliš mnoho kávy. Bude totiž připraven jemný čaj s afrodiziakálními účinky, ale to vím samozřejmě jenom já.  Hudbu pro jednotlivé úseky našeho meditativního sezení budu vybírat celý večer. Na tom si dám záležet – „podkres“ je vždycky to nejdůležitější. A večeři si nechám přinést do vily, aby se nestalo, že mne můj beránek uvidí v civilu dříve, než je naplánováno. Vůbec dnes nejspíš nevytáhnu paty. 4. Osoby: Ve chvíli, kdy má oběť přijde, musí být ve vile pokojská, která mu půjde otevřít. On mne pak spatří za několik okamžiků, a to za zvuků „andělské“ hudby – už teď vím, co pustím. To by zabralo i na neandrtálce. Jestli ten chlap má srdce, tak mu v momentě změkne jak máslo na tropickém slunci. Pokud ne, tak s takovým balvanem přece nebudu ztrácet svůj drahocenný čas. Pokojské podsunu stodolarovku, vysvětlím jí důležitost akce s tím, že mám možnost obdržet výhodnou smlouvu, musí zmizet vzápětí po tom, co otevře bránu, a to bez rozloučení, zkrátka potichu. Během dneška nebo zítřka dopoledne musí vystihnout, kdy pán bude ve vile sám, a říct mu, že ví, že jde odpoledne meditovat, a že slyšela, jak je to zajímavé, a ta paní, co to vyučuje, že má nadpřirozené schopnosti a taky se, prý, moc líbí mužům. Personál má sice zásadně zakázáno promlouvat k hostům, pokud ho hosté sami neosloví, ale za ty prachy si milá pokojská riskne cokoliv. Kreolové navíc uměj tyhle věci svojí angličtinou hrozně roztomile splácat dohromady a uměj u toho taky krásně koulet očima, takže on se na ni jistě zlobit nebude. Kreolka koulela očima už při předání té stodolarovky, a to nepokrytým nadšením. Pak stále opakovala, nebojte se, madam,  

18


všechno mu řeknu, jo, jo, řeknu, že jste mocná čarodějka, mumlala, mocná… a já už se začínala bát, že to baba přepískne a Tom nepřijde. Čas zbývající do odpoledne následujícího dne jako by neexistoval, z recepce mi volali, že pán z vily číslo 12 přijde podle domluvy o půl páté. Skvělé. Od dvou jsem se věnovala posilujícím rituálům, sprše, make-upu a všemu, co bylo potřeba. Bylo půl páté. Byla jsem klidná. Hop nebo trop. Věřila jsem si a připadala si úžasná, silná a krásná. Nechám vše vyšší moci, sama však pro to udělám maximum. Ten chlap je můj osud. A já jeho, jen on to ještě neví. Zvoní. Stojím za rohem terasy, pokojská jde otevřít, ví přesně co dělat. A jak mi také sdělila, Tom potřásal flegmaticky hlavou a něco žvýkal, když mu o mně vykládala, zametajíc už hodinu kolem jeho stolu se snídaní, manželka již dávno na pláži. No to měl asi radost, že mu baba práší do vajíček, nebo co měl. Pokyvoval prý hlavou, žádný komentář, ale oči mu rejdily nervozitou. No třeba je to opravdu flegmatický ignorant. Tak ho zkusíme probrat.  Pouštím hudbu, pokojská otvírá, slyším jejich tlumené hlasy, jen těch pár vět, co má ta ženská předepsáno, pak proklouzne za jeho zády ven z vily, on jde dál po vstupní terase, všude to nádherně voní, z otevřených dveří obývacích pokojů proudí klimatizací osvěžující chladný vzduch, prosycený skořicí a pepřem. Všude květiny, hudba dostává andělsko-romantický nádech a já vycházím zpoza rohu, přesně jak naplánováno, slunce hraje tu hru se mnou, odráží se od protější terakotové stěny a vrhá zlatorůžové odlesky do mých vlasů. Jsem přesvědčena, že vypadám naprosto úchvatně, že mám magickou moc a můj pohled ho připraví o rozum. Hlavně si věřit. Naše oči se setkávají, je TAK KRÁSNÝ, že se až čas zastavil. Jeho výraz, původně asi směs zvědavosti a lehkého znejistění, se mění v tiché překvapení, naše pohledy o sebe třesknou jako v první mikrosekundě vzniku vesmíru. Mám ho! A on má mě, musím si to přiznat. Jeho oči vůbec nejsou hloupé, ani ignorantské, ani flegmatické, ale hluboké, chlapské, pyšné  

19


a poddajné zároveň. Nádhera! Nemyslí mi to, podáváme si ruce, něco nejspíš říkám, takové ty úvodní kecy, on něco odpovídá, ale oba v podstatě nevíme, co mluvíme, a nikdy už si to nebudeme pamatovat. Vnímám jen jeho rty, barvu hlasu, jeho ústa. Zpátky, zpátky, velí okultní zkušenost, zpět s hlavou na krk, on si ji může ponechat v gatích nebo v srdci nebo kam mu právě spadla, ale ty, ty, Markéto, ty jsi učitel. Tom byl vnímavý, chápal rychle, poslouchal velmi pozorně a vypadalo to, jako by měl opravdový zájem. Dokázal se znamenitě koncentrovat, což bylo pro můj skrytý záměr to nejlepší. Dvě hodiny, co jsme spolu to odpoledne strávili, byly tak příjemné, stejně jako druhý a následující a následující den. Těšila jsem se na každé další sezení jako děcko a nepřetržitě na něj myslela. Ve dne, v noci, každou minutu, každou vteřinu, a to i bez afrodiziak. Jak na tom byl asi on? Určitě stejně. Dalo se to poznat podle kratinkých okamžiků, kdy neuhlídal svůj pohled, a mně z toho v těch chvílích vždycky vyschlo v krku. Každý den jsem zapřísahala Universum, aby stálo při mně a pomáhalo. Sama jsem pečlivě plánovala všechny detaily našich lekcí a měla na paměti, že kolem mne musí být stále dostatek „tajemna“. Při dýchacích technikách jsem se mohla beztrestně dotýkat jeho těla, ale to už mezi námi jiskřilo tak, že to bylo pro oba velmi náročné a nedalo se soustředit. Nedalo. Měla jsem obavy, abych nezačala působit neprofesionálně. U něj, ve vile, byl ještě klid, manželka vnímala snad jen Tomův rostoucí zájem o esoteriku a zářivé nadšení, s kterým se vracel domů, pokud ovšem preventivně nepředstíral, že je to vlastně docela nuda, což nevím. V okamžiku, kdy už bylo napětí mezi námi dvěma neudržitelné, byl to on, kdo přišel s nápadem, že chce zkusit nějaký meditativní rituál při východu slunce. Uá, blázen!, kdy já to budu muset vstávat, abych vypadala dobře, doteď bylo všechno podle mého scénáře. Ale nemohla jsem, ani nechtěla odmítnout. Věděla jsem přesně, kam to směřuje a že to ráno všechno změní. A upřímně jsem si přála, aby realita předčila i ty nejodpornější kýčovité sentimentálně-romantické hollywoodské slátaniny.  

20


***


naprosté fascinace. Ten obřad byl tak romanticky tajemný, přítomnost lidské krve mu dávala perverzní nádech. Nastudovala jsem si tehdy každý detail, věděla, co musíme a co nesmíme. Mráz mi teď přeběhl po zádech, odklonila jsem se od obrazovky počítače a stále zírala na jednu jedinou fotku, ve které byli obsaženi dva muži. Znovu se opakující skutečnost? Co my vůbec víme o existenci reality. Co je to realita? Jsou to dva muži, nebo jedna a táž entita, promítající se pouze do nových mužských těl? Ta fotka jako by mluvila za všechno. Vše jako by se pohybovalo v kruhu. Vzpomínala jsem na bláznivý a opilý Dirckův smích, když jsem navrhla, abychom to zkusili. Na takové věci nevěřil. Nevěřil. „Nic takovýho neexistuje,“ vyřvával po pokoji a smál se jako blázen, točil se kolem své osy, paže rozepjaté do stran a zakloněnou hlavu. „Připrav to! Připrav, udělám to s tebou, abys zjistila, že nic takovýho neexistuje,“ smál se a smál, pak spadl na zem, zůstal tam ležet, nahý, opilý a krásný, se zářícíma očima a oteklými rty. Provokoval tím, čímž umocnil rychlost mých příprav i mé soustředění. Bleskově jsem na papír načrtla celý obřad, jen pro něj, já si jej dávno pamatovala. „Počkej tu, počkej, neusni,“ prosila jsem jej, musím zajít pro křídu a další věci. „Jak bych mohl usnout“ – zase se smál – „když mě čeká něco tak výjimečného,“ zůstal ležet na podlaze a já spěchala do pokoje pro zbytek výbavy a bylo mi úplně jedno, jestli mě v hotelu někdo vidí nebo nevidí. V té době nám to už bylo jedno oběma, Dirck si mne vodíval po hotelu za ruku a všechen personál si šeptal, že mladý pan X má slečnu, všichni ke mně najednou byli zdvořilí a ještě zdvořilejší a ty hezčí servírky a recepční byly žárlivé a ještě žárlivější. Já už za ním chodívala i do jeho kanceláří ve Starém kasinu – krásné koloniální stavbě, kterou nechal vybudovat Dirckův otec, ale která ke svému účelu, tedy hazardu, nikdy nesloužila. Sedávala jsem tam, pila kávu a pozorovala Dircka při práci, pak jsem odbíhala na pláž a Dirck mi vždy starostlivě dával pusu a říkal, nespal se, ať se nesloupeš. Mračil se u toho jako otec či manžel po dvaceti letech a oběma nám to dávalo pocit svazku, který bude trvat věčně. Ty dny byly  

97


hezké a vyrovnané, ne tak naše noci, ty byly smutné, opilé a vášnivé. A tak v tom vášnivém poblouznění jsem spěchala zpět k němu do pokoje, vybavená vším, co bylo k obřadu potřeba. Čekal, přes všechno zlehčování situace byl napjatý, pomohl mi vše připravit. O něco později jsme jako dvě malé děti, s očima široce otevřenýma, použili nůž, tím potřísnili prostěradlo, báli se a možná se i trochu smáli, ale pokračovali jsme, odříkávali to, co bylo nutné, svou krev jsme obětovali všem čtvrtím magického kruhu a pak sami sobě. Bylo to zvláštní, nikdy před tím jsem krev nikoho jiného neochutnala, vypadali jsme jako dva mladí upíři, ale to už jsme se nesmáli, smích jako by nás přešel a pak jsme se měli milovat a trochu to nešlo, protože vzrušení, které panovalo, nemělo se sexem nic společného. Naštěstí mladé mužské tělo podléhá některým zákonitým reakcím, a tak i poslední akt byl dokončen. Rány mezitím téměř přestaly krvácet. Sama jsem měla pocit, že to bylo sotva pár kapek, ale prostěradlo jako by říkalo něco jiného, bílá barva zveličovala. Vůbec nevím, jak dlouho rituál trval, čas přestal existovat, soustředění jej zrušilo, na závěr zůstala jen gigantická únava, která přesahovala veškeré moje dosavadní představy o tom, jak může lidská únava vypadat. Jako by cosi neviditelného vysálo všechnu naši energii, on to cítil také, nic samozřejmě neřekl. Usnuli jsme a on tentokrát ze sna nekřičel strachy, nebo jsem to neslyšela, spala jsem tak tvrdě. Ráno bylo úplně normální, jako by se nic neudálo, jen zvláštní pachuť na jazyku. Slečnu s kávou jsme dovnitř nepustili, Dirck si podnos vzal mezi dveřmi a slečna se vyděsila, zda se něco nestalo, má přece na tváři krev, jestli je v pořádku a jestli nepotřebuje pomoct. Odbyl ji studeně a vrátil se za mnou do toho neskutečného nepořádku, který jsme my dva v noci vyrobili. Nezajímal se, kdo to uklidí, byla jsem to já, nestála jsem o pověst ženy, která se zabývá voodoo nebo jak by to kreolky nazvaly. Ještě by jim k tomu chyběl mrtvej kohout, musela jsem se smát. Dirck se snažil vychutnat si svoji každodenní kávu s cigaretou, ale nešlo mu to. Nešlo nám to  

98


oběma. Nešlo nám nic. Žádné úsměvy, žádné pocity, jako by všechno kolem zkamenělo, rozhostila se podivná rozladěná atmosféra, téměř jsme nepromluvili, jako kdyby nebylo co říct. Odešel skoro bez rozloučení a mně to nijak zvlášť nevadilo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jako by se něco zlomilo. Vrátila jsem se do svého pokoje a prospala skoro celý den. Pozdní odpoledne jsem trávila se svými přáteli na malé pláži nedaleko hotelu a jakákoliv myšlenka na Dircka mne lehce znechucovala. Bylo to, jako když se strašně přejíte svého oblíbeného jídla, a když na něj pomyslíte, je vám špatně. Až jsem si v tom pocitu libovala. Dirck na tom byl patrně stejně, večer mě nikde nehledal, mě to nemrzelo a na otázky přátel, cože to má jako znamenat, jsem klidně odpovídala, že si přece od sebe musíme čas od času odpočinout. Utěšovala jsem se, že za ním na druhý den půjdu do kanceláří, do mého odjezdu zbývaly už jen dva dny a vyčítala jsem si, že to celé s tím obřadem asi byla chyba a my už teď spolu nemáme co objevovat. V pozadí byl strach, že se celá naše vášnivá romance zlomila a upadla do stavu nudy stojatých vod. Pozdě v noci jsem se probudila. Něco nebylo v pořádku. Skoro jsem nemohla dýchat, jizva na ruce bolela. Polkla jsem, nebylo mi dobře, byla jsem zpocená, měla jsem žízeň a zase pocit té zvláštní pachuti na jazyku. Celá sklenice vody nepomohla, ani ta další. Převalovala jsem se ze strany na stranu a v hlavě se mi začal odvíjet neodbytný kolovrátek, stále se opakující Dirck a včerejší obřad. Každý detail mi probíhal znovu a znovu před očima, při pohledu na hodinky jsem s nádechem jisté hrůzy zkonstatovala, že je to přesně čtyřiadvacet hodin, kdy se obrazy v mé hlavě odehrávaly v přímém přenosu. Co to má znamenat, proč zrovna 24 hodin? Problém byl v tom, že obřad samotný jsem si sice pečlivě nastudovala z těch útržků, které jsou po celém světě k dispozici, ale co mělo následovat potom, to jsem už nikde nenalezla. Nikdo o tom nepsal. Neznámá tichá hrůza mi začala pronikat tělem. Co když jsem něco podstatného přehlédla, co když jsme někde udělali chybu? Proč je mi sakra tak zle? Za chyby se v téhle branži může pekelně zaplatit.  

99


***


„Poslouchej, Wille. Maminka by si rozhodně přála, věř mi, já vím hodně, ona by si přála, aby sis našel nějakou ženu. A Fabia by se jí moc líbila. Fabia je totiž velmi hodná. Starala by se o tebe, povídala by si s tebou.“ Horečně mi běželo hlavou, co tak s ním maminka ještě mohla dělat, krom toho, že ho pohlavně zneužívala. Děs, běs. „Chodila by s tebou na procházky, třeba byste se potom odstěhovali na hlavní ostrov,“ pečlivě jsem sledovala výraz jeho tváře, jen nepřepísknout. Tak akorát dost. „Tak co, líbilo by se ti to?“ Souhlasně zakýval hlavou. Téměř vyhráno, jak teď dál. Jeho obličej byl trochu zaražený. Intuice, pomoz! Musím ho trochu uvolnit, ať se mi nezasekne. Bezděčně jsem se rozhlédla kolem, začít teď tady cvičit je nesmysl, to bychom se dostali příliš daleko od tématu. Hele! V rohu na dřevěné skříňce stály tři flašky piva. „Nedáš si pivo,Williame?“ Spásná to myšlenka!!! Will se zazubil, slzy byly zapomenuty. Vstala jsem. „Mám ti ho otevřít? Kde máš otvírák?“ To ho pobavilo ještě víc. Vyskočil z postele. „Já otvírak nepotřebuju, madam. Dáte si se mnou?“ Aniž by čekal na odpověď, otevřel dvě z těch láhví o hranu stolu. Jednu mi podával. „No, víš, já tyhle věci moc nepiju, ale s tebou si jedno dám.“ Nebylo možno odmítnout, takový kousek před naplněním mise. Will už byl zase klidný a vcelku vyrovnaný, na tři loky vyprázdnil skoro celou láhev. „Mám žízeň,“ poznamenal a křenil se na celé kolo. Skvělé. Ať žije Seybrew! Zachránilo mi reputaci, teď už to zvládnu. Nahnula jsem si z láhve, dělalo mi to neskutečné problémy, z láhví prostě pít neumím, ale než tady nějakou skleničku, tak to raději z láhve. „Hele, Wille,“ bodře jsem se blížila k závěru své návštěvy. „Já zítra Fabii uvidím, co kdybych jí naznačila, že se ti taky líbí, co? Co tomu říkáš?“ Zubila jsem se pro změnu zase já. Můj úsměv ovšem nezářil tak jako jeho, nebyl tam ten barevný rozdíl. Chvíli se na mne díval. Pořád se tak zeširoka usmíval… a pak přikývl. Skvělé. Vyhráno! „Ničeho se neboj, Williame, já se o to postarám!“ Opět jsem se usmála, jak to jen šlo, hltla jsem si ještě, aby to nevypadalo, že mi nechutná. „A teď mi ukaž, Wille, kde si vy děláte barbecue.“ Změnila jsem téma, Will si otevřel tu poslední flašku a sešel se mnou dolů před kemp. Indové mezitím někam zmizeli, vedle  

181


u domu věšely dvě kreolky prádlo. Smály se a halekaly na Willa, jestli má návštěvu, a on se zubil a byl pyšný. Nechodila jsem do kempu často, to je pravda. Ukázal mi místo, kde pořádali pravidelné dýchánky, vysvětloval mi, co vaří a jak to připravují. A kde pěstují bylinky a různé ingredience. Pak mne vyprovodil k mému autíčku. Domluvili jsme si schůzku na další den, že si spolu zacvičíme. Zeptala jsem se ho, jak se cítí, řekl, že skvěle. Zářil jako svíčka. Dobrá práce. Byla jsem trochu unavená, honem zpátky a dát si to kafe a čokoládu. Nadšeně jsem se řítila ostrovem. Spokojená sama se sebou jsem zářila možná ještě víc než William, usmívala jsem se na všechny strany. Sluníčko už zase lezlo, ale nebylo žádné vedro, nic mě nebolelo, těšila jsem se na kávu, sladkosti a Tomáše, který měl večer přijít. Zkrátka ideální podmínky k tomu být šťastná. Zahnula jsem na hlavní cestu, vedoucí k vilám, a zahlédla dvě vozítka, blížící se od heliportu. No to snad nemůže být pravda, to jsou oni!!! Vracejí se z Alfonsu, on řídí, ona sedí vedle něho a za nimi pikolík s věcmi v druhém autíčku. Tak co teď? Buď pojedu šíleně rychle, budu vypadat jako totální blázen, ale překřížím jim cestu v takové vzdálenosti, že je nebudu muset pozdravit. Nebo se zastavím, z nějakého důvodu, to tedy nevím z jakého, a budu předstírat, že třeba něco opravuji na autě. Ale co? Jsem pitomá? Na tom se nedá vůbec nic opravovat, je to jakási elektrika nebo solární pohon a buď sešlápneš plyn, nebo brzdu, a to je všechno. Málem jsem se začala sama sobě chechtat, ale byl to vážně spíš průšvih. Tom už mne viděl, to bylo jasné. A ona taky. Já ovšem neměla sluneční brýle. Mohli leccos předstírat, ale já? Blížili jsme se k sobě a musím přiznat, že ti dva vypadali na tom vozítku děsně připitoměle. Byli tam hrozně nacpaní. Ona s těma svýma velkýma pospravovanýma prsama a zadkem a Tomášek se svými širokými rameny a postavou bodybuildera. Nechápala jsem vůbec, jak se tam vlezli. Ona určitě trvala na tom, že pojedou spolu, on samozřejmě neprotestoval a pak to dopadlo takhle. Měla jsem z toho děsnou srandu, téměř jsem začala kuckat smíchy, no to bude ostuda. Za chvíli se mineme. Při vší úctě k mému miláčkovi vypadali ti dva prostě jako dva tlustí velikonoční  

182


zajíci s velkýma černýma slunečníma brýlema, trčící vedle sebe ze záhonu s přiblblým a důležitým výrazem ve tvářích. A bylo to TADY. S úsměvem od ucha k uchu (vpravdě se museli divit, co se mi asi stalo) jsem je minula. Dáma vteřinku před tím ostentativně položila svou ruku na Tomovo koleno, nic s tím neudělal, co by taky mohl. Oba se dost pokřiveně usmáli, každý trochu jinak a já jsem pokynula na pozdrav. Víc nebylo nutné. Jediné, co mě mrzelo, že jsem se před startem do zaměstnaneckého kempu nijak zvlášť neupravila. Tedy žádný extra make-up, žádné extra oblečení, ale zase jsem vyzařovala spokojenost a štěstí. A SÍLU. To museli ti dva velikonoční zajíci cítit. Tak jsem zvědavá, jak to miláček vyřeší, teď má jedinečnou šanci navázat na naše náhlé a nechtěné setkání a jako si vzpomenout, že by si zameditoval. Uvidíme, jak to zvládne. Na bojůvky mezi nimi to nevypadalo, dáma se na mne dokonce usmála, i když nuceně, tedy – příměří vyhlášeno. Ale na jak dlouho? Káva a zákusky, ale před tím ještě smažený camembert v krustičce z roztlučených lískových jader, přelitý ručně presovanou ostružinovou omáčkou. Jak snobské! A jak úžasně to chutnalo, musela jsem po pravdě přiznat, že to bylo o něco málo lepší než náš český smažák. Věděla jsem, že dnes už mě žádná práce nečeká, a tak jsem se vyvalila na sluníčko, abych si užila ještě těch pár odpoledních paprsků. Každých deset minut však stále někdo vyrušoval telefonem. Napřed manžel v krátkém a příjemném rozhovoru, zajímalo ho, kdy už se konečně objevím. No, tak za čtyři pět dnů, nevěděla jsem přesně. A byla to pravda, zapomněla jsem se Toma zeptat, kdy vlastně odlétají. Raději na to nemyslet, udělalo se mi okamžitě špatně. Ne. Klid. Ještě mám určitě nejmíň pět dnů, ne-li víc. Potom volali z recepce, že se můj klient z vily č. 12 zastaví kolem šesté večerní, aby se domluvil na dalším meditačním sezení. Hmm… tak na meditační sezení se chce Tomášek domlouvat. Jistě, a ano… odpovídala jsem a usmívala se jako měsíček na hnoji ve vzpomínkách na naši poslední pomalou ranní meditaci. Holt, silné spirituální spojení.  A mezi tím zazvonil telefon ještě dvakrát, ale nikdo se neozýval, bylo to hluché. Že by Tom?  

183


Nesmysl. Nebo ona? Sakra, ale proč? Spíš se někdo spletl. A pak už jsem se jen povalovala a přesně plánovala, co si vezmu na sebe, abych byla výjimečně pěkná, a přesto trochu jiná než včera. Vážné a seriózní starosti. Že se nestydím. Něco takového by mi asi řekla maminka. Do sprchy jsem šla o něco dřív, jen se hezky do hlaďounka vyholit, nehty přelakovat, ať klient z vily číslo 12 v těch šest vážně kouká. Kolem třičtvrtě na šest jsem byla perfektně připravená, atmosféra mi připomněla ten první den, to první odpoledne, kdy jsme se setkali tváří v tvář. Vzpomínala jsem na všechny detaily a měla jsem skvělou náladu. Dnes byl vcelku úspěšný den. A ten spánek dopoledne mi moc pomohl, bez něj by to patrně vypadalo všechno jinak. Zvonek na bráně! Dnes ale spěchá, chlapeček. Že by byl tak natěšenej? A to už pro změnu zase spěchala já. V široce otevřených dveřích stál Walter! A vůbec se nerozpakoval vstoupit bez vyzvání dovnitř. Hlučně za sebou zabouchl a široce se usmál. „Na? To je překvapení, co? Vypadáš nádherně. Já věděl, že jsi tady, párkrát jsem si tě odpoledne prozvonil, tos netušila, co?“ Připadalo mu to všechno asi hrozně vtipné. Nebo byl ve skvělé náladě pořád. Takový zářící a pozitivní. Netušila, blbečku, ale teď už vím, kdo to opruzoval do telefonu. To jsou mi ale pubertální zvyky. Vypadal hezky, to jsem musela připustit, široká ramena, na rozdíl od Toma si asi víc potrpěl na trička. Rázoval si to rovnou na terasu a začal se motat kolem stolu, zatímco mluvil, prohlížel si gazebo a bazén, a také výhled a cestičku k pláži, zkrátka okolí. „Máš to tady pěkné. Vlastně skoro stejné jako já. Jak dlouho už tady jsi?“ „Čtrnáct dní.“ Co mu taky budu víc povídat. Stejně ho to nezajímá. Jde mu jen o jedno. Opřel se svými hýžděmi o stůl, nemohla jsem si pomoct a vzpomněla si na polonahého nádherného Tomáše s jeho krásným obřezaným pérem, které mu trčelo k nebi. V hlavě však okamžitě varovný vykřičník. Bacha TOM! Tom přijde. Musím Waltera za každou cenu vyprovodit, a to pokud možno okamžitě! On mezitím pokračoval ve své litanii, na kterou v podstatě ani neočekával odpověď. „Tak čtrnáct dní, to je tedy věčná škoda, že jsme se poprvé viděli až  

184


včera večer. Ale bylo to skvělé. Jen ty jsi pak někam zmizela a já už tě nenašel. Ve své vile jsi nebyla, zvonil jsem. No, žádnej problém. Vše si můžeme vynahradit. Mně nevadí, že jsi o trošku starší, líbí se mi to.“ Jak sebevědomé, ale už abys vypadl, blbe. Kdybych ti řekla, že jsem v té době, cos mne tady včera večer hledal, šoustala s Tomem na posedu, asi bys koukal jinak, nádhero německá. „No, já jsem tu pouze na deset dní a z toho mám už sedm za sebou,“ založil si samolibě ruce na prsou. „Už jsem se dvakrát potápěl, jeden den jsem byl plachtit, pak jsme lovili mečouna a koukl jsem se na Praslin do pralesa. Dost zajímavý. Jinak ale… pro mě málo akce. Škoda že jsme se nepotkali dřív, mohlo to být všechno daleko hezčí.“ Zadíval se na mne, jako by čekal souhlasné nadšení, a já zoufale přemýšlela, jak ho vykopnout, i když normálně bych byla potěšena návštěvou tak hezkého muže. Pokračoval: „Tak, zlatíčko, co kdybych tě večer pozval na večeři? Co na to říkáš?“ Lehce mne chytil za paži a snažil se mne táhnout k sobě: „Hezky voníš. Co kdybychom si dali teď malý předkrm.“ Ukázal mi zase ty svoje krásné německé zuby bez jediné plomby a přiblížil se nebezpečně blízko. ZVONEK! Já ZEŠÍLÍM… Ne, ne, ne, ne, to nemůže být Tom, teď to ještě nesmí být Tom! Pomoz mi někdo! Hrůza mě totálně umrtvila. Tak to bude náš konec. Tohle nikdy nepochopí! Walter u mě ve vile. Po včerejšku!!! Jen my dva. Po té jeho šílené scéně včera v noci to prostě nemůže pochopit. A já ho ráno ještě zapřísahala, ať hlavně nemá nic s manželkou. Já nemůžu otevřít, on okamžitě odejde. Uvidí Waltera, otočí se na podpatku a odejde. Už ho nikdy neuvidím. Neotevřu. Ale když rychle neotevřu a on se pak dozví, že tady byl Walter, bude všechno ještě horší. S hrůzou jsem pomalu otvírala bránu, Walter asi někde za mými zády vyšel sebevědomě zpoza rohu a můj sebezáchovný pud začal jednat za mne. Obličej se mi zkřivil do naprosto znechucené grimasy, Tom na mě překvapeně zíral a ještě dřív, než se mi koukl za záda, dřív, než stačil něco říct, jsem tiše zasyčela: „Walter je tady, já se ho nemůžu zbavit.“ A obrátila jsem oči v sloup. „Á, Thomas aus Amérika,“  

185


zaslechla jsem za sebou rádoby familiární tón. Ale Tom neměl náladu se kamarádit. Výraz jeho tváře mi ho připomněl v jedné z filmových scén těsně před tím, než vyvraždil polovinu mafiánského klanu. Rysy mu ztuhly, sevřel rty a vrhl na chudáka Waltera děsivě nepřátelskej pohled. „Myslím, že seš tady na špatným místě.“ Tak takhle ledovej a výhružnej hlas jsem od Toma ještě neslyšela. Použil veškerý svůj hollywoodský talent a Walter okamžitě pochopil. Kupodivu se ihned stáhl: „No promiň, promiň. To jsem tedy opravdu nevěděl.“ Proklouzl kolem Toma, ještě se krátce otočil mým směrem, „tak ahoj“ spolu s pokusem o úsměv a skoro už na chodníčku k parkovišti procedil k Tomovi, rádoby bodře: „Člověče, ty snad tady máš manželku, ne?“ Thomas na něj koukl, ale opravdu zle. Řekla jsem si, no tak teď po něm asi skočí, ale bylo to spíš divadlo než skutečnost. Zavřela jsem bránu a střídavě mě polévalo horko a zima. Co bude teď? „Tome, Tomáši, o nic nejde, nic nebylo, já ho nevolala, přišel sám, bez varování, prosím tě nech si to vysvětlit.“ Šel dál, já za ním panáčkovala, ani se na mne nepodíval, vypadalo to, že jde rovnou k baru, a měla jsem pocit, že se nenápadně koukl směrem k ložnicím, na postele a taky na sedačku. Snažil se to udělat tak nepozorovaně, jak to jen šlo, pak skutečně zamířil k ledničce a začal hledat nachlazené šampusky. „Nech to plavat,“ otevřel ledničku a lovil z ní láhev, kterou ráno objednal. Postele totiž byly netknuté a na sofa taky žádné otisky těl. Hodil okem ještě po venkovním stolu, tam naštěstí nestály žádné sklenice a židle nebyly odsunuty. Má výpověď byla ověřena. Testem věrnosti jsem prošla.  Výraz spokojenosti v Tomově obličeji mne v tom utvrdil. Nicméně já se s tím nechtěla takhle smířit: „Ale já to nechci nechat plavat. Walter sem přišel před chvílí a chtěl se milovat, abys věděl.“ „Ano?“ Nezúčastněná odpověď v lehce pobaveném tónu. Mačo jeden. Ať neštve, nebo ho zase vytočím jako včera večer. „To je ale překvapení. A ty, ty bys mu dala?“ Jak vulgární. Copak jsem nějaká děvka, abych někomu d á v a l a? To je slovník. Sakra Markéto, nerejpej do toho, napadlo mě, buď ráda, že on o tom včerejšku vůbec mluví, a to ještě s takovým humorem „No,“ zařadila jsem přece jen zpátečku, „tak zaprvé nikomu nedávám,  

186


aby bylo jasno, a za druhé se nemiluju s každým, kdo projde kolem. A už vůbec ne po půlhodině opileckého rozhovoru z předchozího večera.“ Na Tomově tváři jsem sledovala, jak je pro něj ten včerejší večer stále citlivé téma. Otočil se náhle ke mně a přerušil mne: „A za třetí, kdyby na věc přišlo, a já neexistoval, zase tak odporný ti není.“ Nevím, co s tou láhví udělal, ale špunt z ní vystřelil a zaduněl o strop, málem v něm udělal díru. „Nechme toho,“ změna jeho hlasu jasně napovídala, že by mu mohla dojít trpělivost. Rychle jsem přešla na jiné téma. „Jak dlouho se zdržíš? Myslím teď.“ Naléval do skleniček. „Jenom krátkej přípitek, pak zmizím.“ Zarazila jsem se, nálada začala klesat. „A na jak dlouho zmizíš? Doufám, že se ještě dnes vrátíš.“ Neměla jsem na jeho přítomnost žádné právo. Snídali jsme spolu, jako kdyby to nestačilo. Má tady ženu, jsem snad pitomá? Já si skutečně nevidím ani na špičku nosu. „Já vím. Promiň, Tome. Přeháním. Jsem ráda, že jsi tady, byť jen na chvilku… A chápu, že musíš sekat dobrotu. Nechci žádné problémy. A už vůbec nechci, abyste třeba odletěli dřív.“ Díval se na mne, vychutnával si můj dychtivý a snad i trochu prosebný pohled, dávno, dávno, dávno jsem se z učitele stala pouhou milenkou, byl opřený zády o stěnu, pocucával ze skleničky bez toho, že by si přiťukl, lehce nadrzlý výraz v obličeji: „Vypadáš dost dobře, ani se tomu Walterovi nedivím.“ Pak zvážněl: „Asi už dnes nepřijdu.“ Byla to ledová sprcha, ale co jsem mohla čekat, víc už se riskovat nedalo. Přistoupil ke mně a podával mi nalitou skleničku: „Nemůžu se stavit, musím se chvíli chovat normálně, jinak jí to všechno dojde. Definitivně. Zítra ale stoprocentně přijdu a zůstanu dýl… něco vymyslím, O. K.?“ Měla jsem pocit, že z něj cítím jakýsi náznak tiché škodolibé radosti, ale taky jsem si to mohla jen namlouvat. Jako by svou dnešní plánovanou nepřítomností přebral vedení v naší HŘE O MOC. Já byla ta odstrčená pro tuto noc, on dnes rozhodoval. „Tak pojď, ťukni si se mnou a netvař se tak kysele. Nemůže vždycky všechno být tak, jak chceš ty.“ Měl pravdu, jasně že měl pravdu, ale v tom okamžiku mi vidina tiše a o samotě stráveného večera prostě vůbec

 

187


nedělala dobře. A to jsem vynaložila tak děsné úsilí, abych vypadala skvěle. Na nic. Jak já tohle nesnáším. FRUSTRACE je nejhnusnější slovo na světě, hned po SMRTI. „Co dnes budete dělat?“ zkusila jsem obrátit kartu a zlehčit tón, aby si nemohl všimnout, jak mi krvácí srdíčko. „Nevím. Asi půjdeme někam večeřet.“ No, těch možností na ostrově moc neměli. Tři čtyři restaurace, to bylo všechno. Ale pro mne rozhodně nejlepší varianta. Mezi lidmi se nebudou moci milovat a hrát si na usmiřovací romantický večer při svíčkách na terase vily č. 12. I když! Znechucení mi zaplavilo celé tělo. I když – on se s ní asi bude muset milovat. Už se s ní konečně zase bude MUSET milovat, aby to vše nebylo až příliš podezřelé. Sám to tak nějak naznačil. Ježíš, jak mně je špatně. Jen z toho pomyšlení. A zítra bude zase v mém klíně. Fuj. FUJ!!! Otočila jsem se od něj a musela udělat pár kroků, aby se napětí rozvolnilo. Za zády jsem slyšela Tomův hlas. „Co je? Přece pořád lepší než s ní sedět doma, ne?“ „Ano, máš pravdu,“ teď už smířlivě, ale stále zády k němu. „No ták, klídek,“ chlácholivě a s nadhledem vítěze dnešní večerní partie se ke mně zase přiblížil. „A co budeš dělat ty, kočičko?“ Jé, jak blahosklonné. Málem mi to vehnalo slzy do očí. Jen jsem nevěděla, jestli to byly slzy smutku nebo vzteku. „Nevím. Ještě nevím. Šla bych asi taky ráda ven. Připadám si tady už jako ve vězení.“ Tom zvedl obočí: „Jsem myslel… že se ti tady líbí... se teda divím.“ Jen napůl vyslovovaná slova – hm, trochu se to Tomáška dotklo. Raději žádné zbytečné diskuze: „Ale to víš, že líbí. Jen u toho musíš být ty. A tak bude možná dobře, když taky vypadnu.“ Lokla jsem si ze skleničky, abych spláchla znechucení nad dnešní eventuální Tomovou nevěrou. Změním téma: „Tak jak to dnes ráno dopadlo? Zvládl jsi to v pohodě?“ Předpokládala jsem, že neodpoví. Tak se taky stalo. Hlavně žádné detaily, to bylo jeho heslo. Místo toho se vrátil k láhvi a dolil si. Šampus skončil v lednici a Thomas se pohledem ujistil, zda mám ještě nalito. S odpovědí si vážně dával načas, začalo mi to lézt na nervy. Opřel se o ledničku: „Ale jo, dobrý. To neřeš.“ Jé, to jsem se toho zase dozvěděla. Možná je dobře, že se dnes neuvidíme,  

188


***


spařené listy špenátu, požádala o láhev Chablis a asijské pečivo. Přinesli rýžové tyčinky, které tak miluju, a já si už na nic nemohla stěžovat, vše bylo na svém místě tak, jak mělo, a bylo jen otázkou minut, možná hodiny, kdy se tu objeví i můj soukromý zlatý hřeb. Něco po deváté se skutečně rozlehl zvuk zvonku u brány a já šla otevřít, tentokrát v hedvábné tyrkysové košili a kalhotách střihu „neukazuji nic, všechno naznačuji“. Byla jsem v bombastické formě, migréna zahnaná někam do kouta, spánek a pleťová maska mi vyhladily nejméně padesát procent vrásek, voněla jsem jako generální zastoupení Guerlaina v Paříži. Stál ve dveřích, vypadal unaveně a nedočkavě. Nemohl se chudák dnes celý den válet jako já. Musel hopsat za dámou po městě. Ve Victorce bylo vždycky strašné vedro a moře lidí. Tohle místo vyzařovalo spoustu negativní energie. Nesnášela jsem výlety do Victorie, vysálo mne to pokaždé jako houbu. Město si člověk prohlédl ani ne za hodinu, no koneckonců nejmenší hlavní město na světě, a pak už nic, jen pár lokálů, stánky s místními uměleckými výtvory a spousty malých špinavých kšeftíků s čínským a indickým zbožím značně nevalné úrovně. To byla i pro ženskou morda, natož pro mužskýho. A už vůbec ne pro takového, jako byl Tom, jistě patřil do skupiny chlapů nenávidějících nakupování… Protáhl se kolem mne, ani mě pořádně nenechal zaklapnout bránu a už mne držel zezadu, rty na mém krku. Naskočila mi blahem husí kůže: „Co děláš, blázínku…,“ chtěla jsem pokračovat, ale Tom byl jak smyslů zbavený, už měl svou dlaň pod kalhotami a prsty se mi dobýval do rozkroku. Druhou ruku měl pod košilí na bradavce. „Pojď, pojď, chci tě lízat, hned teď.“ Jako by těsně před tím vzal nějakou drogu, stejně tak jako to ráno při rituálu východu slunce. Táhl mi kalhoty dolů, kolem kotníků, zesílil tlak a donutil mne sednout si na zem zrovna tam, kde jsme byli, na dřevěných prknech vchodové terasy, sotva metr a půl za branou. „Ty šílíš, Tome, jsi blázen,“ já, mezitím už zase na zádech, košili vyhrnutou až ke krku, zbavená kalhot, téměř nahá, on stále zcela oblečený, prst v mém přirození, a jeho  

211


jazyk a zuby na mých bradavkách. Vypadal přece tak unaveně. Co se stalo? Musel si něco vzít, že by koks nebo extasy nebo speed nebo jak se ty svinstva jmenujou? … alkohol z něj nebyl cítit vůbec, spíš něco jako čokoláda nebo oříšky, prolítlo mi hlavou, která droga může takhle vonět. Nebyl hrubý, ale naléhavý a tak nadržený, jako bychom se neviděli tři týdny. Na nic se neptal ani nesledoval, jestli se mi to líbí, byl v jakémsi rauši, posedlý po tom, co mám mezi nohama. Pánečku, mít toho chlapa tak doma, asi mi sex začne za chvíli lézt na nervy… ale teď? Teď ještě ne. Líbal mě tam a lízal tak vášnivě a nádherně a pak na chvíli přestal a líbal mě na stehnech, hladil po prsou a počkal si na okamžik, kdy já sama ho začnu netrpělivě tlačit zase směrem dolů. Po té kratinké pauze byl zas tak jemný, jak jsem ho znala, věděl, že je to přímá cesta k mýmu orgasmu. Ležela jsem tam s nohama široce rozevřenýma, prsty si dráždila bradavky a vnímala už zase jen jeho jazyk a svoje pocity, přišlo to… Malá soukromá podzemní exploze, moje prsty v jeho vlasech a hlasitý výkřik, okolí neokolí, všechno jedno. Tom mě měl prostě zmáknutou, nedala jsem mu žádnou práci. Chvíli ležel s hlavou v mém klíně, ale jen chvilku, já byla pořád ještě mimo realitu, když on se zvedl, pohladil mě po stehně a prohodil: „Pak přijď za mnou, honey,“ a odporoučel se směrem do vily. Nechal mne tam samotnou, nahatou, s roztaženýma nohama na dřevěné podlaze. Vedl 1:0. Už jsem nebyla jeho učitel, už jsem nebyla ani jeho milenka, teď pracoval na tom, aby se ze mě stal závislák, ponížená chudinka, která bude prosit o to, aby přišel a zas jí to úžasně udělal. Ale to ne, chlapče. Já ti ukážu, kdo na kom bude závislej. Posbírala jsem se z podlahy, hedvábný hadry jen tak v ruce, pohodila jsem je na sedačku, Tom stál u lednice a zase tam něco lovil. V puse převaloval rýžovou tyčku jako John Wayne párátko. Vypadal úchvatně, byl rozcuchaný, nevadilo mu to a stačil si mezitím rozepnout košili. No pojď, chlapče, hezky pojď, pomyslela jsem si. Prošla jsem těsně kolem něj, chytla jej za paži a začala jej táhnout směrem ke koupelně. „Musíme se umýt, pojď, chci si tě umýt.“ Nechal se, byl nadržený, potom co mi to dělal, bylo to z něj cítit. Nechal  

212


se svléknout, něžně až připitoměle se usmíval, přirození cestovalo nahoru, aniž bych se ho dotkla, a v jeho očích jsem zahlédla výraz převahy a vítězství. No jen počkej, zajíci – dneska ještě není dohráno! Sprcha puštěná jen na půl, příjemná vlažná voda, voňavý sprchový gel. Nechal se namydlit, znovu a znovu jsem si ten gel lila do dlaní a rozmazávala mu jej po celém těle. Umývat ho nebylo potřeba, voněl i tak krásně, ale ta kluzká hmota pod mýma rukama zvyšovala rozkoš z dotyků. A o to mi šlo. Umývala jsem jej všude, mezi nohama, každé místečko a pak jeho krásnej zadek: „Otoč se, miláčku.“ Poslechl, sledovala jsem rozkoš v jeho obličeji, péro mu stálo tak, že by mohlo okamžitě explodovat. Opřel se oběma rukama o kameny, donutila jsem jej rozkročit nohy, stál tam teď jak vojáci, které postaví ke zdi před tím, než je zastřelí, a já, prsty plné mýdla, projížděla mezi jeho půlkama a dráždila jeho konečník. Srdce mi bilo až v krku, měla jsem na něj šílenou chuť – chuť tak strašnou, že bych jej při tom dokázala snad i zabít: „Předkloň se trochu,“ syčela jsem na něj a táhla jsem jej za kyčli tak, aby měl zadek co nejblíž ke mně, on uposlechl a nabídl se mi tak krásně jako nějaká děvka na rohu ulice u bordelu. Proud vody smýval zbytky mýdla, Tom zadek vystrčený na mě, tu svou nádhernou pevnou prdel, ztrácela jsem soudnost, klekla jsem si, začala ji líbat a jemně do ní kousat, vyšpulil ji o trochu víc, v tu chvíli, rozkoší úplně nepříčetná, jsem mu roztáhla půlky, jak to jen šlo, abych se jazykem dostala až TAM, v první vteřině trochu ucukl, stud ho přemohl. „Drž, prosím tě, drž, prosííím…“ chtíč zvítězil a on se mi naprosto podvolil. Vzdychal vzrušením a já jej lízala jako smyslů zbavená, svůj obličej natlačený mezi jeho půlkama, nikdy jsem si nemyslela, že by mne mohlo něco tak pekelně vzrušit, toto zakázané místečko, toto časté tabu, u mužů víc než u žen, byl tam tak čisťounký, voněl jak miminko. Voda mu stékala po zádech, sténal nahlas, víc a víc s intenzitou útoků mého jazyka. Každým okamžikem se udělá, chytla jsem jej za penis, stačilo jen pár pohybů, sotva jsem dýchala, obličejem hluboko ponořená mezi jeho půlkama, druhou rukou ho pevně držíc za bok. KŘIČEL… on to vážně nechal plynout, přirozeně  

213


a nahlas se uvolnil. A já na svém jazyku ucítila stahy, které pronikaly celým konečníkem a vpředu vystřelovaly jeho sperma kamsi do vody, směrem ke zdi. To byla pro mě ta největší odměna. Tomovi se podlomily nohy. Stoupla jsem, abych ho objala, voda stále tekla a já se k němu tiskla a vnímala letmý třes, jež mu proběhl tělem. Opřel se o zeď, oči zavřené a pootevřená ústa. Několikrát si je olízl, jako by byla suchá, jeho půvabný obličej mě doháněl k slzám. Uau, sakra, kdyby mě tady teď s tím chlapem viděly kámošky, tak se uzávidí k smrti. Tak, chlapče, karty se obrátily, co? pomyslela jsem si. Teď je to nejméně 3:1, když se na tebe tak dívám… honey.  Jako by uhádl, na co myslím, otevřel oči, ještě plné milování, jedním pohybem zatáhl sprchu a do ticha ještě tišeji pronesl: „And the winner is…?“ – a vítězem je? A bradou lehce pokynul směrem ke mně. Pohladila jsem jej po tváři a přitiskla se k němu: „Já nechci být vítěz,“ lhala jsem. „Chci, abys byl šťastný“ – to už jsem říkala naprostou pravdu. Šťastný se mnou, nešťastný beze mne. Jednoduchá logika, kterou jsem hlasitě raději nerozvíjela. Otřela jsem ho, byl ještě celý malátný, já si vzala župan, zatímco on se pomalu oblékal. Obléká se, nezůstane tedy dlouho, jen neví, jak mi to říct. Šla jsem k ledničce, abych mu nalila víno, dřív než on si naleje whisky. Dala jsem si taky. Asi mu to ulehčím. „Ty tady nejseš oficiálně, co?“ „Nejsem.“ Jak lakonické, tatam je vděčnost za jeden z nejkrásnějších orgasmů jeho života. Tom pokračoval: „Ona tam má kosmetičku, řekl jsem, že na tu dobu vypadnu. Ale na zítřek jsem se k tobě už objednal.“ Vzal sklenici z mých rukou a pokusil se o úsměv. OMLUVNÝ ÚSMĚV. Hezké, děkuji, ale na houby, tím mě neoblbneš, zbabělče jeden. Ještě že ta scénka ve sprše byla tak výjimečná a intenzivní, pochybuju, že bys po takovémto erotickém zážitku na tu svou tlusťošku ještě vlítl, zvlášť když bude poďobaná od kosmetičky. No, dnes už člověk od kosmetiček poďobanej nechodí, dnes odchází o deset let mladší. Ach jo. Takže spolu budou trávit pozdní večer. „Teď hned musíš zpátky?“ Ignorovala jsem jeho poznámku o tom, že se ke mně objednal. „Za půl hoďky,“ pokýval hlavou. Pauza. Mlčel a já taky, schválně zády k němu. Ale nebylo proč být  

214


naštvaná, tak nějak jsem cítila, že mám otěže v rukou. „Potřebuju se vyspat,“ zvolil suchý a profesionální tón, slova zase pouštěl jen tak přes půl pusy. Žádný další komentář. Ptát se nesmím a rozvádět to taky nebudu. Nechci ho zase naštvat. „Pojď, sednem si,“ zamířila jsem k sedačce, „na kdy ses zítra objednal?“ „Ty si to rozmysli a navrhni. Ráno ti budou volat, řekl jsem, že se přizpůsobím tvýmu programu,“ kroužil vínem ve sklenici a pozoroval to proti světlu, „můžeš to dát až na večer, řekni, že před tím něco máš.“ „Jí to vadit nebude?“ nevydržela jsem nerýpnout si. „Bude, ale dva dny už jsem tě neviděl,“ zadíval se na mne a zasmál se. Musela jsem taky. „Dej to zítra na večer, jak jsem řekl.“ Vstal, aby si dolil a vzal další rýžové tyčinky, čímž naznačil, že se o tom dál nemíní bavit. Pak se opřel o barovou desku a vykládal o Victorce, o rybím trhu, o tom, jak se na Market Street porvali dva opilci a místo toho, aby je od sebe tahali strážníci, tak to tam dávala do pořádku nějaká tlustá ženská, asi matka nebo žena, u nich to nikdy nepoznáš, od jistýho věku vypadají všechny stejně. „Jo, a ještě něco, dnes jsem nechal přebukovat letenky.“ „Co?“ vykulila jsem na něj oči. Vrátil se za mnou na sedačku, tyčinky v hrsti: „Měli jsme pozítří odlítat.“ „Cože, už?“ Na víc jsem se nezmohla. Úplně jsem zmrtvěla. No samo, co jsem očekávala, někdy to skončit musí. „Jo, původně to bylo tak naplánovaný.“ Chroupal tyčinku a dával si načas. Byla jsem nervozitou bez sebe, ale nechtěla jsem být za husičku, která teď začne vyzvídat a tím ukáže, jak moc visí na každým dni, stráveným s ním. Jen jsem začala kývat nohou, což nikdy nedělám. Musel to vybalit, když už začal mluvit, když to řekl, musel to dokončit. „Letíme až za pět dní.“ Díval se mi do tváře, chtěl vidět moji reakci. Jasně, že jsem štěstím málem padla do mdlob. To bylo víc, než jsem čekala. A navíc mi tím dal najevo, jak moc o mě stojí. To byl z jeho strany tedy velkorysý důkaz. Nedokážu si představit, jak kravka vyváděla, když jí o té změně Tom řekl. Musela se tady jistě děsně nudit a teď ještě pár dní navíc. Než sem letěli, asi si slibovali, jakou si udělají tichou a soukromou dovolenou, jak si vynahradí ten čas, který spolu nemohou trávit v L. A. kvůli spoustě různých povinností. Bez dítěte, taková milenecká  

215


***


Sylva Lauerová, Hračka 2.vydání