Page 1

dematerialised home


V létě jsem přičichl k všední architektonické práci. Zjistil jsem, že navrhování se pohybuje v uplně jiných mantinelech a za uplně jiných podmínek, než jaké dává volnost akademického prostředí. Následující semestr jsem se zabýval projektem bytové stavby, která přesně odrážela pravidla hry tak, jak je současné prostředí české reality nastavuje. Motivací k sepsání této práce je snaha zjistit, jak pravidla formující architekturu vznikají, a která to vlastně přesně jsou, případně jak s nimi lze v budoucnu pracovat. Především bych ale chtěl najít ztracený nadled.


dematerialised home


Václav Ulč atelier FLOW ATVZ 8.semestr Fa ČVUT 2018


abstrakt TEORIE determinanty evoluce a bydlení role architekta archetyp obydlí - domov VÝZKUM rychlá doba pomalá architektura globální výzvy druhý věk strojů hybatelé MANIFEST dematerializace hranice domova zmenšování přivrstvení člověk a realita doslov


abstrakt Před 30 000 lety vznikla první architektura. Byla to chatrč z větví, kostí, kamenů a kůží. Člověk přeměnil přírodu, aby v ní snáze přežil. Od této doby se obydlí neustále proměňuje, vyvíjí se společně s člověkem a jeho životním stylem. Práce zkoumá změnu bydlení v čase jako téma, konfrontuje architekturu s lidskými potřebami a rozvíjí, jak by fenomény současné doby mohly proměnit samotné chápání pojmu domov.


TEORIE determinanty evoluce a bydlení role architekta archetyp obydlí - domov


determinanty Architektura vzniká z impulsu lidí. Motivací pro její vznik je její potřeba, respektive uspokojení našich potřeb. Požadavky na stavbu formulujeme v zadání. Jejími omezeními jsou možnosti prostředí jejího vzniku. Omezení, prostředí i samotné požadavky jsou dány souborem determintů architektury. Tyto determinanty jsou: politické ekonomické sociální technologické legislativní environmentální Determinty jsou vstupními podmínkami návrhu. Generují nejpragmatičtější podobu architektury. Spolu s vývojem lidského společenství se rovnováha determinantů v čase mění. Tím se mění požadavky na architekturu, její zadání a v konečeném důsledku její fyzická podoba. Sledováním změny vstupních determinantů můžeme pozorovat změnu architektury a naopak.


evoluce a bydlení Obytná stavba, přístřeší, umělý úkryt, je prvním architektonickým typem. Všechny další typy (stavby pro obchod, rituální, obranné) vznikly až rozvojem lidského společenství a tím dalších potřeb a požavků. Zhotovení první chýše se dá evolučně chápat jako přelomový čin, ale dá se i konfrontovat s faktem, že i další živočišné druhy tvoří svou architekturu, aby snáze vzdorovaly přírodě. Liščí nory, včelí plástve, mraveniště, pavučiny, bobří přehrady… Tato pudová, evoluční architektura je vždy přizpůsobená na míru konkrétnímu druhu, jeho způsobu života, nepřízni prostředí, velikosti společenství. Zaručují bezpečí před počasím i predátory, efektivnější soužití, snazší život. Člověk netvoří výjimku. Prvními rozhodujícími determinty architetukry byly determinanty environmentální, sociální a ekonomické, protože evoluce je hledáním efektivity. Lidské společenství se od té doby vyvinulo, na rozdíl od zbytku přírody vládne technologií, spravuje se politikou, žije v rámci legislativních rámců. Tvoříme různé národy, s různou konfigurací faktorů, která se navíc neustále mění. Dle toho se naše domovy zákonitě liší a podobají.


průmyslová revoluce Velkými změnami, které se výrazně promítly do architektury bydlení, byly jistě přechod od lovu k zemědělství, domestikace zvířat, zpracování kovu… Prokazatelně ale nebylo přelomovější události v rozvoji lidské civilizace než průmyslové revoluce. Vynález parního stroje změnil vše počínaje efektivitou práce, lidskou mobilitu, význam města… Na poli vah determintů způsobila inovace technologie takový převrat, že iniciovala změnu hodnot politických, ekonomických, společenských i environmentálních. Architektura se samozřejmě proměnila globálně ve všech svých měřítcích, vzhledem k tématu bydlení demonstrujme změnu vynálezem výtahu. Tento vynález průmyslové revoluce, aniž by byl architektem jakkoliv iniciován, kompletně proměnil užitnost domu > potenciál pozemku > hustotu města > potřebu mobility > atd…


role architekta Pokud architekt není iniciátorem změny architektury, jaká je tedy jeho role? Architekt je filtrem, který zkompilovává determinanty. Každému determinantu přidává příslušnou váhu a celek zhmotňuje v architekturu, umělé prostředí pro život. Determinanty jsou jeho herními pravidly. Nejvýraznější, tedy nejvíce se odlišující architektura, je vždy ta, která je výsledkem jiné než obvyklé (pragmatické) kombinace vah determinantů, jiného než obvyklého zadání.Často pro posílení výsledného efektu některý faktor úplně vypouští. Takové dílo prověřuje realitu, prověřuje správnost konfigurace současných determinantů. Právě tato díla ale poutají pozornost, reprezentují architekturu, stávají se díly uměleckými. Nesou punc autorství – proslavují architekty. Společnost tak od architektů očekává působivost, originalitu řešení, mimořádné estetické vjemy.


Současný architekt tuto roli přijmul. Tlak na estetično disharmonií determinantů ale odcizuje vysokou architekturu od běžného stavění, od běžné produkce. Architekt, profesionál, se tak na běžné produkci buď nepodílí, či podílí se zklamáním. A to pro svou výchovu k invenčnosti, originalitě, individualismu, ale i pro poznání komplexnosti problému vah determinantů. Cítí jejich špatnou interpretaci v zadání laiků, jemuž je podřízen.


archetyp „No Matter How Wonderful a Building Is, If There Is No Client, It Doesn’t Get Built“ Bjarke Ingels

Je tedy chybou laiků, že pro svou neznalost komplexnosti problému formulují zkreslená zadání? Architekti mají pocit, že umí z determinantů uhníst lepší řešení, než si běžný klient od nich žádá. Jenže on ho nechce. Klíčovým (opomenutým) determintem ovlivňujícím podobu architektury je totiž archetyp. A to ve smyslu archetyp, coby tradice, zkušenost, fungující a časem prověřený vzor. Takový archetyp je především mentální - vzory, symboly, kterým rozumíme a skrze které chápeme okolní svět. V dětství jsou archetypy zprostředkovány, výchovou, školou. Učíme se, jak žít život, k čemu směřovat, začlenit se do společnosti, fungovat v prostředí kolem nás. Taky se učíme se poznat, co je to dům, a že v domě se žije a jak a s kým… Mentální archetyp se mění v archetyp stavební. Tedy v budoucí zadání domu. Tyto archetypy vznikly jako kompilace nejobvyklejších, evolučně nejefektnějších řešení. Coby zkušenost v dobré víře se přenášejí z generace na generaci. Problémem ale je, že determinaty, které je nastavovaly, se od té doby změnily. Archetyp zůstal, doba se proměnila.


Takže se architektura bydlení proměňuje, ale ne tak rychle jako determinanty určující její nejefektivnější podobu, ne tak rychle jako náš životní styl, protože je brzděna naším archetypálním myšlením.

„Archetyp je projevem stabilizovaným v řádu věků a v rozsahu celé kulturní oblasti. Je součástí či principem kolektivního vědomí a podvědomí. Je většinou abstrahovatelný do podoby symbolu.“ Jan Jehlík


o h

? e m


obydlí ~ domov Bydlení slouží lidem, je na míru jejich požadavkům. Bydlení je privátním prostorem a může obsahovat celou řadou dalších funkcí. Dnešní obydlí nás reprezentuje stejně jako skladuje naše věci, uspokojuje naše fyziologické potřeby, je naším často nejhodnotnějším majetkem, či dokonce investicí. Dějiny ukázali, že bydlení může mít obrovské množství prostorových, funkčních, společenských variací, stejně jako významně varioval lidský životní styl. Co je tedy spojujícím motivem bydlení napříč lidskými dějinami? Je to základní potřeba a její uspokojení. Je to uspokojující pocit domova. Dům, obydlí je téma architektury, protože se jedná o fyzické, vystavěné vrstvy oddělující nás od vnějšího světa. Domov sám ale není architekturou, stavbou, domov je pocit. Sociologické studie ukazují, že lidé pod tématem domov zřídkakdy popisují architekturu, vlastní dům. Odkazují se na příjemné činnosti, co jejich dům umožňuje, na specifické vjemy (například vůně) známého, vzpomínky, či pouze na přítomnost blízkých, se kterými obydlí sdílí. Velká část lidí chápe domovem celé město, krajinu či zemi. V tomto smyslu je obydlí architekturou vyvolávající pocit domova.


VÝZKUM rychlá doba pomalá architektura globální výzvy druhý věk strojů hybatelé


rychlá doba Většina lidských dějin byla ve znamení pomalé transformace, porovnáme-li je se závratnou rychlosti změn po průmyslové revoluci. Tento technologický milník přeměnil lineární průběh (jistě s několika sinusoidami) vývoje naší civilizace v exponenciální. V praxi to znamená, že zatímco rozdíl životního stylu dvou generací středověku byl v zásadě zanedbatelný, realita, do které se rodí dnešní děti, je úplně jiná, než realita jejich rodičů. Turbulentně se mění spočenské determinanty i jejich váhy. Politika, ekonomika, technologie… Významné jsou nové objevy na poli medicíny. Lidský život se znatelně prodloužil. Jeho průběh je ve znamení mnoha dalších fází, na které nejsou archetypy připravené. Řešíme důstojné stárnutí, etiku genetického inženýrství, měníme pohlaví, zmrazujeme embrya. Bourá se schéma tradiční rodiny. Jaké společenství pak tvoří domov. V nejvyspělejších zemích je více než 35% domácností jednočlenných. Rychlá doba, rychlé změny, mají odezvu v našich požadavcích na architekturu a podporují tak stěhování a vystřídání několika domovů za lidský život.


pomalá architektura Architektura nestíhá reagovat na zrychlení doby. Sama se naopak zpomaluje. Legislativa, technologické postupy a celková složitost prosazení a provedení záměru protahují realizaci architektury od první skici po nastěhování lidí nezřídka na 15 i více let. V dnešní rychlé době za 15 let ale dojde k obrovskému posunu minimálně na poli technologií a životního stylu, realita se promění a architektura je v době svého vzniku neaktuální. Pokud se má architekt inspirovat realizací svého kolegy, dostane 15 let starou myšlenku, dalších 15 let bude trvat zhmotnění jeho vlastní interpretace a minimálně 15 let bude reálný život prověřovat nový experiment. Setrvačnost architektury je v kontrastu i s politickým střídáním a nesoustavným směřováním priorit. Ekonomickým důsledkem je pak neschopnost trhu s bydlením pružně reagovat a přiměřeně uspokojovat měnící se poptávku po novém bydlení. Fyzická životnost hmoty stavby dnes několikanásobně překračuje její životnost morální, změněné determinanty. Integrovat současné technologie do architektury lze tak jen do rychle realizovaných a dočasných záměrů. Je tedy úlohou architektury, aby se zrychlila, nebo aby stála dostatečně mimo čas? Aby byla několikrát za svůj život transformovatelná, či funkční sama o sobě bez technologií? Zatím žijeme stále ve stejných, neaktuálních typologiích a svůj životní styl tomu ohýbáme…


globální výzby Rysem dnešní doby je globalizace, globální životní styl. Naše dorozumívání, chápání i konání začíná mít globální dopad. Žijeme v době antropocénu, náš vlastní druh je nejvýraznějším elementem ovlivňující prostředí planety Země. Tolik jsme si zjednodušili podmínky pro život, že není přirozených překážek k přelidnění planety. Trvalo 200 000 let než lidská populace dosáhla 1 miliardy. Pouze následujících 200 let jí stačilo, aby vzrostla na současných 7,6 miliard. Dopadem průmyslové revoluce, tedy technologické inovace, je i přelidnění.


Dnešní populace využívá 150% tzv. udržitelné spotřeby. Současný model odhaduje zastavení růstu populace kolem roku 2100 na 11,6 miliardách. Růst populace popisuje model demografických fází. Dle něj populace stagnuje (nebo dokonce mírně ubývá) v zemích ve 4. demografické fázi. Jedná se o tzv. vyspělé země na vysokém civilizačním stupni. Čím rychleji se tzv. rozvojové země stanou vyspělými, tím rychleji se růst populace může zastavit. Alarmující je ale ekologický aspekt. 80% procent veškeré uhlíkové stopy mají na svědomí právě vyspělé země, jejichž fungování je náročné na energetické i materiální zdroje. Často se tak děje zprostředkovaně, vyrábíme levně v rozvojových zemích, vyvážíme do nich odpad.


Takže aby se zastavilo přelidňování, musí dojít k civilizování, což plodí další znečišťování. Jedná se globální výzvy, které musí naše generace začít akutně řešit. Těžko ale uspěje současné schéma udržitelného rozvoje, kdy si zachováváme nárok na pohodlný životní styl a pouze ozeleňujeme jeho obslužné technologie. Architektura zátěž ekosystému ovlivňuje náročností stavebnictví na energii i zdroje, hospodárností návrhu i svou vzájemnou konfigurací, hustotou sídla, a tím případnou nutností obsluhující dopravy. Odtud je známý paradox, že nízkoenergetický dům na samotě, dostupný pouze automobilem, je v konečném důsledku méně ekologický, než nehospodárně navržený dům ve městě.


druhý věk strojů Průmyslová revoluce byla prvním zrychlením vývoje lidských dějin. Vše nasvědčuje tomu, že jsme na prahu druhého takového zrychlení. Dnes skloňovaný pojem průmysl 4.0 reprezentuje automatizaci provozu založené na kybernetických systémech. Už ale průmysl 3.0 je založen na počítačích, práci s informacemi. První věk strojů, odstartován průmyslovou revolucí (průmysly 1.0 a 2.0), znamená využití technologie k zastoupení fyzické práce, generování a přenosu síly stoji. To druhý věk strojů, jehož jsme účastníky, zastupuje mentální práci člověka. Dnešní epocha je epocha informačních technologií. Obrovská rychlost pokroku na poli výkonu a tím i možností počítačů se řídí Moorovým zákonem – zdvojnásobení každý rok. Žádná jiná doba podobný fenomén nezaznamenala. Internet, imaterní komunikační platforma, se stala hnacím elementem vstupu do nové éry pokroku. Vynálezy jako 3D tisk, drony, autonomní vozidla přímo proměňují náš fyzický svět, zatímco obrovské množství lidských statků se naopak začalo vyskytovat v nové, imaterní dimenzi, který svět dat nabízí. Jedná se o obrovskou změnu reality, která se spolu s neodkladnými globálními výzvami zákonitě musí promítnout do našich požadavků na architekturu.


hybatelé Člověk se nikdy nemusel adaptovat na tak rychlé změny. Velká část společnosti ztrácí s neustálým vývojem kontakt. Někteří přestáváme technologii stíhat, dochází k rezignaci, náš životní styl už dále neproměňujeme, naktualizujeme. Spousta lidí tak žije v minulých archetypech, počínaje mentálními stereotypy, fyzickými obydlími konče. Generace, narozené do světa, obohaceného již o dimenzi prostředí nehmotných médií, informací, dat a vynálezů je využívajících, se od starších výrazně liší. Existuje tu jev nové sociologické skupiny. Tato skupina čerstvě přešla do produktivního věku a tak může fyzicky proměňovat svět. Nejvýraznějším rysem této nové skupiny je schopnost vytvoření alternativního scénáře štěstí, což je prvním předpokladem k zboření archetypů. Hybatelem je tedy kosmopolitní


člověk s postmateriálními hodnotami, jako je enviromentalismus, touha po svobodném čase, vnitřním naplňování života. Po dosažení dospělosti vzniká nové životní období, které vyplňuje samostatným životem. Neusazuje se, nezakládá rodinu, ale nezávisle na hranicích států hledá inspirativní prostředí pro činnost, která ho zajímá. Jinak tráví den, jinak žije ve městě, jiné požadavky klade na bydlení. Podnebí start upů, digitálních nomádů a tzv kreativní třídy je důsledkem změněných faktorů odstartovaných možnostmi technologie. Nový životní styl je předpokladem postupné transformace architektury bydlení.


MANIFEST dematerializace hranice domova zmenšování přivrstvení člověk a realita


dematerializace Svět se proměňuje závratnou rychlostí. Hledáme přirozenou cestu, jak zareagovat na změněnou realitu. Reakcí na globální environmentální výzvy a možnosti digitální technologie je dematerializace. Dematerializace je myšlenkovým stavem, kdy se dokážeme odprostit od instinktu hromadění fyzických artefaktů. A to ne ve jménu sebeobětování, ale ve jménu svobody, který takový stav přináší. Člověk s dematerializovaným životním stylem není připoután k místu skladem svého majetku, šetří prostředí, materiál i peníze za prostor, který by si jeho materie nárokovaly. Fyzicky může vlastnit jen to nejnutnější, zbytek pojímá jako službu sdílené ekonomiky. Vše, na čem mu opravdu záleží, může pro něj být nově všudypřítomné. Vše podstatné, co vlastním, mám všude s sebou na cloudu. Úkolem architekta je pochopit tento nový stav a navrhnout pro něj odpovídající prostředí – architekturu.


hranice domova Veškerá lidská snaha se vztahuje k představě o naplněném životě. Archetypálním scénářem štěstí je založení rodiny s milovanou osobou a sdílení pohodlí ve vlastním obydlí, financované nedobrovolnou, ale nutnou činností – prací. Sen o bydlení v domě v přírodě blízko města, kde pracuji a nakupuji. Přestože všechny indikátory ukazují, že se jedná o neefektivní, neekologický, neaktuální a celkově neudržitelný model, lidé v rámci splnění životních cílů takovou architekturu poptávají. Tato architektonicko­‑urbanistická typologie předpokládá chápání hranice a funkcí domova materiálně a privátně. Moje stěny, můj trávník, můj plot, můj dům, můj hrad, můj domov, můj svět.


Život ve městě má v tomto směru úplně opačný potenciál. Nabízí sdílené služby, sdílenou dopravu, sdílený prostor. Čím více toho můžeme sdílet, tím méně toho potřebujeme vlastnit. Přestože náš nutný privátní prostor pro bydlení se tím dramaticky zmenšuje a tím zlevňuje a dále zahušťuje město, máš domov tím ve skutečnosti může exponenciálně růst. Domov je totiž pouze pocitem a není pevně svázán s privátními fyzickými hranicemi. Při dematerializovaném způsobu života se naším domovem stává celé město, nebo alespoň jeho námi využívaná část. Naší zahradou jsou jeho parky, naší kuchyní jeho stovky restaurací, naším holicím strojkem jeho nabídka kadeřnictví. V tomto ohledu dematerializace formuluje nároky a kultivuje tak veřejný prostor, dostává do něj děje a nové interakce a aktivizuje tak celé fungování města.


zmenšování Potřeba bezpečného úkrytu je člověku pudově dána. Transformace jeho formy a dalších funkcí jsou dějinami architektury. Dematerializovaný životní styl umožňuje vznik architektury, která se sama postupně zmenšuje a znehmotňuje, tedy dematerializuje. Přesouvá privátní funkce do sdíleného a postupně i zcela imaterního, virtuálního prostoru. Sama postupnost procesu je pro celou myšlenku dematerializace klíčová. Aby nová architektura byla životaschopná, realizovatelná a pro uživatele přijatelná, pracuje s postupným zřeďováním archetypu. Jde o proces podobný veganům, obelhávajícím vlastní návyk výrobou rostlinných napodobenin mléčných výrobků či masa.


přivrstvení Žebříček hodnot člověka při pořizování bydlení se odehrává v pořadí: Lokalita > Cena > Dispozice > Architektura (vizuální kontext). Minimalizovaná architektura a dispozice, tak umožňuje dostupnost bydlení v nejlukrativnějších lokalitách města. Dematerializace je postupný procesem i v urbánním měřítku. Malé a dále zmenšující­‑se jednotky budou pomalu integrovány do stávajících měst - nebudou zakládat nová sídla. V současných městech se zrcadlí tisícileté zkušenosti, nelze se postavit proti této evoluci rokem 0, svět není tabula rasa. Města je třeba transformovat. To hodnotné zachovat, to neživotaschopné nahradit. Aby byla motivace cokoliv realizovat, musí jít o oboustranně výhodný proces, symbiózu. Minimální domovy vytvoří novou, kapacitní vrstvu na matrici tradičního města. Přidaná vrstva dematerializovaných domovů umožní přesun sociologických skupin, uvolnění stávajících bytů a celkově tak zvýší dostupnost bydlení. Dobré město je heterogenní, vrstevnaté, proto dematerializované domovy se neshlukují do homogenních sídlišť ale přihušťují stávající architekturu.


člověk a realita Hybným elementem dematerializace jsou možnosti digitální technologie rozšířit naší realitu o nehmotnou, prostorově nenáročnou a přitom nepředstavitelně kapacitní složku.Tento virtuální prostor se pomalu stává součástí lidské identity. Je sám o sobě architekturou, protože je uměle vytvořeným prostředím. Přichází doba, kdy sám člověk může do tohoto prostředí vstoupit. Trend technologického vývoje směřuje k postupnému splývání komunikačních technologií s lidskými smysly. Dnešní chytré telefony jsou předzvěstí implantátů, které budou využívat energie vzniklé ve svalové tkáni a místo displaye budou v přímé interakci s lidským mozkem. Realita fyzická i ta virtuální tak splynou v jednu. Dosažením možnosti technologické telepatie ztrácí význam verbální komunikace a naopak lze externě navyšovat kapacitu myšlenkových operací cloudovými zařízeními, či propojeními s jinými mozky. To jsou nové podněty pro samotnou další evoluci lidského druhu. Znepokojující je i možnost útěku do uspokojivější reality. Virtuální realitu neohraničují determinanty, v nichž jsme obvykle zvyklí přemýšlet. Není svázána ani tou největší lidskou jistotou, fyzikálními zákony.


Naše snaha o simulaci fyzické reality tou virtuální je pouhou neschopností překonat naše archetypální myšlení. Virtuální realita je spíše simulací prostoru naší imaginace, vše, co si dokážeme představit umí zhmotnit. Pojem realita je zde ve významu hloubky vjemu, jak dokážeme umělému prostředí věřit a splynout s ním. Důsledkem může být architektura vegetativních obalům pro lidská těla, kde se celý domov i svět našeho vnímání a vědomí přesune do virtuálna. Poslední architekturou bydlení, posledním domovem, je pak je obrovský počítač, server, umožňující opuštění našich fyzice vystavěných obálek – lidských těl - a přehrání našeho vědomí přímo do virtuálního světa. Technologický pokrok, coby hlavní element změny lidských dějin, tak v konečném důsledku vede k dematerializaci nás samotných. Samozřejmě naše vědomí pak nebude ani omezeno možnostmi naší vlastní inteligence a našeho mozku, ale výpočetní silou onoho serveru. Cokoliv co by následovalo nelze odhadovat, stejně jako po dosažení singularity (Tedy momentu, kdy se umělá inteligence vyrovná té lidské, ke kterému podle Kurtzweilových odhadů dojde v roce 2050) protože naše současná inteligence nedokáže odhadnout scénáře v režii vyššího mentálního rámce.


doslov Dematerializace nastavuje zrcadlo současnému směřování lidstva a pomocí teorie o determinované architektuře je promítá do podoby našich domovů. Dnešek je ve znamení superrychlého vývoje technologie, kterému další determinanty společnosti přestávají stíhat. Vyvíjíme rychleji, než stačíme domýšlet legislativní rámce, dlouhodobější ekonomické a environmentální dopady a vůbec samotnou etickou stránku věci. Rozhodně nechci apelovat na zpomalování pokroku, ale nesmíme zapomenout být lidmi. Na samém začátku stanovení váhy determinantů společnosti stojí jedinec, jeho potřeby, jeho hodnoty, představa o šťastném a naplněném životě. Ty potom určují jeho snahu, směr vývoje, inovace, oblast rozvoje technologií. Vše začíná u nás a našeho pohledu na svět. Dívejme se prosím tedy s odstupem, abychom přehlédli hranice archetypů a vyrazme správným a udržitelným směrem. V konečném důsledku pak i architektura našich domovů může být správná a udržitelná.


zdroje:


dematerialised home 2  
dematerialised home 2  
Advertisement