Issuu on Google+

JON ØYSTEIN FLINK

SEX, SMRT A MANŽELSTVÍ


Sebevražda bývá u mladých spisovatelů horkým literárním tématem. Také Jon Øystein Flink otevírá svůj útlý román scénou, v níž se zoufalý vypravěč, třicátník unavený životem, pokouší oběsit na záchodové trubce. V dokončení činu mu zabrání řada nepříznivých okolností, a tak vymýšlí další způsob, jak skoncovat se životem. Ani později však není úspěšný a je nucen nadále přežívat v odporném norském hlavním městě a v neméně odporné norské společnosti, v nenáviděném světě. A přestože dělá maximum pro to, aby potlačil pesimismus, nenávist a zoufalství, jež v sobě nosí, a přizpůsobil se společenským konvencím, nedaří se mu to. O tom všem jeho blízcí nemají tušení, protože navenek se jeho život odvíjí naprosto spořádaně – je považován za seriózního spisovatele a úspěšného mladého muže, který co nevidět uzavře sňatek se svou snoubenkou. Vedle této tváře má však i tvář druhou, zcela odlišnou, kterou ovšem úspěšně skrývá. Když se nakonec rozhodne s rozdvojeností své osobnosti vypořádat a vypadá to, že se jeho život přece jen změní k lepšímu a on dosáhne jakéhosi štěstí, dojde k drsnému zvratu. Flinkův román je syrový, melodramatický, sarkastický, ale zároveň hravý i vtipný.


nakladatelstvĂ­


JON ØYSTEIN FLINK

SEX, SMRT A MANŽELSTVÍ

Nakladatelství Vakát Brno 2011


Překlad knihy podpořila nadace NORLA. This translation has been published with the financial support of NORLA.

Copyright © Cappelen Damm AS, 2009 Translation © Kateřina Krištůfková, 2011 Cover © Saša Švolíková, 2011 Czech edition © Nakladatelství Vakát, 2011 ISBN 978-80-87317-11-2


N

ejdřív napíšu dopis. Nejspíš poprvé sepisuju text podle metody učitelů norštiny, tedy tak, že si ho rozvrhnu, pak ho v ruce napíšu nanečisto a teprve potom ho píšu načisto, tedy vyťukávám do svého macu. V podstatě musím přiznat, že je ta vypíčená metoda efektivní. Že jsem na ni nepomyslel dřív! Dopis vytisknu, přeložím v polovině a vložím ho do takzvané ozdobné obálky. Zatím jsem úplně nepochopil, co na těch ozdobných obálkách všichni mají, ale člověk, se kterým mám společnou kancelář, se o ně dost zajímá a nedávno prohlásil, že neexistují lepší obálky než ty ozdobné, takže na jednu z nich píšu lihovým fixem dvaadvacet písmen: Tomu, kdo tuto obálku najde. Obálku pokládám na dobře viditelné místo na psacím stole. Vykuluju se ze zasraný  žiďácký hamaky, co mě stála víc než pětikilo, vycházím na chodbu, zavírám za sebou dveře od kanceláře – nemám sílu zamykat – a pak klidně mířím chodbou k záchodům. Teď stojím na víku záchodové mísy a jeden konec hamaky přehazuju přes velkou trubku na stropě. Pak na hamace uvazuju uzel, vytvářím smyčku a tu si pevně utahuju pod bradou. Je půlnoc. Myslím, že v tomhle takzvaném kancelářském komplexu nikdo jiný není. Dveře na záchody jsem zamknul. To proto, aby ten, kdo zjistí, že dveře jsou zamčené zevnitř, a spojí si to s nálezem ozdobné obálky na mém psacím stole, 5


hned pochopil, že jsem tam uvnitř mrtvý. Přijde profesionál vyškolený v péči o mrtvoly a sundá mě. Nikdo z toho nesmí mít zbytečné trauma. Myslel jsem na všechno. Nevím, co je zrovna teď nejhorší, smutek, vlastní nedostatečnost, únava, strach... já jenom vím, že do toho musím skočit po hlavě. Nevidím důvod, proč dál čekat. Tady to skončí, v  téhle ubohé záchodové kabince v Schleppegrellově ulici, v tomhle mizerném městě jménem Oslo. Mezi námi, moc pěkné to tu není. Čím víc na to myslím, tím víc se mi zdá neúnosné, že poslední pohled, který bych měl svým očím dopřát, je pohled na tu zasranou žlutou stěnu přede mnou. Ne, natahuju ruku k vypínači a jediným kliknutím nořím místnost do tmy. Táák... než skočím, můžu si teď představovat, co chci. Můžu umřít s představou krásné norské přírody před očima a možná i krásné mlékařky. Vidím ji, vmžiku se mi vynořuje ve fantazii, aby se mnou strávila poslední chvíle mého života. Mimochodem je dost oplácaná, kus ženské, a má na sobě tak málo oblečení, až je to na hranici slušnosti. Jméno mít nemusí. Takže teď už zbývá jenom... skočit. Cítím, že mi tečou slzy. Stékají mi z očí jako vosk ze svíčky – a pak mě napadá, že doprdele práce... tohle ticho nevydržím. Je tady úplné ticho a brzy uslyším odporné zvuky vlastní smrti. Nevím, jak přesně se budou manifestovat, ale bude to určitě nějaké uherské chrchlání a gótské škytání. A namlouvám si, že lana hamaky budou nepěkně vrzat. Nejspíš neumřu hned, není to tady totiž moc vysoko, určitě se budu celkem dlouho houpat. Jinak řečeno zvuky smrti mě budou doprovázet na druhý břeh a stejně jako si nepřeju, aby poslední, co uvidím, byla ta 6


zasraná žlutá stěna, nechci ani opustit život za doprovodu svého vlastního smrtelného chroptění. Jednou mi někdo vyprávěl, že hlava popraveného po dopadu gilotiny ztratí vědomí až za několik vteřin, takže mrtvý vidí, jak se zem blíží pořád víc a víc a teprve pak všechno zčerná. Kdybych měl pistoli, mohl bych se střelit do spánku, jenže ji nemám. Co to sakra dělám? Nemám lézt dolů z víka mísy a rozsvěcet. Mám prostě pokračovat. Ale očividně jsem se rozhodl, odemykám dveře, vycházím ven a téměř se plížím chodbou ke kanceláři. Tam mám na psacím stole vedle macu ipod a sluchátka. Při umírání budu poslouchat hudbu, bude to díky tomu snesitelnější a není důvod se tomu poslednímu potěšení v životě vzpírat. Obálka leží tam, kam jsem ji položil, a teď vypadá zlověstně. Ten, kdo ji najde, okamžitě pochopí, že obsahuje dopis na rozloučenou, myslím si, protože je z ní cítit smrt. A tím, kdo ji najde, bude s největší pravděpodobností člověk, se kterým mám společnou kancelář. Ráno, spíš během dopoledne, sem přijde a nejdřív si s nelibostí všimne toho, že jsem nezamknul dveře, zvlášť když můj mac stojí na psacím stole; už se sem párkrát někdo vloupal a my oba jsme se naučili nenechávat tu přes noc cennější věci. Ostatní, kteří tu mají taky kanceláře, jsou většinou umělci, mají hromadu drahého vybavení, které nemohou tahat každý večer s sebou domů, takže ti si kanceláře zamykají mohutnými visacími zámky. Jenže není vůbec jisté, jestli jako první najde ten dopis člověk, se kterým mám společnou kancelář. Protože pokud vím, má na zítřek jiné plány, a taky vím, že někdy se stává, že se v kanceláři pár dní neobjeví. Pokud to tak bude, najde mě 7


nejspíš moje snoubenka. Nejdřív mě začne postrádat, bude mi volat na mobil, a až ji přepadne neklid, dojede do mého bytu, kde já nebudu. Tak pojede do  kanceláře. Tam najde obálku a bude muset čelit té příšerné skutečnosti, totiž že jsem si, naprosto nečekaně, vzal život. Pak to bude muset zavolat mým rodičům. A tím vypukne celý ten poprask, všechno to, na co teď prostě nesmím myslet, to, co způsobí, že to celé bude působit tak příšerně úmorně, to všechno, čeho budu naštěstí ušetřen, dozvuky mé vlastní smrti. No ano, nejpravděpodobnější asi je, že ráno bude potřebovat nějaký kancelářský umělec srát nebo chcát, a když se mu nepodaří otevřít dveře, pochopí, že se něco děje, takže to začne odsud. Už na to nemůžu myslet, jen si beru ipod a plížím se zpátky na záchody, zamykám dveře, nasazuju si sluchátka a utahuju si smyčku důkladně kolem krku. Zhasínám, zvedám ipod a uvažuju, jakou hudbu si mám pustit. Ipod je nacpaný hudbou. První dilema je, co si mám vybrat. Nejpřirozenější by pro mě byl asi Schubert, protože si ho cením ze všech evropských skladatelů bez ohledu na  žánr a epochu nejvíc. Možná Nedokončenou? Jo, pustím si tuhle, je to jedna z mých oblíbených skladeb. Tak, a jsem opět připraven. Ovšem problém Schubertovy symfonie b moll – a vlastně taky řady dalších Schubertových děl – představují všechny ty tiché pasáže, které se tam neustále objevují. I když nastavím relativně velkou hlasitost, riskuju, že jedna ze Schubertových proslulých a nekonečných pauz nastoupí zrovna v okamžiku, kdy skočím, a já nemůžu přesně vědět, kdy skočím, to je prostě třeba jenom udělat. Nedokážu 8


zesynchronizovat svůj skok s dlouhou hudební pasáží ve fortissimu. Hudba tam zkrátka musí jen být, konstantně, a můj smrtelný skok musí vyjít do rovnoměrné a předvídatelné hudby. Ne, Schubert to přece jen být nemůže. Stejně by bylo trochu nečestné vybrat si právě jeho, protože zrovna nemám období, kdy bych poslouchal klasickou hudbu. Teď jedu v lidové hudbě a samozřejmě je nejrozumnější zemřít při hudbě, která mě momentálně nejvíc zajímá. A smrt, to je moment. Proto zastavuju Schubertovu symfonii a listuju vpřed k Agnes Buen Garnåsové. Před týdnem jsem si stáhl jeden její výběr s názvem Lilja bære blomster i enge. Jsou to čisté a krásné písně z Telemarku s doprovodem kombinované norské citery langeleik se vším všudy a Agnes zpívá naprosto úžasně. Zvlášť se mi líbí píseň, která se jmenuje Tulla, takže si ji pouštím. Je to pomalá a expresivní píseň s dlouhou předehrou a konečně slyším pěkný Agnesin hlas vyzpívávající krásné tóny se značnou vášní – je to klasická kakofonie a mně připadá krásná. Text pojednává o prasnici Tulle a o láskyplném vztahu mezi pěvkyní a prasnicí, a dá se říct, přestože jen v silně přeneseném významu, že text je relevantní pro moji situaci, že se v něm poznávám, velice snadno se dokážu vžít do bolesti, kterou Agnes Buen Garnåsová zprostředkovává v písni přednášené z hloubi srdce. Tohle funguje. Jsem spokojený. Díky hudbě myslím na ženské v krojích a krásnou přírodu v zaostalém Telemarku. Vlastně jsem v Telemarku snad nikdy nebyl, jenže právě tenhle mytologický svět ve mně teď, těsně předtím, než skočím do náruče smrti, vyvolává představy a já před sebou opět vidím tu ženu, tu, 9


která se přede mnou vynořila, ale teď je to samozřejmě Agnes Buen Garnåsová v celé své kráse a je oblečená, má na sobě kroj a je v mém věku. Jako by se právě účastnila festivalu lidových písní a zplna hrdla zpívala, a pak najednou začala mít naspěch a skočila sem ke mně na záchody ve Schleppegrellově ulici. Lepí se na mě, obemyká mě nohama kolem pasu a ruce mi ovíjí kolem ramen, visí na mě a svírá mě, svírá mě pevněji a s pláčem mi šeptá do ucha: Ne, ne, ne! Musím se s ní skoro prát. Trochu povolí sevření, zvedne hlavu a podívá se na mě, uplakaná a zoufalá. Chce, abych odvázal hamaku, a hlavně, abych se nevěšel. Chápu, že to nemám udělat kvůli ní, že tím myslí právě tohle, že nedokáže žít s tím, že bych skočil. Proto ji od sebe odkopnu, nakopnu ji, až narazí do zdi, protože vím, že tam ve skutečnosti není, a pak zase zavřu oči. Jenže právě v té chvíli píseň dohraje a ipod, nastavený na nahodilý výběr, začíná hrát velmi náladového Louise Armstronga z dvacátých let. Musím znovu vzít ipod a  kliknout na  něco jiného, když vtom se na mě Agnes Buen Garnåsová opět vrhá. Stejně jako předtím mě obemyká nohama, jenže teď navíc začíná šmátrat po uzlu na mém zátylku a já musím nechat ipod ležet a snažit se ji zastavit. Zároveň mi Louis Armstrong vesele a spokojeně frázuje ve svém malém, marihuanou opojeném jazzovém nebi do ucha, opravdová náladovka ve stylu dibadibadoo, což dodává celé situaci neuvěřitelně idiotský nádech, a jestli tohle brzo neskončí, dostanu se ven z té tmy, která do mě v poslední době tak tvrdě pronikla. Celé to bude úplně pitomé. Vím, že tohle všechno se odehrává jenom v  mojí hlavě. Všechny ty distrakce... odkud se berou? Nemyslím, že by to byla 10


nějaká znamení shůry. Můžu si prostě jenom sundat sluchátka a mrsknout ipod na podlahu. A právě to dělám. A jestli mi ta pěvkyně Agnes Buen Garnåsová bude rozvazovat uzel, prostě rozsvítím, aby se objevila ta zasraná žlutá stěna. Když si uzel ohmatám, mám hamaku stále dobře utaženou kolem krku. Pořád stačí jenom skočit, udělat to, pak nastane věčná noc. Radši budu žít, případně umírat s chroptěním. Mimochodem je to naprosto fér. Nemůžu konejšit svoji vlastní smrt v sentimentálních lidových tónech. Budu muset akceptovat její auditivní grotesknost a vizuální ubohost, budu jí prostě muset pohlédnout zhluboka do očí. Teď skočím, říkám si. Teď to udělám. A pak uvolňuju uzel, beru hamaku a sluchátka, jdu do kanceláře a trhám na kousky dopis na rozloučenou, upírám pohled přes macbook a na klávesy dopadají mé slzy. Cítím se zkrátka jako velký omlácený kýbl plný sraček. Nemůžu sám sebe vystát a najednou zuřivě, se zběsilou silou tluču pěstmi do zdi.

11


Z

abouchnu za  sebou dveře, naskakuju na  dámské kolo a sjíždím po Markveien k bankomatu Nordea, kde vyberu všechny peníze, co mám, devět tisíc korun, v pětistovkách, a nacpu si je do peněženky. Šlapu na dámském kole vstoje a z pusy se mi mumlavě valí nadávky jako píča, čurák a zasraný fakani, šlapu, co můžu, vzhůru ulicí Thorvalda Meyera. Cíl cesty je u náměstí Carla Bernera. V  ulici Dælenenggata, hned naproti ilegálnímu porno­ obchodu, se nachází masážní salon a právě tam mířím. Nemám sílu kolo zamykat. Jestli o něj někdo stojí, ať si ho vezme. Rozrážím dveře a hrnu se dovnitř. Jako první vidím v jakési recepci dámské tělo čtoucí časopis Her & Nå. Nejsem ani trochu v rozpacích nebo nejistý, prostě říkám, že potřebuju masáž. Žena mi předkládá „menu“ a přitom skoro ani nezvedne pohled od  časopisu. Tady se dá vybrat z  nabídky zákonem povolených masáží. Po troše „jestli“ a „ale“ si vybírám masáž za sedm set korun, nezkoumám, jak se jmenuje. Žena v recepci říká, že případné dodatkové služby si můžu dohodnout přímo s dívkou, podává mi župan a pantofle a ukazuje mi cestu do šatny, kde se můžu svléknout a osprchovat – pak patrně znovu zaboří nos do svého časopisu. Dlouho se sprchuju a potom si oblékám župan. Šaty tam nechávám ležet, jen peněženku si beru s sebou. 12


Vstupuju do  jakési místnosti, kde sedí ne právě hubený maník kolem čtyřicítky a  dvě spoře oděné dámy, očividně prostitutky, kterým musí být taky kolem čtyřiceti. Sedám si do křesla naproti maníkovi, a když mi jedna z těch ženských nabídne cigaretu, s  díky ji přijímám. Ten ne právě hubený maník mi přidrží zapalovač zippo a já své cigaretě umožňuju, aby si jím posloužila. Ze všech nejšílenějších témat, kolem kterých by se mohl točit hovor v bordelu jedné pozdní středeční noci, se tihle tři lidé zapletli do diskuze o divadle. Ačkoli... „diskuze“ je asi trochu moc honosné slovo pro popis toho, co se tu odehrává, v každém případě má ale slovo ten maník a vypráví o svém nedávném zážitku, kdy ho manželka dotáhla do Národního divadla, kde měli zhlédnout nějakého Shakespeara. Nepamatuje si, jaká hra to byla, a nevzpomíná si ani na nic z jejího obsahu. Jediné poselství, které se maník snaží zprostředkovat, je to, že divadlo – a všemožná další umění – jsou sračka a naprostá ubohost vhodná akorát na to, aby muže, jako je on, uspala, a teď využívá příležitosti a pronáší několik pohrdavých komentářů na adresu norské kulturní politiky, která dává milionové dotace na sračky a ubohosti, co se tváří jako umění a kultura. Maníkovi se bohužel nedaří získat podporu od těch ženských, každopádně ne od jedné z nich, která má očividně trochu pojem o divadelním umění a plane k němu láskou. Nemůžu říct, že by projevovala pronikavý intelekt, ale ve jménu umění vyzařuje příkladný entusiasmus a přitom odmítá naprosto chabá tvrzení toho maníka. Žena mluví a maník přitom zírá na mě. Sedím mlčky v křesle, kouřím a cítím se mizerně. Neprojevil jsem 13


o hovor sebemenší zájem, a přesto ve mně maník hledá spojence pro svoje názory, patrně proto, že jsem stejného pohlaví jako on. Ženské řeči, myslí si, a předpokládá asi, že já si myslím to samé, že mít rád divadlo, mít rád umění je typicky ženská záležitost. A to, co je typicky ženská záležitost, je samozřejmě taky sračka, taky pitomost. V podstatě mě probíhající „diskuze“ nezajímá, ale bohužel mám jak názor, tak politické stanovisko. Když žena skončí, začne se jí muž vysmívat, a to tím, že se otevřeně obrací ke mně, přičemž chce, abych podpořil jeho chatrné názory, a já si tedy dovolím vyjádřit své stanovisko v „diskuzi“, nic nezastírám, nesnažím se nijak dosáhnout určitého smíru mezi oběma stranami. Naopak, používám několik dost silných výrazů a zesměšňuju ho, abych skutečně ozřejmil diametrální rozdíl mezi jím a mnou, a označuju jeho názory za natolik idiotské, že nemůžu udělat nic jiného, než si celého toho maníka zařadit do škatulky „slaboduchý“. Tohle formuluju bez jakékoli známky angažovanosti, prostě to říkám tak, jako bych měl přístup k hlubší pravdě ležící mimo dosah ostatních lidí. A protože jsem se narodil s darem mluvit, zasahuje moje vyjádření vražedným způsobem jak obě ženské, tak maníka, jehož obličej během mé promluvy stále víc bledne. Poté, co domluvím, je maník tak rozčilený, že se mu skoro kouří z uší. Je natolik raněný a dotčený na duši, že vstává a značně hlasitě vypouští mým směrem litanii nadávek, protože on nesnese, aby takový spratek jako já si tam jen tak přišel a označil ho za slaboduchého. Obě dámy výjev, který se před nimi odvíjí, dost znepokojuje a jedna z nich, ta, která projevovala takové nadšení pro divadlo, 14


se snaží maníka trochu uklidnit. Vtom on nechává svou dlaň silou dopadnout na její obličej a žena se kácí na podlahu a tam začíná naříkat. Maník se znovu otáčí ke mně a teď mu připadá vhodné požadovat po mně omluvu, s křikem, protože jestli neodvolám to, co jsem řekl, osobně si mě podá. Jenže já sedím v křesle stále stejně nehybně a vypouštím kouř nosem a pak klidně říkám, že jediný člověk, který by se tu měl omluvit, a to ne mně, ale té ženě, co srazil na zem, je on sám. Maník se ovšem rozhodně nehodlá té zatracené divadelnické kurvě omlouvat, a tímhle mi dává ještě jednu šanci: Jestli neodvolám to, co jsem řekl, můžu očekávat starou dobrou nakládačku. Uprostřed téhle balady přichází žena z recepce. Mám dojem, že maník tu nedělá brajgl prvně, a žena na něj křičí, aby se uklidnil, protože jinak prý zavolá Muhammedovi (kdo to k sakru asi tak je?), ale maník ji v odpověď trefí pěstí přímo do ksichtu a žena se sesouvá k zemi, a maník je tak strašně vzteklý, že hodlá zmlátit každého, kdo mu bude stát v cestě, a v tomhle okamžiku mi dojde, že to už vážně stačilo, beru popelník, který leží na stolku přede mnou a do kterého jsem právě típl cigaretu, a třísknu s ním maníka do hlavy, jak nejsilněji dokážu. Než se skácí k zemi, podívá se na mě dost překvapenýma očima, a pak konečně leží v bezvědomí na podlaze. Obě zbité ženy se už postavily na nohy a teď tu stojíme všichni čtyři a díváme se na maníkovo nehybné tělo. Nejdřív mě napadá, že je mrtvý, protože jsem ho praštil opravdu tvrdě. Podívejme se, jsem v tom až po uši. 15


Teď se můžu těšit jen na dlouhodobý pobyt ve vězení. Bude to náramná sranda dočíst se o  tomhle v  novinách a vysvětlovat to své snoubence a svým rodičům, nejen ten fakt, že jsem dokázal jedné středeční noci zabít jednoho maníka, ale navíc to, že jsem to udělal v bordelu. Jo, to bude pozdvižení, parádní psina. Dobrá práce! Jenže pak se maník pohne. Přece jen není mrtvý, kurva drát, to je teda úleva. Když vidím, že dýchá, oddechnu si. Bude mít na hlavě pořádnou bouli, ale to si ten hajzl taky zaslouží, to každopádně. Žena z recepce se úplně třese a spastickými prsty připoutává maníka ke  zdi a  pak vyťukává na  mobilu číslo. Prosí Muhammeda, aby si pro něj přijel. Nevím, co bych tak měl dělat, ale recepční je přátelská a  nabízí mi panáka. S  díky přijímám a  liju do  sebe whisky a  ona mi pak dává sklenici vína a  ukazuje na  pokoj vzadu na chodbě. Pošle mi tam dívku, říká, a já procházím chodbou a jdu do pokoje úplně na na konci, zavírám za sebou dveře a usedám i se sklenicí vína na postel. Je tu cítit kouř a pokoj je typicky osvětlený jen červeným a zeleným kurevským světlem, jak se na bordel patří. Konečně přichází dívka a k mé velké radosti a velkému překvapení je to pěkná kůstka mého věku, oblečená do svůdného župánku, navíc je, také k mé velké radosti, Japonka. Stoupá si s úsměvem vedle postele. Něco říkám, asi „ahoj“, jen abych se ujistil, že rozumí norsky, a to rozumí, absolutně, musí být adoptovaná, myslím si. Vyzouvá si nohy ze žabek a sedá si na postel vedle mě, žádá mě, abych si sundal župan a lehl si na záda. Dělám, co mi říká, a ona mě maže zvlhčují16


cím krémem a začíná mě rukama masírovat, od hlavy k patě, systematicky, a je to nadmíru příjemné. Pak mě prosí, abych se otočil, sama se svlékne a masíruje mě celým svým tělem. Plazí se po mně, měkce a teple se o mě tře a asi po čtvrt hodině se mě ptá, jestli mám zájem i o další služby. Ptám se, co mi může nabídnout, a  ona mi předkládá menu, může mě uspokojit rukama, to je nejlevnější, nebo může použít ústa i ruce, což je o něco dražší, a užívá to ubohé slovo „uspokojit“, neříká „můžu ti ho vyhonit“ nebo „můžu ti ho vyhulit“, a jestli si navíc přeju dotýkat se jejího těla, musím přihodit ještě dalších pár korun – nebo můžu mít to, čemu se říká „kompletní balíček“, což by mě stálo dva a půl tisíce korun, které je třeba zaplatit předem. Peněženku mám celou dobu v županu a teď po ní sahám, vytahuju tři tisíce korun, na což dívka odpovídá, že když jí dám pětistovku navíc, můžu s ní strávit celou noc a dělat si s ní, co chci, a já jí tedy dávám tisícovku navíc, abych nevypadal jako lakomec, a v očích jí vidím nejen triumf kvůli dobrému výdělku, ale i lásku, čistou a velkou lásku.

17


Jon Øystein Flink

SEX, SMRT A MANŽELSTVÍ Z norského originálu Sex, død og ekteskap, vydaného nakladatelstvím Cappelen Damm AS v Oslu roku 2009, přeložila Kateřina Krištůfková. Obálka a grafická úprava Saša Švolíková. Odpovědná redakce Marcela Drahošová. Sazba Dan Šlosar. Tisk a knihařské zpracování EKON, družstvo, Jihlava. Vydalo Nakladatelství Vakát, s. r. o. Tkalcovská 874/3a, 602 00 Brno, roku 2011 jako svou 21. publikaci. První vydání. 104 stran. www.vakat.cz redakce@vakat.cz Knihy nakladatelství Vakát distribuuje firma KOSMAS, objednat si je lze také v internetovém obchodě www.kosmas.cz.


Jon Øystein Flink (*1976) patří k nové, slibné generaci norských spisovatelů. Vystudoval hudební vědu a filozofii, kromě vlastního psaní se věnuje hře na brumle, píše příležitostné verše pro rozhlas a publikuje hudební kritiky v norských denících. Debutoval roku 2003 románem Ole-Kristian Oksrød. Píše romány, povídky, básně, články a eseje. Sex, smrt a manželství je jeho zatím posledním románem, v roce 2009 za něj získal Cenu norských mladých kritiků. Žije a pracuje v Oslu.

photo © Joachim Kotte Norvik


Obě zbité ženy se už postavily na nohy a teď tu stojíme všichni čtyři a díváme se na maníkovo nehybné tělo. Nejdřív mě napadá, že je mrtvý, protože jsem ho praštil opravdu tvrdě. Podívejme se, jsem v tom až po uši. Teď se můžu těšit jen na dlouhodobý pobyt ve vězení. Bude to náramná sranda dočíst se o tomhle v novinách a vysvětlovat to své snoubence a svým rodičům, nejen ten fakt, že jsem dokázal jedné středeční noci zabít jednoho maníka, ale navíc to, že jsem to udělal v bordelu. Jo, to bude pozdvižení, parádní psina. Dobrá práce! Jenže pak se maník pohne. Přece jen není mrtvý, kurva drát, to je teda úleva. Když vidím, že dýchá, oddechnu si. Bude mít na hlavě pořádnou bouli, ale to si ten hajzl taky zaslouží, to každopádně. Žena z recepce se úplně třese a spastickými prsty připoutává maníka ke zdi a pak vyťukává na mobilu číslo. Prosí Muhammeda, aby si pro něj přijel.


Sex, smrt a manželství